Květen 2014

Co mne rozhodilo

31. května 2014 v 16:40 | Ivo Adler
Pečuju o své zdraví. Nakonec mám jen jedno. Druhé mi nikdo nedá, i když lékařská věda dělá téměř zázraky. Samozřejmě, že to s péčí o zdraví nepřeháním. Abych kvůli zdraví hladověl, tak hluboko jsem neklesl. Nakonec, kdoví, jestli je nějaké hladovění zdravé. Jako přijatelné se mi zdálo přihlásit se do Klubu pevného zdraví VZP. Jsem tam od loňska. Díky členství v klubu mně VZP přispívá na různé aktivity. Loni jsem byl na týdenním rehabilitačním pobytu v jedněch lázních. Pobyt organizoval náš spolek. V rámci pobytu jsme absolvovali i nějaké lázeňské procedury. Lázně byly rády, díky zdravotnické reformě byly prakticky bez pacientů a tak si nás hleděly. No a lázeňské procedury nám vyfakturovaly zvlášť.
Vzhledem k členství v klubu jsem musel absolvovat různé preventivní lékařské akce - zubař, preventivní prohlídka atd., za které jsem sbíral body. A díky nasbíraným bodům jsem získal nárok na příspěvek na prokázané výdaje na zdravotní péči až do výše 1 500 Kč. Faktura z lázní zněla cca na 1200 Kč. Shodou okolností mně loni vypršelo očkování proti klíšťovce, musel jsem se dát přeočkovat, i za to byly nějaké body, ale nebylo to zadarmo. Zaplatil jsem asi 600 Kč. Ale díky prevenci jsem získal 1 500 Kč a ještě jsem něco udělal pro své zdraví.
Pochopitelně po příspěvcích jsem se pídil i letos. VZP trochu změnila režim. Už nemusím absolvovat nějaké prohlídky, stačí, když přinesu potvrzení, že jsem v zájmu svého zdraví vynaložil aspoň 500 Kč a pojišťovna mi je proplatí. Loňských 1 500 bylo asi hodně. A díky osvětě v našem spolku jsem se dozvěděl, že v našem městě je obecně prospěšná společnost, která provozuje rehabilitační stoly. Stolů je asi 6, člověk na ně zalehne a stoly s ním různě cvičí. Jsou to v podstatě takové masážní a protahovací stroje. První sada cvičení je zdarma, další jsou po 65 Kč. A kdo si jich předplatí 10, dostane 2 cvičení navíc zdarma. Celkem je to 13 cvičení za 650 Kč. Chodím na to a moc si pochvaluji.
Když jsem si to zaplatil, chtěl jsem pochopitelně zinkasovat peníze. S potvrzením o zaplacení jdu na VZP, tam mi řekli, jó, to je v pořádku, prokažte se nám průkazem pojištěnce. Ač jsem se tam svlékl málem do naha, průkaz zdravotního pojištěnce jsem nenašel. Nakonec to nebyla nepřekonatelná překážka, prokázal jsem se občankou, v evidenci jsem byl, pět set mi pošlou na účet. Dokonce mi vystavili provizorní průkaz. Kdybyste ho nenašel, přijďte, bez problémů vám vystavíme duplikát. Ale rozhodilo mně to, nejsem tak blbej, abych ztrácel věci.
Další úkol mého odpoledního programu byl nákup piva. Chodím si pro něj do jednoho supermarketu, kde je pivo za 5,90 Kč. Samozřejmě, jde jako na dračku. Zrovna jsem měl smůlu, pivo došlo. Koupil jsem si jenom salám a i s lístkem za vrácené láhve jsem hledal nejkratší frontu u kasy. Našel jsem ji, stály u ní jen dvě cikánky. To jsem si dal. Jedna už platila, druhá stála kilometr za ní a čuměla. Že by si oddělila svůj nákup od mého hůlkou (tak tomu prodavačky říkají), to ani náhodou. Podle toho, že si člověk neoddělí svůj nákup, spolehlivě poznáš blbce (nebo hulváta). Vzal jsem tedy hůlku sám a patřičně vztekle jsem jí položil za její nákup. Asi jí to trochu trklo, protože hned popojela se svým vozíkem. Zatím prodavačka markovala její nákup a cikánka opět čuměla. Když prodavačka namarkovala, sáhodlouze hledala peníze v peněžence a pak opět sáhodlouze skládala zboží do tašky. Doslova jsem tek´. Já sám jsem byl se svým salámem hotov na to tata. Ale chování těch dvou cikánek mně taky pěkně rozhodilo.
Řek´jsem si, že to s tím pivem ještě zkusím u nás ve čtvrti. Vyšlo to, tam pivo měli. Měl jsem 6 flašek a ještě jsem koupil nějakou drobnost. U kasy byla jen jedna dáma, ale od cikánek k nerozeznání. Stála a čuměla. Už jsem toho měl dost. Pivo jsem dal prodavačce jen jedno, podívala se, kolik jich je, a moji drobnost, zaplatil jsem a teď jsem si dával zboží do tašky. Ale pomíchalo se to se zbožím té paní přede mnou, která stále ještě nebyla hotová se skládáním zboží do tašky, takže sem tam jedno to pivo zapomněl. Zjistil jsem to až doma. A to jsem se opravdu nasral. Krávy jedny, řek jsem si, kvůli nim člověk přijde o pivo i vratnou lahev. Dohromady devět korun. To mně bude dlouho mrzet. Ještě že žena nebyla doma, utahovala by si ze mě půl roku. Nebo že bych opravdu blbnul?

