Duben 2010

Hoří, má panenko

30. dubna 2010 v 9:54 | Ivo Adler
Po dvaceti letech demokratického vývoje skýtá naše politická scéna nevábný obraz. Připomíná scénu ze známého filmu Hoří, má panenko. Při náhlém výpadku proudu na hasičském bále účastníci rozkradli tombolu. Výbor hasičské organizace řeší otázku Co dál. Nakonec předseda moudře rozhodne: Lidi dobře ví, že rozkradli tombolu a proto žádné losování nebude. Jsme na tom ještě hůř než ty hasiči. Nejen, že jsme rozkradli tombolu, ale ještě jsme stačili nadělat pořádné dluhy. Nad tímto vývojem se každému slušnému člověku, který si nic neukradl, zvedá žaludek. Účet za tato léta už je vystavený, ale ještě není splatný. Až bude splatný, bude leckomu zatraceně horko. V otázce Co dál ale naše politická scéna není jednotná.
Levice se tváří, jako když se nic neděje a dál chce kupovat tombolu na dluh. To mi na levici vadí, že nedokáže předstoupit před voliče a chlapsky říct: tombola je rozkradená, žádné losování nebude. Postoj pravice je zdánlivě lepší. Říká: žádná další tombola na dluh nebude, nemáme na to. Což je víceméně pravda. A tímto postojem pravice u voličů boduje. Ale její postoj je objektivnější jen zdánlivě. Nedělá totiž rozdíl mezi těmi, kteří kradli a těmi, kteří byli okrádáni. Všichni podle pravice musíme nést ten průser tak nějak společně. Nedivím se tomu, že pravice nedělá rozdíl mezi těmi, kteří kradli a kteří byli okrádáni. Zastupuje totiž zájmy těch, kteří kradli. Požadovat na zlodějích, aby za svou krádež nesli odpovědnost se jaksi nehodí. A tady je mi sympatičtější postoj levice, která rozdíl mezi zloději a okradenými přece jenom dělá. I když, zejména ČSSD, ne vždy důsledně.
Koho volit? Budu volit komunisty. Ne snad proto, že bych, jak je z předchozího zřejmé, jásal nad jejich programem, mám k němu řadu výhrad, ale důvodem je antikomunistická zběsilost. Podle antikomunistů bychom se my všichni, kteří jsme žili v té době, měli za svou minulost kát. Odmítám tak činit ze dvou důvodů. Za prvé proto, že dobu, do které se narodím, si nevybírám.
Jsem do ní vržen, ať se mi to líbí nebo ne. Kdybychom si mohli vybrat, možná by si každý z nás vybral dobu a hlavně sociální prostředí podle své volby. Není to možné, tak jaképak omluvy. Druhý důvod spočívá v tom, že tím, že jsem téměř celý produktivní věk prožil v socialismu, osobně nic špatného nespáchal. Prostě jsem žil. A že jsem žil, to mi žádný antikomunista za vinu dávat nemůže. Přesto se o to snaží. Proto volím komunisty.

