Září 2012

Radost vládnout tomuto národu

28. září 2012 v 9:38 | Milan Lasica
Ryba, jídlo žebráků, jak se někdy na bratislavském tržišti říkalo, se stala luxusní lahůdkou.
Kuřecí zadky, které jsme házeli psům, se začali prodávat s kouskem zad v honosném balení s
pařáty a krky jako delikatesa.
Kvalitní vodu z vodovodu jsme vyměnili za sladké přesycené žbryndy.
Rohlíky se scvrkly o polovičku, kyselé mléko se nedá doma vyrobit, protože vznikne jedna
smradlavá odporně zapáchající tekutina, kterou udržíte v ústech jen do té doby, než ji rychle
nevyplivnete a to kamkoli.
Všechno, co bylo kdysi opravdu dobré, co mělo svoji hodnotu a tradici, jsme vlastně
vyměnili za drahé šmejdy v načančaném obalu.
Jsou i dobré věci.
Jenomže těch je stále méně a je třeba je pěkně dlouho hledat. Hledat, přemýšlet, číst
nečitelné návody a obsahy, které nemáme šanci vidět, pokud si nevezmeme lupu.
Ulice se zaplnily Bratislavany z Číny, Tchajwanu nebo Vietnamu.
Přes reklamy si nevidíme na špičku nosu.
Chodníky a přechody jsou plné stojících aut.
Exekutor dopisuje adresu a správce domu hází do schránky vyúčtování s tučným nedoplatkem.
Žijeme tak v pomyslném blahobytu.
Máme dva až tři telefony, internet, televizi, domácí kino, DVD, PC a stále nám něco chybí.
Zákazy, příkazy, nařízení, poučení, kterým už člověk přestává rozumět a vyznat se v nich
je už přímo nemožné.
Kamery nás sledují na každém kroku. Kamkoli se pohneme, jsme pod kontrolou. Všechno je
evidované, zaznamenané a to všechno pro naši "bezpečnost". Každá zpráva, každá pošta,
každý telefonát, každá platba, každý mail. Každý, někdy velmi soukromý pohyb, je pod
organizovaným dohledem. Kdykoli se dá vybrat z archivu jako zbraň, která je připravená na
okamžité použití proti nám. Zajímavé, že i při takovém špiclování dochází k trestným činům o
jakých jsem neměl v minulosti ani potuchy. Drogy, přepady, násilí, žhářství, vraždy, se staly
Zbavujeme se vlastní identity, protože souhlasíme se vším, co po nás různé instituce, jako
banky, mobilní operátoři apod., požadují.
Můžeme vidět oči bezdomovce, který se určitě na ulici nenarodil. Můžeme vidět žebráky,
jak jim trčí nohy z kontejneru, aby se natáhli pro prázdnou flašku. Nebo noblesní hotely pro psy i
s vlastní webovou stránkou, lékařem a kadeřníkem. Můžeme sledovat složité operace svých
psích miláčků přímo na internetu. Jakmile se nám náš drahý psík ztratí, okamžitě se o něho
postarají v útulku i s lékařskou péčí. Jak se však na ulici ocitne člověk, nezavadí o něho ani Stáváme se číslem daňového úřadu nebo sociální pojišťovny.
Kam se poděly hodnoty, kde je vlastní podstata lidství? Kde je něco víc než jen strohé
konstatování ?
Hrůza, co se zde událo za těch dvacet let!
Vytratila se láska, porozumění, lidskost, tolerance, teplo rukou, sklon před šedinami.
Nepoznáme soused souseda, nevíme, jaký plat má vlastní žena či muž. Nesmíme dát na zadek
vlastnímu dítěti, pokud nechceme mít problémy s úřady.
Sledujeme stupidní, nehodnotné až destruktivně působící televizní stanice, kde seriály
bez konce nahrazují kulturní vyžití určité skupině nevědomých a možná i nevidomých lidí.
Ale co ta druhá polovina?
Nemá šanci fungovat důstojně bez toho, aby jí byly podsouvány podobné stupidnosti ?
