Duben 2011

Velikonoce

29. dubna 2011 v 10:01 | Ivo Adler
Velikonoce byly opět hnusné, jak jinak. Zrovna přišly do období, kdy se slaví různé jmeniny a narozeniny, které se, ač by nemusely, slaví u nás, starých. A tak na Bílou sobotu jsme opět s vyplazeným jazykem nakupovali, vařili a pekli. Žrádla kvanta. A to jsem v týdnu před tím navštívil svoji praktickou lékařku s blíže nespecifikovanými potížemi a ta mi řekla: milý pane, vy jste zdravý, ale musíte se zhubnout. Jestli se nezhubnete, tak mi sem vůbec nechoďte. A hned mi zvážila - 112 kg při 181 cm. Žádné vepřové, žádné uzeniny, žádné bílé pečivo a omezit příjem jídla. O tvrdém alkoholu nemluvě. A do toho přijdou gratulanti s různými prezenty. Jak už jsem psal ve svém článku Návštěvy a dárky 8. 3. 2009, přece jen už jsou trochu vycvičení a nosí jako dárky žrádlo a chlast, jenže co s tím, když má člověk držet dietu.
Vypořádal jsem se s tím chlapsky - všechno jsem sněd co nejdřív a pak jsem začal s dietou. Snad mi to Bůh a paní doktorka Cajthamlová odpustí. Nějaké okázalé vyhazování jídla do popelnice jako je tomu v případě televizního pořadu Jste to, co jíte u mě nepřichází v úvahu. Jsem venkovan a jídla si vážím. Vím, co to dá práce, než se dostane na stůl. Stejně je ten pořad postavený na hlavu. Měl by začít od peněz. Zadavatel (pokusný králík) by měl říct: tady máš stovku na den a sestav mi jídelníček tak, aby strava byla vyvážená a přitom abych se při ní hubnul. Nebrat při stravování ohled na stav peněženky snad může paní doktorka, ale ne běžný strávník. Proto se její pokusy většinou míjí účinkem.
Neděla měla tradiční průběh. První ve frontě strávníků byl švagr. Zastavil se u nás před návštěvou bazénu, zlikvidoval připravené jednohubky, oběd odmítl, že by se mu špatně plavalo a po návštěvě bazénu se laskavě naobědval. Na chvíli si i zdříml, ono takové plavání vyčerpá a pak odjel domů. Jen co odjel, přijeli první mladí s vnučkou. Tak z téhle návštěvy jsem měl radost. Lucinka od začátku dubna začala chodit do školičky, líbí se jí tam a nestůně, snacha začala chodit do práce s volnějším režimem, takže tady všechno funguje, jak má. Babička koupila Lucince pomlázku a řehtačku, která ovšem pro ni byla velká, ale Lucinka to nevzdala a řehtala ze všech sil, k velké radosti všech přítomných. Tady to funguje, jak má, což se nestává až tak často. Snacha vyprávěla, že před velikonocemi měly ve školce "velikonoční tvoření" maminek s dětičkami. Hezký, takový americký. Nesměle jsem opět nadhodil otázku druhého dítěte, mladí se zatvářili velice neutrálně. Nebudu tlačit na pilu. Mladým ale přece jen bylo blbí, že se všechno slaví u nás, a tak řekli, že plánují grilovačku u nich. Už se těšíme.
Až navečer, po odjezdu mladých, se dostavila návštěva třetí a nejproblematičtější. Úhlavní přítelkyně s manželem, dcerou a jejím přítelem. Čekali jsme na ně celé odpoledne, ale dávali si na čas. Nakonec jsem byl rád, že přišli až večer, protože mladí a oni by bylo přece jen dost. Pravda, čekali jsme jen manželský pár, ale jejich dcera nedala jinak, že se chce s mojí ženou vidět. Moje žena slaví velké společenské úspěchy. Tak jsme to skousli. Co však bylo nejhorší, že manželé přišli a tvářili se jako prdel. Co jsou v důchodu, jsou neustále ve při. To jim samozřejmě na náladě nepřidá a tu špatnou náladu přinesli jako dárek sebou. Seděli jsme venku, opékali jsem v krbu buřty, které přinesli, já se jako věnoval hostům a žena uvnitř připravovala pohoštění, resp. ho aktualizovala. Obě dámy se tam pod záminkou pomoci při přípravě chodily do kuchyně vyřvat, zatímco já jsem venku dělal kašpárka, abych rozptýlil chmurnou náladu. Taky jsme si se ženou řekli, že už k nim chodit nebudeme. Aby nás zásobovali svou špatnou náladou, to nemáme zapotřebí.
Na velikonoční pondělí přišli mladí číslo 2. I tady to šlo. Syn mě informoval, že stavba sítí je stavebně dokončena, čekají jen na předchozí etapu, která svůj podíl nedokázala dodělat. Nemají mezi sebou takového tahouna, jako je můj syn. Řekl, že si najmou nějakého právníka, aby to dotáhl administrativně. Syn od března dělá u nového zaměstnavatele, první dva měsíce roku dělal vedoucího jedné prodejny, ale nelíbilo se mu tam a tak si našel jiné místo u jedné zahraniční firmy. Líbí se mu tam a už stačil skromně povýšit. Co však bylo naprosto šokující, jeho předpředchozí zaměstnavatel, taky zahraniční firma, kde dělal v loňském roce, ho kontaktoval, že prý by s ním chtěli jednat o případném návratu. Tak jsem zvědav, jak to dopadne. No samozřejmě, protože pořád bydlí v pronajatém provizoriu, uvažují o slušnějším bydlení do doby do doby, než si postaví, to nebude zítra a následně dítěti. Není to v tom životě jednoduché. Pořád čekám, kdy ten život půjde tak nějak samospádem a pořád se nemůžu dočkat. Snad časem.

