Srpen 2011

Kalhotky Sharon Stone

30. srpna 2011 v 13:35 | Ivo Adler
Byl jsem s naším Vzdělávacím a zkrášlovacím spolkem na vlastivědném zájezdu. Navštívili jsme Polensko na Vysočině. Hlavní zastávkou byla samozřejmě Polná, která se pyšní nádherným barokním trojlodním kostelem, čerstvou národní kulturní památkou. Má deset postranních oltáříčků, věnovaných různým svatým a tak podobně. Vnitřek už je až na jeden postranní oltář restaurovaný - nádherná štuková výzdoba, fasáda na opravu teprve čeká. A právě jeden z těch postranních oltářů, hned ten první, mě zaujal. Andělíčků na něm jako máku. U barokních, a nejen barokních, soch a obrazů je obvyklé, že pokud zobrazují nahé postavy (Adama a Evu těžko narvat do nějakých šatů), tak vždycky přirození je nějak rafinovaně zakryto. Tu nějaký fíkový list, tu něco jiného. A na tom oltáři byl jeden andělíček, který rozkrok neměl zakrytý ničím.
Dychtiv poznání, jakého pohlaví jsou andělé, nahlédl jsem andělíčkovi do rozkroku. Čekalo mě velké zklamání. Andělíček mezi nohama neměl nic. Jako panenky pro naše děti. Prostě nula bodov. A tady jsem si musel vzpomenout na film Základní instinkt se Sharon Stone. Nejdiskutovanější scéna filmu - Sharon se sune v křesle a přitom je jí vidět mezi nohy. Všechny komentáře k této scéně nás horlivě ujišťují, že Sharon je naostro. Údajně (už si to tak nepamatuju) to vyplývá i z kontextu celé scény. Nojo, ale záběr kamery není průkazný. Sharon mezi nohama určitě něco má (Bolek Polívka v Kurvahošigutentag: Já sem vaši píču taky neviděl, milostivá pani, přesto věřím, že jí máte), ale co nám to kamera ukazuje? Nevím. Je to jako s tím andělíčkem. Kdo chce věřit, věří. Skeptik pochybuje. Myslím, že se jedná o reklamní trik. Sharon Stone má kalhotky, ale kamera a kritiky nám namlouvají, že je nemá. A blbci tomu věří. Návštěvnosti filmu to jen pomůže.
A ještě jedna okolnost je hodná zřetele. Sharon je koketa, která provokuje toho detektiva, co jí vyšetřuje. A protože s ním koketuje, její filmová postava je (údajně) naostro. Pro svou koketerii si kalhotky sundala/nevzala. Ve své anketě Chodíte naostro se žen ptám: jste naostro, když chcete koketovat? Pár žen se přiznává, že ano. Tady je asi anketa pravdivým odrazem skutečnosti. Tyto ženy jsou jako Sharon, resp. její filmová postava. Sympatické je, že jak film, tak kritiky a nakonec i moje anketa připouští, že když chce žena svádět nějakého muže, tak bez kalhotek to jde líp.

Masturbace

23. srpna 2011 v 14:04 | Ivo Adler
Naši mladí se vrátili z dovolené v Řecku. Byli tam i s dcerou (3). Vypadá jako andílek, pravá blondýnka, ale chováním je to spíše čertík. Znovu jsem si uvědomil, co je to za číslo, když jsem ji dneska porovnával se stejně starou holčičkou, kterou jsem viděl v městské dopravě. Připadala mě, že je ve srovnání s naší Lucinkou mentálně pozadu. Nejvíc si jí užiju, když s ní jdu sám na procházku. Co neví, to nepoví. Tentokrát jsem s ní ale nebyl na procházce, mladí nás po návratu pozvali na grilovačku, předali dárky a povídali, jak se měli. Nebudu je kritizovat, pořád ještě v tom grilování nedosahují takové bravury jako my, ale i tak to stálo za to.
Jak už jsem řekl, Lucinka vykecá naprosto všechno a činí tak s jistou zlomyslností (po kom to dítě jenom je?). Snacha vyprávěla, jak Lucinka ve společnosti vykřikovala - já mám prst v pampulíně. Trvalo mi chvilku, než jsem pochopil, že se jedná o kundu. Ponechám stranou použité výrazy a přejdu k jádru věci. Je naprosto mimo pochybnost, že moje tříletá vnučka právě objevila potěšení z masturbace. Vím, že masturbace je takové ošklivé slovo, literárních i jiných salonů naprosto nevhodné, ale, kurvaštelunk, když ona ta masturbace existuje. Mám rád nevhodná slova. Programově se jimi zabývám. Je to asi dáno patologickým zaměřením mojí psychiky. A tak tady mohu konstatovat, že po třetím roce věku si malé holčičky začínají strkat prsty do pampulíny. Kouzlo manipulace s vlastním genitálem už bylo objeveno a nečekám, že se ho vzdají. Starší holčičky už pracují s jinými prostředky, škoda jen, že už nejsou tak otevřené. Budu aspoň zpovzdálí sledovat, jak se celá záležitost vyvíjí. Doufám jen, že to neskončí nechtěným těhotenstvím.

