Říjen 2010

28. říjen

31. října 2010 v 10:54 | Ivo Adler
Tak jsme vzpomněli 92. výročí založení republiky. Díval jsem se v televizi na slavnostní akt z Panteonu Národního muzea. Hned první věc, která praštila do očí, bylo přísně selektivní složení pozvané společnosti. Je to státní svátek, ale slaví jenom někteří. Uvedu to na příkladu skautů. Ti pozváni byli. Ale nejen že jsou zváni, ale jsou štědře dotováni ze státního rozpočtu a to automaticky, aniž by museli žádat o nějaké granty jako ostatní mládežnické organizace. A to přes to, že úroveň jeho vedoucích je občas, mírně řečeno, pochybná. Ale je to organizace, která ideově a politicky zapadá do schématu a proto je jí požehnáno. A jak je to s těmi nejrůznějšími Svazy bojovníků za … aby se prase vyznalo. Čitelný je ještě Svaz bojovníků proti fašismu, ale ten tam snad nebyl zastoupen.
Druhá věc, která bije do očí, je rovněž selektivní pojetí minulosti. Nic nového pod sluncem. Historii píšou vítězové, od bolševika k nerozeznání. A tak nám současná vládnoucí elita servíruje minulost takovou, jakou ji chce mít. V historii se škrtne čtyřicet let socialismu, jako by nebyli, a to ještě v lepším případě. V horším se plivne jedovatá slina o komunistickém bezčasí, době temna či něco podobného. Máme zřízený ústav, který na ten správný výklad minulosti dohlíží - Ústav pro studium totalitních režimů. I Slováci mají podobný institut - Ústav paměti národa. A tak jsme se s minulostí elegantně vypořádali. Jenže ono to není tak jednoduché. Pořád bydlíme v domech, které se za té minulosti postavili a bylo jich hodně. Chodíme či chodili jsme do škol postavených v té době. A tak bych mohl pokračovat.
Naše popírání (komunistické) minulosti má nečekané a nepříjemné souvislosti. Jen jeden malý příklad. Naši "farmáři" fňukají, že naše chovy prasat likviduje dumpingový dovoz vepřového masa. Dobře jim tak. Až příliš lehce se rozloučili se socialistickým zemědělstvím. Socialistické zemědělství jim nebylo dost dobré. Tak mají kapitalistické, ať se jim líbí nebo ne. Kozí sejry naše "farmáře" nezachrání. Už jen ten název "farmář" je důkazem našeho análního alpinismu. A to je jen malá výseč reality. Socialismus měl před sebou další perspektivu rozvoje. Dokazuje to Čína, Vietnam i ta vysmívaná Kuba. Tuhle cestu jsme zavrhli. Budiž. Stejně se k ní jednou budeme muset vrátit. Ono totiž bude hůř. Že jsme opustili socialistickou cestu ještě neznamená, že po ní nutně musíme plivat. Je to stejné jako plivat po ženě, se kterou jsem kdysi žil. Nevím jak kdo, ale já na to nemám žaludek.

