Září 2010

Jaderné zbraně

27. září 2010 v 22:19 | Ivo Adler
Uběhlo 65 let od prvního a naštěstí o posledního použití jaderných zbraní v ozbrojeném konfliktu. Od té doby jsou jaderné zbraně trvalou součástí světové politiky. Co je na nich děsivé není jen jejich ničivá síla, ale především nebezpečí radiace. Lidstvo se vyvíjelo v podmínkách přirozeného radioaktivního pozadí, které je více méně konstantní a naše tělo je tomuto stavu přizpůsobeno. Radioaktivitu proto nejsme schopni vnímat a ani se naše tělo neumí s jejími účinky vypořádat. Navíc tato radioaktivita dlouhodobě zamořuje půdu, vodu i ovzduší a tak devastuje životní prostředí. Proto jaderné zbraně při běžném posuzování vypadají jako zlo samo.
Nelze ale přehlédnout, že jaderné zbraně sehrály i pozitivní úlohu. Právě jejich ničivý charakter způsobil, že jejich použití se stalo prakticky nereálné, zejména v případě, že protivník disponuje podobným arsenálem. Použití jaderných zbraní by i v tom případě, že protivník bude zničen nevyloučilo, že i on bude schopen použít svůj jaderný potenciál, který je navíc nejlépe chráněn, a zasadí podobně smrtonosný úder. Oba soupeři se tak vzájemně zničí. Za tohoto stavu by se k použití jaderných zbraní rozhodl jen šílenec. Ač si nedělám o lidstvu iluze, možnost, že se šílenec propracuje až na místa s největší rozhodovací pravomocí, přece jen není příliš reálná. A tak to byla právě odstrašující síla jaderných zbraní, která nám zajistila, že žijeme už 65 let pod mírovým jaderným deštníkem.
Pochopitelně země, které jaderné zbraně vlastní mají eminentní zájem, aby do tohoto exkluzivního klubu žádná další země nevstoupila. Každá další země, která do tohoto klubu vstoupí, vnáší riziko nestability. Co kdyby ta křehká stabilita přece jen selhala? Tomu mají zabránit všechny ty dohody a pakty o nešíření jaderných zbraní. Ale pokušení vlastnit jadernou zbraň a tím si zajistit záruku nenapadnutelnosti je příliš silné. Dnes se koncentruje do Iránu a Severní Koreje. Irán usiluje o jadernou zbraň proto, aby eliminoval jaderný potenciál Izraele a nepochybně jadernou zbraň získá. Že tím je Izrael a všechny státy, které ho podporují, pramálo nadšený, je nabíledni. Snad právě dneska ztroskotalo jednání mezi Izraelem a Palestinci kvůli neochotě Izraele zřící se svých nároků na palestinskou půdu. Ortodoxní Židé tvrdí: naše nároky na palestinskou půdu se opírají o Bibli, je to zaslíbená země, kterou nám Bůh dal a co může vyvrátit tento nárok? Kdo uznává Bibli jako základní kámen civilizace, pro toho je to vskutku argument nevyvratitelný. A proto možná právě tam bude rozhodovat o "oprávněnosti" nároků Izraele jaderná zbraň.
Jaderné zbraně mohou mít i jinou, netradiční podobu - podobu "špinavé" atomové bomby. Není to jaderná zbraň v pravém slova smyslu. Je to jen nálož, která svým výbuchem rozptýlí do okolí radioaktivní materiál a zamoří tak větší či menší území. Tato "špinavá" atomová bomba je snem všech teroristů. Chtěli by jí mít islámští teroristé v USA i Rusku, ba posloužila by i v Číně. Proto všechny tyto velmoci se dojemně shodují ve snaze získat kontrolu nad jaderným materiálem. Vyhlídka na území zamořené radiací mě vůbec netěší, tak či onak by se takové zamoření dotklo celé země, troufnu si ale zaprorokovat: pokus teroristé takovou možnost získají, tak jí nepochybně využijí. Radar v Brdech by proti takovému nebezpečí by byl asi hovno platný. Už to ostatně většině lidí došlo. S tímto nebezpečím se musíme naučit žít a proti terorismu bojovat jiným způsobem, než je radar.

Prosba

23. září 2010 v 15:49 | Ivo Adler
Prosím znalou osobu, aby mi poskytla návod, jak zařadit anketu. Jednu už jsem měla a řekl jsem si, vždyť to nic není ale zase už jsem to zapoměl.

