Leden 2010

Sunny days II

30. ledna 2010 v 15:32 | Ivo Adler
No vida, už je to tady. Cestovní kancelář Sunny days nechce žádná pojišťovna pojistit proti úpadku a tak končí jako CK a budou dál fungovat jako cestovní agentura. Život mi zase dal za pravdu. O Suny days už píšu potřetí (naposledy 19.8.09) a vždycky jsem je haněl a varoval před nimi. Teď jsou už blízko krachu, alespoň doufám. Jedna věc na nich, a vůbec na všech cestovkách tahá za vlasy. Je to doporučení našich sdělovacích prostředků, abychom si, než koupíme nějaký zájezd, zjistili, zda je cestovka pojištěná. Mám trochu jiný návrh. Což takhle zakázat nepojištěným cestovkám zájezdy prodávat? A jeho porušení posuzovat jako trestný čin podvodu a dotyčného zavřít až zčerná (to mám ze Švejka).
Celá kauza mi trochu připomíná zloděje před soudem. Zloděj se hájí: ano, okradl jsem poškozeného, ale poškozený při okrádání nic nenamítal a tak jsem měl za to, že s okrádáním souhlasí. Přece kdo mlčí, souhlasí. Naše právo je ke zlodějům příliš benevolentní, a proto nás okrádá kde kdo.

Disent

28. ledna 2010 v 15:29 | Ivo Adler
Předminulý příspěvek jsem převzal od Jiřího Wolfa, jednoho z našich disidentů. Ne snad, že bych s ním souhlasil do všech důsledků - jeho nenávist ke komunismu je přímo chorobná, ale v jednom je jeho článek cenný: ukazuje skutečný morální profil vůdců Sametové revoluce, Václava Havla zvláště. Přesto se ještě dnes najdou lidé, kteří ho glorifikují a co je ještě horší, kteří této glorifikaci věří. Mám vzdálenou příbuznou, která rovněž byla disidentkou a chartistkou, i když k chartistické šlechtě nepatřila. Ptal jsem se jí, zda zná Jiřího Wolfa a jestli může potvrdit skutečnosti, které ve svém článku uvádí. Odpověděla mi, že Jiřího Wolfa zná a že může osvědčit jen skutečnosti uváděné o Bendových a v tom že má Wolf pravdu. Její osud byl ale mnohem příznivější. Po Srpnu její dvě dospělé dcery emigrovaly přes Jugoslávii do Rakouska, její manžel (člen KSČ) byl po srpnu vyloučen a musel opustit i svou práci v redakci Rudého Práva. Protloukal se potom všelijak. To asi také vedlo k tomu, že oba podepsali Chartu 77. Určité formě šikany vystaveni byli - odposlechy, vyslýchání, odpojení telefonu. Ale když požádali o povolení k vystěhování do Rakouska v rámci spojování rodin, bylo jim to bez problémů umožněno.
Dnes už je moje příbuzná sama, manžel jí zemřel. Stále má ale problémy se svou identitou. Kam vlastně patří - do Česka nebo do Rakouska? Bydliště má tam i tady, občanství rovněž dvojí. Ovšem pokračující stáří a nemoci ji nutí k tomu, aby se rozhodla. Myslím, že to Česko vyhraje, i když občas vzdychá po Rakousku. Dcery s mámou nepečou, popravdě řečeno, je z ní poněkud nevrlá stará dáma. A tak jí bude nakonec Česko dobré. Jeden společný znak ale mají snad všichni disidenti. Je to pocit určité výjimečnosti, kvůli kterému si zasluhují zvláštní ohledy. Oni jsou něco extra. Je to skupina lidí, které spojuje egoismus, exhibicionismus a kverulantství, jak jsem o tom už psal v předchozích článcích (10.8.09 a 19.2.09).
Ještě v jednom ohledu se mohu k Jiřímu Wolfovi přihlásit - je to existence informačního embarga. Stejný poznatek se objevuje i v článku Jiřiny Šiklové. Mé zkušenosti jsou podobné - u nás se může tisknout a vydávat jen něco. I když, pravda, vlastním nákladem mohu vydat cokoliv. I televize, zvláště ČT, informuje velice výběrově. V tomto smyslu zápas o informace pokračuje dál. Disent měl svou Svobodnou Evropu, Hlas Ameriky, samizdat a ústní podání. Dnes máme jednu obrovskou výhodu - a tou je, jak správně poznamenává Jiří Wolf, internet. Díky internetu existuje paralelní informační síť, která rozbíjí informační monopol oficiálních sdělovacích prostředků. Jen je třeba vědět, kde tyto paralelní informační zdroje jsou a systematicky je využívat. Samozřejmě existuje snaha svobodu informací na internetu omezit. Patří sem registrace diskutujících na internetu, výzvy k upozorňování na "nevhodné" příspěvky a jejich mazání. Ale vcelku internet představuje obrovský nástroj šíření pravdivých informací. A vládnoucí elita nemůže této svobodě na internetu zabránit. Když kritizují Čínu za cenzuru na internetu, nemohou ji sami zavádět. Využijme internetu k výměně pravdivých informací.

Chlamydie

26. ledna 2010 v 9:39 | Ivo Adler
Jak jsem se minulý týden dozvěděl z televizního pořadu Sama doma, je nový hit pohlavně přenosných chorob - chlamydie. Tento pořad je mi sice z duše protivný kvůli afektovanosti moderátorek, navíc patří do toho okruhu publicistiky, které je doslova mraky - proč krásná a
úspěšná žena nemá chlapa. Upřesním - chlapa na jedno zašukání samozřejmě má, ale nemá chlapa na celý život. Hned si odpovím - protože je to kráva. Jsem teď sám doma, úderem dvanácté usedám k obědu a úderem půl jedné začínám mýt nádobí a to mám ještě puštěnou televizi, jak jsem při obědě poslouchal zprávy. Tak ten pořad, který v půl jedné začíná, mám jako zvukovou kulisu. A tak jsem se dozvěděl o chlamydiích.
Jsou to bakterie přenosné především pohlavním stykem, které pohlavním orgánům muže i ženy vůbec neprospívají. Jejich šíření je spojené se současnou zvlčilostí mravů. Konzervativní šukání čurákem do kundy je pomalu v menšině v konkurenci se všemi těmi anály a orály. Nejvíc chlamydiemi trpí pornoherečky, které jsou díky jim na gynekologii jako doma. Při takovém provozu v jejich třech tělesných otvorech se není čemu divit. A nastojte - nejvíc trpí tímto smíšeným provozem právě kunda. Doporučená ochrana - prezervativ! Na co ženy používají hormonální antikoncepci, když k bezpečnému sexu je třeba ještě ta pitomá guma? Bez gumy si člověk pomalu nemůže zašukat. Řešení je jen jedno - vrátit se k osvědčenému konzervativnímu způsobu pohlavního ukájení a spokojit se s jedním partnerem. Komu se to zdá příliš jednotvárné, ať zkusí sex na veřejnosti. Určitě to jejich pohlavní život ozvláštní. A na své si přijdou i ostatní.

