Listopad 2009

Kuponová privatizace

27. listopadu 2009 v 18:36 | Ivo Adler
Měla či neměla být? Nesporné je, že otevřít státní sektor soukromému vlastnictví bylo požadavkem doby. Je to patrné i na výkonnosti naší ekonomiky. Otázkou je, jak to udělat? Nejjednodušší cesta by byla - přeměnit státní podniky na akciové společnosti, dát jejich akcie na burzu a ať si koupí, kdo má zájem. Neprodané akcie budou ve vlastnictví státu, zastupovanému nějakou institucí (Fondem národního majetku). U strategických podniků si mohl stát podržet vlastnictví kontrolního balíku akcií. Tak to fakticky je u ČEZu, ČSA a patrně i jiných. Tahle průhledná a klasická metoda skrývá hned dvě záludnosti. Za prvé to umožňuje managementu podniků manipulovat s hospodářskými výsledky a tím i cenou akcií. Mohou pak podnik jimi řízený koupit za babku. Zvlášť když si mohou od svého podniku výhodně "půjčit". Za druhé ti, co podnik roky budovali, přijdou jaksi zkrátka. Nebudou mít nic, možná ani tu práci ne. Domnívám se, že nahromadění obrovských majetků v Rusku je právě výsledkem této cesty. Lidé byli ožebračeni a obrovský státní majetek rozkraden.
Ve světle těchto faktů nemusí být kuponová privatizace tak špatným řešením, jak je prezentováno jejími odpůrci. Státní majetek byl rozparcelován na jednotlivé podíly (kuponové knížky) a každý si mohl svůj podíl koupit. Cena podílu byla symbolická. Kam svůj podíl umístí už byla jeho věc. Tím se hned vytvořila nová struktura vlastníků a podnikový management byl na ní závislý. Nemohl tak s podnikem manipulovat jako v Rusku. Potud vše křišťálově čisté. Co ovšem tento křišťálový jas zkalilo, byly investiční fondy. Ani myšlenka fondů nebyla špatná, špatná však byla její realizace. Malé privatizace se mohly zúčastnit pouze fyzické osoby a nebo sdružení fyzických osob, nikoliv osoby právnické. Důvod byl nasnadě. Privatizované provozovny by si tak podniky koupily zpátky a privatizace by se minula účinkem. Do kuponové (tedy velké) privatizace však právnické osoby vstoupit mohly. Své fondy tak vytvořily banky, pojišťovny, finanční instituce i podnik; tak vznikly evidentně nerovnoprávné podmínky. Jestliže investiční fondy, tak jako v případě malé privatizace pouze jako akciové společnosti fyzických osob. To se dalo právně velice snadno ošetřit. I tak by samozřejmě byla mezi fondy nerovnost, ale ne už tak propastná. Kuponová privatizace byla nastavena tak, aby vytvářela prostor pro velké hráče. Další velkou prasečinou bylo křížové vlastnictví akcií. My vytvoříme dceřinnou společnost a ta bude vlastnit vaše akcie a vy vytvoříte dceřinnou společnost a ta bude vlastnit naše akcie. Tak si budeme vzájemně krýt záda. Takových případů znám dost. Způsob realizace zprznil jinak dobrou myšlenku. Ale i při všech těchto deformacích si myslím, že kuponová privatizace byl dobrý počin. Je to především její zásluha, že ČR má nejmenší sociální rozdíly (a tím i sociální napětí) ze všech postkomunistických zemí.

