Červen 2011

Na zahrádce

28. června 2011 v 17:04 | Ivo Adler
Máme zahrádku u rodinného domku. Není velká, ale je naše. A tak si na ní taky pěstuju zeleninu, žena květiny. Sortiment stále zužuji. Některou zeleninu se nevyplatí na zahrádce pěstovat. Podle podmínek na ní moc nejde cibule ani česnek. Je totiž po určitou část dne zastíněná a tyhle cibuloviny vyžadují slunce. Ten česnek mě mrzí. Je totiž stále dražší a ještě nevalné kvality. Ale opravdu to není k tomu. Jenom by zabíral místo, o práci nemluvě. A tak na půlce mé orné plochy pěstuju brambory. Pochopitelně rané. Vydrží mi do vánoc. Takový americký brambory s tenkou nenarušenou slupkou, mňam. Mám záhon rajčat, letos vypadají velice slibně. Je to prima, když si něco ugrilujeme v zahradním krbu (sám jsem si ho stavěl a docela se s ním vytahuju) a můžeme si k tomu utrhnout čerstvé rajče. Zeleninu do polévky - mrkev, kedluben, pórek, zahradní hrášek, celer, to si přece nebudu kupovat. Docela fandím bylinkám - petržel, majoránka, oregano, máta, pažitka, bazalka, libeček, saturejka a meduňka. Využíváme je v čerstvém i sušeném stavu.
Pro vnučku máme záhonek jahod. V našem Vzdělávacím a zkrášlovacím spolku jsme také měli několik přednášek o zahrádce. Zeptal jsem se lektora, co ví o pnoucích (tyčkových) jahodách. Bohužel, nemohl soužit. Tak jsem se rozhodl nic neriskovat, ony sazenice těch pnoucích jahod jsou nehorázně drahé. Ale jinak by se mi to líbilo. Mám totiž zkušenost, že když začnou zrát jahody, začne pršet a jahody začnou zahnívat. Když by byly nad zemí, tak by nehnily. Ale i tak jsem zaexperimetoval. Na trhu jsem si koupil sazenice holandských jahod. I ty byly dost drahé, ale ne tak jako ty pnoucí. Sadba jahod se totiž musí po čase obnovovat na jiném záhoně, jinak se vyžije. A ty moje už byly na záhoně tři roky. A protože na trhu jich bylo jen pár, zbytek záhonu jsem dosázel sazenicemi ze starého záhonu. Ty byly zadarmo. Rozdíl mezi oběma sadbami se projevil až při květu, i když ty moje sazenice se zdály od začátku silnější. Holandské sazenice kvetly růžově, ty moje standardně bíle. Rozdíl ve vzrůstu už byl markantní. Ale holandské sazenice měly daleko větší počet květů a následně i plodů a plodily déle. Neviděl jsem, že by odnožovaly. A tak se holandské sazenice vyplatily.
Teď jsem hrách sklidil a na jeho místo jsem vysel v druhé trati mrkev. Dával jsem ji jako podsev do cibule, ale teď, když cibuli nepěstuju, tak jí musím dát jinam. Mrkev, kterou mám vysetou od jara, už beru do kuchyně. Letos je pěkná. Neustále jsem totiž se ženou ve sporu, když mi vyčítá, že ji jednotím moc řídce. Já jí zase namítám: ty vůbec nebereš v úvahu, že se ta rostlina rozroste. Letos jsem to vyřešil - jednotil jsem, když žena nebyla doma a výsledek se dostavil. Mrkev není jediná zelenina, kterou pěstuju v druhé trati. Ještě vysévám špenát po sklizni brambor. No a jak si tak rejpám záhonek pro zasetí mrkve, objevuju kořeny hrachu s nádorky na kořenech. Luštěniny totiž mají vlastnost získávat prostřednictvím bakterií, se kterými žijí v symbióze, vzdušný kyslík. A právě tyto bakterie vytvářejí ony nádorky. Takže luštěniny působí jako organické hnojivo. Ukazuju to ženě, ta čumí s otevřenou pusou, sousedi čumí s otevřenou pusou, opět jsem stoupnul v ceně.
Ještě máme na zahrádce malý skleník. Vždy tam po jaru dávám pár salátů, víc se to nevyplatí, rychle žene do květu a pak tam pěstuju dvě roubované okurky na salát a papriku. Žena tam cmuchtá sazenice kytek, než je vysadí ven. Zatímco zeleninu pěstovanou open air prakticky nikdy neošetřuju chemicky, ve skleníku se bez chemie neobejdu. Jinak okurky zajdou na plíseň a papriky letos napadly asi svilušky. Musel jsem to postříkat. Jinak by do toho nic nebylo. A odtud pramení můj vztah k bioproduktům. Když chci něco sklidit a mít to aspoň trochu kvalitní, musím použít chemii. Musím ji ale používat kvalifikovaně, dodržovat ochranné lhůty, abych tu chemii sám nekonzumoval. Zatracovat chemii je blbost, ale rvát to do zeleniny bez ohledu na zákazníka je zločin.
