Únor 2012

Carmen

23. února 2012 v 21:19 | Ivo Adler
V pondělí 20. 2. jsem se díval na televizi, ani nevím na co, stejně do 21 hodin u televize usnu a když jsem se probudil, projel jsem zkusmo programy. Na ČT 2 jsem narazil na Bizetovu Carmen. Operu já můžu a tak jsem se začal dívat. Jenže… Násilné modernizace klasického příběhu mi nejdou pod nos. Nevěděl jsem, kdo je kdo, a taky mi vadila přílišná stylizace příběhu. Tak jsem to vypnul a šel spát. Ale jeden zážitek jsem si z toho odnesl. Aby se z banální nevěry, (zlodějny, lásky…) stal velký příběh, musí v něm být vášeň. A z televize jsme v reálu.
Zašel jsem s přítelkyní na dvě deci, dokonce jsem za ní zaplatil útratu, což běžně nedělám (slíbila, že mi to oplatí) a probírali jsem můj zápas s hajzlíky s regionální rady, zejména s hajzlíkem č. 1. Povídala mi, prosím tě, ty jsi tím přímo posedlý, lidi se nad tím až pozastavují, jak po něm jdeš a dá se říct, že je to otravuje. Ztrácíš jejich podporu. Vykašli se na něj. I moji nejbližší spolupracovníci, kteří sdílejí moje názory, říkají - ovládej se, neřvi na protivníky, bojuj s chladnou hlavou. No jo, jenže bojovat s chladnou hlavou já neumím. Když bojuju, tak si to vychutnávám. Ne snad, že bych nepostupoval podle předem promyšleného plánu a nedržel se ho, ale ty emoce tam dám. A spolupracovníkům i přítelkyni říkám: ať chceme či nechceme, tak děláme politiku. Pravda, nepolitickou, nebožtík Havel by z nás měl radost, ale politika to je. A politika to je. A politika je kromě jiného i kus tyátru, ke kterému patří velká gesta, silná slova a emoce. Jinak je to nudné .
Důkazem jsou Otázky Václava Moravce v neděli po obědě. Když se tam sejdou dva či více politiků, kteří nudně kecají o něčem, tak to vypínám. Já tam chci mít ten konflikt. A věrný této zásadě postupuju i v našem spolkovém životě. Hned v poslední době jsem k tomu měl dvě příležitosti. Řídě se heslem americké námořní pěchoty Vyhledej a znič, pozval jsem do našeho spolku šéfa ústředí všech spolků našeho zaměření. Dneska se šíří i do regionů. A jeho vystoupení jsem využil k tomu, abych napadl hajzlíka č. 1, protože je předsedou onoho seskupení, kam jsem ještě nemohl. Obvinil jsem ho z používání nedemokratických metod. A hned jsem dal šéfovi tři poslední čísla našeho Bulletinu, do kterého převážně píšu, a kde hajzlíkovi č. 1 propírám jeho připosraný podvlíkačky. Můj útok se neminul cíle. Šéf mi přislíbil, že ve vrcholovém orgánu budu taky. A ještě mi příští den zavolal a poděkoval mi, za odvedenou práci. Těš se, hajzlíku č. 1.
Druhou příležitost jsem dostal v rozhlasu. Rozhlas se na mně obrátil s prosbou o interwiev. S redaktorem se znám, nepravidelně spolu spolupracujeme. Opět jsem se do regionální rady pěkně obul. Dneska jsem se s ním potkal na jedné konferenci, přijel sám pan náměstek ministra a tak s ním dělal rozhovor a tak jsem redaktorovi při té příležitosti řekl, aby jednu z pasáží rozhovoru se mnou vypustil. Nepoužil jsem tam totiž zcela přesné údaje a na pravdivost údajů já velice dbám. Řekl mi, že tu nejostřejší pasáž stejně vypustil, že se mu to zdálo příliš osobní. byl jsem za to rád, musím nechat lidi trochu vydechnout. Další atak plánuju zhruba za tři neděle, ale tady žádný kompromis nehrozí. Hajzlík č. 1 si totiž o to sám řekl. A o co si řekl, to taky dostane.

