Březen 2010

Smrt

28. března 2010 v 21:32 | Ivo Adler
Umřela mi matka. Bylo jí 93 let. Přála si, aby měla církevní pohřeb a abych já promluvil nad její rakví. Obě její přání jsme splnili. Nad její rakví jsem před vesnickou kapličkou řekl:

Drahá maminko,

v živé paměti mám den, kdys mě poprvé dovedla do školy. Tehdy, a snad ještě dneska je zvykem, že děti první den dostávaly nějaký mls, aby se jim ve škole líbilo. I já ho dostal. Byl to mřížkový jablečný koláč, který jsem měl rád. Pokukoval jsem po ostatních dětech, co dostaly ony. Dostaly bonbony, některé i čokoládové. Záviděl jsem jim. Až později jsem pochopil, že jsem dostal mnohem víc. Dostal jsem od tebe čas a energii, kterou si musela vynaložit, abys ten koláč potají upekla. Nikdy ses, ani tatínek, ze své lásky k nám nevykupovali. Vždycky jste jí odvedli poctivý díl. Vždycky jsme byli na prvním místě my, děti, teprve za námi vaše zájmy a potřeby.

Náš milovaný otec ti brzo odešel a tys zůstala na své rodné chalupě sama. Ani tehdy jsi nevyžadovala žádné zvláštní ohledy. Jen někdy sis posteskla, že bychom mohli jezdit častěji. A tak hlavní tíha starostí o tebe ležela na nejmladším bratrovi a jeho ženě. Ale přišla doba, kdy už jsi na chalupě nemohla být sama. nejmladší bratr si tě bez řečí nastěhoval k sobě a tři roky se o tebe zcela samozřejmě starali. V době, kdy už byla potřeba celodenní péče, jsem převzal štafetu já se svojí ženou. Pomáhal mi i prostřední bratr Jára se svojí ženou. Ty roky byly těžké, ale snášeli jsme je bez reptání. Věděli jsme, že ti splácíme svůj dluh.

V poslední době jsi začala nápadně často mluvit o návratu do rodné vesnice.
Věděl jsem, co to znamená. Byla to předzvěst smrti. Ta předzvěst se potvrdila. Už tě pobyt na tomto světě omrzel a tvůj čas se naplnil. Přesto, kdybych si mohl vybrat, chtěl bych skončit jako ty. Umřít tiše ve spánku, ve vysokém věku po naplněném životě, vyrovnaný sám se sebou a se svým okolím. A tak mě napadá, budu se i já chtít vrátit před smrtí sem, do této vesnice? Už dneska vím, že to nebude možné. Budeš nám chybět maminko. Komu teď budu vyprávět, co jsme vařili, co jsme udělali na našem domku, co se nám urodilo na zahrádce, jak si vedou synové a vnučka Lucinka. Vždycky ses o osudy nás všech živě zajímala, duševně čilá až do konce. Povinnosti ubyly, ale prázdno zůstává. Budiž ti země lehká. Nezapomeneme na tebe.

Každý čtenář si může říct, co se tady, blbečku, vykecáváš? Kdo je na to zvědavej?
Kdo je na to zvědavej, nevím. Jen chci dokázat, to co jsem už řekl v jednom předchozím článku: k duchovnímu životu pána boha nepotřebuju. Náboženství jsou plenkové kalhotky lidstva. Těší mně, že v nejvyspělejších zemích lidi z těch plenek vyrůstají. Tím nechci tvrdit, že až neudržím moč, po plenkách zase nesáhnu. Ale celý život trávit v plenkách se mi zdá ponižující a omezující. Potvrdilo se to i v kostele. Můj projev nad rakví byl nejlepší částí pohřbu. Farářovo metafyzické žvanění o věčném životě už málokoho zajímalo a dojalo. A to bylo tohle církevní rozloučení ještě to nejlepší, které jsem zažil. Když bratr pochovával svojí tchyni, polský farář lámanou češtinou odsloužil dlouho mši, všichni jsme v hřbitovní kapli cvakali zubama, a nebožku vzpomenul jedinou větou: Tato mše svatá sloužena za zesnulou … Sloužil Bohu, blbec. Že by měla sloužit lidem, dochází té kněžské čeládce jen velmi, velmi zvolna.
Dal jsem si záležet, aby můj projev byl hodně emotivní. Kvůli našim dětem, které byly na pohřbu. Snad jim došlo, že co oni nalejou do svých dětí, to si z nich také vypijou. Co jsme do nich nalili my, generace rodičů, to se může ukázat nepříjemně brzo. Byl to asi poslední vesnický (a církevní) pohřeb v naší rodině. Chtěl jsem také, aby děti viděly kus vesnické tradice, která už mizí. Pár dní před smrtí babičky byl u nás na návštěvě mladší syn se ženou. Okouzleně poslouchali, když jsem jim vyprávěl, jak jsme odstřeďovali mléko, stloukali máslo, lisovali tvaroh a pekli chleba. I ten pohřeb sloužil jako seznámení s tradicemi, které se na vesnici dodržovaly. Prostě folklor, který mizí.

