Srpen 2012

Prague Pride

25. srpna 2012 v 16:03 | Ivo Adler
Už to máme za sebou. Před týdnem Pražská Hrdost vyvrcholila. Doufám, že se vyvrcholení dočkali i její účastníci. Jsem rád, že tahle homosexuální exhibice skončila. Být homosexuálem je samo o sobě vyšinuté, ale ještě svoji vyšinutost předvádět mi přijde nechutné. Homosexuály neodsuzuji, ale předvádění se odsuzuji. Převádíme my snad svoji heterosexualitu? Nedivím se prezidentu Klausovi a spol., že mluví o homosexualismu. Pod pláštíkem jistě chvályhodné tolerance k alternativní sexualitě se tady menšina předvádí a dává za vzor. Navíc ta tolerance je velmi omezená. Prezentovali se jen homosexuálové. Kde je ale menšina pedofilů, zoofilů, nekrofilů, sadistů a masochistů, abych vyjmenoval alespoň ty sexuální alternativy, které znám. O homosexuálech se mluví až příliš, o ostatních se jen mlčky ví. To mi přijde pokrytecké.
A tak celá Pražská Hrdost byla jen pláštíkem pro pouliční mejdan. V historii to není nic nového. Už ve středověku plnily tuto funkci náboženské poutě, které přerostly i do kapitalismu. Vedle nich od začátků zemědělství funkci veřejného mejdanu plnily různé ty dožínky, vinobraní, zabijačky a podobně. Z toho plyne, že potřeba veřejného mejdanu, na kterém přijímá účast (téměř) celá populace, je nám vrozená. Potřebujeme ji. V západním světě je tato potřeba známá a cílevědomě hospodářsky využívaná. Nesmírnou kravinou komunistů bylo, že tuto tendenci v lepším případě ignorovali, v horším případě se jí snažili potlačit, zejména tam, kde měla ideologický charakter (zákaz poutí). V prvomájovém průvodu se člověk moc neodváže. Ne snad, že by komunisté neměli propracovaný systém státních oslav a svátků, co v nich však chybělo, to byl právě ten charakter nespoutaného lidového veselí. I to byl jeden z důvodů, proč komunisté propadli. Církev v tomto byla mazanější a alespoň tolerovala, že si při církevní veselici lidi i nespoutaně zašukali.
Proto si myslím, že takovéhle veřejné mejdany potřebujeme a měli bychom s nimi programově pracovat. Různé ty karnevaly, festivaly a podobné open air akce jsou významným prvkem turistického ruchu a mají i nezanedbatelný hospodářský význam. Vede to až ke komercializaci těchto událostí. Karneval v Riu je obrovská turistická a komerční show. Začínáme si to uvědomovat i u nás a některé takové akce se stávají součástí našeho kulturního dědictví (jízda králů). Pokud by se ale z těchto akcí měla vytratit ona nespoutanost, spontánnost a lidovost, tak z toho zbyde jen ta komerce a to by byla jistě škoda. Lidové mejdany jsou jistě třeba, potřebujeme je pro svou psychiku, ale oslavovat při tom homosexualitu považuji za nešťastné. To snad už jsou lepší církevní poutě. Ale úplně nejlépe by snad jako základ pro veřejné mejdany posloužily historické události. Mohly bychom si při tom i nezřízeně vlastenčit, což je jistě ušlechtilá věc. A při tom holdovat žrádlu, chlastu, zpěvu, tanci a sexu. Hurá.

Pussy Riot

20. srpna 2012 v 11:04 | Ivo Adler
Když jsem o provokaci ruské punkové skupiny Pussy Riot v moskevském chrámu Krista Spasitele slyšel, řekl jsem si: nějací exoti se chtějí zviditelnit. Tříčlenná dívčí skupina vtrhla do chrámu a zazpívala tam písničku "Bohorodičko, zbav nás Putina". Jinak o ní nebylo ni vidu, ni slechu. Skupina byla zatčena a minulý týden odsouzena ke dvěma rokům nucených prací. A rázem z toho byla politická kampaň. Tak jsem si řekl, co vlastně ten název, pochopitelně anglický, musíme přece být světoví, znamená? Lze ho přeložit jako Provokující Kundy. Myslím, že to docela sedí.
