Říjen 2009

Karel Schwarzenberg

30. října 2009 v 10:34 | Ivo Adler
Tak se sešli tři události, které spolu zdánlivě nesouvisí:
1. podle jakéhosi průzkumu je nejpopulárnějším českým politikem Karel Schwarzenberg,
2. Evropský soud ve Štrasburku poslal do prdele Rakušáky, kteří chtěli u rakouského soudu rozhodovat o osudu Temelína,
3. prezident Klaus úspěšně bojuje za klausuli v Lisabonské smlouvě, resp, jakési prohlášení k ní, které potvrdí platnost Benešových dekretů na věčné časy /a nikdy jinak).
A začnu hezky po pořádku od zadu. Prezident Klaus napravuje pochybení naší politické scény, která si výjimku, jakou mají Polsko a Velká Británie (proč) nevyjednala od samého začátku. Naši politici nebyli tak blbí, jak jsem se z počátku domníval a uvědomovali si nebezpečí, které Lisabonská smlouva pro naši republiku představuje uplatňování majetkových nároků Němců (Rakušanů, Maďarů) po jejím přijetí. Němci se svých majetkových nároků vůči Česku nikdy nevzdali, pouze je dali k ledu. A až přijde den (es kommt der Tag), můžeme je s úspěchem uplatnit, a nemusí to být ve formě státní politiky, ale jako majetkové nároky jednotlivců, za které přece stát nemůže. A jak potom budou rozhodovat soudy?
Politickými hvězdami, které se rozhodně postavili proti vyjednání takové výjimky, byli: Martin Bursík (Zelení), Cyril Svoboda (KDU-ČSL) a tramtarará - Karel Schwarzenberg. O Martinu Bursíkovi a Cyrilu Svobodovi jsem nikdy nenapsal nic lichotivého viz články Léčba Bursíkem (9.9.08) a Jak lžou lidovci ( 4.2.09). Martin Bursík snad z našeho politického života pomalu mizí a Zelení přemítají, čí vlastně jsou. Křeslo Cyrila Svobody se kymácí nad politickou propastí. A co Jeho Jasnost knížepán? Je naším nejpopulárnějším politikem! Větší důkaz blbosti průměrného českého voliče najdeme jen stěží. Jsme skutečně tak pitomí, že se necháme oslnit šlechtickým titulem a zdánlivou nadstranickostí, která ostatně už vzala za své? Ale není se čemu divit, když i komentátor Práva (už nevím který) napsal, že v osobě Karla Schwarzenberga získala Česká republika noblesního ministra zahraničí.
Tihle tři králové se tedy ze všech sil snažili, aby zůstala otevřená možnost uplatnění majetkových nároků z odsunu. České soudy by s největší pravděpodobností jejich majetkové nároky odmítly. Kdo ale bude předjímat (jak se dneska hezky říká) rozhodnutí Evropského soudu? Takovou věšteckou kouli nikdo nemá. A tak jako Evropský soud rozhodl, že Rakušáci nemají nárok a všichni to musí respektovat, tak v případě uznání majetkových nároků bychom to my také museli respektovat. I naše soudy. Joj, to by bylo čóro! Ještě budete volit knížepána, debilové? Jedna poťouchlost na závěr: po rozhodnutí Evropského soudu by se krásně vyjímaly na hraničních přechodech s Rakouskem transparenty s nápisem: Víte, co nám můžete políbit, Rakušáci? A vedle toho schematická kresbička nahé prdele. Někteří Rakušáci si stále ještě nezvykli, že už není Rakousko-Uhersko.

