Ivo Adler na Blog.cz

Žeru rád a je to na mně doufám znát. I když teď jsem se dostal BMI pod hranici obezity. Tloušťka vadí. Nejvíc to odnáší klouby, o ostatním nemluvě. A tak jsem se rozhodl, že budu držet dietu. Nojo, jenže jakou? Jeden doktor říká: nesmíte drůbež (s výjimkou krůty), vnitřnosti, mořské ryby, mořské plody (že by se český důchodce přežral mořskými plody, to opravdu nehrozí), luštěniny a to jsem ještě na něco zapomněl. Druhý doktor říká: nesmíte vepřové, uzeniny, bílé pečivo, tučná jídla, sladkosti a i tady jsem jistě na něco zapomněl. Vylučovací metodou jsem dospěl k jídelníčku: hovězí maso, snad skopové, sladkovodní ryby, mléko a netučné mléčné výrobky, tmavé pečivo, zelenina a ovoce, pravda, ne sladké, jako příloha rýže a vařené brambory a to je zhruba všechno. A taky radši vůbec nesolit. K pití nejlépe voda z vodovodu, jedno nízkostupňové pivo denně můžu, při vyloučení piva dvě deci bílého, destiláty v žádném případě.

Na sladké už delší dobu nejsem, sladké nejím ani si nesladím. To mě nedělá problém. Ale když jdu pasáží v supermarketu kolem stánku, kde nabízí bohatý výběr čokoládových bonbonů a oříšků, jenom polykám sliny. Doktor říká - čokoládu v žádném případě. Tak jsem aspoň trochu disciplinovaný a nehřeším. Horší je to s pitím. Jsou různé společenské příležitosti, kde kdo abstinuje, vypadá jako idiot. Nechci být jako idiot a tak tady hřeším. Naštěstí nejsou příliš časté. I moje obvoďačka, to je ten druhý doktor, říká - když je to jednou za čas, tak se svět nezboří.

Horší je to se šíří jídelníčku. Když jsem viděl, co všechno nesmím, tak jsem si řek´, dost. Jím dál všechno, pravda, co můžu, snažím se vyloučit, co je na indexu, ale vylučte paprikové uzeniny, když je máte tak rádi. Pochopitelně pálivé. Jsem ostrý hoch a mám rád ostrá jídla. Navíc jsem se někde dočetl, že paprika v sobě obsahuje nějaký alkaloid, který působí jako droga. Jsem tedy v podstatě narkoman. Pro kousek čabajky šel bych světa kraj, šel hladov a šel bosý… a pak držte dietu. To je masochismus. Ale rozhodnutí jsem přece jen udělal. Jím všechno, ale málo. Vyjma sladkého. Nějaký zákusek, to už opravdu musí být. Přestal jsem podléhat diktátu manželky (žádné její - dojez to) a prostředí. Jím opravdu jen do pocitu sytosti a k jeho dosažení využívám i vlákniny Psylium. Zhubl jsem řádově o deset kilo a hodlám pokračovat. Nemusím brát léky. To je úspěch, ale ten pocit uspokojení z žaludku naplněného pečeným, řádně očesnekovaným a opaprikovaným bůčkem, ten chybí. Ale říkám si, chlapče, v tvém věku už si takové extravagance nemůžeš dovolit.

Kritické chvíle ovšem nastávají večer. Člověk sedne či spíše lehne k televizi (na televizi se má dívat v pololeže, jenže ti idiotští výrobci nábytku to stále ignorují) a huba mu jde vandrem. Nemá hlad, ale má chuť. Na něco pikantního, ostrého, kořeněného. Prostě něco, co má nula kalorií, ale právě tu tolik potřebnou chuť. Sednout si k televizi a chroustat mrkev, to si připadám jako králík v králíkárně. Přemejšlím o tom a říkám si, že nejlepší by snad byl patřičně ochucený polystyren nebo něco podobného. Projde to trávicím traktem, plnilo by to i funkci mechanického nasycení a přitom by to uspokojilo chuťové pohárky. Tato potřeba je velkou výzvou pro potravinářský průmysl. Smlsnout si a nejíst, to je oč tu běží. Zatím to řešíme pojídáním bramborových chipsů a to není ideální řešení. Ale snad se dočkáme.