Petr Cibulka

22. dubna 2011 v 14:12 | Ivo Adler
Dostal jsem e-mail s článkem Krádeže století (byly to dva díly) Petra Cibulky, ve kterém tepe, světe div se, polistopadové zlořády. Ovšem Petr Cibulka je skalní antikomunista, kterému mozek vypovídá službu, když uvidí červenou barvu. Není zdaleka sám, ale od ostatních se liší tím, že dokáže své názory souvisle formulovat a není v anonymitě. Anonymními antikomunistickými xindly se internet jen hemží. Jsou příliš zbabělí na to, aby se pod své názory podepsali. Petr Cibulka zbabělý není. Jak by také byl, když má své, neukojené, politické ambice. Jeho Pravý blok ve volbách propadá. Jediný Cibulkův program a vlastně celého Pravého bloku je nenávist. Cibulka nenávidí bývalé (komunistické) mocipány i současné (antikomunistické) mocipány, patrně proto, že mezi nimi sám není.
Už samotná premisa článku je zavádějící. "Země úpěla pod komunistickým jhem". Žádné úpění jsem neslyšel, nejvýš nadávání po hospodách. Tam se nadávalo vždycky a vždycky na režim právě panující. Přesto bych to nepodceňoval. Komunistický režim se prostě přežil a přestal odpovídat potřebám současnosti, proto se od něj lidé odvrátili. Nemám možnost si ověřit tvrzení Petra Cibulky o komplotu mezi KGB, StB a kontrolovanou částí disentu, reprezentovanou Václavem Havlem. Nakonec Václav Havel v pojetí Petra Cibulky byl estébák. Nakonec proč ne, jeho spis byl zlikvidován mezi prvními. Jedno ale vím určitě: masové projevy nespokojenosti na konci roku 1989 nebyly výsledkem nějakého komplotu, ale projevem vůle lidu. A ta nakonec rozhodla. Žádným komplotem lidi na náměstí nenaženeš.
Lidé na náměstích věděli, co nechtějí, ale nevěděli, co chtějí. Právě na tomto blogu jsem publikoval jeden z raných projevů Václava Havla z polistopadového období, ve kterém sliboval všechno možné, jenom ne likvidaci socialismu. Pravé cíle listopadového převratu vyplynuly až později. Byla to restaurace kapitalismu. Že se na této restauraci podíleli i někteří členové KSČ, je fakt. V každé vládnoucí straně se najdou hochštapleři, kteří využívají příležitosti ke svému prospěchu. A ti svou příležitost vycítili. Ale vykládat Listopad jako organizované předání moci špiček KSČ části disentu a ideových souputníků, koncentrovaných v Prognostickém ústavu ČSAV, je fantasmagorie Petra Cibulky. Krach moci KSČ byl všechno možné, jenom ne organizovaný. Byl to doslova chaotický útěk ze zákopů, které nikdo nechtěl hájit. A proto i doporučení Petra Cibulky jsou zcestná. Nemocnou společnost nevyléčí ještě více antikomunismus ani ještě více kapitalismu. Kapitalismus je churavý ve všech vyspělých zemích. Indikací této nemoci je obrovský státní deficit ve vyspělých zemích. Léčba této společnosti nespočívá v restauraci kapitalismus, ale v renesanci socialismu a to si antikomunističtí zoufalci odmítají připustit.

