Červenec 2014

Selfie

28. července 2014 v 10:47 | Ivo Adler
Když naši mladí č. 2 jezdili lyžovat do Alp, syn je občas vyfotil na sedačce lanovky nebo i jinde. Byl to pochopitelně autoportrét mobilem nebo foťákem. Vůbec jsem netušil a on jistě taky ne, že to jednou bude módní selfie. Bral jsem autoportrét jedině samospouští ve foťáku. Ale technika jde pořád dál (s technikou jde ruku v ruce, sexuální revoluce) a tak máme selfie.
Nicméně jsem si řekl, že to je věc, kterou bych měl využít. Když už veřejně vystupuji, tak nikoliv anonymně. Anonymita je sice krásná věc, rád se ztratím v anonymitě velkého města, ale když chci něčeho veřejně dosáhnout, tak anonymita je na škodu. Už jsem si to vyzkoušel, že tam kde vystupuji s vahou své osobnosti, tak to má daleko větší údernost, než když vystupuji anonymně. Ale zase nechci z anonymity vystoupit natolik, že by mně začala známost na veřejnosti obtěžovat. A tak ze své anonymity vystupuji po kapkách. Diskutuji na internetu na různých stránkách, stále pod svým jménem a řekl jsem si, že by veřejnost měla mít možnost se se mnou ztotožnit. Rozhodně mně neosloví, když se někdo podepisuje jako pepazdepa, blablabla a podobně. Takový blbeček zahazuje svoji hřivnu.
A tak jsem si řekl, že by ke ztotožnění čtenářů se mnou přispělo právě selfie. Jsem prostě geniální, proč si to nepřiznat. Ale taky jsem si řekl, že bych si tou selfie neměl ublížit. Abych zveřejnil rovnou svůj ksicht, to nemám zapotřebí. Taky za své psaní nejsem placený, tak proč se někde vystavovat? Ale na druhé straně by bylo dobře, kdyby si mně čtenáři mohli nějak vizualizovat. Pomohla mi náhoda.
Jeli jsme s manželkou očumovat jednu svatbu, manželka pro ně pekla svatební koláče, je šikovná, a protože svatba byla v jednom klášteře, vzal jsem si s sebou foťák. Fotím své cesty, ale i rodinné události, popřípadě události veřejné. A fotky ukládám na rajče s patřičně poťouchlým komentářem. Na svatbu jsme přijeli s mírným zpožděním a obřad už se konal. Manželka rozhodla, že počkáme, až to skončí a sedla si na lavičku ve stínu lípy. Já řekl, fajn, já si zatím nafotím klášter. Už jsem tady dlouho nebyl a samozřejmě tehdy bez foťáku. Pobíhám kolem kláštera a fotím a v tom mi zvoní mobil. Volala manželka, ta svatba není za těmi dveřmi, u kterých čekám, ale jinde. Odpovídám, to už jsem zjistil taky, pojď jsem, je to tady v obřadní síni.
A jak mi žena zavolala, tak jsem bezděčně smáčkl spoušť a vyfotil sám sebe. Naštěstí ne obličej, ale břicho. A jako z udělání jsem měl na sobě triko, na kterém byl pánský obličej a zrovna ten jsem vyfotil. Přišel jsem na to teprve, když jsem dával fotky do počítače. Hned jsem dal fotku stranou s tím, že ji použiji ke své vizualizaci. Takže selfie mám, jsem to já, ale není to můj obličej, ale obličej, který mám na triku. Chci si ho dát ještě na svůj mail, ale tam mám problémy. Fotka je ve formátu JPEG a mail mi to nechce vzít, prý jen JPG, ale snad si s tím časem poradím. A další krok z anonymity je na světě. Fotku dávám k posouzení.

Proroctví Baby Vangy

23. července 2014 v 9:33
Známá věštkyně, která si říkala Baba Vanga, sice už nežije, ale jejím předpovědím rozhodně nelze upřít aktuálnost. Třetí světovou válku má podle ní odstartovat konflikt v sousední zemi Ruska v roce 2014.
Vangelis Pandeva Dimitrova se narodila v roce 1911 v Bulharsku a do vínku dostala dar předvídat budoucnost. Někdo se na její věštění dívá skepticky, nelze však popřít, že některé její předpovědi vyšly na sto procent. Věděla například, že dojde k havárii v Černobylu i v jaderné elektrárně Fukušima. Předpověděla pád Dvojčat i potopení Kursku.
Vanga v jedné své předpovědi podle portálu topky.sk tvrdí, že Rusko vstoupí do války se svým sousedem. Mezi ně patří i Ukrajina. Podle proroctví má být rozhodující právě rok 2014 a konflikt začátkem 3. světové války. Tato slova ve světle nejnovějších událostí odehrávajících se na Krymu opravdu děsivě.
Mají být použity chemické zbraně i jaderný útok. Rusko bude podle Vangy za tento krok kritizován, ale svou silnou pozici ve světě se mu rychle podaří obnovit.

