Prosinec 2011

Vánoce 2011

30. prosince 2011 v 17:51 | Ivo Adler
Zaplať pánbu, už jsou za námi. Byly bez extrémů, skoro. Investiční dárky díky předchozí osvětě jsme téměř vyloučily. Tak jsem dostal 4 štangle salámu. Ty se neztratí, salám se neztratí a všechny jsou trvanlivé. Jedna výjimka se přece jen objevila. Švagr nám dal obraz. Obrazy nás zásobuje permanentně. Říkám mu: ty blbče, dej mi k tomu obrazu taky cimru, kam má ty obrazy pořád věšet. Trochu se zarazil, ale snad mu to dojde. Je po svojí mámě a mé tchyni, která nám také z každé dovolené vozila nějaký bytový doplněk. Už jsem o tom psal v článku Návštěvy a dárky 8. 3. 2009, svůj byt si chci zařizovat sám, i když je pravda, že ho zařizuje především žena. Já provádím především technické práce. Provedl jsem je i tentokrát. Vhodné místo pro obraz bylo nalezeno, patrně již poslední v bytě a já jsem obraz pověsil. Doufám, že to švagra trklo a další obrazy už věšet nebudu. Stejně mě nasral. Byl u nás na Štědrý večer. Samozřejmě, že na štědrovečerním stole bylo pivo, které chtěl. Ale chybička se vloudila, zapomněl jsem na otvírák. Hned se ruče chápal příborového nože a že si to pivo otevře. Šikovnost, dokazovaná na nepravém místě. Zarazil jsem ho, ať si nožem otevírá pivo doma, ale tady ať počká, až mu přinesu otvírák, jinak nůž poškrábe. Je to zkrátka buran.
Vánoce u nás bývají tak děsivé mimo jiné i proto, že žena slaví narozeniny týden před vánoci. To znamená dvě oslavy. Blbě se narodila. Navíc obě snachy jsou Evy a mají ještě svátek. Na to se taky musí pamatovat. A protože žena i přes důchod stále chodí do práce - hlídá, aby Cikáni nekradli nad míru, ležela veškerá tíha příprav, kromě pečení cukroví a vánočky, na mně. Zvládnul jsem to. To by nebylo nejhorší. Mladší snacha, v pokročilém stupni těhotenství, byla hospitalizovaná. Díťátko se dralo na svět příliš brzy. Tak jsme, společně se synem, za ní chodili denně do nemocnice a pumpovali jí optimismus do žil. Mně nikdo do žil optimismus nepumpuje, jsem dárce, ne příjemce. Situace se stabilizovala, a tak ji před vánoci pustili domů s tím, že je proleží. Syn se o ní staral a myslím, že to zvládnul dobře. Eva si pochvalovala, jak se ty řízky letos povedly. Samozřejmě, že je dělal syn. Ale přes veškerou snahu ji syn odvezl na Štěpána do nemocnice - předčasný porod. Je to tak, biologická hodnota populace klesá. Ale nemuselo by se to týkat zrovna naší rodiny. Je to krásný chlapeček, žel nízká porodní váha. Tak zase chodíme do nemocnice a zase naléváme optimismus do žil.
Jinak na první svátek vánoční u nás byly první mladí na obědě. Na druhý svátek vánoční vzdáleně příbuzná Čechorakušanka a k večeru ještě příšel brácha se ženou a ještě u nás poseděli do osmi večer. Po vánocích se ještě přijeli podívat na vnouče rodiče snachy, taky jsme je pohostili. Moje žena jim nabídla nocleh, ten naštěstí odmítli, spali u syna. Moje žena je taková, že nejen nabídne nocleh, ještě je přesvědčuje, aby nabídky využili. A tak je to se vším. Já doslova teču. Že nabízí, to beru, ale přesvědčovat by je nemusela. A tak zatím marně čekám, až mně bude nabízeno a o mně pečováno. Život zkrátka není jednoduchý.

