Květen 2012

Šlechta

30. května 2012 v 16:13 | Ivo Adler
Tohle téma mě napadlo už víckrát, ale nějak nestíhám. I tak jsem rád za tu chvíli, kterou si vyšetřím pro psaní na blog. Nesmím mít žádný naléhavější úkol a navíc manželka nesmí být doma, protože na psaní potřebuju absolutní klid a soustředění. Čím je téma niternější, tím větší soustředění je třeba. Dneska je manželka v práci (občasné) a tak můžu. Jinak mě ruší v koncentraci. Před pár dny jsem byl na zájezdu ve východních Čechách, navštívili jsme tři zámky, všechny shodně byly restituované, to znamená, že si jejich majitelé nezašpinili ruce kolaborací s Němci. A právě to bylo bezprostředním impulsem k napsání tohoto článku.
Když tak o tom přemýšlím, postavení šlechty nemusí být jednoznačně negativní. Mizerná šlechta svůj majetek prochlastala, prohrála nebo svůj majetek utratila nesmyslnými investicemi a vůbec životem nad poměry. Od života některých dnešních podnikatelů k nerozeznání. Ale od dnešní podnikatelské šlechty (nic jiného to není) se jejich život přece jen lišil. Pokud se v početných náboženských válkách nepostavili na špatnou stranu barikády, jejich postavení nic neohrožovalo. Samozřejmě, že i tenhle problém řešili - jeden brácha byl pod jednou, druhý pod obojí, ať vyhraje, kdo vyhraje, majetek zůstane zachován rodu. Ale žádná konkurence na trhu, výkyvy na burze a podobné roztomilosti současné doby jim nehrozily. A tak když hradní či zámecký pán vylezl na vrchol věže, viděl - odtud až potud je to moje a můžu si s tím dělat, co chci a takové to dostanou mí potomci.
Tahleta jistota vlastnictví vedla k odpovědnému jednání. V první řadě k jednání ekologicky odpovědnému. Někteří šlechtici si svoje panství pěstovali jako zahrádku a ono to taky bylo na generace. Na naší krajině je to dodnes patrné. A jen tak mimochodem, stabilita socialistického vlastnictví byla (resp. je) patrná i na stavu našich lesů. Stále je většina lesů státních a nejsou to žádné devastované porosty, i když v nich občas řádí zloději. Náš stát, ať je u moci strana taková nebo maková, je servisní organizací bohatých. Jim slouží a jejich bohatství vytváří. A tak lesy jsou státní. ale prospěch z nich měly donedávna především těžařské společnosti, které v nich těžily dřevo. Majitel lesů tak tak vyšel. Proč taky ne, stát přece nepotřebuje být bohatý. Šlechtic si svůj les hlídal, a co v něm vytěžil, to si taky prodal.
Za zmínku stojí i jejich (některých) sociálně odpovědné chování. Zakládali průmyslové provozy, ale i školy, nemocnice a jiná sociální zařízení. Dělali to pro své poddané a samozřejmě tím také zhodnocovali svoje panství. Nezanedbatelnou úlohu sehrála vlastenecká šlechta při našem národním obrození. Kdo ví, jak by to s českým národem dopadlo bez jejich vkladu. I když věřím, že dobře, ta základna byla přece jen široká, ale cesta by byla přece jen klopotnější. Ve srovnání s dnešní dobou loupeživého kapitalismu - ber kde ber, hlavně, když je to rychle, dneska tady, zítra tam, skýtala šlechta určité sociální jistoty. Je to paradoxní, ale paralely mezi hospodařením šlechty a socialismem se nedají přehlédnout. Kolovratové mají rodové heslo Věrně a stále (sloužím králi a církvi), nebylo to žádné blbé (a socialistické) Sloužím lidu, ale etos obého je zřejmý - sloužím vyššímu cíli, který přesahuje můj lidský rozměr. Nevolám po návratu šlechty, i její vláda skončila jako socialismus pro občanské nerovnosti a nesvobodu, ale za zamyšlení její příklad stojí.

