Březen 2011

Ústavní soud potvrdil platnost voleb v Praze

30. března 2011 v 22:16 | Ivo Adler
Loňský rok byl supervolební. Na jaře jsme volili poslance do sněmovny, na podzim do místních zastupitelských orgánů a někde ještě do senátu. I náš výchovný a vzdělávací kroužek se zapojil do voleb. Na jaře jsme uspořádali předvolební kulatý stůl, na který jsme pozvali zástupce všech stran. Samozřejmě, že na předvolební kulatý stůl nepřišli zástupci ODS. Na nějaké občanské sdružení oni serou. Co ono jim má kecat do politiky. Využil jsem příležitosti a vyzval zástupce přítomných stran: pánové (a dámy), přestaňte nás srát s úpravami volebního práva tak, aby vám co nejvíce vyhovovalo a respektujte daná pravidla. Demokracii neprospívá, když se po každých volbách mění pravidla, která by zajišťovala příznivý výsledek těm, kteří jsou právě u moci. To je přímo výsměch demokracii. Všichni zástupci pozvaných stran horlivě kývali hlavičkami, že oni pravidla respektovat budou. A skutečně kecy o nutnosti změnit náš volební systém ustaly, i když to nejspíš nebyla jen moje zásluha. Každý politický zmetek, který vystoupí s takovým názorem, zaslouží přes držku, až se mu hlava otočí kousavým dozadu.
I když tu situaci nijak podrobně nesleduji, v Praze zřejmě nikdo s podobným názorem nevystoupil a tak si pražská radnice před volbami do městského zastupitelstva opět upravila pravidla tak, jak se jí to hodilo. Praha vlastně pokaždé volí podle jiného klíče. Neprotestovali ani ti, kteří pak výsledky voleb do pražského zastupitelstva pak napadli u ústavního soudu. Je vidět, že jsou to ještě političtí břídilové a nejde jim o demokratické zásady, ale o vlastní prospěch. Potom marně napadat výsledky voleb u soudu. To je s křížkem po funuse. Postup pražské radnice byl plně v souladu s právem, i když byl amorální. Poslouchal jsem to soudní líčení na ČT24 a hned jsem si řekl: kam se hrabete, chudáčkové. Ústavní soud neměl jinou možnost než výsledky voleb potvrdit, i když to některým jeho členům bylo proti srsti. Ale co je nemorální, není ještě protizákonné. Snad to pro neúspěšné strany bude poučením, že demokracie je nedělitelná. Demokracie se musí hájit i tehdy, když by bylo praktické se na ní vykašlat. Týká se to samozřejmě i pokusů postavit mimo zákon KSČM. Zuřiví zastánci demokracie tyto pokusy velkoryse přehlíží. Pak se nemohou divit, když vypadnou ze hry.