Další slova vizionářky byla, že světová válka skončí v říjnu tohoto roku.
Lidé však prý umírat nepřestanou, kontaminace životního prostředí bude údajně tak silná, že způsobí hromadnou smrt lidí z východní Evropy.
O pár let později se Čína stane světovou velmocí.

Poznámka Ivo Adler
Tahle věštění mám moc rád. Vždycky chybí přesný text věštby a hlavně zveřejnění předem. Takhle dokáže věštit každý. Navíc předpovědi jsou obvykle mlhavé. Klasický případ je věštba jednomu starověkému králi - překročíš-li řeku ..., zničíš velkou říši. Král se ptal, jestli má začít válku se sousedem. Věštbu si vyložil jako že zničí říši svého soka. Řeku překročil a velkou říši skutečně zničil. Svou vlastní. Taky jsem si zavěštil. Dne 31. 12. 2009 jsem napsal článek Iveta Pomeje Bartošová, viz tento blog, kde jsem věštil, že Iveta špatně skončí. Kdo nevěří, ať si to přečte. Má věštba se vyplnila naprosto fatálním způsobem. Mám snad věštecké schopnosti? Samozřejmě že ne. Jen určitý dar předvídavosti. Kdybych měl věštecké schopnosti, budu věštit, jaká čísla budou tažena ve Sportce. Jen pro sebe.
Co se děje na území bývalého Sovětského Svazu nás musí zajímat. Ať se nám to líbí nebo ne, nějakým způsobem se nás to bude dotýkat. Ale abych spoléhal na věštění nějaké bulharské věštkyně, tak to tedy ne.
Ještě malá poznámka. Použití jaderné zbraně na Ukrajině je naprostá šílenost. S nepatrnou mírou pravděpodobnosti by se tak snad dalo mluvit o Číně (Iránu?), taky sousedé Ruska. Ale Ukrajina je naprosto vyloučena. A kdo by jako měl tu jadernou zbraň použít? O tom Baba mlčí. Dokázal bych si představit, že kyjevský režim dobrodruhů vyprovokuje Rusko k vojenskému zásahu a podle hesla "po nás potopa" použije jadernou zbraň. Něco jako sebevražední atentátníci, ale v celonárodním měřítku. Ale teoreticky Ukrajina nemá mít jadernou zbraň. Teoreticky.