P.S.
Na hřbitově mi přišla kondolovat i Jana (viz Dětská sexualita). Čas nás hodně vzdálil a proto mně její kondolence upřímně dojala. Málem jsem jí dal přede všemi pusu. Věra, přestože to měla za rohem, se na to vykašlala. Selhala, jako tenkrát u toho rybnika.

Thajsko

20. března 2010 v 21:50 | Ivo Adler
Naši mladí byli na svatební cestě v Thajsku. Thajsko je země na poloostrově Zadní Indie, kde se střetávají dva kulturní vlivy - indický a čínský. O čínském vlivu svědčí jak motiv čínského draka, hojně uplatňovaný v architektuře (viz níže)
tak uctívání čínského bůžka štěstí, což je pán ve stavu nasycené spokojenosti. Tomuto stavu rozumím, ba občas se k němu i blížím, pokud nejsem nasranej, což se mi v poslední době stává bohužel dosti často (opět viz níže - soška v popředí).
Daleko silnější je ale vliv indický. Důkazem jsou i převzatá mnohoruká indická božstva.
V našem nafouknutém evropocentrismu, nyní prezentovaném jako euroatlantická civilizace, děláme, jako by naše kulturní kořeny byly jen u party buzerantů ze starověkéhp Řecka. Není tomu tak. Vliv Asie je všeobecně opomíjen. Jaksi se nehodí do krámu. A tak je ignorován fakt, že naše číslice, kterými euroatlantická civilizace počítá, byť jsou nazývány arabské, jsou ve skutečnosti indické a Arabové je od Indů převzali. V USA jsou nejžádanějšími programátory Indové, právě pro své matematické schopnosti. Domovem Indie je jóga a patrně nejspirituálnější náboženství na světě - buddhismus. Evropa prostě měla kliku, že v 15. a 16. století díky svému hladu po koření ovládla svět. Její vliv ale postupně ustupuje a ustupovat bude. Vliv buddhismu je v Thajsku patrný všude (viz socha ležícího Budhy).
Nedosti na tom. Indického původu je i jeden duchovní fenomén, který můžeme nazvat kolo osudu. S buddhismem je neoddělitelně spjat, i když zrovna tak se uplatňuje v hinduismu (viz sochu Budhy s kolem osudu, které je jako svatozář za ním). Kolo osudu, které se odvaluje ve svislé rovině po cestě života, jedny vynáší nahoru a druhé strhává dolů. V příštím otočení kola se to zase změní.Jak zpívali Voskovec a Werich: nikdo nikdy nemá mít nic za definitivní. Blbec je ten, kdo si nedá pozor a vlastní neopatrností nebo blbostí se nechá kolem osudu rozdrtit. Neb kolu osudu je jedno, koho drtí a koho vynáší.
Existuje však ještě jeden způsob uplatnění kola osudu. Když se otáčí ve vodorovné rovině. Pak funguje jako odstředivka. Princip odstředivky dobře znám. Na jeho základě jsme doma oddělovali smetanu od mléka bez tuku. Tomuto mléku jsme říkali odstřeďák a lili jsme ho prasatům. I tady si člověk musí dávat bacha, aby neskončil v korytě pro prasata. Samozřejmě, že v lidské společnosti takový odstřeďák existuje. Jsou to lidé, kteří umírají bez potomstva a tím pádem jejich stopa ve společnosti mizí. Pod tímto zorným úhlem vypadají rady některých "znalců života" poněkud lacině.