Perverze

27. října 2010 v 12:00 | Ivo Adler
Euroatlantická civilizace šílí po orgasmu. To jsou hezké starosti. Někde mají starost, aby se najedli a napili, naší starostí je orgasmus. Inu, pokrok nezastavíš. I já chci přispět se svou troškou do mlýna. Zejména orgasmu žen je třeba věnovat pozornost. My muži to máme jednoduché. Za hekání, chrochtání, funění a sténání, eventuálně řevu vystříknem a hotovo. U žen to není tak jednoznačné. Proto by měl každý muž dbát na to, aby jeho partnerka prožila orgasmus a tak jí udělal dobře. Je to přímo naše chlapská povinnost. Hluboký orgastický prožitek je podmíněn vzájemnou hlubokou důvěrou obou partnerů.
Pokud k nám partnerka takovou důvěru má, požádáme jí, zda jí můžeme svázat ruce. Se svázanýma rukama jí přivážeme, samozřejmě zcela nahou, k posteli nebo jinému kusu nábytku, kde se dá ležet na zádech. Dbáme na to, aby jí nebylo zima. Po zaujetí této polohy můžeme začít s klasickou milostnou předehrou, spočívající v dráždění zevního genitálu, polibcích a dalších něžnostech. Když je partnerka připravena na vniknutí, aspoń takto,
n
zalepíme jí ústa předem připravenou náplastí a můžeme vniknout. Zalepení úst omezíme partnerce přísun vzduchu, nikoliv ale tak, aby se udusila. Naším cílem je poskytnout partnerce skutečně hluboký zážitek, ne jí ublížit. Je vědecky prokázáno, že snížení přívodu kyslíku prohlubuje orgasmus.
Po chvilce kopulačních pohybů, délku si musí stanovit každý sám, vsuneme partnerce do řitního otvoru papričku - feferonku. Dají se pěstovat za oknem celý rok. Špičku trochu oškrábeme, aby se příslušný alkaloid skutečně dostal na sliznici konečníku. Paprikové čípky se u nás nevyrábí. I feferonku musíme mít předem připravenou. Povšimněme si, jaké břemeno příprav a odpovědnosti na sebe musí partner vzít, aby své partnerce připravil skutečně hluboký a nevšední zážitek. Tady jistě muž ocení, že partnerka má svázané ruce. A dále už bezstarostně souloží až do okamžiku těsně před výstřikem. Pak je třeba, aby muž partnerce strhl z úst tu náplast. I ona si to bude chtít hlasově užít. Že si to skutečně užije, o tom není třeba pochybovat. Po doznění milostné křeče partnerku okamžitě uvolníme, aby si mohla v koupelně vypláchnout konečník.
Uznávám, že tato varianta je pro muže velice náročná, ale co bychom pro své nejdražší neudělali. Ale ne vždycky nám okolnosti dovolují, abychom tuto náročnou variantu realizovali. Pak je možné sáhnout po méně náročné variantě. Normálně souložíme, ale ve vhodném okamžiku strčíme partnerce prst do konečníku. Však si ho potom umyjeme. Tato varianta je široce použitelná a je vhodná zvláště pro intelektuálky. Ta směs rozkoše, ponížení a hnusu s nimi dělá divy. I tato varianta pro ně bude znamenat nezapomenutelný a hluboký zážitek. A mít zážitky, to se cení. Co nakonec z toho života máme, než zážitky.

PhDr. Vladimír Špidla

24. října 2010 v 21:53 | Ivo Adler

Kariéru Vladimíra Špidly sleduji už delší dobu. Do našich dějin se zapsal jako předseda vlády s nejmenším deficitem inteligence (ze sociálních demokratů). S napětím jsem sledoval, jak se po skončení své bruselské mise zaklimatizuje na domácí poměry. Česko je přece jenom něco jiného než načančaný Brusel. I když, mezi námi děvčaty, Brusel jako hlavní město mě připadá k uzoufání nudný. Ale zpátky k věci. Špidlu nenapadlo nic jiného, než se vetřít na kandidátní listinu ČSSD do Senátu v Českém Krumlově. A blbí Krumlováci mu na to kývli. Po právu se do Senátu nedostal.
Důvody jsou dva. Ten první je specificky špidlovský. Voliči si řekli: nojo, nahrabal si v Bruselu a chce hrabat dál. Tady bylo na místě se někam velice uměřeně zařadit, aby vyplnil čas do přiznání evropského důchodu. Na nějaké vysoké škole by snad učit mohl. A přitom občas prohodit nebo publikovat nějaké moudro. Špidlovi se nechtělo z výsluní vrcholové politiky.
Když se voliči dozvěděli, jaký bude Špidla brát důchod, vystavili mu stop. Obecně vzato, nenažranci nejsou v kurzu.
Druhý důvod spočívá obecně v ČSSD samé, konkrétně v jejím antikomunismu a Špidla je jeho ukázkovým exemplářem. Od antikomunistického čuráka Topolánka se Špidla liší jen svou levicovou orientací. Svůj antikomunismus přesvědčivě dokázal odmítnutím spolupráce s komunisty, když levice v roce 2002 zvítězila ve volbách. Jenže doba antikomunistických čuráků v politice je už za zenitem. Sociální demokracii antikomunismus nevadí. Jenže vadí komunistickému voliči, jehož podporu kandidáti ČSSD do senátu ve druhém kole potřebují. A tak si po právu řekli, na co máme pomáhat do senátu dalšímu antikomunistickému čurákovi.. I bez něj je jich tam dost. A tady je prostor pro teatrální gesto KSČM: pokud se nezřeknete usnesení bohumínského sjezdu, kterým jste si zakázali spolupráci s komunisty na vládní úrovni, tak na naši podporu nečekejte. Po našich zádech k moci šplhat nebudete.
Krumlovská sociální demokracie nominováním kandidáta do senátu skládala svou politickou maturitu. Tím že nominovala kontroverzního Špidlu, svou politickou maturitu nesložila. Je to stará bolest sociální demokracie. Až příliš často hledí na momentální prospěch na úkor zásad. Ten nám pomůže, ten má známosti a tak bych mohl pokračovat. Jsou to zkrátka oportunisti. Jako Ezau, který za mísu čočovice prodal své prvorozenství. Všeobecně se dá říci: ČSSD ve druhém kole voleb do senátu bude potřebovat komunistického voliče. Je proto v jejím zájmu, aby nominovala kandidáty, které budou pro komunistické voliče přijatelní. Lesk a bída sociální demokracie je v tom, že takových kandidátů má jako šafránu.

