Prosinec 2009

Iveta Pomeje Bartošová

31. prosince 2009 v 16:33 | Ivo Adler
Tak seriál na pokračování Iveta Pomeje Bartošová opět plní stránky novin, pochopitelně bulvárních. Pár se, s krvácejícím srdcem na obou stranách, rozchází. A to nejen kvůli svatbě, na kterou se vztahuje úměra, bohužel nepřímá: čím okázalejší a hlučnější svatba, tím kratší manželství. Z jejich svatby si veřejnost dělala blázny hned po jejím skončení.
Krach vztahu předznamenala už "kvalita" obou partnerů. Ona - psychicky labilní a nepříliš chytrá Star, jejíž život je jako na houpačce. Na trvalé místo v popředí našeho šoubyznysu nemá ani duševní, ani fyzickou kondici. Její zpěv je už jen odleskem bývalé slávy. On - nezodpovědný vyžírka s příliš bujnou fantazií. Ne nadarmo mu Iveta začala říkat pohádkář. Důkazů netřeba - ve svých pětačtyřiceti letech má akorát své dluhy. V civilním životě by ho každý poslal do prdele, v uměleckých kruzích platí zřejmě jiná měřítka. Jejich manželství nebylo nikterak náhodné. Oba se zoufale potřebovali.
Iveta po svých citových eskapádách potřebovala aspoň zdání někoho, o koho se může opřít. Už dávno měla být blahobytnou zpívající maminou, která zazpívá tu v televizi, tu na nějakém koncertě nebo v muzikálu, sem tam vydá CD. Místo toho se honí za každým kšeftem, jen aby uchránila střechu nad hlavou. V životě Ivety byl muž, který z ní blahobytnou zpívající maminu mohl udělat, byl to veterinář Hanke (Henke?). Proč se ti dva rozešli, o tom chybí spolehlivé informace. Veterinář o jejich vztahu nikdy nemluvil. Ale zřejmě pragmatický a střízlivý veterinář nekonvenoval s "uměleckým" životním stylem Ivety. Přitom to bylo to nejlepší, co mohlo Ivetu potkat. Věcný a praktický chlapík, který si umí poradit se životem, je terno pro každou umělkyni, pokud ovšem je umělkyně schopna kompromisu mezi svým s jeho životem. Iveta byla ovšem příliš "nekompromisní" a proto jejich vztah zkrachoval.
Její životní vyhlídky nejsou příliš růžové. Vzhledem ke své psychické a fyzické slabosti bude nepochybně stále upadat. Na nějaký umělecká comeback nevěřím. Potřebovala by kolem sebe dobrý servisní tým, protože sama se o sebe není schopná postarat a samozřejmě i nové, dobré písničky. S písničkami je bída. I Mistr Gott si stěžuje, že nemá co zpívat. Že by textařům a skladatelům došla tvůrčí invence? Nebo jsou to už jenom šmíráci?
Těžko říci, ale Ivetě z toho moc radosti nekyne.
I Pomeje Ivetu potřeboval. Po jeho podnikatelském a manželském krachu mu poskytla přístřeší a fakticky ho vydržovala. Díky ní mohl nějak lidsky žít, byť na její úkor. Přesto jeho vyhlídky jsou lepší. Je totiž fyzicky i psychicky silnější. Pokud bude pracovat jako výkonný umělec, může svoji situaci stabilizovat. A samozřejmě vyhlásit osobní bankrot. Pochybuji ale, že se k tomu odhodlá. Musel by hodně slevit ze svého životního stylu a to se mu nechce. Nakonec ale pomoc kamarádů jednou vyschne. Věčně na dluh se žít nedá. Jeho úskalí je podnikání. Není sám, kdo na to nemá. Podobně, i když méně dramaticky, dopadl i Martin Dejdar. Toho drží nad vodou Comeback. Proto platí: ševče, drž se svého kopyta.

P.S. 14. 7. 2014
Pro případné čtenáře, kteří si řeknou: bože, ten Adler kecá, jsem se rozhodl ověřit pravdivost této své předpovědi. Tedy fakta: Iveta Bartošová se narodila 8. 4. 1966 a zemřela 29. 4. 2014 sebevraždou spáchanou vkročením na trať před jedoucím vlakem. Že jsem odhadoval, že neskončí dobře, to si každý může přečíst výše. Spíš jsem ale předpokládal, že skončí v nějakém ústavu nebo v péči nějakého poručníka. Že se moje předpověď naplní až tak děsivým způsobem, to jsem opravdu nečekal.

