Únor 2010

Ženská obřízka

24. února 2010 v 13:41 | ivo Adler
Je všeobecně známo, že arktické druhy živočichů usilují ve svém vývoji o co nejmenší tělesný povrch, kterým minimalizují tepelné ztráty - např. arktická liška má mnohem menší uši i ocas než její tropická příbuzná. Markantní je to u slona, který má poměr mezi váhou a povrchem těla (bez uší) velice nepříznivý. A právě uši tady fungují jako přídavný chladič, který umožňuje snižovat tělesnou teplotu. Lidé se této přírodní zákonitosti nijak nevymykají, tropické rasy přirozeně usilují o větší tělesný povrch než seveřani, kteří tělesným povrchem spíše šetří. Velikost pohlavních orgánů sice nehraje v této energetické bilanci nějak zásadní roli, bez vlivu však úplně není. A kde jinde by se důsledek této energetické bilance měl projevit jinde než u afrických černochů, kteří žijí v tropech od úsvitu lidstva. Reprezentativní statistické šetření, které by porovnalo velikost penisu mezi africkými černochy a Evropany, samozřejmě ve stavu ztopoření, sice chybí, ale lze se domnívat, že černoši jsou po této stránce lépe vybaveni než Evropané, zvláště jejich skandinávský typ. Fotodokumentace k mému článku William Shakespeare je toho skromným, leč výmluvným důkazem.
Co platí pro muže, platí i pro ženy. I tady platí, že velikostí klitorisu a stydkých pysků černošky předčí bělošky. Klitoris i stydké pysky vystupují ze stydké rýhy zvláště v pokročilejším věku velice výrazně, a to nejen ve stavu pohlavního vzrušení. Afričtí černoši velmi záhy přišli na to, že ženu zrovna dvakrát nezdobí, když jí to tam visí jako záclony. I když jsou černošské kultury (Křováci), které tento stav považují za estetický a ženy své stydké pysky uměle zvětšují (hotentotská zástěrka). Podobná praxe prý byla známa i v Polynésii. Aby se neestetickému vzhledu
vnějších ženských orgánů předešlo, černoši vynalezli ženskou obřízku.
Před několika dny jsem na satelitu viděl maďarský dokumentární film o Etiopii, kde byla právě ženská obřízka zdokumentována. Maďarští dokumentaristé občas vycestují a natáčí filmy, které se zabývají především lidmi dotyčné krajiny. Naši dokumentaristé se potápí k vrakům, lezou do jeskyň či loví ryby, což většinou zajímá jen je samotné. Zážitek z ženské obřízky byl velmi otřesný. Byly totiž provedena na velmi malém děvčátku, asi dvouletém. I v Etiopii je totiž tento barbarský zvyk zakázán a aby dítě nemohlo svého trýznitele udat, provádí se ve věku, kdy si ho nepamatuje. Že by za provedení obřízky byli odpovědní rodiče, k tomu se Etiopané radši nepropracovali. V podstatě se dá říci, že ženská obřízka je
labioplastika (viz stejnojmenný šlánek), provedená ovšem tím nejbrutálnějším způsobem. Nikoliv náhodou je labioplastika nejvíce rozšířená v Jižní Americe v oblastech, kde panuje tropické podnebí a kde je vysoký podíl černošské populace v obyvatelstvu. Jižní Amerika je přece jen kulturně o něco výš a je také o něco bohatší.
Řešení je nasnadě. Milý tatínku, máš obřezanou dceru, tak dostaneš pětadvacet na holou. Když řekneš, kdo to udělal, umázneme ti deset ran a ty dostane ten, kdo to udělal. Leckteré kmenové čarodějnice by z výprasku nevyšli. Někdy se osvěta musí šířit rákoskou. Je znám příklad jednoho pruského krále, který také k takovému postupu sáhl a nebyl zdaleka jediný. Na Němcích je to dodnes patrné.