Když už je toho málo, tak se můžeme podívat na Superstar a tam nás pošlou veřejně do řiti
i s posměšným komentářem. "Nádhera"! A dík za ten kulturní hodnotný zážitek, který nám za
levný peníz podávají, jako duševním mrzákům, některé televize.
Nemluvě o tom, jaké celebrity má člověk možnost vidět.
Kam se na ně hrabou takoví umělci, jako pan Króner, Dibarbora, Huba atd., kteří celý život usilovali o to, aby předvedli ten nejlepší herecko-umělecký výkon, aby zanechali v divákovi skutečný zážitek. Rozdíl je jen v tom, že tito herci s uměním žili celý svůj život. Žili pro umění a srdcem umění tvořili.
Kupujeme cigarety, které nám zakázali kouřit tam, kde se kouřit vždy mohly. Okrádají nás jako malé děti na písečku a z každé prodané krabičky nám jednu-dvě vytáhnou ještě před prodejem.
K lékařce chodíme s platební kartou nebo s peněženkou v ruce.
Bavíme se jako roboti, kdy jeden mluví o životě a druhý hledí do počítače.
Slyšíme formulky, nacvičené fráze, které nemají s našim skutečným lidským nitrem a přesvědčením nic společného. Letáky, kterými jsou ucpané vchody domů, nás lákají do obchodů. Pěkně nás prosí, abychom nakoupili jenom u nich. Když jsme však ale zaplatili "u nich", tak se nestačíme divit, jak musíme kmitat a házet svůj nákup do tašky. Hned je jasné, kdo je tu pánem a kde jejich zdvořilost skončila.
Můžeme říkat svůj názor.
Svobodně, demokraticky se i vyjádřit.
Ale, k čemu to je, když to není nic platné !
Žijeme v neustálém stresu a napětí. Nikdo z nás si není jistý zítřkem. Je jenom pár jedinců, kterým je to jedno a ti žijí i tak mimo nás a v anonymitě.
Svět onemocněl a my, ve snaze uplatnit se, jsme onemocněli s ním! Socialismus nebyl dobrý, ale tato demokracie není o nic lepší.
Možná, že až nástup duševních chorob, depresí, sebevražd, nastartuje proces třídění, který nás položí na kolena, kdy to už přestaneme všechno zvládat.
A co dál ?
Mám dost svobody tohoto typu. Svobody, která se svobodou nemá nic společného. Svobody, kterou si neumíme užívat, protože je víc proti nám jak pro nás. Je tak okleštěná zákony a právy těch druhých, že je v podstatě otevřená nepravostem, zločinu, podvodům. Že její existence mně připadá jako aura. Kdesi je, ale nevidím ji. Je mimo mě.
Přeji si potkat člověka - přítele.
Chtěl bych se ráno probudit a z celého srdce se těšit na nový den. Chtěl bych mít kolem sebe upřímné lidi, jak tomu bylo dřív. Chtěl bych potkat kamaráda, jehož první otázka nebude směřovat k materiálním věcem, ale zeptá se mě :
"Jak se máš? Jak žiješ ? Zajdeme si spolu někam sednout?" Kamaráda, kterého v půlce debaty nevyruší zvonění mobilu a nebude muset odejít a pak říct: "Víš, tento telefon byl tak důležitý, že kdybych ho nevzal, mohlo by mě to stát i zaměstnání." Ovládnul nás strach a v tom strachu žijeme i své každodenní životy.
To je fakt a skutečná realita tohoto novodobého, demokraticky zkaženého světa.
Nemluvím o listopadu. Ten přijít musel. Ale o tom všem, co všechno sem s tím listopadem přišlo.
Dalšího pokusu, který přijde, když to celé se nebude už moci udržet, se díky Bohu nedožiji. I když rád bych se toho dožil - možná.
Do kdy bude člověk hledat své místo?
Naštěstí, já ještě pár přátel mám …
Přeji jim zdraví, pohodu, štěstí a hodně lásky!!!