S naším spolkem jsem byl v dvojdomku Karla Čapka, druhou část dvojdomku obýval jeho bratr Josef, už ani nevím, jaká je to ulice. Taky jsem byl v Památníku Karla Čapka Na strži u Dobříše, což byla vlastně jeho chalupa. Karel Čapek o zahradničení zasvěceně psal, tuším Rok zahradníka. V obou případech jsem byl zahrádkou u obou nemovitostí zklamán. V Praze žádná zahrádka není, jen skalka a jakési "jezírko", Na strži zahrádka je, ale je tam také domek zahradníka, který se o ní staral, co na ní rostlo, ví bůh. A tak jsem dospěl k závěru - Karel Čapek, jako typický intelektuál, zahradničil především hubou. O skutečné péči o zahrádku nemůže být ani řeč, jen se tak literárně ukájel.

Sex jako sociálně účelové jednání III

23. června 2011 v 12:25 | Ivo Adler
Karel vyzvedl Olgu na domluvené zastávce metra. Vzal si pro tento účel podnikové auto. Říkal si, na co kupovat a udržovat vlastní auto, když si mohu podle potřeby půjčit firemní. Do práce stejně jezdil městskou dopravou a tak auto v běžném provozu nepostrádal. Olgu našel snadno u domluveného stánku s novinami. Měla na sobě krátkou džínovou sukni a tričko. Co se mu na Olze líbilo, že se chová tak, jak se mu to líbí, aniž by jí o to musel říkat. Kalhoty na ženách bral jako nutné zlo, připadaly mu neženské a vlastně ji v kalhotách ještě neviděl. I on měl na sobě džíny a tričko. Bral to tak, že jejich schůzka bude věcná, chtějí přece spolu vařit.
Vstřícně se na něj usmála a bez rozpaků se objali a políbili. Pocítil nával krve do penisu, když ji k sobě přitiskl. I Olgu zavalila příjemná vlna tepla při jejich objetí. Na dnešní den se upřímně těšila. Slibovala si od něj, že ve svém vztahu zase pokročí. "Dneska jsi tu vozem?" zeptala se, když sedali do auta. "Je firemní," odpověděl, "nechci vydržovat vlastní auto, když si můžu půjčit firemní." "Jak ses připravoval na vaření?" ptala se ho během jízdy. "Koupil jsem přední hovězí s kostí a ještě morkové kosti. Nevím ale, jestli vývar bude dost silný a nebudeme muset přidat masox. Maso už jsem včera večer povařil s kořením a kořenovou zeleninou, dneska už polévku jenom doděláme. No a koupil jsem kotletu na řízky." "Tobě se nedá nic vytknout," pronesla uznale. Oceňovala, že vaření pro něj není španělskou vesnicí. Zatím dojeli na sídliště, kde bydlel. Zastavili před panelákem, byla sobota a tak zaparkovat nebyl problém. Vyjeli výtahem do šestého patra. Byt byl naprosto standardní. Malá předsíňka s vestavěnou šatní skříní, vpravo sociál - záchod a umyvadlo se sprchovým koutem. Z předsíňky se šlo do obývací kuchyně - na stěně k sociálu byla krátká kuchyňská linka, proti ní malý jídelní stůl se dvěma židlemi, křeslo, televize. Vedlejší místnost byla ložnice. O předsíňku byla delší než kuchyně a tak se tam vešlo celé vybavení ložnice a ještě zbylo místo pro stolek s počítačem. Když jí byt ukázal, povšimla si, že v něm naprosto chybí jakákoliv dekorace. Nebylo v něm nic zbytečného. Jen to, co je k bydlení potřeba. Byt byl vybaven velice věcně a prakticky a věrně odrážel charakter svého majitele. Prohlédnutím bytu se o Karlovi dověděla víc než sáhodlouhými výklady. Ocenila, že v bytě byl pořádek. Žádné povalování věcí nebo neuklizené nádobí. Však se také Karel na návštěvu připravoval. Řekl si: pořádek a čistota jsou moje vizitky, tak ať si neudělám ostudu.