Sazka

28. března 2011 v 14:47 | Ivo Adler
Tak Sazka je před krachem. Nedivím se tomu. Varovným signálem pro mě byla účast pana generálního ředitele Hušáka na letní olympiádě v Sydney. Co má co dělat ředitel blbý firmy, která provozuje číselnou loterii, na olympiádě, pochopitelně na náklady této firmy? Pan Hušák zkrátka z toho množství peněz, které Sazkou protékají, zblbnul a začal se chovat jako finanční velmož. Svědčí o tom i naprosto neuvážené financování nějaké té Arény (Sazka Aréna či O2 Aréna?). I bába na trhu by si dokázala spočítat, jestli to utáhne nebo ne. Pan Hušák si to nespočítal. A je to právě tato Aréna, která Sazku potápí. I když se v Sazce otáčejí miliardy, na splácení úvěru, který si Arénu vzala, je to málo. Něco schlamstne režie, něco se musí vyplatit na výhry. Že pan Hušák nejde od válu, za to může vděčit jen svým kamarádíčkům ze sportovních svazů, na prvním místě ČSTV, který je největším akcionářem. Platí tady - my tobě, ty nám. Z jakékoliv jiné akciové společnosti by při takovémhle hospodaření už dávno vyletěl velkým obloukem.
Potíže Sazky jsou důsledkem pochybné koncepce financování našeho sportu. Ani tu Arénu neměla Sazka financovat. Pan Hušák možná je velkým příznivcem sportu a proto mu taky sportovní svazy tak fandí, i když jeden už se bouří, ale jako byznysmen selhal. Dvěma pánům nelze sloužit. Měl jasně říci - pánové, když chcete mít sportovní arénu, tak si jí zaplaťte. V první řadě se měl při financování takovéto stavby angažovat stát. My se ovšem držíme přiblblé antikomunistické zásady: stát nemá nic vlastnit. Všechno patří do soukromých rukou. To jsou ruce těch správných hospodářů. Podle toho to taky dopadlo. Do určité míry je Sazka i Hušák obětí této politiky. Napadá mně jedno srovnání: Napoleon byl se svou ženou na jednom plese a tam ho zaujala jedna žena, nápadně ověšená šperky. Zeptal se nějakého svého podržtašky: kdo je ta dáma, která šperky zastiňuje samotnou císařovnu? Podržtaška odpověděl: to je žena majitele tabákové továrny. Napoleon byl muž činu a tak druhý den spatřil světlo světa dekret o státním monopolu na obchod s tabákem. Napoleon na štěstí nebyl zblblý antikomunistickými tezemi a tak naplnil státní pokladnu a asi i svou vlastní. Ostatně dnešní spotřební daně nemají ke státnímu monopolu daleko.
To také ukazuje cestu z krize Sazky. Řeknu to zcela po bolševicku. Řešením je znárodnění Sazky. Stát tak získá monopol na lukrativní kšeft, jakým jsou číselné loterie. A může z něj financovat sport podle libosti. Může na to být i zákon, aby to Kalousek nezašantročil někam jinam. Samozřejmě dluhy Sazky musí převzít. Splatí ji tak svůj dluh, protože jí do této situace více méně uvrtal. Jakékoliv jiné řešení, které bude spoléhat na soukromý kapitál, bude znamenat jen jedno: obrovské zisky z číselných loterií půjdou do soukromých kapes a sport, kvůli kterému byla Sazka vytvořena, ostrouhá. Protože ale antikomunistická blbost nám stále vládne, bude nějaká mutace druhé varianty.

Fanatické bláznovství

25. března 2011 v 15:25 | Anonym
Nejdřív čtěte a potom si pusťte video v příloze.
Přeposílám, protože si tolerantně myslím, že muslimové mají právo na své zvyky a "kulturu". Ale pouze doma, ve svých, tedy muslimských zemích. Plně souhlasím s výzvou australského premiéra k muslimům - buď se přizpůsobte mravům země, která vás přijala, nebo se vraťte domů!
POZOR! je to drsné co nás čeká, pokud budeme nečinně přihlížet. Pokud má tato banda primitivů ovládnout svět a zatím se jí to beztrestně daří, tak nás a naše děti a vnuky čeká krutá budoucnost. Muslimové mají zakázanou antikoncepci, tak se množí jako krysy a roztahují se do světa.
Přeposílejte to, snad to změní naši apatii... NIKDO TO ZA NÁS NEVYŘEŠÍ!!!!!!!!!!!!!!
DALŠÍ NÁZOR: Už je to tady! ....a pokud to je opravdu ve Vídni, tak tomu rakouské úřady jenom přihlížejí??? Není přece možné být nečinní, aby tomu odpovědní činitelé v evropských zemích přihlíželi! Jen si vzpomeňte, kolik kamínků do mozaiky o tom reálném nebezpečí již mailovou poštou postupně proběhlo!!! A jde o co ? Aby si muslimská mládež zvykla na krev, až bude poslána podřezávat nás domovské Evropany ve vlastních zemích? Myslíte si někteří, že přeháním hodně? Budeme nečinně čekat, až se to začne dít u nás a pak se věrni tradici zavřeme doma a budeme čekat, až to bude řešit někdo za nás ??? A nezačíná to souhlasy se stavěním mešit po Evropě? A co spousta Evropanů dělalo za scény, když nedávno Švýcaři v referendu odmítli stavby mešit! Opravdu to jsou xenofobní názory, nebo si ti "zastánci práv" nevidí na špičku nosu, jako v případě posuzování některých našich "spoluobčanů"?
Jakže to je s tím podřezáváním větve na které sedíme...??? Kde končí sranda??? Kam zapadlo nedávné varování premiérky Angely Merkel a dokonce i poněkud nesmělé poznámky papeže Ratzingera? Tak to pošlete dál a hlavně připojte svůj názor nebo alespoň souhlas! Nejsem příznivcem podobných akcí, ale přece musíme mít nějakou odpovědnost - už s ohledem na děti a vnoučata. Ustupování násilí musí mít své hranice! Tak žádný strach - dnes už žijeme ve svobodné zemi, kde je zaručeno právo na názor. Přeposílejte to kam můžete, snad to změní naší apatii... NIKDO TO ZA NÁS NEVYŘEŠÍ !!!!!!!!!!!!!!!
A DALŠÍ NÁZOR: Jestli je necháme volně roztahovat po Evropě i s jejich barbarskými zvyky, tak už našim vnukům připravujeme děsivou budoucnost. Nám vrchovatě stačí dementní Svědkové Jehovovi a podobní náboženští blouznivci...
Pozn. I. A.:
Tak bohužel, to video sem nejde umístit. Ale jeho obsah jenom potvrzuje to, co jsem napsal v článku Multi-kulti a Abrahám. Bacha na náboženské fanatiky a muslimské zvláště. Ale ti křesťanští taky umí svoje - co takhle pochody flagelantů a jiné případy veřejného zmrzačování. A proto volám Sláva náboženskému zanícení a náboženské morálce. To je ta správná cesta pro lidstvo.

