Červenec 2012

Rostou!

29. července 2012 v 16:02 | Ivo Adler
Tak tohle oznámení mně vždycky nasere. Myslím tím samozřejmě houby. V televizi se objevují houbaři s košíky hub, ale když jdu do lesa, tak nic. Přitom mám houby rád. Splňují můj požadavek na oblíbenou potravinu - zasytit, ale předat jen minimum kalorií. Ti, co žerou ten polystyren, ví, co dělají. Bohužel, chuť není příliš výrazná. Ale dá se to dotáhnout kořením. A sušením se chuť zvýrazní a houby samy fungují jako koření.
V minulém týdnu jsem byl na houbách dvakrát - sám, jednou s manželkou. Jezdím pravidelně do své oblíbené lokality, bohužel, není to jenom moje lokalita. A tak platí, kdo dřív přijde, tak dřív mele. Vstávat v pět ráno kvůli houbám se mi příčí. Jezdím, až když vstanu v psychicky přijatelné době. Ale těžím z toho, že jsem důchodce. Známý mim říkal, důchodci mají jezdit na houby v týdnu, o víkendu jezdí na houby pracující. Tak jsem jel na houby ve středu. Totální propadák. Ač meteorologové slibovali třicítku, skoro celý den pršelo. Přijedu na místo určení (vlakem), a to už pršelo. Vlezl jsem do lesa a za chvíli se mi chtělo srát. Jsem starý turistický harcovník a tak s sebou nosím hajzlpapír. Učinil jsem potřebné. Vždycky mě potěší, když se můžu vysrat v přírodě, mám hřejivý pocit, že přírodě vracím to, co jsem si z ní vzal.
Našel jsem jednoho strakoše a říkám si, nemá to cenu, jedu na otočku domů. Jenže ouha. Zašel jsem přece jen hlouběji do lesa a zpáteční vlak mi před nosem ujel. Neměl jsem pláštěnku, neměl jsem deštník, ani holinky a tak jsem dvě hodiny proseděl na zastávce, než jel další vlak. Mokrý boty, mokrý kalhoty. Horší bylo, že na zpáteční cestě jela spousta houbařů, jejich úlovek byl podstatně větší než můj, to jsou ty divoši, co jeli už v pět a řadu z nich znám. Ty se výsledku mého snažení jen pošklebovali.
A pak jsem jel na houby v sobotu. Horko k padnutí. Ploužím se po lese, no něco jsem našel, většinou praváky. Vracím se na zastávku v obvyklou dobu, ale pozor, vlak jezdí jen v pracovní dny. Zavolal jsem manželce, jak jsem na tom, náznak ochoty, že by pro mě přijela autem, jsem nečekal. Byla dopoledne v práci a tak jsem to od ní nemohl chtít. Tak jsem si chvilku odpočinul a řek´ jsem si, ještě se podívám pod trať, zatím jsem chodil nad tratí. Další dvě hodiny to tu vydržím. Horší bylo, že jsem neměl co jíst a hlavně pít. No nic, vydržel jsem a šel pod trať. Sotva jsem vešel do lesa, hned tratoliště strakošů, za ním další a další. Za těchto okolností se stává houbaření vášní. Nasbíral jsem celý košík a jel hrdě domů. Bylo na smaženici, dneska na polívku, něco jsme zamrazili, dali jsme na polívku sousedce a zbytek sušíme. V zimě jsou fajn. Dá-li pánbu, ve středu pojedu zas.

Pak člověk nemá bejt naštvanej, když vidí takovouhle úrodu.


