Červenec 2010

Orgasmus

30. července 2010 v 11:32 | Ivo Adler
Američanky, a zdá se, že nejen ony, šílí po orgasmu. Muž to má jednoduchý. Ejakulace je doprovázena křečovitými stahy, které navozují libé pocity a do krve se vyplavuje hormon štěstí. Proto taky tak rádi šukáme. Ženy to mají složitější. Mužský pohlavní orgán funguje jako stříkačka, ženský naopak jako pumpa. V křečovitých stazích pochva nasává ejakulát do děložního krčku a tak může nastat kýžené??? oplodnění. Vůbec ale není jisté, že jí partner k těm stahům dovede, třeba se udělá dřív a nebo u ženy k těm křečím vůbec nedochází. V Americe se proto otevírají školy orgasmu pro ženy. Co se v nich vyučuje, nevím, platí ale několik jednoduchých pravidel.
Předehra. Z toho je dneska celý byznys předehry. Romantická večeře, romantická hudba, romantická procházka, romantické prostředí - chce se mi z té romantiky blít. A tohle do nás cpou všechny možný filmy. Kdo není dost romantický, není IN. Co mají společného tyhle sračky se skutečným životem? Maximálně jsem schopný se před "tím" osprchovat, ale raději ne. Kdo by se taky pořád cachtal ve sprše, navíc se tím smývá s těla ochranný film a tělo se stává méně imunní. Vědecky je prokázáno, že častější sprchování než jednou za týden je zdraví škodlivé. Proto je dneska tolik alergií.
Důležitější než tělesná hygiena je dobrý rozmar partnerky. A tady je role partnera nezastupitelná. O to, aby partnerka byla v dobrém rozmaru by se měl partner permanentně starat. Je to samozřejmě mnohem náročnější než se vysprchovat. Jó, láska dá někdy zabrat. Taky záleží na onom "splynutí duší" - stavu naprosté důvěry a odevzdanosti, kteří oba partneři vůči sobě pociťují. A zase je to fuška, takového stavu dosáhnout. Je to rozhodně těžší, než zapálit svíčku na stole. Zkrátka láska je věc neskutečně těžká.
Všeobecně platí, že ženy jsou přece jen více romanticky založené než muži. Potřebují si o lásce povídat (potřebují být ukecávány) a kdo tohle zanedbává, je sám proti sobě. Ale pozor - nepřehánět to. Na internetu koluje paralelní deník muže a ženy. Zápis z jednoho dne: žena . je tak zamlklý, určitě má nějakou jinou, nebaví se se mnou atd, atd… Večer ale reagoval na moje něžnosti a milovali jsme se. To je velice stručný záznam ženina deníku. U muže je to jednodušší a mohu citovat v plném rozsahu: Sparta prohrála, ale večer jsme si prima zašukali. Zkrátka u žen je do průběhu aktu zapojena v daleko větší míře fantazie a díky tomu jsou ženy schopny dosáhnout většího prožitku. Proto dobře a intenzívně prožívají orgasmus ženy, které jsou hodně citové - zkrátka umělkyně. Umělkyně jsou dobrými a žádanými milenkami, jako manželky, hospodyně a matky stojí za hovno. Jen málo jich udrží trvalý vztah, začasté po ztrátě fyzické přitažlivosti zůstanou samy. No ale kdo si chce užít a má na to - proč ne.

