Listopad 2010

Demagogie

29. listopadu 2010 v 14:12 | Ivo Adler
Demagogie je neupřímné a nesvědomité, nevybíravými prostředky docilované úsilí o získání přízně k vlastnímu prospěchu.; potud slovník cizích slov. Před parlamentními volbami jsme v našem Vzdělávacím a zkrášlovacím spolku měli besedu s představiteli politických stran. Přišli i "véčkaři". Jedním z jejich hlavních předvolebních hitů byla přímá volba prezidenta. Namítal jsem, že je to blbost, že přímá volba prezidenta žádnou novou kvalitu do chodu našeho státního mechanismu nepřinese, že dosáhneme téhož jinou, a to podstatně dražší cestou. A už je to tady. Včera Radek John v televizi prohlásil, že teda přímá volba prezidenta ano, ale hned dodal, že ten špás bude stát asi 2 mld Kč. Poslední volba prezidenta parlamentem přišla na 300 000 Kč. Ale aby si prosťáčkové mohli zavolit, tak zhruba 1,5 mld vyhodíme navíc. Kalkulace "véčkařů", ale i ostatních demagogů byla jednoduchá: lidi chtějí volit, tak jim to umožníme. Vždyť si to nakonec zaplatí. A nutno říci, že "véčkařům" jejich kalkulace vyšla - dostali se do parlamentu a jsou ve vládě. Že naše státní kasa nesmrdí korunou, je věc vedlejší.
Teď je otázkou, kdo by tím prezidentem měl být.. Prezident se bude volit v první polovině roku 2013. Je tedy ještě relativně dost času. Nicméně Nečas se dal slyšet, že ideálním kandidátem by byl Přemysl Sobotka, toho času první místopředseda Senátu. Taky se mi Sobotka líbí. Je to taková šedá myš kancelářská, se kterou nebudou potíže. A o to tady jde. Bude ale Sobotka dost sexy pro voliče, když bude přímá volba? Moc na to nevěřím. Vypadá totiž, jako když ho vytáhne krávě z prdele. A tak mě včera napadl jiný kandidát. Díval jsem se na Otázky Václava Moravce, které tentokrát byly s Milanem Štěchem, nynějším předsedou Senátu. Na místě ČSSD, jejímž členem Štěch je, bych o dalším kandidátovi na prezidenta neuvažoval. Odpadl by tak trapas posledních prezidentských voleb, kdy ČSSD neměla vlastního prezidentského kandidáta. A tak, kde se vzal, tu se vzal - Jan Švejnar, navržený Zelenými. Že se k jeho kandidatuře ČSSD připojila je důkazem personálního svrabu, ve kterém se nacházela.. Proti tomu Štěch není figura spadlá z nebe. Je předsedou Senátu, druhé nejvýznamnější funkce u nás. Dobře vypadá a to proti povadlému Sobotkovi taky něco znamená. A navíc - je to muž z lidu! Proti Havlovi, který vyšel z uměleckých kruhů, Klausovi, který přišel z akademických kruhů, je Štěch člověk z reálné ekonomiky, jak neopomněl v OVM zdůraznit. Jsem pro Štěcha.
V souvislosti s přímými volbami, které jsou nevyzpytatelné, se vynořuje jedna nepříjemná otázka. Když budem všichni všechno volit, kdo bude určovat generální linii. To je ta otázka, na kterou jsem už upozornil. Zatím žádná strana generální linii nemá. Linie se určuje od voleb k volbám. Podle toho to taky vypadá. Jdeme od jednoho dluhu k druhému. Pakliže nějaká generální linie je, pak zní - hlavně nenasrat voliče. Nicméně potřeba politických míst, která budou určovat politickou strategii objektivně trvá. Řešení už je na světě - jsou to šedé stranické eminence. Na příklad jedné z nich jsem narazil při četbě Respektu. Je to Ing. Pavel Dlouhý, dříve místostarosta Hluboké nad Vltavou, pochopitelně za ODS. Nevím, jestli je opět místostarostou. Do zastupitelstva ale zvolen byl. Jeho vliv je těžko definovatelný. Formálně je předsedou Jihočeské agrární komory a členem různých statutárních orgánů, pochopitelně placených. Tyhle lidi žádné volby nezničí a dál budou ovládat svoje sítě. A my volové budeme přímo volit prezidenta s iluzí, že o něčem rozhodujeme.