Karel Gott

24. května 2012 v 11:55 | Ivo Adler
Karel Gott je bezesporu mimořádná osobnost naší hudební scény. Neznám zpěváka populárních písní, který by se udržel tak dlouho nejen na výsluní popmusic, ale na scéně vůbec. Nic na tom nemění kecy antikomunistických blbců, kteří ho označují za zombie a podobně. Žádná kulturní revoluce se po Listopadu nekonala. Nikde se neobjevily zástupy talentovaných umělců, kteří se před Listopadem nemohly uplatnit a nyní září na kulturní scéně. Naopak, hvězdy undergroundu, pokud vůbec vystupují, dneska živoří ve vesnických kulturákách. Kdo uměl, uplatnil se i za socialismu a uplatňuje se i dneska. Netýká se to jen Karla Gotta. Kdo neumí, je nýmandem dneska, jako byl tenkrát.
Tajemství úspěchu Karla Gotta tkví v jeho pěveckých schopnostech. Karel Gott prostě má hlas. Není to ale jen v tom. S hlasovými dispozicemi není jediný. Jako študenti jsme byli na jedné brigádě pomáhat našemu zemědělství. Prdel, že bys jí těžko hledal rovno. Stravovali jsme se v závodní jídelně, která ostatně vařila pro celou vesnici. Byl to státní statek. A tam nás kuchařka upozornila - támhleten kluk krásně zpívá, jako Karel Gott. A tak jsme mu po večeři řekli - hele, zazpívej nám. Nenechal se dvakrát pobízet, exhibicionismus umělce v sobě nezapřel. Vystřihnul repertoár Karla Gotta a bez doprovodné kapely, že by mohl rovnou na scénu. Pravda, hlas nebyl tak školený, byl to samouk, kde by se taky učil zpívat v díře, kde lišky dávaly dobrou noc, ale ten fundament tam byl. Tenkrát nebyly žádné talentové soutěže a tak náš talent zapadl. Buhví, jak dopadl.
Karel Gott měl tu výhodu, že nepocházel z nějaké prdele, ale z Plzně, kde se mohl nejen hudebně vzdělávat, ale kde taky mohl vystupovat a tak začala jeho hvězdná kariéra. Měl tedy štěstí na podmínky a to je jeden faktor jeho úspěchu. Druhým faktorem je práce. Karel na sobě makal a maká dosud. Karel své kariéře podřídil téměř vše. Dneska už je hluboko za zenitem, navíc mu chybí repertoár, pro sedmdesátníka se píšou písně hůř než pro nějakého zamilovaného puberťáka (Ukážu ti cestu rájem), ale pořád na Gotta lidi jdou. Už jen ze zvědavosti. Karel umí svoje řemeslo, a tak dokáže úbytek fyzických sil, který je zákonitý, zakrýt právě zvládnutím řemesla. V nejhorším pomůže playback. Proto ta ojedinělá sbírka Zlatých slavíků. Jako jediný z našich zpěváků se dokázal prosadit i v zahraničí, i když jen v německy mluvících zemích. Bez nich by jeho materiální postavení nebylo zdaleka takové, jaké je. To pomíjím krátkou epizodu jeho účinkování v Americe. Měl na to, aby se prosadil v celém světě? Možná ano, ale to by v té Americe musel zůstat a nasednout na kolotoč světového šoubyznysu a to se mu nechtělo. Doma je doma.
Ještě jeden faktor jeho úspěchu přichází v úvahu. Je to jeho osobní život. Karel zůstával sám. Vždy pohotový, vždy volný pro své povolání a pro své fanynky. V sexuálním životě se nijak neomezoval, zašukat si mohl podle své libosti, ochotných fanynek bylo dost. Ani zplození nějakého toho nemanželského potomka se nijak zuřivě nebránil, alespoň v případě první nemanželské dcery. S tou druhou už to bylo horší, tam snad rozhodoval soud. Právě tahle "použitelnost" v branži mu pomáhala při jeho kariéře. Zároveň ale narazil na hranice své existence. Vystihuje to jedna z filmových rolí Belmonda - je mi čtyřicet (nebo kolik), už si to přesně nepamatuju a jsem sám. Vždyť to je strašný. Teprve před třinácti lety navázal trvalý partnerský vztah s o třicetsedm let mladší zdravotní sestrou Ivanou Macháčkovou (mít doma zdravotní sestru se vždycky hodí), kterou si v roce 2008 vzal. Tím se vyhnul útrapám osamělého stáří a založil klasickou rodinu. Snad své dvě manželské dcery dovede až do dospělosti. To mu hluboce přeji. Jen jsem zvědavý, kdy skončí éra Karla Gotta a kdo ho nahradí.

