Únor 2014

Andrej Babiš

28. února 2014 v 11:06 | Ivo Adler
Důvod, proč Kalousek tak strašně nenávidí Babiše.
Kdyby i nic jiného, tak tohle napsal pro lidi srozumitelně, stručně a jasně. Kdo z obyčejných lidí, je zvědav, na zamlžené a záměrně zkomplikované výklady, zdůvodňování a obhajování, v podstatě protilidové hospodářské politiky polistopadových vlád!
P. S. Ivo Adler
Nejsem bůh ví jaký ekonom, i když ekonomické vzdělání mám, ale o jednom píšu už delší dobu - cesta z krize nevede přes škrcení spotřeby.

Drogy

26. února 2014 v 11:33 | Ivo Adler
Byl jsem nedávno na jedné promo akci, pořádané k vydání knihy od tuším Mstislava Zeleného. Zelený je určitě, Mstislavem si nejsem jistý. Pan Zelený je náš spisovatel po Americe, zejména jižní a zažraný přítel Indiánů. Dokonce je čestným členem jednoho indiánského kmene (Kofánů/Kobánů?) Indiány můžu, i když romantické okouzlení je to tam. Akce jsem se zúčastnil, protože mám trvalý právě o život takových malých, primitivních a vymírajících společenství. Pokud říkám vymírající, tak nemyslím nutně fyzické vymírání, Ono těch indiánů může být nakonec docela dost, co ale vymírá, je jejich kultura, takže ti indiáni zanikají etnicky.
Řeč přišla i na existenci šamanů. Hned zkraje pan Zelený uvedl, že šaman v těchto společnostech plní funkci jakéhosi kněze. Proto je důležité je oddělit od léčitelů. Indiáni přirozeně léčitele mají, když je mají Češi, proč by je nemohli mít indiáni, ale šaman léčí jen výjimečně. Je to spíš duchovní vůdce kmene. Věští budoucnost, vychovává mládež (od faráře k nerozeznání), stará se o iniciační obřady, vykonává obřady pro dobrou úrodu či lov. S příchodem křesťanství a tlaku křesťanských misionářů byli indiánští bohové "přemalováni" na bílo a pod křesťanským nátěrem jsou uctíváni dál. To platí, pokud indiáni žijí nadále ve své komunitě, s odchodem do měst jejich kultura zcela zanikne. Není pochyb, že naše bělošská civilizace je pro mladé indiány velice přitažlivá.
Co je ale zajímavé, že šamani pro své funkce aktivně využívají drogy. V jižní Americe jsou to především halucinogenní houby, i když nikoliv výlučně. Nakonec využití halucinogenních hub je známo i u nás. Ovšem u nás je využití drogy odsuzováno, ba dokonce stíháno, kdežto u indiánů je to součást systému. Z toho samozřejmě vyplývá, že šaman musí účinek drog znát (z vlastní praxe), musí je umět připravit a dávkovat. S vyššími stupni zasvěcení se dávky stupňují. Účinky drog jsou využívány jako důkaz platnosti náboženských představ indiánů. Šaman v průběhu obřadů s účastníky komunikuje a jejich představy jim vysvětluje. Je to docela zajímavá představa, že by si naši žáci před hodinou třeba dějepisu "šlehli" a učitel jim jejich představy vysvětlil. Droga v praxi šamanů slouží jako nástroj výchovy a poznání, nikoliv úniku od reality. Díky droze indiáni chápou realitu komplexněji a hlouběji. Musí to být ovšem realita jejich, nikoliv bělošská.
Takové využití drogy je v naší kultuře cizí. My samozřejmě také využíváme drogy, nejčastější drogou je alkohol, ale nejen ten. Drogou je i káva, čaj nebo tabák (ten jsme převzali od indiánů), které posilují naši schopnost koncentrace. Pro vyšší odolnost proti vyčerpání, únavě, hladu a žízni indiáni využívali koku. My nežvýkáme listy koky, ale vyrábíme z ní kokain, který má daleko intenzivnější účinek. Indiáni měli proces využívání drog daleko lépe zmáknutý než mi. Nám se to jaksi vymklo z rukou. Jednalo se ovšem o jejich tradiční drogy. Co nezvládli, to byl alkohol. Alkohol znali snad jenom Inkové, kteří vyráběli zkvašený nápoj z kukuřice, tzv. čiču. Z té už se mohli vožrat. Proto její používání bylo omezeno pouze na staré lidi. Ty už se můžou vožrat. Aspoň dřív umřou. Tenhle efekt je ostatně popsán i v povídce Guy de Maupasanta Bečka. Používání bělošských alkoholických nápojů, zejména destilátů, mělo na indiány zničující vliv. Neuměli s nimi zacházet.