Vyváženost

24. listopadu 2009 v 22:10 | Ivo Adler
V našem spolku jsme uspořádali klubový podvečer s názvem Sami (o) sobě. Zaměření bylo literární. Jak jsem očekával, vyrojila se spousta lyrických textů, veršem i prózou, autoři v drtivé většině ženy, ba našel se i jeden muž. Nasral jsem se. Copak je život samá lyrika? A tak jsem se také přihlásil a aniž jsem četl nějaký text jako ostatní, řekl jsem, že píšu blog, že to je můj pohled na minulost, současnost i představa budoucnosti, kterou nikomu nevnucuji, ale také si ji nedám vzít. A že na tom blogu je moje pravé já, tedy ono cynické, sprosté a jízlivé hovado, kterým ve skutečnosti jsem. Sklidil jsem velký úspěch a předsedkyně našeho spolku řekla, že moje vystoupení dotvořilo celý podvečer a otevřelo nové možnosti literární činnosti amatérů. JUPÍÍÍÍ. A o to tady jde. Cítím přímo vlasteneckou povinnost psát co nejzemitěji, abych plavcům v moři lyrických sraček poskytl kousek pevné země k odpočinku. Tím se snažím dosáhnout vyváženosti pohledu na svět, ne-li ho přímo spasit.
Po vyváženosti se volá, informování sdělovacích prostředků veřejné služby, televize a rozhlasu, by mělo být vyvážené, jsou na to dokonce orgány, které se o to starají - Rada české televize a podobně i rozhlasu. Teď jsme slavili 20. výročí Velkého Listopadu. Informování o něm bylo všelijaké, ale vyvážené jen stěží. Také to byla povodeň, nikoliv však lyrických, ale politicky účelových sraček. Kdo přistoupí na takovou jednostrannost, je jako kůň, který si dá nasadit na oči klapky, aby se nerozptyloval pohledem do stran a o to lépe táhnul. Kočí na tom vydělá, ale kůň stěží. Vykládejte ovšem něco takového antikomunistickému hovadu!

Sametová revoluce

19. listopadu 2009 v 13:59 | Ivo Adler
Tak jsme slavně oslavili 20. výročí slavné sametové revoluce. Už samotný název v sobě skrývá podvod, respektive dva podvody. Nehodlám zpochybňovat slovo sametová, zaplať pánbůh za samet, je to o mnoho lepší, než kdyby byla revoluce krvavá. První podvod se týká obsahu - masy chtěly v Listopadu svobodu, dostaly kapitalismus. Už tím byli lidé podvedeni. Václav Havel tento fakt reflektoval v "porevolučních" letech slovy: mezi lidmi je blbá nálada. No bodejť by ne. Mezi lidmi zavládla blbá nálada, když jim to došlo. Lidé kupovali svobodu, ale to byl jen obal, obsahem byl kapitalismus.Antikomunisté si velice dali a stále dávají záležet, aby panovala rovnice: svoboda = kapitalismus. Faktem je, že takovou míru svobody, jakou dává kapitalismus, socialismus nenabízel. Důvody byly dva: 1. existence třídně rozděleného světa na dva tábory; 2. nižší ekonomická výkonnost socialismu ve srovnání s kapitalismem. Socialismus byl méně ekonomicky výkonný než kapitalismus proto, že přes své tragické "přešlapy" (i tady se na nich podílel třídně rozdělený svět) byl příliš ohleduplný k lidem. Aby lidé měli práci, aby bydleli, aby měli sociální zabezpečení, atd. Kapitalismus se s lidmi nesere - chceš - nechceš, můžeš - nemůžeš, pomoz si, jak umíš. A proto byl kapitalismus výkonnější než socialismus. Socialismus se svým ekonomickým systémem stal zajatcem své ideologie. Proto prohrál.
Druhým podvodem sametové revoluce je samotné slovo revoluce. Slovo revoluce už není na indexu, naopak revoluce a revolucionáři jsou velmi populární. Pamatuji si jeden americký film (snad Ten nejlepší), kde jedna z hlavních postav říká - dáváme Boha do každého jídla jako kečup. Dnes se dává do každého jídla revoluce. Ale má-li platit, co nás učili v (komunistické) škole, revoluce by měla přinášet do života novou společenskou kvalitu. Sametová revoluce do našeho života žádnou novou společenskou kvalitu nepřinesla, byl to návrat k banálnímu kapitalismu, známému z první republiky. Však je také první republika patřičně glorifikována. To vidíme prakticky denně v televizi. Sametová revoluce byl fakticky mocenský převrat, žádná revoluce. Ale co naděláš, revoluce je v módě.
Historie zná dva typy revolucí - buržoazní, která zlikvidovala feudalismus, a socialistickou, která zlikvidovala kapitalismus. V podání antikomunismus je socialistická revoluce označována jako převrat (komunistický puč) a kontrarevoluce jako revoluce. Každý cikán hádá podle svojí planety. Buržoazní revoluce jen v málo zemích proběhly jako jednorázový mocenský zvrat, který zlikvidoval staré feudální pořádky (Francie?), většinou to ale byla série reforem, často organizovaných shora (namátkou reformy "meidži" v Japonsku). A tady jsme u kořeny věci. Pokud se někdy lidstvo vrátí k myšlence socialismu, a já věřím, že se vrátí, poměry, které u nás panují, dříve či později většinu lidí otráví, vůbec to nemusí mít podobu útoku na Zimní palác a následné diktatury proletariátu. Ta myšlenka je už hodně vyčpělá, i když s ní antikomunisté usilovně straší. Ba co víc, série reforem. které směřují k socialismu, možná už začala. Ne nadarmo se o Evropě říká, že je socialistická. Před jednou zásadní reformou v oblasti zdravotnictví stojí i Spojené státy americké. Socialismus tak není ani podmíněn existencí komunistické strany (leninského typu). Dochází vám to, antikomunističtí blbečkové?

