Červen 2010

Perlorodka říční

27. června 2010 v 15:31 | Ivo Adler
Tak jsem byl včera na výletě s naším spolkem. Byli jsme v jedné chráněné krajinné oblasti v údolí potoka, který touto CHKO protéká. Šli jsme po naučné stezce, věnované historii a přírodě této oblasti. Měli jsme štěstí - průvodce nám dělal sám pan starosta obce, ze kterého se vyklubal zasvěcený, i když amatérský znalec přírody a historie. Mám podezření, že nápad s naučnou stezkou má na svědomí právě on. Z celé akce jsme svou neumělou rukou zpracoval fotodokumentaci, rovněž umístěnou na internetu. Ovšem na to, abych propojil svůj blog se svým albem na rajčeti je spousta času a nevím, zda to někdy vůbec udělám. Uvidím, zda si to mí čtenáři a diváci zaslouží. Zatím to vypadá, že spíš ne.
Mám rád vodní toky v jakékoliv podobě a potok se mi líbil. Byl jsem tu ostatně už podruhé, ale s povídáním pana starosty byl můj pohled daleko obsažnější. Celá oblast je poměrně ekologicky zachovalá, ale hned vyplynuly najevo souvislosti, ze kterých je zřejmé, že to s tou ochranou přírody není radno přehánět. Začnu s tou perlorodkou říční. V tom potoce perlorodka žila, resp. ještě možná žije. V minulém čase mluvím proto, že snad celá populace perlorodky byla odlovena a přesazena na jiné místo. Perlorodka je poměrně dlouhověký živočich, dožívá se až sta let. V potoce tedy žila, ale nerozmnožovala se. Důvodem byla příliš studená voda. To je obecný problém našich toků - příliš studená voda. Zblblí vodní živočichové neví, kdy se mají rozmnožovat, protože čas k rozmnožování jim nesignalizuje teplá letní voda. Voda obecně je studená díky přehradám, ale je studená i v potocích, protože díky jejich zarostlým břehům, nad kterými ekologové svorně slintají, jaké představují biokoridory, se voda v potocích nikdy neohřeje. Dosahuje tak maximálně 15 stupňů, perlorodka ovšem potřebuje k vývoji svých larev 18 stupňů a toho se u nás dosáhne díky biokoridorům jen málokde. Nějaký potok, kde se voda v létě ohřeje, se našel a tak tam byly perlorodky přestěhovány.
Dříve, v časech hlubokého kapitalismu, byla snaha využívat půdu co nejvíce a tak byly břehy potoků vyklučovány a vysíkány až k samé vodě a tak se vody prohřála. Perlorodek bylo dost, že se s nimi i prasata krmili a z lastur se dělaly knoflíky. Ptal jsem se pana starosty, zda v potoce žijí pstruzi, které jsem při poslední návštěvě v potoce viděl, včera nikoliv. Odpověděl mi, že s populací pstruhů zamávala velká voda v roce 2002, která je doslova spláchla. Dodal, že v potoce žijí i raci, i když ne v takových počtech jako dříve. Přitom právě pstruh má v rozmnožování perlorodek nezastupitelné místo. Larvy perlorodek (už jsem zapomněl, jak se jmenují) se totiž přisají na skřele pstruhů, kde se rok vyvíjejí a pak využívají pstruhů jako výtahu, který je při jarním tření vyveze do horních toků potoků a tam se pustí a začnou svůj samostatný život. Čili, jestli chceme perlorodky, musíme zlikvidovat nálety dřevin kolem potoků a to není vůbec jednoduché. Kdy by to dělal a hlavně za kolik. Půdy je dneska tolik, že leží ladem. Navíc larvy perlorodek jsou velice citlivé na dusík ve vodě, co můžeme dát kojenci, nesnese perlorodka. A tak to s návratem perlorodek do našich toků není vůbec růžové, spíše černé.