Doktoři

26. listopadu 2010 v 8:59 | Ivo Adler
Mám jednoho bratrance v Plzni, ten nemá na dráze slevu, ale zato má dva syny. Ten první je machr přes počítače a dělá v Německu. Né že by tam dojížděl, ale bydlí tam a teď se tam i oženil. Vzal si Slovenku, která tam studuje a pracuje. Není tam nějaké ucho, ale patří když ne do užšího, tak širšího vedení podniku. Když mi bratranec řekl, kolik přibližně vydělává, nahlas jsem mu zazáviděl. Ale bratranec mi povídá: jen si nemysli, když poplatí všechno, co poplatit musí a chce tam být živ, je na tom zhruba stejně jako u nás v podobné pozici. Pro úplnost musím ještě dodat, že druhý syn jezdí s náklaďákem, taky se oženil, má půlroční holčičku a ještě přitom staví, zatím má hotovou hrubou stavbu. Což je pro staršího více méně hudba budoucnosti. Až jeho žena dostuduje, tak se chce trvale usadit prý v Bratislavě.
To jen pro ilustraci. Naši doktoři vyhrožují, že když po Novém roce nedostanou, co chtějí, houfně odejdou do zahraničí, nejspíš do Německa. A už podepisují výpovědi. Argumentují tím, kolik si vydělá doktor právě ve vzpomenutém Německu i jinde. Neargumentují už tím, jaké má německý doktor životní náklady. Vidí jen německý plat a české ceny. To je pokřivené srovnání. Vybírají si z ekonomické reality to, co se jim hodí. Podobně argumentovali po Velké listopadové revoluci politická hovada, když nasadili kurs - musíme naše manažery zaplatit tak jako v Německu. Proč? Aby nám tam neutekli? Na vedoucí pozice je i v Německu kandidátů dost. Našinec se tam uplatní, jen když najde nějakou mezeru na trhu práce. Naši manažeři se toho samozřejmě chytli a náležitě to rozvinuli - podívejte se, jaké mají v Německu ceny, o takové ceny musíme usilovat. Nikdo ale nemluvil o tom, jaká je u nás cena práce řadového pracovníka. Nikdo nehlásá - musíme zvýšit cenu práce řadových profesí. Naopak, cena práce je příliš vysoká, musíme ji snížit, když ničím jiným, tak alespoň snížit sociální odvody. Nízká cena práce je naše ekonomická výhoda. Nikdo nebrání našim podnikům, aby na německém trhu nedosahovaly německé ceny, když to dokážou. Ale ceny na českém trhu musí vycházet z české reality, jinak se lidi můžou jít pást.
Vůbec neupírám českým doktorům jejich potřebu odborného růstu. Asi v tom máme co dohánět. Ale nesouhlasím s jejich pokusy nás všechny vydírat hrozbami odchodu do zahraničí. Příjmy jedné profese nelze vytrhnout z celkového kontextu ekonomické reality. Doktoři svým vydíráním nic neriskujou. Dobře ví, že když své výpovědi vezmou zpět, tak jim bude vyhověno. A tak proč by to nezkusili. Já na to říkám - jen si jděte. Celá Evropa šetří. Pečený holuby vám tam lítat do huby nebudou. Pro náš zdravotnický systém to bude vážný problém, ale nezhroutí se. Najdou se jiní, kteří nastoupí na vaše místa. A vy se možná rádi vrátíte. Bude-li kam.