Vánoce tiché a svaté

26. prosince 2009 v 10:09 | Ivo Adler
Cesty Boží mě zavedly i na místo působení a pohřbu faráře a skladatele vánoční písně Tichá noc, svatá noc v Rakousku. Pátral jsem ve svém archivu, zda najdu jméno skladatele a místa, žel marně. Ale jména nejsou podstatná. Podstatné je, že v době vzniku písně mohly být Vánoce v rakouském Blbákově tiché a svaté. Dnes už nejsou svaté ani tam, jestli jsou tiché, to nevím. V české kotlině nejsou tiché a svaté určitě. A hned musím rovnou říct, že mi to nevadí. Dokážu si z Vánoc vzít, co chci. Není reálné, abych odboural šílenství vánočních dárků. Proto to řeším tak, že každý rok vydávám seznam vhodných vánočních dárků. Jsou levné a skutečně je potřebuji. Přesto mně a ženu mladí vždycky překvapí něčím navíc. Chtějí být dostatečně na úrovni. Neseme to statečně. Selhává moje snaha vyhnout se vánočnímu cukroví. Žena vždycky prohlásí: letos péct nebudu, ale ještě se jí nepodařilo svoje předsevzetí realizovat. Vždycky podlehne vánoční hysterii. Ale pokrok je patrný. Letos upekla jen pět druhů cukroví. Snad se časem propracujeme k Vánocům bez cukroví.
V našem spolku jsme měli besedu k vánočním tradicím. A při té mi to došlo. Vánoční tradice, nad kterými slintají zastánci křesťanství a milovníci tradic, jsou ve skutečnosti tradice pohanské, natřené křesťansko-nábožensky. Jsou to vlastně rituály bílé magie z dávných pohanských dob, která na rozdíl od magie černé měla člověku pomáhat. Už samotný termín konání Vánoc má hluboké pohanské kořeny. Jsou to vlastně svátky zimního slunovratu. Na den zimního slunovratu se lámal rok. Starý končil a nový začínal. Slunce se k nám začalo přibližovat a bude se přibližovat až do letního slunovratu. Je to tedy astronomický začátek Nového roku, protože náš rok je v podstatě solární, řídí se pohybem Slunce. Že je oficiální začátek Nového roku o týden později, je administrativní bordel, který vznikl historicky. A ausgerechnet se přesně na den začátku nového roku narodí Spasitel. Náhoda? Ani náhodou. To jen Církev svatá využila staré pohanské tradice.
Pomocí bílé magie se naši pohanští předkové snažili jednak budoucnost ovlivnit, jednak ji poznat. Bílá magie Vánoc spočívá už v samotném názvu Štědrý den. Když je začátek štědrý, bude štědrý celý rok. Z toho vyplývá i štědrost vánočního stolu. Naši předkové si jídla nesmírně vážili, protože ho bylo málo. A prostřednictvím vánočního/zimněslunovratního stolu se snažili zajistit si jeho dostatek po celý rok. Sem spadá i snaha zajistit si plodnost a zdraví domácích zvířat, úrodnost sadu, jen aby bylo dost jídla. Úrodnost polí se zajišťovala jiným způsobem - souloží hospodáře s hospodyní na poli v jarní brázdě. Inu, umělá hnojiva tenkrát neexistovala.
Do snahy budoucnost odhalit patří pouštění svíček po vodě, krájení jablek, lití olova nebo: "třesu, třesu bez, pověz ty mně pes, kde můj milý dnes", pomocí kterého se mladé ženy snažily odhalit, kam se provdají. Církev se pochopitelně snažila pohanský charakter rituálů co nejvíce potlačit. Tak se místo pro zemřelé předky nechávaly zbytky štědrovečerní hostiny "pro andělíčky". Všechny vánoční tradice jsou pohanské rituály, natřené křesťansky. Natěračské snahy samozřejmě křesťanstvím nekončí. Chceme-li poznat pravou podstatu věcí, nezbývá nám, než ty nátěry seškrabávat.