Dagmar Havlová – Veškrnová

18. února 2012 v 15:35 | Ivo Adler
Bůh ví, co má Dagmar Havlová v občance. Tipnul bych si, že Havlová, toto jméno má pro část obyvatel přece jen větší kredit než Veškrnová a to pro herečku není k zahození. Ať tak či onak, Dagmar Havlová je příkladem ženy, která ví, na jaký druh podnikání se dát a dosáhnout v něm úspěchu. Že je za tím enormní ctižádost této ženy, o tom není třeba pochybovat. Dagmar, tehdy ještě Veškrnová, se vždy ráda pohybovala ve vyšších kruzích. A Václav Havel byl dobrý podnikatelský objekt. Bohatý, na společenském výsluní, se starší, na smrt nemocnou ženou. Ženatý - neženatý, vyjela po něm. Nebylo to tak obtížné, pan prezident se rád pohyboval mezi uměleckou bohémou, kam svým založením patřil. Bodygard pana prezidenta ji vozil v kufru auta, aby idol národa nebyl kompromitován, na Hrádeček. A tak vznikla láska veliká mezi Dagmarou a Vaškem.
Dáša, říkáme jí tak všichni, si rychle zvykla na roli první dámy republiky, doprovázela Havla na jeho zahraničních cestách a s oblibou používala cizí slova, o kterých před tím ani nevěděla, že existují, natož co znamenají. A všem, kteří je neznali, s gustem dávala najevo, jak jsou blbí. Pohybovala se zkrátka na té nejvyšší společenské úrovni. A pokud zavítala na prkna, která znamenají svět, tak nejmíň v roli královny. Ale objevil se malý mráček na jasném nebi jejího života. Václav Havel byl těžce nemocný. Někdo říká, že za jeho zdravotní potíže mohl komunistický kriminál, pravdě blíže ale bude Havlův nezodpovědný způsob života. Kouření, chlast, (děvky?), vysedávání po hospodách zdraví nepřidají. Dáša za něj doslova dýchala. Bodejť by ne, o zlatý důl je třeba se starat. V očích národa získala aureolu málem světice. Nicméně Havlovy potíže byly trvalého rázu a stárnoucí, těžce nemocný muž začínal být lehce na obtíž. Proto každodenní starost přesunula na sestry boromejky a sama se věnovala svému způsobu života.
Bodem zlomu je smrt Václava Havla. Teď Dáša dosáhla svého - bohatá, nezávislá (Havel na ní před smrtí převedl veškerý svůj majetek) a stále ještě v dobré kondici si může užívat života. A tak věřím, že po úsměvné Holce z porcelánu i trochu praštěné Holce na zabití se dočkáme i její životní role - role Veselé vdovy. Jistě, společenská setrvačnost bude nějakou dobu působit, Dáša bude hrát roli důstojné vdovy po bývalém exprezidentovi, ale tahle role bude čím dál tím více svazující. A tak věřím, že se dočkáme fotek s Dášiným laškováním s nejrůznějšími zajíčky, snobských večírků a nejrůznějších společenských faux pas. Už se na to těším. Užij si to, Dášo, a buď ráda, že ti to vyšlo.