Koho svléknout do naha

22. února 2010 v 10:08 | Ivo Adler
Tak jsem si včera na ČT1 v Otázkách Václava Moravce poslechl rozhovor se dvěma "bývalými", kteří by se tuze rádi stali současnými Mirkem Topolánkem a Milošem Zemanem. Kromě nervy drásajícího kašle Mirka Topolánka (nějak mu ty dovolené nesvědčí) jsme se dozvěděli spoustu zajímavých věcí. V řadě případů existuje mezi oběma pány dojemná shoda, někdy se liší. Ta rozdílnost se mimo jiné týkala názorů, jak potírat korupci. Mirek Topolánek zaníceně hlásá: nemůžeme chtít od každého boháče, aby se svlékal do naha (rozuměj dělal přiznání majetku a příjmů), to je buzerace občana. A navíc - dodávám já, co kdyby se přišlo na nějakou nepravost. Ať se svlékají do naha pouze ti, co od státu něco chtějí - od dodavatele miliardových zakázek po příjemce sociálních dávek. Miloš Zeman mu kontroval - ať se svlékají do naha všichni, kdo mají majetek od nějaké hranice. Ať prokáží, jak ho nabyli.
Vzpomněl jsem si v této souvislosti na jednu historku (nebo je to anekdota?). Pošle cikán dítě pro kořalku a před tím ho důkladně seřeže. Ptají se ho: proč mlátíš to dítě, vždyť nic neudělalo. Cikán jim odpoví - až tu kořalku vypije, bude už pozdě. A to je příklad naší státní správy. Naše státní správa upíjí z naší společné kořalky kde může. Ve zmíněném pořadu zaznělo, že korupce v soukromém sektoru je asi u 8 % zakázek (bodejť by ne, podnikatelé už se naučili, jak předejít vzájemnému okrádání), u zakázek veřejného sektoru je to asi 15 % případů. A to je asi viditelná část ledovce. Václav Moravec se ptal místopředsedy Asociace drobných a středních podnikatelů a živnostníků, zda jim nedělá problém jak vykázat úplatky v účetnictví. Ten odpověděl, že vůbec ne. Úplatky se poskytují přes třetí osoby, pomocí fiktivních služeb a jinými kanály. Pokud ovšem podnikatel nesáhne do šrajtofle a nezaplatí to takříkajíc "ze svého". Ukazuje to mimo jiné, že práce finančních úřadů stojí za hovno a omezuje se v podstatě jen na kontrolu početní správnosti podaných daňových přiznání. Každý podnikatel zná spoustu možností, jak ten berňák oblafnout a tím okrást nás všechny.
Strávil jsem teď pár dní v nemocnici (zdravotní potíže spojené s věkem) a byl jsem na pokoji mimo jiné taky s jedním drobným podnikatelem. Bylo to velmi poučné. Bez obalu přiznal, jak ho sralo, že musel platit daňové minimum bez ohledu na výsledek podnikání. Výsledek podnikání si on dokáže upravit, ale před daňovým minimem není kam uhnout. Naštěstí ODS vyhověla volání podnikatelů (kdo čí zájmy hájí) a daňové minimum zrušila.
Jak z této šlamastyky ven? Jednoduše. Souhlasím s Mirkem Topolánkem, aby se svlékali do naha ti, co od státu něco chtějí. Ale máme taky spoustu důvodů k tomu, abychom vyjádřili svou systémovou nedůvěru vůči práci a bezúhonnosti státního aparátu. A proto přiznání příjmů a majetku budou podávat nejen ti, co od státu něco chtějí, ale také ti, kdo o něčem rozhodují. Počínaje poslanci a senátory, přes ministry včetně premiéra, vysoké státní úředníky, soudce, primátory atd. Svěřujeme vám do rukou osud státu, tak musíte souhlasit s tím, že vám budeme koukat do kuchyně. Jestli se vám to nelíbí, tak jděte od válu.

Deflorace VII

20. února 2010 v 14:46 | D. V.
Vašek mně chtěl dobývat, ale ne nějaké ťu, ťu, ňu, ňu; chtěl mě dobýt silou. Chytil mně v pase a smýknul se mnou na.deku. Zděšeně jsem vykřikla, ale moje smějící se oči mu řekly: můžeš mě mít, když mě přemůžeš a začala jsem se bránit. Vašek mně zmáhal silou a já se mu silou bránila. Chtěl mi sundat ty kalhotky. Nebyl surový, nepůsobil mi žádnou bolest, to já jsem vůči němu byla surovější. Lámala jsem mu prsty i škrtila. Vašek funěl námahou i vzteky, jak se mu bráním. Přitom jsme oba věděli, že to je jen hra mezi námi. Nakonec se mu podařilo přikleknout mi jednu ruku, druhou mi přidržel a volnou rukou mi kalhotky stáhl. To už jsem se nebránila. V momentě jsme byli oba nazí.. Co jsem na Vaškovi obdivovala, to bylo, jak dokázal přejít od použití síly k projevům něžnosti. Oba jsme byli zápasem pořádně rozparádění. Položil mně, teď už bez násilí a sklonil se nade mnou. Jednu ruku podsunul pod mou hlavu a druhou mně hladil po celém těle. Pak na mně nalehl a spojil se se mnou.