Neutáhnout, ale sundat

16. srpna 2011 v 16:56 | REva
Žebrácký opus 21. století - ne utáhnout, ale sundat opasky a hnát naše rádoby chlebodárce sviňským krokem !!!
Je smutné, že si tady lidé většinou jen zasílají legrační obrázky a videa a dělají blbinky a přitom utíká čas, během kterého se rozhoduje o nás bez nás.
Přitom je internet mocné medium, které by mohlo posloužit k důležitějším účelům.
Proč se nepostavíme těm nesmyslně plánovaným změnám DPH, které ožebračí polovinu národa?!
Z čeho mají lidé spořit na důchody, když nemají ani na základní důstojné přežití a na kus poctivýho chutnýho chleba. Ten si budeme muset za chvíli péct doma, abychom nejedli ty plesnivé nedopečené zmetky, kterými si nás vláda dovolí uctít. Za víc jim totiž nestojíme.
To si necháme vše lajnovat od těch, kteří nemají dostatečné vzdělání a bohužel nejsou obdařeni ani klasickým selským rozumem, který by mnohdy stačil k posouzení tak jednoznačně špatného nastavení daňové reformy, která je likvidační pro malé a střední podnikatele?
A potažmo také pro ty nejchudší vrstvy obyvatel!
Lidi, přemýšlejte, pište svoje názory. Dejme se dohromady a zabraňme těm novodobým loupežníkům, kteří vidí jen krátkodobý zisk, bez ohledu na dlouhodobé a likvidační škody v oblasti všech, ještě z posledních sil fungujících odvětví české ekonomiky.
Budeme jen přihlížet, vztekat se u televize, dohadovat se u piva a nadávat na ten špatný svět?
Nebo se semkneme a nedovolíme, aby z nás udělali to stádo tupých jedinců, kteří se nechají od vládní garnitury mlátit bičem po zádech a ještě za to poděkují.
Není za co děkovat, ale rozhodně je za co bojovat.
Řekněme dost nechutnému kupčení politiků, kteří bez jakékoli strategie a naprosto bezhlavě ženou naše národní hospodářství do úplného konce!
Nedovolme jim, jednat za nás!
Ukažme, že se nám to nelíbí a že tvrdě nesouhlasíme s plánovanými neefektivními reformami.
Kdo se přidá se svými názory?
Kdo je schopen zorganizovat setkání s výměnou názorů a dohodnout účinné strategie k potlačení egoistických kapitalistů, kteří mají za úkol zlikvidovat poslední zbytky naší ekonomiky a pak nás s velkým šklebem roznesou na kopytech, za což dostanou od svých pohlavárů státní vyznamenání za očistu jejich nově připravovaného teritoria.
Už dnes nemáme svůj domov, ale stali jsme se vyhnanci ve vlastním státě.
Nebo snad má někdo jiný názor? A je spokojený s tím, s jakou kuplířskou formační strategií z nás vysávají poslední zbytky síly, energie a chuti do života?
Opravdu si myslíte, že žijeme v demokratickém státě?
Zajímají mě Vaše názory.
Pokud souhlasíte, pošlete dál!
REva

Pozn. Ivo Adler
Další z plamenných výkřiků, které nic neřeší. Naše společnost nevybředne z bahna současnosti, pokud se nezbaví antikomunistické tuposti. Vyžeňte je, ano, ale koho na jejich místo? Tady moudrost vyzývatelů končí. Škoda.

Návody

15. srpna 2011 v 10:46 | Ivo Adler
Návody jsou na hovno. Příčina je v tom, že je píšou odborníci pro laiky. Odborníkovi je všechno jasné, zná odbornou terminologii a je natolik blbej, že totéž předpokládá i u laika. Podle toho taky návody vypadají. Jsou k ničemu. Přestal jsem je číst. Každý takový odborník, pověřený napsáním návodu, by ho měl dát k oponentuře nějakému naprostému laikovi, nejlépe vlastní manželce, aby mu napsal/a, čemu v návodu nerozumí. Už jsem si říkal, že se nabídnu nejrůznějším firmám, že jim takového nepoučeného laika budu dělat, protože to, co leze z per autorů, je děs a hrůza. A tak nejspolehlivější cestou k informacím je zeptat se nějakého poučeného laika, který byl natolik houževnatý, že se metodou pokusů a omylů prokousal ke kýženému cíli a možná něco pochytil i z "odborného" návodu. Měl k tomu možná nějak blíž. Sháněním takové poučené laiky kde se jen dá. Ještě že je ten internet.
Jeden příklad za všechny. Náš Spolek má také své webové stránky. Přispívám do nich především já sám a dělám jim také neformálního redaktora. Ale úspěchem je, že se vytvořil určitý okruh přispěvatelů. I díky tomu návštěvnost našich stránek roste. Není to nic moc, jenom blbej blog, grafická stránka primitivní, ale přináší to informace. Nemám opravdu sílu, abych se zabýval ještě grafickou stránkou našeho blogu. Ale našel jsem mezi našimi členy člověka, který se v tom vyzná lépe a ten vytvořil ještě jedny webové stránky, pro změnu na webnode, a ty sklízí všeobecné uznání. Musel jsem řešit, co se dvěma webovými stránkami a vyřešil jsem to šalamounsky. Jedny - blog - plní úlohu jakési naší kroniky neboli deníku. Vedení kroniky má v našem Spolku dlouhou tradici, ale k čemu je kronika, když potom leží ve skříni. A tak jsem si dal úkol dostat kroniku z almary na internet. Povedlo se to.
Nebyl to proces jednoduchý. Naše stará kronikářka se odmítla naučit s počítačem, byla zvyklá na psací stroj, je to taky paní přes 80 let, nemůžu se jí divit a tak se blogem musím zabývat víc, než je mi milé. Snad se mi podaří sehnat někoho, kdo napíše na počítači zprávu, hned k tomu udělá obrazovou reportáž na digitálním foťáku, obojí pleskne na internet a ještě to prodá do médií. Mám s tímto blogem velké záměry, chci z něho vytvořit informační kanál, který byl alternativou k oficiálním informačním kanálům radnice. Myslím, že k tomu máme dobře našlápnuto.
Druhé webové stránky - webnode - plní úlohu jakési naší úřední desky. Taky dobrý. Až příliš často se zapomíná, co kdo řek´, jaké je/bylo složení orgánů, přijaté dokumenty, kontakty, adresy a linky. A teď se dostávám k tomu, proč je v této souvislosti řeč o návodech. Na webnode se podařilo bez potíží instalovat počitadlo. Jak to ten náš člověk udělal, je jeho věc, ale je tam a bez potíží funguje. U blogu je to zatím neřešitelný úkol. Ani ten náš odborník si s tím neví rady. A počitadlo pokládám za důležité, aby se každý čtenář přesvědčil, hele, ono je to docela navštěvované, musíme si dávat bacha, co se tam píše. A tak se snažím na blog nainstalovat počítadlo. Jak jsem ho nainstaloval na tento blog, to už jsem zapomněl. Návody TOPlistu jsou naprosto k ničemu. Ani jeho pracovníci to sami neví, jak instalovat počitadlo na stránku. Ale nevzdávám to. Jako vždy, obrátil jsem se na laickou veřejnost. Věřím, že to pomůže.

