Prosinec 2010

Hnusné Vánoce III.

31. prosince 2010 v 13:41 | Ivo Adler
Na první svátek vánoční připravím ženě zeleninu do polévky (hovězí vývar s játrovými knedlíčky) a přinesu jí ze sklepa zelí. Nakládám ho káď ve sklepě. Budeme totiž mít kachnu s knedlíkem a zelím. Kachnu jsme si nasolili včera večer. Přes noc byla na schodech do baráku, dáváme totiž na zimu dolů pod schodiště dveře a tak celé schodiště funguje jako jedna velká lednička. Ještě že ty schody máme, kam bysme jinak všechno to žrádlo dali? Pak jdu čistit boty. To je u mě známkou dobrého duševního rozpoložení. Čistím je samozřejmě i ženě. Pak se musím oholit. Na oběd totiž přijdou mladí č. 1 i s vnučkou Lucinkou. Ti měli Štědrý večer doma. A děda musí být perfektně oholený, aby Lucinku neškrábal.
Poledne je v okamžení a mladí zvoní u vrat. Po obědě nastává nové kolo rozdávání dárků. Největším dárkem je ovšem sama Lucinka (viz foto)

Lucinka
Samozřejmě že k dárkům mám stejné výhrady jako minulý den. Snad ještě větší. Syn dělá obchodního ředitele v jednom docela malém obchodním řetězci a dárky vypadají podle toho - jsou drahé a zbytečné. My s mámou se ještě snažíme o věcnost a praktičnost, což o mladých se říci nedá. Ale to je běh na dlouhou trať. Po dárcích pouštíme lodičky ze skořápek vlašských ořechů se svíčičkami - připravila včera snacha č. 2, ale Lucinku to nebaví, svíčky proto rezolutně sfoukne a hledá si akčnější zábavu. Žena poprdá za ní. Já si povídám se snachou. Syn se odebral na záchod, kde je neskutečně dlouhou. Prý si tam hraje hry na mobilu. Někdo má takové perverzní záliby. Naštěstí si s oběma snachami docela rozumím. Došlo i na láhev vína dvě za cenu jednoho. Popíjím ho se snachou a vyzvídám jejich plány na příští rok. Chtějí jet někam na zimní dovolenou, ale Lucinka je prý letní typ a tak zvažují Kanáry nebo Dubaj. Což můžeme dělat. Máme hlas pouze poradní. Vykládá mi, jaké dělá Lucinka pokroky. Chodí s ní totiž do dětské jazykové školy (pochopitelně angličtina), dětské hudební školy a na dětské plavání. Na Lucince je to skutečně vidět. Je sebevědomá, komunikativní, snadno navazuje styky s ostatními dětmi. Sám někdy žasnu, jaké rozumy z ní padají. Při nakupování v Globusu se |Lucinka pochybovačně ptá: tady je svět ještě v pořádku?
Co mně skutečně potěšilo, bylo sdělení snachy, že uvažují i o druhém dítěti, a že se rozhodnou brzo. Prý musí všechno optimálně skloubit dohromady. A že v horizontu několika let uvažují i o stavbě nového, většího rodinného domu. Už prý mají vyhlédnutý pozemek. Pokud by to zrealizovali, byl bych jen rád. No a pak už jsme se sešli pohromadě a nastává loučení a balení. Druhý svátek vánoční budeme se ženou sami. Ani mě to nemrzí. Cítím, že mám nárok na oddech. V duchu bilancuji. Kuba: zbyl - půjde do mrazáku. Polévky musíme dojíst po svátcích. Ryba taky zbyla, taky musíme dojíst. Zbyla i kachna, bude v pořadí za rybou. Máme ještě vánočku. Taky k dojedení, což ta se sní ke snídani. Naštěstí jsem zabránil, aby žena ještě pekla štrúdl, jak měla v úmyslu. Přemíra jídla mi ale vadí. Co mi kazí dojem z jinak hezkých svátků? Otravný příbuzný, příliš mnoho dárků, příliš mnoho jídla. Snad ty příští Vánoce budou lepší.