Objal mně kolem hrudi, pevně mě stiskl a začal mně zpracovávat. Vaškova váha a jeho pevné sevření způsobily, že jsem byla téměř bez dechu. Lapala jsem po dechu, svíjela se pod ním a snažila se nadechnout aspoň pomocí bránice. Řvala jsem, co mi kapacita plic stačila, oči vytřeštěné, obličej strhaný do křečovité grimasy. Tahala jsem Vaška za vlasy ve snaze se alespoň trochu vyprostit. Teprve když začal stříkat jsem napůl udušená mohla alespoň trochu vydechnout. S každým výstřikem Vaškovo sevření sláblo. Jen co byl hotov, nešetrně jsem ho ze sebe shodila. Hluboce a překotně jsem oddechovala. Je to zvíře, pomyslela jsem si.
V krátké historii našeho milování tohle byl zážitek nejsilnější. Vašek ležel vedle mně a taky zhluboka oddychoval. Pocítila jsem náhlý příval síly, pevně jsem Vaška objala a přitiskla ho k sobě. Chytla ho za vlasy na temeni a dala mu pusu. Překvapeně se na mně podíval. Nakonec mu hlava vyčerpaně klesla a zůstal ležet vedle mě na boku, objímajíc mně rukou v pase. Pomyslela jsem si, teď je vhodná chvíle a zeptala se ho: "Co uděláme s tou Dášou?" Vašek byl ve stavu rozdávání statků a majetku a tak jen řekl: "přiveď jí." V duchu jsem si blahopřála, jak jsem šikovná. "A co když ti rozkvete?" využila jsem Vaškova slovníku, abych se zeptala. "Zvládnu to," ujistil mně Vašek. Stíny se prodloužily, byl čas jít domů. Ještě jsme zkontrolovali, jestli oheň opravdu uhasl a šli jsme domů.

Druhý den jsme obě natěšené spěchaly k rybníku. Svlékly se a čekaly na Vaška. Přišel, jako obvykle, o něco později. Přivítala jsem ho svým povstáním a Dáša následovala mého příkladu. Vašek se bez ptaní svlékl do naha. S potěšením jsem si všimla, jak má Vašek nalitý penis, i když neměl erekci. To vypadá slibně, pomyslela jsem si v duchu. Dáša byla Vaškem nadšená, pozorovala ho s otevřenou pusou. Tentokrát jsem Vaška posadila doprostřed, abych se s Dášou sestersky podělila. Vašek si sedl uvolněně, nohy trochu od sebe. Oddaně jsem se k němu přitiskla a položila mu ruku na stehno, těsně u jeho penisu. Hrozně ráda bych mu na něj sáhla, ale bála jsem se, abych ho před Dášou neztrapnila. Ani to nebylo třeba, Vaškovi se spontánně postavil a ani se nesnažil svojí erekci skrýt. Dáša nadšením vypískla. "Půjdeme do vody?" navrhla jsem, rozpačitá i za Vaška. Vašek přikývl a vstal, mužně potřásajíc svým penisem. Dáša před ním začala spontánně poskakovat s netajeným obdivem. Její chování bylo tak nakažlivé, že i já jsem se pustila do dráždivého tance. Nakonec, když se můžou holky natřásat před klukama na diskotéce, proč bych se nemohla natřásat před Vaškem jen proto, že jsem nahá. V prostředí, které mě respektuje a váží si mojí nahoty, mě nahota nevadí. I Vašek naznačil několik tanečních pohybů, ale pak jsme se raději uklidili do rybníka.
Laškovali jsme, honili se a stříkali na sebe. Vašek se potápěl a pod vodou mě osahával. Dáša to sledovala s úsměvným pochopením, ale myslím, že trochu žárlila. Pak jsme šli z vody. Její chlad vykonal svoje, Vaškovi přešla erekce a vypadal velice vyrovnaně. Lehli jsme si na deku, abychom uschli na slunci. Všimla jsem si, jak se Dáša snaží nenápadně Vaška dotknout. Dáša byla ve stavu ňadra pučící, klín rašící a pohlavní vzrušení už na ní bylo znát. Nijak se s ním ostatně netajila. Odhodlaně roztahovala nohy, jakoby Vaškovi dávala najevo: podívej, i mně už kvete. I mně ale kvetla a chtěla jsem si to užít. Šťouchla jsem do Dáši a řekla, "hele, neměla bys už jít?" Dáše se moc nechtělo, ale protože hrozilo, že jí příště nevezmu, nakonec poslechla. Vašek všechno sledoval s neutrálním výrazem. Byla jsem mu za to vděčná a jen co Dáša zmizela v záhybu cesty, objala jsem ho a začali jsme se líbat.