Deflorace IV

24. ledna 2010 v 13:23 | D. V.
Nevím, co to Dášu napadlo, ale vyslepičila mámě, že jsme se s Vaškem koupila v rybníku nazí. Asi to pro ni byl takový zážitek, že ho nedokázala unést. Máma to vyslechla, nic neřekla, jen se na mně zkoumavě podívala. Za chvíli poslala Dášu pro něco ven a zeptala se mně: "Co máš s Vaškem?". "Jak to myslíš, mami", rozhodla jsem se dělat blbou. "No jestli jste spolu měli sex," řekla máma dopáleně. Teď už jsem blbou dělat nemohla, máma by to poznala a tak jsem popravdě odpověděla: "Neměli, mami." Na mámě bylo vidět, jak z ní spadlo napětí a už se dál neptala. Pomyslela jsem si, tak tohle bychom měly, ještě musím zmáknout sestru. Vytáhla jsem ji na zahradu a zapředla s ní vážný rozhovor. "Scházím se u rybníka s Vaškem a nechci, abys tam za námi chodila." "Proč ne?" nenechala se odbýt Dáša. "Protože chceme být sami, chápeš to?" "A kde se tedy mám koupat já?" "Můžeš jet do vsi nebo se koupej tady na zahradě v kachňáku." To byl rybníček pro kachny a husy, letos jsme ale žádné neměli. Dáša se zaškaredila a bylo vidět, že se jí navrhované řešení nelíbí. "Jaký
by to bylo tobě, kdybys randila s klukem a já vám do toho lezla. A věř mi, že si to budu pamatovat a něco takovýho ti udělám, až budeš větší. Už jen to, žes to řekla mámě, byl pěknej podraz." Zdálo se, že tyhle argumenty na Dášu zabraly. "Slib mi, že k rybníku půjdeš jen se mnou a nebo když tam nebudu." Dáša neochotně přikývla. Hrozba, že budu kazit její budoucí rande, zřejmě zabrala. V duchu jsem si spokojeně zamnula ruce, jak jsem všechno zvládla, ale události byly mnohem bohatší, než jsem čekala.
Nevím, co si řekli táta s mámou, ale druhý den ráno hned po snídani za mlčenlivého přihlížení táty mně máma nacpala do auta a odjely jsme do města k máminu doktorovi. Po chvilce čekání máma řekla, "počkej tady" a vplula do ordinace. Po chvíli mně máma zavolala dovnitř a sama vyšla ven. Pan doktor mně prohlédl, zvážil, ptal se mně, zda mám pravidelnou menstruaci (máma mě donutila vést si menstruační kalendář) a jestli mám nějaké potíže. Moje odpovědi ho zřejmě uspokojily, protože řekl, "zavolej maminku." "Tady máte ten recept, paní Soukupová, kdyby se vyskytly nějaké potíže, tak přijďte." A zase jsme společně vypluly. V lékárně máma zaplatila za krabičku s léky a když jsme vyšly ven, řekla: "Tohle budeš každej den brát podle příbalového letáku. A ne abys vynechala." Teď mi konečně docvaklo, co se vlastně stalo. Máma mi nechala předepsat hormonální antikoncepci. Překvapením a dojetím jsem mámu objala: "teda mami". Připadalo mi, jako když starší kamarádka pomáhá té mladší se vstupem do světa dospělých. Byla jsem mámě hrozně vděčná. Na vstup do toho báječného světa dospělých jsem se moc těšila.
Odpoledne jsem se bez meškání vydala k rybníku. Samozřejmě bez kalhotek, ty jsem si sundala, hned jak jsme přijely z města. Radostně jsem poskakovala a v duchu si zpívala. Svlékla se a čekala na Vaška. Nečekala jsem dlouho. "Co Dáša?" bylo jeho první, jen co se svlékl. "Nepřijde," ujistila jsem ho. Vašek viditelně pookřál. Poznala jsem to podle jeho erekce. Chytil mně a začal líbat a osahávat. "Počkej, musím ti něco říct." A vylíčila jsem mu, co Dáša udělala a jaký to mělo následek. "Evo, takže mi vlastně můžem …" řekl s významnou odmlkou. Oči mu při tom zářily. "Ano, ale v nejlepší případě až zítra." "Aha", řekl poněkud zklamaně. Radostná nálada se mu ale vrátila, když se vrátil k osahávání, líbání a objímání. Vydávala jsem se mu přímo bezostyšně. I já si přišla na své. Držela jsem ho za penis a jemně mu ho hladila. Měl ho nalitý doslova k prasknutí. Všimla jsem si, že Vašek nemá žádnou kůžičku, která by šla přes penis přetáhnout. Ptala jsem se ho, čím to je. Vysvětlil mi, že od narození trpěl vadou - nešla mu přetáhnout kůžička přes žalud. Otvor vpředu byl příliš úzký. V duchu jsem si pomyslela - to se nedivím, že ti nešla přetáhnout kůžička, když máš takové kladivo. A tak ho rodiče nechali ještě v předškolním věku obřezat. Proto mu kůžička chyběla. Ať už s kůžičkou nebo bez, účinky mého hlazení se brzy projevily. Vašek začal hluboce a přerývaně dýchat a přestal na mně útočit. "Nech mě, nebo ti tu začnu stříkat." "Ty nechceš stříkat?" zeptala jsem se ho. "Chci, ale do tebe." Leželi jsme proti sobě, já na levém, Vašek na pravém boku. Leželi jsme tak vždycky. Všimla jsem si, že Vašek není vyhraněný pravák, hokej hrál levou rukou a obhospodařovat mně levičkou mu nečinil žádný problém. Teď jsem se ale rozhodovala, co udělám se svou pravičkou. Mám přivést Vaška k vystříknutí? Nakonec jsem se rozhodla, že ano. Byl tak nabitý, že jsem s tím musela něco udělat. Po několika rychlých tazích jsem ho k tomu přivedla. Jak ležel na boku, začal se zmítat a prvním velkým výstřikem stříkl na moje břicho. Zavyl při tom jako zvíře. Další výstřiky, doprovázené sténáním, už byly méně prudké. I pohyby se zvolnily. V závěru už jsem Vaška doslova vydojovala. Pohyb moji ruky ke kořeni jeho penisu se změnil v pohyb od kořene. Vydojila jsem z něj poslední kapku jeho spermatu. Levou rukou jsem ho držela kolem krku, hlavu měl položenou na mém rameni a kňoural jako dítě. Chvilku jsem ho nechala odpočinout. Pak jsem mu řekla: "Musím se opláchnout". Na mém břiše skutečně byla úroda ejakulátu. Vstali jsme a šli do vody.. Opláchnutí přišlo vhod i Vaškovi. Po omytí jsem se Vaška zeptala: "Zlobíš se?" "Jsi moje holka, máš právo vědět, jak mi to stříká." Tím považoval celou věc za vyřízenou. Vděčně jsem ho objala a pohladila. Vašek byl s nastalou situací vyrovnaný a viditelně uklidněný. Vyšli jsme z vody a sušili se na slunci. Po oboustranném osušení jsme se opět otočili k sobě. "Řeknu ti, ta tvoje máma je borec," pronesl uznale Vašek. Už jsme se vzájemně nedráždili. "Neudělala by to bez táty," namítla jsem mu. "Ale táta by asi těžko se mnou jel k ženskýmu doktorovi." Tenhle argument Vašek uznal. "Nevím, jestli by naši něco takovýho dokázali." "Uvidíš, až tvoje ségra bude ženská," ukončila jsem rozhovor na toto téma. Odpoledne pokročilo a Vašek musel jít domů. "Sejdeme se zítra zase?" zeptal se mně napjatě. S úsměvem jsem mu přikývla.

Opilec Václav Havel?

22. ledna 2010 v 9:23 | Jiří Wolf
Když byl Václav Havel ze zdravotních důvodů propuštěn z Borů (míním, že to bylo v roce 1983, tedy v roce, kdy jsem byl znovu zatčen a poslán do kriminálu), pracoval jsem u Dopravního podniku Metro a to na stanici Kačerov. Měl jsem krásnou a slušivou uniformu dozorčího v barvě hnědé a abych řekl pravdu, měl jsem s ní u ženských úspěchy. Takhle jednou po práci, míním, že to bylo na jaře, jsem s velkou námahou nakoupil nedostatkové ovoce a šel za Václavem Havlem na internu do nemocnice Pod Petřínem. Prý už mu je po tom zápalu plic lépe a může přijímat návštěvy rodinných příslušníků a přátel. To jsem se dozvěděl od Aničky Šabatové.

Maroda jsem našel na nemocniční chodbě, kterak tam seděl obklopen chumlem přátel a rodinou na bílé lavici, celý chudák zbědovaný a hubený. Tak jsme tiše kecali o všem možném, anžto v nemocničním županu obejdovali na chodbě dva "důkladně zamaskovaní" tajní. Já marodovi předal ovoce, však Václavovi to radost neudělalo. Olga mne poprosila, abych skočil do pokoje Vaška a vyčistil jeho stolek a lůžko od alkoholu. Podala mi velkou igelitovou tašku a řekla: "Jiří, hlavně se tam dostaň nenápadně, ať nemá Vašek žádné podezření." S tím, že si musím odskočit na záchod jsem úspěšně dorazil do jeho pokoje a začal důkladně očisťovat jeho nemocniční lůžko od pekelného zlořádu.

Jen pod matrací bylo na dvacet lahviček tvrdého alkoholu, pod polštářem jich bylo napěchováno pět a noční stolek byl nacpán chlastem, že mi ta igelitka od Olgy nestačila. Nakonec jsem ty l "vitamínové" dárečky od jeho přátel musel cpát do služebního kabátu. Už jsem se chtěl vydat z pokoje nazpět na chodbu ku přátelům, když tu znenadání stál u mne Václav, který asi vytušil, co jsem s jeho ženou upekl za lumpárnu! Řekl jsem mu: "Vašku, Václave, to Tvoje dušinka Olga nařídila, já za nic nemohu, s ní si to vyřiď. Uznej, ten chlast Tě zničí, a potom, vždyť jsi vážně nemocen a potřebuješ se především uzdravit. Havel na mne vrhl prosebné oči: "Jirko, nech mi tu alespoň jednu malou lahvinku, prosím, chceš, abych Tě poprosil na kolenou, nech mi tu jen jednu jedinou". Těm jeho smutným kukadlům alkoholika se prostě nadalo odolat a jednu láhev rumíčku jsem mu strčil pod polštář.