Hnusné Vánoce II

28. prosince 2010 v 14:36 | Ivo Adler
Salát děláme ve dvou variantách - light a superlight. Light je bez salámu, superlight navíc bez majolky. Na Štědrý den k nám přijdou mladí č. 2 a švagr. Mladé vítám, švagr mě sere. Od té doby, co se rozvedl, je u nás nepříjemně často. Měl sice po tom několik vztahů, všechny ale ztroskotaly. Aspoň jsem to výchovně využil. Mladé musíme vychovávat, i když jsou dospělí. Když jsme v létě s oběma mladými na zahrádce grilovali, přišla řeč i na strejdu. Říkám, proto je sám, protože u něj vždycky na prvním místě bylo JÁ a teprve na druhém místě MY. Jeho žena to nějaký čas snášela, ale pak mu dala vale. Když u páru není na prvním místě my, ale já, nejspíš ten vztah zkrachuje. Taky se se ženou neshodnu úplně ve všem, ale nakonec vždycky najdeme společné řešení. Snad si to mladí zapsali za uši. Pořád do něj hourám, najdi si ženskou, ale on má známosti tak do divadla a na koncert. Já mu říkám, do divadla nebo na koncert seženeš ženskou snadno, musíš si najít takovou, která ti bude prát tvý připosraný podvlíkačky a která je z místa, abys za ní nemusel jezdit. Je z jednoho okresního města. Ale o tom on nechce slyšet. Prý, mně je takhle dobře. Bodejť by ne, když mu žena dělá pradlenku, švadlenku a příležitostnou uklízečku. I synové se nad tím pozastavují. Na Štědrý den jsem si to rejpání sice odpustil, žena to nerada vidí, ale po Vánocích s tím zase začnu.
Navíc je to sociální demokrat. Na starý kolena začal dělat politickou kariéru a docela úspěšně. Je v zastupitelstvu a krajské kulturní komisi. Většinu svých poznatků o sociálních demokratech mám od něj a přes něj. Zeptal jsem se ho, jestli sociální demokraté, kteří před tím nebyli v radě, odstraní ty svinstva ve městě, které před tím kritizovali. Odpověděl mi, že nemá smysl nahrazovat staré zloděje, kteří si už nakradli, novými zloději, kteří si také budou chtít nakrást. Na to jsem mu odpověděl, že na předvolebním shromáždění našeho Spolku jsem vystoupil a řekl, že je třeba občas zamíchat kaší, jinak se připálí. A voliči mě vyslyšeli a tou kaší skutečně zamíchali. Stará garnitura šla od válu. Budu to muset připomenout, až půjdu žádat na radnici o peníze pro nás spolek. Jsme totiž docela velký spolek a já jsem jeho předseda. A přičmoudliny z rodného města mého švagra jsou cítit hodně daleko.
Kvůli návštěvám jsme dělali nejen dvojí salát, ale i dvojí polévku - rybí a hrachovou, co když někdo rybí nerad. Nakonec si hosti dali rybí i hrachovou. Já jsem dopoledne připravil ženě zeleninu na polévku i na kapra. I kapr byl na dvojí způsob - smažený a pečený. Na toho pečeného kromě koření dáváme pórek, nastrouhaný celer a zázvor. Je pěkně pikantní. Dali si ho všichni. No a než se uvařili rybí hlavy, dělal jsem si údržbu a úklid v počítači. Když se uvařily a vychladly rybí hlavy, tak jsem je obral a maso jsme dali zpátky do polívky. Pak už to dostalo rychlý spád; přišli mladí a začali se podílet na přípravách oběda. Kromě polévky jsme měli kubu. Letos byla spousta hub a tak byl chutný. Snacha je šikovná kuchařka a tak ženě zdařile sekundovala. Přijel i švagr a tak jsme se naobědvali.
Po obědě jsme seděli a kecali. Probral jsem se synem uplynulou stavební sezónu. Vzdor všemu protivenství jsme dokončili stavbu inženýrských sítí a požádali o jejich kolaudaci. Se silnicí to vypadá dobře, horší je to s vodou a kanalizací. Vedoucí stavebního úřadu, který má kolaudaci schvalovat, bydlí ve stejné lokalitě kde syn staví a hrozně té stavbě nepřál. Držel v tom basu s jedním zastupitelem (ČSSD), který tam také bydlí a hrozně jim vadilo, že by auta na stavbu měla jezdit kolem nich. A dokázal na svou stranu strhnout celé zastupitelstvo. Když jsme na zastupitelstvu poprvé jednali, tak jsem je varoval, že si takový postup nenecháme líbit, ale bylo to jako když přileje oleje do ohně. Oni jsou ouřad a mají vždycky pravdu. Tak jsem to rozjel a výsledkem bylo, že ten zmetek v zastupitelstvu nejen že nebyl znovu zvolen, ale přišel i o místo. Nově zvolení zastupitelé jsou jako miliusové, už ví, na koho narazili. Řekl jsem synovi, hele, jestli máš psychický problém seřvat staršího, mně to problém dělat nebude, dej mu lhůtu, do kdy stanoví datum kolaudace a jestli to nesplní, tak si ho podám a bude to hodně hustý. Syn mi řekl, že se z toho vidí, ale kdyby něco, tak mi řekne. Díky pokroku ve stavbě mladí řekli, že už reálně uvažují o dítěti. Jó, dneska mít dítě není žádná prdel.
Pak Štědrý večer nastal, po večeři jsme šli ke stromečku, zpívali koledy, švagr hrál na housle, snacha na zobcovou flétnu, problém byl, že texty moc neznáme a nastalo dárkování. Jestli první kaňkou na průběhu Vánoc jsou otravný příbuzní, pak druhou kaňkou jsou dárky. Jsou to úplné orgie dárků. Vím, že bez dárků to nejde. Jako to nejde bez cukroví. Myšlenku, že ho nebudeme péct, už jsme zavrhli jako fantasmagorii. Žena před Vánoci prohlásila, upeču jen čtyři druhy. Upekla jich devět. Trochu se v tom předhání se svou úhlavní přítelkyní, která jich napekla sedmnáct. Pak nastupuje vzájemná výměna cukroví. Nemůžu to nejíst, ale sere mě to. S dárky je to podobné. Znovu jsem důrazně zopakoval - žádné dárky investičního charakteru. Jak krásným dárkem je diář, žiletky nebo ponožky. Snad se to podaří o příštích Vánocích.

