Únor 2011

Abrahám

28. února 2011 v 17:52 | Ivo Adler
Biblický Abrahám měl za sebou pestrý život. Mimo jiné utekl se svou ženou Sárou a patrně s celým kmenem do Egypta před hladomorem. Ještě před tím ale udělal jedno opatření: protože Sára byla hezká, měl obavy, že ho v Egyptě zabijí a Sáru si přivlastní a proto jí řekl, aby se vydávala za jeho sestru. Tenhle motiv je zpracován i v jednom americké filmu - nic nového pod sluncem. Sáru si skutečně přivlastnil sám faraon. Faraon byl vlastně dědic kmenových zvyklostí a podle těch kmenovému náčelníkovi patřila každá žena, na kterou měl chuť. Tak je tomu ve všech kmenových společnostech. Ostatně i tento motiv je zpracován v jednom americkém filmu - tuším Thomas Becket. Ale protože Izraelité byli pod ochranou Hospodina, faraon začal mít s přivlastněním Sáry problémy - něco jako egyptské rány. A tak, když se prokeclo, že Sára je Abrahámova žena, řekl Abrahámovi - mazej zpátky do Palestiny i se Sárou. Abrahámovi nezbylo, než uposlechnout. Hladomor zřejmě už skončil. Z pobytu v Egyptě zůstala Sáře služebná Hagar (snad by bylo vhodnější označení otrokyně), která ještě v příběhu sehraje svoji roli.
Po odchodu z Egypta se Abrahám poflakoval po Palestině a zúčastňoval se různých válek mezi městskými státy Palestiny. Mohl totiž postavit do zbraně 318 mužů, což nebyla v té době zanedbatelná síla. Zřejmě chtěl stabilizovat své kmenové území. Na stará kolena ho přepadla, podobně jako Karla Gotta, nezřízená touha po rodinném životě. Ale Sára už v té době byla po přechodu a tak sama Abrahámovi řekla: hele, vyspi se s Hagar, ona porodí na má kolena a bude to jako moje dítě. Abrahám byl muž činu, Hagar skutečně otěhotněla a porodila vlastně na objednávku syna Ismaila a ten byl legitimizován jako syn Abraháma a Sáry. Jak je vidět, mateřství na objednávku není nic nového. Potud vše v pořádku. Ale za třináct let na to si Hospodin neodpustil jednu poťouchlost: když Pán Bůh dopustí, i motyka spustí a Sára, tehdy už devadesátiletá, otěhotněla a porodila syna Izáka. A to byl průser. Abrahám měl najednou dva syny: prvorozeného, leč ne zcela legitimního, Ismaila a druhorozeného, leč zcela legitimního, Izáka. Ismail zkrátka ostrouhal. Hospodin si ještě vyzkoušel Abrahámovu oddanost vyžadováním oběti Izáka, a když viděl, že Abrahámův fanatismus nezná mezí, řekl: zadrž, místo Izáka obětuj támhle toho berana.
A byla velká smlouva mezi Hospodinem a Abrahámem jakožto představitelem lidu izraelského. Dávám ti zemi mezi Nilem a Eufratem a vůbec budu o tebe pečovat. A tady máme ideu Velkého Izraele jako vyšitou, metu všech izraelských fundamentalistů. Ti tvrdí - ta země je naše, dal nám ji Hospodin a my plníme jeho vůli. Máme na ní morální právo. Židé odvozují svůj původ od Izáka. A co Ismail? Ani na něj Hospodin nezapomněl. Taky mu slíbil, že o něj bude pečovat, ale žádnou zem mu neodkázal. A od Ismaila odvozují svůj původ Arabové. Jsou to vlastně nevlastní bráchové.
Tohle biblické žvanění by nestálo za řeč, kdyby nemělo fatální význam pro současnost. Židé tvrdí: Palestina je naše, Bůh nám ji dal, v pozadí je samozřejmě myšlenka Velkého Izraele od Nilu po Eufrat, a vy, arabští parchanti, si děláte marné nároky. Arabové oponují, naše je Palestina, to prvorozenému synu Abrahamovu jí Bůh udělil a vy jste podvodníci. Tohle tvrzení má dvě verze: liberální a radikální. Liberální verze říká - nemáme nic proti Židům (jsou to naši nevlastní bráchové), ale velice nám vadí stát Izrael, který obsazuje naši půdu a vodní zdroje. Stát Izrael musí zmizet. Radikální verze říká - muslimské náboženství je nejdokonalejší, je naší povinností rozšířit ho po celém světě. Kdo nevěří, ať si přečte, co říká Kaddáfí. Z čehož plyne jedno mravní naučení: proti sobě stojí dvě víry a čím je víra intenzivnější, tím hůř pro lidstvo. To mě opravňuje k výzvě - věřící, jděte do prdele.