Srdce Václava Havla

16. února 2012 v 14:38 | Ivo Adler
V mém článku Oficiální oplakávání, publikovaném na tomto blogu dne 22. 12. 2011, jsem napsal, jak by bylo krásné, kdybych byl majitelem veřejných záchodků a mohl je pojmenovat po Václavu Havlovi. A nastojte - je tomu pár dní, co zpitomělí antikomunističtí obdivovatelé Václava Havla přišli s nápadem vytvořit památník Václavu Havlovi. Jako materiál bylo využito vosku ze svíček, zapálených na nejrůznějších místech na počest Václava Havla. Dobrovolníci vosk vyškrabali z kelímků a umělci z nich vytvořili památník.
Ponechám-li stranou pomíjivost použitého materiálu, která je stejně pomíjivá jako umělecká hodnota díla Václava Havla (je to vlastně docela symbolické), za zmínku stojí tvar památníku. Za tvar památníku bylo zvoleno srdce. Památník je vysoký asi 2 m a je jednou stranou otevřený. Ten tvar je zvolen velmi nešťastně. Památník totiž velice připomíná pánské záchodky v literárním městečku Zvonokosy ve Francii. A nepochybuji, že by byl také tak využíván, kdyby nestál na tak frekventovaném místě - u Národního divadla, nepochybně pod dohledem policejních kamer. Jinak by musela nastoupit nějaká Eulálie Čubíková, tak jako ve zmíněném románu, která by střežila jeho správné využívání. Ale protože památník má být putovní, možná se ještě dočkáme toho, že bude využit způsobem, který nejlépe odpovídá jeho tvaru. "Poctěná" města, která budou památník hostit, budou nepochybně štěstím bez sebe.

Zima, zima

10. února 2012 v 16:14 | Ivo Adler
Je zima. Trochu mrzne, do -20 C, standardní průběh. V některých extrémních polohách i nad 30, taky normální. Množství sněhu - naprosto normální. Naše sdělovací prostředky informují o zimě v rozměru národní tragédie. Je moc zima, lidi nelyžujou, co budeme dělat? Tragédie to je především pro žvanily o globálním oteplování. Pokud jsou nějaké jevy, které lze vykládat jako globální oteplování, pak souvisí s civilizačním vývojem. Rostliny miliardy let ukládaly kysličník uhličitý do svých tkání, ze kterých se stala fosilní paliva. Teď ta fosilní paliva zase spalujeme a kysličník uhličitý se zase uvolňuje do atmosféry. Atmosféra se zase blíží stavu, v jakém byla v třetihorách, popřípadě ještě dříve. V jakém stavu byla vlastně atmosféra v těchto dobách a jaké by to mělo důsledky pro lidstvo? Jen se o tom dohadujeme. Byly by to důsledky tak katastrofické, jak líčí sdělovací prostředky?
Jestliže budeme spalovat fosilní paliva, změně atmosféry se nevyhneme, dělej co dělej. Samozřejmě, pro některé země by to mělo katastrofální důsledky, a proto chtějí, aby se lidstvo zakonzervovalo na dosaženém stupni vývoje a ony dál těžily ze svého výsadního postavení. Pochybuji, že se jim to podaří. Číňan chce spotřebovávat zrovna tolik elektrické energie jako Američan. Chce mít zrovna takovou klimatizaci, sušičku prádla, auto, myčku nádobí a co já vím co ještě. Takže trend bude volky nevolky pokračovat. A výkyvy počasí budou. Nejsou ostatně tak tragické, tragické rysy dostávají díky společenskému systému, který prohlubuje sociální rozdíly. A tak nám umrzají bezdomovci, v některých bytech se netopí a ledabyle položená potrubí praskají. hlavní je přece vydělat.
Zima má i své pozitivní stránky. Očekávám, že se omezí výskyt myší, které se udržovaly na vysokých počtech díky mírným zimám, snad vymrznou i španělští slimáci, kteří se k nám šíří právě z toho Španělska a tady jim chybí přirození nepřátelé, takže likvidují naše zahrádky. Musíme se tepleji oblékat a více topit. Na nějaké sexy oblečky to teď moc není. U nás na vsi se topilo v jedné místnosti, pochopitelně v kamnech, velká chlebová pec absorbovala teplo na celý den, a tak jsme se skoro všichni odpoledne nastěhovali na kamna, která příjemně hřála. sedělo se i na vychládající plotně. Až navečer se zatopilo na noc. Prádlo se sušilo na šňůře, natažené právě nad těmito kamny. Pumpy byly obalené povřísly, aby nezamrzly. V podstatě jsme se starali jen o dobytek a domácnost. Stačilo to. Tenkrát ještě byli v polích zajíci, dneska už ne, pamatuju se, jak se v zimě ořezávaly stromy a zajíci ohlodaly ořezané větve do běla. Byla to jiná zima než dneska. Příroda se daleko více respektovala. Čemu počasí nepřálo, to se nedělalo. Udělá se to, až to počasí umožní. Dneska se ekonomika točí ve vysokých obrátkách a když počasí nepřeje, tak jsme v prdeli. A to podmínky ještě nejsou nijak extrémní. V zimě si nelibuji, ale když nám dá příroda po hubě, tak říkám, jen houšť.