Mám rád provokace a provokatéry všeho druhu. Sám provokuji, seč mi síly stačí. Vždycky si ale říkám, o co v té provokaci jde a co je na prvním místě. Jestliže provokuji proto, abych dosáhl nápravy nějakých poměrů, jsem pro. Jestli je hlavním cílem vlastní zviditelnění a pak teprve útok na nějaké poměry, tak mi to nějak nesedí. V Rusku je nepochybně co kritizovat, nedělám si iluze. V tomto smyslu držím Provokujícím Kundám palce. Neodsuzuji je ani za způsob provedení této provokace. Ale když provokují, tak musím počítat s tím, že terč provokace se vyprovokovat nechá. A využije všech možností, zejména když mu to zákon dovolí, aby provokaci sankcionoval. Což se také stalo. Na provokaci Provokujících Kund mi vadí to, že byla diletantská, že se nechaly až příliš snadno nachytat. Jsou to zkrátka Kundy.
Kolem Provokujících Kund se strhl mezinárodní povyk. To si Rusové dovolili hodně, když Provokující Kundy zavřeli. Pochopitelně se strhl i u nás. Provokujících Kund se zastávají jak rusofobní antikomunisté, tak profesionální kverulanti. Rozsudek je prý příliš přísný a navíc je nespravedlivý, za něco takového by se lidé vůbec odsuzovat neměli. Trochu jim uniká, že v naší české kotlině dostal olomoucký řidič autobusu Roman Smetana za celkem nevinné přimalovávání tykadel k hlavám politiků na volebních plakátech měsíc natvrdo, žádné cavyky. A to je podle zastánců Provokujících Kund v pořádku. Rozhodně se proti tomu nezvedl takový kravál, jako proti trestu Provokujících Kund.
Kravál kolem Provokujících Kund má mezinárodní rozměr i mezinárodní souvislosti. Rusko je pořád významným hráčem na mezinárodní scéně a všechno, co ho nějak poškodí, je vítané. O poměrech v Rusku si nedělám iluze, ale v celé této kampani nejde o Provokující Kundy, ale o snahu co nejvíce Rusko poškodit a oslabit jeho postavení na mezinárodní scéně. Je to přece jenom konkurent. Pokud jde o domácí poměry, naše máslo na hlavě v podobě odsouzení Romana Smetany se velkoryse přehlíží. Úporná snaha dostat před soud Juliana Assange, zakladatele WikiLeaks, který zveřejňoval kompromitující materiály o americké zahraniční politice, to se také přehlíží. Nevolá se tady po naplnění práva veřejnosti na informace. Právo sem, právo tam, půjdeš sedět. Proto je celá kampaň na podporu Provokujících Kund pokrytecká a nemohu se s ní ztotožnit.

Jak k nám promlouvá Bible

17. srpna 2012 v 9:58 | Ivo Adler
Bible k nám promlouvá různými způsoby. Vrátím se k příběhu Abraháma, praotce židovského národa (my máme praotce Čecha), o kterém jsem už jednou psal. Když bylo Abrahámovi 75 let!, Bůh ho oslovil a přikázal mu, aby se odebral do země Kaananejské (dnešní Palestiny), kterou mu dává jako léno i s národy, které tam už žili. Bůh nebyl žádný troškař, dal mu tu zemi od Nilu až po Eufrat na věky věkův.
Z tohoto prostého sdělení (seďte klidně v židli a čtěte Bibli, tam to všechno je) vyplývají hned dvě poučení. Za prvé: věk nerozhoduje. Bůh si taky mohl vybrat někoho mladšího a z našeho pohledu perspektivnějšího, ale rozhodl se pro Abraháma. Asi usoudil, že ti mlaďoši na to nemají. Z pohledu dnešního kultu mládí docela zajímavé zjištění. Pro nás, příslušníky starší generace, je to výzva. Ač jsme ve věku Abraháma nebo se k němu blížíme, neznamená to, že musíme hodit flintu do žita a v poklidu čekat na smrt. Jen se z výzev, které před nás život staví, neposrat.