Nacionalismus

21. července 2014 v 15:36 | Ivo Adler
Národ v dnešním slova smyslu je relativně mladý pojem. Středověk pojem národ v dnešním pojetí neznal. Lidé byli poddanými toho nebo onoho krále, který si je nárokoval, jako si majitel dobytčího ranče nárokuje svoje krávy. Narodil ses v mém království a tak jsi můj. Konec pohádky. Jakou řečí poddaný mluví, bylo celkem zanedbatelné, hlavně že platí daně, plní si ostatní poddanské povinnosti, event. se dává zabíjet za větší počet poddaných pana krále. Pokud šlechtic usoudil, že jeho panství by uživilo větší počet poddaných, třeba po morové epidemii, provedl doosídlení ber kde ber. Zvláště když šlechta byla kosmopolitní, v našich podmínkách především německá. Nakonec český král Jan Lucemburský česky ani neuměl.
Národ v dnešním slova smyslu se začal formovat za kapitalismu a našel svůj výraz v národním státě. S tím také padla různá lokální omezení. Kapitalismus potřeboval jednotný národní trh, kde bude také jeden dorozumívací jazyk, aby se lidé na národním trhu vůbec domluvili. Padla také různá cechovní nebo náboženská omezení (např. ve středověku Židi nesměli vlastnit půdu) a tak se příslušníci jiných etnik ve větší nebo menší míře integrovali do vládnoucího národa a obyvatelstvo jednoho státu se stávalo národnostně homogenní. Národnostně homogenní obyvatelstvo národního státu, to je výsledek tohoto historického vývoje.
Rozvoj kapitalismu v Rakousko-Uhersko kulhal na všechny čtyři. Proto také Rakousko-Uhersko bylo národnostně velice pestré. Výsledkem 1. světové války byl jeho rozpad na více méně národnostní státy. Stejně pestré národnostní složení ovšem bylo také v carském Rusku. Zatímco na našem území jsme se v podobě Československa přiblížili podmínkám národního státu, na území carského Ruska se ubíral vývoj jiným směrem. Zvítězila tam ,socialistická, revoluce, která národy carského Ruska násilně stmelila pod heslem obrany socialistické revoluce. A toto stmelení trvalo až do 90. let minulého století. Rozpad Sovětského svazu ovšem neznamenal, že se konstituovaly státy na národnostním základě. Vznikly samostatné státy podle převažujících národností, ale státy se nekryjí s národnostmi. Mapa národů je jiná než mapa států. A tady jsme u kořene dnešních průserů.
Kupodivu takto je nejvíc postižený největší národ na území bývalého carského Ruska a posléze Sovětského svazu, Rusové. Jsou rozfrcaný na území různých dnes samostatných států a je logické, že pokud se nespojí se svou mateřskou zemí, čeká je odnárodnění. Logika společenského vývoje je neúprosná. Rusové se nechtějí nechat odnárodnit, chtějí být občany jednoho z největších světových národů, skoro bych si vsadil, že jsou hrdí na svou minulost a chtějí zůstat Rusy. A to má velice aktuální dopad. Rusové na Krymu chtějí být součástí Ruska, i Rusové na východní Ukrajině chtějí být součástí Ruska a do toho vstupuje Ukrajina a říká: né, jste našimi poddanými a budete jimi na věky věků. Povídali, že mu hráli. Pokud budou chtít Rusové, kteří žijí na územích přilehlých k Rusku, být občany Ruské federace, není síla, která by jim v tom zabránila. A že jim v tom Rusko pomáhá, je naprosto přirozené a divil bych se, kdyby tomu tak nebylo. Ty trapné snahy zakázat Rusku, aby Rusům mimo své území pomáhalo, jsou odsouzeny k nezdaru. Zase záleží jen na Rusku, jestli bude moci svým "soukmenovcům" pomáhat nebo ne. Skoro bych se vsadil, že bude. Je samozřejmé, že existuje demokratická cesta jak dosáhnout přirozeného stavu - uspořádat referendum. Kde chcete žít, v Rusku nebo na Ukrajině. Tomu se Ukrajina brání jako čert kříži. Budete pod naší vládou a basta. Žvanění o demokracii se tady míjí účinkem. Právě to, co dělá Ukrajina, je nedemokratické.
Ještě stojí za to vrátit se na naše území. Český národ dosáhl vrcholu národnostního rozvoje, má svůj národní stát. Pomohli nám k tomu tři okolnosti: 1. holocaust - národnostní menšina Židů byla díky fašistickému Německu prakticky zlikvidována.
2. odsun Němců po druhé světové válce na základě rozhodnutí vítězných mocností. Vím, že to připomíná osud Rusů na Ukrajině, ale takový je vývoj dějin.
3. rozpad Československa na dva samostatné státy Čechů a Slováků.
Díky vývoji v posledních desetiletích dosáhli Češi vrcholu národnostního vývoje - samostatného národního státu. Není to málo. Takový stát nemají Katalánci, Baskové, Skotové, Kurdové, Vlámové a Valoni, a to jsem se omezil jen na Evropu a přilehlé oblasti. Díky tomu je naše národnostní situace relativně stabilizovaná. Slováci by se rádi zbavili Maďarů, Maďaři by se chtěli sjednotit s Maďary za hranicemi Maďarska (jako Rusové) atd. Rozhodně nemusíme v konfrontaci s jinými evropskými národy stát někde na konci řady. I když si musíme přiznat, že jsme měli kliku.
Ani velké národní státy západní Evropy nemají vyhráno. Valí se na ně vlna imigrantů. Je evidentní, že buď tyto imigranty "odkloní", nebo se budou muset vyrovnat s úkolem jejich asimilace, tedy že se tito imigranti budou muset odnárodnit. A to jistě nebude legrace. To je vidět už teď.