Díky

€uro

22. září 2010 v 11:03 | Ivo Adler
Euro je fajn. V rámci eurozóny si nemusím měnit peníze, ba dá se s ním platit i za jejími hranicemi, byť v omezeném rozsahu. Zároveň jsem rád, že Česko v eurozóně není. Jako měna totiž euro stojí za hovno. Každá měna se opírá o nějaký stát, jen euro žádný stát nemá. Je to sice měna Evropské unie, ne celé, ale EU nemá jednotnou fiskální a měnovou politiku a bez jednotné evropské politiky je evropská měna na vodě. Názorně se to ukázalo během finanční krize. Kdo utrácel nejvíc, dostal největší pomoc. Jediní Slováci se z eurozóny šprajcli. Ostatním zemím eurozóny řekli - nejsme na tom tak dobře, abychom mohli pomáhat rozmařilým Řekům. Ovšem kandidátů na pomoc je víc. Proto země eurozóny volají po zvýšení dohledu nad fiskální i měnovou politikou a zpřísnění pravidel. To se zase nelíbí evropským liberálům, ODS nevyjímaje. Ať se zpřísní pravidla sebevíc, jednotný stát to z EU neudělá. Jednotným státem by byla jenom nějaká evropská federace, a na to nejsou evropské státy připravené.
V předchozích měsících jsem absolvoval dvě besedy s Vladimírem Špidlou, naším vysloužilým eurokomisařem. Špidla euro zarytě hájí. Není divu, díky EU dostal velice lukrativní korýtko. Argumentuje v podstatě dvěma důvody na obhajobu eura. Ten první spočívá ve vyloučení kurzovních rozdílů v rámci eurozóny. Uznávám, že kurzovní rozdíly představují určité podnikatelské riziko. V rámci eurozóny jsou zúčtovací jednotkou eura a kdo obchoduje v rámci EU, bude platit i inkasovat v €. V přepočtu na domácí měnu pak neví, kolik zaplatí nebo dostane. A vzhledem k tomu, že kurz eura ke koruně dlouhodobě klesá, exportéři jsou tím pádem znevýhodněni, i když krátkodobě to platit nemusí. Importéři jsou naopak zvýhodňováni. Proto velké exportující firmy (Škoda) volají po zavedení eura. A naše ekonomika je orientována na export.
Druhý důvod spočívá v tom, že euro jako "silnější" měna je více chráněna před měnovými spekulanty než koruna. Špidla uváděl příklad nájezdu finančních spekulantů na anglickou libru, který urychlil zavedení eura. S librou se ale nic dramatického,nestalo a Angličani se rozhodně v blízké době nehodlají s librou rozloučit. Podobně ani Švýcaři se svým frankem. Záleží na ekonomické kondici země, zda podobné nájezdy ustojí nebo ne. Nepopiratelné je, že měna velkého ekonomického celku je proti finančním bouřím odolnější než měna malé ekonomiky, ale… Velká loď může mít v bouři větší problémy než malá, pokud je rozklížená, špatně řízená a těžkopádná. A to je případ eura. Jednotná politika mu citelně chybí.
V úvahách o přijetí eura už opadlo počáteční nadšení, které jeho zavedení provázelo. Jako v té Prodané nevěstě: "počítá, co mu to vynese, a když nic, tak chytře vyhne se". Se vstupem do eurozóny není třeba spěchat a to se snad uznává i v nejvyšších kruzích. Větší míra sjednocení evropské měnové politiky a rozpočtové discipliny je nezbytná a ne to si klidně můžeme počkat. Do nějakého spolku hýřilů bych rozhodně nechvátal. Zanedbatelný není ani kurz. Máme snad 25 x nižší produktivitu práce než Řecko, Portugalsko a jiné země "měkkého" evropského podbřišku? O tom bych úspěšně pochyboval. Kurz koruny vůči euru se bude dále vyvíjet. Teoreticky by měla koruna zpevňovat. Je tu ovšem jedno úskalí. Pokud budeme dál rozhazovat (demonstrace odborářů byla velice vhodná), vůbec není vyloučena se zavedením eura skrytá měnová reforma, která by znamenala stanovení vysokého
směnného kurzu koruny vůči euru. Slováci tuto možnost nevyužili a teď s tím mají velké problémy. Pak bychom vstupovali do eurozóny s prdelí ještě holejší, než ji máme dneska.