Karel Gott

27. prosince 2010 v 13:48 | Ivo Adler
Karel Gott je velká pěvecká osobnost. V naší populární hudbě nemá konkurenci. To dokazuje i počet získaných Zlatých slavíků. Už je ani nepočítáme. Proto jeho koncert v pražské Lucerně s Evou Urbanovou, který vysílala Česká televize 26. 12. 2010 byl velkým svátkem. Ale… Mistrovi je už přes 70 let
a na jeho výkonu je to znát. Podle mého laického úsudku Mistr přecenil své síly. Začal spolu s Urbanovou, dobrý. Pak ale téměř hodinu koncert táhl sám, svoje vystoupení pojal jako jakési retro a bylo vidět, jak každá minuta na podiu je znát. V duchu jsem mu nadával, vole, proč se s Urbanovou nestřídáš, přece jen by sis trochu odfrknul a tvůj výkon by byl lepší.
Slabiny byly patrné zejména ve vysokých polohách, které mé necvičené ucho doslova tahaly za uši. Ve středních polohách byl Mistr ještě jistý, ale ve výškách ve srovnání s kovovým sopránem Urbanové to bylo, jako když sype písek do soukolí. Karel Gott je můj vrstevník, i když je trochu starší. Jeho kondice je obdivuhodná. To mohu na svůj věk odpovědně posoudit. Ale s tímto koncertem šlápl vedle, nebo spíše rovnou do. Jednak struktura koncertu nebyla nejšťastnější, když oba zpěváci zpívali ve velkých blocích, což Urbanové to nevadilo, ta to utáhla, ale Gott už ne, jednak je otázkou, zda pěvecká konfrontace s Urbanovou, která je na vrcholu pěveckých sil, je nejlepším řešením. Jenže Urbanová táhne a Mistr nechtěl nic ponechat náhodě. I nadále chce vyprodávat sály.
Gott bezesporu na koncertní podia ještě patří. Pořád má co dát svým posluchačům. Ale měl by lépe volit jak repertoár, tak partnery na podiu. Je snad málo zpěvaček, které by ho vhodně doplnily? Jestli si tohle Karel Gott neuvědomí, tak čím dál častěji bude jeho výkon místo nadšení budit spíše útrpný úsměv, a to při vší úctě k jeho pěvecké kariéře. Nedá se nic dělat, stárneme a věk se nedá obelhat. Jistě, s playbackem je to jiné, ale to si může dovolit na nějakém firemním večírku. Na takovéhle gala akci by to byla ostuda. Tady platí: hic Rhodos, hic salta. A Karle, ruku na srdce, to co v mládí už neskočíš.

Hnusné Vánoce I

26. prosince 2010 v 11:40 | Ivo Adler
Toto adjectivum mám od své vnučky (3), jedno odpoledne jsem jí choval a protože nechtěla spinkat, tak jsem si řekl, že jí utahám procházkou. Řekl jsem: "Pojď Lucinko, půjdeme se projít." "Nepudu ven, je tam hnusně," řekla s rozhodností Haliny Pawlovské. Nakonec jsem jí ale ukecal a šli jsme ven. Od té doby používám toto slovo k vyjádření svého odporu k něčemu. Mám dost důvodů abych vánoční svátky pokládal za nejhorší svátky v roce. Jak krásný je Svátek práce nebo Cyrila a Metoděje, kdy ode mne nikdo nic nečeká. Ale Vánoce jsou nutné zlo, kterým se musíme prokousat.
Namátkou 23. 12. Šel jsem ženě pro léky do lékárny, kde mám věrnostní kartu a tudíž neplatím ani regulačním poplatek (ten nesmysl je ještě požadován?) a mám i nižší ceny, cestou zpátky jsem se zastavil v kanceláři našeho Spolku. Sousední nájemce mi telefonoval, resp. ten telefonát převzala moje žena, že nám přišel nějaký balík. Bylo mi to krajně podezřelé, nic jsme si neobjednávali, ale zastavil jsem se. Soused mi předal balík, který ani nebyl určen nám, ale nějaké paní, mně naprosto neznámé. Jen na druhé řádce adresy byla adresa naší kanceláře. Pomyslel jsem si něco o volovi, ale slušně jsem pánovi poděkoval. Otevřel jsem si v počítači databázi našich členů, ale adresátka v ní nebyla. Tak jsem balík vzal a s pěnou u huby ho nesl na poštu. Pracovnici u balíkové přepážky povídám, že balík nelze doručit. Nejdřív se cukala, že balík je doručený a ať si s ním děláme, co chceme a že oni balíkovou poštu nedoručují, že to dělá jiná pošta. Trochu jsem přidal na důrazu a tak nakonec po poradě s vedoucí ode mne balík vzala, že ho vrátí zpátky.
Vzal jsem to ještě přes stavební spořitelnu, ze které mi přišlo potvrzení navýšení cílové částky i s informací o úrokové sazbě z úvěru - 6 %. To mě taky pěkně nasralo, protože úrok z hypotéky je i za 3 %. Pracovnice ve stavební spořitelně se mi omluvila za chybu, že tam mělo být asi 4,6 %, ale i tak jí říkám, že je to hodně. Navíc mi hned přišla složenka, že mi zvyšují úložku o 900 Kč. Otevřeně jsem pracovnici řekl, že i 4,6 % je dost, když hypotéční banky nabízejí hypotéku za 3 %. A že je blbost, brát si úvěr ze stavební spořitelny, že je daleko výhodnější ve stavební spořitelně spořit a vzít si hypotéku u hypotéční banky. S úvěrem od stavební spořitelny rozhodně nebudu spěchat. Dala mi za pravdu a s oboustranným přáním hezkých Vánoc jsme se rozešli.
Na cestě domů jsem se zastavil ve velkém Albertu, nákup dle seznamu. Ve frontě u kasy jsem se potkal se svou ženou, která šla do práce. Dělá brigádnickou výpomoc v jednom obchodě, hlídá, aby tam cikáni nekradli nad míru. Bez odmluvy jsem zařadil do nákupního košíku její juice a protože jsme při nedávných oslavách jejích narozenin zjistili, že nám došlo bílé víno, posílám jí ještě koupit 2 láhve za cenu 1. Právě je v akci značka, kterou můžem. Zastávám dlouhodobě názor, že užívat si za peníze umí kdejaký blbec, ale užít si bez peněz nebo s jejich minimem umí jen opravdový mistr života. Než se dostanu ke kase, žena stihne přinést ony dvě lahve, zaplatím a se dvěma taškama a aktovkou, kde mám ty léky, se belhám na autobus domů. Belhám doslova, dělá se mi na levé patě ostruha, moje obvoďačka řekla, že po Vánocích to začneme léčit.
Dobelhám se domů, v domovní schránce jsou dopisy. Proto je naše manželství tak harmonické, že mezi námi panuje přísná dělba práce. Moje žena nikdy nevyndavá dopisy ze schránky. V jedné ruce tři tašky, v druhé klíče, dopisy pod bradou, zápolím se zámkem u schránky. Už se mi chce strašně čůrat. Nakonec to vzdám, odložím nákup na schody do domu a vyčurám se na zahrádce. Ušetřím tak zouvání a odmykání a vrátím se dobojovat zápas se zámkem. V rouře na letáky naštěstí nic není. Ta roura má taky svoji historii. Už je to drahně let, po nastěhování do rodinného domku, byli jsme na dovolené na chalupě, při procházce v okolí jsem uviděl na kraji rybníka pohozený plastový patník, který tam hodil přičinlivý vandal. Patník jsem vytáhnul, přiříznul a připevnil na vrata. Žena ho natřela. I tady panuje dělba práce. Ženiným nářadím je štětec, koště, hrábě a travní sekačka. Mně náleží šroubovák, kladivo, kleště, vrtačka atd.
Konečně se dostanu domů, převléknu se do domácího, ohřeju si oběd a vydám se ob dvě ulice koupit kapry. Ale ouha, kapry doprodali. Rozhodnu se nic neriskovat a protože právě jede autobus, vydám se (v teplákách) koupit kapry do specializované prodejny. Naštěstí mám slušivé tepláky. Ve specializované prodejně kapry skutečně mají, dva mi ochotně zabijí, ale problém: igelitová taška je příliš fórová a pod vahou kaprů se roztrhne. Kapři vypadnou na zem. Mládenec, který mě obsluhuje, je ochotný, vidí starce málem nad hrobem, kapry mi sebere a dáme je do firemní igelitky, kterou si musím koupit. Mám samozřejmě pevnou látkovou tašku, ale nechci ji zasvinit od kapří krve, proto ta igelitka a jedu domů. Autobusy na štěstí na sebe navazují. Jsem doma, vezmu si pracovní plášť a jdu do sklepa kuchat a porcovat kapry. Jeden sklep využíváme jako sklad a přípravnu potravin. Jsem venkovskej a kuchání ryb mi nedělá potíže. Ani zabití, ale nechtěl jsem vézt tašku s mrskajícími se kapry. Je to týrání zvířat. Jen co jsem hotov s kapry, umeju nádobí, navečeřím se a přijde žena. Svorně se pouštíme do výroby bramborového salátu, brambory a mrkev uvařila žena dopoledne, a dvou pomazánek. Tím je náplň jednoho dne vyčerpána.