Moudrosti života

22. července 2012 v 10:36 | Ivo Adler
S moudrostmi života se na internetu roztrhl pytel. Nemine týden, abych nedostal od někoho nějaký e-mail s přílohou, jak se chovat zejména ve stáří. Většina těchto e-mailů je americké provenience a jsou všechny na jedno brdo. Na všech je divukrásná příroda, nejčastěji Skalistých hor - hory, lesy, jezera; doprovázená více či méně podmanivou hudbou a k tomu naskakuje nějaký text, jak si užít stáří.
Prvním bodem takového návodu je doporučení - věř v Boha a vůbec, buď hodnej na lidi (i když to jsou svině). Zkrátka je to doporučení žít v takové všeobjímající lásce k lidstvu, pán Bůh bude mít radost a ty budeš mít taky radost. Je ironií, že toto doporučení přichází právě z Ameriky, kde je nejvíc masových vrahů ne světě. A sere mě, s jakou samozřejmostí pokládají Američané náboženství za součást života. I pan prezident Obama se nechal v televizi po masovém vraždění v Denveru slyšet: je čas k modlitbě a rozjímání. Náboženskou blbostí nezatížený člověk by řekl: je načase analyzovat celý případ a přijmout účinná opatření, aby se to neopakovalo. Americké filmy modlením přímo hýří: budeme se za vás modlit (Lepší už to nebude a jiné). Jestli se za mně někdo bude modlit nebo ne, na to seru, ale občas bych si půjčil na nízký úrok, o tom se ale ve filmech nic neříká. Naše české lidové přísloví se takovým cintům vysmívá - v nouzi dobrou radu, dá ti každý přítel, ale málokterý, dá ti mouky pytel.
Druhý bod návodu je v protikladu s tím prvním. Stručně by se dal vyjádřit slovy: ser na lidi. Starej se jen o to, jak jsi se vyspal, najed, vysral, buď rád, že se ti to povedlo, nic jiného na starosti nemáš. Na ostatní se můžeš klidně vykašlat, včetně vlastních dětí. Potřebujou pomoc? Je to jejich problém! Ty se tím nezatěžuj. Když ti to nedá, tak se za ně eventuálně můžeš pomodlit. Určitě to ocení. Je to takové uzavření se do ulity vlastního pohodlí a nezávislosti a ostatní mě nezajímá. Že je to pokrytecké, ošidné a sobecké, o tom se dříve či později všichni přesvědčíme. V podstatě by se dalo říct: starej se o svůj příjem potravy a vyměšování, štěstí je zaručeno. Tady se to vydává za vrchol moudrosti.
S třetím bodem bych jakž takž souhlasil. Nazval bych ho ekologický bod. Šetři přírodu, třiď odpad a podobná ekologická doporučení. Pokud zůstávají na úrovni individuálních doporučení, tak jsou víceméně bezzubá. Jsou to právě Američané, kteří spotřebovávají přírodní zdroje nejvíce. Kdyby celé lidstvo spotřebovávalo na osobu tolik energie jako Amerika, tak by lidstvo potřebovalo zdroje ne jedné, ale tří zeměkoulí. Další dvě zeměkoule nejsou bohužel k dispozici. A tady vyplouvá na povrch ideologický obsah všech těchto doporučení: zavři se do ulity svého domova a pohodlí a o ostatní se nestarej. Jen tak budeš mít šťastné stáří a v podstatě šťastný život.