Cikáni ve Švýcarsku

22. října 2010 v 18:13 | Hudec
Vrátil jsem se ze 6 denní studijní cesty ve Švýcarsku. Je
tam také hodně cikánů,ale vidíte na rozdíl u nás jak tvrdě pracují, jak mi
Renáta, majitelka 2 hotelů, členka městské rady, u které jsem byl, sdělila.
Mají tuto motivaci: Podporu v nezaměstnanosti jen po odpracování souvisle
5let bez delšího přerušení. Odmítnutí práce - žádná podpora. Ztráta
zaměstnání vlastní vinou, absence, požití alkoholu na pracovišti - žádná
podpora. Zničení obecního  bytu a státního  majetku musí zaplatit a nebo do
vězení a tvrdě tam pracovat na uhrazení škody. Je s podivem, že
pseudohumanisté nekřičí a veřejně nekritizují Švýcarskou konfederaci, že nechce zadarmo bez
odevzdané práce živit parazity. A nikdo v rámci Evropy nemluví o rasismu ve
Švýcarsku. Proto chci, aby ty neoprávněné různé podpory a sociální
dávky platily  parlamentní strany, když dopustily takovýto stav rasismu
naruby!!!!

Komunální volby 2011

21. října 2010 v 9:47 | Ivo Adler
Komunální volby 2011 znamenaly ústup ze slávy ODS. Je to dobře. Představa, že bez ODS to nepůjde, tím vzala za své. ODS v podstatě vládla když ne dvacet, tak sedmnáct let a za tu dobu každá strana u moci zbytní, nepřetržitým vládnutím se vytvoří vazby klientelismu, které vedou k mafiím. Já na bráchu, brácha na mně, ruka ruku myje. Za kapitalismu obzvláště. Politická a hospodářská moc prolnuly tak, že někdy bylo nerozeznatelné, kde začíná jedna a končí druhá. O řadě těchto vazeb v místě voliči samozřejmě věděli a tak vystavili ODS účet. Je to důkaz, že politická gramotnost českého voliče pomalu, ale přece jen vzrůstá. To je dobrý příslib do budoucnosti.
Je jenom otázkou, zda obrat bude skutečně zásadní. V řadě případů to tak určitě nebude. Bude řada míst, kde odstavení ODS od moci nebude důsledné. Je to dáno rozložením politických sil. Ve vedoucí pozici ČSSD někde nahradila ODS. Nemá ale sílu k uskutečnění zásadního obratu. S těmi, co porazila, nakonec uzavře spojenectví. Koalici s komunisty buď nechce, nebo nejsou dost silní, aby vytvořili většinu. Je to dáno tím, že ČSSD díky svému antikomunismu oslabuje levici jako celek, a tak i přes vítězství ČSSD v řadě míst, komunální volby vyhrála pravice. Má více hlasů než levicové strany. A vyprostit se z osidel antikomunismu, to bude ČSSD ještě chvíli trvat. Ani politika KSČM tomu příliš nepomáhá. V řadě případů je zjevně nerealistická. A strany i v komunálních volbách volí voliči podle jejich "velké"politiky. Pokud volí jednotlivé osobnosti, tak tam velká politika příliš nerozhoduje. Ale většina voličů i v komunálních volbách volí stranicky. Ze své práce ve volební komisi to vím naprosto přesně.
KSČM sice v komunálních volbách uhájila své pozice, ale její politika je špatná. Těží v podstatě z tvrdého jádra svých voličů, které ale ubývá a z pověsti své "neposkvrněnosti". I ta neposkvrněnost ale není zcela bez kazu. Pokud nedojde ke změně její politiky, počet jejích voličů bude ubývat. Především je třeba, aby opustila svou populistickou politiku vše zadarmo. V té se ostatně shoduje s ČSSD. Nic není zadarmo a pokud na veřejné služby nestačí veřejné prostředky, tak si je musí spotřebitel platit. V řadě případů je dokonce velice žádoucí, aby si je platil. Zamezí se tím plýtvání. Tady KSČM zůstává v zajetí svých ideologických klišé. A ještě v jednom ohledu je politika KSČM špatná. Politika je mimo jiné i velké divadlo. A to co hraje KSČM je politická šmíra. V její politice chybí ona velká gesta, neváhám říci teatrálnost, která by jí představila masám. Je to politická hra šedých myší. Taková hra moc netáhne.
A ještě v jednom ohledu jsou letošní komunální volby zajímavé. Je to úspěch různých volebních seskupení "ad hoc" (pro tento případ). Sem ostatně patří i různí "nezávislí". Nezávislí jsou na místě v nějaké Zlámané Lhotě, kde nejsou politické strany. Ale mezi politickými stranami jsou nezávislí sdružením ad hoc bez ohledu na to, jak se jmenují. Jsou to nejrůznější Sdružení pro měst atd. Politicky je to druhá liga. Jejich akční rádius se omezuje pouze na dané místo. Nemohou zajet do Prahy a tam lobovat za svoje město. Nemohou se opřít o sílu své strany. Jejich zvolení bylo pro voliče východiskem z nouze a projevem jejich zhnusení velkou politikou. Jejich zaměření je v drtivé většině středopravé. Na levo tyto voliče odloví levostředová ČSSD. Proto neuspěli zemanovci a jiná rádobylevicová seskupení. Ale na pravici je určitý prostor mimo militantní pravici a v něm mohou tato seskupení vegetovat.
Komunální volby 2010 jsou pokrokem. Skoncovaly s některými stereotypy - "vedoucí úloha" ODS, bez lidovců to nepůjde atd. Proto volám - jen houšť a ještě větší kapky.