Raubkapitalismus - raubířský kapitalismus v Česku

12. srpna 2011 v 8:51 | Dr. Čestmír Reček
Pro hospodářský systém, který byl nastolen po převratu v roce 1989 v Československu a po jeho rozpadu pokračuje v Česku, je označení Raubkapitalismus, raubířský, loupeživý kapitalismus, jehož charakteristickým rysem je systematické rozkrádání státního majetku a veřejných finančních prostředků, termínem vystihujícím podstatu věci. Z důvodu kamufláže se tomu ovšem říká volný trh bez přívlastků.
Hlavním strůjcem této české formy neokapitalismu je Klaus. Jím iniciovaný Raubkapitalismus zneužil naděje občanů Československa, kteří byli znechuceni prožitou zkušeností v totalitním komunistickém režimu a chtěli změnu, kterou si ovšem představovali jinak, než s čím byli v průběhu posledních 20 let až do současnosti konfrontováni.
Na začátku devadesátých let minulého století měl Klaus hlavní podíl na vytvoření podmínek pro rozkradení nemovitého státního majetku. Oficiálně se tomu ovšem v Česku říkalo "přechod k tržnímu hospodářství", v některých jiných postkomunistických státech "šoková terapie". Je to osvědčená metoda: připravuje-li se nebo děje-li se něco nekalého, najde se pro to nezávadné pojmenování, aby to bylo obecně přijatelné. Klaus tehdy nebral na vědomí moudrá varování, aby se před t. zv. privatizací (což je zjemnělý výraz pro rozkradení, alespoň v českých poměrech) vytvořil nejdříve právní rámec, který by rozkradení a podvody neumožňoval. Nebo snad za tím vším byl úmysl? Klaus to nazval volný trh bez přívlastků, v němž neexistují špinavé peníze. Přeloženo do srozumitelné češtiny: rozkrádejte, podvádějte, tunelujte, okrádejte, všechno je dovoleno, hlavně hromaďte peníze, jak káže zákon raubířského kapitalismu. To bylo náplní pojmu svoboda podnikání. Potřebujeme více takových Kožených - to byla jeho slova.
Velmi účinným způsobem získávání peněz podvodem bylo tunelování bank, kdy "podnikatelé" si vypůjčili desítky, stovky miliard pro své "podnikatelské záměry". Jejich podnikatelský záměr byl však většinou vždy stejný: úvěr nesplácet, nýbrž peníze převést na bezpečná konta v zahraničí. Ztrátu některých vytunelovaných státem vlastněných bank pak likvidovala Konsolidační agentura penězi daňových poplatníků a zadlužením státu. Výsledek stál za to: někteří nakradli a utekli na Bahamy, jiní na Sejčely, další na Kajmanské ostrovy či někam jinam, většina z nich však zůstala v republice: proč by také utíkali, vždyť se přece ničím neprovinili. Podvodně sice nakradli stamilióny nebo miliardy, ale zákony to tehdy nezakazovaly!!! A tak ani nebylo co policejně vyšetřovat, natož soudně stíhat. Však to také hospodářští kriminálníci dokázali ocenit a projevili svou vděčnost, jako na příklad Pepa z Honkongu, sponzorováním ODS. Zatím co v zemích se stabilizovanou demokracií by takový výtečník, který to všechno nastrojil, i se svými kumpány skončil za mřížemi, Klaus to v Česku dotáhl dvakrát až na prezidenta; při první volbě díky podpoře komunistů, při druhé volbě díky znechucujícím parlamentním tahanicím a manipulacím. Nicméně přesto všechno podle výzkumu veřejného mínění patřil dlouho mezi nejoblíbenější politiky. Nad tím lze jen kroutit hlavou. Je to opravdu výraz všeobecného hlubokého úpadku morálky, anebo je to důsledek omámení soustavnou demagogií linoucí se z českých pravicově zaměřených hromadných sdělovacích prostředků?
Když byl "privatizací" rozkraden nemovitý majetek a vytunelovány banky, vrhli se vynalézaví "podnikatelé" na systematické rozkrádání veřejných finančních prostředků. Je to velmi tučné sousto: každý rok stát na daních vybere přes jeden bilión (tisíc miliard) korun. Bohužel, viděno zorným úhlem kořistníků, část z toho spotřebují různí darmožrouti, jako důchodci a státní a veřejní zaměstnanci, ale i tak zbude každoročně něco přes 600 miliard korun na investice do veřejných zakázek. A tady lze snadno a anonymně lovit! Proto také v raubířském kapitalismu českého, Klausova ražení jsou "firmy" s anonymními vlastníky, aby nebylo možno zjistit, do kterých soukromých kapes ty penězovody vedou, a aby se vyhnuly zdanění. Tak se stává, že vlastníkem nebo podílníkem firmy, která dostala veřejnou zakázku, je ten, kdo o zakázce rozhodl. Jindy zase politik, který má vliv, nebo úředník s pravomocí udělovat zakázky je podplacen, zakázka je za úplatek přiklepnuta příslušné firmě (často bez soutěže, nebo s podmínkami ušitými na míru té které firmě), firma pak vystaví silně předražený účet, v němž je přirozeně zahrnut i úplatek, politik či úředník schválí proplacení, a veřejné peníze utíkají ne komínem, ale tečou nasměrovány do kapes podvodnickým firmám a zkorumpovaným politikům. Primitivně sice vymyšleno, avšak funguje to spolehlivě. Anebo se při investicích nakupuje nikoliv přímo u výrobce nebo u poskytovatele služeb, ale přes jakési nastrčené firmy, které se v objednávaném sortimentu mnohdy ani nevyznají, zato ale si zaúčtují tučnou marži, takže "stát" penězi daňových poplatníků zaplatí za zboží nebo služby mnohem více než je obvyklá tržní cena; v případě zakázky Promopro platba několikanásobně převyšovala tržní cenu. Za obrněné vozy Pandur "stát" zaplatil čtyřikrát vyšší cenu než za kolik je prodává rakouská zbrojovka Steyr, zaletadla CASA dvojnásobnou cenu. Takto uloupené veřejné peníze končí v kapsách majitelů "zprostředkovatelských firem" a zkorumpovaných politiků či úředníků. Přes politiku k miliardám, viz kauza Řebíček. Takových případů loupeží veřejných peněz jsou v Česku zřejmě stovky. Podobně to funguje i při stavbě silnic; proto jsou v Česku nejdražší, zato ale nekvalitní silnice, plné děr. Na opravy peníze nejsou, protože byly rozkradeny. To vše se samozřejmě děje díky korupci, která to soukolí promazává, aby vše dobře fungovalo.