Poznámka Ivo Adler: Nemám rád naše umělce právě proto, jak lezou v zájmu své úspěšnosti, mocným tohoto světa do prdele. Ale v případě pana Lasicy si jich zase začínám vážit. Ale v jednom případě s ním chci polemizovat: "Socialismus nebyl dobrý", ale byl lepší než tato společnost. A měl před sebou perspektivu zlepšení. Tu tato společnost nemá. Proto musí přijít nová revoluce.

Osobní

26. září 2012 v 12:00 | Ivo Adler
V poslední době svůj blog zanedbávám. Mám hodně starostí. Nebudu mluvit o spolku, ve kterém jsem předsedou. Tam své protivníky doslova drtím. Možná již příští kolo bude rozhodující. Nebylo mým úmyslem s nimi válčit, naopak, od samého začátku jsem se snažil s nimi spolupracovat. Ta parta dědků, která se tam lety vytvořila, ale o žádnou spolupráci nestojí. Zřetelně nám, nastupujícím, dali najevo: dokud jsem u vesla my a chceme to dělat, tak vy nemáte nárok. Za této situace nemám jinou možnost, než je kopnout do prdele. Naštěstí na to nejsem sám. Rozhodující osobnosti našeho spolku jdou za mnou. A proto do budoucnosti hledím s mírným optimismem.
Horší situace je v rodině. Mladí č. 1 jsou zajetý, teď dokonce se chystají stavět druhý domek. Ten první se jim zdá malý. Problémem jsou mladí č. 2. Mladší syn se, možná si to ani neuvědomuje, srovnává stále s tím starším. Nabral si obrovskou spoustu práce. Práce od nevidím do nevidím, studium při zaměstnání, převzal investiční akci, která vinou jednoho tuneláře zkrachovala a dotáhl ji už téměř do konce. Šlo o zasíťování stavebních parcel, z nichž jedna mu také patřila. Loni o Vánocích se jim narodil krásný chlapeček, jsme z něj doslova posraný, ale: pružina se příliš napjala a syn psychicky zkolaboval. Že je mladší syn citlivější, a v důsledku toho i zranitelnější, to vím už hodně dlouho. Vždycky jsem se mu snažil víc pomoci. Ten starší si toho pochopitelně všiml a trochu na něj žárlil. Starší syn je pěkně tvrdý, je víc po mně a je to na něm vidět. Má docela slušné postavení. Co mně těší, že z čtyřleté vnučky se klube pěkná bestie, která nikomu nic nedaruje. Celý dědeček.
Velký problém je ale mladší syn. Teď je hospitalizovaný na psychiatrii. Ne snad že by byl blázen, ale naprosto ztratil schopnost koncentrace, nedokáže se soustředit a o všechno ztratil zájem, jen syn ho dokáže nabudit. Je sice na té psychiatrii pár dní, výsledky jsou zatím téměř nulové, ale stačí to, aby nás to rozhodilo. Žena řve každý den, snacha se drží, seč jí síly stačí, ale také občas klesá na duchu. Snacha je taky pěkně tvrdá, hned tak jí něco nezlomí, ale je vidět, že je toho na ní dost. Nad existencí jejich manželství se pochopitelně vznáší otazník. Uzdraví se syn? V jakém bude stavu? Jak dlouho to bude trvat? To jsou problémy, které nám kalí spokojené stáří. A tak doufáme a makáme. Snad se karta obrátí.