Sledovat kotrmelce naší vlády kolem DPH mě už unavuje a ztrácím přehled, jaký kotrmelec vláda právě absolvuje. Ale poslední kotrmelec mě zaujal. Vláda totiž v jednom dni oznámila, že se sjednotila na DPH tuším 17,5 % a zároveň, že uložila ministru vnitra Kubicemu zpracovat návrh na zákaz KSČM. Náramně to k sobě pasuje. S růstem DPH vzrostou ceny a tím i nasrání lidí. Dá se tedy předpokládat, voliči se naladí spíše nalevo. A tak by se nedej bože mohlo stát, že zvítězí levicové strany. Levicové strany sice už zvítězily několikrát, ale z levicové vlády vždycky pro antikomunismus sociální demokracie sešlo. Jenže antikomunismus postupně eroduje a pokud budou komunisté existovat, dříve nebo později ve vládě stejně budou. Tomu je nutno zabránit stůj co stůj - nejlépe zákazem. A proto vládní právníci dostali zadání - připravte zákaz KSČM. Zákazem KSČM se pravici podaří izolovat ČSSD a sociální demokracie dopadne jako Smer na Slovensku. Obě sociální demokracie vyhráli volby, ale vládu nevytvořily.

Směr je na Slovensku izolovaný a pokud nezíská absolutní většinu, levicovou vládu nevytvoří. A to se získává zatraceně těžko. A vytvořit vládu s nějakou pravicovu, středopravou nebo nacionalistickou stranou je takový kočkopes, který nemá naději na přežití, natož na úspěch. Na Slovensku je pro levici cesta zarúbaná a to je ideálem naší pravice. Ovšem u nás stále existuje relativně silná komunistická strana a protože ji nelze zlikvidovat ve volbách, tak ji zlikvidujeme administrativně - zákazem. A tím se ČSSD octne ve stejné situaci jako Smer na Slovensku. Není to špatně vymyšleno.

Nedělám si iluze, že vláda levice nějak podstatně změní postavení lidových vrstev. Budeme muset doklopýtat až k revoluci - řekl bych demokratickosocialistické, abych se jejich postavení zásadně změnilo. Jinak je politika ČSSD takové levicovém příštipkaření a KSČM se mu stále více začíná přizpůsobovat. Ale i to může být přínosem. Společná levicová politika může zastavit odírání nejširších lidových vrstev (rozuměj socek) ve prospěch bohatých. Nebožtík Janota (posmrtně mnohokrát vychválený) postavil konstrukci státního rozpočtu ne snižování výdajů, na společenskou spotřebu (školství, zdravotnictví, sociální oblast) zejména. Ať se socky více snaží! Pokud jde o zvyšování příjmů, tak především zdaněním spotřeby, a to je vedle spotřebních daní především DPH. Ta také představuje největší příjem státního rozpočtu. Čím menší příjem máš, tím větší podíl odvádíš do státního rozpočtu. Chudej odvádí do státní kasy prostřednictví DPH třeba 20% svého příjmu. Bohatej díky zdanění DPH jen třeba 5% svého příjmu. Protože neutrácí, ale investuje. Investice zdaněné nejsou, spotřeba ano.

Právě ve zdanění spotřeby se skrývá čertovo kopýtko třídnosti našeho daňového systému. Kalousek se jako čert kříži vzpírá zdanění příjmů. To by poškodilo vysokopříjmové skupiny obyvatelstva a my jsme jejich mluvčí a to jim nemůžeme udělat. Kalousek i Nečas operují tím, že by se tím podvázala konkurenceschopnost naší ekonomiky a to si přece nemůžeme dovolit. Pokud se konkurenceschopností rozumí daňová podbízivost vůči zahraničnímu investorovi, pak ovšem mají pravdu. Ale potřebujeme opravdu nové investice? Nestačilo by lépe využít ty stávající? Samozřejmě že nové investice jsou potřeba, ale ani Nečas, ani Kalousek nijak nevysvětlili, jak souvisí nízké přímé daně s konkurenceschopností, kromě zmíněné již daňové podbízivosti. Mezinárodní srovnání v Evropě ukazují, že konkurenceschopnost není výsledkem daňové podbízivosti. Nejkonkurenceschopnější ekonomiku má v Evropě Švýcarsko (bankovní sektor?) a hned za ním Dánsko a to rozhodně není země s nízkými přímými daněmi. Naopak v Dánsku je progresivní přímé zdanění (zdanění příjmů). Za Dánskem následují další skandinávské země, rovněž s vysokými přímými daněmi. Pánové Nečas a Kalousek tedy lžou, když nám vykládají báchorky o snížení konkurenceschopnosti při progresivním přímém zdanění. Jestli chce pravice zachovat nízké přímé daně a zvyšovat DPH, pak nesmí zvítězit levice. Ta by tomu učinila přítrž. A proto vzhůru na zákaz KSČM.

