Ivo Adler na Blog.cz

Jedu, nic zlého netuše, autobusem městské dopravy do naší poklidné čtvrti, když se za mnou v hloubi autobusu ozve ostrá rána. Jako když někomu z kapsy vypadne kovadlina. Protože je to na mé straně autobusu, jsem líný se otočit a nevěnuju tomu pozornost. Ale zvuky, i když méně ostré, pokračují. Naproti mně přes uličku sedí sám na dvousedadle vazoun v army bundě. Dvousedadlo vyplní téměř sám. Ten už se dozadu otočil a pátrá po původu zvuků. Za chvíli někomu vzadu slušně povídá: Už tě chvíli pozoruju, koukej s tím přestat nebo ti dám přes držku. Kdosi něco pronesl o feťácích. Koutkem oka vidím, že slova jsou určena vcelku drobnému mladšímu muži na zadní plošině. Muž je zřejmě v rauši a tak nedbá na slova varovná. Vazoun přes uličku volá mobilem policii. Telefonát slyším a tak se taky dozvídám, že někdo mlátí francouzskou holí do okna autobusu.

Vazounovi jeho iniciativa nestačí a tak svléká bundu, je vidět, že vazoun zápolí s obezitou, a jde pachateli zvuků domluvit. Teď už jsem se naplno otočil a sleduji, co bude dál. Snad feťák nemá proti vazounovi žádnou šanci. Za chvíli je na zemi a vazoun mu domlouvá ranami pěstí do hrudníku. Vtom je slyšet houkačku policie a zároveň vjíždíme do zastávky. Auto policie předjíždí šikmo před autobus, policajti si nasazují rukavice a jdou na věc. Vazoun naštěstí se svou výchovnou lekcí skončil. Otřesený feťák vystupuje za asistence policajtů z vozu a jeden z policajtů vyzývá vazouna, aby prokázal svou totožnost. Jak se zastaví u mě pro bundu, cítím, jak z něj táhne alkohol. Ale chová se střízlivě, žádné nekoordinované pohyby nebo opilecké blekotání. Doufám, že pach alkoholu policajti přehlédnou. Ale právě alkoholem si vysvětluji rozhodnost vazouna při obraně veřejného pořádku. Bez alkoholu by asi tak rozhodný nebyl. Vazoun bez problémů dává policajtům občanku, ale to už je celá skupina venku a řidič autobusu volá na policajty, ať mu uvolní cestu, aby mohl pokračovat v jízdě.

Tím vlastně celá příhoda končí, i když ne docela. Všichni stáli na straně vazouna, feťák, podle svého chování, asi opravdu byl feťák. Řidič autobusu dění ve vozu v podstatě nevěnoval pozornost. Asi si řekl, co si budu pálit prsty. Ránu musel slyšet taky. Když jsem na přestupní stanici vystupoval, jeden pán, taky o francouzské holi, co se mnou vystupoval, řekl řidiči, že si na něj bude stěžovat zaměstnavateli, že situaci neřešil. A tak doufám, protože pokračování neznám, že každý dostal, co si zasloužil.

Tak je po volbách do krajů. Komentářů mraky. Nebudu originální, když řeknu, že vyhráli komunisti. Ne tím, že by získali nějaká prvenství, ale proto, že zaznamenali podstatný nárůst. Je to facka našemu antikomunismu. Osvědčená antikomunistická strašidla už nezabírají. Řada lidí si řekla, vzdor iracionálnímu antikomunistickému strašení: komunisti - proč ne? To je propad antikomunismu. Strašit komunismem je jako strašit spálou či spalničkami - to už přece máme za sebou. Pro naše antikomunisty ať už z přesvědčení či z profese je to nepříjemné poznání. Strašák padesátých let už nezabírá. Už samotná účast ve volbách mnohé napovídá. K volbám přišlo 34 % voličů, a to ještě řada z nich odevzdala prázdné lístky. Ti, co nepřišli, řekli jasně: jděte s tou demokracií do prdele, nás zajímá životní úroveň a sociální jistoty, demokracie je až na třetím místě. Pád komunismu v roce 1989 nastal právě proto, že sociální jistoty a životní úroveň lidé pokládali za samozřejmost, a tak se dožadovali demokracie. Jenže pro řadu z nich po Listopadu životní úroveň a sociální jistoty přestaly být samozřejmostí a protože neví, jak z této situace ven, tak k volbám nešli.