Konečné řešení komunistické otázky

23. února 2011 v 13:15 | Ivo Adler
V nedávném rozhovoru se Natálka Kocábů vyjádřila, jak jí štve, že se Česko nedokázalo vypořádat s komunismem. Chápu jí. Je to od těch komunistů sprostota, že si v vstřícně nevlezou do rakve a nezaklapnou za sebou víko. Jak si to vypořádání představuje se blíže nevyjádřila. Nedalo mi to a v diskusi jsem se zeptal čtenářů já. V anonymní diskusi se antikomunistická lůza vyjádřila velice pregnantně: aspoň prvních 10 000 komunistů oběsit, zabavit komunistům majetky apod. roztomilosti. Jenom u toho zabavení majetků se pisatelé zase nevyjádřili: mají se zabavit majetky jenom současných komunistů nebo i těch bývalých. Jak k tomu ovšem přijdou ty převlékači kabátů, kteří dneska už spokojeně vegetují v jiné politické straně. Je ještě hodně věcí k dořešení.
Bez ohledu na drobné nejasnosti antikomunistická státní mašinérie nezahálí a chce ke konečnému řešení komunistické otázky přispět svým díle. Nakonec i antikomunistická lůza má volební hlas a je třeba jí vyjít vstříc. A tak se objevilo několik řešení, pravda, zatím jen dílčích. Byl zveřejněn seznam soudců, kteří byli členy komunistické strany. O ústavnosti tohoto kroku lze s úspěchem pochybovat, ale kdo by si troufnul. Advokáti toho hned začali využívat a kde to jen trochu jde, obviňují tyto soudce z podjatosti. Tím se marasmus naší justice jen prohloubil. Byl uzákoněn třetí odboj (snad). Z vrahů se rázem stali úctyhodní odbojáři. A nemůžeme ani zapomenout na projednávaný návrh na proplácení náhrad postiženým na úkor bývalých funkcionářů KSČ a příslušníků StB. Jedněm to seberem a druhým to dáme. A samozřejmě senátor Štětina a spol. oživili návrh na zákaz KSČM na věčné časy a nikdy jinak. To vše v dojemné starosti o duše stávajících komunistů, neboť komunisté stále žijí v marxistickém hříchu. Důkazy? Nejlepší důkazy jsou žádné důkazy - viz český film Signum laudis.
Naše politická elita se těmito opatřeními podbízí antikomunistické spodině, jen aby si udržela její hlasy. Nelze ani přehlédnout fakt, že nespokojenost lidí se stávajícím vývojem narůstá, i když zatím nemá konkrétní politickou formu. Není třeba pochybovat o tom, že tu formu dříve či později získá. A tady naše elity nabízí řešení - máte výš do žlabu? Nezoufejte! Alespoň jednoho nebezpečí jsme vás zbavili - nebezpečí komunismu. Komunismus už vás nikdy neohrozí. Lidovým masám tím nepochybně spadne kámen ze srdce. To ale nemusí nutně znamenat, že spadne kámen ze srdce zlodějům a tunelářům. Lidé jim jednou vystaví účet za rozkradené miliardy. Ať už to bude s komunisty nebo bez nich.