Proč to píši. Nedokáži si představit, kolik tvrdé měny, našich peněz atd.. se vydalo na mejdany, kdy chlast v bytech lepších disidentů tekl doslova proudem, kdy se platilo za narvané hospody, kdy si šlechta Charty užívala peněz a vyloženě rozkrádala a rozhazovala peníze o které venku žádala pro naše rodiny, balíčky do kriminálů atd. Své o tom ví i Petr Cibulka a další vězni svědomí, kteří se dostávali do vězení. Nebylo nás po těch kriminálech mnoho, ale peněz na nás se posílalo z celého západního demokratického světa a to hodně. Jednalo se o velké finanční částky, o které se disent dělil dokonce s režimem pěkně na půl! Do dnešního dne nedokázal Havel odpovědět prof. Janouchovi na otázku: Kam, že se poděly všechny peníze, které ze zahraničí posílal do tehdejšího Československa? To by především zajímalo bývalé politické vězně. A nešlo jen o peníze od profesora Janoucha, ale i od křesťanských organizacích atd.

Chcípali jsme ve vazbách, co hladu jsme tam zažili, do pracovních táborů jsme šli zesláblí s podváhou a nemohli řádně plnit tvrdé výkonové normy, rozesílali jsme na všechny strany žádosti o nějaké peníze na nákup jídla, rozesílali jsme balíčenky s prosbou o zaslání dvukilového potravinového balíčku s nějakým jídlem, že máme hlad. Jídla ve vězení bylo málo a věru špatné. Polovina zubů se mi v puse rozsypala, hlady jsem šílel. A kdo si vzpomněl? Dostal jsem za dva roky vazby jen jeden balíček od Aničky Šabatové! Havel mi mohl poslat do vazby v Ruzyň na mé konto peníze - i další z té šlechty! Mohli zfalšovat odesílatele a peníze bych na vazbě dostal, ale nikdo mi nic neposlal. Ani ubohou jednu korunu!

V bytech šlechty Charty se jídlo nakupovalo výhradně v Tuzexu! Každý svátek v těchto rodinách, narozeniny a jiné slavnosti, to vše se odbývalo v neuvěřitelných žranicích a chlastu! Přístup k penězům z venku měl ale jen někdo. To si tahle parta hyen dobře hlídala a nikoho dalšího mezi sebe nebrala. Havel a jeho parta, tyto hyeny dál prosila Západ, že peněz je málo, a o další a další peníze na advokáty žádala - povětšinou jsme měli ex offo - na balíčky atd. pro nás politické vězně. Jako prasata žila tahle parta, šlechta Charty 77 z našeho hladu, utrpení a sociální bídy! To se nikdy neodpouští! Patolízalové dostávali peníze ze západu na chlast a děvky! Jednalo se převážně o peníze, které měli končit v rodinách politických vězňů, aby nedocházelo k rozpadům manželství z finančních důvodů.

Celá tahle banda, spojená tak morální kolektivní vinou, dostala pak od Havla koryta. Skuteční bojovníci proti totalitě nedostali po roce 1989 nic! Byla tu vážná obava, že by tito militantní antikomunisté požadovali legálního zrušení KSČ a to podle dokumentu OSN z roku 1948, že by požadovali potrestání zločinců, odebrání jejich nakradených majetků, zákaz práce komunistů v justici, policii, atd. A pan V. Havel se přece na své tajné návštěvě v Moskvě - ještě před 17. listopadem 1989 - dohodl s tamní mocí, že k něčemu takovému nedojde. Proto si Moskva zvolila opilce Havla za nového prezidenta, člověka, který je ochoten ke "kompromisům", tedy zrady na vlastním národu, slabocha a megalomana, schopného podvádět, lhát a zapírat. K této morální deformaci inklinují především opilci! Pamatuji si, jak za totality objížděli kriminály záhadní mužíci v drahých oblecích s ruským přízvukem a prováděli s námi pohovory na téma: "Kdyby v této zemi došlo ke změně režimu.." Jen sondovali, jak jsme na tom s morálkou, jestli jsme ochotni zradit své ideály.

L.P. 199O. Psal mi z USA spoluautor připravované knížky k vydání "Dobrý voják Wolf" Stuart Rawlings, že by nutně potřeboval fotku pana prezidenta a moji maličkosti do knížečky, která má již vyjíti a že kvůli tomu musí urychleně letecky do Prahy. Já z toho nadšený zrovna moc nebyl, arciž knížečka měla být o mně a ne o V. H., ale Stuart mne ku focení nakonec v Praze přemluvil.

Setkání s bývalým panem prezidentem se uskutečnilo ve velmi krátké době v Rybárně. Jak ješita zjistil, že se bude fotit do USA, schůzku značně urychlil. Rybárna je, čtenáři, malá restaurace přímo pod okny domu Václava Havla hned u břehu královského vodotoče Vltavského. V restauraci, která byla vyhrazena jen pro pana prezidenta , tam již seděl pan kancléř, osobní miláček Sašenka, který se po bývalé člence KSČ paní R. Klímové stal velvyslancem v USA. Dále u stolu bylo několik přátel pana Havla a pár goril (StB) z jeho doprovodu.

Václav se u stolu líbezně usmíval a decentně lžičkou ujídal ze zmrzlinového poháru. Bylo na něm vidět, že mu chutná. Mr. Stuart udělal rychle pár snímků a objednal si kávu. Já peníze neměl a proto jsem vedle Havla seděl na suchu. Přítomná Olga, tedy jeho manželka, byla nadmíru spokojená, že manžílek není zase ožratý jako dělo a tudíž mají v rodině velký svátek. Aby ne, když si svého opilce dobře hlídala, aby se jako ničeho, co zavánělo alkoholem nenapil. Václav si objednal už třetí zmrzku a opět na něm bylo vidět, že mu pohár s jahůdkou chutná. "No vidíš, Václave, že to jde i bez toho chlastu", chválila svého abstinujícího manžílka Oluška.

Václav se mne ptal, co dělám a jak se vůbec mám. "Díky tvému nařízení, Vašku, že Wolf nesmí dostat žádnou práci v KC OF, ani jinou funkci, se mám fakt blbě. Ale to asi víš, ne? Bydlím dál v přístřešku za Jedličkárnou, v jedné malinké hygienicky závadné místnosti, a dál hážu lopatou uhlí do kotle." Tak jsem mu řekl popravdě, jak si náramně žiji. "Chceš snad, Vašku, popřít, že jsi nevydal ten příkaz o mé osobě a o dalších, jako je Petr Cibulka, Ruda Battěk... abys jen ty vynikl, likvidovals kolem sebe, megalomane, nejlepší lidi a ještě máš tu drzost se mne ptát, jak já se mám?" Byl jsem pěkně naštván. "Jdu pryč! Nebýt tady Stuarta, tak jsem k tomu focení nesvolil! Doprdele, co tu vůbec dělám! Jdu domů!"

Václav se mezi tím zvedl ze židle, začal se omlouvat a něco breptal, že musí někam nutně jít, potom udělal krok kupředu, však náhle přepadl přes židli, která stála před ním. Válel se tam pan prezident na zemi jako pytel ovsa! Paní Olga vyskočila ze židle a hnala se k ležícímu manžílkovi. Přičichla k jeho ústům, potom běžela k tomu zmrzlinovému poháru, také ho očuchala a už věděla, která bije! "Kdo mu do toho poháru nalil vodku!? Kdo to byl!? Dala jsem výslovný zákaz nedávat mu chlast!" zaječela paní prezidentová, poté běžela do kuchyně a tam vlastnoručně profackovala chudáka číšníka, jenž opilému Vaškovi nosil ty dobré "zmrzlinové poháry".

To fackování bylo z kuchyně zřetelně slyšet až do restaurace. Mezi tím hlava státu pomalu a vrávorajíc vstávala z podlahy a usedla na židli, kterou mu přistrčil pan kancléř. Doprovod a ochranka pana prezidenta se opravdu skvěle bavila. Jen pan kancléř, jako správný šlechtic se nesmál a s kamennou tváří pomáhal malému opilci ven z rybárny. Za celou tou bandou vyběhla nasupěná stíhačka, která svého Vašíka zase neuhlídala. "Tak tohle sis měl, Stuarte" vyfotit. Jak se náš ožrala povaluje po zemi jako čuně. Jó, to minule jsi ho, Stuarte, mohl vidět u něj v bytě . Nejenom nádherně opilého, ale ke všemu ještě pěkně pozvraceného!"

Můj kamarád z Kalifornie si v Praze udělal svůj vlastní obrázek o člověku, kterého obdivuje celý svět. Na tohle focení se opravdu nezapomíná a jsem rád, že k němu nakonec po mém velkém zdráhání došlo. Petr Cibulka tomuto člověku jednou u soudu řekl: "Vašku, jsi prase!" a měl a dodnes má pravdu..

Já to cibulkovské tričko s tím nápisem "Vašku, jsi prase", ještě mám a občas ho na sebe vezmu a také hrdě na veřejnosti nosím. Vím totiž, proč. On ten Cibulka v podstatě perfektně vystihl, jaký opravdu pan Havel po té morální stránce je.

