Srpen 2010

Stehna

27. srpna 2010 v 16:13 | Ivo Adler
Stehna jsou nejerotičtější částí ženského těla. Když muž chválí ženu, že má krásné nohy, myslí tím vždycky stehna. Dlouho ženy nemohly tuto svoji nejerotičtější část uplatnit, alespoň oficiálně, i když ji uplatňovaly vždycky. Ne nadarmo se v jedné lidové písni zpívá: sukénky si hore vyhazuje, biele nožky ukazuje. I kamarádka Věra (viz Dětská sexualita) dobře věděla, jaký má pod sukní erotický kapitál. Od objevu minisukní už je to jasné - stehna se můžou ukazovat.
Od té doby se minisukně zabydlely ve všech možných šou a nezmizely z nich. Samozřejmě, že to klade vyšší nároky na ženské nohy. Musí být dlouhé, štíhlé a přiměřeně osvalené - jako u Miss. Ruku v ruce s tím se zvýšily nároky i na punčochové zboží. Všestranně použitelným výrobkem se staly punčocháče. Kdepak nějaké podvazky. Navíc podvazky vždycky působí poněkud perverzně, ale proti gustu žádný dišputát. Horší je, že narušují plynulou linii stehna a opticky ho zkracují. Trochu lépe jsou na tom punčochy samodržky, kde je podvazek součástí punčochy, ale taky nic moc. Nejhorší vlastností punčocháčů je jejich svlékání, před souloží zvláště. A pak ještě kalhotky! Než se jeden přes všechna tato úskalí propracuje, často zapomene, proč to vlastně dělá. Oč lépe jsou na tom ženy v teplém podnebí, kde mohou chodit naboso (i naostro).
Když jsem viděl poprvé seriál Dallas, úplně jsem ustrnul. Bylo léto a v tom Texasu musel být strašný hic. Přesto Američanky chodily narvaný do punčocháčů. Říkal jsem si, to jsou ale krávy, vždyť jim v tom musí být strašný horko. Pak mi to došlo. Snadno nosí punčocháče, když přechází z jednoho klimatizovaného prostoru do druhého. Konec konců i u nás v lepší - klimatizované společnosti jsou punčochy vyžadovány - prý byznys kód. Na druhé straně punčochy zakryjí drobné vady kůže na nohou a dáma může předvádět své dokonalé nohy.
Zvýšené nároky na vzhled nohou se projevují hned dvěma směry. Za prvé musí být dlouhé a štíhlé, ale především dlouhé. Délkou se i zužují. A tak se nohy opticky prodlužují. Směrem dolů i směrem nahoru. Dolů se nohy prodlužují pomocí podpatků a podrážek Ale i nahoru se dají opticky prodloužit vhodným střihem kalhotek. Proto jsou u mladých žen v oblibě tanga, protože nohy nastavují o hodný kousek prdele. I když slavná ventilátorová scéna s Marilyn Monroe obletěla celý svět, přiznejme si, že díky svým bombarďákům tam Marilyn vypadá hodně připosraženě. A vůbec všechny ty filmové hrdinky éry před minisukněmi pokud musely ukazovat nohy, díky kalhotkám všechny vypadaly tak nějak rozkydnutě. Svědčí o tom ostatně i fotky ze spartakiád. Kdepak, která žena chce uplatnit krásu svých stehen, musí mít kalhotky hodně vysoko vykrojené. Jinak se okrádá o krásu.
Ženy si naštěstí toto všechno uvědomují, alespoň ty, které o sebe dbají a k naší velké radosti nám ukazují, jak dlouhé nohy vlastně mají. Nožku přes nožku a každý se může podívat, kam až nohy sahají. Žádný problém. Ovšem, je tu jedno úskalí - celulitida. Když chci ukazovat stehna, je třeba mít  v perfektním stavu pokožku na nohou, žádnou pomerančovou kůru. I z tohoto hlediska punčocháče zakryjí drobné nedostatky. Pokud se některá žena přímo živí předváděním vlastního krásna, nohy nevyjímaje, musí splňovat náročnější kriteria. Celulitidě je třeba vyhlásit nemilosrdný boj. Má k tomu ostatně k ruce celý průmysl krásy. A tak věřme, že nám ženská stehna budou svítit na cestu jako maják.

Ztracená generace v číslech

23. srpna 2010 v 15:15 | převzaté z Blesku
Před časem (3.11.2009) jsem napsal článek Posun doleva. Naši antikomunističtí debilové si myslí, že nová generace bude automaticky pravicová. Níže uvedená čísla tomu moc nenasvědčují. Jde jen o to, která politická síla tyto mladé lidi osloví. Výsledky mohou být velice překvapivé.

40% - O tolik se během osmi let zvýšila nezaměstnanost mladých lidí ve Velké Británii.
13% - To je celosvětová nezaměstnanost mladých lidí.
40% - Nezaměstnaných mladých lidí ve Španělsku.
30% - A tohle je statistika platící v Řecku.
158% - O tolik v uplynulých osmi letech přibylo mladých nezaměstnaných ve Švédsku.
80% - Taková část mladých Francouzů je zaměstnána pouze na dobu určitou.
72% - Skoro tři čtvrtě mladých Němců má strach z budoucnosti.
34% - Za posledních osm let o tolik stoupla nezaměstnanost mladých Němců.