Naši hrdinové

14. července 2014 v 9:36 | Ivo Adler
Česko má nové hrdiny. V Afghánistánu byli 8. července 2014 sebevražedným atentátníkem zabiti čtyři naši vojáci, pátý byl vážně zraněn. O jeho zranění toho mnoho nevíme. Má ruce? Má nohy? Hlavu snad má. Naše ministerstvo obrany zarytě mlčí. Zato informuje o počtu operací, které prodělal a jejich šňůra ještě není u konce. S velkou pravděpodobností bude mít trvalé následky. Včera 13. července ho konečně dopravili domů, jeho stav je nadále velmi vážný. A co čert nechtěl, ve stejném dni došlo v Afghánistánu k dalšímu útoku na české vojáky a zraněn byl další voják. Stalo se tak v přestřelce při hlídkové činnosti. Jeho zranění jsou středně vážná, tak snad přežije. Oba útoky se odehrály nedaleko největší základny intervenčních vojsk Bagrám, snad 30 000 vojáků, severně od Kábulu, kde naši vojáci zajišťují její obranu a jejím okolí patrolují.
Bez ohledu na průběh expedice si každý český občan klade otázku: co dělají čeští vojáci v Afghánistánu? Pan prezident Zeman nám to vysvětlil. U Bagrámu brání naši vojáci rodné Nuselské údolí, resp. most přes něj a Wilsonovo nádraží. Trochu mi to připomnělo heslo U Madridu bráním Prahu před druhou světovou válkou, tenkrát ovšem, pokud se nemýlím, byli autory toho hesla komunisté. Tak jsme bránili u Madridu Prahu, pravda jenom dobrovolníci, abychom nakonec nejen ji, ale celou republiku bez boje vydali Němcům. Pan prezident nám tím patrně chtěl taktně naznačit, že když se porazí Taliban v Afghánistánu, tak se vyhneme teroristickým útokům nejen v Česku, ale v celém světě. Zápal pana prezidenta nesdílím. Aby byla odstraněna hrozba terorismu, je nutné odstranit podhoubí, ze kterého terorismus vyrůstá a toto podhoubí nelze zničit tanky.
Mně expedice v Afghánistánu spíš připomíná další z křížových výprav západních rytířů proti pohanům na východě. Oni nechtějí vyznávat naše humanistické ideály a tak jim je vnutíme. Nejlépe humanitárním bombardováním. Tak se vyhneme ztrátám na lidských životech, našich pochopitelně. Afghánce nikdo nepočítá. Stejně ušlechtilými pohnutkami byli vedeni Evropani, když ohněm a mečem šířili víru pravou mezi americkými indiány, africkými černochy a dalšími přírodními národy. Dneska víra pravá už není tak v módě. Hodně lidí už si uvědomuje, že víra pravá je pěkné svinstvo. A tak ji úspěšně zastoupili ideály demokracie a humanity. Ale za každým takovým šířením té správné ideologie se aspoň trochu skrývá materiální zájem. Každej čert trochu smrdí peklem.
Vůbec nezpochybňuji potřebu šířit ideály demokracie a svobody, rovnoprávnosti, práva na vzdělání a další demokratická práva. Je jen otázka, jak toho dosáhnout. To není žádná hádanka, historie na tuto otázku už dala odpověď. Tou odpovědí je osud světové socialistické soustavy. Ta soustava nezkrachovala proto, že by měla málo tanků, letadel a raket, ale proto, že neobstála v mírovém soupeření. Expediční vojska přijdou do Afghánistánu nebo jinam a v podstatě říkají: přinesli jsme vám demokracii, máte radost? A místní obyvatelé v podstatě neví, o čem je řeč. Přeháním, ale jen trochu. Proto trvalým řešením je srovnání, resp. nabídka: takhle se žije u nás, v demokratickém světě a srovnejte si to s tím, jak žijete vy. A v každé zemi jsou síly, které taková nabídka osloví. Dnes je taková nabídka adresována především Číně. A nikoliv bez účinku. Ale v malých zemích si můžeme dovolit malé vojenské dobrodružství a doručit tuto nabídku prostřednictvím vojáků: berte nebo vás postřílíme. Je to efektní a rychlé, ale neúčinné.

Naši vojáci v Afghánistánu nejsou hrdinové. Jsou to zneužité oběti. Bez ohledu na to, jaké byly jejich osobní pohnutky, dali se zatáhnout do účasti na tomto dobrodružství. A doplatili na tom. Účelově se z nich teď dělají hrdinové. Vyrábíme divné hrdiny. Na jedné straně antikomunistické vrahy, na druhé straně zneužité žoldáky. Naše společnost nepochybně potřebuje morálně obrodit, ale tohle cesta k její obrodě není.

