Květen 2010

Ženy, ženy...

31. května 2010 v 14:00 | Ivo Adler
Probůh, tohle ale snad ne

Kozy umělý, kunda zdá se pravá.


Tady je pravé všechno. Povšimněme si, jak se dámy nadráždily, aby bylo jasné, že nejsou frigidní.

Budou komunisté ve vládě?

28. května 2010 v 9:43 | Ivo Adler
Dnes nastává slavný den voleb. Hlavní politické strany, ODS a ČSSD, bijí na poplach - dnes voliči rozhodneš, jaká bude budoucnost tvoje a tvých dětí, popř. vnoučat. Mají do určité míry pravdu, i když…, pokud neodvisneme na špagátě, nepřijdeme o ruku či nohu nebo jiný tělesný úd, všechno se dá vždycky napravit. Nakonec i programy politických stran doznávají četné povolební korektury. A tak jde nakonec o to, kdo se dostane do parlamentu, to bude letos velmi zajímavé. Myslím, že se dočkáme malého politického zemětřesení. V parlamentu nejspíš zasednou zástupci VV a TOP09. VV pokládám za efemérní (prchavý, pomíjející) jev našeho politického života. Parazitují na nespokojenosti lidí s politickou a hospodářskou situací a nabízejí laciná řešení. Ovšem vztek je špatný rádce a nasranost není program. Proto si myslím, že VV tak, jak zazáří (jako Zelení), tak také zhasnou.
Poněkud jiná je situace u TOP09. TOP09 se zdá, že by mohla být stranou, která se od ODS odliší tím, že nebude stranou zlodějů. Pokud říkám ODS - strana zlodějů, míním tím, že ODS vyjadřuje zájmy bohatých lidí, který nabyli svého jmění způsobem, který není radno příliš vytahovat na světlo Boží. Ano, jsme bohatí, ale neptejte se nás, jak jsme svého bohatství nabyli. Což ještě neznamená, že platí - co odeesák, to kriminálník. Tak jednoduché to není. TOP09 se naopak prezentuje jako strana, která o sobě (nenápadně) říká: ano, jsme bohatí, ale každému můžeme doložit, jak jsme svého bohatství nabyli. Jsme strana čestných podnikatelů. Prý jsou i tací. Knížepán je na jejího lídra jako dělaný. Pokud se TOP09 podaří přesvědčit voliče, že tomu skutečně tak je, může být stálicí našeho politického života a pro náš politický život to bude jen dobře. Strana čestných podnikatelů by naší politické scéně pasovala víc než profláknutá ódéeska.
A k úvodní otázce. Pokud vyhraje levice, Paroubek bude sestavovat vládu. Teoreticky by komunisté mohli být ve vládě, zvlášť pokud by si nekladli nesmyslné požadavky jako naše vystoupení z vojenské organizace NATO. Ale nebudou v ní, maximálně by ji mohli tiše podporovat a dostat za to nějaké významnější posty. Nesmí tam být - jak hezky říká pan Kalousek, že TOP09 nesmí být ve vládě, která bude mít deficitní rozpočet. Brzy se přesvědčíme, za co stojí velkohubá prohlášení pana Kalouska. Kdyby totiž komunisté byli ve vládě, nenaplnila by se pochmurná proroctví antikomunistů o hrůzách, které nás čekají, pokud budou komunisté vládnout. Tím pádem by antikomunisté byli za voly. A protože antikomunisté jsou i uvnitř ČSSD, komunisté ve vládě určitě nebudou.

Dopis Kalouskovi

25. května 2010 v 14:37 | Jirka Nekovář

Pane Kalousku, lidem se neudělalo špatně z pravdy, ale z vás.

Pan Kalousek za TOP 09 poslal voličům před volbami výzvu ve formě poštovní poukázky na 121 tisíc korun. Tato částka je částkou, která vyjadřuje poměrnou částku zadlužení každého občana z celkové částky státního dluhu. Tento dluh od roku 1990 vytvořili naši politici, ty jsme si,
ale zvolili my, lid prostý.
Každý občan podle pana Kalouska dluží státu. Pane Kalousku,
státu nic nikdo nedluží. Vy a vám podobní lidé, včetně součastného prezidenta této země, jste dělali politická a ekonomická rozhodnutí. Ve jménu lidu to ale nebylo. Každý z politiků, kteří byli členy vlády a poslanecké sněmovny
jsou hlavní viníci za státní dluh.
Z mého pohledu je celou věc potřeba
vnímat v širších souvislostech. Jestli někdo bral
královský plat politika a poslance, dělal chybná rozhodnutí. Je nutné dodat že v drtivé většině finančních ztrát šlo o cílené chyby, které vznikaly na základě korupce a vlastních finančních cílů jednotlivých politiků a poslanců. Dnes už není
z mého pohledu
vůbec podstatné z jakých pohnutek k tomu došlo. A je už nepodstatné zkoumat, kdo byl jen hloupý a kdo byl naopak přechytralý. Pro mne je podstatné, že odváděl za královský plat, o kterém se
lidem v prvovýrobě ani nezdá, nekvalitní práci. A ti, kteří svojí prací národní důchod tvoří,
nejsou politici a poslanci. Dělník je člověk, který když ve výrobě udělá zmetek, tak mu ho dají k úhradě. A co vy pane Kalousku, uhradíte ztráty vzniklé vaší nekvalitní prací? Ještě by jste měl vrátit plat za celé funkční období. Myslím, že tento národ nemá tak krátkou paměť o vaší působnosti u armády. Stačí otevřít internet na stránce Miroslav Kalousek a každý si přečte, kde se nám ztratily miliardy a miliony korun ze státní pokladny. Ne z vašeho konta, ale naše peníze. Peníze daňových poplatníků. Také si tam může přečíst z vašeho rozhovoru pro BBC,
že dělat chyby je lidské. To máte pravdu, ale nesmí ty vaše chyby ožebračovat národ. Je s údivem, že takoví lidé v naší politice sklízejí vůbec nějaké hlasy ze strany voličů. Ale ano, to je důkazem, naší politické nevyzrálosti a partajnictví, věrnosti k partajím.
Pane Kalousku, loni jste připravoval rozpočet
a bil se v prsa, že rozpočet bude mít schodek něco přes třicet miliard a "ejhle" on ten schodek byl víc jak 170 miliard. Nejsem matematik, ale něco je tam v té kalkulaci špatně. A jen hlupák půjde a dá vám hlas.
Lidé, kteří od vás dostali před volbami tento lístek, se dělí na několik skupin. První skupinu, převážně seniory, jste doslova vyděsil. Chci věřit, že leckterý infarkt, může být i následkem vaší bezohlednosti. Druhá skupina vzala doručenou složenku a hodila ji do popelnice s odplivnutím. Další skupina lidí spekuluje o tom, co si to vůbec dovolujete za drzost. Další skupinou jsou lidé jako já, pro které vaše neodpovědná politická činnost vrcholí právě touto složenkou. Co si to dovolujete ?! Já jsem ty obří tunely nedělal.
Prvně by každý politik od roku 1990 musel vrátit peníze za plat, potom
by se muselo zrevidovat jeho konto a majetek, ke kterému kdo z nich přišel hrou malá domů. Následně by tito lidé museli to, k čemu přišli neoprávněně, nebo korupcí vrátit. A teprve potom by se dalo uvažovat, že mně jako občana začne výše dluhu zajímat. Ale k tomu by museli přijít další výrazné ekonomické kroky. Zrušení všech zbytečných úřadů, snížení počtu lidí zaměstnaných na ministerstvech minimálně na polovic.
U té vaší protěžované armády by to byl průvan na generálním štábu a ministerstvu národní obrany
takový, že by se ti zbylí vojenský úředníci v prázdných budovách báli. A hospodaření se státními penězi by bylo tak kvalitní, že by se každý politik bál jen pomyslet na nějaké tunýlky natož tunely…..