Jana Švandová

27. prosince 2011 v 10:56 | Ivo Adler
Herečka Jana Švandová se mi líbí. Na svůj věk vypadá fantasticky. Chápu samozřejmě, že na fotkách je patřičně upravená, ale nejsou to jen fotky, kde vypadá víc než dobře. Na ČT 1 dávali 23. 12. v 16,10 film Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko. Jana tam hrála svojí roli. Její role nic moc, a to se dá říct o jejích rolích obecně, ale v jejím případě je především na co koukat. Která herečka v jejím věku si může dovolit hrát v krátké sukni. Nejvíc mi na ní imponuje její prdel. Za takovou by se nemusela stydět ani leckterá dvacítka. Samozřejmě, na pěknou prdel navazují i pěkná stehna. Jana zná svoje přednosti a nerozpakuje se je ukázat. Ví, co je její povinností. Hraje především proto, že je na co koukat a Jana vždy splní očekávání. Není sice tak odvážná, aby byla ve filmu nahá, ale vím, co od ní můžu čekat a taky to dostanu.
Je dobře, když divák ví, co může od herce čekat. Svého času jsem měl rád italskou herečku Lauru Antonneli (snad jsem to napsal správně). Když jsem šel na film s ní, věděl jsem, že tam bude nahá a v mém očekávání mě nezklamala. Člověk má vědět, co za své peníze dostane. Zavání to škatulkovávním, ale málokterý herec má na to, aby zahrál všechno. Proto hraje určitý, typově omezený okruh rolí. Nakonec, dramatické umění je na těchto typech postaveno. Nakonec jeden náš režisér si postěžoval, že naše dramatické školství produkuje samé Julie a Ofélie, ale žádné Brutální Nikity. V našem dramatickém umění potom takový žánrový typ chybí. A zrovna tak chybí typ sexsymbolu. I Jana ho splňuje jen zčásti, navíc na sexsymbol už nemá věk.
V reálném životě takové typy ale existují. Potkáváme ženy, které dobře vypadají, ví o tom a neváhají to uplatnit. Erotično z nich doslova čiší. Vždycky jsou přiměřeně nestydaté. Zdravá dávka nestydatosti ke krásné ženě patří a která ji nemá, ať si vezme zástěru a stoupne k plotně nebo vykonává obdobné zaměstnání. Na víc nemá. Život je v tomto neúprosný. A bez krásných žen, které svou krásu štědře rozdávají, by byl život přece jenom poněkud nudný.

