Květen 2011

Netopýři

31. května 2011 v 23:12

Kinematografie

24. května 2011 v 21:09 | Ivo Adler
Tak jsem byl na 8. besídce absolventů naší základní školy. Teda, pro mě to byla první účast na této besídce. Neustále mi totiž chodily pozvánky na moji adresu z dětských let. Až na předposlední besídku mi to došlo správně, ale to už jsem měl závazek jinde. Letos to byla moje premiéra a obávám se, že i derniéra. Setkání po tolika letech byla úplná katastrofa. Potkat ty lidi na ulici, tak je vůbec nepoznám. Zvláště vzhled dam byl naprosto tristní. Jedním slovem - báby. Ale některé poznatky byly zajímavé.
Shodou okolností si ke mně sedl spolužák ze třídy (byly tam čtyři třídy našeho ročníku), se kterým jsem se docela kamarádil. Kamarád se vyučil dramaturgem, dlouhá léta pracoval na Barrandově a spolupracoval s jedním naším předním filmovým režisérem. Samozřejmě, že vím jakým, ale nechci dělat drby. Bohémská nátura kamaráda se nezapřela - zatím co já jsem pil pivo za 25 Kč, kamarád musel mít nějakou směsku, o dalším nemluvě. Měl k tomu i odpovídající postavu. Protože to bylo přes večeři, tak si každý něco dal. Řek´ jsem si, dáš si něco lehkýho a dal jsem si rybí file. I tak jsem se s tím trochu přežral. Ale bylo mi líto to nechat. Přece jen je na mně ta dieta znát, už nejsem tak rozežranej jako dřív. Už jsem se s tím přejedením na štěstí srovnal. Však mi také dámy složily poklonu, že jsem nejvíc sobě podobnej. Ale s úděsem jsem sledoval, jak se ostatní cpou tatarákem se čtyřma topinkama. Trochu se s tím jídlem předváděli. Ale zpět od gastronomie ke kinematografii.
Dozvěděl jsem se zajímavé věci. Docela šokující zjištění bylo, že občan ček repablik jde do kina jednou za rok. Z toho samozřejmě vychází, že filmem se u nás vydělat nedá. Kromě naprostých výjimek, které se prodají do zahraničí, je každý film ztrátový. Odhaduje se, že k rentabilitě filmu musí být 50-ti milionové divácké zázemí. Státy, které takové zázemí nemají, nemají nárok. Česko nevyjímaje. Kinematografie v takových zemích je jakousi jejich národní libůstkou. Chtějí se prezentovat, tak si natočí pár filmů, ale už dopředu ví, že skončí ztrátou. Kdo si sežene aspoň 30 mega, jako Václav Havel (za míň se film ani natočit nedá), může si splnit nějaký svůj sen. No a stát nebo nějací mecenáši to zaplatí, pokud si to mohou dovolit. Proto Menzel a další filmoví tvůrci volají po poměrech za totáče, kdy stát velkoryse filmy dotoval. Ekonomika je v tomto neúprosná. Také z toho vyplývá, jaký byl Pomeje blbec, když na dluh produkoval film, který stál minimálně 70 mega. Kamarád řek´zcela nekompromisně, ten Jirka si zničil život. Ostatně Dejdar na tom svém díle také prodělal kalhoty, teď je rád za roli Ozzáka, aby měl aspoň na splátky. A ještě jsou tito opičáci tak drzí, že nám dávají rady do života.
Samozřejmě, že malé národní kinematografie tím de facto končí. Ne nadarmo Francie, pyšná na své kulturní tradice, volá v Bruselu po povinném podílu evropských filmů v Evropské unii. Francie těsně líže 50-ti milionovou hranici. Prosrala závod o světové prvenství s Anglií v 18. a 19. století a nezadržitelně padá do druhé ligy. Světová kinematografie tím přichází o díla se svérázem národního lovu, ale s tím se nedá nic dělat. Největší kinematografií světa je Indie. Ne nadarmo se centru indického filmového průmyslu - Bombaji říká Bollywood. Bohužel, indické filmy jsou pro normálního evropského, či spíše euroatlantického diváka nestravitelné. Ale myslím, že se to časem poddá. Docela se na tyto filmy těším. O svéráz národního lovu sice přijdeme - pozor, Rusko splňuje parametry, ale zato na plátna našich kin vtrhne problematika vskutku světová, pro kterou nekončí svět u gibraltarské skály. A to je pro kulturu dobře.