Úvaha o láhvi

21. listopadu 2010 v 11:03 | Ivo Adler
Psychologické rychlokvašky mají prý jednoduchý a rychlý test jak určit, zda je člověk pesimista nebo optimista. Postaví před něj láhev, alespoň obrazně, jejíž obsah je na polovině objemu láhve. A zeptají se: je ta láhev poloprázdná nebo poloplná. Pokud člověk odpoví, je poloprázdná, je údajně pesimista. Pokud odpoví, je poloplná, je údajně optimista.
Je to blbost. Stav tekutiny v láhvi nelze definovat bez přihlédnutí k ději, který v láhvi probíhal nebo probíhá. Pokud láhev plním, je poloplná. Pokud láhev vyprazdňuji, je poloprázdná. A protože láhve většinou vyprazdňujeme, jsou bohužel většinou poloprázdné.
Občas jsem svými čtenáři označován za vola. Touto hlubokomyslnou úvahou o láhvi jsem chtěl dokázat, že nejsem žádný intelektuální ořezávátko.

Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše

19. listopadu 2010 v 19:35 | Ivo Adler
Dneska už je jen málo lidí, alespoň v naší euroatlantické kultuře, kteří neví, že mezi psychikou muže a ženy je rozdíl. Jak by se nám mužům, ale jistě i ženám, hodilo, kdyby naše psychika byla stejná. Profesor Higgins ve hře Pygmalion to vystihuje přesně - proč žena nemůže být jako muž. Nemůže, i když existují jedinci, kteří se psychice opačného? Pohlaví blíží. Dvě malé ukázky odlišné psychiky muže a ženy.
I. Paralelní deník ženy a muže
Žena:
Nevím, co s ním je. Je tak zamlklý, od rána se mnou nepromluvil a když se ho zeptám, co mu je, stroze mi odpoví: "Nic". "Máš nějaké problémy v práci?" "Nemám". Vůbec nevím, co s tím mám dělat. Určitě je v tom nějaká ženská. Na všechny moje dotazy reaguje neutrálně a dává mi najevo, jak je mu moje vyptávání nepříjemné. Večer jsem se pokusila se mu přiblížit. Měla jsem strach z jeho odmítavosti. Ale kupodivu na moje něžnosti reagoval vstřícně. Pomilovali jsme se. Řekla jsem si: teď je vhodná doba, abych se ho zeptala, co mu je, ale s překvapení jsem zjistila, že usnul. Já jsem si s tím lámala hlavu i v noci.
Muž:
Sparta prohrála, ale večer jsme si prima zašukali.
      II. Dva pohledy na věc
Žena: Přijde žena do práce a povídá: "Ženský, narazila jsem na zlatá žílu. Představte si, dvouhodinová milostná předehra, hodinová soulož a ještě jsme si po tom hodinu povídali.
Muž: Pánové, mám za sebou hororovej zážitek. Představte si, dvě hodiny trvalo, než se mi postavil. Pak jsem do toho musel hodinu bušit, abych se vůbec odbavil a pak mě ještě hodinu otravovala svým žvaněním.
I já mám jinou psychiku než moje žena. Markantní to je, když moje žena spustí nářky nad nějakým životním problémem. Pokud jsem v dobré psychické kondici, poslouchám to, abych na úplný závěr prohodil: ale to bude dobrý, uvidíš. Pokud nejsem v dobré psychické kondici, tak na ní vyjedu (vždycky toho pak lituju): a co já s tím jako mám dělat? Neotravuj mi s takovou blbostí. Pro mě je takový životní nářek pobídkou k akci, která ovšem přesahuje moje možnosti. A to mně štve. Kdežto žena se potřebuje jenom vykecat. I já se potřebuju vykecat. Zejména tehdy, když se potřebuju vytahovat. A pak od ženy očekávám, že bude žasnout, jaký jsem borec. Ne vždycky se toho zaslouženého obdivu dočkám.