Dva dárky

21. prosince 2009 v 9:59 | Ivo Adler
Dostal jsem je včera od televize. Ten první byl jednak v pořadu OMV po poledni, do kterého byl pozvaný nějaký úspěšný podnikatel, který na adresu státních orgánů doslova prohlásil: nenechám si nasrat na hlavu, jednak od Ondřeje Hejmy večer v pořadu Superstar, když na dresu Miro Šmajdy řekl: tobě ta písnička sedla jako prdel na hajzl. Oba výroky bez vypípání. Podotýkám, že i výrok Ondřeje Hejmy byl před 22. hodinou. Oba pánové mi byli nesmírně sympatičtí. Ukazuje se, že lidé mohou být slušní a vzdělaní a nemusí se nutně uchylovat k nějaké salónní krasomluvě a mohou mluvit tak, jak jim zobák narostl. A televize to nakonec akceptuje. Kdo nemá vatu v uších, tak slyší, že lidi takhle opravdu mluví. A já se hrdě hlásím k tomu, že jsem k tomuto trendu přispěl, ba možná byl jeho průkopníkem.
Druhý dárek se také váže k pořadu Otázky Václava Moravce. Jak zmíněný již podnikatel, tak domácí představitel Amnesty International se shodli na tom, že největším zdrojem zlodějny a korupce je rozkrádání veřejných financí. Omlouvám se, že neuvádím jména obou pánů, ale tak zase televizní vysílání nežeru, abych ho sledoval s tužkou v ruce. Oba by si však zasloužili, abych je tady uvedl. Opět mi ale dali za pravdu, protože už dlouho tvrdím, že největším zdrojem rozkrádání a korupce jsou veřejné finance. To mně utvrzuje v přesvědčení, že má cenu o tom psát, když se to nakonec objeví i v televizi. Narušuje to samozřejmě tu růžovou fasádní barvu, kterou jinak všechny naše televizní stanice natírají naši současnost. Dvacet let po Sametové revoluci se všichni můžeme posrat štěstím, jak je ta současnost krásná. Jestli ale chceme, aby byla současnost lepší, musíme informovat právě takto. K tomu nám dopomáhej bůh Otec, Syn i Duch Svatý, amen.

Pokora Mirka Topolánka

19. prosince 2009 v 21:01 | Ivo Adler
Včera na televizi Prima v regionálním zpravodajství před 18. hodinou byl minirozhovor s Mirkem Topolánkem. Byl zajímavý v několika ohledech. Na začátku měsíce Mirek Topolánek doslova hýřil pokorou. Byl jsem zvědavý, zda se jedná o trvalý jev, či zda se jedná o jednu z jeho šaškáren. Mé tušení mě nezklamalo. Byla to šaškárna. Redaktorka, jinak velice servilní, mu stručně připomněla jeho "úspěchy" jako byl pád vlády, odchod z parlamentu i hospodářskou krizi, i když za tu Mirek může nejmíň. O toskánské aférce nemluvě. Bylo vidět, že na jeho citlivé dušičce zanechalo největší šrám jeho vykopnutí z vlády vprostřed funkčního období předsednictví v Evropské unii. Řekl, že to je v rámci Evropské unie věc naprosto neobvyklá a že to těžce poškodilo renomé České republiky. S tou neobvyklostí má Mirek pravdu, také je ale naprosto neobvyklé, aby země měla v čele takového antikomunistického čuráka, jako je Mirek Topolánek. A to renomé bych uvedl na pravou míru. Pravidelně sleduji Zprávy Slovenské televize. A tam jsem zaregistroval, že Jan Fischer naopak významně vylepšil skore České republiky, v hodnocení evropských politiků skončil na 11. místě. Až za ním skončil Robert Fico, čímž si Slovenská republika naopak pohoršila. Pád jeho vlády tedy poškodil renomé České republiky jenom v jeho představách. Fakta vypovídají o něčem jiném.
Další otázka zněla, co říká vládě Jana Fischera. Mirek Topolánek s pokorou sobě vlastní prohlásil: když jsem za předsedu vlády vybral Jana Fischera, atd. bla, bla, bla. Začal prostě Fischerovu vládu shazovat. Podstatná je ovšem první část. Všem pochybovačům tím dal Mirek Topolánek jasně najevo - v této zemi jsem to JÁ, MIREK TOPOLÁNEK, který rozhoduje o tom, kdo bude předsedou vlády. A to je právě důvod, proč musel být z vlády odejit. Mirku, už nám o pokoře nic nevykládej. Nevěříme ti.