Harrison Ford

18. března 2010 v 16:30 | Ivo Adler
Naším bulvárem prošla zpráva, že Harrison Ford, představitel filmového Indiana Jonese, si udělal pilotní průkaz. Přitom Harrison Ford to rozhodně nemá zapotřebí. Za své filmové role si vydělal dost, aby se do smrti mohl spokojeně koukat z okna. Odůvodnil to tím, že člověk nikdy neví, co ho může potkat, a že kdyby se nemohl živit jako herec, s chutí bude pilotovat práškovací letadlo a bude tak mít pocit společenské užitečnosti. Mimochodem, v jedné ze svých rolí hrál pilota.
Srovnejme to s našimi herci. Většina z nich je svým uměleckým řemeslem tak nafouklá, že jejich životní potenciál se tím zcela vyčerpává. Když z herce a patrně nejen z něho, vypustíš jeho řemeslo, co zbude? Jen tělesná schránka. Zatímco většině z nás nedělá problém, když nám vyrazí z ruky krumpáč, bez problémů přejít k lopatě, herec se hroutí. To mi dovoluje mluvit o herci a v širším měřítku o umělci jako o sociopatogenním jevu. To také vysvětluje, proč se herci drží svého řemesla jako hovno košile. Jsou totiž jinak neupotřebitelní. A také většinou platí: přestal/a hrát, začal/a chlastat. I když řada z nich má slušně natrénováno z minulosti. To je ale ještě ta lepší varianta. Je druhá varianta - horší. Nemohu hrát v divadle, tak si doma a ze své rodiny udělám divadlo jednoho herce, popřípadě diváka. Což pro herce je to východisko, ale co pro životního partnera? Snad proto jsou tito herci sami. Našim hercům bych jako životní vzor Harrisona Forda rozhodně doporučil. USA - náš vzor, není-liž pravda.

Dvourychlostní zdravotnictví

15. března 2010 v 9:41 | Ivo Adler
Občané mají na zdravotnictví dva požadavky: aby bylo dostupné a kvalitní. Levicové strany: ČSSD a KSČM se s tím moc neserou - bude dostupné, protože bude zadarmo. KSČM argumentuje mimo jiné tím, že bezplatná zdravotní péče je zakotvena v ústavě. Bóže, jako by v ústavě nebyla spousta kravin. K naší ústavě chovám hluboký despekt. Když v ní může být existence Senátu, tak v ní může být už cokoliv. Navíc zdravotní péče není zadarmo, hradíme si ji solidárně ve zdravotním pojištění. Ale to bezprostřední čerpání zdravotní péče už zadarmo je. A jako všechno, co je zadarmo, i tady to svádí k jejímu zneužívání. Určitá regulace je proto plně na místě. A proto by si levicové strany měly vzpomenout na toho blbce Marxe, který tuším v Komunistickém manifestu napsal: uplatňování stejného práva na nestejné lidi vede k sociální nerovnost. Aby byla zajištěna sociální rovnost, musí být právo nerovné. Pravicové strany (ODS) jsou kupodivu marxističtější než levice - všichni budou platit regulační poplatky, ale když individuální náklady na zdravotnictví překročí určitou hranici, tak se pacientovi vrátí. I levicové strany by měly zaujmout ke spoluúčasti na hrazení nákladů na zdravotnictví sofistikovanější přístup: někdy by pacient náklady hradit měl, někdy nikoliv, nebo spíš některý pacient by náklady hradit měl, jiný nikoliv. Například má-li hradit regulační poplatky důchodce, je to přímý útok na jeho životní úroveň, někdy dost citelný. Ale proti hrazení regulačních poplatků osobami ekonomicky činnými nic nenamítám. Ovšem na volebních plakátech se lépe vyjímá "Zrušíme poplatky ve zdravotnictví".
Druhá otázka je, zda je naše zdravotnictví kvalitní. Tím si nejsem tak jistý. I blbec vidí (nebo snad ne?), že naše zdravotnictví se vyvíjí dvourychlostně. Jedna rychlost se týká zdravotnictví placeného zdravotními pojišťovnami. Po pravdě řečeno, nic moc. Dlouhé čekací lhůty, špatně placený personál, o jeho kvalitě lze také v některých případech úspěšně pochybovat, péče s výhradami (viz článek D. V.). Pak je rychlost druhá a to je zdravotnictví poskytované soukromými klinikami. Odchází do nich nejlepší lékaři (pokud neodešli do zahraničí, ale to je jiná kapitola), péče i odborná úroveň kvalitní, ale pozor - platba cash. A tomuto zdravotnictví vytváří klientelu politika ODS, která zastropovala odvody do zdravotnictví (proč by měli boháči platit od jisté výše příjmů platit odvody do zdravotnictví?) Nemusí, a proto mají bez problémů na placení zdravotní péče na soukromých klinikách. A úbytek peněz tímto způsobený nahradíme plošnými regulačními poplatky. To úbytek peněz způsobený sníženými odvody bohatých bohatě pokryje. A můžeme si spokojeně zamnout ruce, jak jsme to financování zdravotnictví uspokojivě vyřešili. Politika ODS je zaměřený na to, aby Česko bylo rájem pro bohaté. A když bude rájem pro bohaté, bude rájem i pro ty ostatní. Po pravdě řečeno, nemám pocit, že žiju v ráji.