           Před volbami by se dala hrát hra. Přečti předvolební sliby jednotlivých stran a najdi pět rozdílů. Měli jste v rukách moc dost dlouho a vše co nyní najednou slibujete, jste dávno mohli realizovat. Proč jste to neudělali?
Doufám, že vám záležitost s fiktivní poukázkou srazí politicky vaz. Topolánek už sklidil.Teď jste na řadě Vy.
Jirka Nekovář Žďár nad Sázavou 14.5.2010

Poznámky z Rakouska

21. května 2010 v 13:47 | D. V.
Fenomén slavné vídeňské kavárny přežívá do našich dnů přes nemalé pohromy v minulosti i následky současné krize. Nikoli zásluhou turistů, ale především zvyklostí Vídeňanů zajít si po práci na melange, malou či velkou hnědou, prodlouženou, přečíst si některý ze světových deníků a popovídat s přáteli. Naproti Hofburgu je stylově tradiční, prostorná, zcela nekuřácká: Griensteidl. Kde jinde se zas jednou setkat s dlouholetou, mladší přítelkyní? Volna sice moc nemá, ale pro mne si
pauzičku najde. Přednáší bohemistiku na univerzitě, překládá hodnotné české knihy do němčiny a občas tlumočí.
Nad šálkem kávy a výtečným dortem si vyměňujeme zážitky z času, nám oběma přespříliš rychle ubíhajícího. A také z cest. Přítelkyně každoročně navštěvuje Izrael, mluví hebrejsky, dokonale česky (starou Prahu miluje), anglicky (byla několikrát v USA), pokud vím, i albánsky. Zajímá mne, jak bylo v Izraeli letos kolem nového roku. Prý žádné příznaky krize a nezaměstnanosti. Informace, šířené médii nejen v Rakousku, jsou podle jejích poznatků hodně zkreslené a tendenční. A co říká rostoucímu vlivu zdejšího pravicového extremismu? Ryzí rodilá Rakušanka z Lince pohlíží na situaci ve své vlasti velmi kriticky, protože je horší, než se veřejně přiznává. Podle ní bují ve skrytu nebezpečné podhoubí.
Lidé nejen v Rakousku, ale i v ČR, sousedním Německu, Itálii, Francii či v Rusku, s mezinárodním přehledem a možnostmi srovnávání, nikoli jen podle zpravodajství médií a interpretací politiků, mají zřejmě důvod být znepokojeni. Kam už zase Evropa, především část její mladé generace, směřuje? Na pořadu dne je rostoucí antisemitismus, nadbíhání islamistům a halasný obdiv pro tak zvanou multikulturu, s nemalým podílem pokleslé, bulvární, čistě konzumní produkce v dovozu z USA. Neznamená to vše ve skutečnosti popření vlastních kulturních tradic a cenných hodnot křesťanské civilizace? Pouhý zmatek v hlavách nezkušené mládeže? Sotva.
Rakousko zaujímá plochou i počtem rodilých obyvatel v současných globálních poměrech pozici malé země. Dřívější jistá nelibost části jeho občanů proti příchozím z okolních zemí se zdá být z dnešního pohledu idylou.Tehdy se jednalo o lidi kulturně a celkovým životním stylem přizpůsobivé, přestože si většinou uchovali svůj mateřský 
jazyk. Byl a je to případ našich přistěhovalců, emigrantů, exulantů. Česká škola Jana Amose Komenského ve třetím vídeňském okrese, dnes se svými asi čtyřmi sty žáky, nespočet krajanských spolků s bohatým programem a noviny s dlouhou tradicí jsou toho důkazem. Češi i Slováci, Poláci či Chorvaté, mají své kostely ve Vídni, jejich menšinové rady jsou zastoupeny v orgánu pro menšiny při spolkovém kancléřství. Je na ně pamatováno i finančně ze státního rozpočtu  
Příliv cizinců do Rakouska ve dvou posledních desetiletích, až na výjimky - například velký počet Němců - má zcela jiný charakter. Většina z nich přichází za vidinou blahobytného konzumu, mnozí nikoli legálně. V naprosté převaze se nejedná o politické uprchlíky, které úřady spolu s humanitárními organizacemi se snaží integrovat, ale o jedince a skupiny, přicházející údajně z obav před pronásledováním v mateřské zemi. Lidé s určitou kvalifikací anebo bez zábran vzít jakoukoli práci, se uplatní, jiní však o stálou práci nestojí nebo pracují "na černo" a příležitostně. Spíše se snaží uchytit v určitých kruzích zabydlených imigrantů a jejich prostřednictvím se napojit na různé druhy obchodování, nejednou v příkrém rozporu se zdejšími zákony. Ve statistikách a zpravodajství médií občas negativně figurují někteří příchozí z Kosova, Čečenska, Gruzie, středoasijských republik a některých afrických států. Mezi nimi se nachází nemalý počet vyznavačů nebo příznivců islámu, potají i jeho militantního křídla. Přesto k excesům vražedného násilí dosud nedochází, efektivně funguje zaběhnutý bezpečnostní dohled a oboustranně dodržovaný statut neutrality. Na druhé straně Rakousko potřebuje zahraniční pracovní síly, protože