Nudismus

27. dubna 2010 v 16:22 | Ivo Adler
c
Je klinicky ověřen a prakticky potvrzen pozitivní vliv pohledu na nahou kundu pro mužskou populaci. Proto každý muž, pokud není pokrytec, se pohledu na mladou nahou kundu nijak nebrání, ba naopak ho vyhledává. Odtud pramení obliba peep-shopů, striptýzů a porna. Ostatně ani ženy se nebrání pohledu na mužské přirození, opět za předpokladu, že nejsou pokrytecké. A odtud vyplývá obliba nudismu. Chodíme na nudapláže očumovat druhé, případně stejné pohlaví. Čumilem na nudapláži není jen slepec. Pohled na mladou pěknou kundu neurazí, naopak potěší, a na škaredou se nedívám. Proto považuji za hrubou urážku narážky na čumily na nuda plážích na adresu těch, kteří chtějí vidět pěkná nahá těla.
Tady si mohou přijít na své obě pohlaví"
Pro nás starší pány, kteří odhodlaně podstupujeme svůj každodenní zápas s postupující impotencí, je to urážlivé dvojnásob. Naopak by mělo být samaritánskou povinností každé mladé nudistky nám v tomto odhodlaném zápase pomoci.
Když vidím svoji dvouletou vnučku, jak s radostným výskáním běhá nahá po bytě, říkám si, že radost z nahoty je nám vrozená a teprve "kultura" ji začíná kurvit. Dokonce když si má sednout na nočník tak vyžaduje, aby jí máma svlékla do naha. Má stejně starého bratrance, se kterým se koupá nahá, a tak perfektně ví, že kluci mají pindíka a holky čárku. Potěšení z nahoty je vlastní nejen dětem, ale všem přírodním národům, než je křesťanství začalo "civilizovat". K této radosti z nahoty se lidstvo začíná váhavě vracet.
Byl jsem jednou na otáčivém hledišti v Českém Krumlově. Do začátku představení bylo ještě daleko a tak jsem pozoroval pod Plášťovým mostem, který spojuje zámek se zámeckou zahradou, kde se představení konají, jak Vltavu splouvá jedna loď za druhou. Bylo krásné počasí, dvojsvátek Mistra Jana Husa a Cyrila a Metoděje a tak na Vltavě byl opravdu čilý provoz. Pod Plášťovým mostem je jez a jeho šlajsnou lodě proplouvaly. Některé se udělaly. Jednu posádku, bohužel zcela pánskou, také postihl tento osud. K mému překvapení byl jeden z členů posádky zcela nahý. Když jsem viděl, jak ho příroda obdařila, ani jsem se mu nedivil. Břeh byl diváky zcela obležen. Krásného počasí jsem si neužíval jenom já. Muž bez jakékoliv známky spěchu a studu lovil z řeky vodáckou výbavu, pochopitelně pořád nahý, ještě počkali na své kamarády a pak teprve odpluli.
Když si kladu otázku jak na sexuální výchovu mládeže, která se objevila už v jednom z předchozích článků, odpověď je nasnadě. Odtabuizovat nahotu, u předškolní mládeže zcela určitě. Připadá mi trapné a směšné, když malé dětičky se učí plavat a už mají miniaturní plavky. U školní mládeže už je to věcí rodičů, ale pořád by měla být alternativa nudistické výchovy - letní nudistické tábory. Nemuselo by tak docházet k nepochopitelným zkratům, kdy spolužákům znásilní svou spolužačku. Pruderie morálku nepodporuje, spíše jí škodí, jak dokazuje případ pedofilních kněží. Léto se blíží, vzhůru do nahoty.

TO SNAD NENÍ MOŽNÉ !!!

20. dubna 2010 v 14:19 | Ing. Aleš Soukup

 Přeposílám státem dost utajované faktum. Jestli bychom se všichni neměli
 přesunout do Kanady ? V posledních dnech byly Česká i Slovenská  republika
 označeny vysokou, komisařkou OSN pro lidská práva za země, kde
docházík diskriminaci Romů.
 K této kritice lze uvést jeden příklad, který tomuto tvrzení
odporuje a týká se starobních důchodů Romů.

Zatímco pracující člověk, který vydělává v  průměru 15 000 Kč měsíčně ( a Těch je většina), obdrží starobní důchod
vypočtený z této částky, Rom,byť celý život nepracoval a do sociálního systému  nevložil
 ani  jednu korunu, a živil ho stát z různých sociálních dávek, tak tento diskriminovaný
 spoluobčan obdrží starobní důchod vypočítaný z průměrného platu v ČR a  to  je,
 vážení spoluobčané, 24 000 Kč měsíčně. Tak kdo tady chce mluvit o diskriminaci ????????
Pokud je tady někdo diskriminován, tak je to naše majoritní většina, nikoli naši
ubozí romští spoluobčané, byť jsou v menšině.
 S pozdravem
 Ing. Aleš Soukup
 oddělení statistické metodiky a rozborů odbor analýz a statistik
 Ministerstvo  práce a sociálních věcí ČR  Na Poříčním právu 1/376  128 01 Praha  2
 tel:
 +420 221 922 371  fax: +420 221 922 319 email: ales.soukup@mpsv.cz