Slovensko krásné a hrdé

15. listopadu 2009 v 15:53 | Ivo Adler
Mám ke Slovensku vřelý vztah. Jezdil jsem tam často na dovolenou, líbí se mi slovenský folklor. Rozpadu federace jsem trpce želel. Dneska, kdy dění na Slovensku sleduji ve zprávách Slovenské televize, si říkám: zaplať Pán Bůh, že jsme se rozešli. Ano, Slováci mají euro, ale to je asi taky jediná přednost. Navíc na něm dost prodělali. Protože si nenechali žádný polštář v podobě podhodnoceného kurzu slovenské koruny, vzedmulo to vlnu zdražování, takže Slováci dneska jezdí nakupovat do Česká, Polska a Maďarska. I když na druhé straně, kdyby kurz podhodnotili, vstoupili by do eurozony s nahou prdelí a to taky není žádné terno. Jsem zvědav, jakou taktiku zvolíme my - zda nahou prdel či drahotu. Ono to ale vyjde více méně nastejno. Pokud do eurozony budeme moci s naším deficitem státního rozpočtu vůbec vstoupit. Jak to tak vypadá, vstoupit do eurozony nemusí být až tak velké štěstí. Slovenské zkušenosti mohou být k nezaplacení.
O to ostatní není co stát. Slovensko dostalo do vínku dva historické problémy. Tím prvním jsou Maďaři. Žije jich na Slovensku snad 600 tisíc, což je nezanedbatelná voličská síla. Živí se na nich hned několik maďarských stran. A protože žijou více méně souvisle podél maďarské hranice, situace nebezpečně připomíná naše Sudety. Zatím nechtějí připojení k Maďarsku, ba ani autonomii, ale kravál kvůli jazykovému zákonu dělají, že je ho slyšet až za hranicemi. A přitom nejde o nic jiného, než aby občan SR, Maďary nevyjímaje, uměl slovensky. O tom, že Maďarsko se vydává za jakéhosi mluvčího všech Maďarů na světě, ani nemluvě. A v Maďarsku existují šovinistické organizace, pro které je sjednocení všech Maďarů politickým programem. Za této situace si člověk říká - zaplať Pán Bůh za odsun Němců. Chtěli zpátky do Reichu, tak se tam dostali. S žádným územím k nám nepřišli, bez území od nás odešli. Jiná otázka je majetkové vyrovnání. Němci se svých majetků u nás nikdy nevzdali. Také je ale pravda, že zastavili výplatu válečných reparací. Nevěřím, že s Němci máme čistý stůl. Ale pořád je to lepší než situace Slovenska. Jak tam by byli rádi za odsun Maďarů! Ale pozdě bycha honit.
Druhý problém jsou Cikáni. U nás je jich dost, ale pořád ne tolik (v porovnání k počtu obyvatelstva) jako na Slovensku. Navíc jsou přece jenom na nižší kulturní úrovni. Poznatky s těmito menšinami vznáší velký otazník nad multikulturností. Multikulturnost ano, ale naučíš se písať a čítať po našem. A budeš dodržovat naše zákony, jinak se multikulturnost rovná anarchii. Slováci to zakoušejí na plné pecky. I tak máme s našimi Cikány starostí dost. Bez těch slovenských se klidně obejdeme. A proto si říkám - každý pěkně za svý a ať ukáže, co umí. Ne snad, že bych Slovákům přál něco špatného, ale rozdělení bylo nejracionálnější řešení .