Alkohol je patrně nejrozšířenější droga, univerzálně dostupná. Navozuje pocity družnosti, otevřenosti a odbourává zábrany. V tomto smyslu je její účinek pozitivní. Nechybí názory, že koncentrace lidí ve městech, stresy a konflikty jsou snesitelné jen díky droze - alkoholu. Ale, tak jako u těch indiánů, otázkou je dávkování. I ten indián se může při užití halucinogenních drog předávkovat. Tam je účinek okamžitý: umře. Nakonec i u alkoholu se můžu předávkovat tak, že smrt je okamžitá. Drogy jsou pro nás výzvou. Na jedné straně je potřebujeme, drogy byly jednou z komodit, se kterou začalo lidstvo obchodovat, na druhé straně jsou pro nás hrozbou. Dneska se vede diskuse o legalizaci měkkých drog. Alkohol je legalizován dávno a vždycky legalizován byl, kromě období prohibice, která vždycky zkrachovala. Otázka tedy zní: jak drogy využít, ale přitom jim nepodlehnout. To je, oč tu běží.

Anekdota

23. února 2014 v 11:07 | anonym
Zima jako když praští, u lesa domeček, z komína se kouří.
Uvnitř domku pěkně v teplíčku sedí babička a plete šálu.
V tu chvíli jde okolo cikán a zabouchá na dveře.
"Babi, potřebujete dřevo!?"
"Kdepak synku, nepotřebuju, si hodnej, mám dost!"
Ráno babka vyjde ven a dřevo je v prdeli...

Kouzelná koule

20. února 2014 v 17:41 | William Shakespeare
Znaven tím vším, já chci jen smrt a klid,
jen nevidět, jak žebrá poctivec,
jak dme se pýchou pouhý parazit,
jak pokřiví se každá dobrá věc,
jak trapně září pozlátko všech poct,
jak dívčí cudnost brutálně rve chtíč,
jak lidskou slušnost korumpuje moc,
jak zchromlá vláda na nás bere bič,
jak umění je pořád služkou mocných,
jak blbost zpupně schopným poroučí,
jak prostá pravda je všem jenom pro smích,
jak zlo se dobru chechtá do očí.
Znaven tím vším, už chci být, lásko, v hrobě,
jen nemuset tím sbohem dát i tobě.
Pokud Vás oslovila aktuálnost básně a ptáte se,
který mladý talentovaný autor dokázal tak přesně vyjádřit
naši prohnilou dobu, pak vězte, že to byl
William Shakespeare a tento jeho sonet je starý 400 let.

Co z toho plyne? Že neprožíváme žádnou krizi identity, kultury, vztahů a čehokoli dalšího.
Pravda je, že lidé jsou - alespoň soudě dle velkého mistra - pořád stejní.
Tak hlavu vzhůru. A nenechme se otrávit!