P.S.
S komunisty musíme konečně zúčtovat, protože už nám začíná hořet koudel u prdele.
Kdo má pochybnosti, ať se podívá na: http://www.youtube.com/watch?v=CtzQDantj6A


Důchodová reforma

19. února 2011 v 13:38 | Ivo Adler

Naše herecká legenda Jiřina Jirásková se dožila 80 let. Vzpomínají všichni, ona i lidé kolem ní. Při veškerém tom vzpomínání z Jiřiny Jiráskové mimoděk vypadlo, jak ji dneska mrzí, že neměla dítě. Ale prý ji připadalo nezodpovědné přivést na svět dítě do doby, ve které byla plodná. Není sama. Životu bez potomků dala
přednost i vždy okouzlující Hana Maciuchová, její partner Jiří Adamíra či Václav Havel, abych necitoval jenom dámy. Samozřejmě, že život bez dětí nevolí jenom umělci, ale i "obyčejní" lidé. Umělce vzpomínám právě proto, že jsou víc vidět a také toho patřičně zneužívají. Ve své nadutosti nám všem dávají rady do života a přitom jim to podstatné utíká mezi prsty. Sami by si měli dát poradit od nás "obyčejných".
Jak to souvisí s důchodovou reformou? Velice podstatně. Jedná se o lidi, kteří se sami nepřičinili o "výrobu" nové generace daňových poplatníků, z jejichž odvodů jsou důchody financovány. Tedy, přičinili se o ně jen v rámci svého příspěvku do společenských nákladů na "výrobu" nové generace daňových poplatníků - školství, zdravotnictví. Výchovu dětí však zdaleka nepokrývají náklady společnosti, velice podstatné jsou individuální náklady rodičů, které jdou do milionů. O nákladech citových a časových ani nemluvě. O tyhle náklady mají bezdětní lidé míň. O to víc mohou žít "naplno" a věnovat se svým kariérám. Přesto bezdětní natahují ruce po důchodu stejnou měrou jako lidé, kteří děti vychovali. Přiznávat jim důchody za stejných podmínek je sociální nespravedlnost. To by měl být první krok důchodové reformy. Třeba tak, že od mládí začne člověk platit nějaké procento důchodového pojištění a po narození dítěte se mu tato kvóta sníží. Jsou samozřejmě i jiné možnosti. Tuším, že Věci veřejné o něco takového usilují. Tento postup jenom vítám.
Jinak je důchodová reforma více méně matematickou záležitostí (se záležitostmi se roztrh pytel). V jejím základě je ale politické rozhodnutí - jak vysokou životní úroveň mají mít senioři. U nás je to zhruba 40 % životní úrovně ekonomicky činné populace. Jedna z nejnižších, ne-li vůbec nejnižší v Evropě. V jiných zemích jsou na tom senioři líp, nutno ale říci, že tyto země mají také vyšší státní dluh. A když je tento poměr určen, jsou to jen matematické operace, do kolika lidé musí pracovat a kolik musí odvádět, aby stanovené procento bylo dosaženo. Vycházím samozřejmě ze systému průběžného financování. Je bezkonkurenčně nejlepší. Co se na sociálním pojištění vybere, to se také vyplatí - není co rozkrást.
Fondové financování, kdy si lidé spoří do nějakých fondů na stáří, už je daleko problematičtější. V prvé řadě je dražší. Musí zaměstnávat odborníky, kteří sledují a rozhodují, do čeho nashromážděné peníze investovat. Zjišťování údajů a zaměstnávání odborníků není zadarmo. U nás správa průběžného financování stojí max. 3 % vybraného objemu. U fondového financování je to minimálně 10 %, ale i víc. A právě proto, že to může být takový byznys, je fondové financování tak vehementně prosazováno. Druhým problémem je nejistota. To, co bylo ve fondech nashromážděno, může být rozkradeno. Stačí vzpomenout
Harwardské investiční fondy Viktora Koženého. Ale i když správci fondů nashromážděné prostředky nerozkradou, nejistota nezmizí. Investuje se převážně do cenných papírů různého druhu. Budou likvidní, a budou vůbec cenné? Dokonce ani státní dluhopisy, ten pilíř investičního obchodování, neskýtají záruku, že stát nezbankrotuje a nepřestane dluhopisy vyplácet. Nemluvě o tom, že stát může důchodové fondy znárodnit nebo pozastavit jejich výplatu, jako se to stalo v Maďarsku. V dnešním Maďarsku, ne socialistickém, antikomunističtí blbečkové. Lidem samozřejmě tohle dříve nebo později dojde a na nějaké fondy se vyserou. Zatím fungují jako spoření se státním příspěvkem (podobně jako stavební spoření) a po uplynutí stanovené lhůty si lidé peníze vyberou. V celém Česku se vyplácí jeden jediný důchod z fondového financování. A moudří zákonodárci přispěchali s řešením: spoření do fondů bude povinné a naspořené peníze se budou moci použít jen na důchody. Právě aby se lidé na to nemohli vysrat. Pojem spoření je ovšem nepřesný. Jedná se o investování. A investice může, ale také nemusí vyjít.
Jak z toho ven? Nějaká změna je asi nutná. Je to otázka spíš pro matematika než pro politika. Rodí se stále méně dětí a průměrný věk se stále prodlužuje. Ale základem důchodového systému musí být průběžné financování. Fondové financování jenom jako doplněk, do kterého se může promítnout případná zásluhovost, ale na ryze dobrovolném základě. Chceš mít větší důchod, tak investuj do důchodového fondu. Samozřejmě s tím, že si nebudeš moci peníze vybírat. Pokud se ti zdají odvody do sociálního pojištění příliš vysoké, může tu být určitý strop. Pak ale také musí být strop ve vypláceném důchodu. A co uspoříš na sociálním pojištění můžeš investovat do fondového financování a nebo někam jinam. Co takhle si koupit a pronajímat byt. Je to daleko lepší než nějaké fondy. I z toho vyplývá, že pokud má být fondové financování tím byznysem, jakým si od něj jeho tvůrci slibují, bez povinnosti se to neobejde. Už se zprivatizovalo kdeco, tak se ještě zprivatizují důchody. Vždyť přece soukromý vlastník je lepší správce než stát. Věří ještě někdo této blbosti?