Okrsková volební komise

17. října 2010 v 12:42 | Ivo Adler
Byl jsem členem okrskové volební komise. Už u třetích voleb v řadě. Scházíme se v ní víceméně v stabilní sestavě, doplněné o nějaké studenty. Práce okrskových volebních komisí stojí na důchodcích a studentech. Za účast ve volební komisi je totiž asi 1 300 Kč hrubého. V těchto volbách jsme u voleb strávili 20 hodin a to nepočítám úvodní školení, což je 65 Kč na hodinu a za to normální pracující nevytáhne ani ruce z kapes. Tak to odpracují důchodci a študáci. No dobře, každá koruna je dobrá, ale to je ještě erár tak sprostý, že nám ten mrzký výdělek ještě zdaní. Budu si muset podat daňové přiznání, aby mi daň vrátili. Další prasečinou je fakt, že všichni členové volebních komisí mají stejnou odměnu bez ohledu na velikost obce. V nějaké prdeli, kde výsledky spočítají za půl hodiny, dostanou stejně jako u nás, kde u naší okrskové volební komise bylo zapsáno cca 900 voličů a dělalo nás to šest - přišli skutečně jen důchodci a studenti. Jen na mém volebním seznamu bylo zapsáno 160 voličů a hlasovací lístek jako ubrus na jídelní stůl. Výsledky
jsme počítali do 8 večer. Naštěstí jsme nevolili senátora - za to je příplatek 200 Kč. S chutí bych dal někomu přes hubu.
Jinak jsem ve volební komisi rád. Volební místnost mám za rohem a stále lépe poznávám lidi z okolí a oni mne. Chodíme spolu s manželkou. A protože s námi chodí ještě jeden důchodcovský pár, ti chodí i s vnučkou, jsme sehraná parta a volební komise funguje i jako burza informací. A tak jsem se dozvěděl o knize JUDr. Jaroslava Janečka Tanec mezi paragrafy, která představuje hodně drsný pohled do našeho politického i ekonomického zákulisí. Kolegyně z volební komise mi ji doporučila jako učebnici politického realismu pro všechny naivní blbečky. Což politickému realismu mě nikdo učit nemusí, přesto bych si ji rád přečetl. Nevím, jestli budu úspěšný. Kniha totiž byla demokraticky stažena z prodeje po pádu polského letadla u Katyně. Všichni o ní mlčí jako hrob. Ale snad se dá ještě koupit u vydavatele na aospublishing@iol.cz. Nedosti na tom. Její autor zemřel za poněkud nejasných okolností dne 22. 7. 2010.
A ještě jednu cennou informaci jsem získal ve volební komisi. Dozvěděl jsem se o léčiteli, včetně telefonního čísla a adresy, který léčí zdravotní problémy, na které lékařská věda nestačí. Tuhle informaci poskytnu dětem, aby s ním konzultovali problémy, které sice život neohrožují, ale dokážou ho znepříjemňovat. Jestli tohle vyjde, tak ty hodiny, odsezené ve volební komisi, nebyly marné, o finančním efektu nemluvě. O volebních výsledcích teď mluvit nebudu. Vrátím se k nim,
až se s volebními výsledky blíže seznámím. Je ale naprosto jasné, že výsledky voleb potvrdily moji geniální politickou jasnozřivost, s jakou předpovídám další politický vývoj.naší zemičky.