Čtyři úkoly

27. července 2010 v 14:46 | Ivo Adler
Volky nevolky, před každým mladým člověkem stojí čtyři úkoly, snad by se dalo říci výzvy: získat kvalifikaci, uplatnit ji, najít si životního partnera a zajistit si bydlení. Tyto čtyři úkoly jsem v tomto pořadí neuvedl náhodou. Tvoří logický vývoj mladého člověka. Je tu ještě jeden úkol a to je založení rodiny, ale o tom někdy příště. Dá se to různě zpřeházet, například vstoupit do ekonomické aktivity a pak si teprve doplňovat kvalifikaci nebo získat bydlení a pak si teprve hledat životního partnera, ale to je zase škoda. Jednak nevím, jaké bude mít nůj životní partner představy o bydlení, jednak ho zbavuju podílu na zajišťování bydlení a zbytečně na sebe beru celou zátěž. Bude-li společné bydlení společným dílem obou partnerů, budou ke společnému životu přistupovat daleko zodpovědněji. Jen ta představa dělení společného majetku působí jako brzda rozvodových choutek.
Jen ten, kdo zvládl všechny čtyři úkoly, je sociálně zralým člověkem. Nezvládne to úplně každý. Nejsnáz jde ještě získání kvalifikace, ale ani na tomto prvním stupni, a s rodiči za zády, nezískají kvalifikaci všichni. V roli "věčných študentů"
se objevuje stále více lidí. A nemá to nic společného s nutností celoživotního vzdělávání. "Věční študenti" jsou lidé, kterým se ze školních lavic prostě nechce. Trochu mi to připomíná jeden britský televizní seriál o "věčně nemocných". Byli to lidé, kteří měli panickou hrůzu, že budou muset opustit nemocnici a starat se sami o sebe a tak raději setrvávali v nemocnici., kde jim bylo tak dobře. Se školou je to podobné. Se vstupem do ekonomického života je to složitější. Pryč jsou ty blahé doby, kdy mladý člověk dostal umístěnku a pracovní uplatnění měl zajištěno. Dneska se musí každý uplatnit jak umí a práce v době krize je málo. Přesto i tady se někteří lidé uplatňují hůře, protože o svém vstupu do ekonomické aktivity mají nerealistické představy a někteří na něj přímo rezignují a jen se tak poflakují.
Jako největší problém však vidím vyhledání si životního partnera. Lépe jsou na tom měšťáci než venkovani. Ve městě je přece jen příslušníků druhého pohlaví více a je z čeho vybírat. Nedělejme si iluze, že láska, ta mocná čarodějka, i hory přenáší. Láska sem, láska tam, dva lidé si musí vzájemně pasovat. Jako poklička na hrnec. Pokud si nepasujou, láska mnoho nezmůže. A čím užší výběr, tím se pravděpodobnost toho "pasování" snižuje. Proto pro určitou kategorii mladých lidí je řešením seznámení po internetu. Ale i tady je potřebí překonat nedůvěru a strach z druhého člověka. Případy, kdy si dva mladí lidé padnou do noty, zahoří k sobě láskou a ono to na první nahození motoru vyjde, jsou dost vzácné. Opět vzpomenu jeden televizní seriál - Hříchy pro pátera Knoxe. Hlavní hrdinka své neúspěchy ve vztazích omlouvá tím, že má smůlu na mužský. Smůlu může mít člověk jednou, když ji má podruhé, potřetí, počtvrté…, už to není smůla, ale blbost.
Takových lidí je dost. A tak než riskovat neúspěch v milostných vztazích, tak to se na to radši vykašlu. Zůstanu u mámy, u které je mi tak dobře. Není nad dobře zavedený mamá hotel. Vždycky v něm mají teplé jídlo, ani za něj nemusím platit, vyperou, vyžehlí, uklidí a ještě mě mají rádi. Zejména páni si v takovém hotelu libujou. Řešení je snadné a těžké zároveň. Zabouchnout před takovým zákazníkem dveře a říct mu, hele hochu, starej se sám o sebe. Ovšem která máma tohle dokáže. A tak řada dospělých dětí parazituje na svém mamá hotelu. Tendence k takovéto "nedospělosti" jsou čím dál častější, stačí se podívat na křivku sňatečnosti a nelze je ignorovat. Pro mě jako rodiče bylo zadostiučiněním, že oba moji synové dokázali tyhle čtyři úkoly mládí splnit. Pokud by to nedokázali, bral bych to jako své rodičovské selhání.