Jánošík naruby

20. dubna 2011 v 22:00 | Pavel Jajtner
V posledních dnech můžeme jen žasnout nad tím, jak rychle stárnou včera ješaktuální témata, která hýbala celou společností. Nepředstavitelný skandál
včerejška úplně pohltí ještě děsivější skandál dneška. Všichni známe legendy o
zbojnících, kteří bohatým brali a chudým dávali. Symbolem za všechny je
literárně i filmově mnohokrát stylizovaný Juro Jánošík.
Dnes jsme svědky toho, že je jednodušší a výhodnější, protože bez trestu a bez
rizika, chudým brát a bohatým dávat. Čím jiným je plánované zvýšení daně z
přidané hodnoty, než tímto jánošíkovstvím naruby? Protože jsou i jiné možnosti,
jak snížit zadlužení a vydělat na důchody, není to nic jiného než projev
naprosté bezradnosti naší současné vlády. Podle jejích plánů budeme platit
nejvyšší nepřímé daně v Evropě, a to i ze základních potravin a kulturních
statků, zejména knih. Kromě jiného je tato politika podkopáváním vzdělanosti
národa, která už beztak není valná.
Jíst, oblékat se, bydlet, topit a svítit musíme všichni. V tom nejzákladnějším
je osobní spotřeba přibližně stejná, bez ohledu na příjmy. Zvýšení nepřímých
daní proto postihne nejvíc ty nejchudší. Jeho dopad je tím krutější, čím menší
příjmy člověk má. Je rozdíl, zda oněch 17,5% z veškeré osobní spotřeby zaplatí
manažer s platem 100 a více tisíc měsíčně, nebo žena, která odměnou za to, že
svědomitě vychovala 4 děti, kvůli kterým pracovala dlouhé roky jen na zkrácený
úvazek za málo peněz, má dnes necelých 6 tisíc měsíční penze. Z toho se vyžít
nedá. A ještě doplácet na neschopnost vlády?
Současná vládní koalice slíbila před volbami nezvyšovat daně. Jedna z koaličních
stran se dokonce dostala do parlamentu jen proto, že slíbila skoncovat s
prohnilostí ve státní správě a nepředstavitelnou korupcí kolem státních zakázek.
Dnes touto stranou otřásá korupční skandál neslýchaných rozměrů. Vyšlo najevo,
že cílem působení této strany ve vládě bylo plánovité rozkradení miliard
určených na státní zakázky. Ze zažité praxe posledních vlád se stal reálný
podnikatelský záměr.
Každá rozumně hospodařící rodina v situaci, kdy její příjmy poklesly, odloží
velké investice. To je rozumné. Kdo by nechtěl mít krásný dům, pohodlný a
zánovní automobil, každoroční dovolenou v cizině .? Ale žít se dá i bez toho.
Není třeba mít všechno hned. Kdo se zadlužuje tam, kde to není nezbytně nutné,
nejen, že se chová neodpovědně, ale trestá sám sebe. Platí totiž úroky, a tak
živí lichváře. Tak je tomu v běžném životě, například v rodině. V hospodaření
státu je tomu jinak. Nepatrná menšina jedněch neodpovědně nadělá zbytečné dluhy
a drtivá většina jiných, která si to nepřála, ale nemohla se bránit, pak ty
dluhy bude platit.
Místo toho, aby se naše vláda, pokud se udrží, chovala jako každý rozumný
hospodář a omezila investice tam, kde to není nezbytně nutné a skoncovala s
korupcí, bude chudým brát. Protože to je snadné.
Je zde ještě jeden zlovolný aspekt: vláda zdůvodňuje nutnost zvýšení nepřímé
daně nezbytností provedení důchodové reformy. Vedlejším efektem této rétoriky je
prohlubování propasti mezi generacemi. Už tak jsou penzisté většinou mladé
generace nenáviděni. Stačí jen nahlédnout na některé internetové stránky, kde se
v anonymitě projevuje tato nenávist zcela otevřeně a hrozivě. Kdo dnes zná
čtvrté přikázání - "Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se
ti vedlo na zemi"? Takto se buduje cesta k legalizaci vraždění starých lidí,
které má paradoxní název eutanazie, dobrá smrt. Co je dobrého na nedobrovolném
sprovození ze světa?
Zvyšování daní je vždy nepopulární. Politicky to znamená podat současné opozici
příští vyhrané volby na stříbrném podnosu. To si žádný z voličů současných
vládnoucích koaličních stran nepřál. Jak mohou takovýto podvod, takovouto zradu
na voličích připustit? Toho si současná vláda musí být přece vědoma. Jak velkou
skupinu představují kmotrovské mafie? Počet hlasů jejich příslušníků se nedá
srovnat s masou rozhořčených chudých, kteří této vládě vystaví účet za to, že je
oklamala, obelhala a potrestala. Není však hlas jako hlas. Kmotrovské mafie
platí volební kampaně. Obyčejný volič s příjmy na hranici sociálního minima si
poslance, senátora, soudce, ministra nebo vysokého úředníka koupit nemůže.
Mafiánský kmotr ano. Vzniká tak karikatura demokracie, kdy nakradené miliardy
jediného člověka mu dávají větší moc, než jakou představují desetitisíce hlasů
prostých voličů.
Máme vůbec ještě demokracii? Není to spíše oligarchie (tj. vláda malé skupiny)
nebo dokonce ochlokracie (= vláda lůzy)? Dokážeme žít bez dluhů a postarat se o
chudé? Je tato společnost schopna dostihnout a potrestat mafiánské kmotry? Ať
tak či onak, za všechno si můžeme sami. Vždyť naše teoretické právo, poslat
vládnout ty, jejichž agenda bude naší agendou, stále ještě platí.
Velký papež Jan Pavel II, jehož letošní blahoslavení 1. května se blíží, napsal:
"Bohatství národů závisí na ctnostech." O tom není pochyb. Hospodářské zázraky v
některých zemích světa v minulém století ukázaly pravdivost této teze. Národy
postižené válkami, bez koloniálních říší a bez přírodního bohatství, dosáhly
nebývalé prosperity díky ctnostem: píli, skromnosti, poctivosti, pracovitosti,
obětavosti, vzdělanosti, kázni, smyslu pro povinnost a solidaritě svých občanů.
Naše mozky a naše ruce jsou největší přidanou hodnotou všeho, co jako společnost
produkujeme. Na tomto paradigmatu nelze nic změnit. Proto je nezbytné znovu jej
objevit a uvést v život. Svéprávným občanům a voličům zde nestojí v cestě nic,
kromě jejich lhostejnosti, jež v praxi znamená, že nekonají, co mají konat.
Lhostejnost je vina, ač obvykle za vinu pokládána není. Oč je plíživější, o to
je nebezpečnější. Nebuďme proto lhostejní a trvejme na své voličské
svéprávnosti. Jedině tak můžeme přestat být pasívními subjekty neprofesionálního
vládnutí a Jánošíka naruby nepřipustit.