P.S. Mimochodem, ten průkaz pojištěnce jsem nenašel.

Deset let členství Česka v Evropské unii

27. května 2014 v 10:10 | Ivo Adler
Je to pár dní, co jsem se zúčastnil panelové diskuse právě na svrchu zmíněné téma. První polovina byla věnována vystoupení 3 pozvaných hostů, druhá diskusi v plénu. Organizátorem bylo místní středisko Europe Direct. Mám s ním kontakt. Hlavním tahákem bylo vystoupení zarytého pravdoláskaře prof. Jana Sokola. Je téměř konstantou, že všichni profesoři jsou ukecaní. Zažil jsem panelovou diskusi s prof. Bělohradským, ten byl ještě horší. Jak dáš profesorovi slovo, tak jediná možnost, jak ho přerušit, je zastřelení. Přeháním, ale jen trochu. Jména ostatních referentů už jsem zapomněl. Sympatické na nich bylo, že svoje časové limity dodrželi. Profesorskou užvaněností netrpěli. Hlavním mottem všech vystoupení byla otázka: jsme po 10 letech členství v EU víc Evropany?
Pro sebe si říkám, že nesporně ano. Schengenský prostor nám od roku 2007 otevřel hranice. Je ale EU předpokladem Schengenu? Nedalo se stejného efektu dosáhnout prostou multilaterální dohodou, bez poručníkování EU? EU tomuto procesu jistě napomohla, ale jeho podmínkou není. Dalším důvodem mého pocitu evropanství je euro. Je to jistě fajn, platit jednou měnou v celé unii. Má to ale háček. Euro ukázalo, že jsme v Evropě žebráci. Co si mohu se svou korunou dovolit v Česku, to si v Evropě s eurem dovolit nemohu. Kurs je příliš nevýhodný. Prof. Sokol ve svém vystoupení vzpomněl jednání OFčáckého parlamentu, kde se rozhodovalo o kursu koruny tehdy k německé marce. OFčáčtí poslanci věděli hovno, jak se stanovují měnové kursy. A tak si to nechali vysvětlit od odborníka Klause. Díky tomu máme kurs k marce/euru takový, jaký je.
Je na místě říci, jak se takový kurs stanovuje. Za socialismu se kurs stanovoval na základě ocenění spotřebního koše. Vybrané zboží, srovnatelné v obou zemích, se ocenilo v korunách a v měně dané země. Poměr cen se stal základem směnného kursu. Pak je metodika druhá, na základě nabídky a poptávky. To byl v podstatě vekslácký kurs. A tento vekslácký kurs Klaus prosadil. Co jiného by v kapitalismu mělo platit než nabídka a poptávka? Česko je malá země, a proto po naší měně nebude nikdy taková poptávka jako po měně velké země, i když je to měna kvalitní. Důkazem toho je i umělé znehodnocení koruny národní bankou. Kupní síla koruny je relativně velká. Před přijetím eura jsme jezdili nakupovat na Slovensko, dnes Slováci jezdí nakupovat do Česka, Polska a Maďarska, které mají vlastní měny. Proto říkám - euro ano, ale protože euro je projekt politický a ne ekonomický, tak nabídka a poptávka po měně by měla jít v tomto případě trochu stranou a do kursu by se měla aspoň částečně promítnout kupní síla koruny. Jinak na tom budeme biti.
Kde je toho evropanství až moc, to je zasahování bruselské administrativy do našich záležitostí, umocněné navíc naší blbostí. Jsme v mnoha případech papežštější než papež. Podpora alternativních zdrojů energie, jinde v Evropě nevídaná. Díky ní máme drahou elektřinu. I když tady se na tom vedle blbosti podepsala i energetická lobby. To co se v Evropě bere jako doporučení, u nás je rovnou zákonem! Evropské požadavky je třeba přijímat v jejich minimalistické verzi. Zatím nám to moc nejde. Taky moc nezvládáme ochranu vlastního trhu. Mistři jsou v tom Francouzi. Pomocí tarifních nástrojů - cel, kvót a limitů to nejde a tak si vymýšlí nejrůznější certifikace a homologace, které brání přílivu cizího zboží na francouzský trh. Velkou otázkou je, jak je to s podporou zemědělství v jednotlivých zemích. O tom se v poslední době podezřelé mlčí. Mám obavy, že podmínky pro zemědělce (pardon, farmáře) nejsou ve všech zemích stejné.
Úkolem na generace jsou jazykové bariéry. Moje generace už rozhodně generací Evropanů nebude. Chybí nám jazykové vybavení. Ostatně, ani ti frantíci nehoří nadšením, že by se měli učit anglicky. Francie je stará kulturní země, která ovšem prosrala historický závod s Anglií. Do dneska se s tím nemůže smířit. My to snad skousnem. Pro generaci současných školáků snad bude angličtina samozřejmostí a tím se jim definitivně otevřou dveře nejen do Evropy, ale i do světa.