Nečas a jeho ministři neustále zdůrazňují, jak je nezbytné provést reformy. Ale co to jsou ty jejich reformy? Nic jiného než systematické odbourávání moderního evropského sociálního státu, cílevědomá demontáž sociálních vymožeností a drenáž peněžních prostředků z kapes málo majetných a ještě chudších do kapes bohatých a extrémně bohatých.
Jak už to bývá, s jídlem roste apetit: "kmotři podnikatelé" usoudili, že objem veřejných finančních prostředků, jenž byl dosud k dispozici pro rozkrádání, už nestačí, a tak nezbylo než objem zvětšit. Pravicová Nečasova vláda si dovedla v roli Jánošíka naruby snadno a rychle poradit: aby se utišil apetit hospodářských kriminálníků, bylo nutno omezit výdaje, to jest snížit platy státním zaměstnancům, snížit sociální výdaje, a zvýšit příjmy zvýšením daně z přidané hodnoty, což postihuje všechny občany, nejvíce ovšem ty s nízkými příjmy; těch je většina. Přirozeně, že taková nepopulární opatření musí být zdůvodněna správnou demagogickou kampaní: začalo se proto strašit t. zv. "řeckou cestou". Je nutno šetřit, jinak stát sklouzne na cestu k bankrotu, jak to postihlo Řecko. Šetřit je nutno přirozeně jen u těch, kteří se živí poctivou prací a kteří svými daněmi vytvářejí ono voňavé, lákavé sousto pro rozkrádání, nikoliv u multimilionářů, miliardářů a kriminálních zbohatlíků. Skutečnost je však taková: v Česku se musí šetřit proto, aby zbylo víc na rozkrádání. Systematické rozkrádání veřejných peněz je ovšem tou nejjistější a nejkratší cestou, jak přivést stát k bankrotu.
Prostý občan tomu přece nerozumí, a tak snadno naletí, předpokládali zřejmě vládní představitelé. Nicméně když Nečas a ODS po posledních volbách slepovali dohromady pravicovou vládní trojkoalici, nenadali se, že budou zaskočeni lidskou závistí. Jak už to bývá, ti "podnikatelsky" méně úspěšní, co nakradli méně, obvykle závidí těm, co nakradli více. A tak se neočekávaně provalila Vondrova kauza Promopro, Kalouskovo padákové a jiné "působení" na ministerstvu obrany, předražené armádní a jiné veřejné zakázky, a byl oheň na střeše; jednotliví ministři, poslanci a strany vládní trojkoalice se navzájem obviňovali z různých podlostí. Věru dynamický, iniciativní trojspolek, tahle Nečasova vláda. Rozkradači ovšem postiženi nebyli. Když jeden odvážný jedinec oznámil korupci na MŽP, byl potrestán propuštěním z práce, a z hradních výšin prohlášen za lotra, zatímco korumpující za nevinnou oběť.
Nečas je nomen - omen (výstižné jméno): jemu a jeho vládě se skutečně podařilo prohloubit ten politický nečas v Česku až k absurditě. Jenže, kdo ví, tahle absurdní komedie, ta snaha o bezohledné prosazení asociálních "reforem" v sobě možná ukrývá výbušnou nálož, která to všechno, celý ten Raubkapitalismus, může nakonec vyhodit do povětří.
Každý národ si zaslouží takovou vládu, jakou si zvolí. Češi v posledních volbách si zvolili vládu demontáže moderního sociálního státu. V příštích volbách to mohou napravit: dosáhnou-li levicové strany v parlamentu dostatečnou většinu, mohly by celý ten systém českého Raubkapitalismu zrušit hlasováním v parlamentu a nakradené miliardy, anebo alespoň tu jejich část, která zůstala v republice, zabavit, snížit tak státní dluh, a zloděje veřejných peněz potrestat. Budou-li ovšem mít k tomu dobrou vůli, o čemž lze pochybovat, neboť někteří jejich funkcionáři na systému Raubkapitalismu rovněž parazitovali.
A co na to odbory? Jejich organizovanost a jejich povinnost hájit zájmy zaměstnanců, kteří v systému Raubkapitalismu patří mezi ty postižené, jim poskytuje příležitost, aby se pokusili odstranit kořeny zla, nejen mírnit jeho tísnivé dopady na pracující. Nebo snad odbory chtějí čekat, až rozkradená ČR zbankrotuje a s ní i většina občanů? Co na příklad heslo: Zastavme systematické rozkrádání republiky! Za totality kolovala anekdota: Budou v komunismu ještě zloději? Odpověď: nebudou, neboť do té doby už bude všechno rozkradeno. Tehdy ovšem nikdo netušil, že přijde Raubkapitalismus a že původní anekdota se změní v tíživou realitu.
Platí základní skutečnost: jedinec je bezmocný, v množství je síla. Před mnoha lety to názorně vystihl plakát rakouských odborů (ÖGB): na jednom obraze mravenec proti medvědovi, naprosto bezvýznamné nic. Vedle toho na druhém obraze nekonečný proud mravenců, medvěd zděšeně utíká. Pod tím stálo napsáno: weg aus unserem Weg! - pryč z naší cesty!