P. S. Havlův film Odcházení stál čtyřicet milionů a je to propadák. No ale Havel si na něj peníze sehnal a tak nehrozí, že by kvůli dluhům musel prodat dům v Dělostřelecké ulici nebo "chalupu" na Hrádečku. Polistopadoví kamarádíčkové stále fungují. Hlavně že se panstvo při natáčení dobře bavilo.

Leonardo da Vinci

20. května 2011 v 9:46 | Ivo Adler
Čumím v Louvru na obraz Mony Lisy právě od Leonarda da Vinci a něco se mi na něm nezdá. Přestože je to banální portrét, připadá mi, že je na něm něco záhadného a znepokojujícího. Nejsem žádnej kunsthistorik a neumím popsat, co to je. Je to takový můj instinkt a já na svoje instinkty dost dám a snažím se je brát v potaz. Něco udělám, právě proto, že mi to radí můj instinkt a pak se na základě rozboru modelové situace nějakého učeného pána/paní dozvím, že jsem právě takhle měl jednat a také vědecké důvody proč. O vědeckých důvodech nemám ani páru a přesto si mohu říct, jednal jsem správně. Proto vždycky, když zaregistruju ve svém nitru zneklidňující a tísnivý pocit bez jakéhokoliv důvodu, rozum mi radí - bacha, chlapče, tady něco není v pořádku.
Leonardo da Vinci byl beze sporu genius, který nebyl jenom umělec, ale i špičkový vědec své doby. Zabýval se celou řadou vědních oborů, namátkou mechanikou, optikou, chemií a ten výčet rozhodně není úplný. A nezapřel v sobě umělce, když hledal objektivní měřítko krásy. Aby se mohlo říct mimo veškerou pochybnost: toto je krásné. Zkrátka jít na krásu s metrem. Taková kritéria jsou, například ideál ženského těla 90 - 60 - 90. Nebo pravidlo zlatého řezu? pro velikost obrazu - kratší strana obrazu délka strany čtverce, delší strana délka úhlopříčky čtverce. I tady by se našlo příkladů více, ale nejsem žádný encyklopedista. Da Vinci se mimo jiné zabýval objektivními měřítky krásy lidského obličeje. Zůstala po něm řada studií, kde zkoumá proporce lidské tváře a vzájemné vztahy mezi jejími jednotlivými částmi.
Ve středověku nebylo zvykem, aby umělec své dílo podepisoval. Díla vznikala na objednávku, to je ostatně pořád stejné, ale objednatel nestál o to, aby dílo hyzdil podpis autora. Dílo bylo jeho a dost. Proto se autorství děl někdy těžko a složitě dokazuje. Umělci proto dost často, pokud to šlo, zobrazovali na těchto dílech sama sebe. A tím aspoň skrytě uplatňovali svoje autorství. U Vinciho se předpokládá, že se takto zobrazil na obraze Spasitel světa (Salvator mundi), kde tvář spasitele je tváří Leonarda da Vinciho. U Leonarda da Vinci je známa kresba jeho podobizny ve zralém věku. A teď to začne být zajímavé. Pečlivým proměřeným proporcí obličeje portrétu Leonarda da Vinci, Salvatora a Mony Lisy se zjistilo, že všechny tři obličeje mají stejné proporce. Z tváře Mony Lisy na nás hledí Leonardo da Vinci a výsměšně se nás ptá - tak co, blbečkové, přijdete na to? Ostatně, pocit, že v úsměvu Mony Lisy je něco výsměšného, jsem měl vždycky. Proto se o jejím úsměvu psalo, že je záhadný. Leonardo si tímto zavtipkoval na náš účet.
Nedosti na tom. Dlouhou dobu je výzvou pro moderní vědu tzv. Turínské plátno. Tedy plátno, do kterého byl údajně zabalen Ježíš Nazaretský po svém sejmutí z kříže a které zachovalo obrysy Ježíšova těla i tváře a které představuje snad nejcennější křesťanskou relikvii. Katolická církev se dlouhá léta zuřivě bránila objektivnímu zkoumání tohoto plátna. Na svatost se zkrátka s metrem nesmí. Když už ale situace byla neudržitelná, tak souhlasila, aby se radiokarbonové metodě zkoumání stáří plátna podrobily ústřižky z jeho okraje. A zkoumání prokázalo nepříjemnou věc, plátno pochází ze středověku. Ježíš do něj v žádném případě zabalen být nemohl. Podobných příkladů odporu církve a nejen katolické ke zkoumání relikvií je více, ale o tom někdy příště. Nojo, ale na plátně přesto obraz existuje. Koho zobrazuje a jak vznikl. A tady se naskýtá fantastická domněnka. Vznik plátna je sice datován o sto let dříve než žil Leonardo, ale najít si sto let starou látku není zase tak velký problém. Turínské plátno je první dochovanou fotografií v historii. Princip camery obscury a rozkladu sloučenin stříbra světlem byl znám už dávno před Leopardem, ale on to dokázal spojit a vytvořit první fotografii. A kdože je ta postava na plátně? Pečlivým proměřením obličeje se opět prokázalo, že je to tvář Leonarda da Vinci. Umělec si na náš účet zavtipkoval po druhé. Nebudu se pouštět do podrobností, které jsou velice odborné a které může potvrdit a nebo vyvrátit jedině zevrubné vědecké prozkoumání plátna vědci. A dočkáme se informací, které jsou daleko fantastičtější než báchorky o pohřebním rubáši Ježíše Nazaretského.