Osmnáct kritických postřehů z USA

20. května 2014 v 21:28 | anonym
Do Spojených států jezdím zhruba dvakrát ročně, ale ještě nikdy jsem se nezdržel tak dlouho v malém městě (šest týdnů, Ormond Beach, Florida). Stejně tak jsem tam nikdy nebyl v době tak podivné nálady, jaká byla v letošním lednu a únoru (taková podivná směs strachu a naděje...). A tak jsem si všiml věcí, které jsem dříve neviděl. Některé mě nadchly, jiné mě rozesmutnily. A protože se přikláním k rozšířenému názoru, že americká společnost je vcelku nemocná, viděl jsem spíše to negativní. Možná se na to zaměřuji také proto, že styl života Američanů zcela bez rozmyslu kopírujeme i u nás. Zde je to, co mi dalo facku, otevřelo oči, přinutilo mě přemýšlet. Kolikrát to jsou kraviny, ale možná jen na první pohled.

1. Zalévání trávníků. Bývaly doby, kdy trávník byl výsadou aristokracie. Obyčejný člověk měl nejspíš louku za barákem. Američané nebývale zbohatli a dnes má trávník každý (kdo nemá, ten po něm touží). Trávník - v porovnání s loukou naprosto mrtvý ekosystém - je třeba stříhat, zalévat, hnojit. A tak před každým druhým barákem vidíte hnojiče, střihače nebo jiné trávníkové údržbáře. Tzv. "Lawn Maintenance" je obrovský byznys. Co mě ale zaujalo? Většina našich sousedů vytrvale zavlažovala. I v den, kdy 48 hodin hustě pršelo, sousedi stále kropili, z toho 1/3 času chodník. V době, kdy miliarda lidí na téhle planetě nemá přístup k pitné vodě, je to smutný obrázek. Říkám si, tihle kluci asi nikdy neslyšeli o Al Gorovi.
2. Mega balení. Chcete si koupit pivko k večeři, dvě jablka, pár plátků sýra? Na to zapomeňte! Chcete pivko? Kupte si basu. Chcete jablka? Naberte si dva pytle po šesti librách (to je nejmenší balení). Pár plátků sýra, jak jsme zvyklí z pražské Billy? Neexistuje. Kupte si balík - navíc zabalený v trojím igelitu. Naprostá nadprodukce všeho. Na téhle planetě každou hodinu umírá tisícovka lidí hlady, a tady!? Více je lépe.
3. Nonstop klimatizace. Přestože jsme byli na Floridě, zažili jsme tam pěkné zimy. I když bylo venku třeba osmnáct stupňů (Celsia), v obchodech a hlavně v domech u sousedů jela klimatizace bez vypnutí. Ve dne v noci. Nonstop. Asi ani tihle kluci nikdy neposlouchali volání Al Gora!?
4. Hummer: "Pussy magnet". Vzpomínáte na Borata, jak si chtěl koupit magnet na holky? Přijde mi, že tím místy jezdí každý druhý. A nejenom Hummer. Prostě čím větší, tím lepší - Hummer, Toyota tundra, Ford pick-up. Prostě nevidíte nic moc jiného než obrovské pick-upy nebo obecně SUV. Dlouhou dobu platilo, že jste při nákupu těchhle obrovských aut dostali slevu na daních. Proč? Hodně žerou a to je dobré pro byznys. Mimochodem, každý 4.-5. barel ropy, který se na světě vytěží, se spálí na amerických silnicích. Síla, ne!?
5. Auta před školou. Jo, jo, hodně mé americké fascinace se točí okolo aut. Nedaleko našeho domu byla střední škola "Seabreeze High School". Přál bych vám vidět školní parkoviště a hlavně ranní a odpolední zácpy. Máte pocit, že se na váš řítí obrovský pick-up, který nikdo neřídí, a na poslední chvíli si všimnete, že za volantem sedí desetiletý kluk (asi mu je šestnáct, ale tvářičku má na deset). Většinou platí, co student (od šestnácti), to auto, a tak parking před touhle školou je větší než před největšími nákupními centry v naší zemi - představte si třeba pražský Zličín.
6. Auta před domem. Většina našich sousedů měla dům pro auta (garáž) větší než dům pro lidi. Stejně tak je běžné, že večer před garáží stojí třeba další čtyři auta. V mnoha amerických domácnostech je totiž víc aut než lidí. Není divu. V televizi vidíte reklamu jen na auta a léky. A všechno na půjčky. Navíc litr benzínu vyjde na deset korun. A tak si říkám, kolik lidí už pozabíjeli v Iráku jen proto, aby jejich děcka mohla jezdit do školy "nabušenýma hummerama". Na jedné demonstraci jsem zahlédl zajímavý transparent: "No more iraqi babies in my tank!" To mluví za všechno, myslím.
7. Ulice jako po evakuaci. Tahle část Floridy se každý podzim pere s hurikány. Proto na každém kroku narazíte na značku "Evacuation point". Nemusíte ovšem čekat na hurikán, abyste si představili, jak to tu vypadá při evakuaci. Je známým faktem, že průměrný Američan chodí tak maximálně z domova do auta (10 metrů), z auta do supermarketu (50 metrů) nebo z auta do práce (100 metrů) a zpět. Na ulicích většinou nepotkáte ani živáčka. Většina Amíků ani chodit nemůže, neboť by to jejich klouby nevydržely.
8. Drive in. Od dob, co k nám do Čech zavítal strýček McDonald, známe "drive-in". Z amerických filmů známe možná i drive-in kina. Co mě zaujalo tentokrát, byl drive-in bankomat. Prostě se nemusíte namáhat a vylézat z auta. Přijedete, stáhnete okénko, fouknete tam kartu, vymačkáte pin, naberete bankovky a potvrzení, a tradá. A co mě nadchlo úplně nejvíc, byl drive-in church. Kostel pod širým nebem, kam zajedete jako do kina, na autorádiu si naladíte farářovo kázání, nad volantem se pomodlíte a hurá domů (nebo spíš do krámu nakupovat). Nulový pohyb. Naprosté pohodlí. Paráda. Ráj na zemi!