Vzhledem k malým životním zkušenostem mladých lidí je jasné, že je osloví především populistická strana - chtějí jednoduchá, jasná a rychlá řešení. Je velkou výzvou pro levicové strany, aby tento rezervoár dokázali využít. Jinak mladé lidi osloví fašizující strany.

Přítelkyně pana ministra

21. srpna 2010 v 21:48 | Ivo Adler
Všichni známe ten prvorepublikový film. Má ještě svého sourozence, možná nevlastního, a sice Madla z cihelny. Kdoví, jestli jich není víc. Mají jedno společné. Chudá, ale krásná a chytrá dívka ke štěstí přišla skrzevá sňatku s bohatým ženichem. Madla z cihelny je ovšem větší kravina. Je to volná variace na známé téma Pygmalion. Kultivovaný boháč stvoří chudou dívku k obrazu svému. Kravina spočívá v tom, že Madla sice kecá, že bude raději dřít než být loutkou v rukou svých pánů, ale žádná práce tam není vidět. Bodejť by taky jó. Při skutečné práci by se herečkám ztrhaly rysy a nebyly by patřičně krásné. A hlavní kvalifikací herečky je být krásná. Některé hrají, jen když jsou krásné. Když krása odkvete, herecká sláva končí.
Obě naše hrdinky uloví svého boháče, ale tvůrci filmu se tady dopouští malé poťouchlosti. Mužští hrdinové jsou dva - starý a mladý. Obě hrdinky chtějí samozřejmě toho mladšího, ale jeho sociální postavení ještě není tak jisté a tak to sychruje ten starý, který tomu mladému své postavení velkoryse přenechá. Bez této pojistky by dívky musely hledat partnera s interesantně prošedivělými vlasy, neřku-li přímo holohlavého, protože ten mladý si své postavení teprve buduje a není jisté, zda si ho vybuduje. Klíčová otázka ale zní: jak to, že se to některým povede a jiným ne? Odpověď zní: musí na to mít. Když na to nemá, bude jen blbou, svedenou a opuštěnou Mařenou. Ne každý musí být bohatý, ale kdo se chce vyšvihnout, musí být tak chytrý, aby na to měl. A v Přítelkyni pana ministra ta dívka (snad ji hraje Adina Mandlová) na to má. Proto vyhraje, protože se svým šéfem dokáže držet krok. Kdyby jenom roznožila (a může roznožit na délku lopaty i s násadou), bude jí to hovno platné, protože na své nové postavení nebude mít. Je tu jeden háček. Tihle pánové mají většinou už svá nejlepší mužná léta za sebou. I když dneska to nemusí být pravda. Jsou známy případy i velice mladých a úspěšných šéfů - podnikatelů - ideálu to všech missek a modelek. Jsou ale pohříchu už obsazení. Co teď? Buď rozbít prosperující manželství nebo se ohlédnout po starším opuštěném nebo aspoň nepochopeném pánovi. Není pochyb o tom, že na tom vydělává ten pán. Na stará kolena získá pečovatelku, která při dobře napsané předmanželské smlouvě na něm zůstane ekonomicky závislá. To jsou případy různých sekretářek, které se vdaly za své šéfy nebo zlatokopek, které usilovně hledají výhodnou partii. O co není nouze, to jsou případy nejrůznějších modelek, které hupsnou do postele finančnímu magnátovi v naději, že se stanou paní magnátovou. Finanční magnát se rozpakovat nemusí, proč by neobohatil svoji sbírku o skalp známé modelky. Ale pokud s ním nedokáže intelektuálně držet krok, tak tahle hračka ho dříve či později omrzí a modelka skončí tam, kam od začátku patří, v náručí nějakého modela či sportovce. Na přítelkyni pana ministra se mi líbí, že si toho byla vědoma, bojovala a vyhrála.

Diktatura (proletariátu?)