Všem, kteří nechtějí platit za naftu a benzín přes 30,- Kč/litr.

13. března 2010 v 17:43 | Otto Tomáš
Předejte tuto zprávu vašim přátelům, a to kvůli vedení inteligentní války proti naftovým společnostem.

Říká se, že cena benzínu brzy překročí 1,50 Euro za litr. Chcete, aby se cena snížila? Musíme společně a solidárně reagovat!

Někdo přišel na geniální myšlenku, a to mnohem více smysluplnější než byla ta - nekupovat benzín v určitý den v dubnu nebo květnu. Naftové společnosti se této myšlence velmi dobře zasmáli, protože věděli, že když nebudeme kupovat benzín, ublížíme si tím jen sami sobě.

Avšak následující nabídka se může ukázat jako velice účinná, pokud bychom ji všichni striktně dodrželi!
Dejte si čas s přečtením této zprávy až do konce a spojte se s námi.
Naftové společnosti nám vnucují myšlenku, že jejich ceny jsou pro nás velmi výhodné. Ale vy si myslíte, že výhodné je kupovat benzín za 58,9 centů za litr.
A to my také!
Musíme jim tedy společně ukázat, že jsme to my kupující a ne oni prodávající, kdo bude regulovat ceny nafty na trhu, protože vzhledem ke každodennímu zvýšení cen benzínu musíme reagovat jako spotřebitelé!
Můžeme mít skutečný vliv na trh s benzínem, pokud tuto akci povedeme všichni společně ve válce proti těmto cenám.

Takže tady je návrh: Nekupme ani kapku benzínu u dvou nejdůležitějších naftových společností (ve skutečnosti je to stejně pouze jedna)
SHELL a ESSO.
Pokud oni neprodají benzín, budou muset snížit jeho cenu. Pokud oni sníží ceny, ostatní společnosti je budou muset následovat.
Aby to mělo skutečný vliv, musíme získat spolupráci miliónů klientů SHELLu a ESSA. Dodržením tohoto nám dává možnost toho dosáhnout.

Tato zpráva byla zaslána přibližně třiceti osobám. Jestliže každý z nich to pošle zhruba deseti dalším (30x10 = 300), a tito udělají to samé (300x10 = 3000) atd., tuto zprávu může obdržet více než 30 000 000 spotřebitelů.
Všechno, co musíte udělat, je to, poslat tuto zprávu deseti lidem a požádat je,aby udělali totéž. A samozřejmě nezapomeňte bojkotovat
SHELL a ESSO !
Toť vše, pokud si myslíte, že můžeme společně vyprovokovat cenu benzínu, pošlete tuto zprávu všem vašim známým.
Zkusme to, nemáme co ztratit !