9. Fly-in. Když existuje "drive-in", musí existovat "fly-in". V sousední vesnici mají oplocenou osadu s ochrankou (tomuhle druhu bydlení říkají "Guarded community" - původně brazilský vynález), kde má každý obyvatel kromě obrovské garáže i hangár. Každý má totiž minimálně jedno letadlo. V této osadě bydlel i John Travolta, ale poté, co si koupil nový tryskáč, ho sousedi vystrnadili. Pro mnoho Američanů jsou dnes letadlo, jachta nebo vila na Havaji stejně dostupné jako škoda fabia pro průměrného Čecha. Říkám si, že ve světě, kde hrubý
domácí produkt 48 nejchudších zemí je méně než bohatství tří nejbohatších lidí v USA (www.globalissues.org), je něco sakra špatně.
10. Ňadro je nebezpečnější než pistole. Četl jsem, že v jednom nákupním centru policie zatkla a odvezla ženu za to, že na lavičce kojila své dítě. Běhat po ulici s bouchačkou u pasu však nikoho nevzruší. Stačí si vzpomenout, jaké vytržení způsobilo před lety odhalené ňadro Janet Jackson. A přitom v amerických filmech nevidíte místy nic jiného než bouchačky a krev. Z toho mi vychází, že Amíci se ženských prsou bojí více než pistole. A co teprve penis! To je divné, ne!?
11. Hyperlevné věci. Už jsem to psal do jednoho komentáře. Ať jste kde jste, máte pocit nonstop výprodeje: džíny za 10, dětské oblečení 2-15, boty do 30 dolarů... Nechápete to. Spotřební věci jsou tady tak levné, že není divu, že 94 % amerických středoškolaček považuje nakupování za svou nejoblíbenější aktivitu.
12. Silikonová prsa. Mnohé Američanky mají výstavní ňadra, to se jim musí nechat. Když se ale podíváte na Michaela Jacksona, dojde vám proč. Nejoblíbenějším dárkem k promocím amerických holek je právě chirurgická úprava prsou. Ano, čtete správně. K promocím! To znamená, že jim ještě nebylo třicet. Bomba.
13. Za to vás můžou sebrat! Jedeme ze supermarketu, kde jsme si koupili basu piva, kterou jsme měli v kočárku. Najednou k nám přijde pán s vyděšeným výrazem, ukazuje na tu krabici s pivem a říká: "Za to vás můžou sebrat! Být vámi tak to okamžitě schovám." Je úžasné pozorovat zástupy lidí s hnědým sáčkem v rukou, ve kterém mají láhev kořalky nebo plechovku piva. Ale zkuste to vyndat! Za to vás můžou sebrat.
14. Debit/credit. Když nakupujete, většinou (možná vždy) se vás ptají, jestli chcete nakupovat na půjčku. Zjistíte, že lidé tu většinou fungují jenom na půjčky. Hypotéka je zcela běžná a k tomu ještě plejáda kreditních karet a půjček na auta jiné nesmysly. Na trhu půjčování peněz je taková konkurence, že se banky a kreditní firmy předhánějí, kdo půjčí (i teď v dobách kritických!) víc. Je běžné, že za použití kreditní karty získáváte třeba "airmiles", a tak lítáte na oko zdarma.
15. Sledování televize. Průměrný Američan sleduje televizi 7-9 hodin denně. V průměrné domácnosti je televizí často víc než lidí. Zajímavé je uvědomit si, že polovina rodin spolu vůbec nevečeří, což je jediná příležitost se potkat (jinak jsou furt v práci - musí se sakra ohánět, aby vydělali na všechny ty půjčky). Polovina druhé poloviny u toho má puštěnou právě tu televizi.
16. Polovina Amíků nemůže spát: 48 procent Američanů říká, že pociťují více stresu než před pěti lety. Stejné procento říká, že v noci leží, kouká do stropu a nemůže usnout (zdroj Americká psychologická asociace, 2006). Co polovině Američanů nedá spát? Proč se jich tolik
dívá v noci na strop? Primárně dvě věci: peníze a práce - hlavní starost 75 procent Američanů. Přitom v roce 2004 to bylo 59 procent. Ta čísla jsou strašidelná, a to jsme v roce 2006 ještě neměli tušení, že přijde nějaká krize. Jaká čísla byste si tipli v roce 2009?
17. No antibiotics! Na mnoha potravinách v našem supermarketu svítily roztodivné nápisy začínající slovíčkem "no" - no hormons added, no antibiotics, no additives, no chemicals... Už i k nám do Čech se tyhle nápisy dostávají. Zdá se mi, že je bereme jako fakt. Ale faktem je také to, že když na jeden balíček napíšou, že neobsahuje chemikálie, potom říkají že devět ostatních chemikálie obsahuje. Není divu, že v USA hovoří o epidemii rakoviny. Jestli jste viděli nějaké dokumenty na téma kvality potravin v USA, víte o čem mluvím. Myslím bohužel (co se týče rakoviny), že my Evropané na Amíky úspěšně dotahujeme.
18. Národní asociace organizátorů. Protože je všechno tak levné a navíc vám do zadku vleze deset bank a čtyřicet kreditních společností s nabídkou úvěru, kterému neodoláte, Američané nakupují víc, než jsou schopni uskladnit. A tak je v USA běžným řemeslem tzv. organizátor, který k vám domů přijde a zorganizuje vám vaše hory majetku do úhledných komínků, krabic, přihrádek. A protože organizátorů je už pěkná armáda, sdružují se dokonce v asociaci.