BRAŇME SE

17. května 2011 v 13:05 | Přemysl Janýr (prý)
A nazývejme věci pravými jmény
Současná tzv. "vládna rozpočtové odpovědnosti" se chová jako spolek tří lupičských tlup najatých svými ochránci a sponzory, aby pro ně dělaly špinavou práci. To znamená prosazovat takové
zákony, podle nichž bude možné nás "legálně" okrádat. Jejich kořistí jsme MY
MY co žijeme od výplaty k výplatě
MY co máme strach z nemoci a ze stáří, z toho, že nebudeme mít na zaplacení jejich "regulačních" a jiných poplatků ve zdravotnictví
MY co žijeme v neustálém strachu ze ztráty zaměstnání a následné neschopnosti splácet půjčky a hypotéky
MY co už dnes máme problém platit tzv. "tržní" nájemné, přestože vykonáváme i dvě zaměstnání
MY co pracujeme 10 a více hodin denně abychom se v zaměstnání udrželi, neznelíbili se šéfům a dopřáli svým dětem alespoň trochu toho "nadstandartu", jako jsou zájmové kroužky a letní tábory
MY co stojíme ve frontách na pracovních úřadech a pro náš vyšší, nebo naopak nižší věk jen těžko sháníme zaměstnání
MY co jsme v důchodovém věku a stále pracujeme abychom si např. udrželi byt kde jsme prožili celý život
MY co jsme nic nezrestituovali ani nerozkradli
MY co jsme v listopadu 1989 cinkali klíči v naději, že systém, který nám slibovali "sametoví řečníci", bude spravedlivější a morálnější
MY co platíme jejich luxus
Bránit se ovšem můžeme prostřednictvím občanských iniciativ nebo prostřednictvím odborový
ch svazů
Příležitost budeme mít 21. května 2011 na Václavském náměstí ve 13 hod. na shromáždění proti zákeřným reformám, svolaném odborovými svazy
Pokud nepochopíme, že musíme začít pomáhat jeden druhému a navzájem se podporovat, abychom
v této "demokratické" diktatuře peněz přežili, pak sami sebe odsoudíme do podřadného postavení
slouhů a poddaných pánů uhlobaronů, knížat a jejich poskoků a oni s námi budou podle toho zacházet.
Jednejme tak abychom se mohli nazývat: OBČANÉ
Pozn. Ivo Adler
Je to stejné jako v roce 1989. Taky výzva, abychom něco odmítli. Taky v roce 1989 jsme něco odmítali a kam jsme to dopracovali. Pokud se zároveň neřekne, co dělat, čím nahradit současnou vládu, jsou podobné výzvy na hovno. Už víš, koho budeš volit, občánku? Jestli ne, tak si to ujasni. Je to důležitější, než nějaké demonstrace.
Od roku 1989 se doba přece jenom změnila. Tehdejší režim neumožňoval diskusi o tom, jak ven ze společenské krize. Dnes je tato diskuse možná a to především díky internetu. Oficiální sdělovací prostředky (tisk, rozhlas, televize) ochotou ke svobodné diskusi zrovna nehýří. Svobodnou diskuse je svobodná především tím, že z ní nikdo není předem vyloučen, ani marxismus. Na to mnozí rádoby demokrati rádi zapomínají. Chceme-li společnost změnit, nelze z názorového portfolia marxismus vyloučit. Vyloučení marxismu z dikuse je pravě tak prozíravé, jako když si horolezec před výstupem na skálu vyndá z batohu mačky. A bez diskuse o programu společenské společenské změny jsou všechny demonstrace jen povykováním davu v ulicích. Přestaňme se bavit o tom, co nechceme a začněme se bavit o tom, co vlastně chceme.