Devianti

21. prosince 2010 v 14:47 | Ivo Adler
Prolog     Co to šustí, co to chrastí,
                z houští lezou pederasti
                znásilnili za lesem
                tajemníka SSM

Kolem zmizelé Aničky Janatové, která zmizela v Troji při cestě ze školy, se spekuluje, že příčinou jejího zmizení jsou pedofilové. Tyto spekulace nejsou neodůvodněné. Nebudu se zabývat vývojem celého případu, který znám jen ze sdělovacích prostředků, ale potvrzuje se, na co jsem upozornil už ve svém článku Pedofilie (3. 4. 2009), že otázka pedofilie není vůbec vyřešená. Tehdy jsem by za svůj článek málem kamenován, dnes uznávaní sexuologové potvrzují: má-li být sexuální deviace, pedofilii nevyjímaje, společensky zvládnutelná, musí pro osoby takto postižené existovat "nouzový východ". Žádný takový "nouzový
východ" v naší společnosti neexistuje. Jen řev primitivní klaky - kastrovat, kastrovat… A je jedno, zda se jedná o kastraci chemickou, maskovanou slovem "léčení" nebo kastraci anatomickou. Feťáci mají svůj substituční metadonový program, ale pedofilům jsme nenabídli zhola nic. Přitom panuje všeobecná shoda, že bez substitučního programu, který by deviantům poskytl legální možnost se ukájet, je léčení nemožné. Pedofilové jsou patrně poslední sexuální anormalitou, která takový substituční program nemá.
Fetišisté, které tak úspěšně vyrábí naše bulvární média tím, jak horlivě informují o každém zahlédnutí kalhotek kdejaké celebrity, svůj program mají. V Japonsku už existují automaty, kde si fetišista
může za příslušný poplatek zakoupit kalhotky, které jsou zaručeně protažené
kundou nějaké hvězdy. Známé hvězdy mají plastový odlitek poprsí nebo kundy, pochopitelně ve stavu vzrušení, který si zájemce může i vyzkoušet. Ještě se ten kapitalismus musíme hodně učit. Ale kdo ví, třebas něco takového na trhu už existuje, jenom já nejsem informován. Neustálá a neúčinná honička za dětskou pornografií na internetu nic neřeší. Je to jako zápas s tím devítihlavým drakem - jednu hlavu pracně usekneš a druhá naroste. Řešením problému je jedině určitý druh legalizace pedofilie a nabídnutí substitučního programu.
Obhajuji-li právo pedofilů na existenci, nemyslím tím Kulínské, Opočenské a jiné hodné "strýčky", kteří se ujali nelehkého úkolu naučit mladé dívky, tělo ženy, mysl dítěte, sexu. Tento případ je popsán i v umění, ve filmu Císařův pekař, pekařův císař, kde Rudolf II. chce zasvětit umělou ženu do tajů lásky. Takových hajzlů by se našlo! Neví co roupama a tak se chtějí vrátit do dětských let a šukat mladý holky za pomoci svého postavení a peněz. Ostatně najdou se i obětavé učitelky, které učí své žáky sexu. Není to jen pánská záležitost. To ovšem není pedofilie, ale bezohledná snaha urvat ze života co se dá. A té je třeba čelit.