Tanga

16. února 2011 v 14:33 | Ivo Adler
Stálým hitem internetu jsou klipy, ve kterých krásné modelky /jakoby/ neví, že mají příliš krátkou sukni (šaty, plášť) a tak se leckde ohýbají a předklánějí, popřípadě lezou po štaflích, samozřejmě s tím záměrem, aby jim byla vidět nahá prdel. Mají totiž tanga. Musí samozřejmě mít pěkně tvarované pozadí, a to ony mají a dobře ví, co ukazujou. Skrytá kamera pak natáčí reakce náhodných diváků, kteří se např. dívají do výkladní skříně, kde takto oblečená modelka zdánlivě uklízí, ve skutečnosti se předvádí. Při sbírání brambor na poli ji skrytá kamera nenatáčí, nejsou tam totiž diváci. Tyhle klipy jsou charakteristické pro Anglii, Angličani jsou totiž známí pokrytci, vychovaní staletími puritánského režimu, ale nejen pro ni.
Morální poselství takového pokryteckého klipu je nabíledni: fuj diváku, že se nestydíš, chudinka slečna musí pracovat a ty se nestydíš jí přitom koukat na nahou prdel. Tady jsou hned dvě lži. Za prvé - slečna není žádná chudinka, která je okolnostmi nucena ukazovat své (krásné) intimní partie. Slečna je ukazuje ochotně a ráda a pokud je to v klipu, tak ne zadarmo. Ale krásné slečny ukazují ochotně a rády své pozadí i v reálném životě. Byl jsem s rodinou na dovolené v Itálii (zážitky jsem popsal v článku Jak se šuká podle ledničky 22. 5. 2007) a mojí pozornosti neunikly dvě české slečny, nutno říci, že hezké, které se ve standardním provedení - blond vlasy, tanga a nahoře bez, předváděly na pláži. I když i Italky se opalovaly nahoře bez, naše dívky v tomto prostředí působily exoticky. Ti Italové se z nich mohli zbláznit. A o to tady šlo.
Nejde však jen o nahou prdel, ale i nahé kozy. Mám za sebou určitou pedagogickou zkušenost a pamatuji si, jak se ke mně jednou v létě přišla přihlásit na zkoušku dívka, která pod tričkem měla jen nahé tělo. Sehnula se nad přihlašovací listinou a samozřejmě jí byly vidět kozy. Ta dívka dobře věděla, co ukazuje a taky, že se dívám. Ocenil jsem to. Dostala za jedna. Ženy nosí výstřih právě proto, aby do něj bylo vidět. Co se k podívání nabízí, na to se podívám. Hezké mě neuráží a na škaredý se nedívám. To platí pro kozy i hýždě. Když ale vidím, že to ženě vadí, tak se nedívám. Projednával jsem cosi na ministerstvu, příslušná referentka měla (dneska se tomu říká top) s ramínky za krkem. Podprsenku neměla a protože jí pánbůh zrovna dvakrát neobdařil, když se sehnula, zakryla si výstřih rukou. Pomyslel jsem si, ty krávo, když ti vadí, že se ti mužský dívají do výstřihu, tak proč ho nosíš? Demonstrativně jsem se k ní otočil bokem a díval se z okna. Teprve když se narovnala, tak jsem obnovil vizuální kontakt. Takový případ se mi ale přihodil jednou, snad dvakrát.
Jinak ženy nemají námitky, když se člověk podívá, ať už je to pod sukni nebo do výstřihu. A začasté takový pohled samy nabízejí. A proto je druhou lží takového klipu, že bychom snad měli mít pocit morálního provinění, když se podíváme. Za podsouvání pocitu morálního provinění bych tvůrce těchto klipů s chutí nakopal do prdele. Nemám takový pocit. Už se mi stalo, že mě žena při takovém pohledu přistihla. Usmál jsem se a ona taky. Znamenalo to: podívej, jsem pěkná. A z mé strany to znamenalo: oceňuji to. Nikdo z nás žádný pocit viny neměl.