Pivo

20. května 2012 v 14:47 | Ivo Adler
Mám pivo rád. A nejsem sám. I moje čtyřletá vnučka si s chutí lokne piva, pravda většinou nealkoholického. K pivu se přiznal i pan prezident Klaus. Je to náš národní nápoj. Důvody jsou přinejmenším dva. Za prvé pivo chutná, no řekněte, zná někdo tak unikátní kombinaci nahořklé chuti s řízností chmele? Za druhé, vyrábí se z domácích surovin a po celém území státu. Víno je taky dobrý, ale podmínky pro jeho výrobu jsou jenom na části území. A tak pivo formuje náš národní charakter. Ještě jako mladík jsem byl na výměnné stáži v tehdejší Jugoslávii, konkrétně Chorvatsku. Říkal jsem si, co ty lidi tady pijou? Na pivo se mi to moc nezdálo a nad vínem jsem pochybovačně kroutil hlavou. Nedovedl jsem si představit, jak si dá chorvatský sedlák po obědě půl litru vína a pak jde na pole okopávat kukuřici. To je tak zralý si akorát lehnout. Pak jsem to objevil. On si to víno dá, ale ředěné vodou. Pak tu kukuřici okopávat může. Znají různé kombinace s vínem, například si do něj dají prášek do pečiva (jedlou sodu) - vida, jak snadno se dá udělat šampaňské.
Víno ale u nás všude nevypěstuješ a tak jsme pivaři. K tučnému jídlu, které je pro naši kuchyni běžné, lepší nápoj neseženeš. Představa vepřového, zapíjeného ovocným džusem, mě děsí. Byl jsem na vojenském cvičení, čtrnáct dní ve vojenském prostoru. K pití jen čaj bromák. Bože, s jakou chutí jsem si dal pivo, když jsem se vrátil do civilizace, to ani nedokážu popsat. Pití piva ovšem má taky svoje úskalí. O pivu něco vím. V kolika pivovarech už jsem byl na exkurzi bych těžko spočítal. V Nošovicích jsem se dozvěděl, že v pivu jsou látky, nějaký druh cukrů, který se těžko rozkládá, a ten vede k ukládání tuku na břiše. Kde jinde taky. Proto tolik Čechů má pivní břicha. Zato nám dobře tráví. To je díky hořčinám v chmelu. Život je někdy hořký, bohudík.
Na poslední exkurzi jsem byl v klášterním pivovaru v Želivi. Malý pivovárek, doslova kapesní. A šikovný mladý sládek. Jako většina malých pivovarů, které zažívají renesanci, i tady se specializují na výrobu speciálů. A taky už delší dobu vím, že výroba piva už není to, co bývalo. Pivo se vaří ze čtyř surovin: vody, sladu, chmele a kvasnic. Na vodě záleží, tak se Plzeň chlubí svými artézskými studněmi, pivovar Holba svou třetihorní vodou a klášter v Želivi svým pramenem Haštal. To zůstalo. Slad jsou usušené klíčky pivovarnického ječmene. Čím víc se suší, tím jsou tmavší a tím je taky tmavší pivo. U černého piva jsou tak sušené, že jsou skoro karamelizované a proto jsou černá piva nasládlá. Dneska si jen málo pivovarů vyrábí vlastní slad. Drtivá většina ho nakupuje ze sladoven. Byl jsem i ve sladovně, viděl, jak na hvozdu přehazuje člověk slad ve stejnoměrně vysoké vrstvě ječmen, aby stejnoměrně klíčil. Dneska už to dělá stroj. Usušený slad potom pivovary nakupují. Ve varně - vždycky jsou aspoň dva kotle - se potom slad a chmel povaří ve vodě. I když ono to vaření vlastně není, jen se louhuje v horké vodě. A proto jsou kotle dva, protože v každém probíhá jiná technologická část procesu.