Jak je z předchozího psaní zřejmé, jsem ženatý. Letos oslavíme čtyřicet let společného života. A protože nejsem žádný poručík Colombo, je načase, abych svou ženu představil. Seznámili jsme se na kursu němčiny, kam jsme oba chodili. Myslím, že to je charakteristické. Kdo hledá partnera v hospodě čtvrté cenové skupiny, najde si partnera, který tomuto prostředí odpovídá. Líbila se mi. Nebyla to žádná kráska, ale bylo to příjemné, dobře vypadající děvče. Nekouřila, měla přirozenou barvu vlasů, ani nebyla nějak přehnaně nalíčená. Velice mě zaimponovala, že sedla ke klavíru a zabrnkala nějakou jednoduchou melodii. Sám jsem hudební antitalent. Na žádný klavír samozřejmě nechodila. Taky mě dostala svou mluvou. Vyjadřovala se bez nějakých intelektuálních kudrlinek, ale také bez vulgarismů, přímočaře a výstižně. Vždycky to sedělo. Dneska už máme společný slovník a musím říct, že mojí zásluhou poněkud zhrubnul. Nebyla to žádná studentka, i já už jsem vystudoval a oba jsme se živili vlastní prací. Dneska mladí lidé vstupují do společného života a přitom jsou existenčně závislí na rodičích.

Tam jsme se jen poznali, kurs byl ostatně malý, nebyl to žádný problém. Na jaře kurs skončil, který vůl by se taky učil v létě, že ano, ale už jsme o sobě věděli a zdravili se. No a pak jsme se setkali u rybníka na koupališti. Ty rybníky jsou mi nějak osudný. Samozřejmě jsem si ke slečně přisedl, mimochodem v plavkách nevypadala špatně, povídali jsme si, rozuměli jsme si spolu a tak jsem jí pozval do kina. Tak jsme spolu začali chodit a po roční známosti se i vzali. Měli jsme štěstí. I když to nebylo štěstí, ale výsledek prozíravosti jejích rodičů. Měli totiž pro svou dceru družstevní byt 2 + 1, určený původně pro její babičku. Patříme totiž ještě ke generaci, kdy rodiče mysleli na své děti a ne jak si užít života. Života je třeba si užít, ale do výše příjmu a ne na úkor příští generace. Tahle zásada je dneska nemoderní. Inu, kapitalismus je přece jen lepší než socialismus.

V bytě byla standardní kuchyňská linka, byl to totiž panelák a pak jsem tam nastěhovali starou ložnici po babičce, to bylo veškeré vybavení. Ta ložnice se velice hodila, protože jsme do nového bytu chodili pilně "uklízet". Výsledek se dostavil. Za osm měsíců po svatbě se narodil první syn. Nebudu popisovat celých čtyřicet let našeho soužití. Dostavily se i pořádné bouřky. To když se mě moje drahá choť pokoušela vydírat - když neuděláš to (cokoliv), tak se s tebou rozvedu. Umím být taky pěkná potvora. To už byly děti dospělé. To mě pěkně naštvalo. Řek´sem, ty se chceš rozvést, tak dobře, rozvedeme se. Měli jsme něco našetřeno, řek´ jsem, vezmu si úspory, koupím si za ně byt, ty si nech barák a já začnu nový život. Samozřejmě, že jsem se rozvést nechtěl, i když myšlenka začít po padesátce nový život není k zahození. Nastalo velké bečení a obrat o sto osmdesát stupňů. Od té doby už o rozvodu nemluví. Klape nám to spolu. Shoda v našich názorech je až pozoruhodná a velice si jí cením. Mám už odpozorované, že když moje žena dětinsky žvatlá a něco dělá, tak povrchní pozorovatel by řekl, ta je ale blbá. Já ale vím, že to je u ní projev dobré nálady a jsem za to rád. Já když trpím přetlakem dobré nálady, tak jdu něco dělat na zahrádku, do dílny nebo garáže. Nebývá to tak často. No, stává se to, abych se příliš nehaněl. A tak si myslím, že to spolu doklepáme.