Státní rozpočet

24. června 2010 v 10:49 | Ivo Adler
V našem Vzdělávacím a zkrášlovacím spolku se permanentně vzděláváme (a zkrášlujeme). Nedávno jsme si pozvali jednoho experta na státní rozpočet. Z jeho přednášky vyšly zajímavé skutečnosti. Levice má tendenci ze státního rozpočtu rozdávat prostřednictvím sociálních dávek i jinými kanály. Pravice má naopak tendenci snižovat daně. Ano, bystrý čtenáři, výsledek je v obou případech stejný - deficitní rozpočet. V prvním případě proto, že z něj moc odtéká, v druhém případě proto, že do něj málo přitéká. Takže z hlediska státního rozpočtu je celkem jedno, volíme-li pravici či levici. Dám ruku do ohně, že i rozpočet budoucí pravicové vlády bude deficitní, navzdory Kalouskovým velkohubým prohlášením, že TOP09 nesmí být ve vládě, která bude hospodařit s deficitním rozpočtem. Možná to bude právě ministr financí Kalousek, který tento rozpočet bude prosazovat.
Z hlediska státního rozpočtu je celkem jedno, vládne-li pravice či levice; nikoliv z hlediska sociálních důsledků. Janota je technokrat, který sere na sociální důsledky rozpočtu. Může si to dovolit, není politik. Šlo mu především o to, aby se státní příjmy snadno inkasovaly, popřípadě aby ze státního rozpočtu nemusel peníze vydávat. Nevydávat peníze je nejrychlejší a nejsnazší cesta k vyrovnanému rozpočtu. Přestanu vyplácet nějaké dávky a účinek je okamžitý. A hlavně nejsou s tím žádné dodatečné výdaje, není třeba žádný další aparát, který opět potřebuje peníze. Jen tak mimochodem, v roce 1993 jsme měli cca 600 000 státních zaměstnanců - důsledek to neblahé éry komunismu a v roce 1989 jsme prakticky neměli žádný státní dluh. Taky důsledek neblahé éry komunismu. Dnes se počet státních zaměstnanců odhaduje na 1 200 000 a v učitelích a policajtech ten přírůstek není. A co se dluhu týče, jen splácení úroků nás teď stojí ročně 80 miliard. Na splácení dluhu žádná z polistopadových vlád nenašla peníze a tak státní dluh pořád narůstá.
Pokud chci, aby peníze do státního rozpočtu přitékaly, pak nejlépe tak, aby byl účinek okamžitý a nezatěžovalo to státní kasu dalšími výdaji - DPH je pro tento účel nejvhodnější. Aparát pro její vybírání už mám, stačí zvýšit procento a už se pohrnou peníze do státní kasičky. Spotřební daně na benzin, alkohol, tabák atd? Dobrý, ale obchází se to, Kolky se falšujou, benzin pajcuje a kdoví co ještě. Podvodníci jsou vynalézaví a vždy jsou o krok před berňákem. Jsou třeba další a četnější kontroly a další lidi, tudíž další náklady. Špatná není daň z nemovitostí - máme dokonalý registr nemovitostí, stačí zvýšit taxu. Už se stalo a daň z nemovitostí poroste dál. Jenže přece jenom to tolik nehodí a vybírá se jen jednou za rok. Nejproblematičtější je zvyšování daně z příjmů - je to nepopulární (hlavně u pravice), účinek je odložený, lidé příjmy zatajují a zase jsou třeba kontroly a úředníci. Proto je zvyšování daní z příjmů až na posledním místě. Ale zase zvýšení daňové zátěže bohatých je populární a činí politiku utahování opasků stravitelnější pro široké vrstvy. S největší pravděpodobností po něm sáhne i pravicová vláda. A tak mezi zvolením pravice či levice není žádný třeskutý rozdíl, obě se pohybují v mantinelech ekonomické nutnosti. Je to prašť jako uhoď.

Mistrovství světa ve fotbale

18. června 2010 v 10:19 | Ivo Adler
Mistrovství světa ve fotbale, resp. jeho závěrečný turnaj, je v plném proudu. A hned v úvodu mohu říci, že si dovedu představit lepší uspořádání mistrovství, než je to současné. Organizace mistrovství světa je v podstatě pásmová. Svět je rozdělen na několik pásem a uvnitř těchto pásem jsou vytvořeny kvalifikační skupiny, ve kterých se hraje o postup do závěrečného turnaje. Hned v úvodu chci říci, že tohle uspořádání je na hovno. Úroveň fotbalu v jednotlivých pásmech je rozdílná a tak se stane, že ze sportovně nadupané Evropy postoupí stejný počet mužstev jako z podstatně méně nadupané Asie (třeba). Jednu výhodu to ale má - náklady na kvalifikaci jsou uvnitř pásma nižší, než kdyby se kvalifikace odehrávala v měřítku celého světa.
To je ale také poslední výhoda. Sportovně objektivnější by bylo vylosování 31 skupin z celého světa (pořadatelská země by účast měla zajištěnu). Samozřejmě, bylo by to dražší. Je levnější dojet na kvalifikační zápas k sousedům než letět na druhý konec světa, ale úrovni kvalifikace by to prospělo. Na mistrovství světa by se nepřihlásili nějací žabaři, bylo by to pro ně moc drahé a to by bylo jen dobře. Ubylo by předvídatelný a povinných vítězství. Jednotlivé kontinenty a země by mohly konfrontovat svou úroveň fotbalu s celým světem. Odhaduji, že by se přihlásilo zhruba 150 zemí. To znamená 31 pětičlenných kvalifikačních skupin, ve kterých by byly zastoupeny země z celého světa. A hin se hukáže, jak na tom kdo je. Za současného stavu je jasné, že na závěrečném turnaji mistrovství světa bude x zemí z Evropy, y zemí z Latinské Ameriky, z zemí z Afriky atd. Při nové organizaci mistrovství světa by nebylo jasné vůbec nic. Atraktivnost kvalifikace by nebývale vzrostla a v závěrečném turnaji by se sešli jen ti skutečně nejlepší. Navíc by konfrontace úrovně hry v doslova planetárním měřítku táhla pásma s úrovní nižší nahoru. A ještě by takovéto kvalifikační skupiny měly nezanedbatelný osvětový efekt. Snad se toho dočkáme