S pozdravem
Otto TOMÁŠ
tel.:608 808 900

priprava@cnesbau-export.com



O Š P I T Á L U a T R O C H U O C H A R I T Ě

11. března 2010 v 19:39 | D. V.

Vesele, jen vesele, život musíš brát,
když se tváříš kysele, kdo tě má mít rád …

Ono se to povídá, dokonce notuje, když se neleží na nemocničním lůžku. Dny, týdny a hlavně noci za zvuků "cirkulárky". V takové síle a v kterékoli denní i noční době dovedla chrápat paní v rohu u dveří. Spaní v čudu. Žádné špunty do uší, polykání prášků na spaní, počítání oveček česky, německy, španělsky, rusky a v jiných verzích do sta, to vše k ničemu. Ničevó? Kruhy pod očima se prohlubovaly, jinak všichni zdrávi, že?
Přáli byste si nadstandard, jednolůžkový pokoj s určitou zárukou klidu, byť jen ve vašich dočasných čtyřech stěnách? Přát si můžete, žádat ústně, třeba i písemně. Nic víc. Vyhověno nebude, s dodatkem, že se nacházíte v nemocnici a ne v hotelu. Lékař-chirurg sice ochotně přislíbí, ale staniční sestra má očividně rozhodovací pravomoc. Lakonicky sdělí, že jistý pacient si dávno předem jediný jednolůžkový pokoj na oddělení ortopedie rezervoval. Že by koordinace vázla? No, náhlý úraz předem naplánovat nelze a vyšší protekce není k dispozici.
Když uplyne určitý čas, ocitnete se rádi, neradi, v pavilonu rehabilitace. Vládne zde trochu jiný duch i odlišný vzduch. Primářka-docentka, se svou početnou kamarilou, projde spěšně příslušné oddělení jednou týdně, však více času na rozlehlou budovu, včetně oddělení dlouhodobě ležících, jí asi nezbývá.
Některé z ošetřovatelek, nikoli v původním slova významu, i když
zdaleka nejde o
všechny, vám brzy dají najevo, kde se nacházíte. Jen tak prohodíte, že postrádáte skleničku. Máte žízeň a chcete si natočit vodu, mimochodem výbornou z vlastního nemocničního vrtu. Skleničku dostanete, ale předtím vynadáno, že máte zbytečné kecy. A vůbec, nenacházíte se v Intercontinentalu, zdůrazní sestra, nadmutá k prasknutí vlastní důležitostí. Přidělena jí totiž toho dne služba na inspekčním pokoji.
Určité potíže si způsobíte, v denním čase zřejmě nepatřičném, prosíkem o čaj. Copak nevíte, že sladký, případně hořký, je rozvážen až o osmé večerní? Zároveň s výměnou plen, plastových kalhotek, pytlíků na stolici. Naprostá většina pacientů, pacientek musí být takto obsloužena. Smradu jak v Cařihradu. Větrání? Na zdvořilé požádání. Chudinky sestry. Jedna ruka s rukavicí činí zadost tělesné čistotě nemocných, druhá bez rukavice točí z kotlíku čaj a roznáší jej k lůžkům pacientů. Brr…Večerní léky nutno zapíjet, naštěstí je tu ta dobrá voda a též nápoje, přinesené návštěvníky.
S vydatnými porcemi léků se to má, jak kdy. V lepším případě je sestra vysype na noční stolek, v horším pacientovi z ruky do úst a ještě si počká, až spolykáte. Běda, když nekloužou hrdlem dost rychle, hlavně rozměrná antibiotika.
V pondělí je polívčička, v úterý je hrách a čočka, ve středu je zelí, jako čert kyselý…
Polévka z kyselého zelí, zvaná zelnice, je určitě příhodná na dobrý metabolismus, zvláště, když tělo trpí nedostatkem pohybu. Tím spíše chutně uvařená a vydatná. Týden co týden, někdy ovšem naservírovaná spíše vlažná. Kuchař v menze, odkud se strava pro nemocnici dováží, svede i dobrou svíčkovou. Šest plátků knedlíků, maso měkké, inu jako v dobré restauraci. Velká krajská nemocnice nemá vlastní kuchyni, šéfové ji museli zavřít na příkaz hygieniků. To jsou věci, že? Není tedy divu, že oběd připutuje ke strávníkům v nemocnici, v období tuhých mrazů a za hustého sněžení, spíše vystydlý. Však si můžete přihřát v mikrovlnce, houkne sestra. V kuchyňce, kam je jinak přísný zákaz vstupu.
O pomeranče žádná nouze, proto dennodenně k večeři, navíc rohlík i dva, někdo zvolí chléb, k tomu tavený sýr anebo v igelitu zatavená uzenina. Cukrovkáři dostanou k injekci insulinu pozdní příděl ovocné svačinky. A budiž tma. Odbila jednadvacátá hodina, pročež lampa už nesvítila.
Hořela lípa, hořela, pod ní panenka seděla,
jiskřičky na ni padaly,mládenci pro ni plakali...
