Duben 2014

Byrokrati

10. dubna 2014 v 15:53 | Ivo Adler
Dívám se rád na dokumentární filmy. I ty samozřejmě mohou být stylizované, ale proti zvěrstvům, která se dějí v umělecké tvorbě, je to slabý odvar. Jeden příklad za všechny. Válečná tématika mně zajímá. Díval jsem se proto na film, tuším Stalingrad, bylo to o jednom legendárním sovětském odstřelovači v bitvě o Stalingrad, který vyřídil německé odstřelovačské eso. Myslím, že to byl film americký. Je tam jedna hororová scéna. Sovětské posily obránců Stalingradu (snad Rodincevova divize) se přepravují přes Volhu a na dva vojáky připadá jen jedna puška. Přitom vím, že sovětské posily těsně před nasazením do bojů byly přezbrojeny pro boj ve městě. Místo pušek samopaly. A samozřejmě samopal měl každý voják. Podobných zhovadilostí je ve filmech, zejména amerických, víc. Ale ono stačí se podívat na současné české filmy, které líčí socialistickou realitu. Pro mě jsou tyto filmy nekoukatelné. Až takovýho vola ze mě filmaři dělat nemůžou.

Proto se dívám na dokumenty. Včera jsem se díval na dokumentární seriál o cestě trabantů po Jižní Americe. Včera dávali druhý díl. Byl o tom, jak výprava přiletěla do Guyany a klopotně se snaží dostat svoje auta z lodi, aby mohla zahájit svoji cestu po kontinentu. Tato zcela banální záležitost jim trvala téměř dvě neděle. A to ještě potřebovali celou řadu protekcí a přímluv. Guyanské úřady vůbec nepředpokládali, že by někoho mohlo napadnout začít cestu po Jižní Americe právě v jejich zemi. No, nakonec své dva trabanty a jednu motorku dostali a mohli vyrazit. Ponechám stranou informaci, že se k nim přidali i dva Poláci s maluchem. Jednoho z těch polských dobrodruhů nenapadlo nic lepšího, než ztratit pas. Mám osobní zkušenost, že Poláci jsou velmi dobrodružní. Naši čeští cestovatelé po strastech začátku cesty po Jižní Americe, a to ještě neujeli ani jeden kilometr, si velice pochvalovali činnost české byrokracie.

S českou byrokracií mám, jako my všichni, své zkušenosti a nejsou zrovna pozitivní. Uzavřel jsem penzijní připojištění. Jen tak, pro srandu králíkům. Bylo to u penzijního fondu České pojišťovny. V průběhu pojištění mě mně pracovníci pojišťovny upozornili, že bych si měl úložku zvýšit, abych čerpal státní podporu. Učinil jsem žádané. Nakonec, proč ne. Když mi stát mermomocí chce přispívat, rád mu dám tu možnost. Pak jsem si ale řek´, ty vole, na co spoříš, vždyť si to ani neužiješ. Máš to zapotřebí? A tak jsem si řek´, že spořit přestanu a naopak začnu utrácet. Utrácet je třeba, posiluje to národní ekonomiku. Šel jsem do pojišťovny a řek´ jsem, že chci vyplácet doživotní rentu. Vím, že je to velice riskantní, co když mi zítra klepne Josefína, ale prý mám díky socialistickému zdravotnictví našlápnuto na dlouhověkost a tak jsem si řekl, že to zkusím. Risk je zisk (někdy taky ztráta).

Pracovnice na přepážce byla doslova na větvi z toho, že chci vyplácet doživotní rentu. Prý to nikdo nedělá. Ale právně je to přípustné, povídám. To ano, připustila a začala v počítači horečně hledat formulář, který by se mnou vyplnila. Nenašla ho. Ani po konzultaci s ústředím. Tak napsala moji žádost rukou na papír, dala mi ji podepsat, pro mě ji zkopírovala a odeslala. V blahém očekávání věcí příštích jsem šel zrušit trvalý příkaz k úhradě pojistného do své banky. Věci příští se skutečně dostavily. Z ústředí přišel papír, že mojí žádosti nemohou vyhovět, neboť není úředně ověřena. S touto odpovědí jsem šel znovu na pobočku. Tentokrát jsem se dostal k jiné pracovnici. Neodpustil jsem si trochu jízlivou otázku, proč jsem nebyl na nutnost úředně ověřeného podpisu upozorněn hned při první návštěvě. A hned jsem, rovněž jízlivě, dodal, že v jiných institucích podpis ověřují přímo pracovníci té instituce, zvláště když se jedná o vnitřní styk. Pracovnice, patrně poučenější, ani nemrkla, tentokrát našla správný formulář a vyplnila ho se mnou. Dala mi ho ke kontrole. Není tam celé rodné číslo, upozornil jsem. Dopsala. Nejsou tam mé tituly, byl jsem komisní. A jaké máte? Je to na občance. Tady nic není. Musíte se podívat na druhou stranu. Aha! Tak jsme se prokousali až na konec žádosti. Podpis ověřila, vydala mi o tom dokonce doklad. Tak opět očekávám věci příští.