i zde klesá porodnost a stoupá podíl původního obyvatelstva v neproduktivním věku.                           
.Pokračující hospodářská krize se všemi sociálními a kulturními dopady, na prvním místě nezaměstnaností (cca 400 000 osob, čili takřka 9 procent možných uchazečů o práci), vede nejen k propadu obecné morálky, ale i k rostoucí nenávisti proti cizincům. Místy hlasitý, snadno zneužitelný odpor směřuje proti rasově, barvou pleti a životním stylem nápadně odlišným jedincům. V návaznosti na nepříliš vzdálenou minulost pamatuje rakouská legislativa na důsledné uplatňování zákona proti oživování (Wiederbetätigung) nacismu, organizovanému sdružování a propagaci jeho ideologie. Proti jedincům a skupinám tohoto charakteru byl v posledních letech veden nejeden soudní proces s rozsudky nepodmíněných trestů. Oprávněné kritice většiny médií a představitelů ostatních parlamentních stran bývají podrobeny ostré výroky  mluvčího FPÖ (Svobodných) Heinze Christiana Stracheho a nedávno i kandidátky za tuto stranu v prezidentských volbách Barbary Rosenkranzové. V jejich projevech nechyběly náznaky sympatií pro "lepší"stránky v "hnědé" minulosti Rakouska, s cílem povzbudit nacionální vlastenectví. Strana svobodných usiluje o návaznost na duchovní dědictví Jörga Haidera, o něž soupeří i jím založená, mírně reformní odnož v podobě nevýznamné strany BZÖ
(Spojenectví pro Rakousko).  
V prezidentských volbách zvítězil podruhé s převahou kandidát sociální demokracie Heinz Fischer, ovšem za nebývalé absence poloviny voličů. V závěru předvolební kampaně kritizoval vydavatele nejrozšířenějšího deníku Die Kronen Zeitung za veřejnou podporu Rosenkranzové, která pak získala 15 procent voličských hlasů. Nepatrný ohlas zde vzbudil Fischerův předvolební dopis zdejšímu sudetoněmeckému sdružení s kritickou zmínkou o Benešových dekretech. O to nápadnější byla místy až hysterická odezva v České republice.
Mnohem významnější budou podzimní zemské volby. Ve Vídni se očekává konec éry dlouholeté absolutní převahy sociální demokracie a zisk krajní pravice, možné je i posílení lidovců a nejasné jsou budoucí výsledky strany zelených. Obdobná situace se rýsuje i v největší spolkové zemi Štýrsku. Podobně jako ve Velké Británii dochází nejen k demokratickému "střídání stráží", ale zároveň k bilancování výsledků vládnutí v uplynulých desetiletích, v závěru s nemalými dopady krize. Kromě rámcových opatření zvenčí, tj. z EU, případně Mezinárodního měnového fondu, týkajících se bankovního i burzovního sektoru a jejich kontroly, státního rozpočtu a deficitu, musí
výkonná moc rázně reagovat na vytváření nových pracovních míst, ochranu investic, navrhnout parlamentu odkládané bolestivé zásahy v sociálním systému a bez přestání partikulárně diskutovanou daňovou reformu.                                               
Dosud patří Rakousko v evropském žebříčku k hospodářsky i sociálně vyššímu standardu. Po loňském propadu exportu o 20 procent přišlo nazmar cca 60 000 pracovních míst. Poměrně vysoké mzdy jsou nadále udržitelné jen za předpokladu inovací, vyšší produktivity práce a tím i konkurenceschopnosti. Celkem známé jevy 
v kterékoli z evropských zemí. Nevyhnutelná se jeví sociální reforma: 30 procent celkového hospodářského výkonu plyne na sociální výdaje. Ve srovnání s jinými členskými státy EU nepoměrně dříve odcházejí do důchodu zaměstnanci, zejména  v sektoru veřejných a státních služeb. Z obavy před ztrátou voličských hlasů se žádný z politiků neodvažuje navrhnout výraznou změnu zákona o předčasném