Dogmatici

18. dubna 2010 v 14:31 | Ivo Adler
Pro dogmatika je charakteristické, že vyznává určitá tvrzení (dogmata), o jejichž pravdivosti se nepochybuje. Tak to prostě je. Je samozřejmé, že takové dogma je červenou pro každé poznání, které jde za rámec dogmatu. V poslední době jde na satelitních televizích, zejména Viasat History, seriál pořadů o křesťanství, zejména o jeho začátcích. Tuším, že to točí BBC. Na první pohled velice pozitivní věc. Je třeba se podívat na historické kořeny naší křesťanské kultury. Má to ale jeden háček. Prakticky vždycky se baví věřící s věřícím. Což je stejná píčovina, jako když se baví zloděj se zlodějem, jestli se má nebo nemá krást. Zloději se vždycky shodnou na tom, že krást se má. Věřící se zase vždycky shodnou na tom, že Ježíš Nazaretský vstal z mrtvých.
Otázka zmrtvýchvstání Ježíše Nazaretského by mně až tak nepálila, jsou ale dogmata současná, která se mně dotýkají daleko víc. A provází nás vlastně celý život. Za totality se nesmělo pochybovat o historickém poslání dělnické třídy nebo o vedoucí úloze komunistické strany. A tak komunisti tak dlouho nepochybovali o historickém poslání dělnické třídy, až se na ně dělnická třída vysrala. Dalo by se říci - je to za námi. Omyl, jsou tady dogmata nová.
Například dogma o nedotknutelnosti soukromého vlastnictví. Když si statkářka Havránková postaví hlavu, že pár svých hektarů, přes které má vést dálnice z Prahy do Hradce Králové, státu neprodá, tak se dálnice zřejmě nepostaví. Proto je u nás výstavba dálnic tak drahá a tak zdlouhavá. Ten spor se statkářkou Havránkovou se táhne snad deset let. Přitom náš právní řád zná institut, kterým lze tento problém elegantně vyřešit. Je to institut vyvlastnění ve veřejném zájmu.
Samozřejmě, není to znárodnění bez náhrady jako za totality, ale vyvlastnění za cenu v místě obvyklou, dokonce je možná i cena vyšší. Sám jsem na tento problém narazil, když jsem v zájmu skupiny stavebníků projednával odkoupení pozemku pro komunikaci. Učinili jsme nabídku ověřenou notářem s udanou cenou (vyšší než je místě obvyklé) a vlastnici řekli: Milá paní, buď nám ten pozemek prodáte, nebo podáme návrh na vyvlastnění vašeho pozemku. A nejednou jsme se dohodli. Stejně tak statkářka Havránková pod hrozbou vyvlastnění najednou je svolná ke kompromisu (i když podle mého názoru je to kompromis stále ještě vyděračský). Pro ODS je typické, že se drží dogmatu - soukromé vlastnictví je svaté. Ať to stojí, co to stojí. Že se tím neliší od dogmatiků komunistických ani co by se za nehet vešlo, je nabíledni. Na jejich dogmatismus ale doplácí celá společnost.

Konvalinky

17. dubna 2010 v 18:13 | Ivo Adler
Je zajímavé, že i zvíře má rádo svůj pravidelný životní rytmus. Když jdu na vycházku se psem, chodíme kolem trsu konvalinek a můj pejsánek nikdy neopomene se do nich vysrat. Mně přitom vždycky napadají slova písničky:
konvalinky bílé až vzkvetou
já příjdu s kytičkou za tebou.
A hned mně napadá odpověď pragmatické dívky: vykašli se na konvalinky, přijď hned a přines flašku.