Vládní krize na pokračování

13. května 2011 v 12:51 | Ivo Adler
Musím se skromností sobě vlastní prohlásit, že jsem geniální. Řekl jsem si, že nebudu komentovat každý prd na naší politické scéně, to bych se upsal, klidně to přenechám placeným řiťolezcům do vládních prdelí, kteří se ve svých předpovědích postupně zesměšňují. Nemohu ale nepřipomenout, že jsem 24. 1. 2011 v článku Petr Nečas předpověděl, že jeho vláda bude nepřetržitým sledem vládních krizí a taky proč. Přirovnal jsem jeho vládu k vládě Vladimíra Špidly pro jejich společný antikomunismus a opírání se o středové strany. V našich podmínkách žádná středová strana právě pro jejich antikomunismus neexistuje a všechny zápasí o své místo na pravici. To mohou zlepšit jenom na úkor jiných pravicových stran a proto si vzájemně podráží nohy. Zrovna teď jsem si přečetl na Seznamu titulek: VV na tajné poradě snili o roztržení ODS. Pochybuje snad ještě někdo o správnosti mých soudů?
Jak dál? Antikomunismus se stále více stává známkou politické nekompetentnosti. Sociální demokraté si na to už dávají do určité míry bacha, ale jen do určité míry. Kdyby si měli vybrat mezi vládou s VV nebo s komunisty, padnou si do náruče s véčkaři. Poplatnost náladám davu je pro sociální demokraty typická. Koalice ČSSD + VV (+KSČM) tedy rozhodně nehrozí, protože VV zůstávají tvrdě antikomunistické. S VV vstopupila do politiky spousta nových tváří, které vycítily svoji příležitost. Chtějí se na antikomunismu "udělat" a proto jím doslova bobtnají. S komunisty nikdy, jsou přece nedemokratičtí. Jak demokratické jsou Věci veřejné si udělá představu každý sám. Náš nejprohnanější politik - Kalousek je v antikomunistických vyjádřeních velice umírněný, knížepán jakbysmet. Jen blbci bijou do antikomunistických bubnů. Ostatně těžko nebýt antikomunistickými s Bártou a Johnem v čele. Jaké se vlastně nabízí řešení? Nové volby, politicky nejtransparentnější řešen? Ojojoj, jako když pokropíš čerta svěcenou vodou. Vždyť ty volby jsou tak drahé a kdoví jak by dopadly? Stranické kasy jsou vymetené a obecně peněz je ve společnosti málo. I ti bohatí sponzoři se zdráhají pustit chlup. Některé strany ještě nezaplatily dluhy z minulých voleb a už mají dělat nové? Ne, volby ne. A tak se můžeme těšit na další potácivý chod Nečasovy vlády až do příštích regulérních voleb. Jedním si však můžeme být jisti. Na tom, jak odrbat řadového občana, se strany vládní koalice, jak dokazuje připravovaná důchodová reforma, shodnou.