Paranormální jevy

26. října 2009 v 10:22 | Ivo Adler
Paranormální jevy (dříve věci nadpřirozené) existují. Sám jsem byl minimálně jednomu takovému přítomen, ba byl jsem jeho přímým účastníkem. Když byl syn (mladší) ještě dítě, hrával jsem s ním dámu nebo šachy. Jednou jsme hráli dámu a porazil jsem ho. Syn ruče navrhl - dáme si odvetu. Vyměnili jsme si kameny a syn měl první tah. Dal ruce nad šachovnici v zamyšlení, kterým kamenem potáhne, když tu k mému i synovu úžasu se jeho kameny samy od sebe začali sunout proti mým. Syn v údivu zvolal - jé, co to je? Jev trval jen krátce. Neměl jsem nejmenší chuti vysvětlovat něco, co jsem sám nedokázal vysvětlit a tak jsem si pomohl milosrdnou lží - ač ke lži sahám jen v opravdu mimořádných případech: já jsem do toho stolu drcnul. Syn tohle vysvětlení přijal a mohli jsme pokračovat ve hře. Kromě nás dvou nikdo v kuchyni, kde jsme hráli, nebyl. Když jsem na to jednou vzpomenul, syn si to už nepamatuje a tak jediným svědectvím je můj zážitek.
Vysvětlení se nabízí - v tuto chvíli zafungoval, zřejmě synovým přičiněním, poltergeist (píšu to dobře?). Je to jev, který je dneska občas publikován v televizi a zahrnuje záhadné a nepochopitelné pohyby věcí. Prý ho má na svědomí nejčastěji duševní aktivita pubescentů. Snad by se dalo říci hříčka osudu či přírody. Napadá mě ovšem, že tato hříčka může mít i tragické souvislosti. Na mysli mi tane tzv. čihošťský zázrak. Bylo to v čase hluboké totality, kdy se v kostele v Čihošti během mše pohyboval křížek na oltáři. Poltergeist nějak nezapadal do koncepce marxismu.leninismu, zato do ní dobře zapadaly temné rejdy farářovy. A tak byl farář odsouzen, křížek zmizel neznámo kde. Tady šlo o politické zneužití jevu, který oficiální systém vědomostí nedokázal vysvětlit. Ale abychom nebyli jednostranní, stejných jevů využívá i církev pro potvrzení svého učení a jako důkaz existence boha. Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet.
Jeden závěr ale je nabíledni: lidské tělo a jmenovitě mozek je stále ještě pevnina nedostatečně zmapovaná. A nám nezbývá než tento fakt respektovat a smířit se s tím. Pro ilustraci ještě jeden, resp. dva příklady. Povšimnul jsem si, že když jsem si na svém bývalém pracovišti přivolával výtah, rozsvítila se kontrolka výtahu dříve, než jsem stisknul tlačítko přivolávače. Tady bych to snad dokázal racionálně vysvětlit. Stávalo se to jen tehdy, když jsem měl na sobě určitou bundu - vliv statické elektřiny? Druhý příklad se týká mozku jako vysílačky a přijímačky. Dokážeme to asi všichni. Když se upřeně zadíváme na spícího člověka, tak ho tím dokážeme probudit, eventuálně přimějeme diváka, který roztěkaně čeká na začátek představení, aby se otočil. Je to poměrně energeticky náročné a tak už to neprovozuju, energie přece jenom ubývá, abych to dělal pro zábavu. Jednou jsem ale této schopnosti prakticky využil. Čekal jsem spolu s kolegyní na konečné autobusu
na odjezd z práce. Kolegyně mi řekla - řidič spí. Řekl jsem: já ho vzbudím. Upřeně jsem se zadíval na hlavu řidiče a v duchu na něj řval: vzbuď se, vzbuď se. Řidič sebou po chvilce trhnul, nastartoval autobus a odjeli jsme.
A ještě zcela na závěr. Těžce onemocněl tchán. Byl v nemocnici a žena odjela do jeho bytu, který byl blízko nemocnice, dokonce bylo z oken bytu vidět na nemocnici, že za ním bude docházet. V noci se z ničeho nic probudila a šla se dívat z okna na nemocnici. Ráno z nemocnice telefonovali, že v tuto chvíli tchán zemřel. Bylo to jeho poslední rozloučení? Kdo ví!