Klimatická konference OSN v Kodani

18. prosince 2009 v 13:28 | Ivo Adler
Právě dnes vrcholí. Jenže dohoda o klimatu je v nedohlednu. Přesto předpokládám, že něco uzavřeno bude. Jinak si celé světové společenství bude muset přiznat, že celý ten tyátr byl na hovno. Problémům s uzavřením dohody se nedivím. Pokus o uzavření dohody o klimatu, zejména o omezení emisí skleníkových plynů je pokračováním staré známé písničky tzv. nulového, posléze trvale udržitelného růstu. Přeloženo do češtiny - bohaté země zůstanou bohatými, chudé chudými. Samozřejmě, že chudé země řvou jako paviáni - my chceme být také bohaté, chceme spotřebovávat energetické zdroje stejnou měrou jako bohaté země. To se bohatým zemím nelíbí - jejich heslem je: omezíme se všichni stejnou měrou. My o x procent, vy o x procent (ze současné úrovně emisí). Ale je nebetyčný rozdíl, jestli omezuji 1 % ze 100 jednotek anebo 1 % z 10 jednotek. Chudé země nejsou tak blbé, aby tohle neviděly. A proto řvou na bohaté - dejte víc.
Ztotožňuji se s chudými zeměmi. Bohaté země, začasté bývalé koloniální mocnosti, dlouho profitovaly ze světového ekonomického pořádku, který se vytvořil někdy v 19. století a někde možná ještě dřív. Měly zkrátka kliku. Nechci se opakovat, protože jsem o tom už psal, ale rabování přírodních zdrojů vytvořilo materiální předpoklady rozvoje kapitalismu. Dnes si tyto bohaté země už mohou dovolit přepych přírodní zdroje chránit. A chudé země říkají - když chcete přírodní zdroje chránit (třeba novými technologiemi), tak nám kus z toho svého přepychu musíte dát. To je samozřejmě pro bohaté země nepříjemná věc. Zvykly si. Zvyklo si jejich obyvatelstvo. Navíc tento požadavek přichází ve velmi nevhodnou dobu. I bohaté země si žijí nad poměry. Když to trochu zjednoduším, tak jejich sociální sféra je financována na úkor státního a veřejných dluhů. Přistoupit na tento požadavek by znamenalo omezení sociálních služeb a západní volič je rozmazlený. Chce své vymoženosti. Proto bez radikálního zásahu do politiky bohatých států je obrat v přístupu ke klimatickým změnám nemyslitelný. Ale ten obrat přijde. Ani nejbohatší země nemohou pořád žít dluh.