IQ

19. července 2012 v 9:57 | Ivo Adler
Vždycky jsem hleděl na nejrůznější testy inteligence s nedůvěrou. Existuje zlomyslná definice inteligence: inteligence je to, co zjišťují tvůrci testů v testech inteligence. S trochou nadsázky mohu říci, že k této nedůvěře mě vede vlastní zkušenost. Ucházel jsem se o místo v jedné bance, bylo nás víc a všichni jsme byli testováni na inteligenci. Neuspěl jsem. Dělal jsem si z toho prdel - pro práci v naší bance jsem byl shledán příliš inteligentním. Ta banka potom zkrachovala. Bylo to pro mě skromné zadostiučinění. Leč k věci.
Tuhle jsem civěl do počítače a ejhle, nabízel se mi tam nějaký test inteligence. Dokonce si myslím, že mi ho doporučila manželka. A tak jsem z dlouhé chvíle začal ten test dělat. Bylo to patnáct otázek. Luštím, luštím, furt dobrý. Až jsem se zasek´ na otázce: z jakého minimálního počtu sirek sestrojíte čtyři rovnostranné trojúhelníky. Ať jsem dělal, co jsem dělal, pod devět jsem se nedostal. Zaškrtl jsem devět, to byla jedna z možností, ale chyba, šest bylo správně. Pokud to někdo dokážete se šesti, dejte mi vědět jak, rád se poučím. Ty ostatní šly. Asi půlka otázek spočívala v uhádnutí, jaká další kombinace v nějaké řadě čísel nebo písmen bude následovat. Klasický algoritmus. Když si člověk označí tu řadu čísel matematickými symboly, tak z toho ten algoritmus vystoupí a není to problém. I přes to škobrtnutí s rovnoramennými trojúhelníky jsem se dostal na 130 a dál stupnice nebyla. Pochlubil jsem se tím manželce, ale na ní to neudělalo žádný dojem - no dobrý, ale sprav už konečně ten kapající kohoutek.
Z popisu testu vyplývá jedna zásadní pitomost těchto testů. Aby člověk aspoň trochu uspěl, musí umět číst, psát a aspoň trochu se vyznat v matematice. Pokud to neumí, tak je podle těchto testů totálně bez inteligence. A to je blbost. Znamenalo by to, že než lidstvo poznalo písmo, nenašel by se v něm jediný inteligentní člověk. To je samozřejmě nesmysl. Na testy inteligence se bude asi muset jít trochu jinak. Místo nějakých přiblblých algoritmů bych doporučoval řešení situací. To zvládne i analfabet. Například: když vám někdo šlápne na nohu, tak
a) ho zabijete,
b) taky mu šlápnete na nohu,
c) upozorníte ho, aby si šlapal po svých,
d) přejdete to mlčením.
Možností je samozřejmě ještě více, ale když každá odpověď bude mít svoje bodové ohodnocení, tak to pro posouzení inteligence stačí. Takto formulovaných otázek musí být samozřejmě více, pak se lze dobrat k nějaké vypovídací hodnotě. K tomu ještě podotýkám, že dneska se inteligence dělí na (snad) racionální, emoční, sociální a bůhví ještě jakou. Přes inteligenci nejsem zrovna expert. A proto když mi někdo nabízí test inteligence, tak se jen skepticky uchechtnu.

Zakázky pro stát

12. července 2012 v 10:48 | Ivo Adler
Na zakázkách pro stát se vydělávají snadno a rychle šílený prachy. Za dobu své aktivní činnosti jsem se s tím setkal a tak vím, o čem mluvím. Získat zakázku od státu, to bylo terno. V poslední době budí oprávněnou nevoli veřejnosti zakázky, které zadal stát nebo orgány samosprávy více méně (někde výlučně) soukromým firmám v oboru informačních technologií. Byl to brilantní systém vyplácení sociálních dávek, na základě kterého potřební neměli peníze, systém registrace motorových vozidel, Opencard, izis, státní maturity a tak bych mohl pokračovat. Jeden průser za druhým. Přitom tyto průsery jsou naprosto zbytečné.
Československo mělo vynikající systém obsluhy státního aparátu informačními technologiemi v podobě Podniku výpočetní techniky (PVT). Byl to samozřejmě státní podnik, který disponoval příslušným strojovým vybavením i kádry zkušených pracovníků. Své zakázky vůči státním orgánům plnil bez problémů. Podle našich antikomunistických pitomečků to bylo špatně. Nevím, co je s ním teď. Poslední výroční zpráva PVT, a. s. (jak jinak) je na internetu z roku 2001. PVT nahradil nepřehledný systém uzavírání smluv na jednotlivé akce, často s firmami, jejichž vlastnická struktura je velmi pochybná. Výsledky jsou katastrofální. Ceny jsou přemrštěné (musí přece být na provize pro úředníky či politiky) a majitelé se také chtějí nakapsovat a výsledkem jsou zmetky - nefunkční a nespolehlivé. Ale soukromému podnikání jsme učinili zadost.
Podobně jako PVT dopadl i PORS (Početnická a organizační služba). Jestliže PVT obsluhoval státní aparát, PORS obsluhoval podnikovou sféru. Ve své době měl oprávnění. Výpočetní technika byla drahá, náročná na provoz a kvalifikovaného personálu bylo málo. V dnešní době by neobstál. Ale i dnes řada firem, zejména živnostníků, využívá dodávku informačních technologií a služeb "na klíč". V konkurenčním prostředí a v podmínkách soukromého vlastnictví, kdy si majitel náklady hlídá, tady nezřízené rozkrádání jako u státních zakázek nehrozí. Proč se ale stát zbavil své servisní organizace, která mu dobře sloužila, nad tím zůstává rozum stát. Asi proto, aby nebyla ohrožena platnost antikomunistických dogmat, že stát je nejhorší vlastník. Výsledkem je stav, na který doplácíme všichni, kromě hrstky zlodějů.