Za druhé: oslovení. Každý si může říct, kurva, proč zrovna já. Vždyť s tím budu mít jenom potíže. Taky jsem byl osloven. Neoslovil mě Bůh (tak důvěrný vztah s Bohem nemám), ale kolegové ve výboru naší organizace - musíš to předsednictví vzít. Kdo jiný, když ne ty. Bránil jsem se zuby nehty. Nakonec mě ukecali. Samozřejmě, že s tím mám potíže, ale když už jsem to vzal, tak se z toho přece neposeru. A to mě ještě někteří kolegové napomínají - hele, nebuď tak důsledný. Stačí jen poloviční vítězství, ne úplné. Píšu o tom ostatně ve svých Zprávách z bojiště.
Všichni čekáme na nějakou "zaslíbenou zemi". I když představa, co to vlastně zaslíbená země je, se různí. Čekáme na politiky, kteří nebudou zkorumpovaní, podnikatele, kteří nebudou okrádat své zákazníky, neúplatnou policii a soudce, výkonnou ekonomiku a tak bych mohl pokračovat. Jenže když se máme vydat na cestu, a není to cesta moc dlouhá, jen k volební urně, tak se na to půlka lidí vysere. Než by došli k volební urně, tak se radši na "zaslíbenou zemi" vykašlou. Jsou to sráči. Neúčast ve volbách je jen důkazem názorového zmatku v hlavách lidí. Já bych volil, ale nevím koho. Řešení je v překonání ideologických klišé a dogmat. I ti izraelité museli překonat ideologická klišé a dogmata (zlaté tele). A před námi stojí výzva a neuhne se jí nikdo z nás, překonat antikomunistická klišé a dogmata. Všechno, co bylo za totáče, je špatně. Za všechno můžou komunisti.
Teď probíhá zápas o církevní restituce. Církvím se musí vrátit všechno, co jim komunisti sebrali. Blbost. Pod pláštíkem nápravy křivd komunismu se církvím vrací majetek, který ztratily nejen v roce 1948 a dalších, ale už před rokem 1948 a nejen před ním, ale už za první republiky, ba dokonce v josefinských reformách. Proto se stále nemůže objevit na světle božím seznam navráceného majetku. Pak by totiž vyšlo najevo, že se vrací mnohem víc, než vzali komunisti, a to je nežádoucí. Vládnoucí koalice potřebuje oporu církve svaté pro svou vratkou vládu a církev potřebuje majetek pro svou moc. A tak ruka ruku myje. Bez kritického přehodnocení (komunistické) minulosti se do zaslíbené země nedostaneme. Pokud sami sobě neřekneme, že ne všechno bylo za komunistů špatné, tak je zaslíbená země v nedohlednu.

Proslov Lenky Procházkové 6.7. 2012 na Václavském náměstí

13. srpna 2012 v 9:24 | Lenka Procházková
Říká se, že církev svatá je věčná. Dvacet let pro ni není žádná doba, zatímco pro nás, smrtelníky, je to zhruba čtvrtina života. Čtvrtinu našeho života katolická církev čekala na vhodnou vládu, která bude připravená uzavřít s církví kšeft.

Plácli si na to za zavřenými dveřmi a nazvali to zákonem. Potom ten právní zmetek vláda předložila parlamentu ke schválení. Jmenuje se to "vyrovnání státu s církvemi". Když to přeložíme do srozumitelné češtiny jedná se o dar, kterým se římskokatolická církev stane největším soukromým vlastníkem pozemků v ČR. Krom toho se stát zavazuje, že další čtvrtinu našeho života budeme přispívat na platy duchovních a že po dobu třiceti let budeme splácet částku 59 miliard korun navýšenou o inflaci. Celkem jde o majetek v hodnotě zhruba 160 miliard Kč. Aby se zachovalo dekórum přizvala KC do komplotu dalších 16 malých církví a náboženských společností, protože v houfu se loupež organizuje snadněji. Římskokatolická církev se tedy takticky rozhodla, že z majetků a především peněz, které chce od nás všech získat, naláme pár drobků církvím malým. Dělení kořisti je domluvené a ani vláda a její obročníci nevyjdou zkrátka. Proto vláda tento nemravný, nespravedlivý a nebezpečný zákon prosazuje jako svou prioritu. Proto udržuje svůj vratký koaliční člun, do kterého už teče, na hladině zaříkáváním. Proto stále omílá, že zákon připravila ve jménu spravedlnosti a že nejde o dar, ale o návrat majetků, které byly katolické církvi ukradeny po únoru 48. To je lež! Pravda je zcela jiná.