Státní rozpočet prošel

23. října 2009 v 14:04 | Ivo Adler
Sice v prvním čtení, ale je to úspěch. Na konečnou cifru schodku státního rozpočtu už se nesmí sahat. Snad se ani nebude porcovat medvěd - rozdělování almužen do volebních obvodů poslanců - aby se doma pochlubili, jací jsou kabrňáci a zvýšili šance na znovuzvolení. I tak ale není vyhráno. Rozpočet může být formálně vyrovnaný - zatím je to jenom papír, ale příjmy mohou být nereálné, zato výdaje reálné až moc. papír snese všechno. Na konci roku se řekne - nezadařilo se, sorry, a skončíme nějakým astronomickým schodkem. Ale šíbování mezi jednotlivými kapitolami máme ještě před sebou, uvidíme, jak dopadne.
Momentálně je důležitější, kdo s kým rozpočet protlačuje. Došlo na moje slova. ČSSD se dala vmanévrovat do přesilové hry - hraje proti koalici ODS, KDU-ČSL, Zelení a TOP 09. A proti větru se těžko fouká. Radil jsem ČSSD, aby zvolila dvě varianty: buď otevřenou "skrytou" koalici s ODS, překrytou pláštíkem úřednické vlády, a nebo duhovou koalici všech stran včetně komunistů. Vybrala si hru proti přesilovce koaličních stran a dopadlo to tak, jak to dopadnout muselo - rozpočet je pravicový. Je tak pravicový, že dokonce i KDU-ČSL volá po jeho zmírnění. Komunisti se prozíravě od takového rozpočtu distancovali, ČSSD vlezla do pasti. Sociální dopad takového rozpočtu se nepochybně projeví i úbytkem hlasů pro ČSSD. Ještě se ČSSD musí v politice hodně učit.