Jak ušetřit

25. července 2010 v 21:52 | převzato

Atrakce

23. července 2010 v 9:23 | Ivo Adler
Turistická sezona je v plném proudu a jednotlivé země i poskytovatelé služeb v cestovním ruchu se předhání, kdo z turistického koláče ukousne víc. Česko nemá moře ani velehory (takové palmové pobřeží pod vrcholky hor pokrytými ledovci - to je žrádlo) a proto musí sázet na jiná lákadla. Zatím u nás vyhrávají památky. V podstatě sázíme na historii, tu, zaplať pánbu, máme, i když po ní občas pliveme. Ale co čekat od národa morálních zasranců. A tak cpeme peníze do památek
Snažím se hodně poznat tu naši českou zemičku, chodím i jezdím po ní a posledních pár let ji třesoucí se rukou i fotím. Pro své foto jsem si otevřel i webové stránky. A tak vím, že naše země je posetá nejrůznějšími historickými stavbičkami. Venkovských tvrzí a zámečků, v různém stupni zchátralosti, je bezpočet. A těch zřícenin hradů! Najdou se nadšenci, kteří tyto objekty vlastně budují znovu. Nic proti tomu, ale co dál? Nejsmysluplnější (jak by výstižně řekl Václav Havel) je využití takového objektu jako firemní či rodinné reprezentativní sídlo. A pokud je to firma rodinná, poslouží oběma účelům. Nakonec k tomu také byly postaveny. Ale stejně jako kdysi, takové sídlo musí mít odpovídající hospodářské zázemí, jinak je to jen bublina, která dříve či později splaskne. A navíc, jako lákadlo pro turisty se moc neuplatní.
Druhá varianta využití je přeměnit takto zrekonstruovaný objekt v kulturní instituci - jakési muzeum či galerii místního významu. Čest této bohulibé práci. Má to ale jeden nepříjemný háček. Taková instituce, místo aby peníze přinášela, je sama spotřebovává. Návštěvnost není vysoká a bez dotací se neobejde. Nakonec zbývá ještě varianta třetí - penzion. Penzionů v historických objektech je dost. Trochu to připomíná známou povídku o dvou chlapících ze Slovácka, kteří nesli na trh po butylce slivovice. Jeden z nich měl navíc tři krejcary. A tak si po cestě prodávali po hltu slivovice vždy za tři krejcary. Než stačili dojít na trh, tak butylky vypili, bohatší jen o opici. S těmi penziony (a hospodami) je to stejné. Dneska půjdu do penzionu já k tobě, zítra zase ty ke mně. Výsledek - nula od nuly pošla. Proto si myslím, že tato orientace na památky je na hovno.
Jak přilákat turistu? Jsou země, které nemají žádnou turistickou tradici, přesto jsou navštěvované. Investují totiž trochu jinak než my. Vytvářejí pro návštěvníky komplexní nabídku služeb. Sportovní příležitosti, nákupní příležitosti, zábavní příležitosti, kulturní vyžití, ubytování a to vše koncentrované do jednoho místa. O návštěvníky nemají nouzi. My jsme v našich památkách utopili miliardy, výsledek je nevalný. Proto si myslím, že je třeba vykročit jinou cestou a budovat taková centra. Doplnit to tím, že se v naší zemi něco děje - velké kulturní akce a slavnosti pro širokou veřejnost, které přilákají i zahraniční turisty. I taková triviální věc jako je venkovská zabijačka dokáže přilákat víc návštěvníků než nějaký omšelý kostelík. A přitom to nic nestojí a ještě se na tom vydělá. I taková banalita jako je opečení si buřta je v našich podmínkách problém. Kdeže jsou piknik areály známé ze zahraničí. Ale snad se blýská na časy. Včera jsem jel kolem motorestu, kde vedle dětského hřiště bylo i ohniště. Prodám otýpku dříví, načepuju pivo, pokud nemá návštěvník buřta, prodám mu i ten. Děti si mezitím hrají na hřišti. A protože se návštěvník ožere, nabídnu i nocleh.
Namátkou se mi vybavuje jedna anekdota. Vedoucí v supermarketu sleduje, jak si vede nový zaměstnanec. Vidí, že prodal zákazníkovi rybářský prut, pak nabídl celou rynářskou výbavu, ještě stan, pro případ, že by pršelo, no a protže toho už bylo hodně, prodal ještě pikap, aby si to měl v čem odvézt. Uznale povídá prodavači: řeknu vám, začít u rybářského prutu a skončit pikapem, to je slušný výkon. Na to prodavač odpovídá: ale ten pán šel nejdřív nakoupit menstruační vložky pro svou ženu. A takhle nějak bychom ve své nabídce služev měli postupovat.  Památky jsou černá díra, která peníze jen pohlcují, ale ve svém souhrnu jsou ztrátové.

Upozornění

22. července 2010 v 13:36 | Ivo Adler
Otevřel jsem anketu Jaký máte vztah k úpravě genitálních partií v domnění, že se odpovědi jen pohrnou a ono nic. Faktem je, že když si kliknu na svůj blog, tak tam žádná anketa není vidět. Tak si říkám, třeba o tom návštěvníci blogu neví. Tímto na to upozorňuji.

Pak že jsou Češi lakomí.

17. července 2010 v 9:53 | převzato
Nehorázně dlouhá fronta stojících aut na dálnici, slunce pere až to sere a na obloze ani mráček.


Všichni jsou zvědaví,co se tam vpředu děje.

Najednou zepředu přijde člověk a postupně vysvětluje vzteklým řidičům:
"Cestu zablokovala rodina cikánů a prý,
když nedostanou 5000 korun,
tak se polejou benzinem a upálí se.
Proto dělám sbírku,
aby už ta jejich pitomá blokáda skončila."

Jeden z řidičů se zeptá:
"A kolik jste už vybral??"

"No, zatím mám 16 litrů benzinu,
23 litrů nafty a 62 zapalovačů.
Ale sirky už neberu, nemám je kam dávat."

P.S.

Od podobných názorů se co nejrozhodněji distancuji. Text uvádím jen jako ilustraci pokleslých názorů části naší veřejnosti.