Původ majetků katolické církve vznikl po Bílé hoře, kdy zabrala nemovitosti po zabitých a uprchlých protestantech a dostala obrovské finanční dary od císaře Ferdinanda II, aby zakládala semináře a vychovala kněze, kteří měli české kacíře obracet na víru pravou. Z hlediska církve to byla požehnaná zlatá doba, z hlediska národa doba nejstrašnější. Dnes se ale dovídáme, že to nebylo tak zlé a že přece vznikaly krásné barokní kostely a paláce. Tvrdí se také, že jezuité pozvedli vzdělanost a že páter Koniáš byl vlastně sběratel vzácných zakázaných knih. Mluvit o inkvizičních procesech, o mučení, popravách a zabírání majetků po obětech je dnes pokládáno za demagogii. Jakoby těch sto šedesát let až k reformám Josefa II. nestálo v učebnicích dnešního dějepisu za víc než okrajovou zmínku. Sto šedesát let, to je osm generací lidí, našich předků, o jejichž utrpení je prý neslušné mluvit. Ale čtyřicet let komunismu, kdy poprvé i katolická církev byla v nemilosti, ji vyvyšuje jako obětního beránka a zvýhodňuje nad mnohými dalšími občany, kteří také s režimem nesouhlasili a byli stíhaní, nebo věznění. Těch čtyřicet let útlaku chce ŘKC dnes zúročit způsobem, který je nemorální a pohoršuje historiky, ekonomy i právníky.
Majetky, o které dnes katolická církev usiluje, aby byla odškodněna za křivdy komunismu, však ztratila už v roce 1781 reformou Josefa II.. Některé tehdy ztratila úplně a na zbylých směla pak už jen hospodařit, čili byly to majetky veřejné a nikoliv soukromé, církev s nimi nesměla disponovat bez souhlasu státu. Tak to zůstalo až do roku 1918. Pak se i ty majetky, které církev spravovala, značně ztenčily, když vznikla Československá republika a došlo k pozemkovým reformám, což za chvíli podrobněji vysvětlí Jan Bouček.
Zakladatel státu - TGM byl člověk hluboce věřící, ale přesně rozlišoval mezi vírou a církví. Věděl, že víra je dar, s kterým se nesmí kupčit. Jako zralý muž přestoupil na protestantismus a psal mnoho kritických úvah o římskokatolické církvi a jejích hodnostářích. Více než tři sta krát byl za to soudně obžalován, ale všechny procesy vyhrál. Po založení Československa usiloval o to, aby se stát vymanil z vlivu církve. Jako filozof zmapoval smysl českých dějin. Vyzdvihl odkaz Jana Husa a z husitů nedělal partu lupičů a teroristů, tak jak se o to dnešní učebnice snaží. Obdivoval dílo Jana Amose Komenského, biskupa Jednoty bratrské, protože věděl, že i malý národ může být velký svou mravností, tolerancí a vzdělaností dostupnou každému.