Spiknutí

18. února 2014 v 11:41 | Ivo Adler
Dívám se na různé satelitní kanály, které vysílají dokumentární pořady. Na dramatické pořady se prakticky nedívám. Dramata tam se odehrávající nejsou mými dramaty a nebo jsou to vyloženě pohádky. Dramat mám kolem sebe dost i bez televize a z věku pohádek jsem už nějak vyrostl. V poslední době mně zaujal dokumentární film o Hitlerovi. Ani nevím, jestli to je jeden film nebo celý seriál, ale stačilo. Zaujala mně episoda Hitlerova účinkování za první světové války. Ano, Hitler se první světové války zúčastnil jako řadový voják, doručoval zprávy na bojišti a dokonce byl vyznamenán za statečnost. Byl povýšen na poddůstojníka. Při dopadu nepřátelského granátu do zákopu jako zázrakem unikl smrti.
Tyto příhody poznamenaly jeho další životní vývoj. Štěstí, které na frontě měl, ho utvrdilo v přesvědčení, že nebyla klika, ale zásah Prozřetelnosti (boha), která si ho vybrala pro uskutečnění velkých cílů. V tomto svém přesvědčení byl utvrzován dalšími příhodami, zejména atentáty, které přežil. Poslední atentát byl ve Vlčím doupěti během druhé světové války. Druhý významný poznatek, ke kterému se Hitler během války dopracoval, bylo přesvědčení, že hrdinské úsilí německých vojáků na frontě je "vytunelováno", abych použil současného slovníku, židobolševickou klikou v týlu. A boji proti této židobolševické klice či židobolševickému spiknutí, pak zasvětil celý svůj život.
Dalo by se říci, mrtvá, dávno překonaná historie. Koho to dneska zajímá. Tak jednoduché to zas není. I dneska nechybí názory, zatím pod úrovní oficiálního mínění, že Listopadová revoluce byla vytunelována klikou. Sice ne židobolševickou, to už není v módě, ale co takhle zednářskobolševickou nebo disidentskobolševickou. Blbý dav cinkal na náměstí klíči, myslel si, že o něčem rozhoduje, a zatím vše už bylo předem dohodnuto. Špičky disentu se domluvili se špičkami komunistického režimu o organizovaném předání moci. Pozice komunistické elity zůstaly zachovány, jen byly rozšířeny o kolaborující disidenty. A pak dělej nějakou revoluci. Marnost nad marnost. Je třeba to vykopnout všechno, ne-li přímo pověsit. Teprve potom to bude opravdová revoluce. Dav, který před třiadvaceti lety tleskal Havlovi, mu dneska nadává.
I Hitler našel po prohrané válce své nespokojené, kteří mu uvěřili. Za prohranou válku může židobolševické spiknutí. Dneska za vytunelovanou Listopadovou revoluci taky může bolševicko - disidentské spiknutí. Takhle byly masy oklamány. Chudáci disidenti. Mužové Listopadu si jistě nemysleli, že takhle dopadnou. Ale je to tak. Führera nemáme, ale kdo ví. Hitler byl ze začátku také považován za komickou figurku. Ale ironizujícím glosátorům brzo ztuhly rysy. Možná i u nás by se našel budoucí führer. Nemohu v této souvislosti přehlédnout postavu Daniela Landy. Fašizující zpěvák (Hitler byl zneuznaný malíř), zakladatel pochybného řádu Lumen ordi, jak krásně by se z něj dal udělat zárodek teroristické organizace, samozřejmě se světlými cíli a nakonec komická figurka kouzelníka Žita. Ne, doba pro tu pravou revoluci, rozuměj fašistický převrat, ještě nenazrála, ale kdo ví. A když to nebude Landa, může to být klidně někdo jiný. Nějaký führer se vždycky najde, když po něm bude společenská poptávka.

Proto antikomunistické žvásty o bolševickém spiknutí jsou největší nebezpečím pro naši demokracii. To nebezpečí bude tím větší, čím větší prostor tyto žvásty dostanou. Není nad to, když svou blbost můžu hodit na někoho jiného. My jsme to mysleli dobře, ale ti šmejdi nás zneužili. Na lucerny s nimi! Čím dřív, tím líp. Že se fašismus nemůže opakovat? Ale může, a není to žádný strašák do zelí. Pokud se ponechá prostor pro lidskou blbost, skoro bych si vsadil, že se dočkáme.