Pravicová vláda

16. července 2010 v 14:07 | Ivo Adler
Tak máme pravicovou vládu. Jsem za to rád a to hned z několika důvodů. Za prvé se potvrdila moje teze, že středová strana, za kterou se vyhlašují Věci Veřejné, nemůže být středová, pokud je antikomunistická. Proto také "véčkaři" skončili v pravicové koalici a nemohli skončit jinde. Za druhé se v Česku snad konečně začne dělat pravicová politika. Doposud to byly takové bastardy mezi pravicí a levicí. Nová vláda má totiž spolehlivou, téměř ústavní, parlamentní většinu. Pokud si to hoši poserou, bude to jen jejich zásluha. Zatím se u nás vyhraněně pravicová nebo levicová politika nemohla prosadit, protože parlamentní většina byla buď příliš křehká nebo vládní koalice (většinou v čele s ČSSD) byla příliš nesourodá. Znovu se potvrzuje další z mých tezí - levicová politika se nedá dělat s pravicovýma stranama.
Třetí důvod, proč jsem za to rád, spočívá v obsahu pravicové politiky samé. Za dvacet let od Listopadu se v naší společnosti nahromadilo (některé přetrvávají z doby před Listopadem) nadmíru prvků, které jsou tržní společnosti cizí. Po Listopadu se říkalo, že nelze kapitalisticky žít a socialisticky pracovat. Dnes to platí obráceně. Pracujeme sice kapitalisticky, ale žijeme v řadě případů stále ještě socialisticky. Plebs stále až příliš spoléhá na ochranitelskou a rozdavačnou ruku státu. Doplácí na to ti, kteří kapitalisticky pracují. Vytvořila se tak vrstva, snad se dá říci lumpenproletariátu, která právě na úkor státu žije. Právě tato vrstva je nezřídka nositelem antikomunismu. Bude proto jenom dobře, když pozná, zač je toho kapitalistický loket.
Konečně čtvrtý důvod, proč jsem rád za pravicovou vládu, představuje rovněž její obsah. Česko, nakonec celý kapitalistický svět, čeká celá řada nepopulárních opatření. Od druhé světové války si kapitalistické státy až příliš zvykly žít na dluh. Na dluh se žije dobře, až do okamžiku jeho splácení. Celý poválečný rozmach byl právě na dluh. Na to, aby zarazily tento rozmařilý způsob života, jsou levicové vlády až příliš měkkosrdcaté. Jsou samé ohledy vůči těm dole - jsou to přece jejich voliči. Proto také ve většině případů jdou od válu. A nebo nakonec jsou okolnostmi donuceny dělat pravicovou politiku. I z toho důvodu jsem za pravicovou vládu rád. Jen jedno mi na ní vadí. Nepochybuji, že bude tvrdá vůči těm dole, jak jen to bude politicky únosné. Vůči těm nahoře by ale mohla být daleko tvrdší. To by ale popřela svou třídní podstatu. A toho se od ní nelze nadít.

Jdi za štěstím

14. července 2010 v 11:27 | Ivo Adler
To se to zpívá zpěvákovi se zlatem v hrdle Jdi za štěstím. Jdu za štěstím už od školních let a furt hovno. Štěstí, ta kurva, pořád někde poletuje, ale aby jednou unavený už si sedlo, to ho ani nenapadne. Jít za štěstím je hezká věc, ale ta cesta je neuvěřitelně klopotná a dlouhá. A přitom na někoho sedne a ani si to nezaslouží. Tak si člověk říká: má to vůbec cenu, jít za štěstím, když výsledek je tak nejistý a cesta k němu tak náročná?
Když jsem odešel do důchodu, myslel jsem si, že teď to půjde samospádem až do krematoria, já se budu jen převracet z jednoho boku na druhý. Je tu ale jeden problém. Aby si člověk mohl užívat zaslouženého odpočinku, potřebuje, aby ti mladí zvládali problémy, které před ně život staví. Jinak se jejich problémy přenáší na rodičovskou generaci a po zaslouženém odpočinku je veta. Starší mladí celkem problémy nemají, akorát je přesvědčujeme, aby měli druhé dítě, ale oni se rozmýšlí. Přitom žádné existenční problémy nemají. To mě trochu irituje.
Druzí mladí jsou na tom hůř. Umínili si, že když mají starší mladí rodinný domek, oni ho musí mít taky. Koupili si stavební parcelu v jednom satelitu, resp. my se ženou jsme jim ji koupili a s elánem mládí vlastním se chystali na stavění. Byl jsem proti tomu. Říkal jsem: na co další rodinný domek; kupte si slušný byt, založte rodinu a až neuzvednu pytel cementu, tak si to vyměníme - my vám dáme náš rodinný domek a půjdeme do vašeho bytu. Ne, my prý na vás nechceme tlačit. A taky, co si budeme povídat, náš rodinný domek není nejmodernější. S tou stavební parcelou začaly jejich problémy. Narazili na podnikatele svini. Zisk z jeho podnikání nestačil na jeho okázalý způsob života a tak vytuneloval vlastní firmu. Firma zkrachovala a inženýrské sítě, které měla udělat, nedokončila. Pak má mít člověk úctu k našemu podnikatelskému stavu!
Tady se ukázalo, že syn na problémy, které jsou s tím spojené, nestačí. Nemám klid, musel jsem do toho vstoupit. Vyhrabali jsme se z insolventního řízení za zkrachovalým podnikatelem a zachránili jsme, co se dalo. Vlastně zachránili jsme všechno, o peníze jsme nepřišli. Přišli jsme jen o čas. A to starší syn mladšího varoval - s tím hajzlem se nespojuj, ten je dlužnej, kam se podívá. Po skončení insolventního řízení jsme si řekli - hurá, budeme stavět. Tady se ovšem ukázalo, že podnikatel, či spíše podvodník, neokradl jen nás, ale i další stavebníky, kteří už měli postaveno. Příjezdová komunikace byla špatná. Obecní úřad začal bránit jejímu využívání. Vypadá to však, že obecní úřad jsem zpacifikoval. Ani to není konec. Pozemky pod komunikace se podařilo koupit spekulantce, která nás začíná vydírat. Budu muset zpacifikovat i spekulantku. Už tou cestou za štěstím začínám být uponěkud uondaný, ale snad ještě chvíli vydržím

Vláda v Čechách a na Slovensku.