17. srpna 2010 v 22:14 | Ivo Adler
Podle svého edičního plánu (pardon, omlouvám se všem antikomunistickým idiotům), podle svého edičního scénáře (zapomněl jsem, že plán je ve slovníku našich antikomunistů sprosté slovo) zařazuji shrnující článek o cestě z krize. Mám určitý plán, o čem budu psát a pořád jsem v jeho plnění ve skluzu. Možná mám plány příliš velikášské, možná jsem příliš líný. Ale protože cítím odpovědnost za osud lidstva, pořád se ke klávesnici počítače vracím. Že je třeba najít cestu z radostné přítomnosti (přítomnost je radostná, není-liž pravda) do méně radostné budoucnosti je přesvědčeno mnoho lidí. Odráží se to i v řadě uměleckých děl a hodně je jich amerických.
Budoucnost nemůže být prostou extrapolací přítomnosti. Obyvatelstvo USA představuje asi 5 % světové populace, spotřebovává však asi 30 % světových zdrojů. Abychom všichni žili jako Američané, potřebovali bychom asi 3 - 5 zeměkoulí. To zcela evidentně nemáme. Tato křiklavá sociální nespravedlnost bude muset být dříve či později nějak řešena. Už dneska je vidět z předchozího článku Jaroslava Vaneka, že se Američanům svírá prdelka při pomyšlení, že je Čína předežene ve výkonnosti hospodářství. Svět čeká nová krize, proti které je ta současná (prý už odeznívá) jen dětským škádlením. Nevsadím si, že to bude za 2 - 3 roky, jak prorokuje Dr. Švihlíková, ale jednou to bude určitě a ta perspektiva nemusí být příliš vzdálená. A ze světového chaosu mohou vzejít i velmi neobvyklá řešení. Jedním z nich je i diktatura.
Demokracie v řešení současných problémů selhává. Co chceme od vlád, které vzešly z voleb maximálně na pět let, začasté jako konglomerát velice protichůdných politických sil, a jejichž jediným úkolem je vyhrát příští volby. U nás se střídají koalice velkých zlodějů s koalicí malých zlodějů. A je velká snaha, aby v koalici nebyli zástupci okrádaných (jsou to komunisti?). Nutně by to totiž zpochybnilo celý politický systém. Až nápadně se počínání našich vlád dá shrnout do slov - po nás potopa. Už dneska se u zásadních politických řešení, jako je třeba důchodová reforma, volá po širokém konsensu, aby řešení neplatilo od voleb k volbám. V současném politickém systému chybí politická síla, která na sebe vezme politickou odpovědnost a řekne - bude to tak a tak. A spojí s tím rozhodnutím svou budoucnost a možná i existenci (politickou, nikoliv fyzickou). Tak, jako tomu bylo za komunismu. Tragédií komunismus nebyl fakt, že vládla jedna strana, ale že ta strana byla vnitřně nedemokratická. Nedokázala do sebe absorbovat jiné názory, než třídně omezené, a na to doplatila. Vím dobře, v jakém byla komunistická strana šoku, když se v ní najednou měla uplatnit skutečná demokracie a střet názorů. Vůbec na to nebyla připravena. Dnes snad už v ní možnost střetu názorů panuje. Což ovšem vůbec neznamená, že komunisté budou ten hlavní proud, který bude tuto změnu realizovat.
Právě Čína, možná Vietnam, jsou země, kde se uplatňuje vláda jedné strany a právě tyto země neuvěřitelně ekonomicky "šlapou". Přitom Komunistická strana Číny opustila svůj třídní charakter a snaží se být stranou všech. Je otázkou, jak tato cesta dopadne. Je ale naprosto jasné, že drtivé většině Číňanů nevadí, že si nemohou pravidelně vybírat mezi několika stranami. Chtějí záruku racionální správy země, individuální svobody (to zatím dost kulhá) a osobní prosperity. Kdoví, třeba to KS Číny dokáže.
Šance na změnu jsou i u nás. Ve společnosti je široké spektrum sil, které jsou se stávajícím vývojem nespokojeni a chtějí změnu. Mají ale dvě slabiny. Tou první je, že dost dobře neví, co chtějí. Tahle názorová nejednotnost se vzájemným stykem s diskusí překoná, chce to jen čas. Druhou je organizační roztříštěnost, vydatně živená antikomunismem. Mají-li tuto slabinu překonat, tyto síly se budou muset nějakým způsobem organizačně sjednotit, neváhám říci v nějaké nové obdobě Národní fronty. Ten recept na změnu tu už byl, jen se časem vyprázdnil a zdeformoval. Proto mám-li mluvit o změně, mám představu diktatury nikoliv ale proletářské, ale osvícené. Osvícená diktatura je zatraceně ošidný termín, ale i to tady je historická paralela. Je to osvícenecký absolutismus, který znamenal rozkvět řady formujících se národů. Aby taková osvícenecká diktatura nezplaněla, musela by mít hodně přísná demokratická pravidla vnitřního fungování, ale jako teoretický model …

Tři přednášky

11. srpna 2010 v 15:44 | Ivo Adler
Usilovně jsem zaznamenával, nicméně za naprostou přesnost neručím.