Legionáři

15. února 2014 v 13:46 | Ivo Adler
Preference komunistů stoupají, je třeba s tím něco dělat, řekli si kapitáni našich massmédií. Oživíme kult legionářů. A protože jsem dostal asi před dvěma roky knihu vzpomínek jednoho legionáře, řekl jsem si, že se na ten legionářský příběh podívám trochu podrobněji. Jedná se o vzpomínky legionáře Čeňka Klose, které ovšem nezpracoval sám, tohoto úkolu se ujal Eduard Culka. Vzpomínky vyšly pod názvem Boj s rakouskou hydrou v roce 1921 nákladem Družiny čsl. legionářů v Praze. Obdivuhodné na Klosovi je to, že během pobytu na frontě, v zajetí i legiích dokázal psát válečný deník, který potom mohl být literárně zpracován. I když doba legionářská je zaznamenávána zvláště v závěru velice kuse. Snad za to může zdravotní stav autora. Zdráhám se spekulovat, že za to může jeho rozčarování s vývojem situace.
Čeněk Klos se narodil 21. ledna 1894 v Šopce u Mělníka, kde měl otec obchod se smíšeným zbožím. Vyučil se strojním zámečníkem, což se mu později v ruském zajetí velice hodilo. V říjnu 1914 narukoval k vojsku, kde skončil u 8. zeměbraneckého pluku v Solnohradu. Už 18. února 1915 utíká do ruského zajetí. Z Ruska se vrací coby legionář přes Vladivostok 24. března 1919 s vážně podlomeným zdravím. Umírá 27. ledna 1920 v Praze.
Čeněk Klos byl velký vlastenec, který upřímně nenáviděl Rakousko - Uhersko a němectví vůbec. Jeho vlastenectví ho až zaslepovalo, ač byl dán, dnes bychom řekli, dvouletou stáž do Duchcova, aby se naučil německy, jeho němčina byla bídná. Dá se říci, že Čeněk Klos měl vyšší ambice, svědčí o tom jeho velký zájem o českou historii i panslavistické ideje, kterým byl poplatný na začátku války, ale své ambice nemohl realizovat. Jeho zápisky zaznamenávají četné případy hladu, nepohodlí, zimy a špíny, které musel prožít během válečných let. To se promítlo na jeho zdravotním stavu, onemocněl cukrovkou, na kterou po návratu do vlasti zemřel.
Poměry v rakouské armádě byly pro českého vojáka těžké. I když důstojníci byli Češi, byli to přesvědčení Austrijáci, jak je nazývá. U českých vojáků panoval odpor k válce proti Srbsku a Rusku, jsou to přece bratři Slovani, a svůj odpor dávali najevo nošením trikolor i verbálními projevy (táhneme na Rusa, nevíme proč). Nemohu nevzpomenout trikolory v Listopadu 89, taky pěkná porce naivity. Důstojníci na to reagovali značně podrážděně, nechybělo ani fackování nebo mlácení holí, popřípadě uvazování. Mužstvo se jim odměňovalo tím, že na ně v zákopech střílelo zezadu. Proto Klos při první vhodné příležitosti utíká do ruského zajetí, spokojený s tím, že nemusel bojovat proti ruským bratřím. Přitom ještě předal Rusům cenné zpravodajské informace.
Ruské zajetí nebyla žádná idyla. Rusové se na přeběhlíky dívali s nedůvěrou, myslím, že ani pořádně nevěděli, co to Češi jsou. Navíc v Rusku byly silné proněmecké nálady, které zasahovaly až do carského dvora. Carevna byla Němka. Zajatci skončili na venkově, kde se využívali na sklizňové práce. Práce u ruského kulaka byla účinným lékem na jeho panslavistické ideje. Je ale pravda, že zajatci dostávali za svou práci jakous takous mzdu. Klos měl navíc výhodu ve svém řemesle, kde se mohl uplatnit jako kvalifikovaná pracovní síla. Proto když se objevuje možnost vstoupit do formujícího se československého vojska v květnu 1916, bez váhání do něj vstupuje. V této souvislosti je nutno uvést, že mezi českými zajatci žádné nadšení pro vstup do československého vojska nepanovalo. Zajatci mohli mít písemný styk s domovem, patrně přes Červený kříž, a každý se bál, že se vzájemně budou udávat a jejich rodiny budou doma perzekuovány.