Milovaní vůdcové

23. března 2011 v 10:48 | Ivo Adler
NATO není zrovna můj šálek kávy, ale že zasahuje v Libyi, kde milovaný vůdce Muammar Kaddáfí masakruje vlastní lidi, s tím souhlasím. Kaddáfí patří do kategorie milovaných vůdců, kteří v zemi vládnou dlouhou dobu (Libye 42 let, Egypt 30, Tunis 23), kteří se pro svou zemi tak obětují, že jsou ochotni vládnout až do smrti a pak pokud možno předat vládu svému synovi, když už mají to obětování se v rodině. Zářným příkladem je Severní Korea. Vzniká tak vlastně jakási byrokratická dynastie. Milovaní vůdcové uzavřou se svým lidem nerozlučitelné manželství a volky nevolky lid v tomto manželství žít musí. Pokud by snad lid měl nějaké rozvodové choutky, vždy je po ruce nějaký represivní aparát v čele s tajnou policií, který lidu tyhle choutky rozmluví. Právě tahle nerozlučitelnost manželství mezi vůdcem a lidem je důvodem mého odporu k monarchiím, zvláště pokud má monarcha výkonnou moc. Ještě jich pár existuje, v arabském světě obzvláště. Pokud je monarcha jen jakousi monstrancí, která se vytahuje na světlo při státních svátcích, s přemáháním přivírám oči.
Evropa a vůbec civilizovaný svět má snad už období milovaných vůdců za sebou. Odhlédneme-li od Lukašenka v Bělorusku (Bůh ví, jak to tam vlastně je), milovaní vůdcové odešli v Evropě s komunismem. Otázka je, jak je to v Rusku. Tam je reálná možnost, že Putin a Medvěděv si budou mezi sebou přehazovat prezidentský úřad jako horký brambor. Aby vládl jeden z nich pořád, to jim zakazuje ústava, a tak se budou u moci demokraticky střídat. Tenhle stav ukazuje, jak je Rusko ještě politicky negramotné. Politicky gramotný občan ví, že dlouhodobé setrvávání u moci je zdraví škodlivé jak pro vládce, tak pro lid a činí opatření, aby se taková možnost vyloučila. V ústavách je zakotveno - dvakrát za sebou a dost. Známe své pappenheimské. Právě dlouhodobé setrvávání u moci představitelů komunistických stran v socialistických zemích bylo příznakem nezdravých politických poměrů v těchto zemích.
Civilizační pokrok ale nezastavíš. Nevyhýbá se ani arabskému světu. Odešli milovaní vůdcové v Tunisu i Egyptě. Pod jinými se povážlivě houpá jejich křeslo. Nepochybně odejde i Kaddáfí. Bezletová zóna nad Libyí tomu může jen napomoci. Jsem rád, že intervenující státy letecky útočí i na pozemní cíle Kaddáfího armády. Je známo, že Kaddáfího armáda je žoldnéřská a slouží v ní i vojáci, kteří se rekrutují z nejrůznějších afrických zemí. Ti se s Libyjci moc nepářou. Pádem Kaddáfího by přišli o chleba. Nemohu proto souhlasit s názorem, že je to vnitřní záležitost Libye. Teoreticky vzato fašistické povstání ve Španělsku před 2. světovou válkou bylo také vnitřní záležitostí Španělska. Strategie nevměšování, kterou zvolili západní demokracie, otevřela cestu k vměšování hitlerovského Německa a vydala demokratické síly Španělska na pospas fašismu. Možná proto, že mezi demokratickými silami Španělska měli svoje místo i komunisti. Dnes se tedy demokratické státy vměšují a to je dobře. Pokud povstalci nebudou poraženi, Kaddáfího režim padne. Povstalci vítězí, pokud nejsou poraženi. Stačí fakt jejich pouhé existence. To platilo ve Vietnamu, platí to i v Libyi. A celé lidstvo bude zase blíže naplnění hesla: Milovaní vůdcové, táhněte do prdele.