Tedy na to, že se považuji za tolerantního a v zásadě i pozitivního člověka, je to pěkně netolerantní a kritický výčet. Jenomže já si nemůžu pomoci. Ještě mám v živé paměti extrémní bídu, na kterou jsme narazili při loňské cestě do Mali a Guinei-Bissau. Lidi tam však byli v zásadě šťastní. Když to porovnám s tou americkou rozežraností (a to myslím, že je slabé slovo) a dám si to do souvislosti s psychickým stavem americké společnosti, tak si říkám: "Něco je hodně špatně". A nakonec, když se podívám do Evropy a vidím všechna ta satelitní městečka, nákupní centra, multiplexy, hypermarkety, silnice zacpané SUV auty, hypotéky, zadluženost, hon za zážitky a zábavou, všechna ta pozlátka, která jsme od USA okopírovali, tak nevím, nevím...

Sádlo

17. května 2014 v 16:03 | Ivo Adler
Na televizním kanále TV Paprika se dívám na pořad o dvou italských kuchařích, kteří vařili ve světě jako šéfkuchaři, už jsou to pánové v létech, a teď cestují po Itálii, seznamují diváky s krajovými specialitami, sem tam i něco uklohní, povídají o svém životě, prostě pohodový program pro pohodový život. Zaujalo mně, jaký důraz kladou oba pánové na jednoduché vaření, které těží z kvality surovin především místního původu.
Minulý týden nás naši mladí pozvali na grilovačku při nějaké příležitosti (ta se vždycky najde) spolu s rodiči z druhé strany. Naši mladí musí být in. Grilujou jenom maso, kdepak nějaký buřty, k tomu vařenou kukuřici, tentokrát jsme měli tortillu a k tomu nějaké exotické omáčky. Vařenou kukuřici zrovna nemusím a tortilla mi vyloženě nechutnala. Pořádnej chleba by byl rozhodně lepší. Navíc grilování masa je náročný na přípravu i na čas. Jinak je maso tuhý. Syn ovšem začne rozpalovat gril, až když hosti přijdou. Hladově čekáme, abychom potom žvýkali tuhé maso. Ale nic jim říct nemůžeme. Oni jsou rádi, když se můžou předvést. Čas čekání jsme si krátili popíjením různých destilátů a piva, byl jsem pěkně prdlej, dokonce jsem začal i zpívat.
Tak jsem si řekl, že je taky pozvem a ukážeme jim, jak se to má dělat. Grilujeme vždycky víc věcí. Ty, co jsou hotový dřív (sýr), podáváme jako první, pak může být ještě něco (klobása) a nakonec maso, pochopitelně předtím naložené. K tomu průběžně nějaký zeleninový salát. Takový jídelníček se dá proložit i alkoholem. Ale jak hosti přijdou, tak hned něco dostanou. Nečekají hladoví hodinu, aby mohli žvýkat tuhý maso. Jako ňamka nějaké slané pečivo nebo čipsy. Samozřejmě, že po takovém grilování si ordinuju nějakou dietu, protože se pravidelně přežeru.
A teď se vrátím k těm surovinám. Jak z předešlého plyne, v módě jsou různé exotické ingredience. Seru na ně. Okusovat takový pečený vepřový žebírko, ze kterého teče omastek po bradě, bóže, to je slast. Od jisté doby lepší než sex. Při okusování vepřového žebírka nemůžu selhat. Držím se prověřených domácích surovin. Nejsem sám. Pozoruju už nějaký čas, jak po nějakých light sračkách přichází do módy zase sádlo. Škvařím si ho sám. Mám svůj vyhlédnutý krám, kde ho pravidelně prodávají, je to prodejna jedněch jatek a tam si ho vyberu. Neberu samozřejmě sádlo vnitřní. To není ono. A i u toho hřbetního dbám na to, aby tam bylo trochu masa. Když maso není, koupím si k tomu kus bůčku, pochopitelně hodně tlustý a škvařím ho s tím sádlem. Škvarky z takovýho sádla jsou jedna báseň. Žereme je se ženou ještě dřív, než vychladnou.
Samotný proces škvaření jsem postupně vymakával. Chce to škvařit při poměrně vysoké teplotě, aby škvarky měly barvu, ale zároveň aby se nepřipálily. Ze začátku zvolna, aby se trochu pustilo sádlo, a pak se jim může přidat. Někdo přidává na dno trochu vody, mlíka - pak prý jsou škvarky tmavší nebo už trochu vyškvařeného sádla. Experimentuju s vodou, ale není to ono. Sádlo není tak tuhé a tak od toho upustím. Správně vyškvařené sádlo je bělostné, na povrchu se dělají varhánky a je tuhé. A voní!!! Když mám čerstvý sádlo, nemažu si ničím jiným. Chleba, čerstvý sádlo a sůl - nic jinýho nechci. A je přímo nabitý vitaminem C. Navíc je to tuk, který se ze všech nejmíň přepaluje - má vysoký bod tání. Zkrátka, sádlo mi nikdo nezprotiví.