Martin Chodúr

15. prosince 2009 v 14:33 | Ivo Adler
Nedívám se na tyto soutěže ani na nějaké realityšou. Ale moje žena se na nějaké takové kusy dívá. Máme pochopitelně každej svou televizi. A logicky i svůj pokoj. Leč k věci. A moje žena mi řekla: hele, v té Superstar je nějakej Chodúr a ten se zdá docela dobrej. Tak jsem se díval na poslední dvě kola a musím říct, že moje žena měla pravdu. Není to sice až takový hlas, jakým vládl Karel Gott v jeho letech (je mu dvacet), ale v té záplavě chraptících, sípajících a řvoucích rockerů je to Pan Zpěvák. A nic na tom by neměnil ani fakt, kdyby náhodou tu Superstar nevyhrál. Navíc proti Gottovi má výhodu, že má klasické hudební vzdělání a vedle zpěvu ještě hraje na klarinet. Gott je proti němu vlastně samouk a všechno, co umí, vlastně odposlouchal. Snad svede zabrnkat na kytaru. Nemyslím, že jeho kariéra bude tak závratná a oslňující jako Karla Gotta. Chybí mu totiž dva předpoklady - není tenor (mít tenor není k zahození) a bohémský způsob života. To druhé se dá dohnat, ale spíš by si tím uškodil než pomohl.
Na bohémský život musí být člověk stavěnej, v šoubyznysu nějaký ten skandálek přijde vhod, už jsem o tom jednou psal, ale za Chodúrem stojí taková kvalita, že to u něj není nutné. Teď mu lze popřát jen dobrý tým, o který by se mohl opřít. A ještě jedno úskalí na něj číhá. Zatím je to ještě kluk, ale nelze přehlédnout, že má tendence ke zpapulkovatění. Bude si muset asi dost hlídat svou váhu a vzhled. Tohle číhá i na naši další mladou hvězdu, Ewu Farnu. Ta už této tendenci podlehla. A jak se začíná podobat svým zpěvem Věře Špinarové, tak se jí začíná podobat i svým zjevem. Pokud Chodúr tato úskalí zvládne, může po čase převzít žezlo po Karlu Gottovi.
Když už jsem načal téma Superstar, nemohu se nezmínit ještě o dvou věcech. Tou první jsou moderátoři. Byli na
ni nasazeni ti nejlepší, čím obě země disponují. K Leoši Marešovi lze mít řadu výhrad a já je mám; vadí mi jeho blbé pozérství a snobský způsob života, i když … Předností Mareše je jeho obrovská pracovitost, pohotovost, schopnost improvizace a vtip. Mareš vždycky ví, o čem mluví. Nevynechá jedinou premiéru či koncert, kupuje snad všechny filmy na CD a po nocích je sleduje. Na jeho vystoupeních je to znát. Sem trochu zapadá i jeho snobský život. Když mluví o noclehu v drahém hotelu, tak ho neviděl z rychlíku, ale skutečně tam spal. Nelze přehlédnout, že ve dvojici s Adélou spolupracuje a nesnaží se exhibitovat na její úkor. Nic proti Adéle, ale jedno mi na ní vadí - není jí (na rozdíl od Mareše) rozumět. A není to jen její slovenštinou. Adéla "polyká" slova a myslím, že jí nerozumí ani Slováci. Stejným nešvarem trpí i Ivana Christová. Jakoby obě dámy dávaly najevo: jsme takové hvězdy, že můžete být rádi, že na vás vůbec mluvíme. Požadavek, abyste nám rozuměly, to už je příliš.
K porotě. Ondřej Hejma - muž na svém místě. Paĺo Habera je mi sympatický - mluví sprostě. Tak jako drtivá většina z nás, nehraje si na lepšího, než jsme my. Ženská část poroty je pro mě jeden velký otazník. Proč tam vůbec jsou? Je sympatické, že v každém kole převedou jiné oblečení a jiný účes, ale odbornost? Jejich hodnocení jsou spíše citové výlevy než odborné posouzení výkonu soutěžících. Asi na to nemají. To je ale u odborné poroty chyba.

Zdravotnictví a ti druzí

11. prosince 2009 v 12:03 | Ivo Adler
Máme svobodnou volbu lékaře, obrovskou to vymoženost našeho kapitalistického zdravotnictví. Vztah mezi lékařem a pacientem je vlastně smlouva, do které oba partneři vstupují dobrovolně a bez přinucení jako do manželství. Za totáče byl lékař direktivně přidělen. A tak jsme dávali lékaři všimné, aby nás léčil úměrně našemu významu. Všimné dáváme dál. ale jistotu, že vůbec nějakého lékaře budeme mít, nemáme. Neboť svobodě pacienta zvolit si lékaře odpovídá i svoboda lékaře zvolit si pacienta. Lékař nás může odmítnout, což se občas stává. A navíc je jich nějak málo. A tak situace v ordinaci poněkud připomíná situaci na hlavním nádraží - jedni vystupují, druzí nastupují, do toho dealeři farmaceutických firem, k etice vztahu mezi lékařem a pacientem to má hodně daleko. A pacienti? Drží hubu, jsou rádi, že nějakého lékaře vůbec mají.
Začal jsem aktivně stárnout a tak chodím na jógu. Je nás tam pár pánů pokročilejšího věku, jinak převažují ženy. To je zajímavé, v hospodě je to naopak. Možná proto se muži obecně dožívají nižšího věku než ženy. Už se trochu známe a povídáme si. Jeden z těch pánů dříve pracoval KHS. Řekl nám, jak po Velké sametové revoluci nás přijeli učit chlapci z USA jak se ta hygiena má dělat. Spojené státy americké náš vzor. Brzy jsme ale zjistili, že nás nemají co učit a naopak oni se začali učit od nás. A ještě jeden postřeh. V jednom talkshow vystupoval Roman Šmucler, ten co uváděl Tabu a jiné pořady v televizi. Říkal, viděl jsem už kus světa a musím říci, že československé socialistické zdravotnictví mělo nejlepší organizaci na světě. Netvrdím (já), že nezaostávalo za špičkovými výkony nejvyspělejších zemí, ale organizace byla perfektní. Netvrdím (já), že nebylo co zlepšit, volitelnost lékařů ano, ale se státní garancí, že pacient nezůstane na holičkách. Neb lékař, a teď zase cituji Romana Šmuclera, je jako voják. Když zazní polnice hlas, musí nastoupit.
Často píšu, že antikomunisté jsou blbci. A opět jeden důkaz. Pro blbce je typické, že vylévá s vaničkou i dítě. A přesně to udělali antikomunisté po Sametové revoluci. Všechno, co bylo za komunistů, je špatné. Pryč s tím. A tak se zamítlo i to, co se dalo využít. Zdravotnictví není jediný příklad. Tahle blbost nás bude stát hodně času, sil i prostředků.