Sametová revoluce po dvaceti letech.

12. listopadu 2009 v 21:59 | Ivo Adler
Tak budeme slavit dvacáté výročí Listopadové revoluce. Doufejme, že oslavy nenaruší stávka pražských dopraváků. Oslavy by tak dostaly poněkud trpkou příchuť. Však také primátor Bém přispěchal s ujištěním, že prachy budou. Ale ti otravní dopraváci zase něco vyšťourali, prý chtějí písemné záruky a tak kdoví… Bez ohledu na to, jestli stávka bude nebo ne, dvacet let od Listopadu je rozhodně důvodem k myšlenkové reflexi těchto událostí. Reflexe těchto událostí v rádiu a televizi je převážně oslavná - máme se, jako jsme se nikdy neměli. Pokud se vloudí chybička, je to selhání jedince, ne systému, jak nás dnes ujišťoval jeden armádní činitel na zjištění, že naši vojáci na zahraničních misích tu mají na helmách nacistické symboly, tu berou drogy… Vždycky je to selhání jedince. I když tohle tvrzení přece jen začíná pokulhávat. Zázračná studia na právnické fakultě Západočeské univerzitě prý už nebyla selháním jedince, ale prý to byla systémová záležitost
Pokud se připouští, že to není selhání jedince, tak na vině je, jak jinak, komunistický režim. Ještě jsme se prý nezbavili všech jeho zlořádů I děti už to sají s mateřským mlékem. No, tak takovými kravinami se snad nemá cenu zabývat. Čas objektivně zhodnotí, co nám dvacet polistopadových let dalo a vzalo.
Zaměřím se na to, proč k pádu komunismu došlo.
Jedno stanovisko prezentovala Jiřina Švorcová v minirozhovoru na Primě, kde řekla, že lidstvo v celosvětovém měřítku nebylo pro socialismus zralé a proto pokus o sociálně spravedlivou společnost musel ztroskotat. Tenhle postoj mi připadá poněkud alibistický. Ty hrozny prý prostě byly kyselé ať děláš, co děláš a my jsme vlastně hrdinové, že se těmi hrozny v rámci úsilí o světový pokrok cpeme. Nelíbí se mi to. Když komunisté měli moc, bylo jejich povinností dělat všechno pro to, aby ty hrozny byly co nejsladší. I když hladovýmu nelze vykládat - počkej, až to dozraje, pak se najíš. Ten hladový by se také nemusel toho dozrání dočkat. Přes tuto výhradu je však evidentní, že komunisté pro snesitelnost socialismu neudělali zdaleka všechno. Jeden známý truhlář, dnes soukromník, mně pozval na grilovačku a při pečené klobáse a pivu mi povídá: kdyby komunisté tak nelikvidovali soukromníky, ještě by tu dneska byli (rozuměj u moci). Nedokážu to komplexně posoudit, ale něco na tom bude.
Druhé stanovisko zaznělo také v televizi, a sice na ČT2 v pořadu historie.cs, věnovanému osobnosti Klementa Gottwalda. Samozřejmě si povšimneme, že demokratický pokrok je patrný. V televizi mohla vystoupit Švorcová a i Klement Gottwald měl v pořadu svého advokáta - byl jím Miroslav Ransdorf. To by za totality možné nebylo. Ale tendenční ten pořad přece jen byl. Uznal sice Gottwaldův nesporný politický talent, po Masarykovi jistě největší, ne-li rovnocenný, ale jinak jeho žalobci na něm nenechali nit suchou. V čem je tento přístup věcně nesprávný? Posuzuje Gottwalda jako člověka, jehož
činnost byla dána výlučně jeho vůlí a vlastnostmi. To jsou ty dvě krajnosti. U Švorcové komunisti nemohli za nic - doba nebyla zralá. U antikomunistů mohli komunisté (Gottwald) za všechno. Společenský rámec, ve kterém se jeho činnost realizovala, je záměrně ignorován. Proto, i přes veškerou Ransdorfovu snahu, ani tento pořad nepodal pravdivou informaci o době a lidech.
Lidé samozřejmě mají možnost volby ve svém jednání, ale až příliš často je to volba hamletovská - být či nebýt. Jak tato volba dopadne, je nabíledni - Žít a nechat zemřít. To jsem si nevymyslel, to je název jednoho filmu o Jakubu Bondovi. Vynášet soudy -tak se měl či neměl chovat je laciné a většinou i podlé. Nikdo sám za sebe nemůže říci, jak by se on zachoval ve stejné situaci, protože této situaci vystaven nebyl.