Nevím, zda dnešní vláda je tak vzdělaná, aby vůbec pochopila dosah zákona, který spáchala a kterým boří principy První republiky a omezuje suverenitu našeho dnešního státu, když chce z římskokatolické církve udělat největšího vlastníka pozemků v republice a tím jí dát do rukou moc, kterou od Josefa II. už nikdy neměla. Zákon, o kterém mluvím, jde proti duchu naší ústavy, protože v demokratickém sekulárním státě, který se nesmí vázat na žádné náboženství, vytváří způsob nátlaku. Bohatá církev sice nebude mít mravní kredit, tak jako ho neměla po Bílé hoře, ale získá zlaté kreditní karty a opět může ohýbat duše a charaktery lidí. Nikoliv už násilím, nikoliv už útrpným právem, ale právem bohatého. Nikdo jí nezabrání ovlivňovat školství a vychovávat si své lidi a formovat je pro své úmysly. V nouzi, v které dnes mnoho našich občanů žije, je přirozené podlehnout nabídce bohatých sponzorů a dát si navléknout obojek. Naší vládě tyto úmysly katolické církve vyhovují, má totiž společný zájem - vychovat občany k poslušnosti a ohebnosti. A proto naše vláda církev svatou tak protežuje, je to pokrytectví oděné do katechismu!
V té souvislosti jsem napsala otevřený dopis papeži Benediktovi. Ten totiž je podle církevního práva vlastníkem všech římskokatolických majetků na celém světě. A protože je navíc i neomylný, může výnosy z majetků i ty miliardy, které budeme třicet let církvi splácet, použít na cokoliv. Napsala jsem mu, že ale naše národní dějiny a naše hrdost se nedá ukrást tak jako ty pole a lesy. Dopis se mou podepsal historik Mojmír Grygar a režisér Václav Dvořák. Vím ale, že kdyby to bylo technicky možné, četl by papež milióny podpisů Čechů i Moravanů. Ateistů i věřících. Naše tři podpisy jsou jenom zástupné, ten dopis jsme napsali za všechny, kteří se zákonem nesouhlasí. Chtěli jsme, aby Vatikán věděl, že tu loupež odsuzujeme. A že se nepodrobíme vlivu bohaté církve, že kostely zůstanou dál poloprázdné, protože obřadnictví je jen přetvářka. Pravá víra nesídlí v chrámech ale v srdcích! Podali jsme také trestní oznámení na českého premiéra a celou vládu, která zákon pokoutně připravila podle nápovědy církve. Obvinili jsme vládu ze zneužití pravomoci a z trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku.
Další trestní oznámení jsou podána na kardinála Dominika Duku, který přípravu zákona dozoroval. V jeho případě jde o pokus krádeže. Státní zastupitelství pro Prahu 1 naše podání zamítlo, a když jsme napsali na Městské státní zastupitelství, aby to přešetřilo, dopadli jsme stejně. Osoby činné v trestním řízení sice vazebně stíhají Davida Ratha pro několik miliónů v krabici a žádají vydání Vlasty Parkanové kvůli 650 miliónům, o které stát zaplatil za letadla víc než měl, ale přípravu na spáchání škody v řádu desítek miliard nechávají státní zástupci stranou a dovolují vládě, aby trestný čin dokonala. Nyní jsme tedy napsali na Vrchní státní zastupitelství v Praze.
Možná vám to připadá jako boj proti větrným mlýnům. Jenže právě s tím oni počítají. Že se unavíme a že to vzdáme. Ale to se pletou. My na rozdíl od nich jsme se poučili z historie a stále máme na paměti 8. listopad 1620, bitvu na pláni Bílé hory, kdy vojáci byli unavení nočním pochodem a hladoví a nedostatečně zásobení municí a kdy český král v poklidu seděl u oběda na Pražském hradě. Máme na paměti, že ta jedna prohraná bitva, trvající jen dvě hodiny rozhodla o budoucnosti národa na dvě stě let. Proto víme, že dnes opravdu na únavu čas není. A ještě chvíli nebude. Protože pokud zákon bude schválen parlamentem a pokud ho prezident podepíše, musíme my občané vyzvat senát, aby konal svou ústavní povinnost a obvinil prezidenta z velezrady.