Deflorace VI

13. února 2010 v 14:08 | D.V.
Zopakovala jsem mu celý náš rozhovor s Dášiným návrhem, aby s námi aspoň chvíli byla. Vašek samozřejmě předpokládal, že budeme všichni nazí, ale jak jsem čekala, příliš nadšený s tím nebyl. Po tom, co jsem mu slíbila, že se s ním budu milovat, mu Dáši přítomnost překážela. "Bude to jenom chvíli, pak jí pošlu domů a budeme mít pokoj." Vašek zareagoval: "víš co, já mám jiný nápad. Zvu tě zítra na opékání buřtů do pískovny." Stará pískovna byla kousek odtud v lese. Její ploché dno zarůstalo náletem. Už se v ní netěžilo, jen vyjímečně si tam někdo nakopal trochu písku na nějakou drobnou opravu. Prý ten písek byl dost hlinitý. Nejmladší část pískovny zarostlá nebyla a na nejhlubším místě byla tůň, ve které se stále držela voda. Rostl v ní rákos a orobinec. Na té nezarostlé části jsme si dělali ohně, pálili se čarodějnice a podobně. Oheň jsme uhasili vodou z tůně. V obci
se uvažovalo, že by tam obec nechala udělat nějaké lavičky a stoly, ale pak se od toho upustilo kvůli vandalům. Tak tam byly jen dvě prkna, položená přes kameny a mezi nimi ohniště. Tam mně Vašek pozval. To jsem nemohla odmítnout. "Mám něco přinést?" zeptala jsem se. "Ne, všechno zařídím," odpověděl Vašek. Řešení otázky co s Dášou bylo odloženo na později.
Jen jsem přišla domů, Dáša se mě hned ptala: "tak co, řeklas to Vaškovi?" "Řekla," odpověděla jsem stručně. "No a co on?" chtěla vědět Dáša. "Zahrál to do autu. Pozval mně do lesa. Zítra se můžeš jít klidně koupat do rybníka," nechtěla jsem zacházet do podrobností. "To budete pořád chodit do lesa?" Počkej mrško, teď tě trochu potrápím za tu tvojí vlezlost, řekla jsem si v duchu. "To nevím, Vašek o tom nechce mluvit." Když jsem viděla Dášin rozmrzelý obličej, dala jsem ji naději. "Budu na tom dál pracovat a řeknu ti." Dášu to trochu uklidnilo, ale spokojená nebyla.
Musela jsem se rozhodnout, jestli to řeknu mámě nebo ne. Nakonec jsem se rozhodla, že jí to řeknu. Kadleců jsou ve vesnici respektovaná rodina, pan Kadlec je v obecním zastupitelstvu a naše mámy si tykají z rodičáku. Když jsem to mámě řekla, zeptala se mě jen: "Neměla bys taky něco přinést?" "Vašek slíbil, že všechno zařídí," namítla jsem. "No dobrá," vzala celou věc na vědomí máma. Došlo mi to. Naši vůbec nemají námitky, že se kamarádím s Vaškem. Ale zatraceně by jim vadilo, kdybych nechtěně otěhotněla. To mně ostatně taky. Proto máma podnikla rázný krok, aby takovou možnost vyloučila. Druhá věc, kterou jsem musela řešit, bylo, jak se obleču. Kalhoty jsem zavrhla. S kalhotama se nedá nic dělat, ty buď jsou nebo nejsou. Ale se sukní může holka udělat spoustu věcí. Půjdu v sukni. A mám si vzít kalhotky nebo ne? Vašek by jistě ocenil, kdybych je neměla. Chtěla bych mu tu radost udělat, ale v pískovně přece jenom mohl někdo přijít. Raději si je vezmu. S tím jsem se vydala do pískovny.
Tentokrát Vašek přišel první. Už sbíral klestí na oheň "Mám ti nějak pomoct?" "Jo, připrav to tady, já dojdu nařezat nějaký pruty na opékání." Za chvilku se vrátil se dvěma vrbovými pruty, na kterých už udělal špičku. Vytáhl z objemného batohu čtyři špekáčky a podal mi sirky a papír, abych zapálila oheň. Sám začal připravovat špekáčky a z batohu vytáhl další potřeby. Pro každého papírový tácek, plastový pohárek na pití, ubrousky a pro oba láhev minerálky a hořčici v tubě. Bylo vidět, že se vyzná. Kadleců měli u baráku zahradní krb a venkovní sezení a v létě grilovali často. To se mi na Vaškovi líbí, že myslí na všechno. Jistě to v životě dotáhne daleko. Mezitím se oheň rozhořel a mohli jsme začít s opékáním. Sedla jsem si na prkno, Vašek vedle mě. Nepřehlédla jsem, jak se mi podíval pod sukni. Vzala jsem si ostatně tu nejkratší a nijak jsem svůj klín nehlídala. "Dneska nejsi na ostro?" zeptal se mě Vašek. "Tak chodím jenom doma." "A Dáša chodí taky tak?" Vašek nezapomněl, že Dáša taky neměla kalhotky, když za námi přišla k rybníku. "Taky," přisvědčila jsem. "Poslyš, vyzvídal dál Vašek, "to si občas musíte vidět pod sukni." "Pod sukni si vidíme dost často," řekla jsem věcně. "A to ti to nevadí?" "Připadá mi hloupý, abysme se před sebou styděly." "A co když ti rozkvete?" opsal Vašek stav mého vzrušení. "To mi nevadí. A vím, že mě Dáša v takových chvílích nejvíc obdivuje. Připadám si jako královna." "Ty jsi královna," řekl Vašek s důrazem. "Škoda, že tak nechodíš i mimo domov," zalitoval Vašek. "Kdybych měla jistotu, že budeme sami, klidně je nechám doma. Kalhotky jsou mi protivný, škrtí a tísní mně. Radši mám volnost, ale když sem může někdo přijít." Dál se už o tom Vašek nebavil.
Mezitím se nám špekáčky opekly a mohli jsme se do nich pustit. Byly to opravdové špekáčky, žádná směs mouky a sádla. Chutnaly mi, ale druhého jsem měla až až. Dala jsem kousek Vaškovi. Potom jsme, co se dalo, spálili v ohni a uhasili ho vodou z tůně. Pro ten případ měl Vašek přichystanou plastovou tašku. Co nespálil, dal zpátky do batohu. Všimla jsem si, že celou tu dobu opékání a jídla je Vašek podivně napjatý a přenášelo se to i na mně. Konečně jsem pochopila, proč je batoh tak objemný. Vašek z něj vytáhl složenou deku a vybídl mně: "pojď, najdeme si nějaké místo." Tak takhle je to tedy, řekla jsem si v duchu, ale poslušně jsem Vaška následovala. Nezarostlé místo mezi mladými náletovými stromy jsme našli brzo. Vašek rozložil deku a já jsem v jeho tváři opět spatřila ten dychtivý výraz, jako před několika dny u rybníka.