Václava Havla jsem nikdy za svého kamaráda nepovažoval. Byl to podrazák a já s ním skončil už v den, kdy se nechal propustit z vězení v květnu 1989 na podmínku. Podle interního předpisu ministerstva vnitra - tento předpis se vztahoval na celý východní blok- propuštěn z vazby, z výkonu trestu odnětí svobody na podmínku či ze zdravotních důvodů nebo na prezidentskou milost mohl být odsouzený, jen v tom případě, že podepsal spolupráci s StB nebo jinou složkou MV. Neexistovala výjimka! Stačí se jen podívat do materiálu VONSu, kolik disidentů bylo propuštěno z vazby a z výkonu trestu na tento zrádcovský "pardon"! Nic totiž není zadarmo. Ani svoboda a každý si ji cení jinak! Doslova mne uráží, když mne někdo spojuje s opilcem a zločincem Havlem, či dokonce spojuje mou s jeho bezcharakterní osobu! Lumpovi Havlovi jsem nikdy nevěřil, ostatně alkoholikům a mužům, kteří se pusinkují s jinými chlapci se opravdu věřit nedá. Lehce se totiž dají vydírat a se svou morálkou jsou na štíru. Bratrům Havlíčkům se obecně v Chartě dokonce říkalo teplí bratři. Jako první s tím přišla paní Kamila Bendová z Karlova náměstí.

Jednou jsem si k ní přišel pro nějaká peníze. Potřeboval jsem na nákup fotografického materiálu, abych mohl ofotit dokumenty a poslat na Západ do exilového tisku. Měl jsem také hlad a prosil paní Kamilu, aby mi něco přidala na jídlo. Převážně se u ní stavovili lidé ze Západu, z křesťanských charit. Uváděla je do pokoje hned vedle vchodových dveří. Když vítal manžel byl vždy a výhradně v obrovských trenýrkách. V pokoji byl dětmi naschvál zničený a rozpadající se starý nábytek. Křesla, skříně - dobrá finta - umocňovaly dojem otřesné bídy, ve které paní Kamila žije s velkým počtem dětí. Každá návštěva ze Západu pak byla velmi štědrá. Za darované peníze se nový nábytek zásadně nekupoval. Starý poničený nábytek dál věrně sloužil jako kulisa bídy, ve které musí rodina žít! Tenkrát křesťanka paní Kamila otevřela velkou zásuvku u amerického psacího stolu a ta zásuvka byla narvaná západní měnou. Vytáhla 100 bonů a dala mi je. Potom nemohla tu zásuvku zavřít. Musel jsem s tím zavíráním zásuvky pomoci, tak byla narvaná penězi. Co se dál s těmi penězi dělo, nikdo neví. To ponecháme na svědomí paní Kamily. Vím jen, že tato šlechta si za peněžní dary opravovala své chatičky, chalupy atd., a to dá rozum, že na chudáky v kriminálech se potom peněz nedostávalo! Navzdory tomu, že jsem paní Kamile z vazby přes advokátku vzkázal, aby mi něco málo peněz poslala do vězení, že mám hlad. Bohatá paní Kamila - jedna z těch, která měla ve šlechtě přístup k penězům - mi ale nic neposlala. Asi si myslela, že mám ve vazbě dobré zaopatření! Po roce 89 mi řekla, že kdyby ona svým jménem poslala na moje jméno peníze do vazby, mohla by být charta 77 obviněna z toho, že financuje nepřátele socialismu a že by to vrhalo špatný stín na Chartu jako takovou a že i ona by mohla skončit ve vězení. Když jsem jí řekl, že na složenku nemusela vůbec uvádět své jméno prohlásila, že by jí mohl někdo na poště vidět: "Vždyť víš, všude má režim své lidi, a to i na poště, jak posílám peníze." Byl jsem smuten, když jsem viděl, jaké mají disidenti výmluvy! Jen aby nemuseli naplňovat svou křesťanskou povinnost.

Podobné se odehrávalo ve všech rodinách, kde se držel tak zvaný bank, tedy u lidí, kteří měli přístup k penězům. Pamatuji si, jak jsem jako šílený lítal po Praze, po bytech disidentů a sháněl peníze na balíček pro Jitku, která byla zatčena v souvislosti se skupinou SRA (Jan Wunsch). Zadarmo přepisovala dokumenty Solidarity z Polska. To vše se rozšiřovalo. Její maminka byla v plném invalidním důchodu a měla ještě jednu dceru. Na potravinový balíček prostě peněz neměla! Všude jsem byl odmítán a to i u Havlů! Až Anička Šabatová mi dala na ten balíček. Maminka Jitky plakala dojetím, že jí může za 100 bonů poslat hned dva balíčky s jídlem. To byl ten skutečný boj! Shánět pro lidi v kriminálech peníze, na kterých seděli hyeny! Peníze pro Jitku jsem ale od nikoho nedostal a já sám jsem kolikrát neměl na svobodě co jíst sám. Všechno jsem dával do focení. Potom jsem zjistil, že moje fotky v zahraničí signoval někdo úplně jiný! Zase bych zvracel, když si na to vzpomenu.

Nic se ale nedělalo zadarmo. "Funkce" v disentu se rozdávali jen ze známosti. Nejvíc jich měli bývalí komunisté, nebo děti bolševiků. Za funkci mluvčího Charty se bral tučný plat ve tvrdé měně a stejné tomu bylo u dalších menších funkcí. O dobře placenou funkci byla rvačka a tak o intrikaření a pomlouvání nebyla nouze. Dělalo se mi z toho špatně!

Havla jako alkoholika znala přece celá Praha. Když se vracel po roce 89 z Německa, kde byla podepsána mírová dohoda, byla celá, tehdy ještě československá delegace, vyložená z letadla na starém ruzyňském letišti jako pytle brambor. Všichni totálně pod parou. Při další návštěvě v Německu musel být Havel převezen do tamní nemocníce. Venku se o tom v tisku svobodně psalo, ale doma se nesmělo napsat nic. Fungovala přísná autocenzura médií! Ano, byla to otrava alkoholem! Tak psal západní tisk!

Pamatuji se, ještě před rokem 89, když jsem jednou přišel k Havlům, abych tam vyžebral nějaké peníze na manželku Jana Wunsche. Věrka Novotná zůstala sama, manžel ve vazbě, dostal potom 3 roky kriminálu, ona s kojencem a bez koruny. Od režimu nemohla očekávat pomoc a tak jsem lítal a opět sháněl peníze. Paní Olga Havlová nebyla doma, aby své "malé dítě", Vašíčka uhlídala od alkoholu. Nu, její Vašíček se tam válel na zemi celý od zvratků a pusinkoval se tam s chlapcem, kterého pak udělal velvyslancem v USA. Opravdu nechutný pohled! Odešel jsem z tohoto bytu a navštívil Václava znovu. Bylo to o týden později. Nedal mi nic. "Ať se sama o sebe postará!" To byla jeho slova. Nevěřil jsem svým vlastním uším. Tohle mi do očí řekl velký bojovník za lidská práva!

Havel, a to se o něm ví i v zahraničí, je přímo chamtivý po všech cenách a vyznamenáních. Jeho zatím nedosažitelným snem je získat Nobelovu cenu za mír a nebo za literaturu. Není soudný a už vůbec není čestný člověk. Všechno je jen přetvářka a pokrytectví. Jeho ego sleduje pouze vlastní zájmy.

Všichni z HOSu (Hnutí za občanskou svobodu) jsme krátce po roce 1989 protestovali proti tomu, že se ve Zlaté, Karlově uličce a na Karlově mostě propaguje bolševismus tím nejhnusnějším způsobem a to na veřejnosti prodejem ruských hadrů, čepic-ušanek, hodinek a odznaků-metálů, a jiné výprodeje z bývalé Sovětské armády. Náš protest nebyl nikde vyslyšen, prý neexistuje zákon, který by takovou propagaci komunismu zakazoval.

A pak jsme zjistili, že "čepičáři" mají nad sebou ochrannou ruku a to přímo z Hradu! Každý čepičář, který chtěl v centru Prahy prodávat ten hnus, musel se nejprve na úřadě Prahy 1 - jenž vydával povolenky k záboru místa pro prodejce vždy na čtvrt roku - prokázat složenkou 30 tisíc korun, které musel pan žadatel poslat na Nadaci paní Olgy Havlové! Teprve po předložení takového platebního dokladu - poštovního ústřižku - bylo čepičáři dovoleno, aby zaplatil Praze 1 za zábor na čtvrt roku a bylo mu vydáno povolení k prodeji s přesným vymezením místa. Jen ze Staroměstského náměstí až na Hrad těch čepičářů bylo na 60! Já jsem takovou složenku od jednoho čepičáře získal za lahvičku rumu, ofotil ji, napsal kritický článek "Za úplatu Nadaci Olgy Havlové budou možná povoleny k prodeji i drogy" a vše předal následně do ČTK, byť jsem to nabízel k otištění všemu tehdejšímu tisku.