A ještě se vrátím ke škvarkům. Dneska stojí víc než maso. Ani se tomu nedivím. Čerstvé konzumujeme přímo. Posolit, kousek chleba, někdy ani ten ne a rovnou do pusy. Ty s kouskem vyškvařeného masa jdou nejvíc na odbyt. Doma na vesnici, samozřejmě jsme zabíjeli a prase jsme si zpracovali, jsme měli lis na škvarky. Po vylisování nejsou tak tučné. Musím si ho sehnat. Sice je vymačkáváme na sítu, ale to není ono. No, a pokud je nesníme vzápětí, tak škvarky semelu s česnekem a cibulí a dělám škvarkovou pomazánku. Po té se jen zapráší. Za paellu bych ji nevyměnil.

My jsme ale divná země, a co toho máme.

16. května 2014 v 9:02 | Vladimír Kroupa
Máme parlament, máme Ústavu, máme soudy, máme svobodné volby, a máme velikou šanci stát se kašparem celé Evropy.

Máme strany, které u nás vyhrají volby, ale nevládnou. Máme strany, které vůbec nebyly součástí voleb, přesto se stanou členy vlády. Máme holky, co si hrají chvíli na Mata Hary, chvíli na madame Pompadour, chvíli na strážkyně brány, a chvíli na ředitelky Zeměkoule. Holky, co mávají s tajnými službami i vládami jako s prvomájovými mávátky.
Máme prezidenta - osvoboditele od strašáka komunismu, a morálního guru, co pustí na svobodu těžké kriminálníky, druhý prezident pustí kriminálníky s bílými límečky, co nakradli ještě více než ti první, třetí se málem zeblije nad korunovačními klenoty.
Máme (už zase...) policajty, co v uniformách, ale i bez označení, mlátí lidi na ulicích tomfami a teleskopickými obušky, máme sociální systém, co se dá skvěle dojit, stačí jen, když máte ten správný původ a správné informace.
Máme úředníky v nejvyšším evropském rozhodovacím centru, co chodí do práce jen si "odpíchnout", aby dostali za den pomalu víc, než jiný za měsíc. Máme pole, na kterých místo brambor pěstujeme solární panely, máme chlévy, ve kterých můžeme chovat tak leda mouchy, protože dobytek jsme dílem vymlátili, dílem poslali do sněmovny.
Máme (sorry, měli jsme, ale on se pan Kalousek jistě zase na nějaký ten ministerský cecek přisaje.) ministra financí, aniž by měl tento ekonomické vzdělání, který vystřídal za dvacet let několik politických stran a tolik funkcí, kolik nemá doma běžný člověk ani ponožek.
Máme dálnice, po kterých se musí jezdit hodně s citem, pokud nemáme každý rok na nové auto. Máme tisíce tlučhubů a Pandrholů, kteří denně ovládají naše životy. Máme takový daňový systém, ve kterém nám stát jedno hovno daňově ozkrájí na deset kousků, protože halíře dělají talíře.
Měli jsme Cikány, se kterými se kdysi dalo žít. Nyní máme Romy, kteří jsou nám čím dál dražší, a kteří nám dokonce chtějí beztrestně (?!) zprasit jeden ze symbolů naší státnosti - naši vlajku.
Vládnou nám, a řídí naše životy v podstatě kurvy, zloději, korupčníci, defraudanti a podvodníci. Máme právo mlčet, povinnost makat a platit za kdejakou "vizi", levárnu a každý tunel v okruhu sta světelných let. Máme horu Blaník, která je prázdná, protože jsme její osazenstvo prodali za výhodou cenu dílem do šrotu, dílem do polských jatek. My, kteří jsme kdysi stavěli cukrovary doslova po celém světě, máme dnes cukr, který není z naší řepy, cukr, kterého si musíte dát do
kafe dvakrát tolik co dříve, abyste neměli pocit, že pijete asfalt. Máme bulharské, slovenské, ukrajinské doktory, protože ti naši jsou v Německu, Anglii, a vůbec někde, kde si jich umí více vážit.
Máme skvělé herce, kteří hrají v neskutečných sračkových seriálech, kde ze sebe dělají ještě větší blbce, než musí dělat kdejaký šašek v cirkuse. Máme jablka za sedmdesát korun, a banány za dvacet devět. Máme několika desetitisícové platy, za které si koupíme každý rok méně.
Máme na rozhazování ve státním sektoru, a máme právo skládat se jeden každý za sebe na operace vážně nemocných dětí. Máme Ústavu, která se vykládá podle toho, kdo ji vykládá.