Jiří Šteg: Ekonomické aspekty zelené politiky.
Zelené uvažování se dostalo do určité defenzivy, která se asi protáhne. Zelená politika je málo účinná, resp. neúčinná. Z veřejných zdrojů se dnes odčerpávají prostředky, jejich hodnotu nejsme dnes schopni určit - jaká je hodnota katastrofy BP v Mexickém zálivu? Topolánek + Fišer vymazali Zelené z politické mapy. Jak měřit efektivnost společnosti? Měřit ji pouze výší HDP je problematické. Ekologická daňová reforma nedopadla dobře - nebyla dobře politicky připravena, východiska byla iluzorní. Fiskálně měla být neutrální. Dražší paliva budou vyrovnána levnější pracovní silou. Dražší paliva přinesla do státního rozpočtu 4 mld, nižší odvody znamenaly ztrátu 11 mld. Stát nebyl schopen reagovat na vývoj fotovoltaiky. Důvody jsou až korupční.
Dr. Ilona Švihlíková: Ekonomická krize, její vývoj v souvislostech a možnosti ekonomických alternativ.
Příčiny krize. Povrchně se dá říci, že to byla finanční krize, způsobená spekulacemi a hamižností bank. Ve světě koluje 4x větší objem peněz než je hodnota světového HDP. Je tu řada patologických jevů - není normální, aby rozvojové země půjčovaly vyspělým, aby USA jako nejvyspělejší země byla největším dlužníkem.
Ve světě existuje velká sociální nerovnost - vrchní vrstva má 3 000x větší příjmy než je průměr. Objevuje se termín pracující chudoba - už 20 let i v USA. Znamená, že lidé mají i několik špatně placených zaměstnání, přesto stěží přežívají. Stává se běžnou i v Německu.
Reakce vlád na krizi byla velmi rychlá - oživení neokeynesiánství s maximálními intervencemi státu. Nemělo to žádný efekt, a když, tak jen krátkodobý. Hlavní zlom představuje řecká krize. Její příčinou byl veřejný dluh. Objevují se pochyby, zda dokáže suverénní stát tento dluh splácet. EU je pod tlakem Německa, na poslední G 20 EU prosadila stop veřejnému zadlužování. Skandinávské země veřejný dluh nemají. Má ho spíše jižní Evropa s nízkými daněmi.
Krize zdaleka zažehnána není. Nástroje, jak se s ní vyrovnat:
1. Fiskální nástroje - nejsou účinné. Státy musí dělat restrikce.
2. Monetární politika - nižší úroky. Není do čeho investovat, chybí kupní síla.
U hlubokých krizí se ekonomika sama nezvedne. Velkým impulsem pro nakopnutí systému byla válka /po krizi v roce 1929). Dnes chybí základní nakopnutí. Narůstají sociální problémy.Narůstají i ekologické problémy. Ekologické problémy nejsou vyčísleny a proto jsou ignorovány. Objeví se zlom v podobě růstu cen ropy. Neznáme řešení, nevíme si rady. Ekonomika a nejen ta upadá do chaosu. Mohou se objevit i zcela nečekaná řešení.
3 možné scénáře řešení:
1. Prodloužení toho, co je - lze nastartovat ekonomiku pomocí války - Irán, Venezuela. Prohlubování sociálního darwinismu - vytlačování lidí z politiky, např. omezováním volebního práva. Nějaká forma fašizace státu.
2. Globální keynesiánství - státu se musí vrátit ekonomická moc - regulace finančních trhů, více regulovat raitingové agentury, progresivní zdanění. Trh bere v úvahu jen momentální zisk. Tam kde se opatření nepromítne do zisku, trh jako regulátor selhává. Budou státy ochotné na tom spolupracovat? Spíše ne.
3. Změna systému. Systém opravit nelze, lze ho jen změnit. Násilná změna, odklon k menším komunitám. Tyto komunity mohou zachraňovat jak ekonomickou, tak ekologickou demokracii. V horizontu 2 - 3 let lidé poznají, že tento systém takto dál fungovat nemůže.
V diskusi k přednášce:
V EU probíhá germanizace - roste úloha Německa. Sociální stát je potlačován - všechno půjde přes export, stejnou orientaci má i ČR (proto potřebujeme euro - pozn. moje). Tím pádem se nemusíme starat o domácí poptávku. Útěk do komunity může být i na úrovni národního státu. Námitka Špidly - společenské problémy nejsou řešitelné mimo rámec EU.
Švihlíková - Japonsko v 80. letech bylo nasyceno, cpali do ekonomiky prachy a růst žádný. Na podporu růstu se stavěli mnohdy nesmyslné stavby. I Evropa se tomu přiblížila - stává se tržně nasycenou. Není ale nasycena kulturně a sociálně, to ale trh nezajímá. Určitým příkladem může být právě Venezuela, kde něco je zajišťováno na úrovni státu, něco na úrovni komunity. Na úrovni státu zdravotnictví a školství. Hledání rovnováhy mezi státem a komunitou je obtížné a těžké, ale zdá se, že to jde.
USA - země nemá průmyslovou základnu, kromě vojensko průmyslového komplexu. Je to odcházející velmoc. Mají mimořádně špatný veřejný sektor. Bohatství neprotéká shora dolů.
Vladimír Špidla: Důchodové systémy v Evropě a vyhlídky toho českého.
Transakční náklady na přechod fondové financování důchodů činí 1,5 násobek ročního HDP. To nemáme. Na Slovensku to udělala Dzurindova vláda, pochopitelně na dluh. Proto urychleně zavedli euro, protože bylo jasné, že se z deficitu státního rozpočtu nevyhrabou. Teď jsou ve velkých problémech. U nás představa zachovat průběžné financování, doplněné o fondy pro vysokopříjmové skupiny. Zdrojem fondového financování - zvýšení DPH a sociální odvody. DPH je dost sociálně necitlivá. Proto má dvě sazby
Nižší pro spotřební koš pro chudé - potraviny a léky, vyšší pro spotřební koš ostatního zboží. Na zvýšení DPH doplatí především důchodci. V podstatě to znamená, že důchodci budou přispívat na důchodové připojištění bohatých - pozn. moje. Špidla navrhuje posílit důchody o místní daně (které?) a financování fondů rozložit na hodně dlouhou dobu.
ČSSD chce, aby se o důchodové reformě rozhodovalo ústavní většinou. Žádné off outy (vyvést ze současného průběžného financování důchodů určité procento do fondů), žádné povinné důchodové připojištění. Důchodové připojištění dnes funguje jako spoření se státním příspěvkem. Důchodů z něho vyplácených je doslova pár. Je to pochopitelné - u kapitálových fondů nemohu garantovat jejich výnos. Proto kapitálové společnosti trvají na povinném (při)pojištění, ze kterého se bude vyplácet důchod, lidé by si nemohli vybrat odstupné, jako je tomu dosud. Slováci dostanou důchod z kap. fondů
jen tehdy, když si v něm naspoří určitou částku, 20% Slováků důchod nedostane.
Průběžné financování důchodů je navíc mnohem levnější - spotřebovává asi 3,5% z vybrané částky. V zájmu rozvoje sytému by to mohlo být o trochu víc. Kapitálové fondy potřebují minimálně 15% vybrané částky, některé i 40%. Navíc průběžné financování se nedá rozkrást - žádné peníze v něm nejsou, co se vybere, to se obratem vyplatí. Proto základní schéma důchodové reformy podle ČSSD - zachovat průběžné financování, pro bohaté důchodové připojištění (podle mě zbytečné, lze řešit změnou redukčních hranic), pro chudé, kteří navíc nevydrží do důchodového věku, důchodové připojištění placené zaměstnavatele (povinné) nebo invalidní důchody. Těžce pracující nevydrží do 65 nebo kolika let.