Senát

10. listopadu 2009 v 22:16 | Ivo Adler
Senát považuji za slepé střevo našeho politického systému. Je nepotřebný, ale máme ho. Provedl jsem zevrubné šetření o evropských státech (s výjimkou nástupnických států po Jugoslávii a Sovětském svazu) a zjistil jsem, že je to fifty fifty. Čtrnáct evropských států dvoukomorový parlament má: Velká Británie, Irsko, Francie, Andorra, Belgie Lucembursko, Španělsko, Itálie, Německo, Švýcarsko, Rakousko, Polsko, Česko a Rumunsko; čtrnáct států má jednokomorový parlament: Norsko, Švédsko, Finsko, Dánsko, Island, Nizozemsko, Portugalsko, San Marino, Řecko, Malta, Lichtenštejnsko, Slovensko, Maďarsko a Bulharsko. Domnívám se, že státu velikosti Česka by slušel jednokomorový parlament. Dvoukomorový parlament se mi jeví jako nemístný přepych, racionálně nezdůvodnitelný. Máme snad díky druhé komoře parlamentu lepší zákonodárství než severské země nebo Nizozemsko? Ani náhodou. Čím si tedy vysvětlit existenci Senátu?.
Existence Senátu vyplývá z antikomunistického polistopadového běsnění. Češi byli vždycky vychcaný národ. Na tak exponovaném místě v Evropě tomu snad ani jinak nemohlo být. Bez vychcanosti bychom snad nepřežili. (I když takoví Slováci…) A tak jsme si řekli: návratu komunismu musíme zabránit za každou cenu. A jestli jiným stačí jako pojistka proti návratu komunismu prosté demokratické zřízení s jedním parlamentem, my si dáme pojistky hned dvě - Sněmovnu a ještě Senát. Jako by dvě komory byly nějakou zárukou. Tváří v tvář rozzuřenému davu se poserou strachem dvě komory zrovna tak jako jedna komora. Ale když lidi nebudou tak nasraný, tak se Senát může hodit. A tak se existence Senátu objevila v Ústavě. Brzy po Listopadu se ale ukázalo, že druhá komora je blbost. Proto Sněmovna nijak nespěchala se zřízením Senátu. Je nehynoucí zásluhou Václava Havla, který řekl: né, Senát musí být, a vypsal volby do Senátu. A tak máme Senát. Prý "Radu moudrých"! Pche! Na kvalitě našeho zákonodárství se to nijak neprojevuje, a když, tak v míře velice nepatrné. Rozhodně to nestojí za tu štrapáci a hlavně ty náklady. Naopak díky Senátu chod státního stroje občas povážlivě zadrhává - viz třeba senátní obstrukce se schválením Lisabonské smlouvy.
Králové raného středověku vládli bez parlamentu. Byli přece králi z boží milosti a hlavami pomazanými. Ve svých rukou soustřeďoval moc zákonodárnou výkonnou i soudní.Až později si šlechta vynutila sněmovnu, pochopitelně panskou, do které se členové rodili. A ve Velké Británii se rodí dodnes. Ještě později si třetí stav - svobodní občané měst vynutil dolní sněmovnu. Do té už se členové volili. Ovšem dva nezávislé orgány se stejnými pravomocemi je funkční blbost. A tak je jeden z těchto orgánů (horní sněmovna) nějak omezen - nerozhoduje o všem, může být přehlasován. Tam, kde buržoazní revoluce neskončili kompromisem mezi buržoazií a feudály, je parlament pouze jeden. Česko, Polsko a Rumunsko muselo být hodně antikomunisticky nasraný, že sáhlo po této historické relikvii. A tak jako lidští jedinci musí žít volky nevolky se slepým střevem, které nijak nepotřebují, zvláště ne jeho červovitý přívěsek, my musíme žít se Senátem. Jeho konec je v nedohlednu. Ke změně Ústavy je třeba souhlasu Senátu a senátní kapři si svůj rybník nevypustí.