Zpráva z bojiště č. 7 a poslední

8. července 2014 v 13:34 | Ivo Adler
Víc už se tím nemíním zabývat. Poslední zpráva z bojiště byla 3. 3. 2013. Mezitím se mnohé událo. Na výbor našeho spolku jsem přece jen přitlačil příliš. Přes léto 2013 jsem připravil určovací žalobu na zrušení rozhodnutí ústřední rady o zrušení našeho rozhodnutí o vyloučení hajzlíka č. 1 ze spolku, kterou mi výbor v září 2013 zamítl. Přece jen to pro ně bylo hodně tvrdé. Ale měl jsem záložní variantu - požádal jsem příslušnou členku výboru, aby pozvala do našeho spolku předsedu ústřední rady na besedu o novém občanském zákoníku. Beseda se uskutečnila v září 2013 a to už jsem znal rozhodnutí výboru. Dostal jsem písemně už zmíněnou důtku od ústřední rady. A proto jsem si připravil rezignační dopis, který jsem na oné besedě dramaticky přečetl s tím, že z funkce předsedy s okamžitou platností odstupuju kvůli poměrům ve spolku. Dopis jsem zmíněné člence předal spolu s některými náležitostmi - mobil, klíče, razítko s tím, že ostatní náležitosti předám protokolárně. A odkráčel jsem hrdě středem. Všichni čuměli jako vejři.
K protokolárnímu předání nakonec došlo, i když po určitých průtazích, nikdo totiž nebyl připravený funkci převzít, ale do čtrnácti dnů jsem to měl z krku. Funkce předsedy se prozatímně ujal místopředseda, tak jak to má být. Na jaře 2014 měla být volební členská schůze a na ní zvolen regulérní předseda. Členská schůze skutečně byla, ale předseda zvolen nebyl, ač podle stanov měl být zvolen. Nikomu se do předsedování nechtělo, až po členské schůzi se podařilo jednoho člena výboru přesvědčit, aby se této funkce ujal. Takže spolek má všechny orgány, ale prý je to jen na zkoušku. Snad to vydrží.
Daleko hůř dopadla regionální rada. Bezprostředně po svém odstoupení jsem začal psát historii našeho spolku tak, jak jsem jí já zažil a také jsem ji průběžně zveřejňoval na internetu. Ale už žádné hajzlík č. 1 a hajzlík č. 2, ale pěkně plným jménem. Shodou okolností to bylo také sedm pokračování, ale daleko podrobnějších. Poslední jsem musel rozdělit na dvě části. Nejen to. Svůj seriál jsem poslal mailem i členům ústřední rady. Samozřejmě, že na něj neodpověděli, ale jeden člen přece a kupodivu mi dal za pravdu. Přece jim nezůstanu za tu důtku dlužen, blbečkům. Jedna reakce na můj seriál ze strany ústřední rady přece jen byla. Místopředseda ústřední rady se vypravil na naši členskou schůzi a mohl si tak poslechnout zprávu o činnosti, která můj seriál potvrdila. Reagovat na ni nemohl, schůze nebyla nejlíp zorganizována a než došlo na diskusi, lidi se začali rozcházet. Byl přítomen i předseda regionální rady, ani ten se nedostal ke slovu a odcházel celý zpěněný. Prostě pro vyšší orgány naprosté fiasko
Takto zpracovaný materiál jsem využil ještě v další souvislosti. Poslal jsem ho orgánům samosprávy, aby věděli, co se v našem spolku děje. Tady byla reakce daleko bezprostřednější. Pozvali si regionální orgány spolku a dali jim jednoznačně najevo, že takováto praxe se jim nelíbí. A to je pro spolkové orgány docela citelné, protože spolek do značné míry žije právě z peněz od samosprávy, regionální rada zejména. Když to všechno regionální radě došlo, tak v období od naší členské schůze do krajské konference se krajská rada rozpustila. Tlak, který jsem na ně vyvinul, nedokázali rozdýchat. Že to bude mít až tak drtivý dopad, to jsem opravdu nečekal. Takže dnes žádnou regionální radu nemáme. A hned si rozdělili majetek regionální organizace. S tím rozdělením náš spolek není spokojený, předpokládám, že si sami rozdělili peníze a nám nechali starý a nepotřebný nábytek. Proti takovému dělení náš spolek protestoval jak u ústřední rady, tak u ústřední kontrolní a revizní komise. Odpověď zatím neznám, ale očekávám, že to označí za interní regionální záležitost. V každém případě je to krach kliky kolem hajzlíka č. 1 a facka pro celou ústřední radu. Já jsem je upozornil, že takto se to nedá dělat. Dělali hluché a slepé. Pro mně je to obrovské zadostiučinění a jsem zvědav, jak v tom dál budou bruslit.