Kateřina Brožová

7. února 2012 v 15:05 | Ivo Adler
Kateřina Brožová je moje sexuální favoritka. Často a úspěšně ji svádím ve svých erotických fantaziích. Měl jsem favoritky dvě. Tou druhou byla Ilona Czáková. Ale od té doby, co se vdala a ztloustla, jsem jí ze seznamu svých sexuálních favoritek škrtl. Kdo by taky stál o obtloustlou maminu. I když citově úspěšnější je nepochybně Czáková. Zakotvila (snad) ve stabilním partnerském vztahu, má se svým partnerem dítě a možná se i vezmou. Obě krásky mají za sebou přibližně stejné milostné eskapády, i když Kateřina jich má víc. Má za sebou dvě nevydařená manželství, jedno dítě a sérii krátkodobých vztahů. Zkrátka, víc zářezů na pažbě. Čím to asi je?
Je to krásná ženská, líbí se mi. Do postele jí dostanu bez problémů. Prožijeme spolu divokou soulož. Ale pak se dostaví ona trapně neodbytná otázka: co dál? A tady se dostávám do problémů. Nevím, co s ní dál. A v tom asi nejsem sám. Před stejnou otázkou asi stojí i její skuteční sexuální partneři. A taky si s tím nevědí rady. Přitom si dovedu představit, co potřebuje. Potřebuje partnera, který by jí odpovídal věkem; k její cti nutno říci, že se neztrapňuje nějakými zajíčky, jako třeba Bočanová i jiné. Taky by musel (relativně) dobře vypadat a nebýt žádná společenská nicka. Určitá výše bankovního konta se předpokládá a hlavně, jak říkají sociologové - přístup ke zdrojům. Někdo takový, jakého klofla ta Slovajda, snad Sisa Sklovská nebo jak se jmenuje, která se provdala za ředitele nějaké banky na Slovensku. Takových mužů je v českých luzích a hájích i přilehlém okolí zatraceně málo. A to nejdůležitější nakonec - měl by vládnout takřka nekonečnou dávkou porozumění a tolerance.
Když hodnotím svoje šance v reálu, tak věk - jsem ve vyšší věkové kategorii. Vzhled - no, dejme tomu. Nachomýtl jsem se na nějakou společenskou akci, naprostou náhodou, a dostal jsem se do její blízkosti. Ba dokonce jsem byl i nepřímo osloven. Ale byla se mnou manželka a tak jsem se do žádné (větší) akce nepouštěl. Taky jsem si musel sebekriticky říci, vole, kam se hrabeš. Tohle je jiná váhová kategorie. Hned další požadavek nesplňuji - výše mého konta zdaleka neodpovídá potřebám Kateřiny Brožové. A navíc nelze vygumovat, že jsem čtyřicet let relativně šťastně ženatý. To by se synové a vnoučata divili, co jsem jim to přivedl za macechu a babičku. Ale kdo ví, třebas bych se mohl se syny šábnout. Ale co by zase řekly jejich manželky? Tudy zkrátka cesta nevede. Jediné, co bych snad mohl nabídnout, by byl onen oceán empatie a porozumění. Ale mít partnerku, se kterou se míjím při cestě z divadla a do divadla, event. na nějaké společenské akce, to by mě brzo přestalo bavit. Žádné společné sdílení zážitků by se nekonalo, snad kromě postelových, a to je málo. Bude to mít Kateřina těžké, velice těžké, ale držím jí palce.