Ta naše koruna česká

11. srpna 2011 v 14:41 | Ivo Adler
Tak světu prý hrozí finanční krize č. 2. Přitom finanční krize č. 1 ani pořádně neskončila. Inu, je to krizový vývoj. Největší průser je, že tentokrát nákaza se šíří přímo z centra světové ekonomiky - z USA. Amerika si žije nad poměry. Zvykli si, chlapci. A to ještě americký standard hluboko zaostává za Evropou. V Americe např. prakticky neexistuje zdravotní a sociální pojištění v evropském slova smyslu. Američan se individuálně pojišťuje proti něčemu do výše určitého pojistného plnění na komerčním základě. Nemoc, ztráta zaměstnání jsou prostě riziky, proti kterým je třeba se pojistit, pochopitelně na komerčním základě, do výše pojistného plnění. Nejsi pojištěný - máš smůlu. Pojistka nepokrývá plnění? Opět máš smůlu. Tento trend se naši pravičáci u nás snaží zavést. Stáří je nehoda, proti které je třeba se pojistit. A taky to bude báječný byznys.
Aby Američané dosáhli evropského standardu sociálních služeb, museli by podstatně zvýšit daně. O tom už jsem psal, mj. Proč spadl most přes Mississippi 4. 8. 2007. Do zvýšení daní se jim nechtělo a tak zvolili jinou cestu dofinancování společenské spotřeby - tiskli si peníze. I o tom jsem už psal, ale nemohu v rychlosti najít kde. Až to najdu, doplním to. A samozřejmě půjčujou si formou státních dluhopisů. Americké dluhopisy jsou nejobchodovanější cenné papíry na světě. Americká ekonomika je velká a tak se do ní dá umístit hodně volného kapitálu cestou nákupu amerických státních dluhopisů. Ovšem snížení ratingu amerických dluhopisů staví před světové investory otázku - kam s volným kapitálem. A volného kapitálu je dost. Odhaduje se, že objem peněz je čtyřikrát větší než hrubý světový produkt. Ukaž nám nadějnou, smysluplnou a návratnou investici a peníze dostaneš.
A tady se skýtá šance pro Česko. Česká ekonomika není podminovaná příslušností k eurozóně. Nad tím si teď rvou vlasy Slováci. Bůh ví, jak to s eurem dopadne. Hodnota české koruny odpovídá výkonnosti české ekonomiky a má výhodu relativně nízkého státního zadlužení. Za nízký státní dluh vděčíme šetrnému hospodaření komunistů. Za socialismu byl státní rozpočet vyrovnaný a všechny polistopadové vlády ho dokázaly jen kurvit. Kupovaly si tak přízeň voličů. Tu víc, tu míň. Přesto však není tak zle, aby se s tím nedalo něco dělat. Zastavit zadlužování každém případě, ale ne cestou snižování spotřeby, ale cestou zastavení rozkrádání veřejných rozpočtů. A pak předložit smysluplný projekt, pro který by se dal získat volný mezinárodní kapitál. Myslím, že znám i takový projekt. Je to výstavba dálniční sítě. Pokud by výstavba dálnic byla oproštěna od rozkrádání - vezměme v úvahu, že náš km dálnice je dražší než v sousedním Rakousku, přitom pozemky jsou levnější, pracovní síla je levnější, technika je přinejmenším stejně drahá, tak vyšší cena jednoho km spočívá jedině v rozkrádání; tak ne její výstavbu bychom sehnali mezinárodní kapitál a mohli bychom dálniční síť briskně dostavět. Její financování by muselo být odděleno od státního rozpočtu a výnosy z dokončené dopravní infrastruktury by úvěr musely zaplatit. Chce to celý projekt pořádně propočítat a vyjednat únosné podmínky. Pak může Česko na finanční krizi ještě vydělat.