Pocházím z velice pracovitého rodu. I moji rodiče byli pracovití, i moji prarodiče byli pracovití. Vždycky jsme byli ve vsi první, kdo měli hotovou nějakou sezónní práci - sena, žně, brambory i setí. Nakonec i můj blog je důkazem pracovitosti a to není moje jediná aktivita. Můj děda šel za prací do Německa (už tenkrát) s tím, že si vydělá na pořádnou usedlost. Jeho plány zhatila první světová válka, průstřel plic a následná měnová reforma. Přežil a začal budovat hospodářství s holýma rukama. Dožil se nakonec téměř devadesáti let. Během první republiky jsme už nějaké hospodářství měli. Přišla druhá světová válka, během které jsem se narodil, účast v téhle válce otce minula. Otec pracoval jako zedník, po práci a o dovolených pracoval s dědou na hospodářství a jeho profese se hodila při stavbě hospodářství. Rodiče v podstatě nevěděli, co je dovolená. No a když se zdálo, že se odpíchneme, přišla druhá měnová reforma a následně kolektivizace. Sen o vlastním prosperujícím hospodářství vzal za své.

Kolikrát jsem si říkal - proč, když jsme tak pracovití, nejsme tak bohatí jako Reifů (to byla jednička ve vsi). Dneska už to vím. Trpělivou, poctivou prací se moc nezbohatne. A my jsme z rodu trpělivých budovatelů a ne hazardních podnikatelů. A podnikání s sebou vždycky nese nějaké riziko. Úspěšným podnikatelem může být jen ten, kdo má vysokou toleranci k riziku. Kdo nechce riskovat, ať zanechá myšlenek na podnikání. Z těch, kteří podnikají, se jen málo skutečně vypracuje, ostatní jsou taková šedá zóna. A pak to prostředí - vesnice. Na vesnici se díra do světa neudělá. Proto moji rodiče udělali jediné správné rozhodnutí - klucí budou študovat. Tak dlouho, dokud jim bude talent stačit. A tady nás paradoxně socialismus osvobodil. Dal nám příležitost studovat, ze začátku pravda limitovanou, později bez limitů. Využili jsme této příležitosti. Socialismus nás v něčem omezil, ale zase nám nabízel příležitosti. To co nám nabízel, jsem dokázal využít, co nám odpíral, jsem dokázal oželet. Se socialismem jsme si kvit. Nemusím ho ani vychvalovat, ani zatracovat. A mohl jsem odejít do města a hledat si jiné uplatnění. Ten skok z vesnice do města je zásadní.

Když přišel Listopad, už jsme byli ve městě a byli vlastníky rodinného domku. Zaměstnání odpovídající vzdělání. Léta socialismu jsem rozhodně neproflákal v nějakém přiblblém odboji. Chtěl jsem něčím být a něco mít. Splnilo se mi obojí. A to jsem ještě nevyužil všech možností, které se mi nabízely. Ten, kdo neprošel cestu z vesnice do města, asi neví, o čem je řeč. Tím jsem zároveň mohl svým dětem poskytnout lepší startovací čáru než jsem měl já. Právě srazy absolventů, kterých jsem se v minulých dnech zúčastnil, mě poskytly srovnání. Velká většina vrstevníků kde se narodila, tam taky vyrostla a našla uplatnění. Energetické nároky na přechod do jiného prostředí nulové. O to víc se mohli věnovat svým kariérám. Nic moc. Spočítal bych je na prstech jedné ruky. A tady se dostávám k tomu, co je podstatné. Opravdovým bohatstvím je to, co umím a dokážu to uplatnit. Na mých dětech se to už začíná projevovat. A snad se dočkám i uplatnění svých vnoučat.

A tak se na to podívejme. ČSSD souvisle vládla 8 let (1998 - 2006). A co dokázala? Odpověď je stručná - hovno. Však jí taky voliči dali stop, i když před volbami v roce 2010 slibovala hory doly. Už 17. 12. 2010 jsem v článku Trapná selhání sociální demokracie napsal, že výsledek vládnutí ČSSD je zanedbatelný. Zato dokázala během těch osmi let vystřídat čtyři premiéry, tři z nich za poslední čtyři roky. Ostatně i Zeman vládl čtyři roky jen díky opoziční smlouvě s ODS. Labilnost sociálnědemokratických vlád má jednoho společného jmenovatele - je jím antikomunismus. Pokud bude ČSSD setrvávat na antikomunistických pozicích, labilnosti svých vlád a jejich prakticky nulové výslednosti se nezbaví. V poslední době sice předáci ČSSD téměř přestali s aktivním antikomunismem - došlo jim, že tím ČSSD neprospívají, ale pasivně ho snáší. A tak na jedné straně antikomunismus tolerují, na druhé straně se mu musí podbízet právě pro tuto toleranci vůči němu. Fakta z tabulky se nedají odkecat.