Martina Gavriely

14. dubna 2011 v 9:57 | Ivo Adler
Byl u nás na návštěvě syn s vnučkou a zatímco žena se synem cosi řešili, nejspíše kolik mu mám nabalit jídla, věnoval jsem se vnučce. Vnučka (3) ví, že děda by jí snesl modré z nebe a tak si pěkně dupla: dědo, podej mi ty sušenky, a hned. A ty si pěkná potvůrka, pomyslel jsem si a povídám: Lucinko, takhle se mnou mluvit nebudeš, ty nevíš, jak se to říká? Vnučka poslušně oddrmolila: dědo, podej mi, prosím tě, ty sušenky. Od té doby jsem si už několikrát všiml, jak umí být Lucinka pánovitá (po kom to dítě je?) a jak jí musíme krotit. Nedivím se jí, taky chci všechno a hned. Ale na rozdíl od vnučky už vím, že to všechno a hned závisí na tom, co a kolik toho pro to udělám.
Na tuto příhodu jsem si vzpomněl, když jsem četl zprávy o televizní hlasatelce VIP zpráv na Primě Martině Gavriely. Martina Gavriely (32) měla malér, přišlo se na to, že asi jako 20letá nafotila nějaké pornofotky - strkala si mrkev a petržel do kundy. Na našich serverech je to pochopitelně cenzurované, co kdybychom při pohledu na kundu Martiny Gavriely přišli k mravní úhoně, ale porno to je, marná sláva. Martina Gavriely tyto fotky vysvětlovala tím, že přišla do Prahy (každý, kdo chce něco dokázat, musí jít do Prahy, minimálně) a neměla kde bydlet. Potřebovala si proto rychle vydělat peníze. Pornofotky se tehdy zdály jako docela dobrá možnost, jak získat peníze hned. Tak jako vnučka sušenky, tak i Martina chtěla byt hned. Čekání je protivné. Vcelku ale platí jedna pravda: (téměř) každého z nás dožene naše vlastní minulost. Všechna špína a křivárna, kterou jsme spáchali, se na nás nakonec provalí. Provalilo se to i na Martinu a z místa prestižní moderátorky VIP zpráv byla odejita. Stejně za moc nestála.
Martina by celkem nestála za řeč, kdyby její chování nebylo charakteristické pro celou generaci naší mládeže. Chceme všechno a hned. Ber, kde ber. Žádné trpělivé budování kariéry a existence, když stačí roztáhnout nohy a výsledek se dostaví. Ten pocit studu, je-li jaký, přece překonám. Ale nejde jen o roztažení nohou. Mohu přece i krást, loupit, podvádět, nezodpovědně riskovat. Risk je zisk. I tady je třeba překonat nějaký pocit (strachu) a výsledek se dostaví. Martina Gavriely za svoje chování vlastně ani tolik nemůže. To současná společnost lidem očkuje toto chování. Ne všichni tomu podléhají, ale slabší povahy ano. A od Velkého Listopadu uplynulo právě tolik let, aby se to projevilo. A tak se můžeme těšit na další "odhalení".