Arabové

11. února 2011 v 9:55 | Ivo Adler
Tak autoritativní režim v Tunisu padl, v Egyptě má na kahánku. Je zajímavé, že proti autoritativním režimům v muslimském světě Západ neprotestoval, kdežto když přijde řeč na autoritativní režim Lukašenka v Bělorusku, tak mají západní demokracie pěnu u huby. Podobně tomu bylo u autoritativních režimů v Latinské Americe. Je to jasné, Lukašenko není spojencem Západu, kdežto autoritativní režimy v muslimském světě a Latinské Americe ano. Pokud jde o prospěch západních demokracií, tak jdou zásady stranou. Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina, hlavně aby to přinášelo zisk.
V Egyptě se projevuje dominový efekt pádu autoritativního režimu, který začal v Tunisu. Která další kostka je na řadě? Bude to Jemen, Sýrie, Saudská Arábie? Kdoví. On ani Pakistán nemá svý jistý. Nicméně otřesené pozice těchto režimů ukazují cestu, kterou se ubírá vývoj. Ten také ukazuje, co by dříve či později čekalo Irák, nebýt intervence USA a spol. Ale Západu se nechtělo čekat na přirozený vývoj v Iráku, kdoví také, jak by dopad, a tak intervenoval. Byla intervence méně náročná na lidské oběti než přirozený pád Saddámova režimu? Dost o tom pochybuji. Navíc ani dneska nemá Irák životaschopnou vládu a Iráčané volají: Američané, jděte domů. Nejspolehlivější cestou
k pádu diktátorských režimů je skoncování s politikou izolace, kterou Západ těmto zemím vnucuje a které oni sami využívají jako štítu proti společenským změnám. A tak kupodivu nepřátelé se ve svých účincích docela shodují. Tak je tomu na Kubě, v Koreji, Iránu a jistě by se našly další příklady. Ostatně, byla to politika izolace, která formovala podobu sovětského režimu. Kdo chce přispět k pádu autoritativních režimů, tak je co nejvíce vtahuje do mezinárodního dění a všestranných mezinárodních vztahů. Politika izolace je ve skutečnosti upevňuje. O téhle základní pravdě už by se mělo přestat lhát.
V arabském světě ale jde především o bytí a nebytí Izraele. Je tu zjevná paralela mezi existencí křižáckých státečků na území středověké Palestiny a existencí Izraele. Nějakou dobu se udržely a pak je spláchla arabská vlna. Ve svém článku Politika Izraele sere muslimy 10. 4. 2007 jsem napsal, že šancí Izraele je vybudovat přátelské vztahy se svými arabskými sousedy dřív, než ho spláchne arabská vlna. Právě vývoj v Egyptě ukazuje, jak je situace Izraele choulostivá. Mubarakův režim v Egyptě tlumil aktivitu islámských radikálů. Odtud pramenily sympatie Západu k Mubarakovu režimu. Sabotáž na energovodu (byl to ropovod nebo plynovod?) v severním Egyptě, odkud je Izrael zásobován energií, ukazuje, kde je pupeční šňůra izraelského režimu. Co se stane, když bude tato pupeční šňůra přestřižena? Izrael je v arabském obklíčení. Pokud sousední arabské státy odloží svůj neutrální postoj k Izraeli, vynucovaný navíc silou, Izrael bude mít vážné potíže a nemusí ani s Izraelem válčit. Ostatně ani vývoj vojenské síly nemluví ve prospěch Izraele. Snaha Západu zabránit Iránu získat jaderné zbraně je sice křečovitá, nevěřím ale, že bude úspěšná. Pády autoritativních režimů v arabském a v širším měřítku islámském světě ohlašují nástup změny. Čím dříve ji Západ a zejména Izrael, tato předsunutá hlídka Západu v islámském světě, vezmou na vědomí, tím lépe pro ně (pro nás).