Máme toho hodně, že ano, máme ale naději na normální budoucnost.?

Pozn. I. A. Závidím panu Kroupovi jeho vlastenecké nadšení, ale nemohu s ním beze zbytku souhlasit. Svět je přece jenom jiný, než byl před padesáti a více lety. O slovo se hlásí země, které před těmi padesáti lety byly beznadějnou periférií, dneska jsou to mocnosti. To musíme vzít v úvahu a přizpůsobit se tomu. Blaník už je trochu z módy. Ale jinak soluhlas.

PC

11. května 2014 v 11:17 | Ivo Adler
Kleknul mi počítač. Zahltily ho viry. Jsem starý pán, který toho o počítači moc neví a učit se už nechci. Budu to vůbec potřebovat? Navíc často se mnou počítač komunikuje anglicky a já dost dobře nevím, o co jde. A tak jsem v dobré víře, že upgrejduju, zatáhl do počítače vir, který ho úplně paralyzoval. Tak jsme odvezli počítač do pc servisu. Když jsme v pc servisu řekli, oč se jedná, řekli, jasně, to je zavirovaný. Přijďte za tři dni. Přišli jsme za tři dni, počítač nám předali s tím, že je "vyléčen". Cena 11 set. Po dvou dnech provozu jsme byli tam, kde před tím. Svěřil jsem se se svými potížemi synovi. I když v době jeho studia se o počítačích moc neučilo, přece jen má slušnou úroveň znalostí. Jemu se ještě vyplatí, aby na sobě pracoval. Přijel k nám a povídá, jasně, je to zavirovaný, já si ho odvezu a dám to naší servisní organizaci.
Takže si ho odvezl, to bylo v neděli, týden utekl, nic. Volám synovi a ten říká, servisní organizace k nám jezdí jednou za týden, vždy v pátek, takže jsem jim to teprve předal. Zároveň mi dal instrukci: koupil jsem antivirový program (ESET) s licencí na tři počítače. Jednu budu mít já, jednu rodiče manželky, jednu vy. Tak týden utekl, syn promptně přivezl počítač, nainstaloval, prověřil. Poučil mně: nic do počítače nestahuj, i když bude nabídka sebe vlezlejší. Odlož to na dobu, kdy k vám přijedu. Teď tam máte antivirovou ochranu, to co tam bylo před tím, žádná antivirová ochrana nebyla, jen se to tak tvářilo. Dobrý, takže už jsme zase v síti.
V souvislosti s touhle lapálií jsem si uvědomil, jak počítače zasáhli do našeho života. Jakmile syn počítač přivezl, doslova jsme se s manželkou předháněli, kdo u něj bude dřív. Měli jsme absťák. Počítač nám zprostředkovává informace i styk se světem prostřednictvím skypu, e-mailu, skeneru a webkamery. A to vše prakticky zadarmo. Však také náklady novin šly rapidně dolů. Na co něco kupovat, když si to můžu přečíst na internetu. Co je ale zvlášť fascinující, alespoň pro mě, že můžu informace nejen pasivně konzumovat, ale můžu je i vytvářet. Vlastně i tento blog vznikl na základě jednoho reklamního sloganu: nejste spokojeni s novinami? Vytvořte si své vlastní. Pište blog. Už když se počítače prvně objevili, tak jsem si řekl: to je věc. Musím to zvládnout. Naštěstí jsem měl zaměstnání, kde minimální počítačová gramotnost byla nutná a tak mně zaměstnavatel vyškolil.
Díky informační společnosti se svět změnil. Papaláši nám už daleko hůř můžou něco nalhávat. Čína má s internetem velké problémy. O dalších režimech nemluvě. Opravdu by mně zajímalo, jak by se s informačními technologiemi vypořádal předchozí komunistický režim. Rozhodně by nemohl být takový, jaký byl. Informační technologie jsou pro rigidní režimy velkou výzvou, se kterou válčí, seč jim síly stačí. A nejsou to jen režimy totalitní, ale třeba i islámské. Na Alláha jim nikdo nesmí sáhnout. Nojo, ale jak dosáhnout toho, aby si z nich zbytek světa nedělal prdel? Rozhodně jsou informační technologie pro takové režimy větší hrozbou než nějaké rakety. A zříci se informačních technologií znamená beznadějně zaostávat. Severní Korea, jak se zdá, to řeší pečlivým výběrem. Ty budeš mít k informačním technologiím přístup a tobě stačí státní televize. Informační technologie na příděl.
Informační technologie jsou ale hrozbou i pro své uživatele. Hackeři se můžou do sítě nabourat a zneužít informace, v ní obsažené. Z tohoto důvodu se zříkám internetového bankovnictví, jakkoli je pohodlné. Upřednostňuji méně pohodlný telebanking. Je hůře napadnutelný. A to není jediné nebezpečí. Už řada lidí si uvědomuje, že internet umožňuje shromažďovat údaje o osobách, které se dají zneužít až k tzv. čipové diktatuře. Přihlásil jsem se na facebook. A hned jsem se nasral, že dotazník na mně požaduje informace, do kterých provozovateli nic není. Kde a kdy jsi se narodil, kam jsi chodil do školy, fotku atd. Samozřejmě jsem nic z toho nevyplnil. Ale ono není jen to. Na řadě portálů (Novinky, Mladá fronta) člověk může diskutovat, jen když se adresně přihlásí a nechá si poštou poslat přístupový kód. Jinak žádná diskuse nebude. Je to evidentní snaha nasadit toku informací ohlávku. Diskutuj si, ale budeme tě mít pěkně pod kontrolou. Vím já, jestli to někdy nebude použito proti mně? Takové záruky zase naše demokracie neskýtá. A proto jsem v poskytování informací o sobě velmi opatrný.