odchodu do penze, ačkoli dosavadní praxe znamená miliardové náklady a ztráty vysoce kvalifikovaných, zkušených pracovníků. Lze už skoro stěží rozeznat, která z politických stran je konzervativní a která liberální, či socialistická. Každopádně  nejúspěšnější se zdá být halasný, lidově srozumitelný populismus.                    
Z Rakouska mají plynout do pomyslného hrnce úvěrů Unie na pomoc Řecku až dvě miliardy eur. Nelze jinak, asi v tomto duchu vyznívají reakce politiků i veřejnosti. Nemají smyslu nekonečné debaty o cizí vině a vlastní rezignaci. V čase požáru sice nutno označit žháře, ale zároveň hasit. V proskleném interiéru, na pozadí siluety Svatoštěpánské katedrály, takto oslovili televizní diváky prominentní osobnosti různých politických, chcete-li ideových, orientací. Vzácně se shodli na nutnosti urychleného překonání krizových příznaků společné měny 16 evropských, velkých i menších států. Není to první krize v Unii, tentokrát pod vlivem hrozícího státního bankrotu Řecka, a zřejmě ani poslední. Podobné situace vysílají varovné signály, působí jako ozdravný šok a vedou k upevnění Unie, řečeno takřka unisono.                                                
Někdejší kancléř za sociální demokracii a znalec bankovnictví Vranitzky vidí budoucí vývoj optimisticky za předpokladu, že vrcholné unijní orgány a jejich aktéři se naučí předvídat a rychle zvládat kritické situace. Zatímco finanční trhy jednají globálně, politika EU za nimi zaostává. Prezident Hospodářské komory, představitel lidové strany Leitl, klade důraz na mnohem těsnější spolupráci 27 členských států, na posílení pocitů evropanství ve vztazích k mimoevropským partnerům a překonání nedůvěry občanů v prospěšnost Unie. Bývalý mluvčí strany zelených, univerzitní profesor v oboru ekonomie, Van der Bellen, napadl nesmyslně dlouhé odklady Bruselu na záchranná opatření a nedostatek solidarity. Aktivistka z hnutí Attack, které nešetří kritikou vůči negativním dopadům globalizace, žádá jinou Evropu, bez dnešních propastných sociálních rozdílů. A všeobecný požadavek: unijní evropanství
ve všech jeho aspektech nutno občanům srozumitelně objasňovat nikoli jen prostřednictvím brožur a předvolebních plakátů, ale v osobním styku. 
Aktuální zpravodajství z Rakouska nemůže pominout krizový jev zcela jiného druhu, který se dotýká katolické církve. Aféry sexuálního zneužívání dětí a používání násilí v církevních školách hluboce zasáhly rakouskou veřejnost, zejména věřící. Tím spíše, že média celé týdny denně přinášela podrobnosti, spolu s novými statistikami o výstupech věřících z katolické církve. Nemlčel ani Christoph kardinál Schönborn. 
Kajícně se veřejnosti a věřícím omlouval za skutky černých ovcí v řadách duchovních. V upřímné snaze o nápravu inicioval okamžité ustavení komise, pod vedením bývalé štýrské hejtmanky Klasnicové, s úkolem kontaktů a odškodnění obětí zavrženíhodných přečinů.
O nebývale prudkých změnách světa v posledních desetiletích, které se bezprostředně dotýkají i života církve, hovořil Schönborn k zástupcům katolických farností na květnovém setkání v Mariazell. Volil jasně vstřícný, humánní tón vůči imigrantům, jistě i ve vlastním zájmu církve: "Čtvrtina vídeňských katolíků je už imigrantského původu. Mají své představitele, ale mělo by jich být více…Církev v Rakousku už nepatří jen Rakušanům, ale je církví imigrantů, kteří se stali anebo jsou na cestě stát se rakouskými občany…" Kardinál neztrácí ani na okamžik naději v budoucnost církve, ale ví, že na ni čekají těžké časy.
                                            




                                                           

                     

Železné zákony politické

20. května 2010 v 10:51 | Ivo Adler
Nejsem žádný školený politolog. V politice se řídím zdravým selským rozumem. Snad proto mé prognózy většinou, na rozdíl od učených politologů, vychází. Ale na inventuru mých úspěchů i neúspěchů bude čas po volbách. Teď se vrátím k uplynulým čtrnácti dnům předvolebního maratonu. na základě jejich průběhu jsem zformuloval dva železné zákony politické.
1. zákon: Nelze být středovou a zároveň antikomunistickou stranou, jak o sobě tvrdí Strana Věci veřejné. No, hlavně že to nejsou WC veřejné; bývají totiž v dost neutěšeném stavu. Stranu VV zastupovaly za kulatým stolem dvě mladé, přiměřeně půvabné a přiměřeně naivní dámy, které tvrdily: jsme středová strana, která nechce jít doprava ani doleva, chce jít dopředu. Okamžitě se mi vybavilo heslo Občanského fóra, jehož epigonem VV jsou: čtyřicet let jsme byli vedeni stranou, teď chceme jít rovně (dopředu). Středověk znal jeden mučící nástroj, zvaný (snad) kobyla. Tato kobyla měla velice ostrý hřbet (střed) a na tu kobylu byl delikvent vysazen, nohy fixovány tak, aby se o ně nemohl opřít a zároveň nemohl sesednout a tato kobyla ho nemilosrdně půlila na levou a pravou část. Záleželo na tom, jak dlouho na té kobyle seděl. Divím se naivitě "středových" stran, s jakou usedají na tuto kobylu. Navíc ani středové nejsou. Je to dáno jejich antikomunismem. Pokud z politického spektra škrtnu komunisty (i když v něm fakticky pořád jsou), s železnou neúprosností skončím vpravo. Antikomunistický střed je stejná kravina jako pečený led.
Nelze ani přehlédnout jeden prostý fakt. Každá strana, má-li být politicky významná, musí vyjadřovat zájmy nějaké sociální skupiny, dostatečně početné, aby jí do parlamentu "provolila", jejíž zájmy strana
bude zastupovat a která se v té straně pozná. Nevím, kolik stran se přihlásilo do voleb 2010, ale určitě je jich víc, než sociálních vrstev, které je do parlamentu mohou dostat. Úsilí drtivé většiny z nich je zbytečné, ale zkouší to. Co kdyby se zrovna na ně usmálo štěstí. Za zmínku stojí lidovci, klasická "středová" strana. Jejich úloha jazýčku na vahách se opírala o poměrně stabilní voličský elektorát
venkovského obyvatelstva. Ale tváří v tvář kapitalistickému vývoji venkovské obyvatelstvu taje jako sníh na jarním slunci a volební preference lidovců kolísají kolem pěti procent. Kdoví, jestli se dostanou do parlamentu. A tak přišli s fíglem. Jednak otupili svůj tradiční antikomunismus, ale hlavně, obrací se na rodiny s dětmi. Je to ústřední motto jejich kampaně. Rodiny s dětmi jsou přece ta nejpočetnější sociální skupina. Vyjde to lidovcům?
2. zákon: Nelze dělat levicovou politiku s pravicovýma stranama. O tom se přesvědčila ČSSD za předsednictví Špidly a posléze Grosse, když měla levice v parlamentu většinu 113 hlasů. Ale zřejmě "ublížený" Špidla prohlásil: s komunisty nikdy a v ten moment se jeho vláda stala rukojmím pravicových stran - lidovců a snad zelených. Tím pádem to s jeho vládou šlo od deseti k pěti a nezachránil to ani Gross, který pokračoval v jeho intencích. Až přišel Paroubek. Paroubek udělal vcelku geniální tah. Parafrázuji výrok Gogolova hrdiny v Ženitbě: držte hubu, hadrníci, nebo budu vládnout s komunisty (jejich tichou podporu), ale vy půjdete od válu. Rázem ve vládě zavládl klid a mír a v parlamentu procházely zákony s podporou komunistů. Proto není u nás nenáviděnějšího politika než je Paroubek. Že se nedá dělat levicová politika s pravicovými stranami to věděl o Zeman, když uzavíral "opoziční smlouvu". Jen Špidla
a Gross nějak nedorostli požadavkům doby. To zároveň dává odpověď na otázku, co se stane, když levice zvítězí. Čeká nás repríza Paroubkovy vlády. Pokud na to ovšem bude mít prostor. Ale myslím, že lidovci by si dali říct.