Anebo podle Jana Vodňanského: Dům hoří, dům plápolá, dědeček se češe…A ještě: slavný film Miloše Formana Hoří, má panenko
Jenže zde už přestává veškerá legrace, začíná to být ukrutně vážné: jde o jeden, za podivných okolností, náhle zmařený lidský život. Na pacientku v oddělení interny, stále téže krajské nemocnice, dopadly střepy hořící, funkční zářivky. Kdoví jak a kdoví odkud? Uhořela ve věku 79 let na lůžku, uzavřeném kovovými postranicemi. Zřejmě neschopna pohybu. Prý nevyléčitelně nemocná? Kdo a co zanedbal? Vyšetří policie? Anebo se přičiní investigativní novináři, ať už seriózní či bulvární, lační spíše vražd, homosexuality a pedofilie, střetů neonacistů a násilí fanoušků, případně technoparty? A bude informována veřejnost?
Máme přehršel institucí, které se zabývají lidskými právy. Právě do jejich kompetence patří i ochrana zdraví a životů občanů. Je dobře, že jejich zájem platí těžce postiženým Haiťanům, nejnověji i Chilanům, že si velmi často všímají, co není v pořádku v Tibetu nebo na Kubě, ale co takhle spoluobčané? Asi méně atraktivní. Však známe své pappenheimské, že?
K Budějicům cesta, ale že je ouzká,
Kdyby naši páni dovolení dali, je tam holka hezká …
Pro katolickou Charitu pracuje nejedna pěkná panenka. Všechny zdvořilé, úslužné, ochotné pomáhat, vyhovět přání zákaznic a zákazníků, většinou postarších, více či méně nepohyblivých. Rozumí se za úplatu, jež někomu může připadat symbolická, jiného trošku bolí.
Pracovnice-pomocnice procházejí nezbytným školením, tu základním i vyššího stupně. Podle toho pak fungují. Městská Charita je rozdělena do tří středisek, neboť zákazníků přibývá. Nad nimi úřaduje ústřední správa. V poledne je spěšně rozváženo jídlo v menážních soupravách, za půjčovné (co je zadarmo, toho si zákazník ani neváží). Čistě umyté nádobí z předešlého dne vrátíte a obdržíte nové s čerstvým, na přání až přespříliš "dietním" obědem. Polévka rovná se omáčka a naopak. Světe div se, prý zase ze stejné menzovní vyvařovny. I o víkendu doveze firemním autem paní Jana.
V týdnu se objevují stále nové tváře. V paměti uvízne Dáďa z Doudleb, obce proslavené jihočeským folklorem, několikrát dorazí čilá a obratná Martina a kdoví, jak se všechny příchozí a mizející charitní pracovnice jmenují. Dívky a paní obstarají nákupy, pomohou s úklidem, převlekem lůžka, praním. A hotovo. Vy se můžete věnovat osobní hygieně, ve špitále naučenému procvičování těla, případně zápiskům, aby se na nic a pokud možno na nikoho nezapomnělo.
Proč bychom se netěšili, když nám Pánbůh zdraví
Česká medicína, jež se tradičně těšila vysoké úrovni v mnoha oborech, i nadále usiluje držet krok s vyspělým světem. Navíc někteří čeští lékaři pomáhají v zápase se zákeřnými chorobami v rozvojových zemích. Takže po výčtu mnohdy frapantních a zčásti lajdáctvím způsobených zbytečných nedostatků, nezbývá než zapět píseň chvály na um operatérů v souhře s anesteziology a celým teamem. Pak už hodně záleží na pacientovi, aby v souladu s náročnou postoperativní terapií, pod vedením snaživé lékařky, optimisticky věřil v možnost uzdravení.
Naprosto zvláštní ocenění zaslouží rehabilitační odborná sestra, která naučí co a jak cvičit, aby se především nohám a rukám vrátila dovednost pohybu. Vždycky usměvavá, v dobré náladě, proto vyhlížená a toužebně očekávaná. Paní Zuzana působí jako dobrý duch, v atmosféře nejednou citelně nervózní, převážně hektické a nadměrně hlučné. Však už víte, nejste v hotelu, ale v nemocnici. A to v české, krajské, pod firmou akciové společnosti.
Možná by neškodilo, zajet se podívat na poměry v okresní nemocnici u sousedů, coby kamenem dohodil třeba v dolnorakouském Gmündu. I když bezproblémové zdravotnictví dnes sotva kdekoli v Evropě, nemluvíc o ostatním světě, sotva najdeme. Stále dražší terapie přístrojové medicíny a nezadržitelný nárůst věkovitých pacientů. Prý chybějí peníze na financování. Stačilo by šetřit tam, kde se jimi neuváženě nebo snad záměrně plýtvá?