Trapná selhání sociální demokracie

17. prosince 2010 v 13:54 | Ivo Adler
Po komunálních volbách vznikly nebo vznikají v obcích a městech roztodivná koaliční seskupení, začasté velice efemérní. Než se partneři dostanou k pořádné práci, už se koalice začnou drolit. V řadě měst a obcí se na vytváření koaličních seskupení podílí i sociální demokracie. Je to právě ona, kdo vytváří koalice velice pestrého politického spektra. Jednou s tím, podruhé s někým úplně jiným. Je to tím, že sociální demokracie, a to za celou dobu své existence, povýšila prostředek na cíl. Pro "demokratické" strany je politická moc prostředkem a cílem je osobní prospěch. V tom se sociální demokrat Gross neliší od občanského demokrata Drobila.
Každá politická strana usiluje o politickou moc. Jinak by její existence neměla smysl. Ale politickou moc potřebuje k tomu, aby dosáhla určitých společenských cílů. Moc je k tomu pouze prostředkem. Sociální demokracie se řídí zásadou, chceme být u moci a basta. Pak se uvidí. Koaliční partnery si vybírá podle toho, jak jí zajistí přístup k moci, jak stabilní ta moc bude a jak pohodlně jí umožní vládnout. Cíle? Ty holt se musí přizpůsobit výběru koaličního partnera. Budeme spolupracovat s kýmkoliv, jenom s komunisty ne. Ty totiž mají přece jen jakous takous politickou páteř. Spolupráce s nimi je nepohodlná a obtížná. A navíc na sobě nesou stigma minulosti. I když se s nimi v 90 % programu shodneme, komunisté nejsou salónní, tzv. demokratická strana. A proto cíl sem, cíl tam, vládnout s jinými stranami bude daleko bezproblémovější a o to nám jde. Přes všechny výhrady ke komunistům bylo deklarovaným cílem komunistů vždycky  veřejné blaho. A tento etos své politiky neztratili ani dnes. Samozřejmě, že v KSČ byli jako v každé vládnoucí straně nejrůznější hochštapleři. Po Listopadu ruče převlékli politické kabáty a vstoupili do jiných politických stran.
Právě díky své "přizpůsobivosti" se stopa sociální demokracie v dějinách nějak ztrácí. Kdy vládla sociální demokracie? Nepamatuji se. Čeho dosáhla? Nevím. Tu se přistavěl chlívek, tu se vyměnili okna, ale jinak je to pořád ten starý známý barák kapitalismu. Kdo vládne, je v podstatě jedno. Lidé z toho vyvodili pragmatický závěr - přestávají k volbám chodit. Jak řekl profesor Bělohrádek na jedné z přednášek (pan profesor rád poslouchá sám sebe) - z politiky se vytratila vášeň. Nakonec se všichni znuděně sejdou v jednom parlamentu. O komunistech si můžeme myslet cokoliv, ale svoji nezaměnitelnou stopu v historii zanechali. A jejich politika ještě dnes vzbuzuje vášně a emoce, jak pozitivní, tak negativní. I když já říkám, není nad to, být vlažný ve víře, včetně víry politické. Co když se moje vášně obrátí proti mně? Ale bez vášně politika neosloví masy a nestrhne je na svou stranu. Tohoto prostoru pro vášně šikovně využívají extremisté, aby masy oslovili. Podaří-li se jim to, Bůh nám buď milostiv.

Bonnie a Clyde po česku

13. prosince 2010 v 18:26 | Ivo Adler
Tak česší lupiči byli zastřeleni v Karlsruhe (Německo), resp. zastřelen byl muž, žena po jeho zastřelení spáchala sebevraždu, stylově také zastřelením. Média shodně konstatovala, že američtí Bonnie a Clyde byli proti naší dvojici úplní břídilové. Americká dvojice byla štvancem po celých Státech, naše si spokojeně žila v jihočeské vesnici za uznání svých sousedů a na lup vyjížděla jak na víkendový výlet. Přesvědčivý důkaz, že ne všechno americké je nutně to nejlepší. Ne snad že bych loupeže nějak obhajoval, ale tuto malou facku našim americkým připosránkům si nemohu odpustit.
Zaujal mě průběh celé akce. Policista zařval Stůj a když lupič vystřelil a zranil jeho kolegyni, chladnokrevně ho zastřelil. Ten policista má moje hluboké uznání. My se s těmi přestupníky moc serem. Jakmile policie zavelí stůj, zločinec, který okamžitě neuposlechne, tak tím, a eventuálně dalším krokem překračuje hranici mezi občanem a zločineckou chátrou a za své neuposlechnutí hlasu zákona, který policie představuje, si
zastřelení zaslouží. Mám proto jednoduchý recept: když policie řekne stůj, tak spadla klec, a policista má právo bez dalšího zkoumání použít zbraň a eventuálně i stíhaného zastřelit. Vím, že se toho dá zneužít, ale raději riskovat zneužití, než aby se společenská spodina vysmívala spořádaným občanům. Zneužití by se muselo policistovi prokázat a ne aby policista prokazoval, že použil zbraň oprávněně. Občanská práva jsou pro občany, ne pro kriminálníky.
Rovněž poměry v našich kriminálech jsou výsměchem spořádaným občanům. Jsou jakýmisi sanatorii pro zločince. Práce pro vězně není a tak se tam uvěznění jen tak povalují. Když není smysluplná práce, pak může být práce sice nesmyslná, ale její smysl spočívá v tom, že je trestem pro vězně. Co takhle hromada kamení (x hromad kamení) a každý vězeň si svoji hromadu během dne přenese na jiné místo a druhý den zase nazpátek atd. Podobně se dá mluvit o hromadách písku, které je třeba přeházet a podobných příkladů je víc než dost. Zkrátka den ve vězení by byl pro uvězněného opravdový záhul. Příště by si rozmyslel, aby se do něj dostal znovu. Aby se ponechal prostor pro jejich převýchovu, tak dopoledne budeš přenášet kamení a odpoledne - až svou hromadu přenosíš, se můžeš "převychovávat".
Kapitolou samou pro sebe je trest smrti. Chybí. Nevím proč. Na co máme poskytovat doživotní zaopatření, pochopitelně na náklady společnosti, zločinci, který jiné vědomě a s rozmyslem zbavil života. Náklady na takového vězně jsou jistě nemalé, ale společenský efekt je nulový. Přitom kriminalistická věda je na takovém stupni, že justiční omyl, zejména v těchto případech, je téměř vyloučen. Tento rádoby humanistický přístup ke zločinu postihuje řádné občany a obrací se proti nim. Dříve nebo později se občané obrátí proti takovému přístupu.

