Říjen 2011

V lázních

28. října 2011 v 18:28 | Ivo Adler
Byl jsem v lázních Aurora v Třeboni. Do Třeboně jezdím rád, byl jsem tam už podruhé. Jsou to moderní lázně, postavené za socialismu, uvedené do provozu v roce 1975. Velice sympatické na nich je, že je všechno pod jednou střechou - žádné přecházení z jednoho lázeňského domu do druhého. Že by ti komunisti nebyli tak blbí, jak se obecně traduje? Nejsem jediný, kdo má Třeboň v oblibě. Srazil jsem se tam na schodech s hercem Donutilem, ale ten tam byl asi jen na nějakém wellness pobytu. Po dobu léčení v lázních jsem se nemohl věnovat svému blogu tak, jak bych si přál, i když tam přístup k internetu byl.
Minulý pobyt se mi ovšem líbil víc. Naplánoval jsem si ho totiž na dobu vrcholného léta, bral jsem ho jako svou dovolenou. Pod lázněmi Aurora je totiž na břehu rybníka Svět regulérní nudistická lokalita. V létě je hojně využívaná lázeňskými hosty i obyvateli města Třeboně. Je to pastva pro oči. Nikdo jí nedělá reklamu a tak se o ní moc neví. Letos jsem takové štěstí neměl. Ale i tak ten pobyt byl fajn. Docela se mi hodilo, že si mohu odpočinout od shonu denních starostí. Lázně mají znamenitou pověst, jezdí tam i Němci.
Úroveň léčebných procedur zůstává stále stejně vysoká. Něco se ale změnilo. Moje léčení bylo jen příspěvkové, takže jsem se musel ubytovat a stravovat mimo lázně. Při prvním pobytu jsem se mohl stravovat v zaměstnanecké jídelně za přijatelnou cenu a ve velice dobré kvalitě. Při tomto pobytu už jsem se musel stravovat v restauraci. Co by člověk neudělal pro své zdraví, ale příjemné to není. Další rozdíl mě spíše pobavil. Na dlouhé prosklené chodbě, zvané kolonáda, je vitrina se škopíčkem rašeliny, zcela novým, a nápis ve vitríně hrdě hlásá, že tuto rašelinu požehnal pan farář na zahájení lázeňské sezóny. Rašelinné koupele a zábaly jsou hlavní léčebnou procedurou jak v lázních Aurora, tak i v konkurenčních Bertiných lázních. Hned se mi do té vany s rašelinou hupslo radostněji, když jsem věděl, že jí pan farář předtím požehnal. To je teď taková móda. Světí se zvony, hasičské stříkačky, snad i vozy záchranky, obecní i spolkové prapory a bůhví, co ještě. No, na funkci to snad nemá vliv.
I já jsem užíval rašelinných koupelí. To se asi na čtvrt hodiny ponoříte do vany, ve které bylo rozpuštěno příslušné množství drcené rašeliny, předtím příslušně požehnané. Samozřejmě, že je člověk úplně nahý. Potíž nastává, když z té rašeliny vyleze. Jeden by nevěřil, kolik se na chlupy v rozkroku té rašeliny nachytá. Celý pobyt jsem řešil dilema, zda se mám v rozkroku když ne oholit, tak aspoň ostříhat. Nakonec jsem to nechal tak. Měl jsem dojem, že bych před těmi lázeňskými sestrami vypadal jako kašpar. Ale už se nedivím tomu, že lázenští hosté byli na nuda pláži v intimních partiích pečlivě vyholení, ženy zejména. Má to svůj význam.
Budete-li moci, jeďte do lázní Aurora v Třeboni.