Minotaurus

14. října 2010 v 11:18 | Ivo Adler
Jak ví všichni znalci starověku, Mínotaurus byl bájná obluda na starověké Krétě, napůl člověk, napůl býk. Jak by také ne, když jeho rodiče byli krétská královna Pasifai a býk. To byl ten býk, kterého krétský král Minos odmítl obětovat bohu moří Poseidonovi, protože si řekl, že takovýho krásnýho bejka je pro Poseidona škoda. Když se to Poseidon dozvěděl, tak se nasral a řekl: tak ty miluješ svýho bejka tak, že mi ho nechceš obětovat? Dobře, ale tvoje žena ho bude milovat taky. A to se skutečně stalo. Pasifai se do býka tak zamilovala, že si nechala od dvorního inženýra Daidala zhotovit atrapu krávy, vlezla si do ní, býk skočil a výsledkem byl Minotaurus. Teď už to musím dopovědět. Minotaurus žil v paláci - labyrintu, napůl člověk, napůl zvíře.
Minotaurus měl nevlastního bráchu, Androgena, královského syna, normálního člověka, který byl zabit v Athénách a za trest museli Athéňané každých 9 let platit Krétě daň - 7 žen, snad panen, a 7 jinochů. Těmi král Monos krmil Minotaura v jeho paláci. V království nedaleko od Athén se narodil králi Egeovi syn Theseus. Jenže, zas to byla taková mesaliance. Egeus byl otcem jen ze zákona, skutečným otcem byl Poseidon. Theseus, když přišel čas platit daň Krétě, se dobrovolně nabídl, že bude její součástí. Minotaura zabil, vrátil se do Athén a stal se zakladatelem
athénské královské dynastie. Tolik báje. Podrobnosti jsem vynechal, stejně jsou notoricky známé.
Báje mají ovšem své racionální jádro. Vlastně dvě racionální jádra. Tím prvním jsou skutečné půtky Athéňanů a Kréťanů o vládu nad Egejským mořem a snad celým východním středomořím. Druhým jádrem je Minotaurus. Napůl člověk, napůl bejk, samozřejmě nikdy nežil, ale Minotaurem jsme každý z nás. Všechny nás podvědomě láká to zakázané, zvrácené, to co se nesmí. Chceme bezuzdně jíst, pít, šukat, zabít své nepřátele, vzít si, co chceme, jenže… Ono se to nesmí. A tak každý z nás prakticky denně musí v sobě zabít svého Minotaura. Ale měli bychom si být vědomi toho, že v nás ten Minotaurus je a snad ho i v rámci možností respektovat. Vožeru se, přežeru se, bokem si zašukám, půjdu na swingers párty nebo aspoň nudistickou pláž, sem tam si něco ukradnu. Kumštýři říkají - člověk má zkusit všechno. A ti ví, co říkají. Taky se snažím svému Minotaurovi občas pustit uzdu. Ať si v rámci možností (a zákona) taky něco užije.