I když Olgu vybízel, aby se nepřezouvala, důsledně trvala na tom, že se přezuje a přijala připravené pantofle. Když proběhl seznamovací rituál, jemně přitiskl Olgu ke zdi a něžně ji objal. Říkal si, na vaření je ještě chvíli čas a ten se dá vhodně využít. Levou rukou jí objal v pase, pravou vzal za bradu a zdvihl ji hlavu. Tázavě se na něj podívala. Začal se jemně otírat svým obličejem o její a dotýkat se jí ústy. Prsty zajel do jejích vlasů a přidržoval si její hlavu. Bože, řekla si, on to snad chce. Nemýlila se, celou cestu myslel na to, jak jí to udělá. Myšlenka na milování jí nebyla cizí, ale před obědem? Rozpačitě mu začala jeho něžnosti vracet. Pomyšlení, že je s mužem, který splňuje její představy o životním partnerovi a že jí chce, s ní udělalo svoje. Tělem jí projela ostrá vlna žádosti. Přitiskla se k němu a široce rozevřenýma očima mu pohlédla do tváře. Porozuměl její výzvě. Zdvihl ji, odnesl do ložnice a položil na postel. Natočila se nabok, aby jí mohl rozepnout zip na sukni. Stáhl jí sukni i kalhotky. Zatímco ze sebe rval oblečení, Olga si stihla sundat tričko a podprsenku. Jen co byli oba nazí, dychtivě se na ní vrhnul. Začal jí líbat po celém těle. Přerývaně dýchal a mručel. Ty jsi ale zvíře, pomyslela si Olga. Vyzývavě se pod ním vzpínala, zarývala prsty do jeho zad a vstřícně roztahovala nohy. Začal zpracovávat rukou její klín a, ač to nebyl jeho šálek kávy, políbil její nalitý klitoris. Hlasitě zasténala. Dál už se nedokázal ovládat. Vnikl do ní a prudce a naléhavě si dělal místo v její pochvě. Jen co její pochva zvláčněla, přešel na strojový rytmus, o kterém věděl, že v něm vydrží dlouho. Svědomitě vytahoval celý penis a znovu zasouval. Olžino sténání přecházelo místy v ječení. Kopala nohama a vypínala se pod ním. Nakonec v prudkém finiši začal stříkat. Jejich hlasy se spojily v závěrečném ryku. Odsunul se stranou z jejího těla a oba vyčerpaně oddechovali, neschopni hovoru.
"Neměli bychom začít vařit?" zeptala se Olga po krátkém odpočinku. Vděčně jí políbil na prs a zvedl se z postele. I Olga vstala, "trochu se opláchnu", sebrala oblečení a odešla do sprchy. Karel se také oblékl a začal připravovat věci na vaření. Na stůl dal staré noviny a začal nad nimi čistit mrkev a celer. Olga za chvilku přišla z koupelny, zevnějšek opět jako ze žurnálu. "Jsi boží!" pronesl uznale Karel. Jen se shovívavě usmála. "Jak si daleko s vařením?" "Já bych nastrouhal do polívky mrkev a trochu celeru, jestli ti to nevadí. Začni vařit polívku, ochutnej jí, jestli do ní nepřidáme masox a připravuj knedlíčky. Já oškrabu brambory, připravím okurku na salát a ty můžeš připravovat maso na řízky." "Fajn, ten celer tam klidně dej, mám celer ráda. Myslíš, že ty knedlíčky budou jako zavářka stačit, nepřidáme nudle?" "Já mám radši řidší polívku a tak bych tam nudle nedával."
Technologie vaření se rozběhla na plné obrátky, Karel dělal pomocné práce, na Olgu zbyla finální úprava. Oba měli ze vzájemné spolupráce radost. Karel se jakoby náhodou Olgy občas něžně dotkl, pohladil jí po zádech, oplácela mu to úsměvem. Za necelé dvě hodiny měli uvařeno. Zatímco Olga dosmažovala řízky, Karel připravoval prostírání. "Co budeš pít?" zeptal se jí. "Co ty?" "Dnešek je pro mě sváteční, dám si plzeň." "Můžu se napít s tebou?" "Jistě." Po obědě se Olga vyčkávavě podívala na Karla, "tak co, chutnalo?" "Ano, bylo to dobrý. Dáme si kávu? Musím se ale omluvit, nemám zákusek. Zákusky si běžně nedávám. Ale jestli chceš, pro nepředvídané okolnosti tu mám Metro dezert." "Kávu si dám ráda a nepohrdnu ani dezertem. Seď, já jí uvařím."