11. července 2010 v 10:01 | Ivo Adler
V obou zemích byly volby. U nás 28. a 29. 5. 2010, na Slovensku ještě o 14 dní nebo tři neděle později. V obou zemích byla situace stejná - sociální demokracie volby vyhrála, ale nesehnala partnery na většinu v parlamentu a tudíž sestavení vlády. Proto v obou zemích sestavuje vládu pravice, na Slovensku se situace ještě složitější než v Česku - tam je koalice čtyřčlenná, u nás jen tříčlenná. Přesto Slovensko už vládu má, my ještě nikoliv. A to Slováci stihli ještě, v duchu demokratických zvyklostí, dát příležitost sestavit vládu vítězné straně - u nás ani náhodou. Slovenský prezident Gašparovič pověřil sestavením nové vlády předsedu vítězné strany Směr - sociální demokracie Roberta Fica. Dal mu na to týden. Fico neuspěl a tak pověřil sestavením nové vlády předsedkyni v pořadí druhé nejsilnější strany (nevím jak se ta strana jmenuje, strany na Slovensku mají taková komplikovaná jména) Ivety Radičovou. A ta vládu sestavila.
Paradox situace na Slovensku a u nás vynikne zvláště ve srovnání s volbami v roce 2008. které jsou známé svou patovou situací - pravice měla sto poslanců, levice taky. Předseda vítězné strany ODS - Mirek Topolánek dostal pověření sestavit vládu, času v podstatě neomezeně. Pověření sestavit novou
vládu pro předsedu nejsilnější strany je v pořádku. Kdo jiný by měl toto právo dostat? Ovšem Mirek Topolánek, jak se dalo očekávat, nedostal důvěru parlamentu. Jeho vláda vládla ve vládním provizoriu dál a pověření sestavit novou vládu dostal - opět Mirek Topolánek. Nebýt nákupu dvou přeběhlíků, snad by až do konce volebního období vládl Mirek Topolánek ve vládním provizoriu. Příčinou tohoto stavu je náš milovaný prezident Václav Klaus. Však si také knížepán Schwarzenberk po volbách pochválil, že u nás si na štěstí prezident může dělat co chce. Co je štěstím pro Jeho Jasnost, nemusí být štěstím pro ostatní občany. Už dříve jsem v jednom z předchozích článků (Náš pan prezident 14. 10. 2009) upozornil, že více než diskusi o způsobu volby prezidenta potřebujeme diskusi o pravomocích prezidenta.
Kdyby náš pan prezident postupoval v duchu demokratických zvyklostí jako prezident slovenský, pověřil by druhým pokusem o sestavení vlády Jiřího Paroubka jako předsedu druhé nejsilnější strany. Jeho pokus by nepochybně skončil stejně a situace by rychle spěla k vytvoření vlády velké koalice, ke které nakonec stejně došlo, ovšem natřené na vládu úřednickou a přikrytou fíkovým listem Strany Zelených. Ovšem ten bordel, který kolem toho byl, nám pan prezident poskytl jako bonus. Děkujeme, pane prezidente, ale tak velký bonus to zase být nemusel.