Svatý Václav, s. r. o.

8. prosince 2009 v 13:40 | Ivo Adler
Samozřejmě, není to aktuální. Ale otevřít toto téma kolem 28. září jsem nějak nestihl. Státní svátek však trvá dál, tak aktuální je to pořád, i když s menší naléhavostí. Nemám nic proti státnímu svátku, naopak, státní svátek se vždycky hodí. Už jsem o tom psal v článcích Svátky a oslavy I a II 3. a 23. 10. 2008. Ani svatý Václav mně nijak zvlášť neirituje. Konec konců ani zemský patron není k zahození. Umožňuje jednomu národu vymezit se vůči druhému. Co by za to dali třeba Slováci, kdyby měli zemského patrona. Spíš je zajímavé, kde se takový zemský patron bere, jak vzniká. A tady jsme u kořene věci.
Máme kliku, že Václav skutečně existoval. Na rozdíl třeba od Ježíše, jehož existence nebyla hodnověrně prokázána. Proč se ale zemským patronem stalo takové více méně nanicovaté knížátko? Co státnického kníže Václav dokázal? Vůbec nic. Akorát se dal trapně zabít vlastním bráchou. I když podle posledních výzkumů Boleslav snad Václava nezabil, ale jeho družina. Že bráchové byli ve při je omletá písnička. Václav sázel na Bavory, Boleslav na Sasy. Pořád do Václava hučel: neposílej ty voly do Bavor, pošli je do Saska. Václav ale trval na Bavorech, v tom měl možná pravdu a kdoví, co ještě mezi nimi bylo. Zkrátka v oné kritické chvíli a na inkriminovaném místě se bráchové pohádali a se vší pravděpodobností i porvali. Boleslav měl štěstí, že jeho družina byla blíž a v nastalé vřavě, kdy Václav měl možná ve rvačce navrch, milého Václava zabila. A rázem bylo zaděláno na světce.
Aby se ze zabitého Václava stal svatý, na to ovšem zabití nestačilo. Kdyby z každé dynastické bratrovraždy, když už přijmeme tuto verzi, měl vzejít svatý, nestačil by na ně kalendář. Muselo k tomu přistoupit ještě něco. A to jsou dvě věci. První je, že Václav zemřel mladý, svobodný a bez potomků. Druhá věc - vládl tak krátce, že nestihl nadělat žádné panovnické koniny. Jeho život tedy byl jako bílé plátno, na které lze promítnout cokoliv. Pro církev věc k nezaplacení. Jakkoliv to srovnání kulhá, i Ježíše církev zbavila rodiny a i on zemřel (také tragicky) mlád a tak poskytl církevním otcům neomezený prostor pro manipulaci. S Václavem to bylo stejné. Na cestě k jeho svatořečení se z něj udělal vzor panovníka - mnicha, neřku-li impotenta. Je velice pravděpodobné, že Václav impotentní nebyl a žil normálním životem raně středověkého feudála. Ač tedy svobodný, čekal zřejmě na nějaký dynastický sňatek, který by podpořil jeho postavení, možná právě s nějakou bavorskou princeznou, měl, jako všichni feudálové, k dispozici děvečky na hradě všecky. Velice silně pochybuji, že si udělal na přirození uzel a nedal průchod svému pohlavnímu pudu. Ale hodnověrné údaje zase chybí. Jestliže se spekuluje o jeho pohlavní abstinenci, tím spíše můžeme spekulovat o tom, že žil jako ostatní mužové jeho postavení.
Právě skutečnost, že zemřel tak mladý, dovoluje spekulovat, co by, kdyby. Jiní zemští patroni - namátkou Karel Veliký u Francouzů, Štěpán u Maďarů byly tak nepřehlédnutelné osobnosti své doby, že v historii daných národů neměli konkurenci. Václav byl velice přehlédnutelný. A proto jeho nimbus zemského patrona je ideologická konstrukce, která se velice hodila jak jeho následovníkům, tak církvi. Nechci tím snižovat jeho historický význam v době národního obrození, ale usilovné nafukování tohoto balónku v současnosti mi přijde směšné.