Oficiální oplakávání

22. prosince 2011 v 11:13 | Ivo Adler
Umřela matka, do hrobu dána… Ne matka neumřela, umřeli v krátkém časovém sledu dva státníci, i když v jednom případě se už jedná o ex-státníka - Václava Havla. Tím druhým je další z rodiny Kimů v Severní Koreji, snad Kim třetí. Na pořadí nezáleží, z hlediska klopotné cesty Severní Koreje k demokracii je to jedno. Význam obou státníků je ale nesouměřitelný. Václav Havel byl osobnost, Kim jeden z řady místních diktátorů. Samozřejmě za rodinou Kimů někdo stojí - je to armádně byrokratická vrstva v jeho zemi. I za Václavem Havlem někdo stál. Teprve tehdy, když se stal ikonou širokých lidových vrstev, nespokojených s komunistickým režimem, jeho význam vzrostl. Jinak to byl tuctový protirežimní kverulant, jakých jsou stovky.
Objevil se návrh jakéhosi quasi zákona: Václav Havel se zasloužil o stát. O jaký stát? Československo nebo Česko. Ten první pomáhal rozbít, ten druhý pomáhal přivést ke stavu dnešního zadlužení. Václav Havel se nepochybně zasloužil o naši současnost, se všemi jejími klady i zápory. Pro někoho převažují klady, pro jiného zápory. Jeho historický význam je tedy přinejmenším rozporný. Co bych mu přičetl k dobru (snad), že se naše Sametová revoluce obešla bez krveprolití. To je hodnota, kterou blbci jen stěží docení.
Srovnání Kima a Havla není náhodné. Ne kvůli jejich významu, ale kvůli mumraji, který se kolem jejich úmrtí strhl. V obou případech je ten mumraj téměř totožný. Přehnané zdůrazňování smutku národa ve sdělovacích prostředcích, přitom většině lidí je lhostejné, že Václav Havel zemřel. V Severní Koreji je ten smutek nepochybně hranější než u nás, navíc se do něj mísí obavy lidí, co bude dál, ale je to v podstatě stejné. Normální lidi kritizují neúměrnou délku státního smutku i ciráty kolem státního pohřbu. Pohřeb je lidem doslova vnucován. Závidím Slovákům, už měli tuším čtyři slovenské prezidenty a nikdo jim žádné pomníky nestaví. Jistě, bývalého prezidenta je třeba slušně a důstojně pohřbít, ale ten mumraj kolem toho klidně oželíme.
V této souvislosti se musím pousmát. Úmrtí Václava Havla, ač nejsem žádný jeho ctitel, jsem šikovně využil v našem spolku. Měli jsme předvánoční besídku v našem klubu. Byla bez hudby - státní smutek je státní smutek (doba ledová je doba ledová). Památku Václava Havla jsme uctili povstáním a chvilkou ticha. A hned jsem přednesl krátký, leč výstižný projev, ve kterém jsem si vyřídil účty se svými protivníky. Řekl jsem, že Václav Havel nás inspiruje k hledání odpovědi na otázku, na čí straně je pravda. Mám pravdu já, nebo moji protivníci. Přitom jsem jim žádnou odpověď nevnucoval, ale už z předchozího jednání na radnici jsem věděl, že pravdu nejspíš budu mít já. Díky za inspiraci, Václave Havle.
A ještě jedna malinká poznámka na závěr. Vít Bárta ze strany Věci veřejné někdy v létě prohlásil, že Václav Havel do půl roka umře. Klobouk dolů před Vítem Bártou.

Hodiny

14. prosince 2011 v 11:44 | Ivo Adler
Nemluvím o hodinách na zdi, stole či zápěstí. Připadá mi ale, že každý v sobě nosíme svoje hodiny, které odměřují náš čas. Jsou to hodiny na hodinové péro či na baterku, to je jedno, a jaká je kapacita zdroje, tak dlouhý je náš život. Nevíme, jaká je kapacita zdroje našeho života, jen tušíme. Jsem po bábě, ta se dožila 86 let, tak se snad toho dožiju taky, možná o něco dýl. Nechybí hlasy, které tvrdí, že každý máme kapacitu na sto let života. A pak už si to jenom kurvíme. Nevěřím tomu, tak standardní kusy zase nejsme. Rozdíly v délce lidského života jsou příliš velké, než aby opravňovaly k nějaké domněnce o sériovosti lidského života. I když u zvířat to možná funguje, protože u nich funguje přirozený výběr. Co je neživotaschopné, chcípne zakrátko a ostatní se dožijí průměrného věku daného pro tento druh. Všeobecně platí, že čím je živočišný druh větší, tím delší je délka života. Z tohoto hlediska by bylo možné, aby náš druh byl nastaven na sto let.
Proti této biologické determinovanosti lidského života působí dva vlivy. První vliv uměle udržuje a prodlužuje život jedinců, kteří by díky své genetické výbavě při přirozeném výběru nepřežili. Ve skutečnosti tito jedinci tím, že jsou udržováni při životě, průměrný věk zkracují. Vyžadují společenské náklady na svou údržbu, které společnost nemusí mít. Zvláště teď, v době adventu, je to patrné. Udržujeme při životě kriply, kterých je stále víc a žijí na úkor zdravé populace. A protože společnost tolik prostředků nemá, útočí různé spolky na peněženky dobráků s výzvou - přispěj na ty chudáky. Druhý vliv, který se promítá do délky průměrného života, je nezodpovědné chování jednotlivců. Kouření, chlast, přežírání ukrajují z délky života jednotlivců a sráží délku života pod těch sto let. Lékařská věda spočítala, o kolik minut zkracuje život každá vykouřená cigareta. No a kdo kouří, tak si život vědomě zkracuje. Náš lidský druh Homo sapiens patrně je nastaven na nějakou délku života, ale výše uvedené vlivy se do ní promítají.
Svým biologickým vývojem tedy bychom mohli mít nastavenou nějakou délku života. Ta délka života platí za předpokladu, že budeme žít v souladu s podmínkami svého biologického vývoje. To znamená - jídla pomálu a ještě v potu tváře dobývaného. K tomu abych to jídlo získal, musím vynaložit nemalé fyzické úsilí. Rozhodně jsme se nevyvíjeli u supermarketu. Vyvíjeli jsme se pro rychlosti dané možnostmi našeho lidského těla. Díky motorům a ještě předtím koním rychlost našeho pohybu překračuje biologické možnosti naší reakce. Proto tolik lidí umírá na cestách. Abychom využili naše biologické možnosti, chce to opravdu vzít rozum do hrsti a co nejvíce se snažit přiblížit se podmínkám, za kterých se člověk vyvíjel. Protože ale podmínky života jsou velmi rozdílné, je velmi rozdílná i délka života. Přesto mi připadá, jakoby někteří lidé tušili: já se moc dlouho nedožiju a proto žijí doslova zběsile. Honem si užít ještě tohle a ještě tamto, aby mi nic neuteklo. Znali to už staří Římané - Carpe diem. V každém případě je to příznak morálního úpadku.