A zcela na závěr. Částku, kterou mi penzijní fond bude vyplácet, budu samozřejmě spořit dál. Nechal jsem si ji posílat na účet s vyšším úrokem (prý spořící) a spořit budu z běžného účtu, kde není úrok prakticky žádný. Ještě zvážím, jakou formu spoření zvolím. My, stará generace, prostě bez spoření neumíme žít.

Andrej Babiš, Andrej Kiska

4. dubna 2014 v 17:29
Tyto dva muži jsou si překvapivě podobní. Oba jsou Slováci, oba jsou Andrejové, oba se v poslední době prosadili v politice. Babiš je poslanec, předseda Hnutí ANO a ministr financí v české vládě. Kiska byl zvolen slovenským prezidentem. Že jsou oba Slováci a Andrejové je věc zcela náhodná, co už asi náhodné není a s čím souvisí jejich prosazení se v politice, je to, že jsou oba bohatí. Nechci a ani nemohu zkoumat původ jejich bohatství, ale bohatí asi oba budou. Babiš je označován za druhého nejbohatšího českého občana (nemůžu říct Čecha, když je to Slovák). Na jeho průniku do politiky je to znát. V podstatě se dá říci, že má vlastní hnutí, které řídí. Kiska má jen své miliony.

Zajímavé je, že se dva lidé, zhruba stejně staří a se zhruba stejným sociálním postavením rozhodli vstoupit do politiky. A oba úspěšně. V případě Andreje Babiše se nabízí srovnání se Silviem Berlusconim v Itálii. A inspirace Berlusconim je na počínání Babiše patrná. I srovnání výchozí situace sedí. U obou bylo nejdřív bohatství (s určitými otazníky o jeho původu), pak politická kariéra. Boháčů, kteří se rozhodli vstoupit do politiky, je ovšem víc. Na Ukrajině kandiduje na prezidenta nějaký majitel čokoládoven, podobně uspěl na funkci prezidenta nějaký byznysmen v Gruzii, v nějaké pobaltské republice a dál se neodvažuji hádat. Ostatně nemusíme chodit pro příklad daleko. Náš neúspěšný kandidát na prezidenta, kníže ze Schwarzenbergu, taky nebyl žádný chudák. Od předchozích se lišil jen tím, že nebyl úspěšný. Ovšem jeho ne/způsobilost k výkonu funkce byla příliš zjevná a tak pohořel. Divím se, že byl tak drzý a na prezidenta vůbec kandidoval. To nás měl knížepán kór za voly.

Úspěšnost těchto lidí v politice se opírá o jednu lidovou iluzi: jsou bohatí, tak nemusí krást. Kdežto ostatní "chudí" politici krást budou. Něco na tom je. Znám případ jednoho socdemáckého starosty okresního města, který na dotaz, proč nevystřídá předsedu (ředitele, co já vím) městského rozvojového fondu, pochopitelně pravicového, odpověděl: když on si už nakrad´, když tam dám jiného, začne krást znovu. To je z bláta do louže. Mlčky jsme přijali jako realitu, že politika je příležitostí k tomu, aby si lidi nakradli. Pak má mít veřejnost důvěru k politikům. A tady jsme u kořene věci. Politik z profese je na své politické kariéře existenčně závislý. Co by byl takový Marek Benda bez poslaneckého křesla? Proto se ho taky drží jako hovno košile. O dalších nemluvě. Naproti tomu politik boháč není na své politické kariéře existenčně závislý. Nebudu ministr? No bóže, tak budu generálním ředitelem Agrofertu.

Tahle okolnost vnáší zmatek do našich stojatých politických vod. Zatím naši politici byli na své politické kariéře existenčně závislý a skrze ni se snažili něco urvat. A nezáleží na tom, jestli byli na levici nebo na pravici. Vzpomeňme křišťálově čistého Standu Grosse a nebo toho ministra dopravy z ODS, jméno už jsem zapomněl, jehož firma byla mimořádně úspěšná při stavbě dálnic. Nedělám si iluze, peněz není nikdy dost, ani bohatství není zárukou proti zlodějnám, ale přece jen skutečně bohatý člověk je proti zlodějnám odolnější. A to začíná vadit. Téměř celá naše politická scéna, s výjimkou komunistů, mlčky toleruje, že si politik během své kariéry "pomůže". A teď se objeví člověk, který si pomáhat nepotřebuje. Už si pomoh´. To naší politickou scénu musí rozhodit. Však už také premiér Sobotka Babišovi řekl, že by se měl Agrofertu vzdát. Babiš ho zcela logicky poslal do prdele. Tito politici mohou být oživením naší politiky. Nemají takovou potřebu se v té politice udržet a tudíž ani potřebu lézt voličům do prdele. A to je přesně to, co naše politika potřebuje.