Blbost

8. srpna 2011 v 11:42 | Ivo Adler
I když Jana Wericha moc neuznávám (polovinu jeho produkce tvoří slovní žonglérství), přece jen mu v jednom musím dát za pravdu - nejtěžší je srážka s blbcem. To si ovšem domýšlivě namlouvám, že sám tím blbcem nejsem. Blbost může udělat každý, blbec je ten, u koho množství těchto jednotlivých blbostí překračuje únosnou mez. Mám ale vyzkoušené, že občas ze sebe dělat blbce se docela vyplácí. Je to rozhodně lepší, než být věčně chytrý. Nedávno jsem v autobuse MHD pozoroval dvojici starších lidí, muž a žena, a ten pán byl strašně chytrej. Neustále ženě vykládal, co se musí a jak se to musí a to mě zaujalo. Pán měl i takový blaseovaný výraz - mně je moře po kolena. Shodně jsme vystupovali na jedné zastávce a v duchu jsem se ironicky chechtal, když oba nastoupili do špatného autobusu.
Když jsem byl mladý, všechno jsem věděl a se vším jsem si věděl rady. Dneska už si s chutí střihnu roli blbce a ani se nemusím moc přemáhat. První příležitost se naskýtá, když chce člověk pobavit společnost, zejména kolektiv na pracovišti. Dělat si prdel z nadřízených je nebezpečné, co když se naserou? Bývaly ovšem doby, kdy jsem si to při zvlášť vhodné příležitosti dovolil, ale velice opatrně a jen při zvláštní příležitosti. Dělat si prdel z podřízených je zbabělé, ti chudáci se nemohou moc bránit. A tak nejschůdnější cesta je dělat si prdel sám ze sebe, čili být ve společnosti za blbce. Všichni to ocení, že někdo na sebe tu roli blbce vzal a navíc to má jednu výhodu - kdo si dokáže udělat prdel sám ze sebe, ten ze srandy nevyjde. Sami se sebou jsme přece neustále.
Dělat blbého se velice často vyplatí. Mám stále v paměti poznatky z vojny. Byli tam vojáčkové, kteří tuto taktiku dovedli k dokonalosti. Nic neumím, nic neznám, všechno se mi musí říct, kdyby nebyla povinná školní docházka, popřeli by, že umí i číst a psát. Tihle kluci tu vojnu doslova vyhnili. Nikdo na ně neměl. Ovšem v zaměstnání se tahle taktika těžko uplatňuje. Dneska musíme být aktivní, flexibilní a kdoví co ještě. Přesto jsem taktiku blbce mnohokrát s úspěchem v zaměstnání uplatnil.
Žena mi zavolala z firmy, že potřebuje donést na poštu nějaké obchodní zásilky. Dostavil jsem se na příslušnou poštu, všude to neberou, příslušně obtěžkán balíky s vypsanými průvodkami, to mi žena vypsala a odevzdal u okýnka. Pracovnice je odebrala a tím považovala věc za vyřízenou. Já jsem stále trapně stál a čekal a čekal. Pracovnice se mě ptá: máte ještě nějaké přání? Odpovídám: manželka mi říkala, že mi dáte potvrzení. Pracovnice mě sjela útrpným pohledem a povídá kolegyni - Marcelko, udělej to pánovi. Přinesu to domů ženě a ta povídá: jak to, že ti to dali, vždyť to posílají až druhý den. Jen jsem významně pokrčil rameny.
Této mojí schopnosti si povšimli i společníci ve firmě. Když něco dlouho vázlo na úřadě, řekli mi, heleď, zajdi tam a vyřiď to. Zašel jsem tam a blbost jsem přímo překypoval. Pomalu jsem se neuměl ani podepsat. Srdce každé byrokratky doslova plesalo, že může tomu blbci nějak pomoci. Žádosti bylo vyhověno zpravidla na počkání. V firmě nad mými výkony nechápavě kroutili hlavou. Samozřejmě jsem jim neříkal, že dělám blbce. Do knihoven zpravidla nechodím, ale nedávno jsem něco potřeboval, píšu totiž i články do odborného tisku a tak jsem si zašel pro nějaké dokumenty. Přijdu k přepážce a opět bezradnost ze mě doslova čišela. Pracovnici u přepážky, byla to nějaká Ukrajinka, to přišlo tak líto, že se na mně dokonce začala šišlat. Užil jsem si to, obsloužení přednostní. A proto si říkám, když to okolnosti dovolí, jsem za blbce, když nemusím, nejsem za důležitého. Pěkně si užívám ústraní. Vždyť z něho můžu kdykoliv vystoupit.