Několik črt z Rakouska

5. prosince 2010 v 10:19 | D. V.
Někteří Češi bohatnou, proto jsou letos lyžařské zájezdy do Rakouska vyprodány, hlásila česká média. Zářijová statistika obecního úřadu v Badhofgastein (Salcbursko) o ubytování zahraničních hostů uvádí Čechy na 9. místě s přírůstkem 1,3 procenta. V té době tam totiž jezdívají pouze pěší turisté, horolezci, možná i lázeňští hosté.
Příroda v Rakousku, zejména velehorská, je majestátní, až neskutečně krásná, úroveň služeb na vysoké úrovni. Jenže když Alpy, nevím, jestli jen východní nebo i západní, podle statistik ročně navštíví 45 milionů turistů, včetně domácích, je to dobře? A navíc skicirkus s bezpočtem výtahů, sjezdovek, sněhových kanonů. Po dálničních spojích i horských serpentinách se řítí proudy aut, autokarů, nad tím modř nebe počmáraná zplodinami kerosinu. Z letadla se horstvo jeví jako hromada kamení, ale dosud tam roste protěž i hořec, od jara do podzimu se pasou krávy horolezkyně, ještě výš šplhají kamzíci, pod Ötscherem se objeví i medvěd.
Domorodci a ti druzí
Pravda, v minulých letech zanechalo horské sedlačiny kolem 15 000 sedláků. Proč by se taky dřeli na strmých svazích, když Unie reguluje, dotuje a mohou sloužit turistice nebo sjíždět za prací, byť opodál do údolí. Hosté přijíždějí stabilně a opakovaně nejen ze sousedních, ale i ze vzdálených zemí.
K životnímu prostředí se Rakušané ve své většině chovají ohleduplně, s viditelným smyslem pro krásu a úctu k tradicím. Lépe dnes na venkově než ve městech.
Dokud do Rakouska proudili uprchlíci ze sousedních států, přizpůsobili se rádi zdejšímu stylu života. S přílivem imigrantů z jiných kultur se očividně zhoršilo husté prostředí měst a zejména metropole, čemuž se zdejší mládež pod vlivem tak zvaného "multikulti "a působení médií s převahou reklamy takřka masově přizpůsobuje.
I Rakousko stárne, věkový průměr se zvyšuje a porodnost původního obyvatelstva patří k nejnižším v Evropě. Proto mladí, práce schopní imigranti i z jiných kontinentů byli vítáni, ale v poslední době sílí volání politiky po kvalifikované imigraci. Zároveň výrazně klesá počet asylantů udělených povolení k pobytu osob, ocitnuvších se zde za neprůhledných okolností. Bulvární, ale i další média, podrobně referují o případech odsouvaných rodin či jednotlivců z Kosova. Kupodivu, pod stejným zorným úhlem zůstávají jiné národnosti , nepovšimnuty.
                                                                                                               
Turecký "med"
Nevoli, ba pobouření nejen médií a veřejnosti, ale i politiků kromě zelených, vzbudily provokativní názory tureckého velvyslance v listopadovém rozhovoru pro deník "Die Presse". O jiné kultury se prý Rakušané zajímají jen při svých pobytech o dovolené. Jako bývalé impérium s mnohými etniky by mělo vědět, jak spolužít s cizinci. Ostře napadl integrační politiku Rakouska a jmenovitě ministryni vnitra Fekterovou, které dokonce vytkl, že zastupuje špatnou politickou stranu. Na paškál si vzal i německou kancléřku Merkelovou. Kritiku rakouské sociální demokracie za nedodržování lidských práv odmrštil předseda jejího poslaneckého klubu Josef Cap a poukázal na nelepšící se situaci v Turecku. Velvyslancův požadavek, aby turečtina byla v Rakousku maturitním jazykem a jiné výroky byly vesměs nadšeně přijaté v jeho mateřské zemi, ale i mnohými tureckými muslimy v Rakousku a dalších státech. Ministr zahraničí Spindelegger pozval diplomata k podání vysvětlení. Očekávání, že bude Ankarou odvolán, se však zatím nenaplnilo. Obecný dojem: malý stát si proti velkému nemůže příliš vyskakovat. Oboustranně zdůrazněno trvání dobrých vzájemných vztahů. Turecko si ovšem své šance k přijetí do EU nikterak nevylepšilo.
U sousedů i jinde
Po předchozí široce polemické debatě v Německu a dalších zemích o knize Thila Sarrazina "Německo se likviduje" (orig.Deutschland schafft sich ab),
ocitlo se i Rakousko ve varu o problematické integraci muslimů. Zabývalo se jí rovněž nedávné fórum v Berlíně, určené především zamyšlení nad dějinami islámu a jeho nynější rolí, konkrétně v Evropě. Rakouský politolog Schmidinger se v této souvislosti domnívá, že četná islámská uskupení směřují k obnově hidžry (historickou zkratkou: vyhnání proroka Mohameda z Mekky, jeho odchod do Medíny, kde naplnil proroctví a zbudoval velkou říši dobra v soužití s jinými komunitami.) Dnešní hidžra by měla směřovat k islamizaci Evropy, jinak by muslimové jako menšina neměli budoucnost.                                                       
Kolik muslimů žije mezi nepočetným obyvatelstvem nejjižnějšího cípu evropského kontinentu? Nevím.Tradičně dost Angličanů, za prací denně docházejí a dojíždějí přes dvojnásobný hraniční přechod Španělé, občas i přísně kontrolovaní. Známá atrakce šplhajících ochočených opic po gibraltarské skále mne nevábila. Zato mne přitahoval výhled na Afriku. Za mořem marocký Tanger jak na dlani. Leč k mému úžasu tak zvanému Euro Pointu vévodí zbrusu nová dominanta: mešita s vysoko se tyčícím minaretem. Kolem panuje čilý stavební ruch při budování okolního rozlehlého komplexu, financovaného Saudskou Arábií. Bezpochyby v obchodním porozumění se Spojeným královstvím, majitelem strategického území s úžinou mezi Evropou a Afrikou. Proč ne? Koexistenci s dědičnou monarchií pod absolutistickým stylem vládnutím nad pohádkovým bohatstvím z nafty se nevyhýbá ani USA. Psalo se nedávno o prodeji nejmodernějších vojenských letadel za 800 milionů dolarů.
                                                     