Jednota levice

18. května 2010 v 18:23 | Ivo Adler

V uplynulých čtrnácti dnech jsem absolvoval několik předvolebních akcí. I v našem spolku jsme měli dva předvolební kulaté stoly. Jeden byl zasvěcený levici, druhý pravici. Jsme totiž nestranický spolek. Ve své činnosti se chováme politicky korektně. To znamená, že nikomu ani nelezeme do prdele, ani nenadáváme. Chvíli trvalo, než si na to naši členové zvykli, ale dnes už to akceptují. Jen tak totiž můžeme v dobrém slova smyslu využívat všechny politické strany k dosažení našich cílů. Na den levice přišli zástupci ČSSD a KSČM, na den pravice VV, TOP09 a KDU-ČSL. Žádná strana proti svému zařazení neprotestovala. ODS, ač pozvána, se na nás vysrala. Taky program.
Zpátky k jednotě levice. Na dotazy z pléna, proč spolu levice nespolupracuje i na ústřední úrovni, zástupce ČSSD odpověděl: že ČSSD s KSČM spolupracuje na místní a někde i na krajské úrovni, ale spolupráce na ústřední úrovni je vysoké politikum, které je nevhodné probírat na tomto fóru. S tím souhlasím, ale tak vysoké politikum, abychom to nepochopili, to zase není. ČSSD má pro odmítání spolupráce s komunisty na ústřední úrovni dva důvody.
Prvním důvodem jsou pocity ublíženectví, které část sociálních demokratů má. Jako ve Švejkovi: zabili jste mi strejčka, tady máte přes držku. Samozřejmě, že pocit ublížení u sociální demokracie je oprávněný. Je ale známkou velikosti politika, nakolik se přes tyto pocity dokáže přenést. Některá část ČSSD se přes tyto pocity přenést nedokáže. Pak je otázkou, nakolik se tyto pocity promítnou do politiky ČSSD jako celku. Po Listopadu se do ní promítaly velice silně.
Druhým důvodem je antikomunistický resentiment u části naší veřejnosti. Má stejný zdroj jako důvod první - komunisté nám ublížili. A určitá část veřejnosti je prostě blbá. Teprve postupně zjišťuje, o čem kapitalismus je. Pro ČSSD je charakteristické, že velice pečlivě mapuje nálady veřejnosti a do určité míry se jim i podbízí. Proto pokud budou ve veřejnosti silné antikomunistické nálady, revokace usnesení bohumínského sjezdu, na který se ČSSD odvolává, je v nedohlednu. Jsme to my, česká veřejnost, která má v rukou osud usnesení bohumínského sjezdu, kterým si ČSSD zakázala spolupráci s KSČM, opět podléhajíc antikomunistickým náladám. Potud vše pochopitelné i omluvitelné. Co ale už je méně pochopitelné, je surfování některých (blbějších) předáků ČSSD na antikomunistických vlnách. Trochu si zasurfuji, třeba mi to přidá politické body. Možná právě toto surfování stálo levici ten jeden mandát, který ji chyběl k sice těsné, ale přece jen většině v parlamentu v minulých volbách. Všimnul jsem si ale, že v poslední době sociálně demokratičtí předáci s tím surfováním prakticky přestali. Došlo jim to. To je příslib do budoucnosti.

Krize v EU

14. května 2010 v 11:35 | Ivo Adler
Dávno, dávno tomu (v době, kdy mnozí dnešní antikomunisté ještě lepili komunistické nástěnky), jsem na jednom aktivu hospodářských pracovníků, svolaném KSČ, z tribuny řekl, že současná (tehdejší) politika stojí za hovno, že kdo plýtvá nejvíc, dostává nejvíc a že to vede k rozmařilosti a nezodpovědnosti. K ničemu jinému totiž politika všichni za jednoho vést nemůže. Čas oponou trhnul a hle, lidstvo je stejné. To jsme byli volové, když jsme si po Listopadu mysleli, že bude jiné! Svědčí o tom následující tabulka. Je rozdělená na dvě části: první poskytuje informace za eurozónu (EA16), druhá za celou EU (EU27). Informuje o vývoji Hrubého domácího produktu (GDP) v tržních cenách, to znamená v cenách běžného roku. Government ependiture jsou státní výdaje, revenue obdobně příjmy, debit je státní dluh. Státní finance nejsou jediným druhem veřejných financí, dále sem patří finance měst a obcí, zdravotních pojišťoven apod.
Implementation of Stability and Growth Pact: outcome of April fiscal notifications