Po Zlaté stezce

21. října 2009 v 13:36 | D.V.
Původně jsem si chtěla prohlédnout jen Domov seniorů Mistra Křišťana. Shledala důstojné a velice pěkné zařízení, leč v takřka horsky náročném terénu.
Cestou z kopce do kopce mne dále vedla přečnívající věž kostela. Pak jsem ho minula. Schován zčásti pod lešením nevábil k návštěvě. Opravují ho. Naštěstí. Nezchátrá vydán na milost a nemilost nové době a množství bezvěrců. Třeba jako kostel v Pohoří na východním okraji Šumavy a rozhraní mezi dvěma státy. Po desetiletí v zemi nikoho, strážené ostnatým drátem. Nestihne ho ani osud kaple v naší vsi. Odstřelené, rozkopané. Lavice z ní si rozebrali chalupáři. Spolehlivým, státu oddaným občanům, bylo dovoleno sem jezdit ve volném čase. Prý na starém místě má být postavena nová kaple. Zda budou peníze i na nové lavice? Kdoví.
Směřuji dále v lehkých sandálech dosti nejistě po dobově správném kostkovém dláždění. Až se přede mnou rozprostře volná prostora. Úchvatné náměstí s domy pozdně gotickými, renesančními, všechny v nových kabátech. Ke kterému z nich se dříve ubírat? Ke skvostné radnici, galerii výtvarného umění, k hlavní budově místního muzea? Pominu hotely, restaurace a kavárny, jež zabraly přízemní patra kdysi měšťanských domů. V kulturním a informačním středisku se mi dostane dalších užitečných rad o tom, co a jak objevit. Dozvím se, že město má své slavné rodáky a příznivce, mecenáše.
Otto Herbert Hajek, narozen 1927 v šumavských Nových Hutích, po válce vysídlen, vystudoval sochařství v stuttgartské Akademii výtvarných umění. Svými artefakty v bronzu, betonu, dřevě se záhy proslavil v Bruselu i v Benátkách. V Berlíně-Plötzensee vytvořil abstraktní křížovou cestu na paměť obětí nacistického režimu. Proslul podporou kulturního dialogu mezi Východem a Západem. V 90.letech se mu dostalo uznání čestnými doktoráty univerzit v Tübingenu, Plzni, Bratislavě.
Městu na Zlaté stezce umělec věnoval reprezentativní výběr kolem sta exponátů pro stálou výstavu. Od roku 2001 se nacházejí v Kulturním centru, jež nese jeho jméno. Umělec, zastoupený svými díly v Kolumbii i v Austrálii, vystavoval v Římě a Florencii, v Moskvě, nemluvíc o nejvýznamnějších německých galeriích. Zemřel 2005 ve Stuttgartu. Světoznámý modernista. I pro nás, Čechy? Možná pro znalce výtvarného umění anebo kulturně vyspělé světoběžníky. Nenavštívit město na Zlaté stezce, nadále bych podobné příjmení připisovala jen rakouskému tvůrci jisté ekonomické školy. Ke svému zahanbení.
Zdaleka ne každé město, natož městečko, se může pochlubit vlastním světcem. Jan Nepomuk Neumann patří k českým zemským patronům, praví se v příslušné brožurce. Byť nebyl rodem Čech, ale Němec. Trochu složité, pravda? Ale zase ne tak docela, vždyť v šumavských dědinách, na samotách i v městysích žilo po staletí Němců nepočítaně. Přicházeli osidlovat území spíše pusté anebo Čechy jen řídce zalidněné. Otec našeho budoucího světce přišel až od řeky Mohuče, z Obernburgu nad Mohanem a živil se výrobou punčoch. Rozumí se, nejen pro svých sedm dětí. Nadaný knihomol Jan ze zbožné rodiny byl přijat do semináře v dnešních Českých Budějovicích. Farářů byl tehdy, na hrubý rozdíl od dneška, nadbytek. Pro vysvěcení si musel dojet až do Ameriky, kde zůstal a dotáhl to na biskupa ve Filadelfii. Hlásal nejen víru, ale vydal se ze všech sil nemocným, umírajícím, osamoceným lidem. Ve zvláštní oblibě měl Indiány, děti přírody. Jen jednou se cestou do Vatikánu zastavil na rodné Šumavěnce. I byl přijat s veškerými poctami. Přepracovaný nedožil ani 50 let, srdce se zastavilo při plnění náročných povinností.
V roce 1977 byl papežem Pavlem VI. svatořečen, čímž se stal prvním světcem americkým. Jeho někdejší rodný dům patří dnes řádovým sestrám boromejkám. Vzorně restaurován je propojen s hospicem, který nese jméno Jana Nepomuka Neumanna. Ve smyslu jeho odkazu jsou zde ošetřováni nevyléčitelně nemocní. Dostává se jim nejen péče medicínské, s uspokojováním všech jejich potřeb, ale i duchovní útěchy. Poskytuje ji kněz a sestry boromejky. Prostorná, světlá kaple je zařízená se vším vkusem a patřičnou pietou. Ke mši svaté je možné odvézt pacienty na lůžkách, zatímco pro ostatní, dosud pohybu schopné osazenstvo, slouží pohodlné židle. Jednolůžkové pokoje jsou samozřejmostí. Nechce se ani věřit, že podobných hospicových zařízení je už v České republice snad dvacet. Žijeme v době, která většinou nedopřává trávit poslední zbytek lidského žití na zemi v kruhu rodiny. Hospic se tak stal důstojnou náhradou pro doprovod člověka až k poslednímu vydechnutí. A v duchu učení křesťanského nadějí na život věčný. S vděčností jsem přijala výklad kněze a staré sestry o poslání hospice. Poprvé jsem instituci tohoto druhu viděla na jeruzalémské Via dolorosa, místě přebolestné cesty utrpení Ježíše Krista. Před mnoha lety.
Cestou přes náměstí, které mne takovou mírou nadchlo, stačím už jen bleskově prohlédnout právě otvíranou výstavu o historii Dětských kočárků a kolébek až po dnešek v místním muzeu. Věru, město Prachatice pod kulisou šumavských hor, nabízí širokou paletu stěží zapomenutelných zážitků. A zároveň i pobídku k dalším návštěvám.