Karlova Studánka

21. října 2011 v 9:06 | Ivo Adler
S naším spolkem jsme byli na pobytovém zájezdu v Karlově Studánce. To my takhle jednou za rok si vyjedeme, popřípadě i dvakrát. Karlova Studánka jsou lázničky v údolí Bílé Opavy v Jeseníkách. Údajně nejčistší ovzduší v Evropě, léčil si tam své astma i Václav Havel. My jsem tam ovšem nejeli do lázní, i když někteří z nás si nějaké procedury koupili. Náš zájezd byl především poznávací.
Už po cestě jsme navštívili Kunštát a blízkou vesnici Rudka. V Kunštátu, ano, kdysi zboží Jiříka z Poděbrad, je zámek, který ještě mezi válkami patřil nějakému ženskému mnišskému řádu. Mnišskému řádu ho zabavili Němci a využívali pro své účely. Od té doby je zámek ve státním vlastnictví. Využíván byl různě, mimo jiné i jako skladiště. Díky tomu se v něm zachovaly originální malby. Dnes je zámek přístupný veřejnosti. Teď ten řád uplatňuje na zámek nárok. Personál neví, co bude dál a ze zámku málem padá omítka. Samozřejmě, ten nárok je mimo rámec církevních restitucí. Ale na rovinu. Pokud má zámek skončit v soukromých rukách, pak je lepší, když to bude majetek řádu, než aby připadl nějakému vyděrači z Diag Human jako třeba zámek Bechyně. Ten si totiž na ten zámek musel napřed nakrást z našeho společného majetku a o další zloděje není co stát. A zámek stabilního majitele potřebuje.
Vesnice Rudka je zajímavá tím, že se v ní nachází jeskyně Blanických rytířů, které tam můžeme na vlastní oči vidět. Pozor nesahat! Jeskyni i s rytíři vytesal Stanislav Rolínek, místní čalouník, kterého ovšem více táhla sochařina. Byl to velký talent. Měl ale tuberkulozu a tak dílo ani nedokončil. Věnoval se mu zhruba tři roky a pak zemřel. Celé dílo financoval místní řezník Burian, podle kterého je pojmenovaná i nedaleká rozhledna. I pan řezník si v jeskyni zasochal. Zůstala po něm Sněhurka a sedm trpaslíků. Ovšem ještě před Blanickými rytíři Rolínek vytesal monumentální sochu T. G. Masaryka, prý 13 m vysoká, stála nedaleko vchodu do nynější jeskyně. Tato socha, jako symbol české státnosti, ovšem velice vadila Němcům a tak sochu odstřelili. Z Masaryka zbyla snad jen boty. Z této epizody vyplývá, jak ošidné jsou naše dějiny. Každá politická změna, ať už to byl rok 1918, 1938, 1945-48, 1989 byla doprovázena příslušnou dávkou politického obrazoborectví. Tím se v naší historii vytváří bílá místa, ve kterých jakoby nic nebylo. Teprve časem nám dojde, že toho obrazoborectví nemuselo být až tolik.
Karlova Studánka je pojmenována podle Karla, velmistra Řádu německých rytířů, který lázně založil. Pochopitelně až do konce války mu také patřily. Následně byly Benešovým dekretem znárodněny. I tady Řád uplatňuje na lázně nárok. Zatím neúspěšně. Ale díky tomuto nároku jsou lázně dosud státním majetkem. Stát se nechce pouštět do nějakých krkolomných majetkových změn a tak na změny vlastnických vztahů je plomba. Co kdyby… Snaživý Cyrilek Svobodů, ještě když ministroval, tam představitele Řádu provázel. Podobně Řádu patřil i zámek v Bruntále, kde měli němečtí rytíři své sídlo. I tady chce Řád zámek zpátky. Uvidíme, co nám přinese budoucnost.