Antikomunističtí tlučhubové se teď o překot snaží radit sociální demokracii, jak má postupovat. Proboha, jen ne koalici s komunisty! Mohlo by se totiž ukázat, že podíl komunistů na moci není takovou morovou ranou, jak to antikomunisté líčí. A eroze antikomunismu by mohla dál pokračovat. Nedělám si iluze ani o jedné nebo druhé straně této možné koalice. Sociální demokraté jsou tradiční podvraťáci, kteří komunisty zradí, kdykoliv se jim zamane. Jedinou brzdou této zrady je jen síla komunistů. Tam, kde to bude možné, udělají všechno pro to, aby se mohli spojit s někým jiným, ODS nevyjímaje. Ale i KSČM se bude muset zříci některých svých tradičních klišé (bezplatné bůhví co), které se tak dobře poslouchá mezi jejími staršími členy, a to nebude tak jednoduché. Proto pokud ke koalicím ČSSD a KSČM dojde, bude to velmi vykalkulovaný sňatek z rozumu a zdaleka to nebude v takovém množství, jaké by výsledky voleb umožňovaly. V každém případě jsou výsledky voleb pro obě strany příležitostí k sebereflexi a ujasnění si, co vlastně v té společnosti chtějí dokázat, a v tom jsou volby 2012 velkým přínosem a impulsem.

Volby 2012 jsou poučné i v jiném ohledu. Voliči se vrátili k osvědčeným značkám: propadli Věci Veřejné, LIDEM snad vůbec nekandidoval/a/o. Neuspěli ani Paroubek a Zeman se svými stranami. Naopak politické zmrtvýchvstání slaví lidovci. Přes tento úspěch se lidovci budou i nadále pohybovat na hranici politické sebezáchovy. Kapitalistický vývoj rozpouští jejich voličskou základnu jako sníh jarní slunce. Jedny volby mohou zazářit, druhé propadnout. Sázka na jistotu to není. Specifickým fenoménem jsou místní seskupení: Severočeši, Jihočeši atd. V několika krajích zazářili. Politicky je to druhá liga. V podstatě je to takový lapač odpadlíků od ODS. Kdo se neuplatní jinde, uplatní se v místním seskupení. Jako koaliční spojenec jsou výhodní - nejsou vázáni na nějaké centrální rozhodování a mohou si dělat, co chtějí. Tím jsou ale také nespolehliví a nevěrohodní. Co když se za rok, za dva začnou nějak štěpit. Žádná stranická disciplína u nich neexistuje. Je to slepenec lidí pro danou příležitost - a to jsou krajské volby. Mlha za mnou, mlha přede mnou. Pokud na ně sociální demokracie vsadí, může se dočkat po čase velice nepříjemných překvapení. Stejné je to u nezávislých kandidátů do Senátu. Opět jsem byl ve volební komisi a tak vím, že řada lidí odmítla do Senátu volit. Dala tím najevo, že tuto instituci odmítají. O tom ostatně svědčí i účast ve druhém kole senátních voleb. Je to jasné volání voličů - zrušte tuto zbytečnou instituci. Není to nic jiného, než antikomunistický pohrobek. Mělo to fungovat jako brzda pro návrat komunistů moci. Výsledky voleb ukazují, že pokud by se komunisté měli dostat k moci, žádný Senát tomu nezabrání. Tak co s ním?

Míním tím tu událost v Chrastavě, kdy střelec Pavel Vondrouš 27. 9. 2012 sedmkrát (sedm kulí jako v Sarajevu) vystřelil na Václava Klause z airsoftové pistole. Plastové kuličky, kterými Václava Klause zasáhl, v žádném případě nemohly prezidenta ohrozit na životě ani mu způsobit vážné zranění, nejvýš bolestivě štípnout. Útočník také nemířil na hlavu, kde by byl zásah nejcitelnější, ale na tělo, kryté oblečením. Je naprosto jasné, že základní poslání atentátu - zabít nebo zranit cíl útoku, tady od samého začátku naplněno nebylo. Je tedy\ zřejmé, že to od samého začátku byla politická demonstrace. Útočník tak chtěl demonstrovat svoji nespokojenost s poměry v Česku a zvolil k tomu podle něho nejúčinnější formu. Výstřely jen formálně napodobují atentát.

O formě politické demonstrace je ovšem možné vést spory. Výstřely z nějaké pistolky, i když antikomunističtí sralbotkové se nám snaží namluvit, jak nebezpečné byly, zase až tak Klause morálně ani psychicky nezasáhly. Daleko účinnější by bylo polít pana prezidenta kýblem sraček a nemusel by útočník ani zasáhnout jeho hlavu. Ovšem dostaňte se k panu prezidentovi s kýblem sraček. Věc zhola nemožná. Jedno elegantní řešení mně ale napadá. Postříkat jeho majestát barvou ve spreji, zase s výjimkou hlavy. Barva by ve styku s oční sliznicí mohla být nebezpečná. Postříkat panu prezidentovi oblečení by ho denunciovalo daleko více než v podstatě neškodné výstřely z pistolky. A sprejer by byl zrovna tak nenápadný jako střelec. Pan prezident by se musel převléknou (měl by do čeho?) nebo zůstat postříkaný a už by to narušilo jeho program. Fotky postříkaného prezidenta by obletěly svět a i způsob napadení by byl pro útočníka daleko bezpečnější. Takto se ochranka skutečně mohla domnívat, kdyby byla kvalifikovanější, že se jedná o ohrožení prezidenta na životě a zasáhnout proti útočníkovi velice tvrdě.