South Africa 2010

11. června 2010 v 9:27 | Ivo Adler
Včera jsem se díval na zahajovací koncert Mistrovství světa ve fotbale 2010 v Jižní Africe. Myšlenka zahájit takovou sportovní událost hudebním vystoupením není špatná, ale její provedení pokládám za nešťastné. V podstatě tam vystupovaly rockové (či jaké) skupiny z afrického kontinentu. Rockových skupin jakékoliv provenience je jako sraček a pokud ony měly prezentovat tvář kontinentu, a ta možnost se tu nabízela, byl to první velký sportovní podnik v Africe, pak organizátoři evidentně sáhli vedle. Kosmopolitní rock tvář kontinentu rozhodně nereprezentuje. Navíc jejich hudební projev byl značně stereotypní. Chvílemi jsem měl dojem, že flašinet by posloužil stejně dobře. Byl to stejný paskvil jako soutěž Eurosong.
Když už chtěli organizátoři zapůsobit na diváky a návštěvníky, daleko líp by udělali, kdyby sáhli do nepřeberného bohatství afrického a zejména černošského folkloru, protože je to mistrovství černošské Afriky. Tam mohli organizátoři říct: ano, jsme černoši a k svému černošství se hrdě hlásíme. Zhonili to. Úplně na začátku jsem měl dojem, že se vydají touto cestou. To když kamera zabírala černošský soubor - bubny a tanečníci, který tančil nějaký černošský tanec. Podle tanečních pohybů bych hádal na zulský soubor. To bylo správné, protože Zulové jsou nejznámější jihoafrický kmen, ale zase to zhonili. Černoši tančili v bělošském oblečení. Tím řekli, jsme sice černoši, ale trošku se za to stydíme a tak se oblečeme jako běloši.
Čekal jsem černošské tanečnice v třásňových mikrominisukýnkách, nahoře nic, pod nima nic, prostě standardní černošské oblečení, dočkal jsem se vystoupení od přípravky baletu Národního divadla k nerozeznání a to jim ještě dost fandím. Baletní třída ZUŠ by to svedla taky.
Ještě že to trvalo snad jen dvě minuty. Byl to sterilní, impotentní výrobek masové kultury. Přitom v Africe jsou případy, kdy se setkáme s původním folklorem. Viděl jsem fotky z oslavy národního svátku z nějaké země na pobřeží Guinejského zálivu. Tam skutečně tanečnice měly třásňové sukénky, nahoře nic. Ale ouha. Jak se jim sukénky při tanci zvedaly, bylo vidět, že pod nimi mají spoďáry nejrůznějšího střihu. Jestli tohle je původní africké oblečení, tak já jsem papež. Je s podivem, jak horlivě se černošky rvou do evropského oblečení, které některé Evropanky už odkládají, a to v mnohem méně příznivých klimatických podmínkách. Včera jsem četl v Blesku (nebo Aha?) rozhovor s jednou tanečnicí (českou), která řekla: chodím zásadně naostro. Jsou ovšem krávy, které si myslí, že pohled na jejich kundu, byť jen letmý, způsobí přírodní katastrofu, před kterou jsou povinny lidstvo ochránit.
Původní africké oblečení i tance a hudba jsou africkým kulturním dědictvím. Dneska evropské země bojují za zachování svého kulturního bohatství. Například pár moravských vesnic přihlásilo jízdu králů v UNESCO jako své nezcizitelné duchovní bohatství. Uvědomili si, jaký význam to pro ně má i jak se na tom dá vydělat. Za rockovými koncerty do Jižní Afriky jezdit nebudem, ale za africkým folklorem ano. Organizátoři mistrovství i koncertu měli možnost nás seznámit s africkým duchovním bohatství. Nezvládli to. Škoda.