Tradice

17. září 2012 v 16:35 | Ivo Adler
To jsem se zase pobavil! Princi Filipovi, manželovi britské královny, nahlédli na Skotských hrách fotografové pod kilt, a ejhle, princip Filip byl naostro. Moc si tím u mě šplhnul. Pravověrný Skot pod kiltem nic nemá, jen vlastní tělo. A princ Filip, z úcty k tradicím, a kde jinde by se měly tradice dodržovat než v Británii, taky pod kiltem nic neměl. Krom vlastní výbavy, samozřejmě. A nebyl sám. Fotky zúčastněných skotských sportovců dokazují, že ani oni pod kiltem nic neměli. Tak je to správné, tak to má být.
Tradice jsou součástí duchovního dědictví každého národa a národ, který se zříká svého duchovního dědictví, přestává být národem. Skotové jsou si toho vědomi a proto své národní tradice ctí. Fotky prince Filipa i zúčastněných skotských sportovců jsou toho důkazem. Význam duchovních tradic si uvědomuje stále více etnik - třeba amazonští indiáni. Jakmile opustíme své národní tradice, přestaneme být národem. Jak ostře to kontrastuje s fotkou polonahých černošských tanečnic, které tančí v třásňových sukénkách, ale pod nimi jsou narvané do spoďárů. Když můžou mít nahou prdel skotští sportovci, proč ne černošské tanečnice? Asi se jim zdá nahá prdel nekulturní. Chtějí se co nejvíc podobat bělochům, tím ovšem o svou kulturní identitu přicházejí. Z jejich vystoupení se tak stává impotentní kosmopolitní show, jakou lze spatřit kdekoliv na světě. O tom, že Afrika promarnila svou šanci prezentovat své kulturní tradice jsem psal už v článku o mistrovství světa ve fotbale. Podle toho to také v Africe vypadá. Je to nejchudší světadíl, který neví, čí je.
Ale abych význam tradic nepřeháněl. Není tradice jako tradice. Arabové a obecně muslimové na tradicích lpí velice, zejména náboženských. Jenže u nich tradice slouží jako nástroj duchovního útlaku a náboženského tmářství. Nedosti na tom. Muslimové své tradice dodržují i v prostředí, kde nemají tradici. Vyžadují respektování svých náboženských zvyklostí v Evropě, která má tradice jiné a nutně se tak dostávají do konfliktu s Evropany. Sami ale evropské zvyklosti ve svých zemích netolerují. Viděl jsem nějaký dokumentární film o archeologických vykopávkách v Iránu. Americká profesorka, která vykopávky vedla, musela být narvaná do nějakého hábitu, protože to vyžadují jejich zvyklosti. Skotští sportovci od návštěvníků nevyžadují, aby návštěvníci Skotských her měli kilt a pod ním jen svoje tělo. Oni ale kilt mají, protože to odpovídá jejich tradici. Muslimové ale vyžadují, aby jejich tradice ctili i ti, kterým do nich nic není. Je to projev agresivity islámu a jeho netolerance. Když chceš v Evropě nosit hadr přes obličej, tak musíš tolerovat, že Evropanka v islámském světě chodí v minisukni. Pokud Evropa nebude této kulturní agresi čelit, dočkáme se nemilých překvapení.
Jedno ale mají Britové a muslimové společné. Fotky s pohledem pod sukni prince Filipa byly cenzurovány, podobně jako fotky nahého prince Harryho v jednom nočním klubu a princezny Kate na pláži nahoře bez. Královská rodina je prý takovými fotkami pobouřena. Muslimové jsou zase pobouřeni filmem o proroku Mohamedovi, který se o něm vyjadřuje bez posvátného respektu, který ho dokonce vůbec zobrazuje. Neslýchané, pobuřující, nemožné. Jděte do prdele, pošukové. Princ Harry nebo prorok Mohamed, oba mají jen jednu dírku do prdele jako všichni ostatní. Tak jaképak s nimi cavyky. To jsou ovšem jiné tradice - demokratické a ty neznají nějaká zbožňování.

Jak voli?

16. září 2012 v 9:42 | anonym
Je to trochu zlomyslné, ale nápad je to zajímavý a stál by za
realizaci. Asi by čuměli o kolik peněz jsme je připravili zase my.
Je to jako velmi elegantní řešeni !!!!
Pokud nechcete jít volil, tak si přečtěte, co máte udělat aby
to mělo smysl, tak , tady to je :
Tip jak volit, pro lidi, kteří chtějí změnu:
Místo pasivního - nikam nejdu - je potřeba jít k volbám a
odevzdat NEPLATNÝ HLAS !!!
Nejjednodušší - prázdnou obálku !!!!!!!!!!!!!
Tato varianta není nikde prezentovaná, protože pro strany to
znamená nulovou platbu za daný voličův hlas. Jinak strana, která
dostane určité minimální procento hlasů, obdrží za každý hlas konkrétní
finanční částku ze státního rozpočtu.
Hlasy voličů, kteří k volbám nešli, se rozpočítají, a i za tyto hlasy strany peníze dostanou!
Výjimku tvoří jen NEPLATNÉ HLASY. Za tyto hlasy nedostanou strany *** N IC *****
Toto je jediné řešeni, které politiky VELMI BOLÍ !!!

Ke zdravotnictví

13. září 2012 v 10:21 | Ivo Šmoldas
Jak to tak vypadá, budeme mít od příštího roku méně nemocnic a v nich méně lůžek, aby lékaři a další nemocniční personál měli naopak více peněz. Pohříchu přímočará metoda zdravotních pojišťoven, jak potřebné peníze ušetřit, zní víceméně logicky, neb jak známo, že méně je někdy více. Aby však méně bylo někdy více, musí, rovněž víceméně logicky, být pro změnu více někdy méně. A tak záchranky už nyní dostaly více času na to, aby dojely k případným pacientům. Prodloužením dojezdových dob se tedy i pacientům dostalo více času, aby případně dojeli na to, že záchranka včas nedojela, ze zdravotních pojištěnců se příkladně přepodstatnili na klienty pohřebních služeb, a postarali se tudíž o to, aby nemocničních případů bylo méně - při troše dobré vůle přesně o tolik, o kolik bude méně nemocničních lůžek.
Jelikož čert však nikdy nespí, s klesajícími počty pojištěnců budou klesat i příjmy pojišťoven, a tak po čase nezbude než opět ubrat něco lůžek, aby bylo z čeho přidat lékařům, a logicky bude nutné přidat i pár minut k dojezdovým časům záchranek, aby ubylo pacientů. A tak dokola.
Proto také vláda tolik bazíruje na finančním vyrovnání s církvemi. Neb nedá-li na zdravotnictví, nezbývá nic jiného, než dát na modlení.