Rodokmen

6. prosince 2009 v 9:57 | Ivo Adler
Syn mojí sestřenice dělá na ministerstvu. Nebudu říkat na jakém, asi se tam prací nepřetrhne, protože jsem od něj před časem dostal e-mail, ve kterém mně informoval, že začal v programu MyHeritage vytvářet rodokmen našeho rodu. Poslal mi přístupové heslo a vyzval mně, abych pokračoval ve vytváření rodokmenu naší větve, protože on to dovedl jen k mým rodičům, a to jen k faktu jejich prosté existence. Rodokmen naší rodiny jsem už dlouho měl v plánu, ale stále mi na to jaksi nezbýval čas. Můj příbuzný z ministerstva mně postrčil. Měl jsem proto relativně dobré podmínky, protože rodiče mojí ženy měli rodinnou bibli, do které zapisovali významné rodinné události a zakládali hlavně křestní, méně již oddací a úmrtní listy.
Jako první krok jsem zapsal všechny žijící příslušníky naší větve - naše děti, jejich děti, sourozence, rodiče a příbuzné. Už jenom zjistit data narození, sňatků, event. rozvodů byla docela kovbojka, o úmrtích nemluvě. Pak jsem začal přenášet do počítače materiál z té rodinné bible. Nejstarší dokument byl ze začátku 19. století. Už předtím se o to pokusila moje žena, ale bez počítače to byla nepřehledná změť jmen a údajů. Teprve díky počítači se to zpřehlednilo. Dal jsem si na tom záležet. Tehdejší dokumenty byly velmi podrobné: kdo křtil, oddával, svědkové, kmotrové, porodní bába i sociální postavení. Dnes tedy všechno digitalizované. Stejně jsem chtěl pokračovat i u mých předků, ale tady jsem narazil na problém. Chyběly mi dokumenty. V létě jsem byl na chalupě, celou jsem ji prohledal, obrátil se na bratry - nic. Mí předkové, rodiče nevyjímaje, na to moc nedbali. Zůstala po nich jen jejich práce a děti. Nepovažovali sami sebe za tak důležité, aby schovávali nějaký písemný materiál. Leč neztrácím naději. Kronikář našeho spolku, když jsem se na jedné schůzce (byla to ta, kde se četli literární pokusy našich členů) zmínil o této patálii, mi řekl, že existuje jeden zdroj, ze kterého mohu čerpat. Jsou to digitalizované archivy na webu http://digi.ceskearchivy.cz, kde jsou dostupné všechny matriky. Až opravdu nebudu mít co dělat, začnu pátrat.
I v této podobě ale rodokmen skýtá řadu zajímavých údajů. Jeho součástí jsou i fotky osob, pokud jsou dostupné. Všechny žijící příbuzné jsem vyfotil digitálním foťákem a zařadil do rodokmenu. Ty, co byli na papírových fotkách jsem naskenoval a přenesl do počítače. Rázem se stalo zřejmým, kdo je komu podobný. A taky bylo vidět, jak úzkým pramínkem někdy život našeho rodu tekl a které větve uschly. A naopak, kde se život rodu rozlil do šíře. Součástí programu je i statistika rodu: délka života - nejdelší i průměr, doby trvání manželství i počet dětí. Díky tomu jsme jako příbuzní více stmelení a více o sobě víme. Můj příbuzný mi napsal - vidím kluci, že vás to taky chytlo. Až se sejdem, dáme si pořádnýho frťana. Pro mě je ale nejnaléhavější dojít v historii naší rodiny co nejdál. Cítím to jako svůj závazek vůči svému otci.