Po kávě a dezertu se Olga nabídla: "umyju nádobí". "Nech nádobí být, máme na programu důležitější věci", řekl Karel a přiklekl si k Olžině židli. "Co máme na programu?" zeptala se. "Syn mojí sestřenice dělá na Ministerstvu životního prostředí, zeptal jsem se ho, jestli by tam nebyl pro tebe nějaký flek a řek´ mi, že na Inspekci životního prostředí by bylo místo. Neměla bys zájem? Kvalifikační předpoklady bys, myslím, splňovala." "Co to je za práci?" "Je to nějaká kancelářská práce, občas výjezd do terénu. Plat, takovej nějakej standart." "To by bylo ohromný, vůbec jsem netušila, že můj život nabere takový obrat." "Dobře, řeknu příbuznému, aby to rozjel." Olga v duchu přemítala? Je to vůbec možný, že mám takovou kliku. Sex, který zpočátku vypadal jako úplná náhoda a nakonec najdu nejen partnera, ale i zaměstnání. Zatím ale na sobě nedala nic znát. "Olgo, nejsem žádnej puberťák, nechci, aby naše setkání bylo pouhou epizodou. Chtěl bych, aby to byl vztah na celej život. Budeš se mnou chodit vážně?" "Ano, ano, ano" křičela Olga, objala ho kolem krku, přitiskla svou tvář na jeho a začala ho líbat. Uchopil jí kolem pasu, vstal a řekl, "pojď do ložnice." Teď už nebylo pochyb, co budou dělat. Olga sama se svlékla, rozestlala postel a v posteli udělal místo Karlovi. Milovali se bez spěchu a prvotní překotnosti, vychutnávali si jeden druhého. Už to byl sex zavedeného páru. "Ty ses ani nezeptal, jestli mám nějakou antikoncepci", řekla Olga Karlovi s jemnou výčitkou. "Antikoncepci u dívky, jako jsi ty, předpokládám, ale i kdyby jí neměla, neviděl bych v tom nic tragického. Věříš na první dojem?" "Proč se ptáš?" "Protože když jsem tě poprvé uviděl, tak jsem si řek´ tahleta ano. A všechno, co jsem s tebou zatím prožil, mě v tom utvrzuje. Tvoje chování jsem ani jednou nemusel v duchu opravovat. A v tom vidím obrovský příslib do budoucna. Jsem rád, že jsem tě potkal."
Obrátila se k němu bokem a vsunula svoje stehno mezi jeho nohy. Ochotně ji mezi ně pustil. Přitiskla se k němu a políbila ho. "Jsme pár?" byla to napůl otázka, napůl konstatování. "Jsme pár," přisvědčil.

Lidé vyjdou do ulic

19. června 2011 v 17:14 | Vladimíra Dvořáková
Profesorka Dvořáková má strach: Lidé vyjdou do
ulic. A bude to zlé
13.4.2011 4:45 -
Odvážná profesorka politologie,
předsedkyně Akreditační komise Vladimíra Dvořáková
je současnou politickou situací v naší zemi vyděšena.
Poukazuje kriticky na to, že jde o stav již dlouho
neúnosný, který může mít dalekosáhlé důsledky.
"Hrozím se toho, až lidé vyjdou do ulic, protože není žádná
jiná únosná alternativa toho, co by mělo následovat.
Netroufám si odhadnout, co všechno se pak může stát a už
teď si jen přeju, aby to, pokud je to vůbec možné, dopadlo
dobře," vyjádřila se pro ParlamentníListy.cz.
Zatímco všechna česká média už se naučila skloňovat spojení vládní krize zcela automaticky, politoložka v
těchto dvou slovech vidí obrovský varovný vykřičník.
"Víte, to se už nedá vůbec okomentovat z hlediska politologa. Ta současná situace se již zcela vymkla
všemu, co politologie umí vydedukovat, spočítat a odhadnout. Spíš byste se museli obrátit na znalce
mafiánských praktik - protože pouze o ně v české politice již jde," odpověděla profesorka politilogie z VŠE
Vladimíra Dvořáková ParlamentnímListům.cz. Původní otázka přitom zněla, zda sdílí pocit některých
analytiků, že v kauze Věcí veřejných, která se původně zdála být nasměrovaná k ministru dopravy Vítu
Bártovi, jde o zcela jinou figuru. Totiž o premiéra Petra Nečase.
"Těžko říct, mafiánské praktiky opravdu komentovat neumím. Zřejmé je, že se stále více jedná o to, kdo
koho kdy odstřelí - (zatím jen politicky), všichni na všechny sbírají kompromitační materiály, které
skladují, aby je ve správnou chvíli vytáhli. Politici se obklopují podivnými experty, místopředseda vlády
vystartuje na novináře s nějakou údajnou nahrávkou, kterou vzápětí popře a připadá mu to normální. Na
ministerstvech se vyhazují odborníci, aby se nahradili kamarádíčky, kteří problematice většinou vůbec
nerozumějí. A přihrají se jim obrovské smluvní platy," rozhořčila se politoložka.
Připustila, že vždy odmítala jakékoli konspirační teorie, ale současná situace ji nutí i s nimi počítat,
poněvadž se zdají být také velmi častým nástrojem.