Jiří Paroubek

6. července 2010 v 15:29 | Ivo Adler
Téměř před třemi roky (jo, utíká to, utíká), konkrétně 25. 9., jsem na tomto blogu napsal článek Jak hodnotit politiky. A tam jsem uvedl, že co se týče politické budoucnosti dávám větší šance Paroubkovi než Topolánkovi. Který náš politolog si může dovolit připomenout to, co říkal před třemi roky? Já ano. Je po volbách do parlamentu a můžeme srovnávat. Topolánka volby z politiky vyhodili. ODS teď pro něj horečně hledá nějakou trafiku. Snad se najde nějaké velvyslanectví nebo nějaká mezinárodní instituce - umí přece tak perfektně anglicky! Co ovšem s jeho lady, toť otázka. Proč byl Topolánek vyhoštěn z politiky, na to už jsem odpověděl několikrát - protože to byl a jistě i zůstane antikomunistický čurák. Neustále s někým nebo něčím bojoval, nejčastěji s poraženým komunismem. S nepřítele, který je poražený se bojuje nejlépe. Topolánek prostě v sobě nemohl zapřít vojáka. Svou bojovností se nakonec stal všem protivný a po zásluze byl odejit. Nečas, kterého jsem vždy pokládal za Topolánkovu podržtašku, se ukazuje jako konsensuálnější typ.
Paroubek dopadl lépe. Svou stranu dovedl k vítězství ve volbách. Že nesestavuje vládu, za to mohou dvě okolnosti: za prvé je to politika sociální demokracie, za druhé jsou to chyby samotného Paroubka. Sociální demokracii jen těžce a nerado dochází, že její antikomunismus, kterému je stále poplatná, oslabuje celou levici a tedy jí samotnou. Lídři ČSSD nikdy neopomínali zdůraznit, že oni s komunisty tedy nikdy. Platí to i pro současnost. V Jihomoravském kraji se rozpadla pohodlná koalice ČSSD + ODS (principiální spojení, není-liž pravda, není ostatně jenom v tomto kraji) a ČSSD nenapadlo nic lepšího, než se spojit s krachujícími lidovci. Antikomunismus ČSSD tak byl jednou z příčin, proč levice nezískala většinu. Ostatně ani politika KSČM k tomu moc nepřispěla. Pořád je to ale lepší situace než na Slovensku, kde sociální demokracie, byť rovněž vyhrála volby, nemá levicového partnera a proto vládu sestavuje pravice.
Není to však jen chybná politika ČSSD, co je příčinou absence ČSSD při sestavování vlády. Na formování politiky ČSSD má Paroubek nezanedbatelný podíl. Jel jsem nedávno městskou dopravou přes celé město a volební plakáty ještě byly jako nové. ČSSD na nich, jako v té dětské říkánce, slibovala: tomu dáme, tomu dáme… Lidé nejsou až tak blbí, aby jim nedošlo, že něco takového není možné a tak se od levice odklonili. Paroubek měl a mohl tuto slibotechnu zarazit. Za jeho neúspěchem však stojí i jeho osobní vlastnosti. Je dost velikášský a rád se vytahuje. A z toho vyplývá nereálné hodnocení situace. Chybu udělal už po patových volbách v roce 2008. Tehdy mohl bez problémů získat křeslo předsedy sněmovny parlamentu. Byl by tak třetím nejdůležitějším politikem v zemi. Mohl se tak vznášet nad naší politickou scénou jako Duch svatý nad vodami a nepouštět se do trapných politických šarvátek. Na co spoléhal, když ho nepřijal, to opravdu nevím. Právě v těchto šarvátkách se projevilo jeho velikášství. Hovořil o volbách, jako by už byly vyhrané a ČSSD si jen bude vybírat mezi bohatými nevěstami, kterou poctí právem první noci. Po bitvě je každý generálem, co ale vedlo ČSSD k tomu, že odmítla podzimní termín voleb, to se dá jen těžko vysvětlit.
To všechno jsou důvody, proč Jiří Paroubek je dnes jen řadovým poslancem, to ostatně byl i před volbami, ale už není předsedou ČSSD. Chlapsky se svého předsednictví vzdal. Ale bylo to opravdu chlapáctví nebo uražená ješitnost. Myslím si, že opravdová a hluboká sebekritika by byla lepším lékem. Té se svým odstoupením vyhnul. Cyrilek Svobodů ostatně taky. Paroubkův formát bude ČSSD chybět. Je to ale především jeho chyba. Nikdo ho k odstoupení nenutil. I když není předsedou ČSSD, ve vysoké politice zůstává jako poslanec a čas ukáže, zda má k politickému dění co říci. Jsem skoro v pokušení říci, že ano.

Tereza Maxová a Burak Oymen

4. července 2010 v 9:44 | Ivo Adler
Tak se to Tereze podařilo. Konečně uhnala chlapa. Je to sice na psí knížku, ale lepší na psí knížku než vůbec ne. A Bůh jejich svazku, byť neformálnímu, požehnal a narodila se jim krásná holčička. Trochu se člověk pozastaví nad národnostní Terezina partnera. Burak (vida, vida, odkud se vzalo jméno amerického prezidenta) je totiž Turek. A Turci, jak svědčí případ Simony Krainové, využívají český holky jako sexuální trenažéry. Naskýtá se otázka, kdo je blbější, zda Simona nebo Tereza. Simona si nepochybně nepřála dítě s bohatým Turkem o nic méně než Tereza, ale přece jen nebyla tak pitomá, aby byla s Turkem těhotná. Raději souhlasila s těhotenství s Wágnerem, na kterého, i když je to taky na psí knížku, přece jenom dosáhnou české zákony. Biologické hodiny tikají neúprosně. Pokud ovšem vůbec je těhotná.
Záliba Terezy v luxusu a kosmopolitním životě je všeobecně známá. Proto také pár žije v Monaku. Že by se Tereze zúročila její dlouholetá známost s princem Albertem?
Do Čech si Tereza odskočí jen na připomenutí se. Po Turkovi sáhla i z toho důvodu, že je zřejmě bohatý (na české poměry). A Tereze začínaly vysychat zdroje na její náročný životní styl. Jako modelka toho už moc nevydělá a ani její charitativní činnost není bezedná. Podle našich zákonů až 70 % z výtěžku charity lze spotřebovat na činnost charitativní organizace, jen 30 % výtěžku musí dát na vlastní charitu. Ale je krize a zdroje charitativní činnosti se tenčí. Navíc velcí donátoři dávají prostředky na charitu přímo. Je to pro ně součást reklamy. Nepotřebují k tomu prostředníka v podobě nějaké nadace. A tak se peníze na charitu shání těžko. Bohatý Turek mohl být východiskem z nouze.
Jejich vztahu nedávám velkou perspektivu. Sňatek snad vůbec nepřipadá v úvahu. Turci se svého náboženství nezříkají. A Tereza? Přestoupí na islám? Blance Matragi to vyšlo, našla muslima na výsost tolerantního. Je takový Burak? A bude se mu pořád chtít žít v Monaku? Je to pro něho přece jen kulturně cizí prostředí. Myslím, že Tereza s tím svým potenciálem, který jí Pán Bůh nadělil v rozkroku, zachází poněkud nezodpovědně. Nejdřív nalítla dánskému playboyovi, teď se zhlídla v relativně bohatém Turkovi. Přes všechny subjektivně kladné pocity, které nepochybně oba mají, objektivní podmínky pracují proti nim. To si ovšem Tereza nedokáže uvědomit, natož připustit.