Kácení model

14. října 2011 v 10:06 | Ivo Adler
Jako student jsem chtěl vědět, jak poznat z tváře, popř. chování člověka, co je zač. Prý se tomu říká fyziognomie. Šel jsem tedy do knihovny a povídám knihovnici, jestli nemají něco o fyziognomii. Vytřeštila na mně oči a povídá: cóó, co to vůbec je? Krátce jsem jí to vysvětlil, ale zklamala mě, nic takového prý nemají. Dneska si uvěmuju, jak byl můj požadavek hloupý. Poznat z tváře a chování člověka, co je zač, chce notnou dávku životní zkušenosti a tu jsem tenkrát neměl a jako student s rudýma ušima ani mít nemohl. Dneska už si to troufnu daleko víc a navíc mám získanou nedůvěru vůči lidem, kteří se chovají způsobem, který mi nesedí. Jsou chvíle, kdy se dívám do tváře lidem a zřetelně vidím, zvláště když odloží masku, kterou si nasazují do společnost, že je to pěkný hajzlík. Mrzí mě, že nejsem kreslíř, nejlíp karikaturista, protože ono se to dá i nakreslit. Stačí jen zvýraznit určitý rys a je to zřejmé, ale kreslit nedokážu.
A tak pro mě bude vždycky předseda ČSSD Mgr. Bohuslav Sobotka snaživým studentíkem a jeho 1. místopředseda JUDr. Michal Hašek koňským handlířem. Hašek má ve tváři vepsanou mazanost koňského handlíře a proto s ním má Sobotka uvnitř ČSSD takovou práci. Jsou ovšem lidé, u kterých je podlost charakteru na první pohled ve tváři zřejmá. Patří mezi ně MUDr. Jaroslav Barták, snad ředitel nějaké pražské nemocnice. Tato osoba se stala známou tím, že týrala svoje asistentky a sexuálně je zneužívala. Na toho když se člověk podívá, tak si hned řekne - a ty si pěknej hajzlík. Patrná je asymetrie jeho obličeje, jakoby se v něm střetávaly dvě osoby. Stejné to je u všech křivohubých politiků - např. Vondra. Když máš křivou hubu, do politiky nelez. Právě Barták, i když to není žádné velké zvíře, je první z řady model, které se skácely. Místo ředitele (a snad spolumajitele nemocnice), navíc jištěné jeho lezením do prdele církvi, se zdálo být neotřesitelné. A vida, najednou se nám pan doktor Barták kácí.
Barták je jen malá ryba, jsou daleko větší. Celý ten proces zahájil Aleš Hušák, ředitel Sazky, taky zdánlivě neotřesitelné postavení, však také trvalo, než byl pan Hušák vykopnut. Další na řadě byl generální ředitel ČEZu Martin Roman. Šéf asi největší a velice mocné firmy. a najednou je odejit doslova ze dne na den. U Romana to bylo snazší, protože ČEZ je polostátní. Oba dva pánové prosluli svými mnohamilionovými příjmy. No a zdá se, že křeslo se houpá pod ředitelem další velké firmy - Všeobecné zdravotní pojišťovny Pavlem Horákem. VZP prý doslova žije z ruky do huby - finanční rezervy má na jeden den. Každý z vyjmenovaných pánů měl nebo má nějakou achillovu patu a ač se tvářili jako mistři světa, nebyly zdaleka tím, čím se dělali.
I já jsem se pustil do kácení jedné modly. Náš spolek je součástí širší sofistikovanější struktury a šéf vyšší složky je pěknej hajzlík. Že je to hajzlík, to by mi vcelku nevadilo, hajzlíků běhá po světě, všechny je nezlikviduješ (pozor, nemám na mysli fyzickou likvidaci), ale když vyšší složka začala žít na náš úkor, tak to mi začalo vadit, a to zatraceně. Na regionální konferenci jsem se do pana hajzlíka pustil a to pěkně zostra. Když se dozvěděl, že proti němu vystoupím, rak se radši rozstonal a udělal ze sebe ublíženého chudáčka. No jak to dopadlo? Už sice není formálním šéfem, ale vyšší složce fakticky šéfuje dál. Jak toho dosáhl? Snadno. Něco sliby, něco úplatky, něco zatajování informací a výsledek je na světě. Navíc jsem řadu členů vytrhl z jejich sladké funkcionářské dřímoty a to jim nebylo vhod. Když jsem vystoupil na konferenci, tak jsem viděl, jak některé dámy začaly vyděšeně kdákat, jako když do houfu slepic vlítne jestřáb. No nevzdáváme to, ale boj bude delší, než jsem čekal. Přecenil jsem inteligenci řady členů a naopak podcenil touhu po pohodlí. No nic. Už jsme já a moji spolupracovníci zahájili kampaň k novým volbám. Ještě té klice kolem bývalého šéfa bude horko.