Generálská věž

5. července 2012 v 10:03 | Ivo Adler
Včera jsem zaznamenal šot v televizních novinách, jak v nějakém vojenském prostoru odstřelili "generálskou věž", odborně snad věž pro řízení střelby. Je to přece jen dávno, co jsem byl na vojně. Ale protože se blíží volby, naši antikomunističtí sračkometi to museli náležitě podat. Ten svůj žvanec si musí nějak zasloužit. Podobné "slovní průjmy" budou s blížícími se volbami nepochybně častější. Už jen samotné označení "generálská věž" je hodně zavádějící. Byl jsem na takové věži a vím, že generálové se tam vyskytovali hodně zřídka, natož aby tam popíjeli šampaňské, jak si neodpustil plivnout reportér. Navíc zařízení takové věže bylo velice strohé. Nebylo tam ani topení. Vojáci si tam v zimě topili spirálou ze starého vařiče. Ovšem antikomunistický blbeček si musí svůj chleba zasloužit a tak se snaží.
A zatímco prý generálové na věži popíjeli šampaňské!!!, chudáci vojáci se museli dole plahočit a cvičit. Nedovedu si představit armádu v civilizovaném státě, která necvičí. Necvičili snad Tři mušketýři, ti to doháněli soubojema, ale že vojáci cvičí, obnovují a doplňují si své vojenské dovednosti, je naprosto normální. V dnešní době se možná cvičí míň, protože armáda je profesionální a co se profík naučí, to snad umí, ale i tak: piloti musí lítat, řidiči musí řídit a střelci musí střílet. Naše armáda je upotřebitelná jen na zahraniční mise a na ty se pochopitelně musí připravovat. Pořád je to lepší stav než ten po Velkém Listopadu, kdy armáda existovala jenom opticky. To mohu posoudit naprosto zodpovědně, protože moji synové v té době byly na vojně. Za celou dobu dvakrát vystřelili ze samopalu a jednou snad hodili ostrým granátem. Jinak se hlídali, vařili si, uklízeli si (zaplať pánbu) a to bylo snad všechno.
Že by vojáci v té době cvičili na úrovni alespoň čety, roty nebo snad praporu, to ani náhodou. Dělal jsem si v té době srandu: kdyby drahou vlast vovanuly nějaké mraky, tak spíš jí ubráníme my fotrové, než synové. My jsme se na cvičení v poli těšili. Jednak jsme mohli ukázat, že něco umíme, jednak na cvičení byla sranda, a to i v zimě. Když jsme byli v kasárnách, tak byl průser za průserem. Tu se někdo vožral, tu popral, přetažení večerky na denním pořádku, nedovolené opuštění posádky, útěky přes plot, šikana - jako na běžícím pásu. Všechno jsem musel jako velitel čety řešit. Na cvičení ve vojenském prostoru tohle všechno odpadlo.
Samozřejmě, že na vojně se přiměřeně chlastalo a jsem přesvědčený, že se chlastá stále. Ale tenhle nešvar je ničím proti tomu, co se v polistopadové armádě dělo a děje. Rozkrádačky státních peněz v mamutím měřítku - pandury, gripeny, CASY; žádná kauza není čistá a to je jen viditelná část ledovce. Přitom řada těchto investic je zbytečná. Na co má mít Česko nadzvukové stíhačky, když leží v hloubi území NATO. Kdo nás ohrožuje? Němci, Rakušani, Slováci nebo Poláci? Nebo že by ta bezpečnostní jistota, kterou nám členství v NATO přináší, nebyla tak jistá? Jistě, evropská část NATO potřebuje zabezpečení svého vzdušného prostoru jako celku. A taky by to mělo být společně řešeno, jinak synergický efekt z členství v NATO je nulový. Každý stát má svou vlastní armádičku leteckých sil, navíc technicky nejednotnou. Takže co je použitelné v jednom státě, není použitelné v druhém. Že to vede k plýtvání prostředků, pochopí i vůl. Armáda za socialismu byla mnohem lacinější než dnes, ale vysvětlete to antikomunistickému volovi.