To nejsou silná slova, to je konstatování stavu věcí. Prezident ČR nesmí svým podpisem stvrdit narušení územní celistvosti země ve prospěch státu jiného, tedy Vatikánu. O tom by mohli rozhodnout pouze občané v referendu. Další žaloby, pokud zákon bude schválen, jistě přijdou od fyzických restituentů, kteří zákonem získají nerovnoprávné postavení vůči velkoryse obdarovaným církvím. Také náš Ústavní soud čekají těžké časy, protože zákon o tzv. vyrovnání státu s církvemi prolamuje Benešovy dekrety. Církevní specialisté nám zatím tají seznam majetků, které chtějí získat. Tvrdí, že objem pozemků jen odhadli a že to konkrétně dohledají, až zákon bude schválen. Rozhodnou prý zápisy v pozemkových knihách. Církevní odborníci se dušují, že zápisy v pozemkových knihách jsou seriózní a že se jich lze držet jak Písma svatého. Opravdu? Nemovitosti, o které kolaborující Řád německých rytířů přišel v roce 1945 podle Benešova dekretu jsou v Pozemkových knihách Vyššího Brodu stále psané na Adolfa Hitlera. Komu je tedy nyní naše spravedlivá vláda chce vydat? Kdo je tím ukřivděným levobočkem, který má právo na odškodnění?? Církev svatá.
Jak asi víte, schvalování tohoto nemravného zákona už je ve třetím čtení. 10. července znovu začíná schůze sněmovny. Občané píšou poslancům dopisy, aby pro zákon nehlasovali, podepisují petice, a dnes jsme se sešli tady. Podle průzkumů je 80 procent obyvatel Čech a Moravy proti tomuto zákonu, který pošlapává vývoj dějin. Jestli přesto bude schválen, znamená to, že vláda a nadpoloviční většina poslanců pohrdají vůlí a rozumem občanů. Znamená to, že nás nezastupují, že nekopou za Českou republiku. Slovo kolaborace je příliš mírné. Tohle co chystají, je zrada! V době, kdy vláda nedokáže zajistit mnoha Čechům a Moravanům důstojný život, v době, kdy toto arogantní asociální panstvo už ožralo naši zem na kost, jí chtějí ještě zlomit páteř. Už zase přepisují dějiny. Pražský primátor pokrytecky klade věnce na Staroměstském náměstí na památku popravených stavovských vůdců, kteří umřeli kvůli svobodě víry a tentýž primátor hodlá pár metrů od někdejšího popraviště znovu vztyčit sloup se sochou Panny Marie, sloup, který tam vítězní Habsburkové postavili jako pečeť, že kacíři v Čechách byli rozdrceni. Socha má stát na svém někdejším místě, a kamenný mistr Jan Hus na ni bude strnule hledět.
Dnes, když si připomínáme výročí jeho statečné smrti, bychom si měli uvědomit, že stojíme na důležité křižovatce. Boj o demokracii nebyl vyhrán, skutečný boj o ni nastává až teď. Demonstrovat je naše právo a vlastně i povinnost. I naše ústava to výslovně občanům přikazuje. Kardinál Duka ji asi nečetl, když nazývá demonstrující občany lůzou. Možná, že pořádně nepochopil ani Bibli. V evangeliích se přece nikde nepíše o tom, že církev má být bohatá. Kam se církev dostala od Ježíšova: Miluj bližního svého, rozdej svůj majetek a následuj mě?
Poslanec Marek Benda mi v nedávné tv debatě řekl, že chceřímskokatolické církvi vrátit pozici, kterou měla před Josefem II. Francouzská revoluce je pro něj trapný omyl dějin, stejně tak revoluce v roce 1848 a o Masarykovi nechce slyšet. V téměř celé Evropě došlo k omezení majetků a vlivu církve už dávno a církve tam dnes žijí z daní věřících, stát pouze udržuje historické církevní stavby. Ale ČR, která je pokládána za jednu z neateističtějších zemí, hodlá církvi darovat statisíce ha půdy a zadlužit dvě generace finančními splátkami. Dokonce i Evropská Komise naši vládu varovala před tímto nesmyslným a neodůvodněným krokem. Ale vládu to nezajímá, její členové jezdí do Vatikánu častěji než dřív komunističtí papaláši do Moskvy. Radit se a poslouchat příkazy.