Kalhotky II

17. října 2009 v 15:55 | Ivo Adler
Poslední článek na téma kalhotky jsem skončil anekdotou, tento anekdotou začnu. Dohadují se Němka, Francouzka a Ruska, kolik má která kalhotek. Němka říká - sedm: pondělí, úterý , středa, čtvrtek, pátek sobota, neděle. Mimochodem, už jsem viděl sadu s tímto označením. Francouzka říká - pět: pondělí, úterý, středa, čtvrtek a pátek. O víkendu do práce nechodím, to se věnuji manželovi. Ruska říká - čtyři: jaro, léto, podzim, zima. Anekdota je pro mě autentickým svědectvím o době svého vzniku, jen ji umět správně dešifrovat. Je nejen svědectvím o nižší úrovni hygieny Rusek, podmíněné nižší ekonomickou úrovní Ruska, ale také o fatální závislosti Němek na spoďárech, a Češky jsou někde mezi Němkami a Ruskami.
Na Francouzkách je patrné příznivější středoevropské klima. Je o tom i filmové svědectví. V jednom francouzském filmu (už nevím, jak se jmenoval) dá hlavní hrdinka (Romy Schneider) jednomu drzému mládenci přímo v obýváku. Vyhrne si šaty a jdou na věc. S kalhotkami se nezatěžuje, žádné nemá. Podobně v italském filmu (Krutý Řím?) přepadnou zlosynové dům jednoho vlivného Itala, který jim nějak šlape na paty. Ital je doma, ale je doma i jeho mladá a krásná dcera (jak také jinak), která nic zlého netušíc capká v kouzelných minišatičkách z patra do přízemí. Z úcty ke svému milovanému tatínkovi nenosí doma kalhotky. Zlosynové toho využijí a tatínek je pod hrozbou podříznutí přinucen koukat, jak mu jeho dcerušku znásilňují. Potud filmové pohádky. Ale teď jeden film, který vypadá docela věrohodně.
Dvě Angličanky středního stavu i věku najdou ještě dvě do party - stárnoucí herečku a starou dámu, které už společnost jejích vrstevnic šla na nervy a odjedou z hnusného londýnského jara do pronajaté vily v Itálii. Při první společné večeři povídá stará dáma našim hrdinkám: vy nemáte spoďáry. Nemáme, přiznají naše dvě hrdinky (bylo to z období mezi světovými válkami). Stará dáme je pokárá, ale dvě mladé ženy na to kašlou a užívají si volnosti. A o tom to je, umět si užít volnosti. Byl jsem na poznávacím zájezdu v Dalmácii - ležet na pláži mně nebaví. Součástí zájezdu byla i plavba podél pobřeží. Zastavili jsme v jedné zátoce na koupání. Naše loď nebyla jediná, která se tam zastavila. Mojí pozornosti neunikla, a to už není žádný film, hezká mladá ženská, která ležela nahá na přídi jedné z jachet a četla si. Našim paním a dívkám ještě mnohé chybí k tomu, aby si uměly užít života. I když přiznávám, že naše podnebí nás sráží k přízemnosti. Ale když by bylo to globální oteplení…