Jak nám lhal Václav Havel

12. dubna 2011 v 12:49 | Ivo Adler

Pro trpké zasmání

9. dubna 2011 v 8:57
Úspěšný, bohatý podnikatel zastaví svůj sporťák Porsche u otrhaného, špinavého, zarostlého bezdomovce a v náhlé posedlosti po dobrém skutku, mu hodí stovku a říká: "Dej si v hospodě panáka..." "Děkuji, ale jsem abstinent...", odmítne slušně otrhanec... "Tak tady máš ještě stovku na cigarety...!" "Díky, pane, ale já jsem nekuřák..." "V tom případě ti dávám tisíc a běž si trochu užít s nějakou ženskou...!" "Promiňte pane, ale já netoužím po takových ženách..." a to už podnikatel zvýší hlas: "Tak, víš co? Tady máš další tisíc a nastup si! Pojď se ukázat mé ženě, ať ta kráva vidí, jak vypadá muž, který nepije, nekouří a nechce kurvy...!"
Francouz říká: ceny stoupají, u nás zdražily všechny kurvy.
Čech: u nás ty kurvy zdražili všechno.

Český volič

8. dubna 2011 v 14:14 | Ivo Adler
Český volič se chová jako čerstvě narozené tele. S telaty mám určité zkušenosti, moje matka pracovala jako dojička a někdy jsem jí i pomáhal. Tak vím, že tele se po narození dá do hrádě v kravíně a z ní se pouští vždycky napít ke krávě. Už ani nevím, kolikrát za den. Co ale vím naprosto přesně, že ty telata, jak jsou ještě blbá, místo toho, aby běžela ke své mámě krávě, lítají po kravíně a zkouší to tu i onde. Zbytečně. Každá kráva dá napít jen svému teleti. Teprve časem se to ty telata naučí. Chytřejší dřív, blbější později. I telata jsou individuality.
Český volič se po Listopadu zčista jasna ocitl v demokratické realitě, jako tele v kravíně. Zásluhou předchozí praxe KSČ byl prakticky bez demokratických zkušeností. Však se to taky KSČ jaksepatří vymstilo. Kdyby aspoň připustila dobrovolnou účast ve volbách a možnost úpravy hlasovacího lístku, už by to vypadalo jinak. Komunistické vedení však bylo příliš tupé nebo zbabělé, aby se k něčemu takovému odhodlalo. Ideální stav byl po roce 1968, ale prošvihli to. Volič teď stojí před volbou - ve volební stáji je tolik krav - stran, ke které se přichýlit, které dát svoji důvěru? A tak to zkouší na jednom i na druhém konci stáje. V podstatě celé polistopadové období je obdobím zoufalého hledání strany, které by volič mohl důvěřovat. Komunisty né, ty to posrali a teď jsou v karanténě, a tak se volič rozhoduje od jedněch voleb k druhým. Před každým volbami se objeví nějaký zaručený hit. V roce 2006 to byli, jestli se nepletu, Zelení. Ještě před tím takovým hitem byly sociální demokrati. Loni se objevily dokonce hity dva: véčkaři a TOP 09. Jenže volič nepotřebuje hit, potřebuje evergreen. Věci veřejné takovým evergreenem asi nebudou, právě procházejí krizí. Dalo se to čekat. Věci veřejné jsou takovým konglomerátem ad hoc. Jak to dopadne s TOP 09 ukáže budoucnost. TOP 09 se rve s ODS o místo v čele pravice. V Praze je to velmi markantní. Je to jako misky vah, když stoupne jedna, klesne druhá. Voliči to ale žádnou novou kvalitu nepřinese. A voličům už to taky dochází. Jak dopadne zápolení mezi top nuladevítkou a odéeskou, na to si rád počkám. A kdo ví, jaký hit se objeví před příštími volbami.
Je ale jedna možnost, jak toto zmatené pobíhání mezi stranami ukončit. Vrátit se ke komunistům a k socialismu vůbec. Že se lidstvo vrátí k socialismu, o tom vůbec nepochybuji. Ten současný kapitalistický ráj je čím dál větší propadák. V Evropě už zbankrotovaly tři státy. A další kandidáti na bankrot se rýsují. USA žijí od října v rozpočtovém provizoriu. Jejich dluhové zatížení je obrovské. Východisko je jen jedno. Z té kapitalistické restaurace se musíme vrátit k nějakému způsobu socialismu. Jestli to bude pod vládou komunistů nebo ne není až tak důležité. Bude to záležet především na nich, jestli přesvědčí veřejnost, že jsou jiní, než byli dřív. Možnost, že veřejnost přesvědčí, je noční můrou antikomunistů všeho druhu. Proto také neustále zkouší KSČM zakázat. Zápas za existenci KSČM je zápasem za možnost zvolit si lepší společnost, než je ta současná. Dříve či později to lidem dojde. Nasrání mezi lidmi je veliké, ale stále ještě neumí najít z tohoto stavu východisko.