Pokora ODS

2. prosince 2009 v 21:15 | Ivo Asler
Koukám jako blázen. Díval jsem se v neděli (29.11.2009) na Otázky Václava Moravce na ČT1 a primátor Bém si tam sype popel na hlavu jako na objednávku. Mluví o pokoře politika před voliči, jako kdyby nám něco konkrétního udělal. V úterý nato Mirek Topolánek v Lidových novinách mluví v souvislosti se svou
dovolenou v Toskánsku o zpupnosti (svojí) a zase - pokora. To ty ódeesácké špičky někdo naočkoval? Na ty ostatní není tolik vidět - nešlapou v čele pelotonu a tak nevíme, jestli je tento záchvat pokory věcí individuální nebo je to součást širšího tažení za hlasy voličů.
Zaregistroval jsem, že Mirek Topolánek po pádu vlády poněkud změnil slovník. Už není tak agresivní jako býval. Jak je to dávno, co řval jako lev - já ten Augiášův chlév vyčistím. Jak se zdá, své čistící choutky odložil k ledu. Příčin může být několik. První příčinou mohou být blížící se volby. ODS se stále přetahuje o prvenství s ČSSD. Vítězství není zdaleka jisté. Přitom Mirek Topolánek ještě před krajskými volbami velkohubě prohlašoval - pod mým vedením strana žádné volby neprohrála. Až přišel výprask v krajských volbách. Ani volby do europarlamentu nebyly důvodem k jásání, ač se tak ODS tvářila. ODS sice získala nejvíc mandátů, ale ztrácela, naopak druhá ČSSD podstatně posílila. Dělat za této situace před volbami nějaká ramena, jak s protivníkem zameteme, by bylo krajně pitomé. Mirkovi to došlo.
Druhá příčina, pravda, také v souvislosti s blížícími se volbami, může být ve vzestupu strany TOP 09. Už jednou jsem napsal, že pokud se ODS nezbaví svého image strany zlodějů, dříve či později v naší politice nastane válka o dědictví ODS. A se vzestupem TOP 09 možná už začala. Čí kádrovou zálohou pak budou Mladí konzervativci? ODS nebo TOP 09? Volby do parlamentu na jaře 2010 hodně napoví. Zatím ČSSD sebevědomě prohlašuje ústy jihomoravského hejtmana Haška, rovněž ve vzpomenutém pořadu, že ODS dělá všechno pro to, aby volby prohrála. No, možná si ČSSD příliš fandí, nepřehlédnutelné ale bylo, jak vstřícný Bém vůči Haškovi byl. Žádné nepřekročitelné bariéry, žádné zašlapání v prach. I to je možná důvod, proč Mirek Topolánek dva dni nato mluví o pokoře.
A konečně příčina třetí spočívá v samotné situaci v ODS. Už dříve jsem o Mirkovi Topolánkovi napsal, že to je antikomunistický čurák. Na této charakteristice ani přes změnu jeho slovníku není třeba nic měnit. A tuto skutečnost, ač ji nikdo nepřizná, si začíná uvědomovat stále více členů ODS. Proto se na "programovém" kongresu ODS, přenášeném televizí jako za časů hluboké totality, objevily neplánované hlasy po volbách nového předsedy. Zatím byly umlčeny. Při cestě do kopce se nepřepřahá. Tím ale vnitřní pnutí uvnitř ODS neskončilo. Programový kongres jsem dal do uvozovek. Jednak proto, že tento "programový" kongres byl jen předvolebním tahákem, jednak proto, že ODS vlastně žádný program nemá. Kromě jediného - pokračovat v rozkrádání státu. Ale absence programu není jen u ODS. Myslím skutečného programu, ne předvolebních žvástů. Program chybí všem politickým stranám. Proto volič volá - není koho volit. Ale o tom někdy příště.