Odcházení

10. února 2010 v 14:30 | Ivo Adler
Jistě nejsem sám, kdo si povšiml, že Mirek Topolánek nějak zmizel z televizních obrazovek a z politického života vůbec. Za ODS v poslední době mluvil Nečas nebo jiný čelný představitel. Hned jsem si řekl: že by ODS došlo, že se musí toho antikomunistického čuráka zbavit? O tom, že je Topolánek antikomunistický, není třeba pochybovat. Dokázal to svou privátní medailí pro vrahy Mašíny. Ale proč čurák? Vysvětlím na příkladě. Pustil jsem se do sporu s Telefónicou O2. Ty čuráci nedodrželi smlouvu o slevách na tarifu a dokopal jsem je k tomu až po několika urgencích, ale až od doby, kdy jsem jim nedodržení smlouvy prokázal. Napsal jsem jim, že trvám na slevě od samého začátku smlouvy + náklady, které jsem s tím měl. S arogancí známé firmě vlastní (velká firma má vždycky pravdu) se na to vysrali. No nic, ještě jsem to nevzdal. Leč zpátky k Topolánkovi.
I Mirek Topolánek je známá firma. A je právě tak arogantní. Mirek Topolánek nikdy nechybuje, jen jednou to mlhavě připustil a má vždycky ve všem pravdu, až je se svou pravdou nesnesitelný. Proto je jeho politická kariéra sledem nepřetržitých úspěchů. Bez ohledu na jeho úspěchy však začal proces jeho odejití z politického života. První krok tohoto procesu bylo jeho vykopnutí z funkce předsedy vlády. Druhý krok udělal sám Mirek - vzdal se poslaneckého mandátu. Třetí krok je prohra ve volbách. Ty potvrdí, zda je tento proces nezvratný či nikoliv. Abych odtajnil, co je s Mirkem Topolánkem, z informací bulváru jsem se dozvěděl, že tentokrát není na žádné jachtě, ale společně s kamarádem Dalíkem učí ve Špindlu lyžovat své potomky. Aspoň tak. Snad nabere sílu do volebního klání. Bez ohledu na výsledek voleb si dovolím vyslovit hypotézu, že čas antikomunistických čuráků v politice končí. Od komunismus k antikomunismu je od jedné krajnosti k druhé. A ani jedna krajnost se neodpouští. Nebo snad ano?