Blahobyt dosáhl dna?
Modla současného kapitalismu, hospodářský růst, v Rakousku zpomalil na 0.9 procenta ve třetím čtvrtletí, avšak je vyšší než v Německu a nad průměrem EU. S nízkou nezaměstnaností stát figuruje na druhém místě Unie. Spolkový kancléř Werner Faymann oceňuje, že občan po 40 až 45 letech práce dosáhne zaslouženého důchodu, zatímco politolog Peter Filzmaier vidí budoucnost sarkasticky: "Dnes jsme na dně a zítra budeme o krok dále." S Francií a Itálií v jedné řadě si Rakousko stále dopřává přepychu, kdy sedm z deseti zaměstnanců odchází do předčasné penze (ženy v 57 a muži v 59 letech). Odpor proti dosavadní praxi ztroskotává na taktické neústupnosti vládní koalice sociálních demokratů s lidovci, odborů a zaměstnavatelů. Přičemž by posunutí penzijního věku o jeden rok znamenalo pro státní pokladnu více než 300 milionů eur příjmu ročně.
Opozicí požadovaná reforma státních struktur, s nadbytečným množstvím aparátu a jeho výsadami, dlouhodobě hyne v nekonečných diskusích s odborovým svazem úřednictva, doménou lidovců. Ve vyhroceném střetu se spolkovou vládou o kompetence a krácení rozpočtu ve školství předvedli svou moc zemští hejtmani pod vedením dolnorakouského Erwina Prölla, strýce vicekancléře Josepha Prölla. Výsledkem byl nemastný neslaný kompromis. Zemské vlády v pěti zemích ovládají nadále lidovci, ve třech sociální demokraté, v Korutanech svobodní (FPÖK).
Metropolitní volby
V podzimních volbách ve Štýrsku si svou pozici těsně udržel sociální demokrat Franz Voves a do koalice přizval lidovce. Zato ve Vídni nastalo očekávané zemětřesení. Sociální demokraté po dlouholeté nadvládě ztratili absolutní většinu, citelně klesli v přízni voličů i lidovci. Za vítěze voleb byl médii označen vůdce svobodných Heinz Christian Strache se ziskem takřka třetiny voličských hlasů.
Primátor Michael Häupl, 16 let ve funkci, zachoval klid, ignoroval jak svobodné, tak lidovce a do koalice přizval původem Řekyni Marii Vassilakou za rovněž ztrátovou stranu zelených. Přijala nabídku náměstkyně primátora, pročež v koaliční dohodě ustoupila od některých předvolebních požadavků. Rýsuje se méně alternativní "zeleně", ústupky učiněny ve prospěch obchodu a zlevnění veřejné dopravy. Levicová koalice bude čelit útokům Stracheho strany svobodných především v problematice imigrace a integrace cizinců z odlišných kultur, v souznění s kritickým míněním značné části obyvatel metropole.
Mlčet nehodlají ani frustrovaní lidovci. Zásluhou neobjektivního televizního zpravodajství je nadmíru často dáváno slovo představiteli BZÖ, počtem členů a voličů bezvýznamné odnoži svobodných. Podpora komunistů s jedním procentem voličů nestojí za zmínku. Ovšem ve veřejnoprávní televizi ORF probíhá silná vnitřní konfrontace, která má vyústit předčasnou volbou nového generálního intendanta - v zájmu nadstranické orientace. Snaha chvályhodná, avšak spíše přehnaná iluze. Někdejší prezident Rudolf Kirchschläger volal kdysi po vysoušení bažin v politice, teď už prý jde o hluboké močály, dodávají někteří komentátoři.      