A propos chmel. Chmel se už dneska nepoužívá, ale chmelový granulát. Chmely mohou být různé. Naše, ze západní Evropy, z Ameriky - Američani chmel šlechtí, aby měl různé ovocné příchutě (zázvor, citron, pomeranč atd.), no prostě pivní barbarství. Ochutnal jsem taková piva, objevují se i u nás, ale nechutnají mi. Ceněný je chmel novozélandský, na Novém Zélandu nejsou škůdci chmele a tak chmel není chemicky ošetřený. Čtvrtou komponentou jsou pivovarské kvasnice. Přidávají se na spilce. jsou dvojí. Pro spodní a svrchní kvašení. Naše piva jsou v drtivé většině spodně kvašená. A králem mezi spodně kvašenými pivy je plzeňské. Spodně kvašená piva kvasí déle a mají bohatší pěnu. V západní Evropě a hlavně v Americe se využívá svrchní kvašení. Pivo vypadá podle toho. A poslední fází procesu je ležácký sklep. Byl jsem v ležáckém sklepu, spíš sklepech v Plzni. Stěny jsou pokryté černou plísní, která je jenom v Plzni, pokusy přenést ji jinam ztroskotaly. Prý přispívá k nezaměnitelné chuti plzeňského. Jsem ale na rozpacích, jak to dneska dělají. Pivo totiž zraje v tancích, v žádných sudech. Dneska by Vašek Havlů už přikulovat nemohl. Sudy zmizely. Čím déle zraje, tím je lepší - ležák. V ležáckém sklepě je pivo nejlepší. Každou další manipulací se kvalita zhoršuje. No a protože je třeba proces urychlit a pivo zlevnit, v ležáckém sklepě si pivo moc nepoleží. Pivo se uměle dosytí kysličníkem uhličitým a jde do prodeje. Tady mají svůj původ různé ty lahváče apod. Zkrátka pivo už není to, co bývalo. Jednu novinku bych ale uvítal - stáčení piva do PET lahví. Taková půllitrová příruční lahvinka se šroubovacím závěrem by přišla mnohokrát vhod. Zatím se k tomu žádný pivovar nechystá. Škoda. Jdu na pivo.

Otevřený dopis MUDr. Gabriele Peckové

19. května 2012 v 10:25 | Štěpán Neuwirth
MUDr. Gabriela Pecková
Poslankyně (?)
Dolní sněmovna Parlamentu České republiky
Sněmovní ulice
PRAHA
Paní doktorko,
po Vašem vystoupení ve sněmovně dne 4. května 2012 jsem si položil otázku, zda člověk Vašich morálních kvalit má právo na tak vysokou funkci. Proto ten otazník v adrese. Žena, lékařka, poslankyně prezentuje názor, který by nebyl akceptovatelný ani v případě nevzdělaného primitiva, jemuž jsou zcela cizí pojmy humanita, empatie, ohleduplnost - a především schopnost prokázat úctu stáří.
Je mi osmašedesát let. Nikdy jsem nebyl v žádné politické straně. Po roce 1989 jsem vykonával funkci tiskového mluvčího v takových institucích jako je Fakultní nemocnice Ostrava (11 let) a Fakulta zdravotnických studií (dnes Fakulta lékařská) Ostravské univerzity v Ostravě. Díky tomu jsem poznal řadu skvělých lékařů, ale rovněž lékařů, kteří etiku tohoto výsostně humánního povolání svým chováním a přístupem k nemocným deklasovali na úroveň těch, kdo byli schopni zabíjet v koncentračních táborech za Druhé světové války. Jeden můj příbuzný, MUDr. Vladimír Neuwirth, svého času primář interny Vítkovické nemocnice, mi řekl: "Hochu, doktorů s titulem MUDr. je hodně, ale lékařů žalostně málo!" Konec citace. Netušíte, jak často jsem si na jeho slova vzpomenul, naposledy ihned po Vašem vystoupení ve Sněmovně. Jako novinář a publicista si zachovávám odstup od politiků, v programových prohlášeních hledám logiku, odpovědnost a realistický pohled na možnosti. Nikdy však nevolím strany, které mají na svědomí prorůstání mafie do státní moci a korupci.