Marihuana

9. října 2010 v 21:56 | Ivo Adler
Naše matka byla u mého bratra. Když začala vyžadovat celodenní péči a můj bratr se ženou stále ještě pracovali, tak jsme za ní přes týden jezdili já se ženou a starali se o ní. Bratr žije na vesnici. Když odjeli se ženou do práce, přijeli jsme ze sousední vsi, kde máme chalupu, my a přebrali jsme štafetu. Když zase přijeli, vrátili jsme se na chalupu a tak dále přes celý týden. Na víkend jsme jeli domů, bylo třeba se taky starat o náš barák. Tak jsme to praktikovali asi čtvrt roku, pak nastala zima a neustálé dojíždění už nebylo únosné. Tak jsme si vzali maminku k sobě.
Když jsme u bratra hospodařili, tak jsme tam pochopitelně i vařili - pro nás, pro matku a synovce, který má doma truhlářskou dílnu. Obědy si objednával, ale když jsme tam byli my, tak od toho upustil. Naše jídlo bylo přece jen lepší než dovážené. Jednou žena dělala šunky fleky. Ještě se v domácnosti švagrové moc neorientovala a tak když viděla skleničku s nápisem MAR, pokládala ji za majoránku a jídlo s ní okořenila. Šunky fleky byly fantastické. Synovec je mimořádně zručný a odpovědný truhlář. Pořád má zakázky do zásoby. Ale po tom obědě vyčerpaně prohlásil: "teto, já si budu muset chvíli lehnout". Že si na chvíli lehnu já, bylo samozřejmé. Lehla si i žena, babička po obědě spala jako mimino. Teprve když se odpoledne vrátili bratr se švagrovou z práce, dozvěděli jsme se tajemství mimořádného kulinářského úspěchu.
MAR nebyla majoránka, ale marihuana. Kde k ní bratr přišel, ví bůh. Možná si ji vypěstoval ve skleníku. I můj syn v našem skleníku vypěstoval pár sazenic. To byl ještě v postpubertálním věku. Docela se nám zadařilo, měli jsme dobrou úrodu. Sazenice sehnal někde u kamarádů. Konopí je snad dvojího druhu: seté a indické. Ano, marihuana je konopí, prastará kulturní rostlina. Název marihuana pochází zřejmě z Mexika, kde se pěstuje pro severoamerický trh. Pěstuje se samozřejmě konopí indické, které je na drogu bohatší. U nás se musí pěstovat ve skleníku. Je to docela vysoká rostlina, 2 m běžně, odděleného pohlaví - jsou rostliny samčí a samičí. Na drogu jsou výnosnější rostliny samičí. S těmi se pak obchoduje. Možná máme ještě trochu marihuany na půdě. Sice jsme ji vypěstovali, více méně experimentálně, ale užití jsme pro ni neměli. Náš postoj k marihuaně byl odmítavý. Až do nedávné doby.
Byl jsem na nějakém školení, kde jako součást programu vystupovala "bushka" (www.bushka.cz). Ta dáma, jméno už jsem zapomněl, je zapřisáhlou zastánkyní konopí. Kdo nevěří, ať se podívá na její webové stránky. Můj syn v té době trpěl jedním dermatologickým problémem a tak jsem přednášku trpělivě vyslechl až do konce. My, co jsme vytrvali, jsme byli odměněni jedno konopnou mastí zdarma. Vzal jsem si dvě. A ještě potom bushka odpovídala na četné dotazy. Přistupuje ke konopí především jako k léčivce, i když jako drogu ji neignoruje a předpokládám, že si i zahulí. A protože dermatologické problémy jsou úporné, konopí se v našem skleníku objevilo zase. Sazenice nám dali sousedi. Taky ho pěstují. Zřejmě také nějaké zdravotní problémy. Asi pro jejich maminku, která trpí nějakou chorobou. A tak se v mých očích marihuana rehabilitovala. Mimochodem, tou konopnou mastí si léčím naražený loket.

Gheta

6. října 2010 v 21:43 | Ivo Adler
Obvykle je pojem gheto spojován se židovskou komunitou ve středověkých evropských městech. Jsou však gheta ryze současná. Cikánská gheta v našich městech nejsou ničím neobvyklým. Poměry v nich se liší sídlišť většinové populace. Rádi bychom, aby Cikáni přijali normy chování většinové populace, ale nedaří se. Kvantita cikánské populace rodí i nová kvalitu (jeden ze zákonů dialektického materialismu) - cikánský způsob života. Nepracovat, nevzdělávat se, prostě do sebe neinvestovat a parazitovat na úkor většinové populace. A díky své koncentraci se Cikáni vzájemně utvrzují, že tak je to normální. I když někteří si uvědomují, že tímto způsobem života trpí, nedokáží se z tohoto prostředí vymanit. A většinová populace je v tomto způsobu života utvrzuje svým programem bezvýhradné podpory. Cikáni jsou chudáci a musíme je podporovat. Tahle cesta je špatná a hlavně dlouhá. Pokud se podaří Cikána z tohoto prostředí vytrhnout, jeho asimilace je docela úspěšná.
Nechci dávat nějaké jednoduché recepty ani si hrát na odborníka na cikánskou otázku. Jedno je však jisté. Program bezvýhradné podpory musíme co nejrychleji opustit. Blbec Kocáb ještě coby zmocněnec, pro co byl vlastně zmocněnec, velkohubě prohlásil: já mezi nimi klidně budu žít. Rychle od svého záměru upustil.
Jsou gheta, do kterých jejich členové spadávají nikoliv vlastním zaviněním, ale nepříznivými vnějšími okolnostmi. Jejich charakter je méně vyhraněný. Jsou to tělesně postižení, jakýmkoliv způsobem, tělesně i duševně. Tito lidé by rádi své gheto opustili, ale kapitalistická společnost jim moc šancí nedává. Zejména jim negarantuje pracovní uplatnění, první předpoklad společenského uplatnění a tím také opuštění gheta. A tak živoří na okraji společnosti. Stejné nebezpečí hrozí starým lidem, jejichž počet narůstá. Co s nimi? Řešením je zavřít je do jiného gheta - do domovů pro seniory. Nestačíš, tak nepřekážej. Péče o staré lidi je obrovskou výzvou pro současnou společnost, stále ještě nevyřešenou. Protože se touto otázkou zabývám a to nejen v rovině teoretické, požadoval jsem větší otevřenost domovů pro seniory vůči veřejnosti, aby se domovy pro seniory a obklopující je prostředí více prolínaly. Tvrdě jsem narazil. Bylo mi řečeno, že domovy pro seniory jsou něco jako nemocnice a přílišné prolínání je nežádoucí. No, pojedeme se podívat, jaký mají režim domovy seniorů v Německu.
Je ještě jedno gheto, o kterém se nemluví. Je to gheto exkluzivní, jehož členové jsou jeho členy rádi. Je to gheto bohatých a mocných. Tito, dobrovolně uzavřeni ve své klauzuře, pohrdavě sledují hemžení kolem svých ghet. Do tohoto svého gheta jen tak někoho nepustí. Jsou to gheta blahobytných satelitů, uzavřených klubů a vybrané společnosti. Vstupenkou do tohoto gheta jsou peníze a moc. Vzhledem ke svým nepopiratelným kvalitám jsem byl zvolen předsedou našeho vzdělávacího a zkrášlovacího spolku. A protože je před volbami, využili jsme příležitostí, abychom v tomto předvolebním čase tyto vyvolené z jejich gheta vytáhli. Ať se nám zpovídají ze své činnosti i ze svých záměrů. Jiná šance než před volbami není a i ta je hodně formální. V mezivolebním období se brány gheta zavřou s nevysloveným zdůvodněním - neotravujte, copak nevidíte, že musíme vládnout! Na likvidaci tohoto gheta budu pracovat ze všeho nejraději.