Babička

11. května 2011 v 10:44 | Ivo Adler
Dávno, dávno tomu, kdy jsem popatřil do její tváře. Ne, nehodlám psát lyrickou prózu na způsob Boženy Němcové. Navíc, lyrika se mi hnusí. Život není pro romantické lyriky, ale tvrdé rváče. Ale i já, jako většina lidí, jsem měl babičku. Dokonce dvě. Ale psát budu o té z matčiny strany. Vyrůstal jsem s ní ve společné domácnosti. Prý jsem jí podobný. Byla to prostá venkovská žena, žádná estétka, natož intelektuálka. Na prvním místě u ní byly základní hodnoty: abychom měli co jíst, co na sebe, jak budeme bydlet, jaké budeme mít živobytí. V prostředí, ze kterého jsme vzešli, uspokojení těchto potřeb nebylo zdaleka samozřejmé. A moje babička byla dokonalý produkt svého prostředí.
Uměla vařit, pravda, byla to prostá venkovská jídla, ale chutnala. Zabíjeli jsme ročně dvě prasata a naše jitrnice byly vyhlášené. Sami jsme si pekli chleba, měli jsme totiž v domě chlebovou pec a takový mi ještě neupekli v žádné pekárně. My děti jsme dostali vejškrabek, co se vyškrabalo z díže na chleba, to byl ten vejškrabek. Ovšem největší gastronomický zážitek z pečení byl pociperák. To je ovocný koláč na plech s borůvkami, pečený v peci. Jakou ten měl kůrčičku, to se v žádné troubě nedocílí. Ale dneska už se objevují pekařské výrobky, u kterých stojí - pečeno v kamenné peci. Nojo, jenže v takové peci se musí topit dřívím, děda vždycky štípal dříví příslušné délky, pochybuji, že se v dnešních kamenných pecích topí dřívím. Když se pec rozpálila, babička nametla mokrým pometlem uhlíky na stranu a uprostřed se pekl chleba. Občas se v chlebu objevil uhlík, vydloubli jsem ho a jedli dál. Na kvalitě chleba to neubralo. Nakládali jsme si svoje zelí. Dělám to do dneška, všichni ho chválí. Udili jsme si svoje uzené a babička věděla, jak ho naložit. Vyráběli jsme si vlastní máslo, tvaroh a sýr.
Samozřejmě, že ovládala všechny venkovské práce. Největší rasovina byly žně. Posekat a sesbírat obilí, to byla opravdu fuška, u žita zvláště. Děda sík´, maminka s babičkou sbírali. Když otec přišel z práce, pozor, byl zedník, žádnej kancelářskej, tak šel síct taky. Já jsem roznášel dopředu nadělaná povřísla, eventuálně stahoval snopy do řady, kde se z nich stavěli mandelíky. Taky jsem hlídal mladší bratry. O tom dnešní děti nemají ponětí. Když jsme obilí svezli do stodoly, tak jsme ho mlátili. Až do nákupu družstevní mlátičky (otec dělal v družstvu jednatele) jsme samozřejmě mlátili cepy. To mě moc nešlo, když mlátí víc lidí, musí mlátit v určitém rytmu, aby se nepoflákali. Udržet ten rytmus mi dělalo problém. Existovala na to i určitá říkanka podle počtu mlátících osob. Tohle naštěstí trvalo krátce, pak se ve vsi založilo strojní družstvo a koupila se mlátička.
Tím babiččina venkovská kvalifikace nekončí. Znala léčivé byliny a uměla je používat. Do dneška vím, že na zanícené rány je jitrocel. Sama si je sbírala. Zrovna tak koření. Znala jedlé houby za běžný rámec. Když potřebovala houby do kuchyně, řekla mi ráno, skoč do lesa pro nějakou houbu, hříbky samozřejmě byly nejžádanější a zpravidla jsem něco přines. Uměla kurýrova drůbež i některé problémy velkého dobytka. Samozřejmě uměla kuchat, škubat, stahovat - věci, při kterých dnešní dámy omdlévají. Jako děti jsme při zabíjení zvířat běžně asistovali. Věděli jsme, že když chceme mít maso na talíři, musíme zvíře napřed zabít. Dnešní uslitaný soucit se zvířátky je mi k smíchu. Jedno bych jí ale vytknul. Byla hluboce věřící. Každou neděli jsem s ní zápasil, jestli půjdu do kostela. Venkovský kluk má o trávení volného času jinou představu, než že ho bude trávit v kostele. Navíc do kostela to bylo pět kilometrů. Někdy jsem zvítězil, někdy prohrál. Naučil jsem se aspoň prohrávat i vítězit. A ještě jednu vlastnost měla: nenosila spoďáry. Ten odpor ke spoďárům mám po ní.