Česká a slovenská samostatnost

18. března 2011 v 15:17 | Ivo Adler
V jednom televizním pořadu, snad na ČT 2, jsem zaznamenal retrospektivu na odloučení našich států. Rozdělení Československa mě sralo. Nechtěl jsem přijít o Slovensko, byť jsme na něj dopláceli. A dvojnásob mě sralo, že se o tom nikdo s občany nebavil. Rozdělíme se a hotovo. Inu, demokracie přinesla své první plody. Mám Slováky rád, mám mezi nimi své příbuzné, ať už žijí tady nebo na Slovensku. Rádi jsme tam jezdili na dovolenou. Zajímavé je, že od státního oddělení jsme tam nebyli ani jednou. Přesto si s odstupem doby říkám, dobře, že jsme se oddělili.
Dneska máme každej svý, nechci říct jistý. Naše průsery jsou českými průsery, průsery Slováků jsou slovenskými průsery. Už si nemusíme nic vyčítat. A jsem rád, že Slovákům můžeme ponechat jejich průsery a že to nejsou průsery naše. Mají jich dost. Mají daleko větší problémy s Cikány, prý jich tam žije snad půl milionu. Uvidíme, co ukáže nadcházející sčítání lidu. Jestli se ovšem Cikáni (Romové) budou ke své národnosti hlásit. My jsme Romové, jedna rodina, ale radši se k tomu nebudeme hlásit. Naše sčítací archy jsem ještě neviděl a tak nevím, co na nich je. A protože denně sleduji slovenské televizní zprávy, tak mám hrubou představu, jaké problémy Slovensko s Cikány má. Byl jsem na besedě se slovenským velvyslancem v Praze, ten říká, musíme dát Cikánům čas. To jó, říkám já, ale taky je třeba vzít bič do ruky a trošku je na té cestě k zářné budoucnosti popohnat, aby se na ní neflákali. Což ostatně platí i pro Česko, i když u nás ty problémy nejsou tak palčivé.
Další problém jsou Maďaři. Dělají psí kusy: zákon o dvojím občanství, jazykový zákon a bůhví co ještě. Jistě je jich taky půl milionu, ne-li víc. Po druhé světové válce jsme holt byli málo důslední a Maďary jsme v rozporu s dohodami o poválečném uspořádání Evropy neodsunuli do jejich Vaterlandu. Teď na to Slováci doplácí. Samozřejmě zaplať pánbu za odsun Sudeťáku. Chovali by se dneska stejně jako Maďaři, nedělejme si iluze. Stačí, že se Německo nikdy nevzdalo majetku, který u nás Sudeťáci zanechali. Tak tuhle starost Slovákům rádi přenecháme. Na jednu zemičku s pěti miliony obyvatel je to až dost.
Samostatný stát dal Slovákům možnost emancipovat se na mezinárodní scéně, o což ostatně vždycky stáli. Chtějí být světoví, tak ať jsou. Proto tak prožívají každý úspěch, třeba v tom fotbale. Probojovali se na mistrovství světa, my ne. Ovšem o nějakém trvalém místu na výsluní nemůže být ani řeči, spíš jen občasné zazáření. Zase to platí i pro Česko. Někdy zazáříme my, někdy vy. U Slováků je to ale umocněno tím, že vlastní stát neměli (my jsem Československo mohli považovat za svůj stát) a tak je snaha vyniknout o to silnější. Až příliš často přerůstá v křečovitou pózu. Nakonec i to jejich přijetí eura je důsledkem takové křeče. Heč, my máme euro, vy ne. Pán Bůh vám požehnej, bratři Slováci. Rád vás vidím v Česku, rád vidím slovenské umělce, kteří si k nám přijedou vydělat mrzkou českou korunu. Právě u umělců je vidět generační rozdíl. Ti mladí si sem jedou vydělat a berou to jako každou jinou pracovní příležitost. Starší generace, napadají mě jména Kňažko, Lasica, Labuda, stále chová jakési "vlastenecké" city. Projevuje se to v tom, že se pokouší nám dávat svá moudra. Na to mám jen jednu odpověď: máme vás rádi, bratři Slováci, ale nekecejte nám do toho. Svoje moudra si uplatňujte doma.