Podle ní jsme v přímém přenosu svědkem rozpadu systému. "Nikdy jsem si nemyslela, že to budu moci
takto rychle sledovat na vlastní oči a ve své zemi. Bojím se však toho, jak se bude hledat alternativa,"
přiznala své obavy z budoucnosti politoložka Dvořáková. Podle ní by bývalo bylo řešení, kdyby nová vláda
před rokem okamžitě a trvale přerušila veškeré penězotoky do stran i mimo ně. "Jenomže to prostě u nás,
jak se ukazuje, není možné. Pokud se o to někdo pokusí, zůstane sám a zbytek mafiánů ho dostane," řekla
profesorka Dvořáková.
Dodala, že je skutečně otázkou času, nežu nás lidé vyjdou do ulic. "Jen bych si přála, aby to nakonec nějak
dobře dopadlo. Současné nálady totiž napovídají tomu, že by mohlo dojít i k velmi nepříjmeným
konfrontacím, jež by nebyly asi sametové," uzavřela politoložka.
Vladimíra Dvořáková situaci v zemi kritizuje již delší čas. A varuje...
Již před měsícem hovořila v ČT o rostoucí nespokojenosti ve společnosti, která jde ruku v ruce s
radikalizací názorů. I tehdy státní správu obvinila z mafiánských pratik a nevyloučila, že by lidem mohla s
tímto vývojem dojít trpělivost. Za pravdu jí následně dali i ParlamentnímiListy.cz oslovení sociologové.
Uznali, že varování před radikalismem je na místě.
"V podpalubí roste nespokojenost, ale na palubě Titaniku se tančí. Lidi jsou naštvaní, že politici neřeší
věci, které by měli, a místo toho provozují hrátky, kdo co na koho ví. To jsou praktiky mafie, ne státní
správy," uvedla tehdy pro ParlamentníListy.cz Dvořáková.
"Zabývám se revolucemi a vím, že nejsme v Tunisku a Egyptě. Ale nestačím se divit, kolik fašizujících
proudů se dostává do různých pozic," naznačuje, že lidé si mohou uvědomit, že volební proces není to, co
může problémy společnosti vyřešit. "Stačí se podívat na doprovodné internetové chaty k Hyde parku, jaký
charakter měly těsně po volbách a jak se ty názory nyní radikalizují," upozornila v březnu profesorka
Dvořáková, která bývá častým a vítaným hostem v diskusních i zpravodajských pořadech České televize.
Podle sociologa Jana Hartla, který je ředitelem STEM, je zavedeným vzorcem od politologů to, že když
vidí rostoucí napětí ve společnosti, tak varují před radikalizací a extremismem. "Varování před ním je tedy
na místě, když ve společnosti nepřevládá klidný racionální typ komunikace. Ale my jako sociologové
mapujeme nejen situace, ale i procesy ve společnosti. A náznaky nějaké radikalizace nevidíme. Přesto bych
názor kolegyně Dvořákové viděl jako memento," uzavřel v březnu svůj názor Hartl

Delfínek

16. června 2011 v 16:46 | Ivo Adler
Jak už jsem dříve napsal (Hnusné vánoce), moje žena příležitostně chodí vypomáhat do jedné prodejny, aby asociálové nekradli nad míru. Kradou samozřejmě pořád, ale díky dohledu se to daří udržet v relativně přijatelných mezích. Je to taková prodejna typu Vše za 39. Mezi její zboží patří i plyšový delfínek, bratru za 9 Kč. Na tom by nebylo nic zajímavého, nebýt jedné okolnosti. O delfínka byl najednou veliký zájem. A protože moje žena se hodně pohybuje mezi lidmi a má oči otevřené, záhy na ten zájem přišla. Konala se totiž nějaká charitativní akce (vždycky je na co vybírat, kapitalismus už je takový) a odměnou pro dárce (50 Kč) byl právě takový delfínek. Jiné potvrzení pro dárce nebylo. Přispěl jsi, tu máš delfínka. No a bystří dealeři na to záhy přišli. Koupili delfínka v obchodě a dárcům ho dávali proti daru. Že to je příspěvek do jejich kapsy, o tom taktně pomlčeli. Jistě, lidi se tu okrádají o koruny. Ale korunka ke korunce a za chvilku je milion. Co je to ale proti tomu, co se rozkrádá ve veřejných financích. Pak se divíme, že zlodějna se naší společností šíří jako morová nákaza.