Vysoké školy

2. února 2012 v 14:04 | Ivo Adler
Tak v Plzni se nejspíš zavře právnická fakulta Západočeské univerzity (jmenuje se tak?). Není to nic divného. Proslula tzv. turbostudenty. Absolvovat práva za 2,5 měsíce, to je opravdu výkon. Že to je švindl, pochopí i idiot. Ale tehdejší vedení fakulty si z toho udělalo dobrý byznys. A tak tehdejší vedení fakulty bylo rozehnáno, i když to nebylo bez problémů. Bodejť by ne, když odchodem kvalifikovaných a (všeho)schopných učitelů škola přestává splňovat podmínky pro udělení akreditace, což není nic jiného než jakási licence na poskytování vzdělávacích služeb. A protože po odchodu bývalého vedení nejsou na fakultě kvalifikovaní učitelé, alespoň ne v takovém měřítku, jaké požadují akreditační podmínky, studium musí být ukončeno. Studenti se bouří, chtějí studovat a navíc celá aféra vhodně zapadá do kraválu kolem zákona o reformě vysokých škol. Pro studenty se reforma redukuje především na otázku placení školného. Říkají si, nikoliv neprávem, že v tom našem státě vládne pěkný bordel. Což si ostatně neříkají jen studenti.
Jak je to vůbec možné? Především pořád musíme mít na paměti, že u nás vládne kapitalismus. A ten má svoje pro i proti. Tak jako všechno ostatní, i vzdělání je zboží. U soukromých vysokých školy je to naprosto zřejmé. Já si zaplatím a za svoje peníze chci dostat požadované zboží. A tak soukromé vysoké školy dělají, co mohou. Nároky minimální, v podstatě jen formální, jen aby student vystudoval a my jsme své zboží prodali. Když to vidí kolegové na státních vysokých školách, tak si řeknou: na tom bysme taky měli něco trhnout. A začnou tituly taky prodávat. Všichni jsou spokojeni. Až na ty, co poctivě studují a nemají na nákup vzdělání na soukromých školách.
S tím velice úzce souvisí otázka školného. Mělo by se platit, v této otázce jsem s vládou zajedno. Dnes jsme otevřenou společností, student vystuduje více méně za veřejné prostředky a pak může říct, mějte se, jdu pracovat někam jinam, někam, kde mě líp zaplatí. A prostředky vynaložené na jeho vzdělání jsou fuč. Aby na tom společnost netratila, tak si musí student vzdělání zaplatit a pak si s ním může dělat, co chce. Když jsme byli uzavřenou společností, tak absolvent zůstal doma a volky nevolky pracoval pro socialistický sektor. Právě proto, že společnost je otevřená, musíme na placení školného trvat. Dost se divím levicovým stranám, že školné odmítají. Je vidět, že vězí až po uši v socialistických iluzích.
Že právnické fakultě v Plzni chybí kvalifikovaní kantoři, tomu se vůbec nedivím. Proces přípravy vysokoškolského kantora je dlouhý a náročný (až moc). A vysokých škol je tak moc! Všechny chtějí akreditaci. A tak po profesorech a docentech je velká poptávka. Někteří působí na více školách aspoň na částečný úvazek. Jen aby tam byli. Vysokých škol je nadbytek, jejich absolventi se ani nemohou uplatnit. Protloukají se všelijak. Ale každé trochu větší město chce mít svou vysokou školu. Ono je to výhodné i po sociální stránce. Mladí lidé nemají práci a tak studují. Když se naskytne příležitost uplatnit se na trhu práce, tak studovat přestanou nebo studují při zaměstnání. Vysoké školy jsou tak pohotovostní rezervou pracovní síly. A to je pro ekonomiku dobře.
Jak ale vybruslit z maléru v Plzni. Studenti jsou naštvaní, kantoři jsou naštvaní, jedním slovem - politický průser. Za socialismu bylo na tyto problémy osvědčené řešení - výjimka. Když nesplňuješ nějaké podmínky, tak dostaneš, třeba časově omezenou, výjimku. Ostatně výjimky existují dodneška, ve školství zvláště, i když se jeden čas říkalo - žádné výjimky být nesmí. Pak se přišlo na to, že bez výjimek to nejde. A tak řešení je jednoduché - udělit Plzni časově omezenou výjimku. Třeba na pět let. A je po problému.