Yorkshire teriér

16. března 2011 v 10:47 | Ivo Adler
Mladí jeli na dovolenou a tak nám laskavě dali do péče svého psa. Není to poprvé, byl u nás na službě když se narodila Lucinka skoro rok - mladí nestíhali a pak pokaždé, když jedou na dovolenou. Pejsek (viz foto níže) si na nás zvyknul a je u nás jako doma. Zvláště na svého páníčka nedá dopustit. Žena se sice snaží si ho koupit šmakosem a šunčičkou, ale moje suverénní postavení nemůže ohrozit.
Bodejť by taky jo! Kdo pejska pravidelně venčí za každého počasí, chrání ho vlastním tělem před nájezdy velkých hafanů a na koho se může vždycky spolehnout? No přece na svého páníčka. Však se také může zbláznit, když nás vidí a hned po ránu si vynucuje naši pozornost. A když jdu z domu, už čtvrt hodiny před mým návratem na mně čeká u dveří. Žena se diví, prosím tě, jak to ten pes může vědět, že už jsi na cestě domů. Ale není to jen náš případ. Byli nafilmováni psi automatickou kamerou, kterak dlouho před příchodem svého pána na něj čekají u dveří. Psi vnímají jinak než my lidé.
A teď z jiného soudku. Už je to pár let, kdy se ke mně dostala informace, že v blízkém venkovském městě pořádá místní spolek, něco jako my, vlastivědnou vycházku do okolí. Protože tam byl kontakt, tak jsem se na ně obrátil, jestli by mě nevzali taky. Vzali. Vycházka byla zajímavá, našlapal jsem nějaké kilometry a když jsme se vrátili zpátky, ještě mi zbýval čas do odjezdu autobusu. Přisednul jsem si v bufetu na místní autobusovém nádraží k místním štamgastům a dal jsem si pivo. Po chvilce jsem zaregistroval u vedlejšího stolu chlápka, který zpočátku nesměle, postupně stále agresivněji se do mě začal navážet. Už jsem ho chtěl sejmout, ale pak jsem si řek´, vyser se na něj. Mezitím moji spolustolovníci odešli a zůstal jsem u stolu sám. Chlápek toho využil a bez mého souhlasu si ke mně přisedl. A krátce na to mi to došlo. Ten chlápek se potřeboval někomu svěřit, zkrátka se vykecat a jak se říká, popustit páru. Proto se do mě navážel. Vynucoval si pozornost jako náš pes. Místní už ho asi nebrali, spíš si z něj dělali blázny a on ve mně vytušil tu vrbu, do které může nalít své problémy. Dal jsem si ještě jedno pivo, jeho osudy mě začaly zajímat. V duchu jsem byl rád, že jsem po něm nevyjel. Nebudu jeho povídání reprodukovat, už si ho ani nepamatuju, byl to typický příběh životního smolaře. Potlačil jsem nutkání taky se svěřovat, to svěřování bylo nakažlivé, i nutkání zaplatit mu pivo, bylo evidentní, že má hluboko do kapsy. A protože čas odjezdu mého autobusu se přiblížil, zaplatil jsem a rozloučili jsme se jako nejlepší přátelé.
V hlavě mi vrtá otázka - jak ten chlápek věděl, že jsem typ, kterému se může svěřit. Vůbec jsme se neznali. Občas se mi to stává, že se ne mně lidi obrátí i na ulici s docela důvěrným oslovením. Pokaždé mě to vyvede z míry. A tak si říkám, že alespoň část z nás má stejnou schopnost jako ten pes - vycítit povahu člověka. Možná jsme ji měli všichni, ale během civilizačního vývoje jsme ji ztratili. A to mě vede k závěru, že cit je stejně dobrým nástrojem poznání jako rozum. I když víme hovno, co to cit je. Možná je to jen chemie v našem těle, kterou postupně odhalujeme. Cit nezavrhuji, ale rozum potřebuji. Cit sám o sobě neudělá racionální závěry. Jen řekne - je to takové nebo onaké, líbí - nelíbí. Ne nadarmo se neříká, že vztek je špatný rádce a nasrání není program. Přemíra citu škodí. Otec hlavního hrdiny v seriálu Sanitka byl tak citovej, až byl blbej. A ne nadarmo se říká - nejlepší (a nejtrvalejší)¨jsou sňatky z rozumu. Zkrátka, nesmíme se chovat jako ti čoklové.