Kalouskovy prasečinky

4. října 2010 v 15:02 | Ivo Adler
Díval jsem se tuto neděli (3. 10.) na otázky Václava Moravce a opět v nich vystupoval Miroslav Kalousek, pravda, ne přímo ve studiu, ale "na drátě". Pan ministr financí se nám snažil, za chápavého přikyvování ostatních aktérů, vsugerovat jednu píčovinu. A sice že vyšší sazba DPH je "základní", kdežto ta nižší je "snížená". Tím nám nenápadně vtlouká do hlav: normální je vysoká sazba DPH, proto je základní a ty buď občánku rád, že jsme ti ji u nějakého zboží snížili. Je to od nás bezpříkladná laskavost, kterou si ani nezasloužíš. Já ale rozeznávám dvě sazby DPH: nižší a vyšší. Proč by měla být ta vyšší základní, to ví jen Bůh a Kalousek. A pomocí tohoto fígle se nás snaží zmanipulovat - ano, normální je vysoká sazba DPH. Buďme rádi, že alespoň na něco je "snížená". Tenhle psychologický trik zřejmě kvartálnímu alkoholikovi Kalouskovi někdo poradil. Kvartálního alkoholika jsem si zlolajně nevymyslel, sám se v parlamentu přiznal, že se občas vožere. A občas se vožrat, to je typický příznak kvartálního alkoholika.
Není to jeho jediná prasečina. Ještě když byl nejlepším ministrem financí (snad v EU) navrhoval, aby se sociální pojištění odvádělo na nespecifikovaný účet státního příjmu, spolu s jinými příjmy, se kterým by stát volně nakládal. Prý to ušetří náklady a zjednoduší státní správu. Jistě, není nad to, když daňový poplatník nemůže kontrolovat užití odvedených peněz. Státní správa tím v podstatě řekla: naval prachy a my už se ti o ně postaráme. Kontrola nežádoucí. V Americe dlouhou dobu platilo: co je dobré pro General Motors, to je dobré pro USA. V krizi se ukázalo, že to není tak docela pravda. I pro nás dneska platí: co je dobré pro Kalouska (rozuměj erár), to nemusí být dobré pro občana. Na pana Kalouska si musíme dávat větší pozor, když už jsme si ho zvolili.