William Shakespeare

9. února 2010 v 11:01 | Jiří Hořínek
U maturity si vytáhla jedna studentka otázku na téma Shakespeare. "No tak, slečno," vyzval ji předseda maturitní komise, "vyjmenujte nám alespoň tři díla, která napsal Shakespeare!" - "No, tak třeba - Mnoho povyku pro nic…", odpovídá studentka, "Sen noci svatojánské…, a Zkrocení zlé ženy!" - "Dobře, slečno," prohlásí předseda maturitní komise, "a dovedla by jste nám tato díla uvést na nějakém příkladu ze života?"
- "No to mohla," začervená se sice studentka, ale klidně pokračuje, "tak třeba když ho má chlap dlouhý do deseti centimetrů, tak to je mnoho povyku pro nic!...



"Když ho má do dvaceti centimetrů, tak to je sen noci svatojánské!"

A když ho má chlap do třiceti centimetrů, tak to je zkrocení zlé ženy!"


"No dobře, slečno, ale co když ho má nad třicet centimetrů?," zeptá se předseda maturitní komise. "No tak v tom případě už to není Shakespeare, ale Neruda - Kam s ním???



Stařecká užvaněnost

6. února 2010 v 9:38 | Ivo Adler
Právě jsem se vrátil z Hradu … bože, co to kecám. Právě jsem se vrátil od své praktické lékařky z preventivní lékařské prohlídky, která, jako už delší dobu, konstatovala excelentní zdravotní stav. Dá-li Pán Bůh, ještě si mě užijete, blbečkové. Na preventivné lékařské prohlídce by nebylo nic divného, zajímavé bylo, co následovalo. Když jsem se v čekárně oblékal, zjistil jsem, že můj předchůdce v ordinaci si se mnou vyměnil čepici. Poznal jsem to hned, mám totiž docela velkou hlavu. Na kvalitě mých článků je to ostatně vidět. Ten pán, byl o něco starší než já, mně byl hned v ordinaci nápadný svou nesmírnou ukecaností. Patřil do kategorie senilních staříků, kteří se snaží být vtipní za každou cenu. Netuší (jsou to blbci), že úsměv, který budí na tvářích svých posluchačů, je úsměvem útrpným.
Nejen to, vcelku platí úměra, že čím víc starý pán kecá, tím víc dokazuje svou impotenci. Ukecanost jako známka impotence. I já mám občas tendenci se rozjet - je to přece jen dáno věkem! Na rozdíl od zmíněného pána se ovšem nesnažím být vtipný, ale musím se velice snažit, abych byl jenom ironický a nebyl jízlivý až jedovatý. V takových chvílích si v duchu říkám - vole, brzdi, už je toho až až. Nejhorší ale je, že se mi to promítá i do manželského života - svoje jízlivosti si doma trénuju na manželce, která je tím pramálo nadšená. A proto si říkám: čím je člověk starší, tím méně by měl mluvit. Mluviti stříbro, mlčeti zlato. Vím, že blogy jsou především doménou puberťáků, ale i ti při troše štěstí jednou zestárnou a snad se dokážou této stařecké užvaněnosti vyhnout.

Co říká guvernér ČNB

5. února 2010 v 13:13 | Ivo Adler
Zdeněk Tůma, guvernér České národní banky, v těchto dnech prohlásil, že v našem hospodářství nastane obrat, až domácnosti začnou více utrácet. Guvernéra ČNB asi nikdo nebude podezírat z levičáctví, přesto dává za pravdu mně, který se pokládá za levičáka, když jsem v článku Karel Marx (7.1.10) napsal, že krizí zasažené země nepotřebují další investice, "ale větší kupní sílu, která by rozhýbala spotřebu". Od guvernéra ČNB k nerozeznání.
Co dělají pravicové strany, aby spotřebu rozhýbaly? Hovno! Jen idiot si může myslet, že zvýšení nepřímých daní (DPH) zvýší spotřebu domácností. Vyšší DPH naopak znamená vyšší ceny a to budou spotřebu spíše brzdit než ji akcelerovat. Slovansko už sáhlo ke snížení spotřební daně z nafty (taky nepřímá daň jako DPH), aby zvýšila spotřebu, a částečně je to kompenzace za zavedení mýtného. U nás není ani jedno, ani druhé. Politika pravice je zaměřená na to, aby před krizí co nejvíce uchránila zámožnější vrstvy a ty, chudáku, pomoz si jak můžeš. Názorným příkladem je zdravotnictví. Politika pravice se dá v této oblasti shrnout do jedné věty: bohatým zastropujeme odvody do zdravotního pojištění, aby tolik neodváděli a výpadek nahradíme regulačními poplatky. Politika levice je diametrálně odlišná: zrušit stropy i poplatky. Nechci tím tvrdit, že politika pravice je naprosto iracionální, ale nadržování bohatým z ní čouhá jako sláma z bot.