Nový záznamník pro babičky a dědečky.

7. května 2011 v 10:03 | Anna Sindelar
Dobré jitro ........ momentálně nejsme doma.
Po zaznění zvukového signálu zanechte prosím vzkaz:
- Jestliže jste jedno z našich dětí, zmáčkněte jedničku
a dále zvolte číslo podle pořadí,
jak jste se nám narodily, abychom věděli,
koho z vás máme očekávat,
- Jestliže potřebujete, abychom vám hlídali vaše děti,
zmáčkněte dvojku,
- Potřebujete-li si půjčit naše auto, zmáčkněte trojku,
- Jestliže potřebujete, abychom vám vyprali a vyžehlili
prádlo, zmáčkněte čtyřku,
- Chcete-li, aby dnes u nás spala vnoučata, zmáčkněte pětku,
- Jestli chcete, abychom vyzvedly vnoučata ze školy,
pak zmáčkněte šestku,
- Jestliže chcete, abychom uvařili na neděli nebo vám
nedělní oběd doručili k vám domů, zmáčkněte sedmičku,
- Chcete-li příjít najíst se k nám, zmáčkněte osmičku,
- Potřebujete-li od nás peníze, zmáčkněte devítku,
- Máte-li v úmyslu pozvat nás na večeři
nebo nás vzít do divadla, začněte hovořit, posloucháme !!!!!!!"

Je to jako ilustrace manipulativního jednání se starými lidmi k mému předchozímu článku Stáří.