Náš pan prezident

14. října 2009 v 22:04 | Ivo Adler
Radovan Lukařský v jednom televizním medailonku upřímně zalitoval své role v Králi Šumavy(i když podle mě patřila k jeho nejzdařilejším), ale byla tak nějak prokomunistická a to se dneska nenosí. Proto ji nazval technickou. Řekl, byli tam vojáci, někdo jim musel velet, no a já jsem tedy hrál tuto technickou roli. Stejnou technickou roli by měl hrát i náš prezident. Každý stát má hlavu státu, která ho reprezentuje navenek, ale její vnitřní význam není třeba přeceňovat. Už jsem to naznačil ve svém článku Kdo bude eurokomisařem. Prezident by měl mít přesně vymezený okruh úloh, v jehož rámci se může uplatnit a ve všech ostatních případech by se skutečně jednalo o technickou roli, jejíž náplň je stanovena nějakou kuchařkou - tohle budeš dělat a takto. Určitě by to nešlo pod nos Masarykovi ani jeho pokračovatelům Havlovi a Klausovi. Masaryk vědomě navázal na tradice rakousko-uherského mocnáře (když oni ti Čechoslováci byli tak politicky negramotní) a k úloze tatíčka Masaryka se přihlásil i Václav Havel. Také cítil potřebu svou genialitou "dotáhnout" deficit politické inteligence většiny obyvatelstva. Václav Klaus se sice od této úlohy slovně distancoval - chci být prezidentem aktivním, nikoliv ale aktivistickým, ono také dost dobře nešlo třináct let po Listopadu zdůvodňovat svou aktivitu blbostí lidí, ale ten distanc byl skutečně jen slovní. Kde to jenom trochu jde, Václav Klaus svou tvořivou aktivitu uplatňuje a uplatňuje jí rád.
Příkladem tvořivé aktivity Václava Klause je jeho postoj k Lisabonské smlouvě. Mám k ní výhrady a tak nepodepíšu. Nic na tom nemění fakt, že jeho výhrady mají racionální základ. Naši vládní vyjednavači to se svým řiťolezectvím s Lisabonskou smlouvou posrali. Poláci si vyjednali výjimku s uplatňováním Evropské listiny práv a svobod (proč asi?), rovněž Britové, jenom naši všeználkové to bezstarostně hodili za hlavu. Obavy, že budeme Němcům platit za majetek, který tu zanechali po odsunu, nejsou nedůvodné. Poláci si je uvědomili, my ne. Proto Klausovi výhrady chápu. Ale měl je uplatnit dřív a jinak. Teď nás jeho postoj poškozuje. A proto volám po technické roli prezidenta. Stát by neměl být rukojmím v rukou jednoho člověka. Snad postoj Václava Klause přispěje i ke způsobu volby prezidenta. Vyhovět volání po přímé volbě prezidenta je populismus, který je navíc drahý. Ty strany, které na to přistoupí, provádějí populistickou politiku. Přímá volba by nepochybně přispěla k posílení mandátu prezidenta, praxe však ukazuje, že je ho třeba omezit. O vyhozených penězích nemluvě. Více než diskuse o volbě prezidenta by byla na místě spíše diskuse o tom, jakou roli má prezident v našem politickém systému hrát. Současný postoj Václava Klause k Lisabonské smlouvě přinejmenším na potřebu takové diskuse upozorňuje.