Patřím rovněž do kategorie důchodců, které zejména poválečná léta poznamenala. Ke konci války mi byl jeden rok, takže z toho si mnoho nepamatuji. Ovšem pak jsem zažil hlad, nedostatek obuvi, oblečení, protože vše bylo "na lístky". A Vy si dovolíte urážet staré lidi, z nichž velká většina bojuje dnes o přežití, aniž byste měla osobní zkušenost?! Jako lékařka patříte k sociální skupině finančně dostatečně zabezpečené. Jako členka Dolní sněmovny PČR rovněž pobíráte nadstandardní příjmy a navíc máte požitky, o jejichž výši lidé většinou mají pouze mlhavé tušení. Pokud chcete, respektive se vůbec odvážíte namítnout, že děti se mají postarat o rodiče, pak Vám musím zdůraznit a připomenout, že složité existenční problémy má rovněž velká řada mladých rodin. Zřejmě dnes platí to, co řekl jeden z velkých filozofů: "Dvacáté století ještě patřilo k období jaguárů a pardálů, století jedenadvacáté bude patřit hyenám a šakalům." Konec citace.
Divoká privatizace, rozprodávání majetku státu hluboko pod cenou (např. těžební pole na Karvinsku v hodnotě 200 miliard korun, jež bylo státem prodáno za 4 miliardy Kč!!! Zdroj: Veřejné prohlášení RNDr. Radoslava Štědroně v průběhu akce Holešovská výzva.), nekončící korupce, jejíž výše se ročně odhaduje mezi 100-200 miliardy korun, nehorázné plýtvání ministerstev - nákup pandurů, padáků, kauza PROMOPRO, Lesy České republiky, ČEZ, MUS, etc., etc. To vše stálo Českou republiku a občany ohromný objem financí, jež se odhaduje v řádu bilionů!!! Tyto ztráty jdou na konto politiků - jich především! A Vy máte tu drzost poslat ještě do větší chudoby ty nejpotřebnější, z nichž mnozí zaplatili zdravím výkon povolání horníků, hutníků, stavbařů, zemědělců, lesníků a dalších zaměstnání, bez nichž byste neměla k dispozici ten komfort, na nějž jste zvyklá - stejně jako ostatní politici, kteří k tomuto stavu přispěli po roce 1989.
Zdá se, že morální pokles, k němuž jste vy, politici, převážnou mírou přispěli, vůbec nevnímáte. Hluboce pohrdáte řadovými občany, hluboce deklasujete etiku, k níž lidstvo spělo a o kterou usilovalo zejména v posledních dvou stoletích. Tato etika byla tkaná díky zkušenostem obou světových válek, těch zejména. A je, jak je vidět, velice křehká! Nebylo snad už dost barbarství? Jako lékařka byste měla mít na paměti, že jste jen a jen shluk biologických vlastností živého organizmu, který - jako každý jiný - podléhá fyziologickým změnám, nemocem a stárnutí. Vaše dnešní privilegované postavení je pouze dočasné, nevíte dne ani hodiny. Tak prosím nezvedejte svou hlavu tak vysoko a třeba si znovu pročtěte řecké filozofy. A začtěte se i do filozofů moderních. Rozhodně byste mohla priority svých životních hodnot znovu zvážit.
Hluboce Vámi pohrdám, jsem zhnusen, když si uvědomím, jací lidé ovládají tento stát. Rok 1989 jsem uvítal, očekával jsem změnu nejen režimu, ale především obrození morálních hodnot. Přestože nemíním všechny politiky dávat do jednoho pytle, jsem přesvědčen, že těch, kdo chtěli skutečně sloužit národu (Podle hesla Jana Lucemburského - "Ich dien! Sloužím!), je tak pramálo, že jejich snaha je v zárodku udušena karikaturami bytostí, jež se snaží navenek vypadat jako lidé. Pokud ventiluji svůj názor, pak tak činím v zájmu mladé generace, která začíná tušit, co ji - díky lidem Vám podobným - v budoucnu čeká.