Vlci

8. prosince 2011 v 22:44 | Ivo Adler
U nás je dost lidí, kteří horují pro návrat vlků do naší přírody. Prý vlk do naší přírody patří. Blbost. Naše, a vůbec většina evropské přírody, je přírodou lidí, nikoliv divokých zvířat. Přírodu intenzívně využíváme a je hustě zalidněná. Pokud do této přírody bude znovu zavedena tak velká šelma, jako je vlk, zákonitě dojde k tomu, že se lidé a vlci budou střetávat a to za podmínek, že vlk bude chráněn, člověk nikoliv. Přitom vlk loví ve smečce a může člověka ulovit, kdy se mu zamane, což se o člověku říci nedá. Introdukce vlka do naší přírody proto znamená potenciální hrozbu pro člověka a já nechci být ohrožován, když se vydám do lesa a do přírody vůbec.
O tom, že velká šelma znamená pro člověka hrozbu, svědčí případ Slovenska i dalších zemí. Přemnožení tatranští medvědi, pochopitelně zákonem chránění, okupují podtatranská města, živí se odpadky a ohrožují obyvatele i návštěvníky. Lidem se tato hrozba začíná zajídat a volají odstřelu medvědů. S vlky je to podobné. Napadají dobytek chovatelů, kteří se proti nim nemohou bránit. Pokud mají být do naší přírody zavedeny velké šelmy, pak jedině za podmínky, že s nimi bude jako se šelmami zacházeno, to znamená, že se budou moci lovit. Jestliže budou zákonem chráněni, brzy přijdou na to, že tůristi nemaj zbraně a začnou toho využívat. Jedině při soustavném lovu si udrží šelmy strach ze člověka a tím bude (téměř) vyloučeno jejich napadení člověka. Zrovna tak v hustě zalidněné Indii dochází ke střetu slonů a tygrů s člověkem a jeho obětí je člověk. Na ochranu svého majetku a života pak tato zvířata pytlácky loví.
U vlků k tomu ještě přistupuje vzteklina. Nemocná zvířata ztrácejí plachost před člověkem a snadno ho mohou napadnout. A nebezpečí onemocnění vzteklinou nelze vyloučit. Uznávám, že vlk a další velcí predátoři můžou mít příznivý vliv na zdravotní stav býložravců i jejich optimální počet, ale cena za tuto službu je příliš vysoká. Stejně jde vývoj jiným směrem. Podmínky života lovné zvěře se stále více blíží faremnímu chovu a pusťte si do kurníku lišku se záměrem, že vám ozdraví chov slepic. Každý uzná, že je to blbost. Místo přirozené selekce prostřednictví predátorů nám nezbývá nic jiného, než naše vědomá selekce prostřednictvím odstřelu zvěře. Dneska lovná zvěř už není žádná divočina, ale vědomá činnost člověka s cílem získat maximální užitek. Lovná zvěř se dneska chová, krmí nebo aspoň přikrmuje, rozmnožuje a organizovaně loví. Kampak na ní s vlkem. S romantikou lovu divoké zvěře můžem jít do prdele. A tak nezbývá poslat vlka tam, kam patří - do pohádky o Červené Carcoolce.