Jedulky

14. dubna 2010 v 10:23 | Ivo Adler
Ve staré Indii (zase ta Indie) a nejen tam byla dobrým zvykem sexuální pohostinnost. Když poutník zaklepal na dveře s prosbou o přístřeší, dostalo se mu nejen jídla, pití a noclehu, ale, pokud to bylo možné, i sexu. Cesty tenkrát byly dlouhé, obtížné i nebezpečné a cestovatel musel být v kondici, aby nástrahy cestování překonal. Proto, vyjma vyložených dobrodruhů, cestoval jen ten, kdo opravdu musel. Během cesty se také musel nějak vyrovnat se sexuální potřebou. Nakonec pro komunitu, přes kterou cestoval, mohla být jeho návštěva vítaným genetickým osvěžením. To není jako dneska, kdy člověk sedne do letadla a za pár hodin je na druhém konci zeměkoule. Letuška by se asi dost podivila požadavku pasažéra - slečno, já letím tak daleko, nemoh bych si s vámi zašukat? No a když ta sexuální pohostinnost existovala, její politické zneužití na sebe nedalo dlouho čekat.
Indičtí panovníci (radžové) si pěstovali celý harém dívek, které byly od útlého dětství krmeny jedy. Dávkování muselo být velice pečlivé, aby organismus přítomnosti jedu přivyknul a adaptoval se na něj. Pochopitelně dívky musely být také krásné. Zřejmě se kandidátky na tyto dívky vybíraly podle vzhledu rodičů i prarodičů. Občas se samozřejmě to dávkování netrefilo a dívka zemřela. Ale co, lidí je, jak víme z Černých baronů, jako sraček. Platí to i dneska. Vždyť nejsme schopni ani zaměstnat všechny práceschopné. Postupným zvyšováním dávek jedů se dívky, kterým se říkalo jedulky, sami staly jedovatými. No a když radža navštívil radžu, hostitel mu podle tradic sexuální pohostinnosti nabídl dívku - jedulku. Host si zašukal a zemřel. Toho se dalo politicky využít.
Tahle historická exkurse má svou současnou analogii. Díky naší šťastné volbě kapitalismu se nebývale zostřila konkurence na trhu. Supermarkety potřebují potraviny, které dobře vypadají, chutnají a jsou pokud možno hodně trvanlivé. A podle požadavků trhu výrobci cpou do potravin konzervanty, stabilizátory, ochucovadla a barviva; jedním slovem éčka. Někdo ten nápor chemie nevydrží - počet onkologických onemocnění meziročně vzrůstá asi o 5 %, ale co na tom záleží - lidí je jako sraček. A tak vlastně z nás všech dělá moderní potravinářský průmysl jedulky. Poslední zdravé potraviny jsme prý podle odborníků
naposledy jedli v roce 1989. Domorodci ze sibiřské tajgy a tundry, které jsou patrně nejzachovalejším přírodním prostředím na světě, přesazení do "civilizace" zaplatí životem.
Tuhle jsem náhodně zaslechl v seriálu Ulice na Nově, jak jeden z hrdinů říká: neřekněte na mně v Kolumbii či kde, že nakupuji v supermarketu. Trh volání po zdravých potravinách vyslyšel, rozvíjí se výroba biopotravin. Kdo na to má, nakupuje exkluzivně biopotraviny. My ostatní nakupujeme v supermarketech a pokud možno v akci. Jako se vytváří dvourychlostní zdravotnictví, tak se vytváří i dvourychlostní trh potravin. Jeden pro tu línou a chudou pakáž, druhý pro horní vrstvy.