Nikdo není dokonalý

18. září 2010 v 14:49 | Ivo Adler
Tak se na Primě opět objevil pořad tohoto typu nebo spíš názvu. A opět s neodolatelným Jiřím Krampolem. Schéma těchto pořadů je ustálené a má dvě části. 1. část - anketa mezi diváky, kde nás (snad) pobaví jejich nedostatky ve vědomostech. Máme je všichni a nic zábavného na tom dneska nevidím. A pak je část druhá, na první více méně nezávislá a v té je jádro pořadu - povídání s s dvojicí více méně vtipných hostů. Ta anketa je k ničemu a celý pořad jen rozřeďuje, i když - vysílací čas se musí nějak naplnit. V posledním a jediném dílu, který jsem viděl, vystupovali Petr Novotný a Zdeněk Izer. Obsahem jejich povídání byli dva tématické okruhy a to je charakteristické pro všechny zábavné pořady tohoto typu. První okruh - opilecké historky z uměleckého, zejména hereckého prostředí. Na bedrech našich umělců tak leží přetěžký úkol - musí chlastat tak vydatně, aby bylo pořád o čem povídat. Jakkoliv to vypadá velice přitažlivě, nezávidím jim to. A to největší borci už jsou na pravdě Boží. Navíc opilecké historky mně až tak zábavné nepřipadají, ale proti gustu žádný dišputát. A kde ty historky také brát.
Jeden příklad za všechny. Halina Pavlovská měla svého času populární pořad Banánové rybičky. Také historky. Žasl jsem, jaké to příhody se přiházejí jí samé nebo jejím anonymním přítelkyním. Žasl jsem do té doby, než jsem si tyto historky přečetl v časopise Leader Digest nebo jiných ještě předtím, než je Halina uvedla. Pochopitelně že se to dozvěděla i redakce tohoto listu a stěžovala si ČT, že je Halina vykrádá. A tím pádem Halina Pavlovská v televizi skončila. Pokus znovu nastartovat její šou nějak skomírá. I historka je duševním vlastnictvím a nelze si ji jen tak přivlastňovat.
Druhým tématickým okruhem jsou anekdotické příběhy z doby před Listopadem. Jeden náš publicista, tuším Škutina, vyprávěl tyto příhody v zahraničí, ještě z doby své emigrace. Myslím, že to bylo ve Švýcarsku a Švýcaři se ho ptali: Pane Škutino, proč jste vlastně emigroval, když v tom Československu byla taková sranda? Překvapený pan Škutina na to nemohl hned najít odpověď. Pak si ale jistě něco vymyslel o nesnesitelnosti a blbosti režimu. A tady jsme u kořene věci. Tyto anekdotické příběhy se v drtivé většině týkají výlučně minulosti. V současnosti to zase až tak velká sranda není, spíše naopak. A tak největším zdrojem zábavy jsou opilecké historky herců z doby před Listopadem. Hurá, o zábavu máme postaráno.

Vyholování

15. září 2010 v 11:27 | Ivo Adler
Je načase uzavřít vědecký výzkum názorů na vyholování dámského přirození, lidově řečeno kundy. Většina respondentů 57 % je pro naprosté vyholení. Je to pochopitelná. Vyholená kunda je kunda ke koukání. a na vyholenou mladistvou kundu se každý rád podívá . viz níže umístěná fotka.
Obě fotky jsou fotky modelek, které se předváděním vlastního genitálu živí. A proto musí být genitál v perfektní kondici, nejlépe ve stavu pohlavního vzrušení, pak je na něm co ke koukání. Ochlupení tomuto pohledu jen brání. Proto ženy, které se chtějí prezentovat nahé, jsou většinou vyholené. Pečlivým sledováním situace na nudistických lokalitách mohu říci, že ženy dbalé svého vzhledu také vyholené jsou. Vypadá to podstatně lépe, než když je kunda zarostlá, jak o tom svědčí níže umístěná fotka.
 A to modelka má ochlupení přece jen upravené, bohužel ne příliš šťastně. Její ochlupení nápadně připomíná rejžák na drhnutí schodů. Proto také jen 21 % respondentům vyhovuje nějaká úprava
ochlupení, která ovšem může být velice různorodá. Zhruba stejný počet respondentů - 22 %, preferuje přirozený porost. Průzkum je neúprosný - nejvíc se nám líbí vyholené kundy. Vypadají mladistvěji a je na nich všechno vidět. Částečná úprava je takový bastard, ani ryba, ani rak, jakoby žena chtěla jít s dobou, ale zároveň se styděla za svou ženskou výbavu. Než tahle polovičatost, tak to raději přirozený porost.