Nikdo se však neodvážil něco takového vydat. Národ nechtěl slyšet pravdu, jak se krade, kšeftuje, korupčí, asi proto, že kradl a podváděl v tomto státě snad každý! Milejší mu byla lež, jak se budeme mít krásně a že je potřeba si jen utáhnout opasek. Já dnes říkám: Zlatý internet, kdy může svobodný člověk psát a šířit pravdu a nemusí se doprošovat poseroutků a zbabělců, zda mu kritický článek vydají, či nikoli.

Jediné Rudé Krávo vydávalo v té pohnuté době všechno a za to P. Cibulkovi patří dík. Proč o těch čepičářích vlastně dnes píši. Napsalo mi hodně lidí, že jsem po roce 1989 proti komunistům nic nedělal, a nyní, že jsem generál. Když tisk odmítá vydat jediný článek o pravdě, který se bojí zveřejnit, potom těch pár opravdových bojovníků nemůže nikdo slyšet. Málo lidem je asi seznámeno, že se ještě po roce 1989 dál MUSELO prostě psát samizdatově. Autocenzura byla snad všude.

Strach novinářů vydat něco proti Hradu, byť i sebemenší kritiku, svazovalo ruce i všem knižním vydavatelům. Knížky mnohých disidentů (býv. samizdaty) se soukromě tiskly soukromě z dosahu Prahy! Pravda se vydávala v samizdatech dál až do roku 1995! Příklad byl pravdou šílený Pepino Marci z Prahy. On moje články vydával a rozšiřoval a vydával i jiné "svobodné" autory. V podstatě jsme na tom byli stejně jako před rokem 89. Venku za hranicemi Česka se lidé v emigraci ještě dnes mylně a především hloupě domnívali a domnívají, že příchodem roku 89 se vše v tehdejších Československu změnilo ku svobodě.

Ano, byla tu svoboda slova, ale nikdo tu svobodu, tedy pravdu nechtěl slyšet a už vůbec ne vydávat. Média nasazovala lidem růžová sklíčka naděje, a mezi tím se potichoučku kradlo v miliónech! Teprve, až když přišel bulvár, televize Nova se tento národ pomalu probouzel ze snění, či spíše bych měl napsat z kocoviny, a s hrůzou zjišťoval, jaká je otřesná realita! Že se dál jen lhalo, že nám dál vládnou komunisté a jsou v podstatě zásluhou koktavého Vaška stále u moci!

Vyprávěl mi jeden člověk z oné zmiňované Nadace paní Olgy, že když přišla do Čech ze Západu nějaká nabídka ku pomoci - povětšinou se jednalo zdravotnické zařízení - všechny takové nabídky muselo ministerstvo zdravotnictví posílat nejdříve paní Olze a byla to ona, kdo vyřizoval všechny ty humanitární nabídky. Jen ona v této zemi měla na tom všem zásluhy, že jedině její Nadace zařídila to, či ono, že vše sehnala a obstarala pro děti.




Dva výkřiky intelektuálů

20. ledna 2010 v 10:40 | Ivo Adler
Dva předchozí příspěvky jsou stanovisky intelektuálů - Jiřiny Šiklové a Bedřicha Ludvíka. Jejich slova pravdivě odráží stav naší společnosti, přesto k nim mám své výhrady. Už jen slova Jiřiny Šiklové …"Před 20 lety se schylovalo ke konci vlády komunistů nad naší zemí a o tuto změnu jsme aktivně usilovali," svědčí o názorové nevyjasněnosti. Na co jsou mi změny, když pár let nato se rozpačitě drbu ve vlasech a zděšeně říkám - Pane Bože, to snad ne? Taky jsem usiloval o změnu, dokonce jsem hledal napojení na disent, ale ne tak, aby to pro mě bylo destruktivní (hrdinů jsou plné hřbitovy). Události však nabraly takový spád, že už to bylo zbytečné. Nešlo mi o destrukci socialismu, ale o jeho transformaci. Naše země měla dvě velké příležitosti k transformaci socialismu, ta první byla v šedesátých letech - byla zmařena zahraniční intervencí. Ta druhá přišla s nástupem Gorbačova. Tehdy už žádný zásah zvenčí nehrozil. Tehdejší vedení KSČ ji trestuhodně zahodilo. A tak se k této myšlence musíme vrátit. Je to jediné východisko ze svrabu, ve kterém se nalézáme. Padáme z mrakodrapu a na úrovni 5. patra si říkáme - zatím dobrý.
P. Šiklová se nás snaží přesvědčit, že východiskem z nouze je hlas ve volbách pro nové, neotřelé strany. Koho nám to p. Šiklová nabízí - "neotřelého" Zemana, knížepána, Stranu Věci veřejné nebo Evropské demokraty? O Zelených už nemluvím. Děkuji nechci. Vyžírkové v jejich čele mně spíše odpuzují než přitahují. Doporučení volit někoho úplně neznámého mně spíš připadá jako nezodpovědný experiment než východisko z nouze.
I pan Bedřich se, byť má v jednotlivostech pravdu, mýlí. Dluhy, které nadělaly polistopadové vlády, nejsou jejich dluhy. Jsou to, ať se nám to líbí nebo ne, naše dluhy. A my je budeme muset, spolu s našimi dětmi a vnuky, taky zaplatit. Jediná otázka je, jak dlouho jim dovolíme ty dluhy dělat. Oba intelektuálové mají jednu slabinu a tou je jejich antikomunismus. Tak se nejen připravují o spojence, ale také hledají nereálná východiska. Těmi není ani nová defenestrace, ani nějaká "neotřelá" strana. Východiskem je návrat k socialismu. Je lhostejno, která politická strana či koalice stran ho bude garantovat. Ze socialismu se stalo sprosté slovo, které do politických salonů nepatří. Je na voličích, aby mu dali opět váhu. Zítra to nebude, to je jisté, ale kdo neměl zrovna klapky na očích a špunty v uších, nemohl přehlédnout, že demonstranti v Kodani skandovali protikapitalistická hesla. Kapitalismus nemá budoucnost. I náš pan primátor, pochopitelně odeesák, přiznal: chybí nám vize. Tou vizí je socialismus. Musí to ale být socialismus ve svobodě. To je ta největší výzva současnosti. Socialistické hnutí této výzvě dříve či později dostojí.

Deflorace III

17. ledna 2010 v 12:49 | D. V.
Doma už byla máma s Dášou. Na otázku, kde jsem byla, jsem odpověděla co nejlhostejněji - byla jsem se koupat. To bylo přijato bez dalších dotazů a zapadla jsem do domácí rutiny. Večer jsem řešila závažnou otázku, co udělám se svým klínem. Jak mi crčí voda z chlupů se mi moc nelíbilo, Vaška jsem se pochopitelně neptala, ale byla jsem rozhodnutá s tím něco udělat. Zatím co mi v klíně narostlo, to tam bylo. Zvažovala jsem, jestli se nemám vyholit úplně, ale pak jsem si řekla, že by to mohlo doma budit nemístnou pozornost a tak jsem se rozhodla pro zlatou střední cestu. Dole jsem si přistřihla chlupy hodně, skoro až ke kůži a jak jsem postupovala nahoru, tak jsem délku přidávala téměř na původní délku. S výsledkem jsem byla spokojená.
Druhý den jsem se odpoledne zase vydala k rybníku. O Dášu jsem se nestarala, koupat se vždycky chodila se mnou. Nevzala jsem ji s sebou a předpokládala, že u toho zůstane. Vytáhla jsem z pod keře igelitový pytel, vyndala deku, svlékla se a čekala na Vaška. Přišel udýchaný za chvilku. Byla jsem ráda, že chvátal a vstala mu v ústrety. Vašek se bez ptaní svlékl do naha a prohlížel si můj klín. "Máš ji nějak vystříhanou, ne?" "Nelíbí se ti to?" opět jsem zaprovokovala. "Ale jó, ale proč si to udělala?" "Nechci vypadat jako nějaká Eskymačka," odpověděla jsem a pozorovala jeho penis. Během našeho rozhovoru se mu postavil a Vašek se ani nesnažil to nějak zakrýt. "Tobě aby se nepostavil," zažertovala jsem a zlehka jsem ho přes penis pleskla. Zespodu, pochopitelně, přece ho nebudu srážet, spíš to bylo jen takové nadhození. Vašek překvapením vyhekl a jeho penis se začal spontánně pohybovat nahoru a dolu. Sám byl svou reakcí překvapen a udělal náznak zakrytí, ale zůstalo jen u náznaku. Nakonec jsme se objali a společně jsme se tomu zasmáli. Oba jsme si lehli na deku na bok čelem k sobě a mazlili se spolu. A v tom se stal ten průser.
Přišla Dáša. Oba jsme byli nazí a vzrušení, Vašek, pro kterého byla situace nepříjemnější, ukryl svoji erekci mezi semknutými stehny, mně na tom tolik nezáleželo. S Dášou jsme se obě koupaly nahé a moje vzrušení viděla taky. Dokonce jsem se s ním před Dášou chlubila. Proto jsem se mohla chovat celkem přirozeně. Dáša měla jen sukni a tričko, v mžiku byla nahá a dožadovala se svého místa na dece. Zatím jsme leželi s Vaškem na dece podél, ale tři už jsme se na ni nevešli. Museli jsme ji dát napříč a znovu si lehnout. Vaškovi nezbylo, než stoupnout. Jeho penis už sice ochabl, ale stále byl dost nalitý. Vašek naštěstí nesl celou situaci statečně, nezakrýval se, ale viděla jsem, jak je rozmrzelý. Zato na svojí sestřičce jsem viděla, jak je z Vaška nadšená, sledovala ho s otevřenou pusou a rozzářenýma očima. Sedla jsem si mazaně doprostřed deky, abych Vaška od Dáši oddělila svým tělem. O tom, že bychom se oblékli, nemohlo být ani řeči. My holky jsme vlastně neměly do čeho a ani nám nahota tolik nevadila. Vaška jsem se všemožně snažila uchlácholit. Oddaně jsem mu ukazovala svůj naběhlý klín a kde jsem mohla, tam jsem se ho nenápadně něžně dotkla.
Dáša mi v tom vydatně pomáhala. Vlastně na dece ani nebyla, stála před námi, vypínala se a předváděla. Hlavou mi bleskla šílená myšlenka - Vašek s Dášou se k sobě věkem vlastně hodí. Bylo by to neuvěřitelný, kdyby se stal mým švagrem. Rychle jsem tu myšlenku zapudila. Díky našemu společnému úsilí se Vašek psychicky srovnal, i když neměl erekci, bylo vidět, že se uvolnil, přestal skrývat svůj penis a začal se usmívat. "Pojďte do vody," vyzvala jsem ostatní a vstala příkladem. Šli jsme do vody všichni. Plavali jsme s Vaškem přes rybník, Dáša na štěstí zůstala u stavidel. Využila jsem, že jsme na konci rybníka měli chvilku pro sebe, chytla Vaška za ruku a zeptala jsem se: "Jsi naštvanej?" "No, nadšenej nejsem." odpověděl Vašek. Zeptala jsem se ho na to podstatné, "přijdeš zítra zase?" "A co Dáša," chtěl vědět Vašek. "Nebude tady, za to ti ručím" ujistila jsem ho. "Tak jo," slíbil Vašek. Tím jsem považovala tuhle lapálii za vyřešenou. Ale mýlila jsem se.