Minisukně

2. dubna 2011 v 9:33 | Ivo Adler
Jeden z pamětníků prohlásil, jak se Jan Werich vyjádřil o marxismu. Jan Werich měl údajně prohlásit, že marxismus jeho hlava nebere. To ovšem pamětník řekl až po Listopadu, ani Jan Werich se tím nijak ne veřejnosti nechlubil. Proč taky? Jak řekl jeden můj kolega, hrdinů jsou plné hřbitovy. Jestliže má někdo neodolatelné nutkání stát se hrdinou, může svému pobytu na hřbitově jít aktivně vstříc. Normální člověk ale na hřbitov nijak nespěchá. Že si Jan Werich dával pozor na pusu, za to ho nijak neodsuzuju. Taky si celý život dávám pozor. Člověk musí vědět kdy, kde a co má říct. To platilo a platí stále.
Jiná věc je, kdo z našich dvou hrdinů byl blbej, jestli Marx a nebo Werich. Nechci si hrát na konečného arbitra v této otázce. I já jsem měl Marxova výpočtu rozšířené reprodukce plný kecky. Dneska už bych zkoušku z marxismu neudělal a znovu ho študovat nebudu. Ale doslechl jsem se, že existuje i nematematické studium ekonomiky. Ani to nebudu studovat, mám podezření, že v mém věku už tyto vědomosti nevyužiju. Ale nematematické studium ekonomiky schvaluji. Ony ty výpočty byly stejně na hovno. Co by za to dali burzovní makléři, národohospodáři, investoři, kdyby takový výpočet existoval. Neexistuje. Je to všechno jen hraní s čísly. Ani za socialismu to nefungovalo a to si komunistický režim myslel, že má ekonomiku pod kontrolou.
Navíc výpočty jsou zbytečné. Existuje totiž spolehlivý ukazatel ekonomické prosperity a to je délka sukní. Nikdo neví, jak to funguje, je to na Nobelovu cenu za ekonomiku, ale funguje to. Platí: zkracují se sukně, bude konjunktura. A sukně se zkracují od druhé poloviny loňského roku. A já tento ukazatel sleduji pečlivě. Neplatí to samozřejmě pro módní mola, tam ať si návrháři blbnou podle libosti, platí to pro oblečení, které je vidět v ulicích. Nakonec skutečná móda se tvoří právě na té ulici. Přes zimu se sice sukně tolik nenosí, krásky jsou narvaný v kalhotách, ale pokud jsem si všiml, sukně byly opravdu krátké. Opatrně jsem si platnost této teorie ověřil u svého syna (to je ten, co dělá obchodního ředitele) a ten mi říká: po novém roce jedeme jako Pendolino, až se tomu sám divím. A proto volám: dámy, nešetřete svoje sukně. Vemte nůžky a stříhejte, co to dá. Je to pro dobro nás všech.