Stáří

6. května 2011 v 13:52 | Ivo Adler
Vždycky, když mi zavolá můj švagr, stereotypně se mě zeptá: jak se daří. Stejně stereotypně odpovídám, stojí to za hovno. Ne snad proto, že bych se měl nějak materiálně špatně, i když jsou důchodci, kteří se materiálně špatně mají, ne proto, že by nějak selhávala rodina, i když i to by mohlo být lepší, ale vcelku se dá říct, že se neúprosně dereme za svými cíli, ale proto, že si až protivně uvědomuju, že jsem starej. Tuhle mě bolí, támhle mě píchá a lepší to nebude. Pokles výkonnosti je přímo katastrofální. Ujdu dneska deset kilometrů a jsem zhuntovanej jako dřív po pětadvaceti. Jdu si kondičně zaplavat, hodinu plavat vydržím, ale když vidím, jak kolem mě sviští ti mlaďoši a člověk je rád, když se drží na hladině, mám akorát vztek. O sexu taktně pomlčím, ale i s tím žrádlem je to bída. V obchodních pasážích supermarketů jsou stánky s nejrůznějšími pamlsky - kup si mě, kup. Copak ale můžu, když se po každém najedení bojím stoupnout na váhu? Úplně musím změnit svoje stravovací návyky. Stáří je v podstatě neustálá údržba neúprosně chátrající tělesné schránky. Vůbec se nedivím, že se na ni někteří lidé vyserou.
A to má naše generace ještě štěstí. Žili jsme totiž v socialismu. Jedním z prvních výdobytků Listopadu bylo prodloužení odchodu do důchodu. Dobrá, to jsem skousnul, dokonce jsem rok a půl přesluhoval. A snad nám tento stát dokáže vyplácet důchody až do smrti. U generace našich dětí to není zdaleka jisté, u vnuků se neodvážím spekulovat. Prý odchod do důchodu v sedmdesáti! Kdo vydrží do té doby pracovat, pokud nepracuje jako kníže Schwarzenberg, který usne, kam sedne? Řidič za volantem si schrupnout nemůže. Ale některé firmy už prý s tím schrupnutím lidí v práci počítají. Při této hranici odchodu do důchodu to bude nezbytností. A co pokles fyzické výkonnosti? Jsou práce, která vyžadují fyzické nasazení a člověk v tomto věku zákonitě nemůže stačit. Řešení - vyhodit ho z práce, ať si živoří někde na okraji společnosti.
Náš Vzdělávací a zkrášlovací spolek sdružuje hodně starších lidí. Však se taky bereme za jejich práva. Práva starých lidí jsou totiž soustavně ignorována. O všech společenských záležitostech totiž rozhodují lidé v produktivním věku. A jako platí - sytý nevěří hladovému, tak mladý nevěří starému. Co on ví o tom, jak velkou překážkou jsou pro člověka s dvěma francouzskými holemi schody. Podchod pod silnicí - no samozřejmě po schodech, jak jinak. Máš hole - máš smůlu. Město starým lidem moc nepřeje. Mým ideálem je žít na samotě u lesa, vedle supermarketu, polikliniky a lékárny. Přitom starých lidí neustále přibývá a tím přibývá i problémů. Nemělo by se s tím něco dělat? Jako američtí osadníci vypisovali prémie za skalp indiána, není načase vypsat prémii za skalp důchodce, Nečasi? Staří lidé si naštěstí začínají uvědomovat, že nemohou být jen o objektem, o kterém společnost rozhoduje, ale že musí do toho procesu rozhodování sami aktivně vstoupit. Jejich politický potenciál je obrovský. Není daleko doba, a někde tomu už tak je, že budou tvořit čtvrtinu společnosti. Až si uvědomí svoje možnosti, tak tu stávající partu šizuňků vyrazí i s futrama. Někteří potentáti na místní úrovni už stříhají ušima a začínají si staré generace více hledět. Jde o jejich koryta. Někde spí libým spánkem. Ale "národní obrození" staré generace je dobrým příslibem do budoucna. Starej neznamená blbej a společnost to pocítí.