Lucie Bílá

2. prosince 2010 v 14:17 | Ivo Adler
Lucie Bílá opět zaplnila stránky bulvárních novin. A to ze dvou důvodů. Za prvé zvítězila v anketě Český slavík, dokonce, a ne po prvé, absolutně, a za druhé zazářila na finále soutěže Česko Slovensko má talent. Všichni se teď dohadují, zda reklama, kterou Bílá udělala při vysílání Českého slavíka na Nově televizi Prima - všichni se dívejte, bude to prima, bude mít dopad na její uplatnění na televizi Nova. Myslím, že nikoliv nezbytně. Nova by byla sama proti sobě, kdyby ze svého seznamu účinkujících škrtla naši nejzářivější popovou hvězdu. I když - zář už trochu pohasíná. Když Bílá chce něco uzpívat, musí při tom hodně řvát. Naštěstí ve srovnání s Bartošovou má větší fyzický fond, a tak co neuzpívá, to uřve. Známka pěvecké kvality to ovšem není. Pomineme-li rozdíly ve fyzickém fondu, Bartošová i Bílá
mají hodně společné.
Obě jsou zhruba stejně staré, obě mají nemanželské dítě se starším partnerem, kterému nestály za to, aby si je vzal, obě mají zdravotní problémy. Bílá má problémy se štítnou žlázou, které spolu s kontaktními čočkami způsobují její poněkud vytřeštěný pohled. Bartošová má problémy psychického rázu, charakteristické střídáním nálad, psychickou labilitou a podléháním různým druhům závislostí. Bílá je ale přece jenom silnější a tak své problémy maskuje neustále vyceněným chrupem: všechno je fajn. Jen občas probleskne, že přece jenom všechno úplně fajn není. Obě zpěvačky mají problémy s otěhotněním, u Bílé už to není problém, ale jistota, obě mají problémy s hledáním trvalého partnerského vztahu. U Bílé to navíc vypadá, že její zdravotní problémy zčásti zdědil i syn Filip - na Českém slavíkovi se objevil v brýlích. Pro mladého kluka je to dost frustrující situace. Myslím, že oběma dámám není zase až tolik co závidět.
Bílá zazářila i na finálním večeru Česko Slovensko má talent díky svým šatům. Sexy rudá kombinace minišatů a velké večerní roby opravdu zabrala. O profesionalitě Bílé není třeba pochybovat. Šaty byly tak mini, že Lucii byly vidět velice často kalhotky. S tím se počítalo. Však také byly vyladěné s barvou šatů. Co však překvapuje, je psaní bulvárních blbců, kteří z Luciiných kalhotek dělali senzaci. Když ono je těch senzací tak málo, že upleteme i z hovna bič. V uměleckých profesích jsou kalhotky součástí kostýmu a s jejich odhalením se kalkuluje - viz Tereza Kerndlová, krasobruslařky či tanečnice ve filmu Horečka sobotní noci a jistě by se našly i další příklady. Co mě ovšem udivuje, že z odhalených kalhotek se dělá senzace, při které bych snad měl mít samovolný únik semene. Nemám. Z kalhotek se tady děla jakási náhražka kundy a z celých generací diváků a čtenářů se dělají generace fetišistů. Představme si exhibicionistu, který na ženu vybafne v setmělém parku - ukaž kalhotky. A žena odpoví - ježíšmarjá, já žádný nemám, mohla bych vám ukázat kundu? Deviant se se zaúpěním - nemá kalhotky - a za užaslého přihlížení přepadené oběsí na nejbližším stromě. Proto bych těmto pisálkům doporučil - dámy a pánové, ukájejte se nějak jinak.

Dušičkové ohlédnutí

1. prosince 2010 v 16:08 | D. V.
Z rádia se dozvíte, že na jednom českém hřbitově kdosi ukradl urny. Samozřejmě s popelem. Zřejmě, aby popel vysypal a urny prodal dále, buď pohřební firmě nebo do sběrny kovu? Domnívám se, že je nemyslitelné v Rakousku. Nedávno jsem si přečetla velmi zajímavý, pro mne poučný příspěvek ve Vídeňských svobodných listech, jak důstojně bylo a je pečováno o český hřbitov Klubem jeho přátel na ústředním vídeňském hřbitově.
Krátce předtím jsem cestou k výstupu na Höhenweg v Badhofgastein
prošla místním hřbitovem. Lze mluvit o místě posledního odpočinku jako o estetickém zážitku?
Proč ne? Vždyť tam spí svůj věčný sen předkové a zesnulí příslušníci rodin, aby jim ti dosud živí vzdávali úctu a trvající sounáležitost. Činí tak s obrovskou péčí, smyslem pro krásu, nevšední vkus a jistě i s nemalými náklady. U četných hrobů jsou krásné, z kovu tepané kříže. Jak dlouho by asi zůstaly na svých místech na hřbitovech v Čechách? Nad vchodem na hřbitov v Nových Hradech, možná i jinde, lze přečíst nápis vyvedený starobylým písmem asi tohoto znění: Kdo jste vy, byli jsme i my. Kdo jsme my, budete i vy.  
Jen za pár dní znovu otřesná zpráva v České televizi. Z památníku lidickým dětem byla ukradena jedna socha. Snad aby ji neznámý pachatel buď prodal na kila sběrně kovů anebo možná na zakázku jakémusi sběrateli uměleckých předmětů Takže i spolupachatelé? Jako obvykle se prý policii stejně nikoho nepodaří vypátrat. Pak už bude dále panovat ticho po pěšině, žádný novinář se nevydá po stopách, nejde přece o vraždu, korupci, teror. Pouze se někdo snaží si přivydělat?
Doklad až příliš častého morálního úpadku nelze nazvat hyenismem. Vždyť hyena nic nepáchá, ale ovládá ji živočišný pud sebezáchovy. Člověk vlastní rozum a cit. Jak který a v jakém rozsahu, chce se dodat tváří v tvář české současnosti. Vandalismus? Příliš zevšeobecňující a pramálo historicky zdůvodnitelný pojem. Jaký může mít vztah k dnešku řádění starogermánského kmene Vandalů napříč Evropou před mnoha staletími?
Naštěstí žijí dosud mezi námi i lidé zcela jiných morálních rozměrů. Možná tentýž den zdokumentovala Česká televize život Josefiny Vybíralové, rodem z Prahy, dnes devadesátnice, kterou život
zavál do cizích zemí. Také do Vídně, kde prostřednictvím International
Refugees Association pomáhala v roce 1956 maďarským uprchlíkům, v roce 1968 Čechoslovákům.
Hlavně však už předtím, záhy po druhé světové válce, si umínila jít po stopách lidických dětí, po tragédii jejich rodné obce zavlečených k "převýchově" do různých míst tak zvané velkoněmecké říše. Hledala je také ve sběrném táboře v Salcburku. A nalezla tam i Josefa Hantu, který nyní po mnoha létech vyprávěl o svém osudu a s viditelným dojetím o mámě lidických dětí, jak nazval paní Josefinu Vybíralovou. Žila dlouhá léta v kanadské Ottawě, aby na sklonku života se vrátila do staré vlasti.