Sex jako sociálně účelové jednání I

1. července 2010 v 10:01 | Ivo Adler
Tu dívka nemohl přehlédnout. Zářivá žluť jejích vlasů ladila s jejím profesionálním úsměvem. Byla hosteskou na předváděcí firemní akci. Minišaty s hlubokým dekoltem byly kratší než doporučené dvě dlaně nad kolena, ale brala to jako součást své profesionality. Snažila se víc si je hlídat. Stejně je neuhlídala. Když se trochu předklonila, byly vidět nohy opravdu celé. I on byl na firemní akci - jako finanční ředitel firmy. Snažil se zdržovat se poblíž ní a pozoroval ji. Měla pěknou plnoštíhlou postavu a v dekoltu bylo opravdu na co se podívat. Když se sehnula při servírování nápojů, s lhostejnou tváří přešel kolem ní a letmo zavadil o její hýždě. Zaregistrovala ten dotyk, ale nehnula ani brvou. Když se narovnala, zapátrala, kdo se o ní otírá. Spatřila muže v šedém obleku, spíše vyšší postavy, s tváří ukrajinského traktoristy, vlasy barvy myšiny s ustupujícími kouty. Nebýt jejího přelivu měli vlastně stejnou barvu vlasů. Měl široká ramena, ale ani společenský oblek nemohl zakrýt počínající bříško.
Půjdu se na něj podívat, rozhodla se. "Ještě jednu sklenku, pane?" Vzal si skleničku vína. Karel Velda, finanční ředitel, stačila si přečíst na jeho visačce. Zaujal ji jeho chlapecký úsměv pod ironickýma, výsměšnýma očima. Snubní prstýnek na ruce neměl. Pomyslela si, no, v krajním případě… Mezitím obchodní ředitel dokončil svůj výklad k předváděnému zboží a byla vyhlášená přestávka s občerstvením. Rautové stoly byly na chodbě před vzorkovnou. Nastala pro ni chvilka oddechu. U stolů byla obsluha nebo samoobsluha a i ona si mohla něco vzít. Moc si konzumace neužila. Přišel za ní finanční ředitel. "Olgo," i on si přečetl visačku, "můžete se mi chvilku věnovat?" Byla na podobné dotazy zvyklá, někdy měla dojem, že agentura nabízí opravdu všechny služby. "Prosím,"
nevypadla ze své profesionální role. "Můžete jít na chvilku se mnou?" "Nebudou vás ostatní postrádat," zeptala se trochu pichlavě. "Stejně jsem tu jen statista. Je to exhibice obchodního." Obchodní byl štíhlý černovlasý chlapík se suverénním chováním, který očividně netrpěl nezájmem žen. Zdálo se jí, že na něj trochu žárlí. "Kdy přijde vaše exhibice," zeptala se ho. "Až se bude jednat o cenách. To ale bude bez publika."
Mezitím zašli za roh chodby. Stanuli před dveřmi jeho kanceláře, odemkl a pustil ji dovnitř a hned za nimi zase zamkl. Kupodivu zvuk zapadajícího zámku ji uklidnil. Nechť se mezi nimi stane cokoliv, bude to jen mezi nimi. Strach, že s ním bude sama, neměla. Kancelář jí překvapila svou strohostí. Psací stůl s počítačem, za ním kancelářské skříně, vpředu dvě křesla s konferenčním stolkem. Bylo jí jasné, že se s ní chce seznámit a tak mu to nekomplikovala zbytečnými dotazy a námitkami. Ani ona nebyla proti seznámení Čím ji však překvapil, byla lehkost, s jakou ji zdvihl a posadil do jednoho z křesel. Šaty se jí vyhrnuly vysoko k rozkroku. Přiklekl si k ní, položil ruku na její stehno. Druhou ji objal v pase a začal líbat na krk, ramena a do výstřihu. Ocenila, že je hladce oholený. "Chci tě," přešel do tykání a začal masírovat palcem ruky její podbřišek. "To nejde," zaprotestovala. "Jde to docela dobře" odvětil a svlékl si sako. Uvědomila si, že stojí na rozcestí. Buď mu dá a začnou spolu chodit nebo ho odmítne a je mezi nimi konec. Rozpačitě na něho pohlédla. Vyložil si její pohled jako souhlas a sunul obě ruce po jejích bocích až ke kalhotkám. Nepatrně se nadzvedla, aby mu umožnila je stáhnout. Už byla rozhodnuta - dá mu. Cítila, že tato příležitost by se už nemusela opakovat. Stáhl jí kalhotky, ani se nesnažila zakrýt svůj pečlivě vyholený klín. Rozevřela nepatrně svoje nohy. Stáhl si kalhoty a slipy ke kolenům a klekl si mezi její nohy, teď už vstřícně rozevřené.