Vím, že charita je jeden velký švindl. Parazituje na ní spousta nejrůznějších existencí. Každá taková charitativní nadace může 70 % příjmů utratit na svou režii, charita není zadarmo, že áno. Pro velké donátory je charita především byznysem. Jsou to náklady na reklamu, které si mohou odečíst od daňového základu. To se vyplatí. A ještě jeden skrytý půvab charita má. Jejím prostřednictvím mohu dát peníze tomu, komu chci. Syn holduje automobilovému sportu? Fajn, založí si sportovní klub Junior Racing Team, tatínek mu dá sponzorský dar, daňově odečitatelný, syn je spokojen, tatínek je spokojen, jen společnost přišla jaksi zkrátka. Proto jsem proti takové šejdířské dobročinnosti. Nejvíc společnosti pomůžeš, když budeš řádně platit stanovené daně. Míra zdanění je věcí racionální úvahy. Co ještě lze a co už nelze. A ve všech rozvinutých zemích platí - s rostoucími příjmy míra zdanění stoupá. Jen tyhle "rozvojové" kapitalistické země prosazují stejnou míru zdanění, nejlépe prostřednictvím DPH, díky které se prohlubují sociální rozdíly. Je to svého druhu prvotní kapitalistická akumulace. Prohlubuje sociální rozdíly, ke kterým došlo během privatizace. A pak premiér Nečas vyzývá dopraváky - nestávkujte, prohlubujete sociální napětí. Že sociální napětí prohlubuje jeho vláda svojí politikou, o tom nechce ani slyšet.

Česko v (střední) Evropě

11. června 2011 v 17:44 | Ivo Adler
Být ve střední Evropě není žádný pech. Region celkem tuctový, bez přístupu k moři, oné dálnici zadarmo, ani žádné významné zásoby nerostných surovin se tu nenalézají. Členitý terén příliš nenapomáhal ani integračním snahám o vytvoření jednotného státu. Jen to vyvraždění Slavníkovců jakou dalo práci. Zato máme velice problematické sousedy - Němce. Od dob Přemyslovců, a tedy od úsvitu našich národních dějin, jsme byli součástí "svaté říše římské národa německého". Byli jsme sice Češi, ale součást této říše. Český kníže/král byl jedním z kurfiřtů, kteří volili německého císaře. Dodnes se s Němci dohadujeme, zda Karel IV. byl více německý císař či český král. A pak jsme, my volové, nevyužili dobrodiní, které nám nabízel návrat do "Říše" v podobě německého protektorátu. Už dávno jsme mohli sdílet osud Lužických Srbů a využívat výhod a dobrodiní němectví.
V Německu nikdy nezanikly tendence k obnově Velkoněmecké říše, narážely však na hráz socialistických zemí pod ochranou tehdejšího Sovětského svazu. Po převratu v roce 1989 tyhle tendence rychle expandovaly a navíc se objevil nový prvek - domácí přicmrndálkové německého šovinismu, usilujícího o obnovu "svaté říše římské národa německého". Hanobení naší národní minulosti začalo patřit k "dobrému tónu" naší oficiální společnosti. Zapojili se do něj (téměř) všechny naše sdělovací prostředky a podléhají mu i naši politici. Co kdyby…? Je nutno si ponechat otevřená zadní vrátka. A co je typické - tyto síly jsou naprosto totožné s antikomunismem. Útoky na socialismus, ať si to jejich autoři uvědomují či nikoliv, jsou útoky na naši národní existenci a také přinesou odpovídající plody.
Brzy po převratu vyšla kniha "Úloha Čechů v dějinách nové doby" (Praha 1991, 690 stran), kterou pod pseudonymem Podiven (jméno sluhy knížete Václava) vydala trojice autorů P. Pithart - to je ten, co má tak jemný sluch, P. Příhoda a M. Otáhal. Tváří se jako zrcadlo nastavené českému národu, které má sloužit "demýtizaci" našich národních dějin. Ve skutečnosti je to pomlouvačný pamflet na naše národní dějiny. Na české dějiny se dívá s povýšeneckým despektem agresora a pohrdáním Čechy. Je to živel zaostalý, primitivní, málo tvořivý, který si neumí sám vládnout. To je konfrontováno s ušlechtilým posláním Němců, kteří přicházeli jako nositelé vyšší kultury, hospodářské prosperity a státotvorného poslání. I nedávno vydané dvoudílné "Zamlčené dějiny" od novináře Mladé fronty dnes (není divu, Mladá fronta dnes je v německých rukách) Tomáše Krystlíka jsou sestaveny věrně podle uvedeného protičeského schématu.