Vondráčková X Kubišová

9. září 2010 v 10:49 | Ivo Adler
Je před druhým kolem soudního sporu mezi Martou Kubišovou a Agenturou MM, která patří Heleně Vondráčkové. Obě naše zpěvačky (v případě Marty Kubišové se dá říci bývalé) si spolu něco domluvily. Na základě této domluvy Agentura MM rozjela sérii příprav na nějaké koncerty. Když došlo na potvrzení ústní domluvy, paní Kubišová "cukla". Následkem toho vznikla Agentuře MM nějaká škoda, kterou agentura požaduje uhradit. Soud první instance požadavek odmítl. Agentura MM se odvolala k soudu druhé instance, který má v nejbližší době zasedat. Jak je v našem právním bahně obvyklé, vrátí případ soudu první instance k novému projednání. Ale - nové rozhodnutí soudu už by nemuselo být tak jednoznačné.
Ponechám stranou poněkud diletantský postup šéfa agentury, který rozjede sérii příprav bez písemné smlouvy, ale pan šéf už je takový. Diletantství ho ostatně provází celý jeho profesní život. Proto vždycky dopadl tak, jak dopadl. Ale to je jeho věc a věc majitelky agentury. Mně zajímá především co bude dál. Je docela reálné, že paní Marta Kubišová bude muset něco zaplatit, i když to nebude požadovaných 1,3 milionu. A to je nepříjemné. Kromě finanční ztráty to vrhá nepříznivé světlo na ikonu našeho antikomunismu. Proto se objevil morální apel, či spíše vydírání, aby paní Vondráčková od soudního sporu upustila. Pod tento apel se podepsali všichni známí antikomunisté, i ti, kteří jsou antikomunisty účelově. Ve společnosti, kde vládne antikomunismus, je těžké se tomuto tlaku vzepřít. Čí chleba jíš, toho píseň zpívej. A tak naši zpěváčkové zpívají.
Výzva Heleny Vondráčkové aby upustila od vymáhání náhrady škody je zároveň pokusem ovlivnit soud. Je to ale postup poněkud iracionální. Celá řada signatářů výzva totiž svědčila u soudu první instance a svědčila, hádejte jak, ve prospěch Kubišové, a to i lživě. Jejich svědectví dnes může být odmítnuto s poukazem na jejich předpojatost. A ještě jedna slabina v jejich výzvě je. Chybí v ní totiž fakta. Jen samé morální soudy. Morální soudy se našim antikomunistům vynášejí snadno. Když ale dojde na rozhodnutí soudu, kulhají jejich názory na všechny čtyři. I odsouzení Ludmily Brožové-Polednové bylo možné jen díky přílišné vstřícnosti soudce, který ostatně předpokládal, že odsouzená bude v zápětí omilostněna. Antikomunistické žvásty ve střetu s realitou prohrávají na celé čáře. Sleduji seriál Cestujeme po… Teď o prázdninách se cestovalo po Česku. Pokud se mluvilo o svinstvech minulosti, oba moderátoři měli plnou hubu neblahého dědictví komunismu. Když došlo na svinstva současnosti, hned to zahráli do autu - ponechme tyto starosti politikům. A v tom spočívá celý problém - řiďte se našimi názory, jenom proboha nekonfrontujte fakta.