Po pádu carismu se v Rusku prosazují myšlenky separátního míru s Německem. Klosovi se takový vývoj vůbec nelíbí. Vystupuje na prvomájovém shromáždění vojáků 1917 s výzvou na obranu čerstvé revoluce a boji proti Německu. Naše vojenská jednotka se zúčastňuje Brusilovy ofenzívy na německé frontě, ovšem výsledek je tristní. Ruští vojáci nehoří touhou padnout za Kerenského vládu. Počet ruských zběhů stoupá a šíří se banditismus. Pro formování legií měla velký význam návštěva Masaryka v Kyjevě a jeho setkání se zajatci, patrně v červenci 1917, kterého se Klos také účastnil. Dlužno dodat, že tady datování už začíná chybět.
Masaryk zastával myšlenku, že naše armáda v Rusku bude přísně neutrální a že se stáhne z Ruska po transsibiřské magistrále k případnému nasazení na západní frontě. České legie ale byla výrazně protibolševistické. Po říjnové revoluci se ruská armáda fakticky rozpadla a musela být budována nová, Rudá armáda. O získání českých legií měly zájem jak Rudá armáda, tak bělogvardějci. Samotný Klos uvádí jeden příklad spolupráce legií a Rudé armády v bojích u Basmače proti Němcům. To je asi také jediný příklad. Příkladů spolupráce s bělogvardějci je daleko víc. Legionářské jednotky byly např. použity k ochraně štábu 11. armádního sboru. Sám Klos uvádí: "Bolševici žádají od nás přísahu. Všechny části, Poláci, Lotyši, Finové atd. prý již přísahali (neříká, co přísahali), jedině my prý nechceme. Nesložíme-li přísahu, tedy i silou nás odzbrojejí." A je ještě jeden citát stojí za zaznamenání. "Proti bolševikům mělo se již dávno vystoupit, vím, že hoši v zadu již dlouho se s bolševiky perou. (Klos byl v té době již ve Vladivostoku.) První divize neodevzdala zbraně, naopak, které zanechala druhá divize v Penze - si vzala." Byla uzavřena dohoda mezi legiemi a sovětskou vládou, že legie odevzdají část výzbroje právě v Penze.
Masarykova myšlenka neutrality tak vzala za své. Potvrzuje to i chování legií ve Vladivostoku, které legie dobyly právě na sovětské vládě za účasti spojeneckých válečných lodí, křižníků Japonska, USA a Anglie. Po ovládnutí Vladivostoku zahájily legie ofenzivu podél sibiřské magistrály. Posledním informace od Klose o jejím výsledku je o dobytí Kazaně. Na ofenzivě se podílely i jednotky výše uvedených států. A ještě jedna citace ze zápisníku Čeňka Klose. " Spojenci postupují též od Archangelska, spojení všech našich částí je blízké." Právě postup našich legií byl nepřímo příčinou popravení carské rodiny. Hrozilo totiž reálné nebezpečí, že padne do rukou Čechoslováků a stane se ikonou kontrarevolučního boje.
Popis událostí ukazuje, že legie nebyly žádnou obětí bolševické věrolomnosti. Naopak, samy se iniciativně zapojily do kontrarevolučních bojů po boku západních spojenců. Zahájení ofenzivy z Vladivostoku na západ bylo jejich rozhodnutí a mělo i podporu Masaryka. A právě tímto vystoupením se legie zasloužily o naši samostatnost. Přesvědčili západní spojence o své servilnosti. Z toho se dnes dělá zásluha. Naše servilnost pak byla znovu oceněna v Mnichovu 1938.