Život věčný, amen

9. června 2010 v 11:52 | Ivo Adler
V našem Vzdělávacím a zkrášlovacím spolku jsme měli přednášku na téma asertivita. Lektor nás poučil, že asertivita znamená sebeprosazování, ovšem lektor nás hned poučil, prosazení se individua je málo, že správné sebeprosazování je míněno tak, že se máme prosazovat pro jiné. Jen tak je náš život smysluplný (jak říkával exprezident Havel) a naplněný. A tady jsme u kořene věci. Pokud bychom žili po smrti, v čem bude spočívat smysluplnost takového života?
Samozřejmě jsem se lektora zeptal, jestli věří v posmrtný život. Odpověděl, že věří v přesah naší individuální existence a ten přesah spočívá v jeho práci, v jeho dětech a vnoučatech. Dost mě tím naštval. Měl jsem na mysli klasické nebe, peklo, eventuelně nějaký ten očistec. Odpověděl, že v takový posmrtný život nevěří. Kde se vlastně vzala myšlenka života po smrti? Domnívám se, že sahá do šerého dávnověku lidstva, kdy lidský život byl obecně trapně krátký. Lidi kosili války, epidemie, hladomory, bída hmotná i duchovní, trpěli zvůlí a útiskem bohatých. Navíc, kdo se do jakých podmínek narodil, v takových podmínkách i umřel. Narodil ses jako pán, umřeš jako pán. Narodil ses jako otrok nebo nevolník, umřeš jako otrok nebo nevolník. Pro lidi ze dna společnosti byl život jako žebřík od kurníku - krátkej a posranej. A tak naději na lepší příští spojovali právě s životem po smrti. Tahle myšlenka se náramně hodila křesťanství, ale i dalším náboženstvím a dokázaly ji šikovně využít.
Jaká je v tom případě náplň posmrtného života. Vynechám posmrtný život hříšníků, ti to mají jasný - čeká je nějaké zavržení. Ale ti spravedliví a bohabojní… Pregnantní odpověď nám dává závěr jedné modlitby
"…a v tom svatém obcování, ať setrvám do skonání, po smrti pak v nebi věčně, chválím Boha ustavičně." Modlitba nekecá - když budu v tomto životě obcovat s bohem, čeká mě po smrti odměna. Viděl jsem jednu dámu, jak obcuje s Bohem. Nebylo to nic oplzlého. Byl jsem pozván na jednu mši k výročí úmrtí vzdáleného příbuzného. Neodmítl jsem. Součástí mše bylo i svaté přijímaní. Ta dáma se už z dálky modlila, i zblízka se pak modlila, až přijala tělo Páně. Pomyslel jsem si, holka, tebe určitě po smrti čeká
život v království nebeském.
Už jen ta terminologie ukazuje na feudální nebo otrokářský původ této ideje. Po smrti nás čeká život v království nebeském a co v něm budeme dělat? Slova modlitby jsou jasná - chválit Boha ustavičně. Jinými slovy - polezeme mu do zadku. Jako dvořani lezli do zadku svému králi na feudálním dvoře. Asi je to moc nebavilo, ale měli se dobře. Vůbec celá představa křesťanského nebe je vlastně idealizovaná představa feudálního dvora. Obávám se, že na tuhle myšlenku Církev svatá moc oveček nenachytá. Vůbec, s nástupem kapitalismu s jeho idejí osobní svobody a sebeprosazení se se křesťanství dostává do krize. Nač čekat na posmrtný život, když svých cílů můžu dosáhnout tady a teď. Křesťanství horlivě pracovalo na pádu komunismu, ale fakticky na něm prodělalo. Noví věřící se do řad církve nehrnou. Propad KDU-ČSL ve volbách je toho důkazem.
Jaký by měl být posmrtný život, aby oslovil moderního člověka. Idealizovaná představa feudálního dvora to asi nebude. Jiná náboženství jsou v nabídce posmrtného života konkrétnější. Třeba islám. Ten nabízí po smrti nekonečné sexuální rozkoše a ještě v provedení de luxe. Sympatická představa. Ale i představa, že celý posmrtný život prošoustám se mi zdá poněkud triviální. Je snad jedna představa, která by byla hodná moderního člověka. Představa nekonečné rozkoše z poznání. To by snad šlo. Ale když si představím, že budu mít možnost neomezeného poznání a nulovou možnost poznané uplatnit, to musí být peklo. A proto se mi jediná důstojná představa posmrtného života zdá žádný posmrtný život. Zhasnout a hotovo.