Populismus

3. března 2010 v 10:06 | Ivo Adler
Populismus v politice (je to též umělecký směr) bych charakterizoval jako nadbíhání a podbízení se lidovým masám (voličů). Populismu je v politice dost a protože volíme téměř nepřetržitě, je ho téměř nadúroda. Paradoxně nejméně populistické byly komunistické vlády. Díky vedoucí úloze strany a zaručenému výsledku voleb měly nejmenší potřebu se podbízet. Naproti tomu všechny polistopadové vlády byly populistické, v tom si pánové nemají co vyčítat. Pozná se to snadno. Všechny totiž měly větší vydání než příjmy. V prvních polistopadových letech to ještě šlo. Byla tu aktiva nashromážděná komunisty a tak se
vyšší spotřeba než příjmy s nimi dala financovat. Je pravda, že to byla aktiva mnohdy těžko dobytná, ale polistopadové vlády se s tím příliš nepáraly - prodaly je pod nominální hodnotou, jen aby bylo na okamžitou spotřebu. Ten Listopad se nám přece musí vyplatit!
Aktiva ale brzy došla a tak se začalo hospodařit na dluh. Nebylo jediného roku, kdy by příjmy státu byly vyšší než jeho výdaje. Politické strany, zastoupené ve vládě a s většinou v parlamentu si tak kupovaly přízeň nás voličů. Za co zaslouží zvlášť nakopat do prdele, kupovaly si nás za naše peníze. Je to přece náš dluh, který budeme muset splácet my, naše děti, naši vnuci. Není to žádná česká specialita, děje se tak všude. Island zachránila od státního bankrotu mezinárodní půjčka, Maďarsko jakbysmet, Lotyšsko a teď se veze Řecko a ohrožený je celý jih Evropy. Obyvatelstvo bije na poplach - nechceme státní bankrot: co naše důchody, úspory, sociální dávky a platy státních zaměstnanců. O veřejných rozpočtech nemluvě - rozpočtech obcí a měst, zdravotních pojišťoven a co já vím ještě. A tak politické strany slibují - zkrotíme státní dluh.
Mezi námi děvčaty - ten dluh je nesplatitelný. Státní dluh financují bohatí. Ať už přímo, nákupem státních dluhopisů nebo prostřednictvím peněz, které mají v bankách a banky půjčují státům. A co se stane, když dlužník zbankrotuje? Věřitelé dostanou buď málo nebo nic. Proto proti státnímu dluhu bojují především pravicové strany, které vyjadřují zájmy bohatých vrstev obyvatel. Levicovým stranám to zase až tak na srdci neleží. Jejich voliči nekupují státní dluhopisy ani nemají horentní sumy v bankách. Státní dluh vlastně představuje transfer od bohatých k chudým, ovšem s tím, že chudí jednou tento transfer vrátí. Ovšem ani levicové strany by se neměly stavět vůči státnímu dluhu tak laxně. Růst státního dluhu není dobrým vysvědčením pro žádnou vládu, levicovou nevyjímaje. Podrývá politickou stabilitu a růst ekonomiky. Státy se tím pádem stávají nedůvěryhodným partnerem. Ledaže by levicové strany šly vědomě na strategii: ano, stát zbankrotuje a bohatí si budou muset svoje pohledávky umáznout. Žádné vracení transferu nebude. U některých "rozvojových" zemí se tak stalo. Dluhy jim byly odpuštěny. Ovšem jít na tuto strategii v nejvyspělejších kapitalistických zemích je velice riskantní a bolestivé řešení s neodhadnutelnými následky. Proto je kolem toho tolik kraválu.