Tvrdá realita

9. února 2011 v 10:49 | anonym
Jak zavolat na policii, když jsme už staří a pomalu se pohybujeme.

Jirka Kuřátko, již starší pán, ze Zdic, si šel večer lehnout, když mu jeho manželka povídá, Jirko, v kůlně se svítí. Asi jsi tam nechal světlo!
Jirka z ložnice vidí, že má pravdu a chce jít zhasnout.
Vidí ale, že jsou tam vlastně zloději a že mu kradou věci.
Zavolal na policii, kde se zeptali, zda má někoho i v baráku.
Jirka řekl, že ne, že ale někdo vykrádá jeho kůlnu.
Policista na druhé straně řekl, nemáme teď momentálně nikoho, kdo by k vám teď mohl přijet. Zamkněte si barák, a někdo přijede, až ho budeme mít.
Jirka řekl dobře. Sedl si a napočítal do třiceti. A pak znovu zavolal na policii. "Dobrý večer, před chvilkou jsem volal, že mám v kůlně zloděje. Už se o to nestarejte, já jsem je oba zastřelil" a zavěsil.
Během tří minut smykem přijela tři auta plná policistů, nad hlavou se zastavila helikoptéra, v závěsu jela sanitka.
Zloděje chytli při činu a hned je zatkli! Náčelník říká Jirkovi:
"Já jsem myslel, že jste říkal, že jste je zastřelil?!"
Jirka říká náčelníkovi:
"Já jsem zas myslel, že jste říkali, že nikoho nemáte!"
Skutečně se stalo.
Závěr? Nevyplácí se nasrat staré lidi.

Kdo zvonil klíčema?