Haiti

2. února 2010 v 11:32 | Ivo Adler
Tak od zemětřesení na Haiti uplynulo už asi 14 dní. Žádnou statistiku si nevedu, ale bylo to patrně jedno z nejničivějších zemětřesení v historii, ne-li vůbec nejničivější. Odhady mluví o 200 000 mrtvých. Inu, bylo zasaženo hlavní město. Haiti je nejchudší stát na západní polokouli a tomu odpovídá i kvalita staveb. Byla mizerná. Samozřejmě, nějaký stát musí být nejchudší, otázkou je, proč je to zrovna Haiti.
Obyvatelé Haiti jsou převážně potomci bývalých otroků z Afriky. Původní indiánské obyvatelstvo Haiti bylo vyhubeno jednak represí kolonizátorů, jednak šířením chorob, proti kterým byli Indiáni bezbranní. Navíc byli zhýčkaní tropickým podnebím a jako pracovní síla se ukázali naprosto nevhodní. Tak byli nahrazeni černými otroky. Černí otroci byli vyrváni ze svého kulturního prostředí a násilně přinuceni asimilovat bělošskou křesťanskou kulturu, navíc spojenou s otroctvím. Není divu, že jí upřímně nenáviděli. Proto když Haiti získalo svobodu, ocitli se v kulturním vakuu. Neměli žádné sociální a kulturní instituce, o hospodářské síle nemluvě, které by zajišťovali jejich rozvoj. Proto jsou tam, kde jsou. Proto když došlo k zemětřesení a přestaly, alespoň na čas, fungovat centrální orgány, nebylo nikoho, kdo by organizoval záchranné práce. I dneska je v podstatě organizují Američané. Jedinou paralelní strukturou vedle státních orgánů jsou pouliční gangy, ty ovšem žádnou pomoc neorganizovali, spíše organizovali rabování a loupeže.
Tady se ukazuje, jak důležitým faktorem v životě nějaké společnosti je kultura se svými tradicemi a institucemi. A nabývá na stále větším významu. Snad včera jsem zaregistroval na ČT1 informaci, že Vlčnov bude usilovat o zapsání jízdy králů do seznamu kulturního dědictví lidstva. Registrují se tradiční výrobky, zejména potraviny. Čí jsou špekáčky či syrečky? Bez tohoto kulturního bohatství bychom za čas všichni žrali hamburgery, pili Coca Colu a chodili narvaný v džínách. Černoši na Haiti žádné kulturní bohatství nemají a tak nemají ani bohatství hmotné.
Sleduji na satelitním Spektru seriál (bohužel dost nepravidelně) Impéria. Vysílací čas je nepravidelný a pozdní. Přece jen jsem se díval na díl věnovaný středověkému Japonsku. V pořadí třetí šogun vymetl železným koštětem z Japonska křesťanské misionáře. Dobře si uvědomoval, že jsou nástrojem koloniálního ovládnutí. A díky tomu má Japonsko svou svébytnou kulturu a možná i hospodářskou výkonnost. Státy v Africe a Tichomoří zatím ponechávají misionářům volné pole působnosti. Jsou chudé a tak si říkají, aspoň někdo se bude starat o vzdělání a zdravotnictví, když my na to nemáme. A to bez ohledu na to, jaký devastující účinek pro místní kulturu má působení této misionářské sebranky. Jenže k tomu, aby se tyto státy postavily na nohy nestačí jen politická samostatnost, mnohdy dosti pofiderní, ale musí se postavit na nohy také hospodářsky a kulturně. A v tomto snažení bylo misionářství spíše brzdou než akcelerátorem.