Katyň

11. dubna 2010 v 19:51 | Ivo Adler
Náš premiér Jan Fischer prohlásil na adresu leteckého neštěstí u ruského Smolensku: "Za co Pán Bůh ty Poláky trestá?" To se nám najednou vyrojilo pobožných lidí! Odpověď se ale nabízí sama - za antikomunismus. Polské vedení v čele s prezidentem Lechem Kaczyňským neletělo do Katyně uctít památku zabitých Poláků, i když to byl proklamovaný cíl, ale letělo tam oživit antikomunistickou zášť, a za to je Pán Bůh potrestal, neboť se modlíme "…odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům."
Pozabíjení polských uprchlíků z Polska obsazeného nacisty, které v těchto dnech má své 70. výročí, má historické kořeny.
Stalin si s polskými uprchlíky evidentně nevěděl rady. O jejich protisovětských náladách není třeba spekulovat. Dvacet let před katyňskou tragédií Polsko se aktivně zúčastnilo intervence proti sovětskému Rusku a nemálo těch, kteří nakonec hledali útočiště v tehdejším Sovětském svazu se této intervence zúčastnilo nebo ji přinejmenším podporovalo. Co potom s takovými uprchlíky? Jistě, humánní by bylo umožnit jim odchod do Anglie nebo jiné západní země, i když výběr moc velký nebyl. V podstatě přicházela v úvahu pouze Anglie. Anglie ovšem v té době stále ještě prováděla antisovětskou politiku zatlačování komunismu a tak se Stalin rozhodl pro řešení nejekonomičtější - pozabíjet.
Nebyl v historii jediný, který toto řešení zvolil. Když Napoleon vtrhl do Egypta, vzdalo se mu tisíce tureckých vojáků. Egypt byl v té době součástí Otomanské říše. Napoleon v té době také musel řešit otázku co s nimi. I on se rozhodl pro řešení nejekonomičtější - pozabíjet. A to podotýkám, že Turků bylo podstatně víc než Poláků v Sovětském svazu. A tak nařídil za pomoci armády utopit turecké zajatce ve Středozemním moři. A velká část jich také skutečně byla utopena. Osud Poláků je tragický v obou případech; ať se jedná o polské uprchlíky nebo o polské státní vedení v těchto dnech. Postup stalinského vedení je neomluvitelný, ale spolupodílela se na něm předchozí politika polského státu a za současnou tragédii si Poláci mohou výlučně sami. Rozdmychávat politickou zášť se nevyplácí.

Jesus Christ Superstar

6. dubna 2010 v 15:34 | Ivo Adler
I moje babička z matčiny strany se dožila vysokého věku - 86 let. Děda z téže strany 89 let. A to se vrátil z první světové války s průstřelem plic. Poslední dobu před smrtí už trávili oba starouškové na svém výminku ve venkovské chalupě. A protože oba byli duševně čilí, chyběl jim kontakt se světem. A tak jsme se to snažili vyřešit rádiem. Ale brzo bylo zavrženo. Babička prohlásila - hrajou tam, jako když tahá kočku za ocas. Přesně na tyhle slova jsem si vzpomněl. když jsem na velikonoční neděli poslouchal ve 12,05 na ČT 2 muzikál Jesus Christ Superstar v koncertním provedení z Pardubic.
Nejsem žádný hudební expert a proto mě to tahalo za uši. Větší část koncertu zabíralo rockové řvaní, vhodné leda k tomu, aby si o něm hudební snobové zasvěceně povídali. Bylo to vlastně první nastudování muzikálu západní provenience v českých luzích a hájích a proto se tomu dělala patřičná reklama a stala se z toho kultovní záležitost. Na ději vlastně ani tak nezáleželo, ale v podstatě se nevzdaluje od toho, co jsem popsal ve svém článku Bible II (12.6.07). Přeřvávané rockové party mnoho hudebních lahůdek nenabízejí, přesto jsem tam zaznamenal pár silných melodií, zpívaných ovšem ženami. Mezi ně ale nemohu zařadit Daru Rolinc, která jako pravá pop-kráva zpívala svým nosovým hláskem něco anglického.
Stojí za to se zamyslet nad vývojem rocku. Začínal jako revoluční hudba mladých. S mládím byla spojena revoluce sexuální a technologická. Bože, to byl život. Z tehdejších mladých bouřliváků jsou dneska staří páprdové, a to ještě v tom lepším případě. Na poskakující prošedivělé stařešiny je tristní pohled. Mladší rockeři se ochotně zapřáhli do káry panujícího systému. U nás ten přerod byl poněkud zpožděn, protože rock vyjadřoval protest proti komunistickému systému až do konce 80. let. Ale pro současnou rockerskou generaci to platí beze zbytku (Brichta). A tak revoluční patos rocku je v prdeli. To ovšem platí pro tu blbější část rockerů. Ta chytřejší přepřáhla na Čecho-Decho, nejnověji Maxim Turbulenc. Jaký žánr bude vyjadřovat vzpouru mládí dneska? Co já vím. Rap? Hip-hop? Uvidíme.