Sex jako sociálně účelové jednání II

7. září 2010 v 14:36 | Ivo Adler
Od jejich setkání uplynul téměř týden a Karel stále cítil nutkání Olze zavolat. Cítil, že s tím zavoláním je řada na něm. Nechtěl volat hned za dva dny, aby nevypadal příliš hladově, ale teď cítil, že dále už to nemůže odkládat. Rozhodl se pro poledne, to je takový neutrální čas. "Ahoj," nasadil neformální kamarádský tón, "nemohli bychom se zase sejít?" "Ty sis na mně vzpomněl?" Nebude mu přece vykládat, jak na jeho zavolání čekala. "Křivdíš mi, volal bych hned druhý den, ale zdálo se mi, že bych vypadal moc hladově." "A nejsi hladový?" "Příšerně. Půjdeme někam na večeři?" "Dneska?" "Dneska v pět hodin. Hodí se ti to?" Navrhl jednu známější restauraci v centru. "Tak dobře, budu tam", souhlasila Olga.
Po práci zaskočil ještě domů se oholit, vzít si čistou košili a oblek, ale kravatu nechal doma. Zdála se mu příliš formální. Do restaurace přišel za pět minut pět. Zdálo se mu to tak akorát. I Olga přišla včas. Potěšilo jí, že už na ní čekal. Vzala si šaty standardní délky těsně nad kolena. Oba s uspokojením konstatovali, že spolu ladí. Docela by mu vadilo, kdyby přišla v kalhotách, džínách především. Číšníkovi, který v zápětí přišel, řekl, že budou večeřet. K pití si oba dali pivo, Karel velké, Olga malé a pohroužili se do studia jídelního lístku. Karel byl rozhodnut dát si nějaké jednoduché jídlo, nenáročné na konzumaci. Na jejich první schůzce nechtěl srkat nudle, olizovat kosti drůbeže či zápolit s rybou. Dal si přírodní řízek s rýží a se zájmem čekal, co si vybere Olga. Dala si smažené žampiony s brambory. Byl za její volbu rád. Bylo samozřejmé, že večeři bude platit on a potěšilo ho, že Olga se nesnaží využít situace a neobjednala si nějaké drahé jídlo. Ne snad, že by si to nemohl dovolit, ale Olgy výběr svědčil o její střídmosti a ta ho těšila. Rozhodně jí nechtěl imponovat nějakou opulentní hostinou. Večeře mu byla jen kulisou k jejich bližšímu seznámení. "Co vlastně děláš, nepředpokládám, že jsi jenom hosteska." "Studuju přírodovědeckou fakultu, ale taky chodím pípat do supermarketu, když mám volno. Snažím se, abych si vydělala aspoň na byt." "Kde bydlíš?" "Je nás pět holek, co jsme si pronajaly byt 2+1." "To nebylo na koleji místo?" "Dostala bych se tam, ale chtěla jsem mít bydlení nezávislé na studiu. Letos ostatně budu končit. Jsem ráda, že si nebudu muset hledat nový bydlení." "Chceš tu zůstat?" "Ano, je tu přece jen víc možností." "A už máš místo?" "Ještě ne."
Číšník přinesl večeři a tak se věnovali jídlu. Když dojedli, Karel navrhl: "Nedáme si kávu a dezert, prý tu dělají dobré palačinky?" "Kávu bych si dala, ale na dezert nemám chuť." Dali si oba presso. "Už vím, kde děláš, ale jak ty ses sem dostal," převzala iniciativu Olga. "Zůstal jsem tu po vysoké škole. Měl jsem výhodu, že tu mám strejdu s tetou. Dost mi ze začátku pomohli - s bydlením i s místem. Mají dva dospělé syny, kteří už
mají rodiny a tak jsem asi půl roku bydlel u nich v dětském pokoji. No a tak jsem se postupně chytil." "Jak ses dostal na místo finančního ředitele?" "Jednoduše, vyhrál jsem konkurs." "A kde teď bydlíš?" Mám pronajatý byt 1 +1 v paneláku." "Tak jsi tam sám?" "Ano," nepovažoval za vhodné vykládat jí, že vlastní byt 3 + 1, který sám pronajímá. "A není ti tam dlouhá chvíle?" "Někdy příšerně." "A co proti tomu děláš?" "Balím hostesky na firemních akcích," zavtipkoval. "Ale teď vážně. Jestli se ptáš, jestli nemám nějakou známost, tak nemám. Jinak bych tu s tebou nebyl." "A neměl?" zkoumala dál terén, povzbuzena jeho odpověďmi. "Chodil jsem s jednou dívkou asi dva roky, ale rozešli jsme se." "A proč?" chtěla vědět Olga. "Nesedli jsme si. Patřila mezi holky, které vyznávají zásadu, že peníze jsou od toho, aby se utrácely. A tak utrácela - od výplaty k výplatě. Nesnáším takový styl. Tak jsme se rozešli."
"Vídáš se s ní někdy?" "Ne."