P.S.
V souvislosti s volbou rumunského prezidenta prosákla našimi sdělovacími prostředky zpráva, že Rumuni druhou komoru parlamentu zrušili. Došlo jim, že je to kravina. U nás, díky této antikomunistické píčovině, budeme dál mrhat státními prostředky.


Studium

9. listopadu 2009 v 11:00 | Ivo Adler
Lidová slovesnost nezná mezí. Hle důkaz:

Omlouvám se, ale příštích 14 dní nebudu v práci, budu pouze na mobilu.

V pondělí 9.11.2009 zahajuji řádné denní studium na jedné VŠ v Plzni.

Studium ukončím 20.11.t.r obhajobou dizertační práce.

Poslední 2 dny dovolené budu úplně mimo dosah, protože musím někde sehnat a

okopírovat onu dizertační práci.

Již teď vás ale mohu upozornit, že od 21.11.2009 mě máte oslovovat titulem
JUDr.

Na prosinec ještě plánuji další studium. Lékařská fakulta - Experimentální

chirurgie, specializace na hlavu.

Myslím, že během 2-3 týdnů bych to mohl dát.

Díky za pochopení.

Claude Lévi-Strauss

6. listopadu 2009 v 11:12 | Ivo Adler
Před pár dny zemřel ve věku 100 (téměř 101) let tento francouzský antropolog a filozof (on sám se považoval za kulturního antropologa), uváděny též jako etnograf. Četl jsem pár jeho věcí, vzpomínám si na Smutné tropy. Claude se udělal na studiu amazonských Indiánů. Co s jejich kulturou udělala naše civilizace je doslova zločin, spáchaný velkou měrou bohulibými křesťanskými misionáři. Proto název Smutné tropy. Mezi námi děvčaty - Claude píše otřesně. Pár faktů ze života Indiánů a pak sáhodlouhé spekulace a filozofování, které mohou zajímat jen skalní odborníky. Já jsem jeho knihy četl jen proto, že jsem doufal, že se dozvím něco o sexuálním životě amazonských Indiánů. Sex je téma nadčasové a věčné a prolíná všemi kulturami. Moc toho ale nebylo. Většina vědců je totiž nechutně prudérní. V jednom se s ním ale shoduji - tak moc se zase od amazonských Indiánů nelišíme. Je to v podstatě zásluha Clauda, že se přestalo o těchto národech mluvit jako o primitivech a jejich kultura začala být, alespoň ve vědeckých kruzích, respektována.
Leč důkaz, že se zase až tak od Indiánů nelišíme. Důkazy se dneska moc nenosí. Je to prostě tak a hotovo. S důkazy si autoři hlavu moc nelámou. Já důkaz podám. Netýká se ovšem Indiánů amazonských, ale paraquayských. Je v tom velký rozdíl? Pierre Glastres (že by následovník velkého Clauda) napsal knihu Kronika indiánů Guayakí. Svým stylem myslím nezapře Claudeho školu, naštěstí je tam více faktů a méně spekulací. Spekulovat umíme všichni, co nám chybí, jsou fakta. Kulturně je kmen Guayakí na naprosto stejné úrovni jako indiáni amazonští. I oni chodí, resp. chodili zcela nazí, ale i oni už jsou patřičně misionářsky zglajchšaltováni. O jedné kulturní zvyklosti se ale zmíním.
Dívky po dosažení pohlavní zralosti jsou v tzv. kategorii "velké ženy". Žijí volným, více méně promiskuitním způsobem až do svého sňatku a následného vstupu do reprodukčního procesu. Mluvím ještě o Indiánkách nebo už o Češkách 21. století? Jsou ovšem Indiánky (Češky a nejen ony), kterým se do toho reprodukčního procesu nechce. Na co se starat o nějaké dětičky, když ten život "velké ženy" je tak přitažlivý. A tak se nevdávají, nerodí a nestarají. Indiání na to mají jednoduchý recept. Takové "velké ženy" zabíjejí. Má to svoji logiku. Nač mají takové ženy spotřebovávat omezené zdroje kmene, když se odmítají rozmnožovat. "Kdo nepracuje a nerozmnožuje se, je parazit." To není z mojí hlavy, ale z hlavy Dr. Plzáka. Žen, které v "moderní" společnosti chtějí zůstat "velkými ženami", se najde dost. Nebudu žádnou jmenovat, každý si příslušná jména snadno dosadí. Bohužel, řešení palicí do palice už nepřichází v úvahu.