A zase ten marxismus

1. dubna 2010 v 10:10 | Ivo Adler
Usnul jsem u televize. V poslední době se mi to stává nepříjemně často. Bylo to při nějaké slovenské estrádě (drišlákoviny). Já vím, je to přiblblá estráda, ale opravdu jsem neměl náladu řešit otázku, zda ten svede tu či naopak, kterou nabízely české televizní stanice. A jak jsem se tak probudil, na STV1 běželo talkshow. Byl to rozhovor asi se dvěma či třemi umělci "o životě". Nejdřív se bavili jak se jejich dětičky vyrovnávají s nástrahami sexu. Názory jejich dětiček na sex byly velice telecí. To mě znovu utvrdilo v přesvědčení, jak velice potřebné jsou moje články jako Dětská sexualita. Snad se jednou dostanu do čítanek. A pak došlo na "život".
Zavzpomínali na studentská léta, kde s patřičným úšklebkem vzpomněli, jak museli studovat marxismus. No, jak se to vezme. Marxismus plnil v táboře míru a socialismu funkci jakéhosi ideového esperanta. Když se řeklo "předvoj dělnické třídy", každý věděl, o čem je řeč. Zrovna tak, jako dneska plní funkci obchodního esperanta angličtina. Funkce esperanta, kterým se všichni domluví, není vůbec k zahození, naopak je velmi praktická. Do konce 19. století plnilo funkci ideového esperanta, alespoň v Evropany ovládaném světě, křesťanství. Řeklo se "neposkvrněné početí" a každý věděl, o co jde. Aby se pošklebovali křesťanství, tak daleko ovšem odvaha slovenských umělců nešla. Jsou přece ve značně katolickém Slovensku. Na existenci ideového esperanta nevidím vůbec nic špatného, tragické ovšem je, když esperanto se stává jediným, co člověk zná. Máme dneska takové esperanto? Troufám si říci, že nemáme. A hned se objevuje průser. Učitelé neví, jak mají učit nejnovější dějiny. V televizních debatách jeden neví, o čem účastníci mluví.
Uvedu jeden příklad. Nedávné Otázky Václava Moravce byly věnovány ekonomické problematice. Vystupovali tam různí ekonomičtí experti, samozřejmě byla řeč především o daních. Jako host tam vystoupil i současný faktický vůdce ODS Petr Nečas. A hned spustil cosi o korporátní dani. Přitom naše daňové zákonodárství žádnou korporátní daň nezná. Je ovšem možné, že Petr Nečas nezná naše daňové zákonodárství. Ale tohle dělají ódéesáci často a rádi. Vytasí se s nějakým nesrozumitelným termínem a tím se v posluchačích snaží vyvolat dojem, že oni ví víc než ostatní. Je to takový jejich bluf. Abychom si vzájemně rozuměli, budeme muset na nějakém ideovém esperantu začít pracovat. Marxismus z této soutěže není předem vyřazen.