Deflorace V

1. února 2010 v 10:39 | D. V.
Když jsem přišla domů, ségra se mě při první vhodné příležitosti, když jsme byly samy, zeptala: "Byla jsi s Vaškem?" Seděly jsme na lavičce u kachňáku, kde jsme s oblibou řešily svoje holčičí problémy. Bez rozpaků jsem přikývla. "Hele a nemohla bych chodit s vámi, aspoň na chvíli? Tady se votravuju." Tohle byl vážný argument. Zamyslela jsem se. Což o to, že bych Dáše ukazovala Vaška nahýho, proti tomu nic nemám, ráda se s ním pochlubím, i když je to jen před vlastní ségrou. Ale taky před kým jiným. Nejsem tak blbá, abych ho ukazovala nějaký konkurenční holce. "Ale co tomu řekne Vašek?" namítla jsem. "Třeba bude souhlasit, posledně se s tím docela srovnal." "No, v každým případě se ho musím zeptat. Zejtra to teda nebude. A ještě něco. Když ti dám znamení, tak se sebereš a půjdeš domů. Taky s ním chci bejt sama, to snad chápeš." S tím Dáša souhlasila.
Poněkud napjatě jsem šla příští den na schůzku. Tušila jsem, že bude zlomová. Vašek přišel, jako obvykle, o něco později. "Vždycky se hrozně těším, až budeme spolu," řekl Vašek, jen co ke mně přilehl. Že jsme nazí a že Vaškovi stojí, už jsme oba brali jako samozřejmost. "Já se taky těším," oplatila jsem mu lichotku. Vašek mně převalil na záda, objal v pase a začal líbat a hladit. Svou nohu vložil mezi moje nohy, takže se dostal trochu nade mně. "Jsi tak hezká," pokračoval v lichotkách. Příjemně se to poslouchalo. Taky jsem ho objala. Po chvilce líbání a mazlení si Vašek lehl na bok, položil si hlavu na moje rameno, a zatímco mě líbal na prsou, volnou rukou zajel do mého rozkroku. Svůj souhlas jsem mu dala najevo tím, že jsem víc roztáhla a pokrčila nohy. Vašek začal dráždit můj klitoris a já jsem za chvilku doslova hořela. Dech se stal hlubším a břicho se samovolně napínalo. I Vaškův dech se prohloubil a stal se přerývaným. Věděla jsem, co bude chtít.
"Evo," oslovil mně a naléhavě se na mně podíval. V tu chvíli jsem zaváhala. Těšila jsem se na tu chvíli a chtěla, aby k ní došlo, ale teď jsem se zarazila. Vašek si mého zaváhání všiml. "Máš strach?" "Mám," připustila jsem. "Že to bude bolet?" "To ani ne, ale že to nebude tak hezký, jak bychom oba chtěli. Vy kluci to máte jednoduchý, vystříknete a máte orgasmus, ale holky to mají složitější." "Nemáš jinou šanci, než to udělat, jinak se svýho strachu nezbavíš." Někdy dokázal být Vašek velice věcný. Uznala jsem, že má pravdu. Vašek mi udělal místo na středu deky a já jsem se pod něho nasunula. Nohy jsem přitáhla k tělu, jak to jen šlo a ještě si pomohla rukama. Vašek na mně nalehl a s temným zařváním zasunul penis do mé pochvy. Vašek se vrhl do lásky jako voják do útoku. Jediným vzepětím mně protrhl. Pronikavě jsem vykřikla, opravdu to zabolelo. Ale s každým Vaškovým pohybem se bolest jakoby odplavovala.

Ze začátku si prudce dělal místo v mé pochvě, ale postupně se uklidnil a začal mně pomalu zpracovávat. Pomalý pohyb jeho penisu v mé pochvě dělal s námi svoje. Vašek těžce oddechoval a sténal, bylo vidět, že udržet pomalý, takřka strojový pohyb mu dělá potíže. I já jsem sténala a vypínala se pod ním. Pak už to Vašek nevydržel. Začal do mě bušit skutečně jako tím beranidlem. Účinek se brzy dostavil. Začala jsem křičet, kopat nohama, zatínala prsty do jeho zad a hýždí. I Vašek do mě začal s křikem stříkat. Po chvilce bylo po všem. Vašek na mně ležel a vysíleně oddychoval. Oběma nám tělem ještě projížděly křečovité záchvěvy. Když Vaškovo vzrušení doznělo, nadzdvihl se a podíval se mi do tváře. Ležela jsem s přivřenýma očima, doslova rozražená tím zážitkem. Žádnou bolest už jsem necítila. Aniž by jeho penis opustil mojí pochvu, začal mně jemně hladit a líbat. Pohladila jsem ho po ruce a naznačila pokus si sednout. Vašek okamžitě zareagoval. Sedli jsme si. Nemohla jsem při tom zabránit, aby se mi Vašek podíval do klína. Připadalo mi hloupé se nějak zakrývat. "Pojď do vody," řekla jsem Vaškovi. Potřebovala jsem ze sebe spláchnout krev, sperma a Vaškovo sliny.
Plavali jsme pomalu a mlčky, jakoby slavnostně, přes rybník. Připadalo mi, že přeplouváme ze břehu dětství na břeh dospělosti. Na druhé straně rybníka mě Vašek objal. "Bylo to …úžasný," těžce hledal slova. Nesměle jsem se usmála. "Nemrzí tě to?" zeptal se mně. "Ne," odpověděla jsem víc úsečně, než jsem si přála a začala plavat zpátky přes rybník. Na hrázi jsme si lehli na vyhřátou deku, vystavujíc těla slunci. Ten zážitek v nás ještě dozníval. "Budeš to se mnou dělat?" chtěl vědět Vašek. Jen jsem pokývla hlavou, otočila se k němu bokem a položila hlavu na jeho prsa. Teď je vhodná chvíle, pomyslela jsem si, abych mu řekla o svých patáliích s Dášou.