S pozdravem
Štěpán Neuwirth
spisovatel
J. Seiferta 1043
Ostrava 25, 725 25

Příroda a lidé

15. května 2012 v 17:33 | Ivo Adler
Mám přírodu rád, i po tom co mi provedla (to není ze mě, s tím přišla Halina Pawlovská). Vydržím dlouhá minuty sledovat v televizi pářící se zvířátka, i když takoví lvi, patrně nejčastěji zobrazovaní při páření, tomu moc nedají, pár kopulačních pohybů a dost. Býložravci jsou ještě stručnější - výskok, výstřik a konec. Dlouhé páření by je vystavovalo nebezpečí ze strany predátorů. To takoví nosorožci, na které si každý netroufne, si dávají jinak záležet. Ale třeba i taková divoká prasata se páří dlouho. Můžou si to dovolit. U lidí jsou značné individuální rozdíly, ale ani tady se příroda nedá oblafnout. Díky Sigmundu Freudovi už to víme, ba dokonce se o tom nebojíme hovořit - viz třeba film Vrtěti ženou.
Příroda je frekventované téma. Kecá do něj kdekdo. Občas se mě zmocňuje pocit, že čím víc o přírodu pečujeme, tím je to s ní horší. Pamatuju 60. a 70. léta minulého století, kdy se pole hemžila drobnou zvěří. Stáda srnců se pásla na osení jako ovce. Dneska zajíce nevidět, natož ho zastřelit. Přitom se nesmí používat agresivní chemikálie (třeba DDT). Napadá mi, jestli to s tou péčí o přírodu nějak nepřeháníme. Zrovna dneska jsem jel v autobuse s jedním známým - myslivcem. Přisedl si k němu jeho známý, taky myslivec a povídali si o stavu zvěře. Jedním slovem - bída. Oba si to vysvětlují tím, že chráníme všechno, tedy i škůdce. Nesmí se střílet vrány, kavky, kormoráni (vyloženě přemnožení), kteří vyloženě devastují chovy ryb a takových příkladů by se našlo víc. Lišky se vakcinují proti vzteklině, patrně proto, aby jich bylo víc. Některá opatření ochránců přírody na Šumavě slouží ve skutečnosti šíření kůrovce. Na šumavských lesích je to ostatně vidět. A tak mně napadá, jestli bychom se neměli vrátit k osvědčené praxi minulého století - přírodu si musíme pěstovat, chránit zvěř před škůdci a ne škůdce podporovat.
Moje příbuzná, Čechorakušanka, ječí, to je hrozný, v Rakousku (a jistě i jinde) ubývají ledovce! Pod záminkou péče o životní prostředí je třeba bojovat proti jaderným elektrárnám. Jenže tak zvané alternativní zdroje nedokážou nahradit elektřinu z jádra nebo fosilních paliv. V Německu se díky alternativním zdrojům přírodní prostředí zhoršilo. Přibylo skleníkových plynů a ledovce tajou. V Rakousku je to obdobné. Rakušáci jádro nechtějí, zato elektřinu z jádra od nás bezostyšně dovážejí, ale výrobou elektřiny z fosilních paliv zvětšují skleníkový efekt. Ale v zásadě: ústup ledovců neznamená poškození přírody. To akorát alpské a jiné státy ječí, že příroda je poškozovaná. Ve skutečnosti jsou poškozovány jejich ekonomické zájmy - přichází o stabilní zdroje energie. Přírodě je to ale jedno. Přírodě je to vždycky jedno. Nejsou vhodné podmínky pro jeden druh? No tak se bude šířit jiný druh a život jde dál. Proto hysterie kolem oteplování je jen povykem nad ztrátou některých zvyklostí a nebojme se říci i výhod. Nebude příroda taková, na jakou jsme zvyklí, no tak bude jiná, na kterou zvyklí nejsme. Samozřejmě, některé státy přijdou o své výhody a o tom je.