"Heleď, večer je ještě dlouhej, co kdybychom si dali flašku vína? Nebo chceš jít někam jinam?" "Nechce se mi přecházet, ale ta flaška je dobrej nápad." "Bílé nebo červené?" "Bílé." Zavolal vrchního, že by si dali láhev bílého. Vyjmenoval několik druhů, ale Karel řekl: "Chci bílé tuzemské víno, ale ať to není nějaký ocet." "Doporučuji Rýnský ryzlink, loňský ročník se vydařil." "Dobře, tak Rýnský ryzlink." "Odkud vlastně jsi?" řídil se Karel zásadou, že za informaci se platí zase informací. Chtěl toho vědět o Olze víc. Za tu dobu, co spolu byli, k ní neměl jedinou výhradu a považoval to za dobré znamení. Řekl si v duchu, že tahle dívka stojí za to, aby se jí otevřel a chtěl vědět, jak se bude chovat ona. "Jsem venkovanka, od Havlíčkova Brodu." "Tak to jsme na tom stejně, taky jsem venkovan, od Berouna." "Od Berouna? To vypadá nadějně," zasmála se Olga. Hrozně zatoužil se k ní přitisknout, obejmout jí a sahat na ní, ale v hospodě to nešlo. Aspoň ji chytil za ruku. Nebránila mu v tom. I ona si v duchu říkala: je to možný? Spousta holek takhle souloží s náhodnými partnery a nic se neděje. Nechtěla ani věřit, že by to zrovna jí tak vyšlo. Jestli to vyjde, nepřestanu děkovat chvíli, kdy jsem mu v té kanceláři dala. "Kolik je ti let?" zeptal se jí přímo. Zdálo se mu, že na takovou otázku má právo. "Šestadvacet," odpověděla po pravdě. "Mně je jednatřicet," cítil potřebu se revanšovat. "Zdá se mi, že vysokou školu už bys měla mít vystudovanou." "Byla jsem dva roky v Londýně jako au pair. Řekla jsem si, že po vysoké škole už na nic takového nebudu mít čas." "Jaké to bylo?" "Byla to zajímavá zkušenost. A dost náročná. Starala jsem se o dvě děti - tři a pět let a byl to docela záhul. Ještě jsem pomáhala v domácnosti." "Co za to?" nezapřel Karel ekonoma. "Byt, strava, kapesné, obnošené šatstvo. Trochu jsem si Londýn chtěla užít, tak mi z kapesného moc nezůstalo." "Ale měla bys umět slušně anglicky." "To umím, pomáhá mi to i při práci hostesky. Pracuji i pro zahraniční firmy." "Poslyš, když jsme u té práce, jeden z bratranců dělá na Ministerstvu životního prostředí, nechceš, abych se zeptal, jestli by tam něco nebylo?" "No to bys byl zlatej, hostesku nemůžu dělat do nekonečna." "Zatím se moc netěš, uvidíme, jak to dopadne."
Vína v láhvi ubývalo a tak se Karel rozhodl, že přejde k intimnějším otázkám. Nakonec Olga o něm toho ví víc než on o ní. "Máš někoho?" "Šílíš? Ani já bych tu nebyla, kdybych někoho měla." "A dřív?" "Chodila jsem s jedním chlapcem, byl to vlastně spolužák." "Proč jste se rozešli?" "Když on ty společné chvíle chtěl trávit jen v posteli a to se mi zdálo trochu jednostranné. Měla jsem pocit, že jsem pro něj jen zpestření studia a tak jsem to skončila. Promiň, že jsem tak otevřená." " Ne, to je v pořádku, vážím si toho." "Já už budu muset jít," sama ho omluvně chytla za ruku. "Doprovodím tě, jen co zaplatím." "Chceš, abych si zaplatila svou útratu?" Podíval se na ní svým ironickým pohledem a řekl: "to nemyslíš vážně."
"Já jen pro pořádek," odpověděla Olga.
Vyšli do chladného večera na zastávku městské hromadné dopravy. Jeli kamsi na sídliště, kde v životě nebyl. Zakrátko ho dovedla k domu, kde bydlela . Odemkla domovní dveře a zastavili se za nimi. Objal ji a přitiskl k sobě. Rukou ji hladil od konečků vlasů až po hýždě. Neprotestovala. Opřel jí o zeď, líbal jí na ústa a hrál si s jejími prsy. "Olgo, děkuji ti za hezký večer." "Já tobě taky" řekla si, že nebude předstírat nějaký nezájem. Ten muž jí za to stál. "Pozvala bych tě dál, ale tam to opravdu není na nějaké intimnosti."
"Ale u mně to na intimnosti je. Příští schůzka bude u mně. Souhlasíš?" "Souhlasím."
"Mám nápad," řekl se šelmovským úsměvem ve tváři. "Co kdybys přišla příští sobotu dopoledne, já tě vyzvednu kde budeš chtít a něco si společně uvařili?" "A co by to mělo být?" "Cokoliv, co budeš chtít." Tos mě zaskočil, momentálně mě nic nenapadá." "Nebudeme z toho dělat vědu," přispěchal jí na pomoc. "Koupím hovězí kosti, povařím je na vývar, koupím játrovou zavářku a bude polévka s játrovými knedlíčky a k tomu řízky. Maso koupím." "Je vidět, že se vyznáš", pronesla uznale. "Souhlasím." Rozloučili se. Jak za ním zaklapli dveře, spokojeně si zamnul ruce. Tak krásko, v sobotu si tě vyzkouším nejen v posteli, tam o jejích kvalitách nepochyboval, ale taky u plotny. I Olze došlo, o co se jedná. Ten je ale mazaný, pomyslela si. Ale z téhle zkoušky neměla strach. Navíc jeho věcnost a promyšlenost jí imponovala.