Vážení politici a státní úředníci,

15. ledna 2010 v 9:26 | Bedřich Ludvík

nepřeji si, abyste mě každý den neustále masírovali a stresovali údaji o tom, že každý novorozenec má batoh s dluhem 111 000 Kč, nebo že se Česká republika zadlužuje každou minutu jedním milionem korun. Takové zprávy jsou mi k ničemu, protože i když vypnu všechna světla, topení, netelefonuji, zamknu se v bytě a nikam nevycházím, nic s tím neudělám. Na takové zprávy mám pro všechny šéfy této země jedinou odpověď: když neumíte udržet na uzdě státní finance, když neumíte hospodařit, jděte od toho!
Ten 1 bilion 300 miliard korun, které se na mě snažíte hodit, to není dluh nás občanů -- to je VÁŠ dluh! Tento dluh jste vyrobili a rozjeli VY. Dělejte si s ním, co chcete, a neobtěžujte nás údaji, které nemůžeme nijak ovlivnit. Země se zadlužuje rekordním tempem, ale já ne. Já na dluh nežiju, naopak, snažím se mít na kontě neustále nějakou tu rezervu v násobku několika měsíčních platů. Nikdy v životě jsem nikomu nic nedlužil. To bych raději umřel hlady! A běda, dozvídám se, že ten VÁŠ nesplatitelný dluh máme teď splatit MY.
Víte, jak to v dějinách dopadlo -- v Praze letěli radní z oken radnice už třikrát a není důvod, aby neletěli po čtvrté. Možná je právě těch 888 milionů za projekt Opencard poslední kapkou, po níž přeteče pohár.
Myslete na to, vy, politici a úředníci, kteří nám vnucujete, že jsme v tomto státu na pokraji katastrofy. VY jste tento stát dovedli na pokraj té katastrofy. My výši platů, daní, penzí, odvodů zdravotních či sociálních, stejně jako stanovení výše všech podpor a příspěvků neurčujeme. Pamatujte na to, že od poslední společenské změny uplynulo právě 20 let, a to je v Čechách, jak známo, první předpoklad pro dějinnou změnu. Varuji vás, vzpamatujte se, vezměte rozum do hrsti a začněte pracovat na změně. A až budete mít situaci pod kontrolou a budete nám moci oznámit, že Česká republika snižuje své zadlužení o jeden milion korun za hodinu, pak se pochlubte. Do té doby nás neobtěžujte stresujícími zprávami o vaší kolosální neschopnosti.
S pozdravem občan Bedřich Ludvík

O autorovi:

Dramaturg hrané tvorby ČT, autor a režisér dokumentů s písničkou, spisovatel a písničkář. Přivedl k životu filmy jako Smradi, Kuře melancholik, Kytice, Výchova dívek v Čechách a přes 50 televizních filmů - za všechny jmenujme cyklus o lidech postižných zločinem - Oběti. Vydal (zatím) čtyři knihy.


Několik vět vystihujících stav české společnosti v létě 2009

13. ledna 2010 v 13:09 | Jiřina Šiklová

O autorce


Narodila se v roce 1935 v Praze. Vystudovala historii a filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1965 se podílela na založení katedry sociologie FF UK. Kvůli své angažovanosti byla po 21. srpnu 1968 z fakulty vyloučena a později vězněna za šíření zahraniční literatury. Po roce 1989 se vrátila k výuce sociologie a podílela se na založení Katedry sociální práce FF UK či pražského Centra pro Gender Studies.

Před 20 lety se schylovalo ke konci vlády komunistů nad naší zemí a o tuto změnu jsme aktivně usilovali.

Ladovská zima

11. ledna 2010 v 10:58 | Ivo Adler
Napadlo asi 25 cm sněhu a rázem je sněhová kalamita. Hospodářský život státu je ohrožen. Ještě že to bylo na sobotu a neděli, přes víkend snad budeme z nejhoršího uvnitř a v pondělí se snad vrátíme téměř do normálu. Letošní sněhový příděl je však přece jen trochu jiný než byly ty předešlé. Poprvé totiž nemusí majitelé přilehlých pozemků uklízet z chodníků sníh. Chodník je součástí komunikace a ta někomu patří - obci, městu a ten za její stav odpovídá. Že chodník patří městu, to městský úřad ví velice dobře. Když člověk potřebuje složit na chodník paletu cihel, musí žádat městský úřad o povolení a podle okolností je to i zpoplatněno. I když se na chodníku vysere pes, tak je to bráno jako zněčišťování veřejného prostranství. Ale když se má chodník uklízet, k tomu se úřad nechtěl znát. Přitom chodník slouží celé veřejnosti, nejen majitelům přilehlých pozemků, je tedy taky správné, aby byl na náklady celé veřejnosti uklízen.
Praxe, která platila do konce loňského roku, byla stejně kuriózní. Nařizovala úklid chodníku majiteli přilehlého pozemku, což ve skutečnosti znamenalo, že majitel přilehlého pozemku naházel sníh z chodníku do vozovky. Tím samozřejmě zúžil jízdní pruh na vozovce. Nebylo kde zaparkovat a ani se pomalu vyhnout. Chodec snad zvítězil, řidič trpěl. Uklidit sníh skutečně by znamenalo, aby se pár majitelů domluvilo a sníh na svoje náklady nechalo odvézt. Ale kam odvézt? Na to je zase třeba nějaký pozemek, který bude sloužit jako skládka sněhu do doby, než roztaje. Shodou okolností jsem navštívil Moskvu v zimě, samozřejmě v čase hluboké totality. Sníh se zcela samozřejmě z ulic, chodníků a náměstí odvážel pryč. Kam, to nevím. Nevím ani, jak to fungovalo v ostatních městech. Ale bylo vidět, že celý ten systém je zaběhlý a funkční. Rusko je na sníh zvyklé, kdežto u nás má charakter národní kalamity.
Já si ten chodník nakonec stejně uklidím, stejně jako většina majitelů. Pochopitelně tak, že ho naházím na vozovku. Kdybych čekal, až ho uklidí úřad, to bych se načekal. Ale těší mě, že už za jeho stav nenesu právní odpovědnost. Tu ať si nese ten, komu chodník patří. A mimochodem, ten sníh je mi protivný. Nohy se do něj boří, ulice jsou plné rozbředlé kaše. Klidně bych se bez něj obešel. Vždyť srážky mohou docela dobře být ve formě deště. Radost z něj mohou mít jen děti, lyžaři, hoteliéři a vlekaři na horách. Nejsem ani jedno, druhé či třetí. Klidně bych bral podnebí takové Virginie. Snad až propukne to globální oteplení v plné míře…