20062007
Euro area (EA16)
GDP market prices (mp)
(million euro)
8 553 600
9 003 902
9 258 895
8 977 933
Government deficit (-) / surplus (+)
(million euro)
-112 048
-55 723
-181 176
-565 111
(% of GDP)
-1.3
-0.6
-2.0
-6.3
Government expenditure
(% of GDP)
46.7
46.0
46.8
50.7
Government revenue
(% of GDP)
45.3
45.4
44.9
44.4
Government debt
(million euro)
5 842 888
5 940 433
6 424 615
7 062 625
(% of GDP)
68.3
66.0
69.4
78.7
EU27
GDP mp
(million euro)
11 682 471
12 364 567
12 500 094
11 804 734
Government deficit (-) / surplus (+)
(million euro)
-167 687
-103 584
-285 685
-801 866
(% of GDP)
-1.4
-0.8
-2.3
-6.8
Government expenditure
(% of GDP)
46.3
45.7
46.9
50.7
Government revenue
(% of GDP)
44.9
44.9
44.6
44.0
Government debt
(million euro)
7 172 706
7 265 256
7 697 027
8 690 304
(% of GDP)
61.4
58.8
61.6
73.6



Ukazuje se, že do začátku krize to země EU celkem šolíchaly, ale pak s nimi zamávala krize a situace se stala dramatickou. I tak ale země EA16 měly horší hospodářské ukazatele než země celé EU. Přitom v EA16 jsou především staří členové EU, mimo pak především postkomunistické země. Že by komunisté byli lepší hospodáři než kapitalisté? Rozhodně postkomunistické země vstupovaly
do EU s menším dluhovým zatížením, než měli staří členové EU. Do určité se to táhne do současnosti, a to ještě postkomunistické země vyrovnávají obrovský státní dluh Velké Británie.
Zeměmi s nejvyšším deficitem veřejných financí za rok 2009 byly Irsko (-14.3 %), Řecko      (-13.6 %) Spojené království (-11.5 %), Španělsko (-11.2 %), Portugalsko (-9.4 %), Lotyšsko (-9.0 %), Litva (-8.9 %), Rumunsko (-8.3 %), Francie (-7.5 %) a Polsko
(-7.1 %). Žádný ČS neměl přebytek veřejných financí v roce 2009. Zemí s nejnižším deficitem bylo Švédsko (-0.5 %), následované Lucemburskem (-0.7 %) a Estonskem (-1.7 %).
Nejnižší dluh za rok 2009 byl zaznamenán v Estonku (7.2 %), Lucembursku (14.5 %), Bulharsku (14.8 %), Rumunsku (23.7 %), Litvě (29.3 %) a ČR (35.4 %). ČR tak byla šestou zemí s nejnižším vládním dluhem v EU. Hned 12 členských států mělo dluh nad referenční hranicí 60 % v roce 2009: Itálie (115.8 %), Řecko (115.1 %), Belgie (96.7 %), Maďarsko (78.3 %), Francie (77.6 %), Portugalsko (76.8 %), Německo (73.2 %), Malta (69.1 %), Spojené království (68.1 %), Rakousko (66.5 %), Irsko (64.0 %) a Nizozemí(60.9 %). Tady se ukazuje to, co jsem řekl už v úvodu. Země uvnitř EA16 se chovají méně zodpovědně než mimo. Jak je to v té lidové písničce: my si dáme nalít, on to někdo zaplatí. Tenhle proces není zdaleka u konce. Řecko je pouze viditelná část ledovce. Za této situace se nevyplatí do eurozóny nějak spěchat a děkuji Bohu, že v ní nejsme. Pokud v tomto vývoji nenastane obrat, hodnota € musí zákonitě klesat. Přijmout ho se současným kursem znamená, že jdeme do eurozóny s holou prdelí, tak jak do ní šli (a jsou) Slováci. Před přijetím € jsme jezdili na Slovensko nakupovat, dnes Slováci nakupují v Česku, Polsku a Maďarsku, tedy mimo EA16.
Česká republika notifikovala data s relativně výraznými revizemi deficitů za roky 2008 a 2009[1]. Revize za rok 2008 proběhla v souvislosti se zjištěním přesnějších finálních dat za rok 2008, která nebyla v říjnu 2009 k dispozici a kde šlo tehdy pouze o odhady.
V roce 2009 vyčíslil ČSÚ vládní deficit na 215,0 mld. Kč ( 5,9
% HDP). Ve srovnání s říjnovou Notifikací 2009, kdy MFČR předběžně odhadovalo deficit ve výši 239,6 mld. Kč (6,6
% HDP), tak došlo k jeho snížení o 0,7 p.b. HDP. Revidována byla zejména příjmová strana veřejných rozpočtů, na níž došlo ke zvýšení o 38,0 mld. Kč. Výdajová strana byla navýšena o 13,4 mld. Kč. Hlavním faktorem zlepšení byly zpřesněné informace o daňových příjmech, které byly oproti říjnovým odhadům zvýšeny o 24,4 mld. Kč. K revizi došlo také u příjmů z pojistného na sociální a zdravotní pojištění, které byly navýšeny o 9,7 mld. Kč. Na straně výdajů dochází k navýšení výdajů spojených s úhradou dluhových úroků (o 5,5 mld. Kč) a výdajů na pořízení investičního majetku a zásob (o 10,5 mld. Kč).
V meziročním srovnání se vládní deficit v roce 2009 zvýšil o 3,5 p.b. V tomto zhoršení se přímo odráží vývoj makroekonomických parametrů (propad domácí i zahraniční poptávky, nárůst nezaměstnanosti). Ve výsledcích hospodaření vládního sektoru se také výrazně projevila přijatá protikrizová opatření, která však zároveň zčásti zmírnila pokles domácí poptávky a realizovaných investic.Ke zlepšení deficitu vládního sektoru za rok 2009 ve srovnání s prognózou MF ČR v říjnové Notifikaci vedly zejména následující skutečnosti:
·        Celkové saldo vládního sektoru se meziročně zhoršilo o 114,7 mld. Kč a dosáhlo úrovně -215,0 mld. Kč. Oproti říjnovému odhadu -239,6 mld. Kč došlo k jeho zlepšení o 24,6 mld. Kč.
·        Saldo ústřední vlády se meziročně zhoršilo o 79,5 mld. Kč a dosáhlo deficitu 180,3 mld. Kč. Ve srovnání s říjnovým odhadem (-210,2 mld. Kč) došlo ke zlepšení o 29,9 mld. Kč. Tato revize souvisí zejména s revizí predikce daňových příjmů.
·        K  meziročnímu zhoršení o 14,4 mld. Kč došlo také u subsektoru místních vládních institucí, kde ČSÚ vyčíslil deficit ve výši 24,0 mld. Kč, přičemž mezi říjnovou a současnou notifikací bylo zaznamenáno zhoršení o 2,3 mld. Kč
·        Meziroční zhoršení (-20,7 mld. Kč) zaznamenalo saldo fondů sociálního zabezpečení (zdravotních pojišťoven), které činí -10,7 mld. Kč. Ve srovnání s říjnovým odhadem došlo k zhoršení o 2,9 mld. Kč.
Údaje za rok 2009 jsou stále velmi orientační a s největší pravděpodobností budou dále revidovány. Zatím mj. není známa daňová povinnost právnických osob, neboť termín pro odevzdání daňových přiznání je konec června. Další změny nastanou v souvislosti s pohybem ukazatele tvorby hrubého fixního kapitálu. Tato data budou zpřesněna na základě statistického zjišťování za rok 2009.
Jak z této situace ven? Utáhnout si opasek - diferencovaně tak, kolik kdo snese - bohatí víc, chudí míň a šetřit (staré občanské ctnosti, které už jsme zapomněli). Na euro je času dost. Napřed ať si řečtí a jiní vyžírkové vyžerou, co si nadrobili.