Politický folklor

15. listopadu 2010 v 14:16 | Ivo Adler
Nadávání na komunisty patří k našemu politickému folkloru. Nelze ovšem přehlédnout, že antikomunistům se nedostává munice. Starý Grebeníček umřel, poslanec Vondruška už nekandidoval (alespoň předpokládám); stejně to byla od komunistů kravina, že ho kandidovali a tak kde pořád ty objekty na nadávání brát. Nejvíc na pilno mají antikomunisté před volbami, ale i po volbách přihřívají vychládající polívčičku. Mají pro to pádný důvod. Žulová ODS ve volbách ztratila, někde dokonce, světe div se, nebude ve vedení měst a obcí a naopak budou tam komunisté, kteří dříve seděli v zadních lavicích, a dokonce tam budou v koalici s pravicovými stranami a tak antikomunisté nejrůznějšího zabarvení bijí na poplach. Každá mocenská pozice komunistů po volbách je totiž fackou do jejich tváře. Je to něco jako plíživá revoluce.
A revoluce to také je, alespoň v hlavách lidí. Přesvědčují se, že hlasy pro komunisty nejsou hlasy ztracenými. Pomocí hlasů pro komunisty mohou dosáhnout změn na obecních úřadech a radnicích. A změn je třeba. To nakonec přiznávají i pravicové strany včetně ODS. A tak si voliči říkají - když změnu, tak proč ne s komunisty. Nakonec komunisté se ukazují jako nejčitelnější a nejslušnější strana našeho politického spektra.
Četl jsem nedávno rozhovor s Davidem Kolerem. Ano, s tím bývalým členem skupiny Lucie. David Koler je samozřejmě antikomunista. Je přece umělec. Ale rozhovor s ním nějak váznul a tak rovnou padl návrh - co kdybychom nadávali na komunisty. Nadávání na komunisty je totiž obligátní součástí rozhovoru s téměř každou uměleckou osobností. Umělec tím nic neriskuje a naopak je dobře zapsán. Že je v současné době dost věcí, a daleko naléhavějších, na které by se mohlo nadávat, to umělec velkoryse přehlíží. V podstatě tady platí úměra - čím je umělec mentálně retardovanější, tím velkoryseji nadává. Důvod pro nadávky si našel i David Koler. Prý jeho bratr či známý dostal pendrekem při nějaké antikomunistické provokaci. Neobhajuji mlácení lidí pendrekem … Ale, i dneska dostávají lidi pendrekem, ono to totiž někdy jinak nejde, a nikdo za to neviní demokracii. Představa komunistů o svobodě byla prostě trochu jiná než pánů Kolera a spol. Nepopírám, představa o svobodě naší umělecké obce byla lepší než komunistů. Komunisté se až příliš uzamkli do své doktríny. Přehlížet ale současná palčivá svinstva kvůli svinstvům minulosti, která už se stala historií, je morálně pokleslé a zbabělé. Právě proto, že současná svoboda je vývojově vyšší než komunistická.

Maminy

13. listopadu 2010 v 10:15 | Ivo Adler
Kdy jsou ženy nejelegantnější? Rozhodně to není v "sladkých sedmnácti". V té době jsou většinou dívky pubertálními krávami, pro které jsou vrcholem elegance džíny, obarvené vlasy, případně nějaký ten piercing. A samozřejmě nezbytná, všude čouhající podprda. Chápu, že dobrodiní podprsenky se ženy nevzdají a v některých případech je vyloženě potřebná: v pokročilém těhotenství a po porodu, kdy se mléčná žláza nalévá a vlastní vahou vytahuje. Modelka Vlaďka Erbová to vyjádřila přesně: po porodu jsem měla kozy až do pasu. A s kozama do pasu těžko dělat profesionální krasavici. Však si s jejím poprsím také operatér náležitě vyhrál, aby se mohla vrátit ke své profesi. Proč se ale usilovně rvou do podprdy sedmnáctiletý holky, je mi záhadou. Zvlášť když jim má všemožně čouhat. Aniž si to uvědomujou, inzerujou: mám povadlý kozy, musím nosit podprdu. My muži se taky nechlubíme tím, že máme povadlý penis a potřebujeme Viagru či jiný podpůrný prostředek. Naštěstí dneska už i různé módní rubriky shodně konstatují: má-li podprsenka čouhat, tak se nenosí. Než tohle vezmou na vědomí přiblblé puberťačky se svými mindráky, to si ještě počkáme.
Kdo ovšem dbá na to, aby dobře vypadal, jsou mladé maminy. Péčí o svůj zevnějšek zdůrazňují: jsme sice matky (a někdy i manželky), ale to neznamená, že sexuálně patříme do starého železa. Vidím to na své snaše, která má dvouletou holčičku. Vždycky je jako z cukru. Elegantně oblečená, učesaná, nalíčená a holčička je jako dobře padnoucí doplněk. Naštěstí má muže, díky kterému si to může dovolit. Ale není to zdaleka jen tento jediný případ. Proto chceme-li najít v ulicích příklady elegance a sexuální přitažlivosti, koukejme po mladých matkách. Na to, aby byly příkladem elegance a přitažlivosti, mají jak fyzicky i finančně. Ona krása něco stojí. Elegantní zralá žena už trochu připomíná naleštěnou kredenc (Ivana Trump). Blejská se to, ale už je to starý dřevo. Já když si chci užít estetiky na ulici, koukám po ženách s kočárkem.