A tak se objevuje otázka: co bude se zločiny druhé (rozuměj české) strany? V nějaké vesnici na Jihlavsku se objevil hrob s tělesnými pozůstatky, pravděpodobně odsunutých Němců. Všechny sdělovací prostředky hromadně spustili dojemný pokřik - kdo to zavinil? Němci si to zavinili sami. Po celou dobu okupace jsme čelili státnímu teroru protektorátní mašinérie, útlaku a ponižování až po nezastřené pokusy o genocidu. A pak se podivujeme, že několika opilým gardistům ujely nervy a zabili pár Němců. Chápu je, i když je neomlouvám. Pokud se podaří vypátrat viníky, rozhodně zaslouží odsouzení, přinejmenším morální, ovšem s přihlédnutím ke kontextu doby. Sudeťáci se toho hned chytli a předseda sudetoněmecké organizace Franz Pany v sobotu 11. 6. na začátku sudetoněmeckého sjezdu v bavorském Augsburgu vyzval prezidenta Václava Klause, aby se omluvil sudetským Němcům za minulá příkoří. Prý britská královna se omluvila Irům za příkoří na nich spáchané. Tak to ne, pánové! Ústy britské královny se agresor omlouval napadenému. Vy chcete, aby se napadený omluvil agresorovi. To je pěkná blbost. S tím, co máte na svém kontě, můžete tak akorát mlčet a být rádi, že vás nesoudíme za vaše zločiny. S báchorkou, že zločiny obou stran jsou rovnocenné u nás neuspějete. Vlastně se omlouvám - u pánů Pitharta a spol. možná ano.

S kurvama

8. června 2011 v 9:41 | Ivo Adler
Mám teď hodně povinností. A protože blog je ve výčtu povinností až na konci, tak to odnáší. V minulých dnech jsem absolvoval dva srazy absolventů. O jednom jsem už psal, zbývá mi ještě ten druhý - sraz maturantů po x-letech. Ani by celkem nebylo o čem psát, báby a dědkové se sešli a kecali, nebýt jedné zajímavé okolnosti. Sedím sám v kupé (rád cestuju sám, můžu přemejšlet o nesmrtelnosti chroustů a pozorovat krajinu), když tu se s velkým halasem přiženou do kupé dvě mladé ženy. Že to jsou kurvy jsem poznal brzo. Už to jejich halasné chování o něčem svědčilo. Tipnul bych to na prostituci v kamenném domě, nevypadaly na dívky pracující u silnice. Hádal jsem, že mění působiště nebo jedou na nějakou akci. Oblečené do uniformy mladých žen: mikina a džíny, jedna z nich krátké (ty ještě sehrají svoji roli), samozřejmě proklatě bokové. Když si sedly, koukalo jim kus prdele. To mi nevadilo. Na změnu působiště jsem usuzoval podle jejich zavazadel, každá měla pořádný kufr.
Jen co si sedly, jedna z nich (ta v těch krátkých kalhotách) hned začala telefonovat - jó, spojka mi to přivezla, jedu tam, je to v pořádku. Je vidět, že prostituce je organizovaná. Že jsou to kurvy jsem usuzoval i z jejich slovníku: já se tam vykundím!!! Slovník byl trochu přisprostlý, ale zase ne víc než Agáty Hanychové. Řekl bych, že patřily do střední kategorie těchto pracovnic. A taky, sotva si sedly, si vyhrnuly trička, aby bylo vidět, jaká mají opálená a tetovaná těla. I to jsem vcelku ocenil.
Řešil jsem problém, jak se k nim mám chovat, s kurvama přece jenom člověk tolik zkušeností nemá. Neodsuzoval jsem je, to né, živí se poskytováním placeného sexu, co má být? Seděl jsem u okna a bylo mi blbý dívat se celou cestu z okna a ani se na ně nepodívat. Věc byla ale delikátní, ty dívky sotva sedly, hned začaly upravovat svůj zevnějšek a upravovaly ho celou hodinu, co jsme spolu jeli. Došlo i na holení nohou u té dívky s krátkýma kalhotama. Tak jsem si řekl, že se budu chovat přirozeně a vtažen do děje jsem s nimi prohodil pár slov, ba dokonce jsem byl i trochu galantní. Děvčata se chovala vstřícně, ale bez nějaké vlezlosti. Žasl jsem, co všechno se dá na ženské vizáži upravovat - vlasy, oči, make-up, ruce, holení nohou zlatý hřeb programu. Přitom to podle mého názoru vůbec nepotřebovaly. Ale asi mají na svůj vzhled jiná kritéria. Samozřejmě k tomu potřebovaly celou sérii kosmetických přípravků. Tak jsem si řek´, holky, vás ten zevnějšek stojí peněz.