Schůze

12. března 2011 v 14:38 | Ivo Adler
Náš Vzdělávací a zkrášlovací spolek má za sebou výroční členskou schůzi. S přehledem jsem obhájil funkci předsedy - nikdo o ni nestál, ba naopak, někteří členové výboru podmiňovali svoje setrvání ve funkci právě tím, že já budu předsedou. Schůzi jsem měl dobře připravenou, přišel i pan primátor a zástupce rozhlasu, i když pan primátor tomu moc nedal, za chvilku měl telefonát a musel odejít. Přesto, že schůze vyzněla dobře, přece jen jsem se nasral a to kvůli nezvládnutí malé schůzové násobilky. Pravda je, že jsem naše členy už něco naučil. Už ví, že napřed se musí (podle pravidel válečné rady) vyjádřit ti dole v sále a teprve potom se mohou vykecávat ti za předsednickým stolem. Když mluví napřed generálové, tak mužstvo mluví podle toho, co říkají generálové. Nejsou přece blbci, aby mluvili jinak než generálové. Tím pádem se ovšem generálové nedozví, co si lidi myslí. Nemluvě o tom, že i generál může říci blbost a podřízení mu to samozřejmě odsouhlasí. Tak tohle už jsem odboural.
Dále jsem naše členy vycvičil v technice vyjadřování. Mám to ze své krátké dráhy pedagoga. Studentům jsem říkal: když chcete vystupovat na veřejnosti, tak vás musí být vidět, slyšet a musí vám být rozumět. Teprve potom záleží na tom, co říkáte. I kdyby vám padaly z huby perly, pokud vás lidi nevidí, neslyší nebo nerozumí, tak si řeknou - to je nějakej ňuňka a přestanou vám věnovat pozornost. A můžu říct, že jsem s tím měl úspěch jak u studentů - u zkoušek říkali: my to víme - vidět, slyšet, rozumět, tak u našich členů. I u obsahu projevu je třeba dbát na jednu věc. Pokud mám nějaký nápad, musím se snažit říct ho jako první. Stejný nápad totiž může mít více lidí, ale připsán bude jen tomu prvnímu. Abychom nedopadli jako náš národní blb Cimrman, který s každým nápadem přišel pozdě. I tady je vidět u našich členů pokrok.
Je ovšem jedna věc, kde pokrok ještě není žádný. A to je děkování a mluvení za organizaci vůbec. A to jim budu muset vtlouct do hlav. V průběhu diskuse vystoupil jeden náš člen a dal naší organizaci sponzorský dar. Sláva mu. A hned na místě složil peníze. Všichni další řečníci mu začali o překot děkovat. Tady musím našim členům připomenout schůzovní malou násobilku. Děkuje vždycky jenom jeden. Jinak je to inflace díků, o bordelu nemluvě. Mluvit za organizaci a tedy i děkovat může jen její statutární zástupce a to je její předseda. Ti ostatní se jen přiživují a dělají se hezkými. Svoji nevoli nad podobnými manýrami jsem dal velice důrazně najevo v závěrečném slově, ale ještě jim to budu muset říct pěkně polopaticky. U nás děkuje (a radí) každý, kdo má dírku do prdele. Už jsem si toho všim dřív. Tak jim řeknu: vážení, pokud chcete mluvit jménem organizace, tak si to budete muset vzít se vším všudy. A pokud si to vzít nechcete, tak zastupování organizace nechte na mě. Však se to naučíme.