Manifest k vytvoření síťové alternativy zdola

9. srpna 2010 v 13:53 | autor neznámý - převzaté

Současná ekonomická krize, která bude brzy zřejmě doplněna krizí ekologickou a surovinovou, ukazují, že současný systém je nejen pro další vývoj lidského druhu zhoubný, ale i zároveň i nereformovatelný. Bohužel si velká většina obyvatel z řady důvodu toto neuvědomuje. Jelikož krize se pravděpodobně bude dále zhoršovat, je naprosto nutné mít vytvořenou novou síť, resp. alespoň její počátky.

1. Jsou to dost rezolutní tvrzení, že je současný systém nereformovatelný a že krize se bude dále zhoršovat.
O nereformovatelnosti - socialismu - hovoří se stejnou jistotou řada pravicových politiků a teoretiků. Přesto mnoho lidí po celém světě je přesvědčeno - a tento manifest je toho dokladem -, že nějaká reforma možná je. Obávám se, že pokud v manifestu někdo někdy vysekne díru, že nebyl pravdivý, tak poklesne jeho kredit.
Možná by mohla být formulace ...současný systém SE SVÝMI LIDSKÝMI, MATERIÁLOVÝMI A EKOLOGICKÝMI NÁROKY (NÁKLADY ap.) je pro další vývoj zhoubný, ale zároveň i TĚŽKO reformovatelný.
Souhlasím s tím, že je velmi pravděpodobné, že se krize ještě bude zhoršovat, ale jednou krize skončí - ale určitě nikoli naše poslání, protožer cíle manifestu naplněny nebudou. Takže opět bychom byli postaveni před dočasnsot textu manifestu. Po krizi příjde stagnace a pak někdy možná oživení, ale to bude - pokud nedojde k nějaké katastrofě - slabé. Viz 30. léta, viz léta po ropných šocích, prudká konjunktura nastávala jen po válkách, nebo po zhroucerní východního bloku. Jakmile dojde k nasycení, tak je oživení spíše na úrovni odmrtvění.
Uvítal bych tudíž prodloužení předpovědi:  Jelikož krize se pravděpodobně bude dále zhoršovat A PO NÍ PŘÍJDE STAGNACE A PATRNĚ JEN SLABÉ OŽIVENÍ, je naprosto ..... (Karel Růžička)

Asi bych vypíchl problém izolovanosti jednotlivce v dnešní době, obtížnost pokusů řešit v takové situaci problémy, které mají vlastně nadindividuální charakter, aby bylo jasné, proč vůbec něco navazovat a spojovat. Možná, že neseznámené může odradit už tento první odstavec - díky rychlosti a samozřejmosti, s jakou se konstatuje, že se systém nejspíš brzy zhroutí. Naprosté většině našich spoluobčanů je taková představa cizí, což ještě neznamená, že si všechno lakují narůžovo a ničeho si nevšímají. (Karel Dolejší)


2. V prvním odstavci chybí vysvětlení čeho síť  : je nutné mít vytvořenou síť - rybářkou, podniků, škol,...?  Jak je zřejmé z následujícího odstavce, jde o síť občanů, občanskou síť, resp. občanů, organizací a iniciativ... (Karel Růžička)