Kurva je povolání, se kterým člověk nevydrží do důchodu. Co bude dál, dívky zřejmě neřeší. Zatím asi mají peněz dost. Jedna z nich říkala, zapálila jsem si na nástupišti, přišel za mnou železničář a prej, je za to pokuta a já měla jen švýcarský franky. Nevím už, jak ten finanční problém vyřešila, ale zřejmě si poradila. Možná se děvčata řídí heslem - užij dne, uvidíme, co přinese zítřek. Nebo čekají na nějakého prince na bílém koni. Princové na bílém koni se vyskytují jen ve filmu, ne v reálném životě. Když nějaká kráva čeká na svého prince, nakonec musí ze svých představ slevovat nejvíc. A nebo mají v záloze nějaké "ctnostné" povolání, třeba učitelka v mateřské školce. Kdoví. Už je asi nepotkám.
Můj přátelský postoj byl oceněn: jedna z dívek mi nabídla slané preclíčky, vzal jsem si způsobně jeden a ona povídá, vemte si všechny, trochu jsem zaváhal, ale pak jsem si je vzal. Když jsem přišel do hospody, kde se sraz konal, dal jsem do placu nejen historku, ale i preclíčky. Všichni to ocenili.

Biopotraviny

4. června 2011 v 10:44 | Ivo Adler
Tak tu máme skandál s okurkami. Přesto, že jsou bio, lidé po nich dostávají krvavé průjmy a někteří už na toto onemocnění umřeli. Hned od začátku jsem si řekl, že tyhle bioprodukty jsou pěkná lumpárna a zároveň lákadlo pro blbé snoby. "Já kupuju jen bio!" Jsou takoví blbci. Potraviny, a vůbec všechny produkty, by měly být především hygienicky nezávadné. Jsou biopotraviny hygienicky nezávadné? Kdo to může tvrdit. Pod označením bio se zpravidla rozumí, že při jejich výrobě nebyly použity chemické prostředky, žádné jedovaté postřiky, umělá hnojiva!, barviva, konzervanty, o genetické modifikaci nemluvě. Ale znamená to hygienickou nezávadnost? Ani náhodou. Vždyť ta zmutovaná bakterie, snad Escherichia coli, která krvavé průjmy způsobuje, není žádný chemický prostředek, ale úplně běžná bakterie, se kterou normálně koexistujeme. Navíc, jak potvrdí každý biochemik, na ty okurky se musela nějak dostat. A dostala se tam právě ošetřením, resp. pohnojením těchto okurek organickým hnojivem - močůvkou. To jsou ty vychvalované biometody.
Tahle informace se nemohla prezentovat ve sdělovacích prostředcích. Celý trh s biopotravinami by totiž šel do prdele. Zvlášť Španělé dělali jako šílení. Pochopitelně, jejich lukrativní kšeft byl v háji. A požadovali horentní kompenzace. Tak se objevilo, že se vlastně neví, co tu epidemii způsobilo. A horečně se pátrá po tom, co vlastně tu nákazu způsobilo. Nechybí ani šílené spekulace o nějakých teroristických útocích. Pátrá se ve skladech v Hamburku. Zbytečně. Příčina je u výrobce. Postříkali jste to (organickou) hnojnicí, hajzlové, a teď se k tomu nechcete přiznat, abyste nepřišli o své zisky. Na normálních potravinách už se tolik nevydělá a tak se razí nový módní trend - biopotraviny. To je kšeft! Žádná chemie, ona je ostatně dost drahá, ale pěkně všechno přírodní produkty a ještě to draho prodám jako něco extra.
Aby bylo jasno. Vůbec neodmítám organická hnojiva. Naopak. V našich půdách je zoufale málo humusu. Jak by taky bylo, když stáda krav jsou vybita a o hnůj nezavadíš. Všechno se dohání jen umělými hnojivy. Pro naši přírodu to má katastrofální důsledky. Vidět zajíce v přírodě je svátek. Koroptev jakbysmet. Drobná lovná zvěř je na použití chemie nejcitlivější. Kachny a bažanti jsou jen díky tomu, že si je myslivci uměle odchovávají a bažanty pak vypouští přímo před hlavně lovců. Leč nezoufejme, Holanďani už se nabídli, že k nám budou hovna dovážet. A možná už je dováží. Lze koupit balený kravský hnůj, zrovna tak slepičí trus. Je to domácí nebo zahraniční produkce? Nevím. Dovézt organické hnojivo (hnůj, močůvka) na celé hektary by taky přišlo pěkně draho. Jak ven z toho srabu? Řešení je jednoduché, cesta složitá. Návrat k socialismu. Vyrábět potraviny kvalifikovaně, ve velkém a levně. Tak, jak se k tomu naši zemědělci dopracovali během let socialistického vývoje. Tuhle cestu jste zavrhli, ač socialismus byl materiál, ke kterému jsme se těžko dopracovali a se kterým se dalo dál pracovat a zlepšovat ho. Mohli jsme se mít líp. Ale chtěli jste kapitalistický ráj, tak ho máte, volové.