Elixír života, elixír mládí

9. března 2011 v 12:23 | Ivo Adler
Docela chápu posedlost středověkého (i starověkého) člověka takovými elixíry. Život byl krátkej a posranej jako žebřík ke kurníku. I když ses něčeho domohl, vypukla nějaká zkurvená válka a přišel jsi o majetek i o život, životních jistot ani za mák. A pokud se čirou náhodou neválčilo, vždycky mohla propuknout nějaká pandemie, proti které lidstvo neznalo lék. My, co žijeme dneska, jsme vlastně potomci těch šťastných, možná i schopných, kteří přežili. Život byl jedna velká hra slepých přírodních i společenských sil. Základní životní filozofií bylo holé přežití. Proto tolik hledání nejrůznějších elixírů.
Dneska jsme jinačí kabrňáci. Stáří se nepřipouští, smrt je trapná. Vypadaly ti zuby, moment, vsadíme implantáty nebo aspoň dáme náhradu. Což to jde, ale vlastní zuby jsou vlastní zuby. Špatně vidíš - uděláme laserovou operaci. Máš povadlou pleť - provedeme liftink. Povadlá prsa vylepší silikon. Erekce není taková, jak by měla? Pomůže nějaký přípravek, ať už na lékařský předpis nebo bez. Dosluhují klouby - dáme umělé. Špatně pracuje nějaký orgán? Pak je na místě transplantace. Z toho vyplývá, že dneska nějaký elixír mládí vlastně nepotřebujeme, už ho máme. Taky už ho nikdo nehledá. Proces stárnutí máme zmáknutý, jen s tou smrtí by bylo třeba něco udělat. Ta, zaplať pánbu, zatím funguje. Ale něco se s tím přece jenom děje. Můžeš žít roky napojený na nějaké přístroje. Ale to není ono. Bylo by to taky trapný, kdyby na světě byly pořád stejný lidi. Ani děti by se nemohly rodit. Kam taky s nima, když staří neumírají. Průměrný věk lidí se prodlužuje a dětí se rodí stále méně. Na cestě k tomuto stavu - žádné děti, neumírat, jsme. Je jen otázkou, jak daleko po ní dojdem.
Nejsem proti lékařskému pokroku, naopak. Sám na sobě jsem pocítil jeho blahodárné působení. Medicina mi pomohla tu i onde. Před lékaři se hluboce skláním, pokud mě zrovna nevydírají, že chtějí přidat. Taky bych chtěl přidat, ale nemám koho vydírat.
Otázkou je smysl všech těchto vylepšení člověka. Byl jsem na jedné zádušní mši. Kostelu se nevyhýbám. Když je obřad v kostele, jdu do kostela, když je na úřadě, jdu na úřad, když je v háji, jdu do háje. Podstatné je, co monsignore svým ovečkám řekl. Obul se tam do důchodců - chodí na diskotéky, vemou si Viagru a chtěli by šoustat (tak doslova to neřekl), kdyby se radši modlili! I když s názory monsignora nesouhlasím doslova, je v nich racionální jádro. Neumíme důstojně žít, natož stárnout. A tak veškeré výdobytky mediciny slouží k honbě za požitky, začasté nesmyslnými. Sex se vyvinul jako nástroj rozmnožování, tady slouží jako zdroj zábavy a požitku. Jak dosáhnout dokonalého sexu, cpou do nás různé společenské magazíny. Samozřejmě, že si chceme užít. Byli bychom voly, kdybychom nechtěli, ale udělat z toho smysl života? Smyslem života je jeho sebeudržení. A k tomu jsou třeba dvě věci - potrava (u člověka je těch materiálních potřeb víc) a rozmnožování. Honba za požitky neslouží ani jednomu, ani druhému. A z nás se stávají šaškové.