Andrea Verešová

2. července 2012 v 10:15 | Ivo Adler
Je začátek července a v Karlových Varech opět propukl filmový festival. Tahle událost už dneska zajímá jen hrstku nadšenců (nebo zoufalců). Jak už jsem dříve psal, kinematografie malých států nejsou dneska životaschopné a existují jen díky státní podpoře a sponzorům. A tak si vydržujeme úzký okruh společenské smetánky, která se festivalem prochlastává za naše peníze. My nějakou tu whisky party rádi zaplatíme v cenách toho chlastu. Ať si hvězdy užijí.

Mezi tyto celebrity patří i Andrea Verešová. A nutno uznat, že Verešová není žádná kráva. Verešová prostě umí. Na rozdíl od záplavy jiných modelek se dokázala dobře provdat za bohatého právníka, který není žádný outsider. Má s ním dvě děti a její rodina v podstatě funguje, i když za pomoci dalších příbuzných a pomocníků. A vedle toho Verešová, i když už není nejmladší, pořád funguje jako modelka, i když, světe div se, má právnické vzdělání a dokonce snad fušuje do advokátského řemesla. Ale dělat modelku je daleko zábavnější než se mořit s paragrafy. Andrea se dokáže udržet v modelingu právě proto, že není blbá, ví, co se od ní žádá a taky tuto objednávku plní. Trochu se tím podobá Agátě Hanychové, ale převyšuje jí inteligencí i zjevem. Partner Agáty se nemůže rovnat advokátu Volopichovi. Agáta je při výběru partnerů poněkud laciná a to se jí vymstí.
Společenskou objednávku plní Andrea na všech společenských akcích. Vždy dbá na své oblečení, střídá ho a dbá, aby byla patřičně sexy a aby se o ní mluvilo. Dokázala to i poslední whisky party. Dostavila se v rajcovných krajkových minišortkách, pod které si "zapoměla" vzít spoďáry, o podprdě nemluvě. Andrea to vysvětlila tím, že v tom horku je jí prádlo protivné. Zabila tím dvě mouchy jednou ranou. Jednak byla sexy, jednak se o ní mluvilo. Už dříve jsem v internetové diskusi řekl, že šortky jsou oblečení asexuální a ženu fakticky hyzdí, zvláště pokud jsou do půli stehen. V této délce jsou vhodné tak na okopávání řepy. Souvislá linie stehna, největší zbraň každé ženy, se tím přesekne na dvě půlky a půvab ženských nohou je ten tam. Šortky jsou sexy, když je vidět celé stehno a ještě kousek prdele. Tohle žádná módní hlídka neřekne, ale my znalci to víme a ví to i Andrea. Její šortky tenhle požadavek splňují.
O Andree se ví, že pro ní spodní prádlo není žádné dogma, na rozdíl od většiny našich Nanynek. Neviděl jsem na žádné fotce, že by jí někde čouhaly ramínka od podprdy. Pokud takové nebezpečí hrozí, tak Andrea podprdu prostě nemá. Dneska už si na to celebrity dávají bacha, ale co je vidět na ulici, to je děs. Kolikrát jsem si řekl, že vyrazím do ulic s foťákem a budu nejkřiklavější případy nevkusu fotit a zveřejňovat na blogu. Dámě dbalé svého vzhledu by podprda nikde čouhat neměla. Nedovedu si navíc představit, jak jim musí být v horku horko. Být ženou, tak to na sebe nevezmu ani kdybych měl kozy až do pasu (i níže). Se spoďáry je to stejné. Kalhotky zaříznuté do těla, při kterých jsou pod tenkými šaty vidět všechny špeky, taky krásy nepřidají. Do některých šatů se prostě spoďáry nehodí a Andrea z toho nedělá problém. Kdo se bez spoďárů neobejde, ať si vezme krimplen. Tam ty faldy nebudou vidět.