Deflorace II

10. ledna 2010 v 11:32 | D. V
Deku na ležení jsem si schovávala v igelitovém pytli pod keřem, abych ji nemusela pořád nosit. Rozložila jsem ji, svlékla se, usedla a s nohama způsobně u sebe jsem čekala, až přijde Vašek Nečekala jsem dlouho. První jeho slovo bylo" Jé," a dobře jsem si všimla, jak nasucho polkl, "jsi tu už dlouho?" "Před chvilkou jsem přišla", aniž bych změnila polohu, jen jsem natočila hlavu. "Mám bejt taky nahej?" zeptal se Vašek. "Když to dokážeš", odpověděla jsem mu provokativně. Vašek se dokázal. Se zájmem jsem si ho prohlédla, než jsem mu udělala místo vedle sebe na dece. Vašek měl obnažený a velice vyvinutý žalud, i když neměl erekci. Sedl si vedle mě, stále ještě rozpačitý ze své nahoty. "Jsi pěkně opálený," řekla jsem mu. "Byli jsme na dovolené v Chorvatsku, vždyť víš, a tam vedle normální pláže byla nuda pláž, tak jsem tam chodil." "To ti vaši dovolili?" "Proč by mě to nedovolili?" "A ségra chodila s tebou?" "Ne, ta musela bejt s našima." "A postavil se ti na nuda pláži?" "Ani ne," řekl Vašek rozpačitě. "Takže postavil. A co si dělal?" "Lehnul jsem si na břicho."
"Proto máš víc opálený záda než prsa." "To není tím," zaprotestoval Vašek
Po této rozmluvě jsem si sama lehla na prsa. Dbala jsem na to, abych se k Vaškovi točila čelem. Nepřehlédla jsem, jak sklouzl pohledem do mého klína. Vašek si přilehl ke mně na bok a dotýkal se mně celým tělem včetně penisu. Začal mě hladit po zádech a hýždích a předl: "Taky jsi pěkně opálená a bez Chorvatska. Vždycky se tu koupáš nahá?" "Vždycky. Koupat se v plavkách když jsem sama nebo jen se ségrou mi přijde blbí. To mi připadá, že se stydím sama před sebou." "Ségra sem může přijít?" vyděsil se Vašek. "Neboj, jela s mámou do města," uklidnila jsem ho. Naše rozmluva i doteky vykonaly svoje dílo. Cítila jsem, jak se Vaškovi postavil. Byla jsem na jeho erekci zvědavá a tak jsem zavelela: "Pojď, půjdeme si zaplavat" a rázně jsem si sedla. Vašek udělal chabý pokus zakrýt si penis, ale hned mu došla směšnost jeho počínání. "Nevadí ti to?" zeptal se nejistě. "Nevadí," řekla jsem rozhodně, vzala ho za ruku a vedla do vody. Po očku jsem po něm pokukovala. Vašek měl opravdu nádherně vyvinutý žalud. Fascinovala mně jeho délka, šíře i tvar. Byl dlouhý a široký, od zadní hrany klesal do rovinky před závěrečným svahem. Připadal mi jako středověké beranidlo, kterým oblehatelé vylamovali brány hradů. Tu moji branku by Vašek asi taky vylomil. Hrozně ráda bych mu na něj sáhla, ale ostýchala jsem se.
Vstoupili jsme do vody a plavali přes rybník. Vašek během plavání několikrát zkoušel, jestli stačí. Když jsme doplavali na místo, kde jsme s bídou stačili, Vašek se na mně s dychtivým výrazem ve tváři vrhl a začal mně osahávat. Bránit prsa jsem se ani nepokoušela, skoro mi to připadalo hloupé. Když se s ním koupám nahá, tak k sobě aspoň trochu patříme a nechat si sáhnout na prsa mi připadalo skoro jako povinnost. Nakonec, mám docela pěkná a tvrdá prsa. Sahat na ně se snaží i jiní kluci, ale těm to nedovoluji. Vašek mně osahával už před prázdninami, ale vždycky decentně. Chovala jsem se k němu jinak než k ostatním klukům. Vždycky jsem ho nechala, aby si sáhnul a pak teprve jsem ho odstrčila nebo jsem se bránila jen slovně. Vždycky to respektoval. Jednou jsme byli spolu sami v lese, trhli jsme se od ostatních a toho Vašek využil. Přitiskl mně ke stromu a začal mně osahávat prsa, objímat i líbat. Rozepnul si kalhoty, ze kterých vyklouzl jeho ztopořený penis. "Ne, ne." odmítala jsem ho a Vašek se stáhnul. Zapnul si kalhoty, zatímco já jsem se upravovala. Byla jsem Vaškovi vděčná za tuto chvíli. Umožnila mi sehrát roli plaché dívenky, dobývané rozvášněným klukem. Ani jeho rozepnuté kalhoty mně nepohoršovaly. Brala jsem to jako důkaz opravdovosti jeho zájmu a lichotilo mi to. Nikdy jsme se k této příhodě navraceli, ale byla mezi námi. Když mi teď zajel rukou do klína, vypískla jsem radostným zděšením. Bránit se předkloněním mi znemožňovala voda, Vašek si vybral vhodné místo pro svůj útok a tak jsem se bránila jen rukama, ale moc důrazná jsem nebyla. Za chvíli Vašek třel můj klín a já ho na oplátku chytla za penis. Konečně jsem si užila ten jeho nádherný tvar. Po chvilce Vašek přestal se svou masážní činností, otočil si mně k sobě čelem, stále s penisem v mé ruce, objal mně a začal mně líbat. I já ho objala a líbala se s ním. Bylo rozhodnuto, budeme spolu chodit.
Plavali jsme zpátky přes rybník a lehli si na deku na záda, vystavujíc svá těla slunci. Vašek ale moc dlouho teplo nenasával. Za chvilku si sedl, sklonil se nade mnou a začal mě líbat. Nejdřív prsa, pak břicho. Dostal se až k mému ochlupení. Blahosklonně jsem trochu roztáhla nohy. Vašek toho využil k obnovení své masážní činnosti. Zdálo se mi, že se mi pochva obrací naruby, všechno jsem měla navrch. Ale když Vašek zastrčil prst do mé štěrbiny, rázně jsem ho odstrčila. Neměla jsem zájem, aby prozkoumával mojí panenskou blánu. Vašek se okamžitě stáhnul. Čas už pokročil a bylo načase jít domů. Vašek to měl dál než já. Chodil k rybníku druhou stranou, od lesa, aby nešel kolem nás. Domluvili jsme si schůzku na zítra a šli jsme domů.


U tří koťátek

9. ledna 2010 v 19:26 | Ivo Adler
Omlouvám se, ale tomu nelze odolat.
Studenti jednoho gymnázia se pravidelně scházeli vždy po deseti letech.
Po deseti letech:
Půjdeme do hospody U tří koťátek. Servírky tam mají pěkný kozy!
Po dvaceti letech:
Půjdeme do hospody U tří koťátek. Čepujou tam výborný pivo.
Po třiceti letech:
Půjdeme do hospody U tří koťátek. Kdo bude chtít, dostane tam i dietní stravu.
Po čtyřiceti letech:
Půjdeme do hospody U tří koťátek. Mají tam bezbariérový přístup.
Po padesáti letech:
Půjdeme do hospody U tří koťátek. Tam jsme ještě nebyli!