Donald Tusk

10. října 2011 v 11:11 | Ivo Adler
Polsko je po volbách. Zvítězila v nich strana současného premiéra Donalda Tuska Občanská platforma. Není to náhoda. Po smolenské katastrofě jsem 11. 4. 2010 jsem v článku Katyň napsal, že polské vedení letělo do Ruska rozdmychávat nacionalistické vášně. Národnostní vášně byly Kaczyňského stranou Právo a spravedlnost systematicky rozdmýchávány. A nakonec se ukázalo, že Polákům se toto přepjaté národnostní cítění už začíná zajídat. Okázalá zbožnost nafouknutého klerikalismu taky. Úspěch antiklerikálního Palikotova hnutí, které skončilo snad na třetím místě není náhodný. Svým klerikalismem Polsko jakoby patřilo někam do 19. století. Pánbíčkaření se už nenosí, u mladší generace zejména. I Poláci chtějí být moderním, dynamickým národem a ne pochodovat pod církevními korouhvičkami.
Je to historický paradox. Největší vliv měla církev v moderních dějinách Polska právě v době totality, kdy byla symbolem odporu proti komunistickému režimu. Komunistický režim skončil a vliv církve začíná slábnout. Poláci už jí jako symbol boje za demokracii nepotřebují a hledají tahouna rozvoje Polska mezi politickými stranami. Která strana to bude? Konzervativní Kaczyňského Právo a spravedlnost určitě ne. Vězí až po krk v zasmrádlé polské minulosti. I na polské politické scéně hledalo obtížně koaličního partnera. Lídrem nepochybně je Občanská platforma Donalda Tuska. Její vítězství může přinést Polsku období politické a hospodářské stability. Polsko v příštím roce bude pořádat mistrovství Evropy ve fotbale a to nepochybně přispěje k dalšímu okysličení zapáchajících tůní polského politického života. Jistě se to promítne i do hospodářského života. Polsko má v příštím roce dokončit největší počet km dálnic v historii. Pro jejich nacionalismus nemám Poláky moc rád. Ale díky výsledkům voleb můžeme Polákům jejich politickou stabilitu a hospodářskou perspektivu jen závidět. Do parlamentu se dostanou asi jen čtyři strany. V podstatně menším Česku je jich pět a ještě menším Slovensku se ani nesnažím počítat. Na Slovensku panuje ovzduší politické džungle, kde téměř každé hlasování v parlamentu je sázkou do loterie. Prý Polsko bude politicky předvídatelné a nudné. Zaplať pánbu za to.

Radka Kocurová

5. října 2011 v 13:11 | Ivo Adler
Tak Radka Kocurová (30), televizní rosnička, nám potratila, a to v pátém měsíci. Jó, život na zemi není lehký a je třeba si dávat bacha. Divím se nenažranosti některých celebrit, které by se pro popularitu a peníze strhali. Radka Kocurová se důstojně zařadila mezi ně. Honem honem před kameru, honem honem na jeviště, jen aby mi něco neuteklo. Je to taková slávybažnost, která je ve svých důsledcích zničující. Přitom to materiálně vůbec nepotřebuje. Něco jiného je osamělá žena, neřku-li matka, která se má co ohánět, aby se uživila. Tam bych to pracovní nasazení chápal. Ale tady! Partnerka královsky vydělávajícího fotbalisty Tomáše |Rosického hmotnou nouzí opravdu netrpí. Stejně jsem přivítal, že Radka je v tom. Je vidět, že ten jejich vztah není jenom "korespondenční", či spíše telefonický, jak to vypadalo. Po telefonu žena neotěhotní.
Žádné ženě potrat nepřeju, pokud dítě mít chce. Mám zkušenost ve vlastní rodině. Naše snacha, která je učitelkou, také potratila, ale už asi ve druhém měsíci. A to zdaleka nevedla tak hektický život jako Radka Kocurová. Ale ono i povolání učitelky na prvním stupni ZŠ dá psychicky zabrat. Po nezbytné odmlce je snacha opět v jiném stavu. V pátém měsíci, jako byla Radka. Obě mladé ženy jsou téměř stejný fyzický typ. Snacha by se vedle Radky rozhodně neztratila. Ale prakticky hned, jak to zjistila, šla na nemocenskou. Nechtěla nic riskovat. Její obezřetnost přináší své ovoce - minulý týden byli mladí na velkém ultrazvuku, děťátku nezjistili žádnou vadu a má se čile k světu. A tak věříme, že vše dobře dopadne. Pohlaví nám ale mladí neřekli. No, to je až to poslední, co bychom chtěli vědě. I když takový klučíček …
Potrat v druhé půli těhotenství je pro celé okolí vysoce stresující záležitostí. Dobře vím, jak to snachu sebralo. Ale už je v dobré kondici a jen kvete. Radka jistě tuto traumatizující okolnost překoná, což jí upřímně přeju, ale bude si muset trochu srovnat žebříček hodnost. Natřásat se před televizní kamerou jistě není ta nejdůležitější věc v životě.

P.S. Nějaký čas jsem byl mimo počítač, a tak jsem se domlčel.