Bolševismus na internetu

4. března 2011 v 9:56 | Ivo Adler
Na internetu je spousta informací. Nejvíc prý je tam porna.Tím pádem jsou více méně v prdeli všechny ty videopůjčovny, protože pokud mají lidi internet, tak to získají tam, možná laciněji a určitě pohodlněji. Stačí poslat SMS a hotovo. Navíc nepotřebuji žádný video nebo DVD přehrávač. A internet má stále víc lidí. To je jeden z důvodů, proč je internet tak fascinující záležitostí. Vidím to i na své ženě. Když jsem chtěl internet, už z práce jsem věděl, jaké možnosti to skýtá, tak říkala: co s tím. Je to blbost. Dneska u počítače stráví víc času než já.
Já mám webové stránky na internetu rozdělené do tří kategorií. První kategorie je komerční záležitost. Katalogy firem a reklama. To beru. Sympatické je, že vždycky se uvádí možnost kontaktu, který můžu s firmou navázat, zeptat se jí, případně si objednat. Druhá kategorie jsou stránky úřadů a institucí. Ty jsou taky dobrý. I tady je možnost kontaktu, dokonce můžu touto cestou podat daňové přiznání či provést jiné úřední úkony. I to má velkou perspektivu. A nakonec je tu kategorie třetí. To je všechno ostatní. Různé organizace, politické strany, jednotlivci, sdělovací prostředky apod.
Právě tady se můžeme setkat s bolševismem. Na některých webových stránkách této kategorie se vůbec nepřipouští možnost zpětného kontaktu. To je bolševismus v čiré podobě. Návštěvník těchto stránek může nejvýš číst, žasnout a držet hubu. Abych jen tak neplácal, uvedu příklad - Britské listy. A asi nikoliv náhodou jsou to většinou stránky, které jsou v lidovém povědomí považovány za spíše levicové. Takové stránky zásadně nenavštěvuji. Pro mě mají webové stránky půvab právě v tom, že mohu diskutovat k tématu. To stránky tohoto druhu vůbec nepřipouští. Asi jejich tvůrci mají strach, že by se vysoká intelektuální úroveň jejich článků znesvětila nějakou plebejskou diskusí. V otevřené diskusi by se mohlo ukázat, že poučující je blbější než poučovaný a to nelze připustit. Zkrátka, plebejci nám do toho nebudou kecat. Oč demokratičtější jsou stránky vyloženě pravicové, jako jsou stránky Blesku nebo Aha. Pravda, sprostá slova se cenzurují. Jaký je rozdíl mezi poslat někoho do prdele (což nelze) a poslat někoho do análního otvoru (což lze), to nám tvůrci těchto stránek snad někdy vysvětlí. Já v tom žádný rozdíl nevidím. Jinak ale čtenář může napsat co chce, aniž by se musel vyjít ze své anonymity a nikdo ho necenzuruje. Ta anonymita je důležitá, protože jen díky ní se lidé mohou vyjádřit naprosto otevřeně. Lidi nejsou blbí a dobře ví - já se vyjádřím otevřeně a zítra mě propustí z práce. I televize to respektuje a když chce od lidí otevřené vyjádření na kameru, tak je rozmaže nebo je bere zezadu a ještě jim může změnit hlas. To takové Novinky mají požadavek - ano, můžeš se vyjádřit otevřeně, ale hned se udej a řekni nám svoji adresu. Je vidět, že Právo, které je spoluprovozovatelem tohoto serveru, stále nepřekonalo svou ruděprávní minulost. Za totality měl občan nepřeberné množství možností jak vyjádřit svůj souhlas s oficiálním režimem, ale takřka žádnou možnost, když chtěl vyjádřit svůj nesouhlas. A tyhle tradice současní bolševici na internetu ctí. Úroveň demokracie u nás nepřeceňuji a proto svou adresu nikde neuvádím. Považuji ji za citlivý údaj a s hodlám ním nakládat podle svého uvážení.
A je tu ještě jedna skupina webových stránek. Jejich autoři umožňují diskusi návštěvníků, ale návštěvníci musí poslat svůj názor redakci stránek, ta ho posoudí a teprve když ho shledá nezávadným, tak ho zveřejní. Samozřejmě, že je to cenzura jako z čítanky. Jen ten, kdo je opravdu silný v kramflekách dokáže pustit názory čtenářů bez jakéhokoliv omezení. Ostatní se kroutí jako úhoři na udici. Nelze ani přehlédnout, že panuje tendence otevřenost diskuse na internetu omezit. Příkladem jsou zmíněné Novinky. Nejdřív (téměř) neomezená diskuse, pak její zkrouhnutí. Ono se to s tou demokracií nesmí přehánět. A nám, kteří se nechceme smířit s omezováním demokracie, zbývá blog. Zaplať Pán Bůh ze internet.