Herec

7. prosince 2011 v 8:58 | Ivo Adler

Teď jsem si přečetl rozhovor s Ladislavem Frejem na Blesku. Takových rozhovorů je spousta a všechny jsou na jedno brdo. Ve všech jsou ti herci děsně duchaplný a vtipný, až by se z toho jeden posral. A taky všichni milujou své řemeslo a chtějí ho provozovat, pokud se udrží na nohou, popřípadě ještě déle. Je to pochopitelný. Každej má své řemeslo, který provozuje a ve kterém je "za sebe". Herec má své řemeslo, ve kterém je za někoho jiného. Jednou je to Romeo, jednou je to Hamlet, jednou traktorista Venca. Ve svém řemesle není "za sebe", ale za někoho jiného. Jednou jsem se o tom bavil se svým již zemřelým tchánem a ten mi řekl, musíš uznat, že to divadlo je objektivně blbost. Musel jsem mu dát za pravdu.
Herec je vlastně prázdná nádoba, ve které je nalitej někdo jinej, nějaká dramatická postava. Odtud také pramení péče herců, a hereček zvláště, o tuto nádobu. Ta nádoba prostě musí nebo aspoň měla by nějak vypadat. Z leckterého mladistvého fešáka se ve starším věku stává otlema. Je to pár dní, co jsem se v televizi ze zoufalství díval na českou televizní stanici, která dává starší české filmy, snad Barrandov. Hrál tam Vala, dříve herecký fešák, v té době právě zmíněný otlema. Je to trochu tristní zjištění. Podobně i Dítě a další herci. Udržet si vzhled té prázdné nádoby není jistě snadné, chce to velkou sebekázeň a hlavně nežrat. Každej nemá takovou vůli. Když herec není nalitej tou dramatickou postavou, jakoby nebyl, přestává existovat. A tak se eventuálně naleje něčím jiným. Uplatnit se jako člověk tím, že budu za někoho jiného, to mě nebaví. Navíc okolí neví, jestli jeho herecký soused je "za sebe" nebo jestli nepřehrává nějakou roli.
Dramatická inscenace, ať už v divadle, filmu nebo v televizi, je domluvená šaškárna, ve které aktéři předstírají, že jde o skutečnost. V některých případech nahranost scény přímo tahá za vlasy. Jediné, co dělá tuto šaškárnu uvěřitelnou, je výkon herce. Jen tehdy sledujeme příběh s otevřenou pusou, eventuálně slzou v oku. K takovému výkonu musí být člověk disponovanej. Nemohl bych být hercem. Mám v živé paměti výkon moderátorky počasí, tuším na Primě, Romany Vítové, dnes Jákl-Vítové. Ta nehlásila počasí, ta eroticky ševelila. Dělal jsem si z toho srandu. Občas se mi její erotické ševelení povedlo napodobit. Když jsem se o jejím erotickém ševelení jednou zmínil při obědě se spolupracovníky, žadonili - ukaž, jak Vítová eroticky ševelí. Zjistil jsem, že to nedokážu. Jako herec bych se opravdu neuživil, ten musí umět předvést kdykoliv (téměř) cokoliv. Proto sleduju herecká vyznání s mírným despektem. To je hezký, co nám vykládáš, ale jakej jsi ve skutečnosti? K odpovědi se těžko prodírám a někdy vůbec chybí. Je to jen reklamní text.