Současný kapitalismus stojí na představě nekonečného (neomezeného) prostoru, neomezených zdrojích a neomezených absorpčních schopnostech prostředí. Omezenost je dnes víc než jasné (i když nevíme přesně, kde meze jsou, ale rozhodně nejsou v nedohlednu). V poslední době se nám zle mstí to, jak jsme snížili retenční schopnosti krajiny. Je to hluboká inkonzistence v dnešním systému. Odkaz na tento rozpor by snad mohl pomoci k mobilizaci lidí zdola. (návrh: Jiří Nečas)

Asi bych vypíchl problém izolovanosti jednotlivce v dnešní době, obtížnost pokusů řešit v takové situaci problémy, které mají vlastně nadindividuální charakter, aby bylo jasné, proč vůbec něco navazovat a spojovat. Možná, že neseznámené může odradit už tento první odstavec - díky rychlosti a samozřejmosti, s jakou se konstatuje, že se systém nejspíš brzy zhroutí. Naprosté většině našich spoluobčanů je taková představa cizí, což ještě neznamená, že si všechno lakují narůžovo a ničeho si nevšímají. (Karel Dolejší)



V ČR existuje velké množství organizací/hnutí, které se zabývají rozvojem (ať už teoretickým či praktickým) alternativního systému zdola. Protože je úsilí o změnu značně roztříštěné, domníváme se, že je potřeba spojit síly a navázat spolupráci na solidární a všestranně prospěšné bázi.

Konečným cílem je proto
vytvoření propojené sítě organizací různého typu jako alternativy k současnému systému v rámci ČR, byť se spoluprací se zahraničím (kontakty na Slovensku, v Německu, Rakousku…).
Pestrá síť, která může zahrnovat družstva, ekologická, genderová, křesťanská hnutí a další organizace, která usilují o zlepšení stávající situace zdola.

Za základní princip ( čeho, společenského uspořádání?, Jirka Guth) považujeme rovnost, která není jen formální, ale je uskutečňována ve všech aspektech života, spolupráci na solidárním základu, nikoliv za účelem okamžitého zisku, ochranu životního prostředí nejen jako "doplněk" ale jako nedílnou součást veškerého uvažování.

Obrat ... rovnost, která není formální, ale je uskutečňována ve všech aspektech života... je obávám se definicí totálního rovnostářství, tedy i v odměňování za práci atd... To je pojetí, řekl bych, pro většinu společnost poněkud neatraktivní, a pravice termín rovnostářství používá jako účinného strašáka proti předlistopadovému režimu. Asi spíše kráčí o rovnost v právech a povinnostech, v účasti na rozhodování, v pozici ve společnosti, v komunitě.
Z formulace rovněž není zřejmé, zda se princip vztahuje k síti a jejím členům, nebo zda jde o cíl konání členů sítě. (Karel Růžička)

.... ochranu životního prostředí ..... ale jako ZÁKLADNÍ součást veškerého uvažování. Ať si říká kdo chce co chce, ať to někomu zavání zelenými, životní prostředí je hřiště, na kterém si všichni - od konzervativců a fašistů přes liberály a zelené po socialisty a komunisty  - hrajeme. Všechny zmíněné ideologie mohou existovat jen kvůli tomu, že ten rádoby pupek světa a Pán tvorstva má na čem stát, kde si co vypěstovat, co dýchat ap. To si musejí všichni budovatelé světlých zítřků uvědomit, že nejsou osou světa - a právě toto přiznání vlastní druhotnosti je lakmusovým papírkem pro ochotu k rovnosti, k respektu k jiným, pokory ega před universem. (Karel Růžička)

Za (institucionální - Jirka Guth) základ pro společnost, která by mohla naplňovat takové cíle, považujeme samosprávu, která bude vytvořena sítí spolupracujících komunit, a to nejen na úrovni ekonomické, ale i politické. Nechceme ale předkládat jeden jediný vzor, který musejí ostatní následovat: naopak v různorodosti a pestrosti vidíme sílu naší sítě.

3. Mezi principy rovnosti a samosprávy bychom měli vsunout zásadu svobody. Svobodné, dobrovolné účasti v síti. Přitom jako svobody v končící tam, kde začíná nos ostatních, svobody rovnocenné pro všechny, svobodného myšlení, leč konání již v mezích rovnosti či svobodné dohody. (Karel Růžička)

.Princip samosprávy je podskupinou, konkretizací principu sounáležitosti a spolupráce, který po období extenzívního dobývání světa dnes již nabyl vědomí, že jsme ke spolupráci, partnerství odsouzeni, chceme-li přežít. Idea sítě stojí na partnerství, spojenectví samostatných subjektů, nikoli na konkurenci, i když fenomén soutěže  je zdravým prvkem pestrosti, motivací. (Karel Růžička)

Jde nám o spolupráci mezi stávajícími organizacemi/hnutími či obcemi a rozšiřování jejich činnosti. Takováto spolupráce bude mít nejen synergický efekt, ale může se vyvarovat neefektivních duplicit a rozvoj "zdola" významně urychlit a vrátit občanům zájem o věci veřejné. (věci společné - Milan Smrž)