Islanďané jsou pašáci

4. srpna 2011 v 14:58 | anonym
I naše média nás doposud informovala do posledního detailu o nepokojích v Egyptě a Libyi. Mlčela však zarytě o revoltách a příkladné ukázce občanské revolty a revoluce, která se odehrála před dvěma lety na Islandu, kde občané donutili odstoupit celou vládu i starou politickou reprezentaci a přepsat ústavu.
Právě proto, že případ Islandu je modelem skutečně občanské revoluce, byl tento případ velmi záměrně ututláván. Cenzura revoluce na Islandu je nejlepším důkazem, jak se zachází s informacemi, které můžou být co i jen náhodou nebezpečné pro stávající politickou a ekonomickou elitu.
Na Islandu lidé rezignovali na jakoukoliv podobu vlády, velké banky byly znárodněny a bylo rozhodnuto, že lidé ani náhodou nezaplatí dluhy, které vytvořili dosavadní politici, protože je to výhradně problém jejich špatné finanční politiky, ne občanů. V nové ústavě bylo zakotveno, že přímo občan je hlavním politickým protagonistou, nikoliv politik.
Island je v současnosti nejlepším příkladem mírové a důstojné reakce veřejnosti proti svévůli této moci, která dovedla jejich zem ale i celý svět ke krizi. Nový islandský model jasně ukazuje, že politici musí mít strach z reakce lidí, pakliže nebudou neustále jednat ve prospěch nich. Ne ale strach o život, ale o především o svoji kariéru a nahrabaný majetek!
Umlčená fakta o Islandu:
V roce 2008 byla znárodněna největší banka. Měna se zhroutila, trh pozastavil svou činnost. Země zkrachovala.
Rok 2009. Obrovské protesty před parlamentem, lidé donutili k rezignaci předsedu vlády a celý jeho vládní blok.
Politici volají po splacení dluhu vůči Británii a Nizozemsku a to ve výši 3.500 milionů eur, což je částka, kterou má zem zaplatit v příštích 15 letech s 5,5% úrokem.
Rok 2010. Lidé znovu jdou do ulic a vybojují si zákon o obecném referendu. V lednu 2010 ho prezident sice odmítne ratifikovat, a oznámí, že ho bude konzultovat s EU.
Lidé tedy znovu vyšli do ulic. V březnu se navzdory prezidentovi konalo referendum, jehož výsledek byl, že 93% lidí odmítlo zaplatit uměle vytvořený a nafouknutý dluh vůči Británii a Holandsku.
Vláda byla velmi důrazně donucena k tomu, aby zahájila vyšetřování, které mělo jasně pojmenovat právní odpovědnost předešlých i dosavadních státních představitelů za krizi. Výsledek byl takřka okamžitý.Došlo k zatčení několika vedoucích bankéřů a manažerů státních institucí jmenovaných starou vládou. Interpol vydal rozkaz a všichni v podvodech zúčastnění bankéři a manažeři najednou urychleně utíkali z Islandu.
Lidé Islandu si potom dali dohromady sami svou zcela novou ústavu, která vůbec není kopií staré a zkostnatělé dánské ústavy, především chránící původní prohnilý politický systém jako tomu bylo ostatně vždy doposud.
Nové ústavodárné shromáždění složené přímo z lidí volených přímo lidmi, a ne stranami, zahájilo svoji činnost již v únoru 2011 a předložilo návrh ústavy na základě všeobecného občanského konsensu a doporučení. Musí být ještě schválena parlamentem, který byl vytvořen po nových volbách.
Stručná historie islandské revoluce: vynucené odstoupení celé vlády, vynucené znárodnění bank, obecné referendum na všechno, uvěznění odpovědných lidí za krizi a přepsání ústavy
přímo občany a ne zkorumpovanými poslanci zaběhlých stran.
To co se stalo na Islandu, bylo proto velmi nelibě pozorováno mnoha EU politiky jako je Merkelová, Sarkozy, Cameron, Zapatero, Berlusconi a další a vyhodnoceno jako nebezpečné pro jejich zcela zkorumpovaný politickomocenský systém. Bojkot informací o skutečné podstatě děni na Islandu byl striktně dodržován tisíci novináři v rámci veškerého korporátního tisku, rozhlasu a televize. Masmédiím vládní vyjednávači údajně nabídli v některých zemích dokonce i značné daňové úlevy výměnou za mlčení.
Ale přesto všechno se islandská revoluce dále šíří po Evropě. Postavila se totiž velmi rázně dosavadnímu zcela zkorumpovanému a dál neudržitelnému systému voleb do "zaběhnutých" politických stran a dává celé Europě i světu lekci z opravdu lidové demokracie. Věřme, že bude časem všeobecné známa a dříve nebo později zcela právem řadovými občany oceněna navzdory vládě lží a pernamentního podvodu od dosavadních politických a ekonomickobankovních elit hnaných především bezmeznou chamtivostí, které v podstatě zapříčinily tuto zcela zbytečnou celosvětovou krizi. Touha po svobodě, rovnosti, všeobecné prosperitě a spravedlnosti bez nadřazeného elitářství totiž nezná hranic!
Čas k tomu již povážlivě nazrál právě i u nás!
Pozn. Ivo Adler: Je to hezké, bohužel až příliš romantické. Něco jako husitský Tábor. Nicméně na potřebu hlubokých změn stávajícího systému to ukazuje naprosto jednoznačně. O potřebě takové změny ostatně už píšu hodně dlouho.