Srovnejme s jinou politickou demonstrací, a to skupiny Pussy Riot v moskevském kostele (psal jsem o něm 20. srpna 2012). Tato politická demonstrace je v našich antikomunistických a rusofobních médiích velice velebena. Dokonce tak velice, že premiér Nečas uznal za vhodné naše sdělovací prostředky napomenout, aby s Pussy Riot tak neblbly. Škodí to obchodu s Ruskem. Tam je politická demonstrace v pořádku, u nás nikoliv! Naši občané mají zrovna takové důvody pro politickou demonstraci jako občané v Rusku. A jen zcela na okraj. Dobře si všímám, na kolika volebních plakátech jsou dnes kandidátům přimalovávána tykadla. Tím se mlčící většina solidarizuje s činem Romana Smetany. Protože se to stalo prakticky masovým jevem, jsem zvědav, kolik lidí za tento čin naše represivní orgány zavřou. Roman Smetana, Pavel Vondrouš, neznámí hrdinové z davu, kteří viditelným způsobem vyjádřili svůj odpor k současné politice. Tresty jsou hned po ruce. Nevím, jak bude právně kvalifikováno počínání Pavla Vondrouše. Když bude chtít vládnoucí třída manifestovat svou vůli dosáhnout pořádek a zastrašit své odpůrce, bude rozsudek tvrdý. Svoje problémy si tím ale nevyřeší.

Tak Tomio Okamura chce kandidovat na prezidenta. To vítám. Má několik sympatických rysů. Za prvé, alespoň podle jeho vystupování v tisku a televizi, všemu rozumí. To ostatně Václav Klaus taky. Tradice prezidentů s univerzálními znalostmi by tak nebyla přerušena. Za druhé, maká a umí vydělat peníze. To by bylo dobrý příslib pro Českou republiku. A za třetí (abych to s těmi klady nepřeháněl), je chytrej. Místo, aby sháněl 50 000 podpisů občanů, což pro některé kandidáty bude neřešitelný úkol, si řekl, že bude jednodušší si koupit 10 senátorů nebo 20 poslanců a je po starostech. Když na to člověk má, je to ta nejjednodušší cesta.

Sympatický je i jeho program. Bystře pochopil, na co jsem přišel už dávno, že bohatí musí dostat náhubek. Tím náhubkem je povinné majetkové přiznání. Hodně se o něm kecá, ale nic se nedělá. Mluví o něm všichni napříč politickým spektrem. Je to skutečně bod na pořadu dne. Po Listopadu se takřka přes noc objevily pohádkové majetky. Ve své většině vznikly rozkradením státního, ale i soukromého majetku z kuponové privatizace. Samozřejmě, když by teď měl někdo doložit jeho původ, tak by se hodně ošíval. A když původ nedoložíš, tak zaplatíš hodně vysokou sankční daň. To by bolelo. Už jen kvůli tomuto bodu bych Tomio Okamuru v kritické chvíli volil, i když si uvědomuji, že možnosti prezidenta nejsou v prosazování jeho programu velké. Ale s přímou volbou prezidenta se mohou změnit i jeho pravomoci. Přímá volba prezidenta je džin vypuštěný z lahve - nikdo neví, co takto vygenerovaný prezident nakonec udělá. Proto nějaké překotné zvyšování pravomocí prezidenta rozhodně nehrozí.

Jak s tím souvisí Ornella Štiková? Docela dost. Můžeme si o ní myslet cokoliv, ale je to šikovná holka. Bystře pochopila, že pro holku, která nic neumí, je nejlepší cesta, jak se dostat nahoru, nechat se zbouchnout někým vlivným a bohatým. Ne se s ním tahat po nějakých párty, ale rovnou s ním mít dítě. Dítě je pouto na celý život. A eventuálně i zdroj příjmů. K takovému rozhodnému kroku se žádná z našich známých rozhoďnožek (nebudu jmenovat) neodhodlala. Ornella jo. Bohužel, vybrala si špatně. Kokta není ten nejlepší typ, samozřejmě, pokud je otcem očekávaného dítěte. Známý, díky manželce Gábině sice je, ale ty prachy tam chybí. Ne snad, že by to byl nuzák, ale přece jenom, první liga to není. Obchody na burze utrpěl značné ztráty. Ornella měla lépe volit. Vždyť před Koktou spala právě s Okamurou. Tam měla vysadit antikoncepci. Ten nejvhodnější okamžik holka propásla. Snad to bude poučení pro ostatní.