Multi kulti

7. listopadu 2010 v 18:02 | Ivo Adler
Kde jsou ty časy, kdy se slovo multikulturalita skloňovalo ve všech pádech. Budeme společně žít vedle sebe, budeme si vzájemně vyměňovat kulturní hodnoty a tak se vzájemně obohacovat. Hovno! Praxe ukázala neudržitelnost těchto iluzí. Uvedu hned několik příkladů. Francouzský prezident Sarkozy vyprovodil z Francie svinským krokem Cikány z Bulharska a Rumunska, když tam jako občané Evropské unie přesídlili. Ani kancléřka Merkelová nejásá nad přítomností početné turecké menšiny v SRN. Srbští Albánci se s chutí odtrhli od Srbska za laskavého přičinění Evropské unie. Nikdo je nenabádal - no tak, chlapci, buďte přece rozumní. Vždyť v v multikulturním Srbsku se vám bude krásně žít. Nakonec i rozpad Československa je dokladem krachu multikulturality, zaplať Pán Bůh za něj. Slováci jsou štěstím bez sebe, že žijí v multikulturní společnosti s Maďary a Cikány. A podobně bych mohl pokračovat, ale je to zbytečné.
Ne snad, že bych byl proti příslušníkům jiných národů. Mám rád kulturní pestrost, která bohužel v současné době bere spíše za své. Příslušníci tropických národů už nenosí pouzdro na penis, ale jsou narvaný v džínech jako někde na Manhattanu. Škoda! Občas zajdu i do nějaké exotické restaurace, pokud kapsa dovolí. Slintám nad nahejma kozama černošských tanečnic, pokud k nám zavítá nějaký černošský soubor a tanečnice nahé kozy mají. Je to čím dál vzácnější. Líbí se mi břišní tance arabských tanečnic a poslouchám každou etnickou muziku. Ale - je rozdíl čerpat z kulturního bohatství národů celého světa, které se navíc stále zužuje, na jedné straně, a mít za souseda příslušníka jiného etnika. Dokonce ani to sousedství by mi nevadilo. Musí ale platit určitá pravidla hry. Když mu ráno řeknu Dobrý den, nestojím o to, aby mi odpověděl Salam alejkum. Příslušníci jiné kulturní entity v prvé řadě musí umět česky nebo musí mít aspoň vůli se česky naučit s prokazatelným výsledkem a v druhé řadě musí respektovat české právní normy a zvyky. Jinak ať táhnou do prdele. Multikulturalita sem, multikulturalita tam. Na těchto požadavcích už se dneska shodují všichni rozumní lidé.
Současné a stále ještě národní státy nebudou nikdy úplně etnicky čisté. Vždy tu bude určitá etnická příměs. Ta příměs musí respektovat většinové etnikum, jinak to je cesta k etnickým nesvárům a etnickým čistkám. Z tohoto pohledu je evidentní blbostí jedno lidské právo, a to právo na vzdělání v mateřském jazyce.
Vzdělávat se budeš v češtině, němčině, angličtině atd., atd. Prostě v úřední řeči té země. Slováci s tím mají velký problém. Maďaři se nechtějí vzdělávat ve slovenštině a řada z nich slovensky vůbec neumí. Proto museli přijmout nějaký jazykový zákon. Zaplať Pán Bůh za odsun Němců. Naši pravdoláskoví šantalové rádi zdůrazňovali, že česká kultura je syntézou kultury české, německé a židovské. Velkoryse přehlédli, jaké to mělo důsledky. Byl to právě zmíněný odsun a holocaust. To byl důsledek multikulturnosti. Dneska jsou pravdoláskaři pro blázny všem kromě sobě podobných. Nehodlám vyhánět příslušníky jiných etnik za hranice České republiky, ale pokud tady chtějí žít, budou zpívat podle českých not. Multikulturnost si rád užiju, když vyrazím za hranice všedních dnů. A může být hodně exotická.