Naostro

3. srpna 2011 v 14:58 | Ivo Adler

V našem Vzdělávacím a zkrášlovacím spolku pořádáme pravidelně každý týden kromě prázdninových měsíců osvětovou přednášku, což je docela makačka. Řada přednášek se také týkala historického vývoje oblékání. Všechny ale měly jednu chybu. Žádného lektora nenapadlo podívat se ženám pod sukně. Už jsem chtěl lektora na tento nedostatek upozornit, ale pak jsem se zastyděl, připadalo mi to nějak neslušné. Příští přednášku už se stydět nebudu. Kdy chce bojovat s předsudky, nemůže sedět někde v koutě. Ale měli jsme nedávno přednášku o životě ve středověku obecně a musel jsem s potěšením konstatovat, že pokrok přece jenom je. Lektor neváhal říci, že naši předkové si vytírali prdel mechem. Papír byl zatraceně vzácné zboží, kdepak si s ním vytřít prdel jako dneska. Ale prý se také ke stejnému účelu používala otava - je všeobecně jemnější než seno.
Ani jeden lektor, popř. lektorka se ani slovem nezmínil o tom, jak ženy řešily své menstruační potíže. Je pravda, že ženy dříve tak často nemenstruovaly jako dneska. Ženy byly daleko častěji těhotné, déle kojily a jak nějaká začala znovu menstruovat, tak do toho opět vlítla. Ale přece jen byly i takové případy, kdy žena skutečně menstruovala. Jak to řešila? Dneska to víme. Televizní reklama zevrubně rozebírá, kterému prostředku dát přednost a proč. Ale v minulosti! Ani slovo. Stejně jsme na tom i pokud se týče kalhotek. Je jisté, že kalhotky jsou vynález poměrně nedávného data. Tipnul bych to tak na osmnácté století, a to jsou jenom začátky, před tím ženy zcela samozřejmě chodily naostro. Trapné je, když ve filmu ve středověku a starověku, zejména americkém, má hrdinka prádlo zcela současné ženy. V poslední době se objevuje trend, že to s tím nošením spoďárů není třeba přehánět, čili opět chodit naostro. Zajímavé to je samozřejmě jen tenkrát, když žena má sukni nebo šaty. Jestli má žena pod kalhotami ještě kalhotky nebo ne není zajímavé. Zajímavé se to stává, když jí vítr tu sukni zvedne a při jiných choulostivých příležitostech. Ale netýká se to jenom žen, ale i mužů. Jsou kultury, kde sukně nosí i muži (Skotové - ne pravidlem, sarongy, lap-lap či lava-lava v Tichomoří a co já vím ještě). I tam muži musí řešit stejné dilema: spoďáry nebo naostro. Tvrdé jádro samozřejmě chodí naostro, ti ostatní volí různé kompromisy. U nás muži sukně nenosí (zatím), a proto jsem se soustředil na ženy.
Ve své anketě Chodíte naostro?, patrně první, která tuto otázku položila a statisticky zpracovává, jsem ženám dal na vybranou mezi několika možnostmi. První možnost byla - chodím naostro vždy, když mi to okolnosti dovolí. Měl jsem na mysli okolnosti především klimatické. V mrazu těžko chodit naostro.Výsledek k dnešnímu dni byl naprosto šokující. 37 % žen uvedlo, že když jim to okolnosti dovolí, naostro chodí. Výsledek ale nepokládám za zcela věrohodný. Jistě tam klikli i muži. Spíše to odráží naši představu, jaké bychom chtěli ženy mít, než jaké skutečně jsou. Nicméně faktem je, že ženy skutečně naostro chodí. Znám to ze svých návštěv nuda lokalit. Otázka, jak je žena oblečená, je nejzajímavější. A tak vím, že ženy (mladé) dokážou být naostro i ve skutečně krátké minisukni. Chce to ovšem perfektní vyholení klína - houštinou v rozkroku asi nikoho neokouzlím. Působí spíš nechutně viz ilustrativní foto.
Až na druhém místě byla skupina žen - 33 %, které tvrdí, že kalhotky nikdy neodkládají. Ve skutečnosti tato skupina je jistě nejpočetnější. Jsou to konzervativní ženy a dívky, které nic neriskují, ale také si moc neužijí. Prostě šedá, nezajímavá zóna. A konečně třetí skupina hodná zaznamenání jsou ženy, které odkládají kalhotky na noc. Samozřejmě opět předpokládám, že spí v noční košili. Je to důkaz vstřícnosti vůči partnerovi. Chudák partner, který se musí prokousávat houštinou spoďárů, než se dostane k cíli. Pak se může stát, že než je s tím úkolem hotov, zapomene, proč to vlastně podstoupil. Proto milé dívky a ženy, když to jde, vykašlete se na ten kousek zasmrádlého textilu. My muži to jen oceníme.