P.S. Ještě s tím zápasím, některé sloupce jsou posunuté. Dva neoznačené sloupce jsou roky 2008 a2009. Snad to časem vylepším.




Malý český fašismus

12. května 2010 v 9:52 | Ivo Adler
V těchto dnech probíhá v Ostravě proces se žháři, kteří napadli zápalnými lahvemi dům romské rodiny. Každý se ptá, jak k takové zrůdnosti mohlo dojít. Odpovídám na to: snadno. Potenciální fašistické podhoubí v naší společnosti existuje od Velké listopadové revoluce. Jeho prvním terčem se stali komunisté. První obětí se stal předseda KSČM Jiří Svoboda, kterého neznámí útočníci pobodali. Dodnes nebyli a nejspíš ani nebudou odhaleni. Ale útok na Jiřího Svobodu byl pouze tím nejkřiklavějším případem. Kolik před tím bylo verbálních útoků na komunisty, pokusů rozbíjet jejich shromáždění a napadat jejich schůze. Vše za shovívavého přihlížení "demokratické" veřejnosti a více méně i policie. Ano, přesně tak začínal fašismus v Německu před nástupem Hitlera k moci. Jen ať si to ti komouši vyžerou. Velice názorný příklad "užitečnosti" antikomunismu.
Jenže s jídlem roste apetit. A tak se spektrum obětí fašistických útoků rozšířilo. Nevedu si kartotéku jejich napadání, ale je bohatá. Nejsou to jen útoky na jednotlivé činitele, ale opět se v repertoáru objevují pokusy rozbíjet zejména předvolební shromáždění. Vzpomeňme loňské vajíčkové bitvy nebo spíš honu na Jiřího Paroubka. Musíme to těm sockomoušům osladit. To je slovník našeho antikomunismu. Máme právo vyjádřit svůj názor, třeba i tímto nevybíravým způsobem. Veřejnost se ale od takového hulvátství odvrátila a tak pro letošek naše fašistické podhoubí změnilo taktiku: nebudeme je bombardovat vejci, my je upískáme. A pro organizování těchto akcí bez zábran (a beztrestně) využívají internetu.
Demokracie je přenesení podmínek tržního hospodářství do politického života. Svobodná konkurence jak v ekonomice, tak v politice. Ale v jednom to srovnání kulhá. Reklama v tržním hospodářství může chválit nějaké zboží, ale nesmí napadat a ostouzet zboží jiné. To v politice evidentně neplatí. Poměry na trhu ekonomickém nelze mechanicky přenést ne trh politický, ale určitá míra regulace by určitě prospěla. V našem Vzdělávacím a zkrášlovacím spolku jsme absolvovali dvě předvolební shromáždění. Jedno bylo vyhrazeno levici, druhé pravici. Musím říci, že levice se chovala daleko důstojněji než pravice. Také její shromáždění mělo daleko větší návštěvnost. ODS, ač pozvána, se na naše shromáždění rovnou vyignorovala. Sází spíše na show na náměstích. ČSSD, po fyzickém napadení svého místopředsedy Sobotky na takovémto shromáždění, od těchto mítinků upustila. I tady se ukazuje, kdo je hlavním terčem útoků našeho fašismu. Fašismus není žádná akademická otázka, je to konkrétní nebezpečí pro naši současnost. Pokud ho bude pravice využívat pro své partikulární politické cíle, může se dočkat velice nepříjemných následků. A my s ní.