Posun doleva

3. listopadu 2009 v 18:39 | Ivo Adler
Můj švagr bydlí v okresním městě. Má syna, nyní vysokoškolsky vzdělaného manažera, ne špatně placeného. V jeho politickém vývoji jsou patrné dvě etapy. První etapa se kryje s obdobím, kdy syn žil ještě u rodičů, druhá spadá do období, kdy se už osamostatnil. První etapu lze označit jako pravicovou. Doložím to na příkladu. V jeho rodném městě vládne ODS a má dobře zpracovaný sytém podpory od občanů. Protože je to město poměrně turisticky exponované, je v něm hodně penzionů a hospod. Všichni tito živnostníci se mohou spolehnout, že pokud bude u moci ODS, nebude kontrolovat správnost odváděných dávek do městské pokladny. A tak záleží jen na nich, co odvedou. Že tím městská pokladna přichází poněkud zkrátka, je nabíledni. Ale nevadí, hlavně že jsme u moci. Zato nás mohou živnostníci neomezeně sponzorovat. Ne náhodou ODS volá po zmenšení podílu financování stran státem a zvětšení váhy "šikovnosti" při shánění peněz. A díky tomu, že je u moci, se naskýtají velké možnosti parazitování na veřejných rozpočtech. Jeden příklad za všechny.
Ódéesácká radnice vyměnila velice fortelný barák na hlavní třídě za pozemek na kraji města, účelově koupený (členem ODS, jak jinak), který byl naprosto nevyhnutelný pro to, aby na něm radnice postavila něco velikého a krásného. Hodnota obou nemovitostí je nesouměřitelná (bylo to kus za kus), navíc na onom pozemku dodnes nic velikého a krásného nestojí, ale vlivný člen ODS vlastní lukrativní dům v centru města. Když jsem se synovce ptal, jakéže stranické příslušnosti je onen šťastný majitel, odpověděl mi: ODS, bohužel. Toto je jedna z mnoha ódeesáckých prasečinek, kterými je naše krásná vlast plničká. Marně Mirek Topolánek hřímal na sjezdu Zelených: pomozte mi ten Augiášův chlév vyčistit. Ten Augiášův chlév se nalézá přímo za jeho zády a vůli k nápravě nenajdeš ani s mikroskopem. Proto nemohu volit ODS. Pořád je to pro mě strana zlodějů.
A teď k druhé etapě. Nedávno jsem švagra opět navštívil. Jednalo se o takovou rodinnou sešlost, I synovec, teď už samostatný mladý muž, otec rodiny, byl přítomen. A k mému úžasu mi strká volební program ČSSD. Vzal jsem si ten program, letmo do něj nahlédl s tím, že si ho doma prostuduji. Bohužel, uložil jsem ho doma tak šikovně, že ho teď nemohu nalézt. Snad seženu jiný. Nebo bude na internetu. Program ale v tomto případě není to nejdůležitější. Podstatná je změna politického postoje, která se se synovcem odehrála. Od pravičáka k levičákovi. Všichni jsme v mládí snili o těch krásných flekách, které budeme v dospělosti zastávat. A těch krásných ženských, které budeme mít. A těch krásných autech, domech atd. atd. Život poopravil naše velikášské sny i naše politické postoje. Současná generace není výjimkou. Proto naděje antikomunistických pitomečků, že nová generace přinese automaticky pravicovou orientaci, se ukazují jako liché.