Karel Marx

7. ledna 2010 v 14:10 | Ivo Adler
Poté, co zkrachovala světová socialistická soustava, která se hlásila k jeho učení, byl Karel Marx úředně prohlášen za blba, v lepším případě za starého ješitu. Tato klasifikace Marxe platí především v táboře postsocialistických (rozuměj antikomunistických) zemí. A tak Marxova teorie nadhodnoty je nahrazována pitoreskními úvahami o prospěšnosti kapitalistické ekonomiky, třeba tou o tom, jak pekař peče housky a všichni z toho mají prospěch. Ve "starých" kapitalistických zemích je význam Marxe pro pochopení fungování kapitalismu všeobecně uznáván a jeho teorie nadhodnoty je uznávána jako nejlepší analýza kapitalismu, kterou má lidstvo k dispozici. Marxismus nemá problémy s kapitalismem, ale se socialismem. Marxova myšlenka (tuším z Komunistického manifestu) o vyvlastnění vyvlastňovatelů se v praxi nějak neosvědčila. Z toho vyplývá, že socialismus bude muset být postaven na poněkud jiných základech, než jaké Marx předpokládal. Socialistické hnutí si s tím jistě poradí.
Že Marx nepatří tak docela do starého železa mohu dokumentovat na jiné Marxově myšlence, že rovné právo, uplatněné na nerovné lidi, vede k prohloubení sociální nerovnosti. Pravičáci ostentativně vykřikují: jsme pro rovná práva pro všechny a rovné povinnosti. Zejména daňové. A tak všichni budeme mít stejné procento zdanění. Při představě, že bohatší by měli mít vyšší procento daně zavyjou naši pravičáci jako po ráně elektrickým proudem. Ale rovné zdanění skutečně vede k prohlubování chudoby, ať se nám to líbí nebo ne, a na západ od Aše už se to všeobecně uznává. Proto se tam vesměs uplatňuje progresivní zdanění. Bez transferu od bohatých k chudým jsou sociální problémy kapitalistického světa neřešitelné. Lze jen diskutovat o míře tohoto transferu, ale ne o tom, má-li být či nikoliv.
Současná krize je klasickou krizí z nadvýroby, jak ji popsal Marx, převlečená ovšem za krizi finanční. Tak dlouho se žilo na dluh, až nastal problém se splácením dluhu - krize finanční. Aby země z této krize vybředly, pokud je to vůbec možné, tak byl dluh restrukturalizován - z dluhů soukromých se stal dluh veřejný a na jeho splácení byl dohodnut jiný splátkový kalendář. V řadě případů je však nereálný a povede k ještě hlubšímu krachu. Země, Česko nevyjímaje, nepotřebují ani tak nové výrobní kapacity (investice), kterými se tak ráda zaštiťuje pravice při zdůvodnění nízkých daní, těch je dostatek, ale větší kupní sílu, která by rozhýbala spotřebu, případně umožnila splácení dluhů.
Co platí pro jednotlivé lidi, platí samozřejmě i pro státy. Jsou státy bohaté a chudé. A ty chudé chtějí transfer od bohatých k chudým. Že ten dosavadní transfer od bohatých k chudým rozkradla elita v chudých zemích a začasté ho investovala v bohatých zemích je věc druhá. Bohaté země byly nešikovné a špatně kontrolovaly užití prostředků, které do chudých zemí umisťovaly. Krach nedávno skončené konference o klimatu v Kodani je toho přesvědčivým důkazem. Chudé země křičely - plaťte víc. Bohaté - ne, my víc platit nebudeme. Výsledkem byl faktický krach. Zákony kapitalismu, odhalené Marxem, se nedají popřít sebehlučnější antikomunistickou propagandou.

Deflorace I

4. ledna 2010 v 11:35 | D. V.
Bydlíme na samotě pod lesem. Tím my rozumím sebe Evu, mladší ségru Dášu, je jí 10 let a moje rodiče. Naši hospodaří na svém hospodářství, pozemky kolem baráku jsou naše a taky jeden rybník. Pasou se na nich bejci a doma krmíme prasata, takže naši pracujou doma. Práci na polích a loukách táta hravě zvládne s traktorem za pomoci mámy. My holky prakticky v hospodářství dělat nemusíme, jen docela vyjímečně. Ale když musíme, tak musíme. Jednou jsem zkoušela frfňat a to se táta naštval. Rezolutně prohlásil: hospodářství nás živí a proto se všechny práce budou dělat hned, dobře a bez odmlouvání. Víckrát jsem si to nezkusila. Je to docela blbí, že musíme být pořád na hospodářství, ale vím, že to tátu děsně baví a že by neměnil.
Do školy chodíme kousek do vesnice, je to asi kilák. Když to počasí dovolí, tak jezdíme na kole. Trochu mně štve, že máma důsledně trvá na cyklistické přilbě, ale co se dá dělat. Teď jsou prázdniny, občas mně máma pošle nakoupit do prodejny ve vesnici. Když jsme doma, tak chodím na ostro, podprsenku taky nenosím, jenom když chodím do školy, a to ještě ne vždycky. Ségra taky a jak jsem si všimla, máma doma taky nenosí spoďáry. Ušetří tím praní. Zrovna dneska ráno mně máma poslala nakoupit a tak to jsem si je vzala. Při nákupu jsem se u prodejny potkala s Vaškem Kadleců. To je kluk ze vsi, chodíme spolu do jedné třídy Vašek se mi líbí a vím, že já jemu taky. Je to hezky rostlej kluk a sympaťák Dobře se učí, líp než já, ale ne o moc. Jeho rodiče bydlí ve vesnici, ale jezdí do práce do města. Má taky mladší ségru. Ještě s nimi bydlí babička, která se o ně přes prázdniny stará. Vašek se mně ptal, proč se nechodím koupat na koupaliště u vesnice, že mně tam postrádá. Řekla jsem mu, že se koupám v našem rybníce a Vaška jsem tam pozvala. "Vážně můžu?" nechtěl věřit mému pozvání Vašek. Jednou totiž tam táta někoho vyhodil, že tam nemá co dělat, ve vesnici se to vědělo a proto tam nikdo nechodil. "Když tě zvu… Přijdeš ještě dneska odpoledne?" "Tak jo" souhlasil Vašek. Rodiče byli přes den v práci a tak byl pánem svého času.
Odpoledne jsem se vypravila k rybníku. Máma s Dášou jely do města, což se docela hodilo. Rybník je kousek od našeho hospodářství, vede k němu polní cesta. Než nám rybník vrátili v restituci, tak byl odbahněný a vyhrnuté bahno tvořilo kolem rybníka val porostlý křovím, takže tam nebylo odnikud vidět. I přepadová stoka pod hrází byla obrostlá vrbičkami a tak jsme tam měli docela soukromí. Využívaly jsme toho k tomu, že jsme se koupaly nahé. Když jsme byly menší, tak se s námi koupali nazí i táta s mámou. Ale teď už ne. Celou tu dobu od pozvání řešila problém, jak se budu koupat. Že nebudu mít podprsenku, to bylo jasné. Vyzkoušely jsme si to s holkama na koupališti, ale tolik čumění a blbejch narážek, co jsme si užily, mně vedlo k závěru - tak tady už nikdy. Ale Vaškovi se můžu ukázat. Nakonec jsem zavrhla i kalhotky. Budu nahá, jako vždycky. Bude to pro Vaška zkouška, jaký je gentleman. Buď to zvládne, nebo se na něj vykašlu.

Pohádky

2. ledna 2010 v 9:42 | Ivo Adler
Skončilo sváteční období a už jsme zase naštěstí ve všedním reálu. Ono takové slavení dá člověku zabrat, i když občas člověk slavit potřebuje. Pro období svátků jsou charakteristické pohádky. Nesleduji je, ale když už, tak se většinou naseru. Důvod mého nasrání spočívá v průběhu věčného zápasu mezi dobrem a zlem. K mé malé radosti dobráci jsou většinou blbci. A tak dobro vítězí více méně náhodou. Vrcholem blbosti dobráků byla pohádka Obušku, z pytle ven. Takovou esenci blbosti, jakou předvedl Ladislav Pešek v úloze potulného muzikanta, člověk hned tak nevidí. Já vím, že Ladislav Pešek nemusí být tak blbej, jak bychom mohli soudit podle jeho role. Blbost mu předepsali tvůrci filmu. Není to ovšem jediná pohádka, kde blbost stojí výrazně na straně dobra. Ani v pohádce o princezně Jasněnce a létajícím ševci hlavní hrdina chytrostí zrovna nevyniká. A co seriál Arabela? Tam je celá plejáda blbců.
Naproti tomu pohádka Pyšná princezna, patrně nejstarší a nejoblíbenější, je z úplně jiného těsta. Sympatická je na ní absence všech nadpřirozených bytostí, nepočítáme-li mezi ně zpívající květinu. Ale především, král Miroslav se musí setsakramentsky ohánět, aby obstál v ne zrovna přátelském prostředí a získal ruku vyvolené princezny. Proto mi je tato pohádka tak sympatická. Sám jsem dobrák od kosti a maso všecko, to ale neznamená, že neumím někomu rozbít hubu, když je to zapotřebí. Líčení kladných pohádkových hrdinů jako sympatických blbců je urážkou všech dobrých lidí. Klaďasové se musí hodně otáčet, aby jim ty záporové nenasrali na hlavu. Tak je to v reálném životě a v pohádce by to rozhodně neškodilo.
Specifickou formou pohádek, tentokrát pro dospělé, jsou detektivky. Osvědčené schéma detektivky spočívá v tom, že nad podlým a mazaným zločincem vítězí geniální detektiv. Což je ovšem blbost. Spravedlnost nevítězí nad zločinem proto, že policajti jsou chytřejší než zločinci, ale proto, že zločinec, event. zločinci stojí proti policejní organisaci, která je silnější a lépe vybavená než oni. Proto vítězí nad zločinem. Tam, kde proti organizaci policie stojí organizovaný zločin je to fifty fifty. Nezřídka zločin vítězí. Některé americké filmy už tuto skutečnost odráží. Postavička poručíka Colomba s věčným nedopalkem doutníku v ruce patří také do říše pohádek. Zločinci, které tak geniálně usvědčuje tu na výstavě, tu na plese, v restauraci či jinde by se s ním vůbec nebavili. Jednoduše by mu řekli: poručíku, jestli mně chcete vyslýchat, tak mně předvolejte do své kanceláře, dostavím se se svým právním zástupcem a jinak mě neotravujte.