7. února 2011 v 12:50 | anonym

Jiří Nekovář ze Žďáru nad Sázavou

3. února 2011 v 14:04 | Ivo Adler
Včera jsem se díval na televizi, už ani nevím, jaký to byl kanál, obávám se, že fekální, ale jedna informace mě trkla. Na obrazovce se objevil Jiří Nekovář ze Žďáru nad Sázavou, podle uniformy zřejmě hasič, možná přímo jejich velitel (ta reportáž byla ze Žďáru nad Sázavou), který něco smysluplného z obrazovky sděloval. Nevím už co, protože v tu chvíli mě to docvaklo. Vždyť já to jméno znám! Ba dokonce jsem přetiskl dva jeho příspěvky, byly to vlastně otevřené dopisy, první s názvem Dopis Kalouskovi dne 25. 5. 2010 a druhý s názvem Pane prezidente 13. 1. 2011. Přemítal jsem, když jsem dopisy otiskoval, jestli se jedná o skutečné jméno a skutečnou osobu. Pochybnosti jsou na místě. Všelijakých sráčů, kteří hudou na vládní antikomunistickou notu a ještě jsou tak zbabělí, že se vydávají za někoho jiného, jsou mraky.
A tady se setkávám s člověkem, který nejen veřejně zastává názory, které vůbec nejsou provládní a nebojí se pod ně podepsat i s udáním místa bydliště. Je vidět, že žďárští hasiči jsou opravdoví chlapi. Sám se dopředu nikam nestrkám. Nejde ani tak o mně, ale o moje děti. Nechci je vystavovat riziku, že se po nich projde nějaká antikomunistická svině, a těch je dost, aby jim zpříjemnila fakt, že jejich táta je levicového zaměření. Pokud si někdo myslí, že přeháním, tak ho mohu ujistit, že takové případy znám. O to víc si cením postoj Jiřího Nekováře .

Agáta Hanychová

1. února 2011 v 9:53 | Ivo Adler
Ztroskotá loď u pustého ostrova a zachrání se jediný člověk - anglický lord. Po čase se u ostrova zastaví loď a co vidí - lord sedí na mýtince, na které jsou tři chatrče. Zachránci se ptají - lorde, k čemu máte tři chatrče? Lord odpoví: první chatrč je můj dům. A ta druhá? To je klub, kam chodím. A ta třetí? To je klub, do kterého nikdy nechodím. Na tuhle vousatou anekdotu o lordech jsem si vzpomněl, když jsem četl jeden rozhovor s Agátou, kde prohlásila: do tohoto topu podprsenku nikdy nenosím (viz foto níže).
Ten top je tak odvážný, že je skoro zbytečný. To Agátě chválím, mládí sluší odvaha. Samozřejmě, že jsou jí kozy vidět. Agáta sama prohlásila, co bych je neukázala, stejně už je kdekdo viděl. Ponechám stranou fakt, že slovo kozy jako označení pro poprsí si vítězně razí cestu do společenských salonů a modelky tak mezi sebou běžně mluví - Erbová: nechci být modelkou přes kozy, a omezím se na to podstatné. Právě pohrdání konvencemi dělá z Agáty č. 1 mezi našimi celebritami. Chce-li být celebritou, musí něčím oslnit a zaujmout. Agáta bystře odhadla, že tělo jí popularitu nezajistí. A proto se rozhodla pro skandály, resp. skandálky. Dostala se tak uzavřeného do kruhu - tu či tam ji pozvou v očekávání, že tam nějaký ten skandálek ztropí a ona očekávání nezklame, média o tom informují, reklama je zajištěna a příště jí pozvou zas. Agáta se této úlohy rebelky ráda ujala, vyplývá to zřejmě z jejího naturelu. Jedničku z ní dělá právě to, že o této potřebě ví a cílevědomě jí využívá. Ostatní dívky - celebrity šlapou v pelotonu daleko za ní. Jsou v podstatě nudné. Nedokáží nic víc, než předvádět své krásno a to je v konkurenčním boji málo.
Agáta je taková česká Paris Histon. Taky nic pořádně neumí, uplatňuje se jedině skandály a to jí zajišťuje místo na výsluní. Ovšem rozdíl měřítek je víc než patrný. O Agátě informují česká média, o Paris světová. I finanční zázemí je podstatně jiné. Je to komplex české malosti, který nepostihuje jenom Agátu. Karel Gott, Petr Janda a jistě bych mohl jmenovat další, jsou dobří, ba vynikající, ale v měřítku Česka. Aby byli světoví, museli by Česko opustit. Do toho se jim nechce. Příklad Waldemara Matušky je víc než výmluvný. V měřítku Česka nejužší špička - v USA šumař. Nicméně Agáta má rezervy, které by mohla využít i v Česku - co takhle chodit naostro, v minisukni, samozřejmě. Nebo umístit na internet video se souloží jako Paris. Mimochodem, to video je dost mizerné kvality. Takový počin by jen upevnil pozici Agáty jako naší rebelky č. 1 a přispěl by k vyšší úrovni našeho společenského života a morálky vůbec.