PABLO PICASSO V ALBERTINĚ

1. října 2010 v 18:11 | D.V.
Od 22.září do 16.ledna 2011 jsou v mnoha sálech vídeňské Albertiny představena díla na výsost levicově angažovaného, nejvýznamnějšího výtvarníka 20.století. Narozen 25.října 1881 ve španělské Malaze prožil větší část svého života ve francouzském exilu. Po krátkém období příklonu ke klasicismu, k němuž se příležitostně vracel, započal éru kubismu a nové moderny.
Propuknutí občanské války ve Španělsku a válečné hrůzy ho ovlivnily natolik, že setrvale a vášnivě, především svou tvorbou, ale i osobní účastí na mnoha mírových aktivitách, bral podíl na zápase za mír a proti válkám všeho druhu. Bombami zničené baskické město Guernica proslavil velkoobrazem stejného jména. V roce 1937 byl vystaven ve španělském pavilónu Světové výstavy v Paříži, po okupaci Francie nacistickým Německem nalezl útočiště v Americe, aby posléze, po smrti diktátora Franca, byl navrácen do mateřské země tvůrce a konečně natrvalo vystaven ve slavném madridském Pradu.
Po porážce republikánů a nastolení diktatury generála Franca odmítal Picasso, až do konce svého života v roce 1973, návrat do vlasti. Žil v Paříži, později na jihu Francie, co možno nejblíže Španělsku, nabídky na pobyt v USA i v jiných státech nepřijal. O to více se zúčastnil od roku 1944, kdy se stal doživotním členem Komunistické strany Francie, aktivit ve prospěch nastolení míru. Byl přítomen na mírových kongresech ve Wroclawi, v Římě, v Paříži. Navštívil Osvětim. Symbolem míru se stala jím vytvořená holubice, španělsky Paloma, jméno, jež dostala jeho dcera.
Nesmiřitelně vystupoval proti válce, vedené USA v Koreji a později ve Vietnamu. Byl vybrán spolu s dalšími osobnostmi k předání 50 milionů protestních podpisů americkému Kongresu, avšak úřady USA mu neudělily vstupní vizum. Ze stejného důvodu maccartyovského boje proti komunismu se Picasso nesměl zúčastnit
otevření svých výstav v New Yorku, v Chicagu a ve Philadelfii. Podobně jako Charlie Chaplin a další Picassovi přátelé byl tehdy zařazen na černou listinu pro USA "nebezpečných elementů". Násilné pokračování francouzské okupace Alžíru a kubánská krize podnítily Picassa k novým, originálním sériím artefaktů. Nedokázal se však hlasitě ozvat a připojit k protestům proti krvavému potlačení povstání v
Budapešti 1956 a okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy 1968. V prosinci téhož roku v interview pro americký časopis Look odmítl hovořit o svých politických názorech. Z archivních dokumentů vyplývá jeho určitá rezignace na veřejné angažmá. Až do svého skonu však zůstal věrný svým ideálům a politickému přesvědčení sociálně únosného světa bez válek. Velikán natolik svůj necítil potřebu okatých převleků v disharmonii se svým uměním.
Na počest Picassa se konal v sále Reduty vídeňského Hofburgu v předvečer otevření výstavy v Albertině španělský večer, jemuž přihlížely stovky nadšených diváků. Tanečník flamenca oslavil Picassa premiérově originálním projevem, zazněly jedinečné zarzuely s doprovodem kytary a zvukem zvonu.
O významu Pabla Picassa nejen pro výtvarné umění, ale i pro soudobý humanismus, proslovil vynikající úvodní řeč ředitel Albertiny Dr.Klaus Albert Schröder. Poděkoval kurátorce z Tate Liverpoolu profesorce Lyndě Morrisové, ve spolupráci s Christophem Grunenbergem, za sedmiletou práci na výzkumu daného tématu, Svoboda a mír v díle Pabla Picassa. V krátkém projevu pozdravila přítomné a prohlásila výstavu za otevřenou resortní ministryně pro kulturu Dr.Claudia Schmid.
Výstava prezentuje na 200 proslulých i méně známých Picassových děl, z nich 23 pochází přímo z Albertiny, další pak z více než 60 zahraničních galerií a soukromých sbírek. Na výstavních panelech ji doplňují dobové komentáře z tisku. V krátkém přehledu není myslitelné interpretovat rozlohu díla geniálního umělce, výmluvnost jeho angažovaných výtvorů, ale také věnovaných estetice prostředí, obklopující
člověka a jeho niterným prožitkům, včetně sexuality. Cykly a seriály spolu se zasvěceným komentářem lze najít a připomenout si v nádherně vypraveném katalogu. Najdeme v něm i tři ilustrace naší provenience, pouze v jednom případě s přímým vztahem k Picassovi. A to kresbu Adolfa Hofmeistera, dále obraz Mikoláše Alše Husitský tábor a obálku Václava Rabase Píseň míru.
Doporučuji všem vídeňským krajanům, z nichž někteří poznali osud exulantů, i bolestných existečních snah, aby výstavu Svoboda a mír navštívili. Jděte a pozorně se dívejte, spolu s Pablem Picassem prožívejte dění minulého století v jeho tragických obdobích a směřování až k dnešku. Zápas o mír a odboj proti válce mohou dnes vlastnit různé podoby, ale nejsou a zřejmě nebudou mít nikdy konce.