LIDEM

9. května 2012 v 10:11 | Ivo Adler
Tak zase máme po jedné vládní krizi. Už i političtí komentátoři je přestali počítat. Od těch předchozích se ale přece jenom něčím liší. Jeden z koaličních subjektů, strana Věci veřejné, se rozdělil na dvě části: původní Věci veřejné a nový subjekt, snad strana, alespoň v budoucnu, zatím zřejmě jen platforma kolem Karoliny Peake, LIDEM. Což je zkratkové slovo z liberálních demokratů. Kolem názvu se objevují různé poťouchlosti - viz pan Kalolusek: budeme vládnout s LIDEM. Vláda, opírající se o tuto platformu, dostala minulý týden v parlamentu důvěru. Čekal jsem, že důvěru dostane. I když je skupina poslanců kolem Karoliny Peake poněkud rozplizlá, pád vlády by s největší pravděpodobností znamenal nové volby, a poslanci nejsou tak blbí, aby si nespočítali, že v nových volbách by se do parlamentu nemuseli dostat a proto vládu podrželi. To však neznamená, že ve skupině poslanců kolem Karoliny Peake má vláda bezvýhradnou podporu. A tak můžeme očekávat další skřípání v chodu vládního stroje, ale nové volby nehrozí.
Premiér Nečas musel hodně slevit ze svého požadavku, aby se vytvořil nový parlamentní klub, na který je třeba minimálně 10 poslanců. Tolik poslanců Karolina Peake prostě nedodala. Ale co by člověk neudělal pro to, aby se udržel u koryta, zvláště když to může opřít o ušlechtilé heslo, že Vlast volá a reformy jsou prostě nezbytné. Otázkou je budoucnost strany LIDEM. Těžko totiž hledám rozdíl mezi občanskými či liberálními demokraty, i když občanští demokraté se hlásí ke konzervativní ideologii. Tak nějak se jmenuje i jejich stranický potěr. LIDEM na mně dělá spíš dojem neustále přemalovávaného štítu staré známé firmy - Občanského fóra - nevíme, co chceme, ale nedáme pokoj, dokud toho nedosáhneme. Po rozpadu Občanského fóra se jeho voličský elektorát různě přeléval - Unie svobody, Zelení, přes Věci veřejné a nyní nejnověji snad LIDEM. Na tuhle masu voličů bych nespoléhal. Jednou volí toho, podruhé onoho. Neví, co chtějí. Teď jich právě část opět odčerpávají lidovci. A tak to bude pořád.
Volby, které v současnosti proběhly v několika evropských zemích, ukazují, že se politická scéna radikalizuje. V Maďarsku získala většinu, dokonce ústavní, orbánovská (a nacionalistická) pravice. Ale to už je staršího data. Čerstvější výsledky ze Slovenska naopak ukazují na absolutní vítězství levicového Smeru. I ve francouzských prezidentských volbách zvítězil kandidát levice - socialista Francois Hollande. A jeho program potvrzuje moji myšlenku, že cesta z krize nevede přes podvazování spotřeby, naopak přes vyšší zdanění bohatých - když máš příjem nad 1 000 000 € ročně, budeš mít daňovou taxu 75 %. Tohle naší pravici nejde zatraceně pod nos. Je pravda, že ve Francii následuje úprk bohatých do Belgie, ale to už je věc francouzských zákonů, aby v tom udělaly pořádek. Oblíbená teze pravičáků: je třeba šetřit, chudí - utáhněte si opasek; propadá. Ukazují to i volby v Řecku. Tradiční strany - konzervativci i socialisti, které se postavily za program reforem, rozuměj šetření na úkor lidu, dostali volební výprask. Šetřit se musí, ale musí se začít shora. Ne nové investice, ale vyšší spotřeba dostane národní hospodářství do vyšších obrátek. Poučí se naši politici, ale hlavně naši voliči?