Šlézonk

4. srpna 2010 v 14:02 | Ivo Adler
Už jsem se bez mučení přiznal, že brouzdám po naší krásné??? zemičce a navštěvuji její památky. Na jednom zámku, už nevím kterém mě zaujal jeden kus nábytku, který jsem jinde neviděl. Jmenoval se (ten nábytek) tuším šlézonk. Mrzí mě, že jsem si ho nevyfotil. Byla to pohovka v dámském budoáru, na které příslušná šlechtična mohla poleže, polosedě trávit svůj volný čas. Část té pohovky prostě byla zvednutá zhruba v úhlu 45 stupňů. I když tomuto kusu nábytku přece jen dost chybělo k mému ideálu, už se mu blížil.
Moje představa o takovém kusu nábytku se blíží polohovacímu křeslu, jehož zádovou část lze zafixovat ve třech polohách - sezení, (téměř) ležení a pak jakýsi polosed (oněch zhruba 45 stupňů), při kterém by se krásně usínalo u televize. Tak tohle by snad splňovalo nějaké polohovací křeslo. Ovšem po dalším požadavku ani vidu, ani slechu. Je to možnost zvednout nohy v poloze ležení nebo polosed tak, abych je měl ve výši, samozřejmě v kolenou mírně pokrčené. Na trhu není nábytek, který by umožňoval ležet se zvednutýma nohama. A přitom vím, kolik lidí by si rádo poleželo se zvednutýma nohama, zvláště těch, kteří musí být celý den na nohou. A je to i zdravé. Já to řeším tím, že si dávám nohy na opěradlo gauče. Není to moc pohodlné ani praktické. Jo a ještě jedna věc - sklopná područka. Musím přece z takového křesla také vstát a područka mi tam vadí. No a aby byl obraz dokonalosti úplný, zádová část by přecházela ve fixaci hlavy. Kdo si kurví krční páteř v autobuse při cestách za dovolenou u moře, takovou fixaci hlavy ocení. Proto je dnes tolik deformací krční páteře, protože chybí fixace hlavy.
Obcházím prodejny s nábytkem a hledám takový kus nábytku - zatím marně. A protože nejsem žádný lempl, tak jsem takový kus nábytku vymyslel a přihlásil jako užitný vzor. Bez problémů mi ho přijali, protože nikdo nic takového nedělá. Udělal jsem i verzi open air pro slunění venku. Tu jsem obohatil o výřez pod hlavou, aby člověk mohl ležet obličejem dolů
- ta krční páteř. Nos tam přece jen poněkud vadí a musíme stáčet hlavu do strany. Nabízel jsem svůj patent všude možně, dokonce i zadarmo, ale jako když hrách na stěnu hází. Nejspíš budu muset požádat bratra, který dělá vedoucího zásobování v jedné nemocnici, jestli bych si nemohl koupit nějaký vyřazený porodní stůl, to je snad jediný nábytek, kde lze mít nohy nahoře. Pořád si ještě neumíme vyhovět tak, jak bychom potřebovali.
Vím, že nábytek, který předpokládá, že uživatel leží s nohama nahoře, více či méně uvolněnýma, je poněkud nezvyklý. Ženy by například v této poloze mohly krásně masturbovat. Ale ani využití ve dvojici není vyloučené. Tím však mé představy o výhodnosti takového nábytku nekončí. Živě si dovedu představit, jak po levé straně lehátka mám police, ve kterých je počítač s klávesnicí na otočné konzole, video a DVD přehrávač propojené s televizí u mých nohou a já vše v pohodě ovládám. Po pravé ruce pak stolek s pikantními pochutinami a nápoji. Časem by mohlo být příslušenství doplněno o nenápadný stojánek na bažanta. Kdo má ty chcanky pořád nosit na záchod. Zatím ke splnění svého snu mám jen dva předpoklady - místnost a televizi. Video a DVD přehrávač taky, i počítač. Ta konzola by nebyl tak velký technický problém. Ví bůh, že pokud budu držet pohromadě a budu mít pár volných milionů, tak se do výroby toho křesla pustím.

Kapitalismus, ekonomická demokracie a ekologická destrukce naší planety

3. srpna 2010 v 10:57 | Jaroslav Vaněk (Vanek)
O autorovi: Jaroslav Vaněk je Čechoameričan, který píše o tzv. výrobní demokracii. Toto je přeložený výtah z jeho publikace, resp. 1. část tohoto výtahu.

Existují dva základní alternativní systémy společenské organizace ekonomiky: kapitalistický a plně demokratický.

Plně demokratický systém organizace výroby, založený na demokratických rozhodnutích na základě osobních práv,
bude v mnoha kontextech lépe chránit přírodní prostředí, protože subjekt řízení v tomto prostředí žije a je mu trvale vystavován.
Naproti tomu kapitalistická firma a systém založený na ní a na maximalizaci zisku [kde mnozí "atomizovaní" majitelé dokonce nikdy neviděli svou firmu] má tendenci
vyhnout se kde jen je možné všem nákladům, ochraňujícím životní prostředí a tak poškozovat životní prostředí člověka. Tento fakt vyžaduje daleko více veřejné regulace kapitalistických firem než v případě organizace výroby, založené na hospodářské a úplné demokracii.