Český mír

1. září 2010 v 10:53 | Ivo Adler
Tak jsem při jedné akci viděl český film Český mír. Natočili ho stejní tvůrci jako Český sen - to je o tom supermarketu, ten jsem ale neviděl. I Český mír jsem viděl jen proto, že to bylo zadarmo. Za peníze naše filmy nestojí, časová ztráta úplně postačuje. Ani film Český mír jsem neviděl celý. Ale co jsem viděl, úplně postačuje.
Český mír se vrací k problematice výstavby amerického radaru v Česku. Je zajímavé, že když se měl stavět, naši antikomunističtí zběsilci měli plnou hubu argumentů, jak je pro Česko důležitý. Teď, když se nestaví, je ticho po pěšině. Nikdo nepředstoupí před veřejnost a neřekne: občane, promiň, my, hajzlové (nebo lháři), jsme ti lhali. Já před veřejnost předstoupit můžu, protože jsem nelhal. V seriálu mých článků s názvem Radar jsem napsal, že radar neslouží obraně Evropy, natož ČR, ale pouze a výlučně obraně USA. A navíc, a to především, sloužil špízování ve vzdušném prostoru Ruska. A naše tehdejší vládní garnitura ve snaze dokázat, jak věrným spojencem USA je, hned přispěchala se svým řiťolezectvím. To není můj výmysl, básník Ivan "Magor" Jirous ve filmu říká: měli bychom Američanům na kolenou (hned názorně předvedl) děkovat, že nás zachránili před komunismem. O záchraně si myslím svoje, ale panu Jirousovi jeho názor neberu.
Samozřejmě, že naše vláda o protiruském charakteru radaru mlčela, právě tak jako chytřejší zastánci jeho výstavby, to jen blbec Jirous to takhle vyblil. Všichni důsledně mluvili o boji proti terorismu, konkrétně proti Iránu. Se Severní Koreou se neargumentovalo. I blbec pochopí, že pokud by Severní Korea chtěla ohrozit USA, tak bude střílet rakety přes Tichý oceán, kdy navíc může využít zrychlení, které raketě dá rotace Země. Naproti tomu při vystřelení rakety z Iránu na Západ bude muset raketa rotaci Země překonat. Je to jako čurání proti větru. Proti rozptýlenému teroristickému podhoubí, které je největší teroristickou hrozbou, je každá raketa hovno platná. Nakonec tedy USA rozhodly - ve střední Evropě se radar stavět nebude, Evropě by rozhodně neposloužil, ale prostředky detekce raket se budou stavět tam, kde jsou skutečně něco platné - snad v Bulharsku nebo Turecku, včetně radarů na lodích, které budou operovat ve východním Středomoří. A je vymalováno.
Ještě jedna věc mě na filmu zaujala. Je obrazem našeho současného antikomunismu - buď kultivovaná lež, kterou ve filmu reprezentoval pan senátor Töpfer (musíme bojovat proti terorismu) nebo sprosté hulvátství, které pro změnu reprezentoval pan Jirous. Demokrat Jirous nejenže nechtěl pustit ke slovu odpůrce radaru, ale ještě ho fyzicky napadl a snažil se ho nakopnout, o urážení nemluvě. A o tom to je. Antikomunismus dnes buď lže a nebo se snaží své protivníky zastrašit a denunciovat. Film je toho vcelku reálným obrazem.