Česká média dlouho držela pusu a krok, teprve nedávno se trochu probudila. Ale pořád se drží opatrně zpátky. Nejsou nezávislá. My ale máme internet! Využívejme ho, posílejme si informace. Ty podstatné najdete na našich webových stránkách: Hlavně nebuďme skleslí. Pravda nakonec zvítězí, ale dá to fušku. Tak buďme vytrvalí a stateční, přátelé! Nic není ztraceno, pokud to nevzdáme my sami.

VIP Prostřeno

3. srpna 2012 v 10:15 | Ivo Adler
Včera jsem se na to dokoukal. Koukal jsem se od pondělí do čtvrtka. Nedívám se na to, ale protože tam účinkovala Kateřina Brožová, moje favoritka, tak jsem chtěl vědět, jak si povede. Chtě nechtě jsem jí musel srovnávat s Markétou Hrubešovou, další protagonistkou tohoto pořadu. Musím říci, že to Brožová vyhrála na celé čáře. Nevyhrála to podle hlasování v kuchyni, tady doplatila na svůj způsob hlasování, myslím, že byla až příliš důvěřivá a ohleduplná a asi na to doplácí i v životě, ale určitě měla být před Trávníčkem, za kterého to uvařila jeho partnerka i před Hemalou. Chybou taky bylo, že ten jídelníček měla až moc narvanej. Tři předkrmy je nehoráznost, předkrm je na olíznutí, ale ne na najedení.
Leč popořadě. Chování u stolu. U pánů není co zkazit, i když Hemala převýšil namyšleného Trávníčka o hlavu. K chování Markéty Hrubešové bych ovšem měl značné výhrady. Už jen ten její způsob oblékání. Kromě posledního večera neustále narvaná v kalhotách. Na její zálibu v kalhotách není nikdo zvědavej. Přece jen to byla společenská příležitost a žena by při ní měla mít šaty. V tom jsem velice konzervativní. Kateřina Brožová měla kalhoty jenom když šla na ryby. Šaty si vzala Hrubešová jenom na poslední večer a shodou okolností stejný střih, jako měla Brožová první večer - jedno rameno nahé. Rozdíl přímo propastný. Brožová patrně podprsenku neměla nebo měla nějaký korzet, v žádném případě jí ale ramínko od podprdy nečouhalo jako Hrubešové. S čouhající podprdou je každá elegance poněkud kolotočová a Hrubešová to prokazovala nejen svým oblečením, ale i chováním. Všude byla (dokonce dvakrát), všechno zná a dost neurvale to prosazuje a všechny poučuje. Zkrátka trhovkyně. Navíc má defekt na předních zubech.
Jídelníček? Fádní! Pravé šampaňské ani kaviár to nezachrání. To si může dát kdejaký snob, když na to má. Trávníček se svou snobárnou patřičně vyznamenal. To se to žere, když jim to televize platí. Chtěl bych vidět jejich velkorysost, kdyby si to platili z vlastní kapsy. Ještě navíc za to (prý) dostali 40 000 Kč, deset tisíc za den, běžná taxa. Šampaňské, kaviár, krevety (všimněte si prosím, bez krevet ani ránu), panenská svíčková a úspěch zaručen. Hlavně, že je to drahé. Ale to má každej slušně zásobenej supermarket. Cizinci k nám nejezdí kvůli tomu, aby si tu dopřáli kaviár a šampaňské, to si klidně dopřejou doma, ale čekají původnost, regionální zvláštnosti, sezónní jídla (to tam trochu bylo) a v tomhle případě všichni soutěžící selhali na celé čáře. Nacpali jsme se krevet, zapili šampaňským, bóže, to byla dobrota.
Pokud někdy na tento pořad přepnu, vždycky mě zarazí vzduchoprázdnost tohoto programu. Televize vtrhne lidem do bytu, soutěžící tam šmejdí, podle mě až nechutně, ale o rodinných příslušnících ani slovo. Ty se patrně během natáčení někam odstěhujou, pokud vůbec jsou, samozřejmě. Rodinní příslušníci by tam měli být a vaření by klidně mohlo být jejich společným dílem. Já taky vařím s manželkou společně. Ten pořad by byl víc o lidech a míň o vaření a myslím, že by tím jen získal. Snad se Prima poučí.