Deflorace VIII

1. března 2010 v 11:33 | D. V.
Po chvíli objímání a polibků jsem Vaškovi navrhla: "pojď, budeme spolu tancovat." "Tady, bez muziky?" Vašek si s mojí výzvou očividně nevěděl rady. "To nevadí, že nemáme muziku, budeme tancovat bez ní." Vzala jsem ho za ruku a přinutila vstát. Díky předchozímu mazlení Vaškovi stál. Stoupla jsem si před něj a začala se pohybovat v bocích a potřásat prsy. Vaškův široký úsměv byl neklamnou známkou, že se mu můj tanec líbí. Nejdřív nesměle, postupně ale stále odvážněji začal házet svým penisem nahoru a dolu. Nakonec s ním divoce házel až mu pleskal o stehna a břicho. I já jsem přidala na důrazu a rychlosti pohybů. Bylo jasné, že tohle nebudeme moci provozovat dlouho. Vašek mně naléhavě objal v pase a přinutil mně kleknout si u plochého kamene na hrázi, porostlého mechem. Klekla jsem s široce rozevřenýma nohama a lokty se opřela o kámen. Vašek se opřel o kámen koleny a zezadu do mě vniknul.
Takové spojení jsem ještě nezažila. Chvilku nám trvalo, než jsme svoje pohyby sladili, ale pak jsme se jim věnovali se stojí divokostí, jako před chvílí tanci. Konečně jsme měla při milování volnost pohybu a náležitě si jí užívala. Vašek za mnou vzpřímeně klečel a přidržoval si mně za boky. Narážel do mě zezadu a já mu odpovídala protipohybem svých boků. Navíc jsem se při tom prohýbala a tím ho donutila, aby úhel jeho penisu odpovídal úhlu mojí pochvy. Brzy jsme se dostali do finiše. Otáčela jsem hlavu ze strany na stranu, házela poprsím a boky zleva doprava. Hlasitě jsem sténala a Vašek se choval jako kanec, který se páří se svou sviní. Po skončení jsme se oba sesunuli s kamene a opírajíc se o něj, hlasitě jsme oddechovali. "Ty jsi … boží," řekl uznale Vašek. Jen jsem se spokojeně usmála.
"Pojď do vody," potřebovala jsem se opláchnout. Voda nás uklidnila, vrátili jsme se na svou deku. Leželi jsme na dece na zádech, dívala jsem se do letního nebe a přemýšlela. Letošní prázdniny budou pro mě nezapomenutelné. S Vaškem se nepochybně rozejdeme . On chce jít na gympl a pak na vysokou a mně gympl vůbec neláká. Ani naši nejsou pro gympl a kdo ví, jak se naše cesty budou vyvíjet. Ale s Vaškem dál budu udržovat vztah. Do konce prázdnin antikoncepce bohatě stačí. Není příliš pravděpodobné, že bychom se intimně stýkali, až skončí prázdniny. A jaké budou příští prázdniny, to se ještě uvidí. Byla jsem vděčná Vaškovi a taky mámě, že jsem mohla bez rizika vstoupit do světa dospělých. Ode dneška pro mě sex už není tajemstvím a místo jak a co se můžu starat o to, jaký je ten, s kým to chci dělat. Vedle krásných zážitků je to nakonec to nejdůležitější, co si z letošního léta u rybníka odnáším.