Babiš vyzrazuje výsledek dosavadního hospodaření nové republiky

7. května 2014 v 13:47
4x horší než světová válka
toto je výsledek 20letého hospodaření našich národohospodářských ekonomických elit a expertů na transformaci socialismu v kapitalismus.
Prodali grunt, peníze z prodeje jsou bůhví kde a nás zadlužili. To by žádný dobrý sedlák neudělal.
Na to museli přijít Klausové, Paroubkové, Kalouskové a jim podobní.
Kdo kradl plnými hrstmi a byl souzen či odsouzen, byl následně amnestován a bez trestu zbaven odpovědnosti za své činy.

Vývoj státního zadlužení
1989 + 280,0 mld. Kč (aktiv) a to nehovořme o zahraničních aktivech, které činily asi 120 mld Kč; z toho 70% v Rusku,
dnes již ze 40% splaceno ropou a železnou rudou, kde ale skončila a za kolik je otázkou.
1993 - 158,8 mld. Kč
2003 - 493,2 mld. Kč
2007 - 892,3 mld. Kč
2009 - 1 178,2 mld. Kč
2010 - 1 344,1 mld. Kč
2011 - 1 499,4 mld. Kč
2013 - 1 700,0 mld. Kč (odhad ČNB duben 2013)
Výdaje za dluhovou službu
2001 17 mld. Kč
2006 31 mld. Kč
2011 72 mld. Kč
2012 82 mld. Kč
V žebříčku konkurenceschopnosti WEF propadlaČR za poslední 2 roky z 31. na 46.místo na světě!
- ČR, která je počtem obyvatelstva 48 x menší než celá EU, má 6 x více heren a kasin než zbytek EU dohromady !
- zahraniční kapitál vlastní cca 80 % klíčových firem a je kontrolován ze 40 % z daňových rájů!
- 56 tun českého zlata bylo po roce 1989 vyměněno za dluhopisy.

Německo má stav zlatých rezerv 3 396 tun, ČR pouhých 12 tun a dále "tak zvané zlaté žíly u obyvatelstva" ..
- hospodářské škody vzniklé na území ČSR po 2. SVĚTOVÉ VÁLCE byly vyčísleny (v dnešních cenách) na 1 bilion 351 miliard Kč.

Zmizelé národní jmění od r. 1989 představuje téměř 4 násobek hospodářské ztráty ČSR za druhé svět. války !

Nejhorší je, že výše uvedené údaje jsou pravdivé a z veřejně dostupných zdrojů a národ ovcí nic....
Nikomu nevadí, že nebude na zdravotnictví, vzdělání, důchody, infrastrukturu....
Že po válce roky hromaděné bohatství především rukama dělníků, kteří jej tvořili je v kapsách zlodějů bez trestu...

Nejspíše je pravdou, že každý národ má vládu, kterou si zaslouží...
Jak pravila matka Tereza. Není problémem nasytit chudé, ale je problém nasytit ty bohaté...