Zprávy z bojiště 4

1. září 2012 v 10:31 | Ivo Adler
Na bojišti se opět změnila situace. Náš místopředseda a také člen regionální rady mi povídá - hele, ty hajzlíci v regionální radě nemůžou zůstat, už jich mám plný zuby. Plně jsem s ním souhlasil. Jejich působení je příliš destruktivní. Budou muset odejít co nejdříve. A teď mi to do sebe začíná krásně zapadat jako kolečka v hodinovém strojku. Minulý týden jsme totiž absolvovali kontrolu hospodaření přímo z ústředí. Kolegové mi říkali - pošleme je do prdele, na něco takového nemají právo. A to skutečně nemají. Podle Stanov jsme totiž ekonomicky úplně autonomní a proto nás nikdo kontrolovat nemůže, vyjma finančáku, orgánů činných v trestním řízení a naší vlastní kontrolní komise. Ale my tu kontrolu umožníme jako důkaz naší dobré vůle řešit problémy. Bude to facka pro regionální radu, která se takovou iniciativou pochlubit nemůže. A navíc ta kontrola nic neodhalí. Souhlasili.
Stalo se, jak jsem předpokládal. Kontrola ukázala, že naší účetní evidenci nelze nic vytknout. Navíc jsme mohli kontrolní skupinu informovat o poměrech v regionu. V řadě případů se jim protáčeli panenky. A já jsem si už připravil dva dokumenty. První byl obecnějšího charakteru, byly to připomínky k fungování sdružení jako celku, ten jsem předal proti podpisu předsedovi kontrolní skupiny. Hned v úvodu jednání jsem poznamenal, že doufám, že přijeli jako objektivní orgán a ne jako advokáti hajzlíka č. 1, jak se stalo na mém jednání na ústředí. Samozřejmě, že přijeli jako advokáti hajzlíka č. 1, ale museli se přece jen trochu krotit. A druhý dokument byl určený regionální radě a bylo to ultimátum: buď skončí hajzlíci v regionální radě nebo já skončím ve funkci předsedy spolku. A samozřejmě jsem uvedl všechny důvody, proč hajzlíci musí skončit. Pěknou špínu jsem na ně vylil, ale bohužel pravdivou. Taky jsem jim určil, do kdy mají ultimátum splnit. Dost krátký, ale reálný termín. A tento druhý dokument jsme jako pro informaci taky dali kontrolní skupině. Měli z toho dost zamotanou hlavu a odjížděli od nás s protaženými ksichty.
Můj tvrdý postup vůči krajské radě má svoje oprávnění. Moje stížnost na jednání hajzlíka č. 2, jinak též předsedu regionální rady, na správní odbor magistrátu byla úspěšná. Hajzlík č. 2 se mi musel omluvit. To se ví, že jsem to hned propagandisticky využil. Omluvu jsem dal jak na naše webové stránky, tak do našeho Bulletinu. Pěkně jsem mu v tom vymáchal čumák. Navíc, povzbuzen úspěchem jednání na magistrátu, jsem podal stížnost na Ministerstvo vnitra, které je nadřízeným orgánem těchto sdružení, pro nedodržování Stanov. Hlavní bod stížnosti - přítomnost hajzlíků v regionální radě. Dostali se tam úskokem. O této mé iniciativě zatím nikdo neví. O to větší může být jejich překvapení. Lhůta ministerstva pro vyřízení mé stížnosti se časově kryje se lhůtou pro naplnění mého ultimáta. To bude radosti na Starém Bělidle! Tento týden byl vůbec bohatý na události. Těsně před kontrolou se sešel výbor našeho spolku, který odsouhlasil kontrolu a navíc vzal na vědomí srdceryvný dopis předsedy regionální rady (hajzlík č. 2), ve kterém si stěžuje na náš a hlavně můj postup vůči regionální radě. Výbor se odmítl dopisem zabývat jako bezpředmětným. Regionální rada tady opět kluše za odjíždějícím vlakem. A navíc, hned po kontrole se sešla regionální rada. Místopředseda dostal za úkol informovat radu jak o výsledku kontroly, tak o mém ultimátu. Na reakci regionální rady jsem opravdu zvědav.