Čína a Tibet

4. května 2011 v 14:03 | Ivo Adler
V našem Vzdělávacím a zkrášlovacím spolku jsme měli přednášku o Číně. Přenášel nám pán, který jezdí do Číny opakovaně a na delší dobu - 3 až 4 týdny a tak Čínu nezná jenom z rychlíku. Navíc má bohatý fotografický materiál. Hovořil jsem s ním i mezi čtyřma očima a má před tím, co Čína dokázala, velký respekt. S tím se ostatně netajil ani během přednášky. Navštívil i Tibet. Bez jakýkoliv omezení, jenom po něm čínské úřady chtěly prohlášení, že zná svůj zdravotní stav a že pobyt ve vysokohorském prostředí snese. Při nadmořské výšce, ve které Tibet leží, to není nic mimořádného.
Především však z celé přednášky bylo patrné, jak explozivní rozmach Čína zaznamenává i jak se to promítá do životní úrovně obyvatel. Drtivá většina obyvatel Číny současný režim podporuje, to ovšem našim hlásným troubám antikomunismu smrdí a proto naše sdělovací prostředky účelově vyzobávají některá negativa z čínské reality, která tam samozřejmě jsou. Rozvoj Číny se ale úplně popřít nedá a proto se občas v našich sdělovacích prostředcích přece jen o Číně objeví pravdivá informace. Co ovšem naše sdělovací prostředky zatajily zcela, bylo fiasko naší účasti na Světové výstavě v Číně. Naším pavilonem prošlo asi 7 promile návštěvníků výstavy. Velice chabý výsledek pro zemi s bohatou tradicí výstavnictví. Čína je zemí, ve které dochází k bouřlivému rozmachu infrastruktury a ruku v ruce s tím jde i hospodářský rozvoj. O životní úrovni nemluvě. Má to ovšem jedno obrovské minus - v zemi vládne Komunistická strana a to je v očích našich antikomunistů neodpustitelný hřích.
Zpátky k Tibetu. Tibet je od 13. století součástí Číny prostřednictví dynastických vztahů a k jejich upevnění došlo ve století 16. Samozřejmě, že vztah Tibetu a Číny byl tu pevnější, tu volnější podle toho, jak silná byla ústřední čínská vláda. Nikdo ale tuto integraci Tibetu do Číny nezpochybňoval. I sám dalajláma, který ve svých rukou soustřeďoval jak duchovní, tak světskou moc, byl kromě tradičního výběru ("převtělování!?") ve svém úřadě potvrzován čínským vládcem. Současného dalajlámu potvrdil v jeho funkci Čankajšek. Teď se ovšem na obzoru rýsuje průser. Současný dalajláma tu nebude věčně, navíc žije v exilu a kdo potvrdí nového dalajlámu v jeho funkci? Tak se připravují nejrůznější šachy, jak tyto základní souvislosti obejít.
Za zmínku stojí, proč je vlastně dalajláma v exilu? Vysvětlení je velice prosté. V roce 1949 zvítězila v Číně socialistická revoluce. V roce 1950 ti bezohlední komunisté zrušili v Číně otroctví. Naší přátelé demokracie a svobody Tibetu zrovna dvakrát nevytahují na světlo fakt, že dalajláma měl v té době 12 000 otroků. Reakce na sebe nedala dlouho čekat. V Tibetu vypuklo protičínské povstání, jehož hnací silou byli mniši. Kláštery na Východě (Čína, Tibet, Mongolsko, s otazníkem Japonsko) jsou trochu jiného ražení, než jsme zvyklí. Připomínají do značné míry bojové mnišské řády, známé z evropského středověku. Proto tamní mniši věnují velkou pozornost cvičení v bojových sportech (Šao-lin, známe to z holywoodské produkce) a s jejich pomocí ovládali okolní obyvatelstvo, včetně únosů dětí, ze kterých se rekrutovaly nové generace jak mnichů, tak otroků. S vítězstvím komunistů měli utrum. Proto povstání, proto útěk do exilu. Ne náhodou byly v Mongolsku kláštery rozpuštěny. Nebylo to kulturní barbarství, jak se snaží podsouvat antikomunisté, byl to politický boj. Což ostatně platí i pro naše poměry po Únoru.
V Tibetu zůstaly kláštery zachovány. Chování mnichů se ale příliš nezměnilo. Je stejně vyděračské a bezohledné jako bylo dřív. Pro to existují očitá svědectví. Arogantní mnišské gangy olupují trhovce na tržišti, pří návštěvě paláce Potala, sídla dalajlámy, podrobují návštěvníky ponižující prohlídce a vydírání. Mnišské gangy byly asi hlavní hnací silou nedávných protičínských pogromů v Tibetu. Ale jejich obětí je i domácí obyvatelstvo. V tom nedělají rozdíl. Proč s tím úřady nic neudělají? Ti zkurvení bolševici nechtějí jitřit národnostní cítění obyvatel a sází spíše na pokojné překonávání problémů. Čína je vytrvalostní běžec, její civilizace existuje přes 4 000 let a ve světovém vývoji zdaleka neřekla poslední slovo. Tohle se ovšem naší antikomunistické sebrance vůbec nehodí do krámu a proto zamlčují historickou pravdu. Ale pravda se nakonec stejně prosadí. To nemám ze své hlavy. Lásku si radši nebudu brát do huby.