Stáří

6. května 2012 v 18:29 | Ivo Adler
Jsem starej. Co naděláš, zaplať pánbu, že se člověk stáří dožil. Je dost takových, co se stáří nedožijou. Na jedné straně uspokojení, že jsem se dožil, na druhé straně nasrání, že už to nejde jako dřív. Záda bolí, klouby bolí, člověk se vleče životem. Lék v podstatě žádný. Právě to mě sere. Zrovna dneska. Chci vyjednotit mrkev. Že bych se k tomu ohnul, ani náhodou. Musím zakleknout, k tomu se ještě jednou rukou opřít a druhou tahám mrkve ze země. Samozřejmě přitom hned záhon vypleju, když už se probojuju do těch nižších sfér. Vstávání, to je taky problém. S tím už ale počítám, beru si motyčku, po které vyšplhám nahoru. A to vše na cestičce, široké zhruba 20 cm. Dobíhání na městskou dopravu - spolehlivé ztrapnění. Schody - hororový zážitek. Stoupám po nich krok sun krok, pravá noha nezabere. Když se pokusím ji zapojit, tělem mi projede ostrá bolest. Štve mě to, jak by ne. Když řeknu ortopedovi, že než tohle, radši půjdu pod kudlu, odpoví mi: milej pane, na operaci ještě nejste dost zchátralej, ještě si budete muset počkat. Rychlá chůze je pro mě nedostižná meta. Jak já těm normálně chodícím závidím.
Opravdu je mi fuk, jak vypadám, ale to chození, to mi opravdu jde na nervy. Ubývá i energie. Včera k nám mladí č. 1 dali na hlídání vnučku. Prý si potřebují něco udělat na zahradě, ale podezřívám je, že si taky potřebovali odpočinout. Vnučka je blonďatý čtyřletý andílek, ale fyzicky k neutahání. Střídali jsme se se ženou v péči o ní a měli jsme toho oba dost. A pořád vyžaduje nějaké zapojení do akce a má neutuchající fantazii. Dopoledne, syn jí přivezl asi v devět hodin, to ještě šlo. Šli jsme spolu do blízkého zahradnictví, nakoupili nějaké sazenice a pak je spolu sázeli. Po obědě ovšem zcela odpadlo odpolední podřimování na gauči, když mě poklesla víčka, vnučka mě nemilosrdně vzbudila a dědo tohle a dědo tamto. Prý, budeme si hrát na Šípkovou Růženku (mimo jiné). Vděčně jsem se toho chytil a navrhl jsem alternativní řešení. Nebude to Šípková Růženka, ale Šípkovej Honza, kterého budu hrát já, píchnu se do prstu a usnu. Ona mě pak vysvobodí. Leč to mi neprošlo. Ještě že je satelitní televize. Zcela vyčerpáni jsme se dočkali osmnácté hodiny, kdy si snacha pro ni přijela. Ovšem do devatenácti si s námi ještě povídala. Vyčerpaně jsem se díval po hodinách. Když jsem je vyprovázel k autu, lhal jsem, jako když tiskne: to víš, Evo, že ji k nám můžeš kdykoliv dát. Jsme rádi, když vám ji můžeme pochovat. Opravdu nechápu šílence, kteří si po šedesátce pořizují vlastní děti, nejlépe s mladou ženou.
Stáří má přece jen jednu výhodu. Člověk už nemusí téměř nic předstírat, kromě svým nejbližším. Téhle výhody využívám naplno. Dokážu každému říct, co si o něm myslím, až to hraničí s neomaleností. Už nepotřebuju nikomu lhát z existenčních důvodů. Alespoň pokud nám bude stát vyplácet důchod. Při stavu naší ekonomiky to není úplně jisté. Zatím by to šlo. Máme s manželkou nadprůměrné (ale jen mírně) důchody. Materiálně by to šlo. A ještě jedno plus má stáří. Je to pocit určité životní vyrovnanosti. Loni jsem byl hospitalizován při jednom banálním chirurgickém zákroku. Bylo to spíš pozorování, jestli všechno probíhá, tak jak má. A tak jsem byl přes víkend v nemocnici, v pondělí mě pak pustili. Se mnou byl na pokoji ještě jeden pán stejného věku. O víkendu je v nemocnici klid, ani jsem nechtěl po manželce, aby za mnou přišla, řek´ jsem, že to nestojí za to. A toho klidu jsme oba využili ke kecání. Probrali jsme svůj život opravdu důkladně. Co jsme dokázali, co jsme nedokázali, jak jsme na tom. A tady je právě ono plus. Je hezké se dožít stáří, když člověk může říct, že život neprožil nadarmo a hlavně, že předal štafetu života dál a ta štafeta je v dobrých rukách. V tom jsme se oba shodli. Bez tohoto pocitu by pro mě stáří bylo o dost protivnější. i tak je protivné až dost.