Jeho pozice nebyla příliš komfortní, ale byl rád i za to. Uchopil jí za boky a přitáhl jí víc k sobě. Koleny se zapřel o křeslo a začal, teď už zcela zjevně, třít její klín. Šaty se jí vyhrnuly až do pasu, ale byla za to ráda, aspoň si je nepotřísní. Netrvalo dlouho a z její štěrbiny začala vytékat vazká nažloutlá tekutina. Teď je vhodná chvíle, pomyslel si a zavedl do ní svůj penis. Objal ji kolem hrudi a začal do ní zuřivě bušit. Věděl, že přestávka na raut nebude dlouhá a na nějaké cicmání nebyl čas. Ani se nesnažil svléknout jí podprsenku, bude na to čas jindy, pomyslel si. Olga začala naříkavě vzdychat a vzpínat se pod ním. Podprsenka jí vadila, tísnila jí a škrtila, jak narážela svými prsy o jeho hruď, ale i ona si řekla, že svoje poprsí uplatní jindy. Olžina ochota a spolupráce ho dojala, pomyslel si, že s tou souloží nemusí přece jen tak chvátat a zvolil frekvenci pohybů, o které věděl, že při ní vydrží dlouho. Oba si to užívali. Pak si ale uvědomil, že čas přece jen utíká a začal do ní divoce narážet. Věděl, že brzy bude stříkat. Olga hlasitě sténala a škrábala ho na zádech. Ještě že měl košili. Byl rozhodnut, že se do ní udělá. Ta dívka se mu líbila natolik, že si dovedl představit svůj život s ní. Zaryl prsty levé ruky do jejích hýždí a s prudkými pohyby do ní začal stříkat. Olga se pod ním vypínala, prudce pohybovala břichem, se zavřenýma očima se propadala do sladké tmy. Jejich splynutí skončilo. Ještě pár vzdechů a záchvěvů a jejich těla se rozpojila.
Jak opustil její roztažené nohy, Olga bez
sebemenších rozpaků sáhla do kabelky pro papírový kapesník a utřela si svůj mokvající klín. Kurva, to je ženská, pomyslel si. Její věcnost a praktičnost ho okouzlovala. Pomohl jí vstát, upravila si šaty a vlasy, kalhotky zatím nechala ležet na podlaze. I on si upravil oblečení a oba se vrátili z citového vzepětí do všedního reálu. "Nemrzí tě to?" zeptal se jí. "To se ještě uvidí, jestli mě to bude mrzet," naznačila mu jeho odpovědnost. "Nebude," ujistil jí. "Dáš mi nějakou vizitku, abych ti mohl zavolat?" Sáhla do kabelky a podala mu vizitku. Byl na ní její mobil a e-mail. I on jí dal svou vizitku z vizitníku na stole. "Kdybys něco potřebovala," dodal. "Budeme se muset vrátit k ostatním," připomenul. Přikývla a s upřímnou nechutí se narvala do kalhotek.
Ostatní se mezitím občerstvili a akce pokračovala. Ke slovu se právě chystal generální ředitel. Přišel jsem právě včas, pomyslel si. Bylo by nepříjemné, kdyby projev generálního zmeškal. Olga se zařadila do skupiny hostesek. Ještě je čekalo rozdávání upomínkových předmětů po projevu generálního. Když se vedení loučilo s hosty, stoupnul si od ostatních tak daleko, jak jen to bylo možné. Když k němu přistoupila Olga, významně se jí podíval do očí. Nezávazně se na něj usmívala. "Zavolám," řekl tiše. Proto si stoupnul stranou, aby si toho ostatní nevšimli. Ale ve všeobecném švitoření to stejně zaniklo. A nenápadně zvedl ruku jako k pozdravu. Nebo přísaze.