Úvod

Pravděpodobně nejvýznamnějším problémem ovlivňujícím povědomí všech lidí ať už z bohatých či chudých částí světa je ekologický dopad - postupně zničující dopad - na naši planetu. Účelem této studie je zkoumat tuto otázku z poněkud nového a neobvyklého
hlediska - a sice z pohledu sociálních a hospodářských systémů.



            Abychom byli přesnější a objasnili náš argument, je nutno pečlivěji definovat to, co máme na mysli, když řekneme EKOLOGICKÝ DOPAD.

            Lidé a všeobecně lidská společenství produkují při svých různých aktivitách to, co označujeme jako "ekologický dopad" na svět, ve kterém žijeme. Tento dopad má vliv na blaho lidstva. Může být POZITIVNÍ nebo NEGATIVNÍ a je zde druhotné, zda se týká nás, kteří zvažujeme ekologické otázky, nebo lidstva jako celku.

Typický obor pod hlavičkou "ekologický" zahrnuje takové věci jako je globální změna klimatu a jeho vliv na lidi, jako je dopad globálního oteplování na život lidí         


v nízko ležících částech naší planety nebo dopad globálního oteplování na nedostatek srážek, povodně a produkci potravin.

Typickou reakcí světových vlád a institucí je pokus přesně určit rozsah těchto dopadů a pokud je to možné, vyrovnat se s nimi prostřednictvím politiky či jinak - jako jsou např. dohody v Kyotu nebo jednání na konci r. 2009 v Copenhagenu,

            To vše je dobře známo a odborníci a politici lépe kvalifikovaní než autor tohoto článku se zabývají
nebo by se měli zabývat touto tématikou.
Ale dnes je tu velice úzce příbuzné téma, které by nás mělo také zajímat a které by mohlo být docela rozhodující pro ekologickou strategii ve světě - a dokonce nabýt zásadního významu v dlouhodobém horizontu blaha lidstva.

            Toto téma je sociálněekonomický systém, podle kterého jsou řízeny světové ekonomiky nebo státy.
Stalinistický systém nebo systém sovětského typu měl svůj - pravděpodobně nejvíce negativní - vliv na světovou ekologii. Plně monopolní kapitalismus, pokud by to nebylo zmírněno korigujícími antimonopolními právními předpisy a opatřeními, by naplnil svůj účel: Bílý dům a celosvětová ekonomika by byla s největší pravděpodobností "v monopolním vlastnictví rodiny Rockefellerů".
Světová ekologie pod shovívavým diktátorem by ovšem mohla být lepší, protože "diktátor" by dal přednost čistšímu vzduchu pro sebe a své přátele.

Systém regulované oligopolní ( = struktura trhu charakteristická malým počtem prodávajících) konkurence, pod kterým svět do dneška víceméně existuje, má svůj vlastní vliv na životní prostředí - a my víme, že současný stav světové ekologie není zdaleka žádoucí.



            Ale je tu jiný ekonomický systém, ne tak známý, ale určitě dobře pochopitelný
jak v
teorii tak v konkrétním pozorování, který by mohl přinášet lepší výsledky pro světovou ekologii. Je to systém, který označujeme jako hospodářskou demokracii - nebo úplnou demokracii, kde všechny aspekty sociální existence (včetně oblasti výroby) jsou založeny na demokratických principech.
Rozumíme tím systém, kde platí "jedna osoba jeden hlas" těch, kteří pracují (jako v našich bývalých JZD a výrobních družstev, ale J. V. nezná realitu družstev v reálném socialismu ČSSR), namísto "jedna osoba jeden hlas" v politické sféře a "jeden dolar jeden hlas" ve všem ostatním lidském snažení.

Je to právě toto porovnání,
porovnání systému oligopolního kapitalismu a systému ekonomické demokracie, oboje fungující podle volných konkurenčních tržních podmínek, které zde chceme studovat z pohledu jejich příslušných ekologických dopadů na život na naší planetě.
V následujících odstavcích budeme mít hodně co říci k teorii i k praxi. Na jednom velmi konkrétním příkladě můžeme ilustrovat, jak chápeme takové srovnání.

            Vezměme si dobře známou a v jistém smyslu tragickou situaci, kdy nejvíce přepravitelných výrobků je vyráběno v Číně kvůli rozdílům v platech pracovníků, které jsou v Číně nižší více než desetkrát. Hrubě řečeno, oligopolním kapitalistickým řešením je zavřít továrny a eliminovat pracovní místa ve Spojených státech a vyrábět v Číně pro americké trhy. To vede nejen k zhoršení životní situace pro
naše nezaměstnané pracovníky, ale také k tomu, že náklady na přepravu zboží na vzdálenost desítky tisíc mil jsou zahrnuty do ceny výrobku, je spotřebováváno palivo a živá práce, nemluvě o problémech s rozdělováním příjmů ve světové ekonomice.
            Z toho lze vyvodit "teoretické" tvrzení, že pracovníci amerických továren se sice nemohou přestěhovat do Číny, ale kdyby si mohli demokraticky kontrolovat své životní a pracovní podmínky, mohli by hledat řešení - budeme o něm mluvit za chvíli - které se vyhne jak lidským, tak ekologickým negativním dopadům.