Taky jste si toho všimli? Kdykoliv se dostane do sporu zákazník a firma, pravdu má vždycky firma. A čím je firma větší, tím je její pravda neotřesitelnější. Kdepak nějakej blbeček zákazník, to by hrálo, aby měl pravdu. Stalo se mi to několikrát, poslední případ se týkal právě Telefónica O2. Vlastně se nejedná o jeden případ, jsou to případy hned dva.

Nejdřív to byl paušál pro mobil mojí ženy. Ani nevím, jak se k ní ta nabídka dostala. Cena zaručená, ještě se slevou, asi 40 volných minut, SMS za 2 Kč. Aby byla sleva, tak musel být telefon přihlášený na mně, protože sleva byla podmíněná pevnou linkou a internetem. Mám obojí. Oba jsme u O2. Tak jsem podepsal smlouvu a natěšeně čekal na věci příští. Dostavily se brzy. V první řadě přestali ženě poskytovat telefonní služby. Že prý nová služba bude poskytována až tehdy, až bude zaveden nový tarif. Čekali jsem bezmála dva měsíce. Prý jsou tam nějaké technické problémy a kdesi cosi. A to jsem chodil na prodejnu a řval jsem na ně do telefonu, na prodejně pochopitelně taky. Nicméně dočkali jsme se a napjatě očekávali vyúčtování. Toho jsme se dočkali podstatně dřív. Kouknu na fakturu a ejhle, žádná sleva tam není. Opět telefonuji a ptám se, jak to že tam není sleva? Když ona to byla akční sleva a služba začala být poskytována až po lhůtě. Nojo, namítám na to, jenže smlouva platí dnem podpisu a to akce ještě trvala. Že kvůli vaší neschopnosti (tu neschopnost jsem si opravdu vychutnal) byla služba poskytována až dlouho po skončení akce, je váš problém. Tak při dalším vyúčtování už byla cena správně a fakturovaná částka byla snížena o přeplatek z předchozího vyúčtování. Ovšem, že by se ti dobytkové omluvili, tak to ani náhodou.

Další příklad se týkal karty Citi Bank. Opět jsem byl přesvědčen, jak je výhodné mít kartu Citi Bank a že Citi Bank spolupracuje s O2 a ta na základě této karty poskytuje slevy. Tak si říkám: slevy, dobrý. Jsem klientem České spořitelny a využívám Servis 24 hodin. Přestože je Česká spořitelna drahá (nehorázně), služba je spolehlivá. Ale už mám vyhlídnutou jinou banku a jestli spořitelna nepůjde s cenami dolů, přejdu k ní. Citi Bank má taky službu podobnou Servisu 24 hodin. Ale protože mohu srovnávat, systém Citi Bank se mi zdá otřesný. Je rozhodně daleko méně komfortní než spořitelny. No a abych měl nárok na slevu od O2, musel jsem dát O2 právo inkasovat fakturovanou částku z mého účtu u Citi Bank. Souhlasil jsem. Přišla první faktura, stálo na ní velkými písmeny Neplaťte, bude inkasováno. A nedávno přišla upomínka - evidujeme u vás neuhrazenou fakturu (to byla ta první), zaplaťte nebo… a pak následovaly obvyklé výhrůžky. Volám na O2 a ptám se, máte právo inkasovat, tak proč neinkasujete. Odpověď: my jsme žádali o inkaso, ale banka nám ho nedala. Asi jste neměl peníze. Říkám jim, to je blbost, je to debetní karta s limitem patnáct tisíc. Tolik vaše faktura nedělala. Je to tak, ty peníze nám nedali. Volám na Citi Bank a ptám se, vlastně se neptám, napřed jsem se musel prokousat jejich nemožným hlasovým systémem a teprve potom se ptám - proč jste O2 nedali peníze. Odpověď - oni nežádali. Dokonce jsem uvedl datum, kdy O2 měla žádat. Nic prý tu není.

Tak nevím, kdo ze mě dělá vola? Je to O2 nebo Citi Bank? Nakonec jsem fakturu zaplatil prostřednictví služby Citi Bank, abych měl právo na slevu. Co je ale typické - ani jedna firma neuznala za vhodné se omluvit. A to jsem O2 výslovně řekl: poslali jste mi písemnou upomínku, tak mi taky pošlete písemnou omluvu. To vám, pane, nemohu vyhovět. A jakou mám záruku, že se podobný případ nebude opakovat. Podobně rozpačitá odpověď. Zákazníku, buď rád, že ti nějakou službu vůbec poskytujeme a že nám můžeš dávat svoje peníze.