Anglie, Řecko a Česko

8. května 2010 v 10:50 | Ivo Adler
Tak se nám sešly dvě věci: volby ve Velké Británii a krize v Řecku. Ale pěkně po pořádku.
ODS ale i jiní "přátelé demokracie" básní o většinovém volební systému jako léku na naše politické neduhy. A vzorem je jim právě Velká Británie. Už v několika předchozích článcích jsem se zmínil o tom, že většinový volební systém je vývojově překonaný, je charakteristický pro nejstarší demokracie
Anglii a USA a že dokonalejší je systém poměrného zastoupení. Většinový volební systém vede
neúprosně ke vzniku dvou velkých stran, které se více méně pravidelně střídají u moci.
Teoreticky dvě strany stačí, jedna strana bude zastupovat zájmy zaměstnavatelů, druhá strana zájmy zaměstnanců. Ale společnost je přece jen mnohem složitější systém, něž aby se dala vměstnat do těchto dvou stran. Vždy je třeba mít na zřeteli fakt, že strany vznikají proto, aby hájily zájmy určité sociální skupiny. Zájmy ostatních sociálních skupin tím přicházejí vniveč. Přesto nám ho "přátelé demokracie" neustále vnucují s poukazem na to, že tento systém vede k větší stabilitě politického systému a pohodlnějšímu vládnutí. Tady musíme zastáncům většinového volebního systému připomenout, že nevolíme své politické elity proto, aby nám pohodlně vládly, ale aby nám dobře vládly. Bude-li vládnout jedna strana, vždy to bude stranické vládnutí a s tím máme bohaté zkušenosti. ODS od bolševika k nerozeznání. Teprve když se na moci podílí více stran, jedná se o nestranický kompromis. Jestliže jeden reklamní slogan praví: kvalita bez kompromisů, pak v politice právě kompromis je zárukou kvality. Dochází to i Angličanům, kteří mluví o svém volebním sytému začínají mluvit jako o viktoriánském a dobově překonaném.
Vždycky mně zaráží sprostota našich politických představitelů, kteří při každém volebním výsledku, který jim neumožňuje ono kýžené pohodlné vládnutí, začínají mluvit o změně volebního systému. Voliči nevolí tak, jak by měli? Snadná pomoc, upravíme volební systém tak, aby nám výsledky voleb vyhovovali. Na to mám jenom jednu odpověď. Vážení pánové, jděte s těmito snahami do prdele dřív, než vás do ní kopneme. Není k tomu daleko.
A Řecko? Víme, že Řecko je v krizi, způsobené jeho rozmařilým životem. Řecký parlament taky přijal nějaký úsporný "balíček", obdobný tomu Janotovu, ale daleko drastičtější. I my žijeme rozmařile, ale ne zase tolik jako Řekové. Proto naše opatření tak drastická nejsou. V Řecku úsporná opatření ženou lidi do ulic a dochází ke střetům s policií. Je tomu tak proto, že, stejně jako u nás, úsporná opatření doléhají téměř výlučně na ty dole. Ti nahoře se omezovat nemusí, a když, tak ne více než ti chudí. A o tom to je. Uber chudýmu stovku a padne na hubu, když ubereš stovku bohatýmu, dá si o flašku míň. A to je hlavní důvod, proč jsou lidi v ulicích. Situace v Česku není tak vyhrocená jako v Řecku, proto lidi v ulicích nejsou, ale liší se jen kvantitou, ne kvalitou. I Janotův balíček (viz stejnojmenný článek 29.9.09) doléhá především na chudé. Ani v politice, ani v ekonomice nemáme příliš důvodů k radosti.

Důchody v Evropě

5. května 2010 v 18:33 | Ivo Adler
V souvislosti s řeckou krizí se vynořují otazníky nad hospodařením evropských států. Zde jeden z dílčích pohledů, který nabízí výše důchodů v jednotlivých zemích.

Důchody v Evropě v €

Albánie
55
Belgie
847
Bosna a Hercegovina
171
Bulharsko
145
Česko
396
Dánsko
1 411
Estonsko
288
Finsko
1 050
Francie
1 108
Chorvatsko
324
Island
1 046
Itálie
1 141
Litva
220
Lotyšsko
258
Lucembursko
3 000
Maďarsko
332
Malta
615
Německo
791
Norsko
1 760
Polsko
437
Portugalsko
354
Rakousko
1 026
Rumunsko
177
Řecko
1 600
Slovensko
361
Slovinsko
604
Španělsko
877
Švédsko
1 060
Švýcarsko
1 393
Velká Británie
460

Z přehledu je patrné, že největší důchody v Evropě jsou v Lucembursku - inu daňový ráj. Nejnižší naopak v Albánii - komentář netřeba. Chybí údaje z východu Evropy - až na pobaltské státy nástupnické státy Sovětského Svazu (Rusko, Bělorusko, Ukrajina, Moldavsko) a rovněž nástupnické státy Jugoslávie (Srbsko, Černá Hora, Makedonie). Bůhví, jak je to tam se statistikou. Co je ale zajímavé, to jsou dva státy, z nichž jeden v přehledu chybí - Velká Británie a Nizozemsko. Velká Británie na svou ekonomickou sílu má důchod relativně nízký -
460 €, důchod v Nizozemsku se neuvádí. Je to tím, že oba dva státy se vymykají evropskému standartu nemají důchod v pravém slova smyslu, ale sociální dávku. Ve Velké Británii každý Brit po dosažení 65 let má nárok na sociální dávku, bez ohledu na to, zda platil či neplatil, zda pracoval či nepracoval. Není vysoká, (na britské poměry) 450 € . Holanďani ji vůbec neuvádí. Samozřejmě, že je to ukazatel jednostranný, o životní úrovni důchodců vypovídá jen zprostředkovaně, neříká totiž nic o cenové hladině v dané zemi. Nicméně zaujme vysoká úroveň důchodů v krizovém Řecku - Řekové si zkrátka žili nad poměry i vyrovnaná hladina důchodů ve skandinávských zemích. Právě skandinávské země jsou vydávány za vzor sociální politiky. Důchody v postsocialistických zemích asi odráží ekonomickou sílu jednotlivých zemí.