Zákoník práce

5. listopadu 2010 v 14:28 | Ivo Adler
Až skončí tahanice o státní rozpočet, opět v parlamentu propuknou šarvátky kolem zákoníku práce. Levicové strany (ČSSD + komunisté) stále žijí v představě, že socialismus neskončil, socialismus trvá. Jinak si nelze vysvětlit jejich snahu o zachování výpovědní lhůty či odstupného při rozvázání pracovního poměru. Prosím, člověk by měl znát důvod ukončení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele. Aby to nebylo tak lehce zneužitelné zaměstnavatelem, i když zneužívat se to bude, ale přece jen nějaká zábrana by být měla, ale odstupné nebo výpovědní lhůta?
Pokud firma nemá pro své zaměstnance práci a taková situace může nastat prakticky ze dne na den, potřebuje propustit zaměstnance hned a ne až za dva měsíce a ještě jim dávat odstupné. Jestli byla firma ve svrabu, tak tohle opatření jí stáhne ještě více dolů. Levice tady zcela zjevně snaží dělat z podniku sociální instituci, která po určitou dobu bude své zaměstnance sociálně zaopatřovat, i když na to podnik nemá. A to je zcela zjevné socialistické reziduum. Podnik skutečně není sociální zařízení. Pravdu má pravice, že toto ustanovení brání zvyšování zaměstnanosti. Podniky se zdráhají přijímat nové zaměstnance, protože ví, že se s nimi budou komplikovaně a dlouho loučit, pokud pro ně nebudou mít práci.
Filozofie podniků je naprosto jasná: vyrábíme, pokud můžeme. Při poklesu poptávky musíme lidi propustit a to tak, že ihned. A teď je řada na státu, aby se o lidi, kteří takto ne vlastní vinou přišli o práci, postaral. Může to potkat kohokoliv a člověk by neměl zůstat na ulici bez prostředků. Nějaké sociální zajištění mít musí. Zároveň by ale mělo být na takové úrovni, aby ho co nejdříve hnalo opět do práce. Jen tak bude pracovní síla skutečně flexibilní. Je to tvrdé, ale tak to skutečně je.
Ekonomika socialismu chybovala v tom, že ze socialistických podniků dělala do určité míry sociální zařízení. Netýkalo se to jen umělé zaměstnanosti - každý má právo na práci, ale i organizování vlastní (a drahé) podnikové rekreace, ale třeba i podnikových prodejen, do kterých socialističtí ředitelé sháněli nedostatkový hajzlpapír či hygienické vložky.
A jeho úspěšnost byla posuzována (stranickou a odborovou organizací) mimo jiné právě podle toho, jak toto nedostatkové zboží dokázal zajistit. Zcela v duchu ideologie, že podnik je středem socialistické ekonomiky a socialismu vůbec. A to trvalo tak dlouho, až se podniky, resp. jejich zaměstnanci, na socialismus vysrali. A to u nás ještě byli rajské časy. V Sovětském svazu si pracující mohli koupit maso prakticky jen v podnikových prodejnách a nebo na kolchozním trhu. Státní obchod zel prázdnotou. Podle toho to také dopadlo. Jsem levičák, ale to mně neopravňuje k ekonomickému romantismu. Bazírování levice na zásadách, které v praxi zcela zjevně propadly, je diskreditace socialistické myšlenky. Tudy cesta nevede.