Krizový management

2. června 2010 v 16:15 | Ivo Adler
Nedělní Otázky Václava Moravce (30. 5.) byly vlastně kulatým stolem lídrů politických stran, které se dostaly do parlamentu. Slovo lídrů je plně na místě, protože dvě nejsilnější politické strany, ODS a ČSSD, byly zastoupeny představiteli, kteří o své postavení ve straně budou muset teprve bojovat. Co když z politického hrobu vstane Mirek Topolánek a Petr Nečas bude opět dvojkou? Není to příliš pravděpodobné, ale Topolánek je pořád předsedou ODS. Tolik morální síly "chlap s gulama" v sobě nenašel, aby řekl:odstupuji. Paroubek se mi jeví jako větší kabrňák. ČSSD sice vyhrála, ale ne tolik, kolik potřebovala a Paroubek vzal odpovědnost na sebe a jednoznačně a bez otálení prohlásil: odstupuji. Mirek se té funkce drží jako hovno košile. Asi nechce rodnou stranu oslabit.
Na té besedě by nebylo nic zvláštního, nevybočila nijak z povolebních besed, kdy všichni děkují a slibují, ale zaujalo mě vystoupení Radka Johna, předsedy Věcí Veřejných. Drahou vlast vovanuly černé mraky a Radek a jeho parta se hlásí do služby, že národ z krize vyvede. Sám Radek John označil poslance Věcí veřejných
za krizový management, který nastupuje, když národ zavolá. Tím naznačil, že až krize pomine, krizového managementu netřeba. Strana na jedno použití - jako hajzlpapír. I když kdoví, třeba se dočkáme recyklace. Navíc je šance, že krize z fáze akutní přejde do fáze chronické a Radek a jeho boys and girls budou pro tuto zemi nepostradatelní. Zatím vše nasvědčuje tomu, že "véčkaři" se stanou efemérním jevem našeho politického života - odkvetou a zmizí. Patří mezi ona seskupení, která vztyčí svůj prapor, horlivě s ním mávají a čekají, kolik příznivců se pod ním shromáždí. Véčkařům to vyšlo, zemanovcům a Straně zdravého rozumu Jany Bobošíkové nikoliv. Byli šikovnější.
Ke zdrojům jejich úspěchu patří nepochybně osobnost Radka Johna, zosobnění jejich hesla "Konec politických dinosaurů v Čechách". Podobně pomohla TOP09 osobnost Karla Schwarzenberka, vzoru to nezkorumpovatelnosti. S Kalouskem v čele by TOP09 takové šance neměla. Kalousek sám je totiž případem politického dinosaura, který nakonec bude koaličním partnerem VV. Sama myšlenka o odchodu politických dinosaurů je hluboce zcestná a odpovídá filozofii VV - politik (strana) na jedno použití. Tato země potřebuje politické osobnosti. Lidé stárnou rychle, ale osobnosti zrajou pomalu. Buďme rádi za politiky, kteří jsou čitelní a víme, co od nich můžeme očekávat. Vzpomeňme trapné situace kolem poslední volby prezidenta. ČSSD potřebovala kandidáta a ono nebylo kam šáhnout. Proto se nakonec smířila s poněkud rozplizlou figurou Jana Švejnara.
Sama svou osobnost formátu Václava Klause neměla.
A ještě zcela na závěr. Nemohu nevzpomenout poněkud trapné úlohy Miloše Zemana. Starý jezevec z Vysočiny, za kterého se rád označuje, opět vylezl ze svého doupěte, aby to, tak říkajíc, zkusil. Nepodařilo se, zaplať pánbu. Snad už tentokrát bude jeho odchod, potvrzený před televizními kamerami, definitivní. Politika se přece jen nedělá pro ukrácení dlouhé chvíle. Letošní parlamentní volby byly ve velké míře soubojem osobností. Paroubek a Topolánek táhly svoje strany dolů, John a Schwarzenberk nahoru. Proto tolik získaly. Komunisti? Nic moc. Skutečný politický vůdce jim chybí. Filip je jako francovka. Neuškodí, ale taky nepomůže.