Lucie Vondráčková

13. října 2009 v 10:00 | Ivo Adler
Tak Lucie Vondráčková nám chudinka stonala. A dlouho, snad půl roku. Vondráčků rodina je velice ambiciózní a Lucka je vlastně obětí této ambicióznosti. Nemá shůry naděleno jako její teta Helena a tak veškeré úspěchy musí urvat nezměrnou pracovitostí a nasazením. A tak s nasazením hraje, tančí a zpívá. Sem tam se nějaký úspěch dostaví, ale žádná stálice to není. Nikoliv náhodou Lucka studovala umělecko historický (nebo manažerský?) obor. Z toho plyne, že s jejím talentem to není tak průkazné. Srovnáme-li to se zpěvačkami 60-tých let, ty žádná studia nepotřebovaly, přesto jejich výkon byl excelentní. Holt, komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí. Lucka si to nepochybně uvědomuje a z toho plyne její nasazení, ale i psychická labilita. Moč sice udrží, ale trvalý vztah nikoliv. Neví, koho by a s kým by, a tak citově poletuje - jako pravá intelektuálka.
Leč zpátky k její nemoci. Zbortila se jí nožní klenba a musela podstoupit náročnou operaci, píchat si injekce do břicha a další roztomilosti. Zborcení nožní klenby není náhodné. Lucka se nadchla pro vegetariánskou stravu a nedostatek výživy spolu s jejím pracovním nasazením vedl až k těmto zdravotním následkům. Je to zároveň důkaz, že vegetariánství je hazardováním se zdravím. Živočišný druh Homo sapiens (jsme opravdu moudří?) se vyvinul jako všežravec - od prasete k nerozeznání, a tomu odpovídá i náš trávicí trakt. Kdo chce čurat proti větru a dělat ze sebe býložravce, tak na to zákonitě doplatí. Poplatnost našeho trávicího traktu rostlinné složce potravy spočívá v existenci slepého střeva, které plní funkci jakéhosi druhého žaludku. Kdo chce být výlučným býložravcem, musí počítat s tím, že se jeho trávicí trakt bude blížit trávícímu traktu krávy. To je ovšem záležitost mnoha generací. Nedostatečná výživa se ovšem v případě jednotlivce může projevit mnohem dřív. A to je případ Lucie Vondráčkové. Už je dost velká na to, aby si dokázala stanovit svůj žebříček hodnot a nelítala ode zdi ke zdi.

Střední třída

9. října 2009 v 22:56 | Ivo Adler
Všechny politické strany se zaklínají středními vrstvami. Střední vrstvy jsou pro ně pilířem demokracie. Ostatně v seriálu o socialismu jsem význam středních vrstev naznačil. Ba dokonce i teoretické pracoviště KSČM vzývá "kognitární" (snad přemýšlivý) proletariát vůči Lopatěnkům. Jaký je ale skutečný vztah politických stran ke středním vrstvám, ať už se k nim blíží zprava nebo zleva? Odhlédnu od tradičních keců a hesel a soustředím se na to podstatné, a to jsou ekonomické zájmy.
Zájmem středních vrstev je sociální solidarita a "spravedlivý" sociální systém. Ač si střední vrstvy nestojí špatně (jak kdy a jak kde), přece jen si nestojí tak dobře, aby mohli ignorovat sociální systém, který se opírá o solidaritu - bohatých s chudými, starých s mladými, zdravých s nemocnými. Proto každý zásah, který tuto solidaritu oklešťuje a deformuje, je fakticky proti zájmu středních vrstev. Opatření, která stanoví stropy pro sociální odvody (ODS), jsou v rozporu se zájmy středních vrstev, protože ani střední vrstvy nemají nadbytek zdrojů. Podobně je to s daňovou soustavou. Jednotná taxa
daňového zatížení pro všechny příjmové skupiny mluví ve prospěch středních vrstev jen zdánlivě. Stejné procento daně pro všechny totiž prohlubuje sociální rozdíly (už jsem o tom psal v článku Daně), polarizuje společnost a to je hrob středních vrstev. Z toho je vidět, že politika pravicových stran, kterou jsem tímto charakterizoval, slouží středním vrstvám jen zdánlivě.
Ani levicové strany nemají ve vztahu ke středním vrstvám dobrou bilanci. V rozporu se zájmy středních vrstev jsou veškeré případy rovnostářského rozdělování - např. všem zvýšíme důchody o stejnou částku. Poslední zvyšování důchodů bylo právě takové. Takový krok je devalvuje postavení středních vrstev ve společnosti a je pro ně demotivující. Nač se máme snažit, když se nakonec rozdává všem stejně. Rovněž všechny ty nejrůznější sociální dávky, které nesouvisí s výší platu. Pro střední vrstvy platí - snaž se, a úměrně svému snažení budeš dostávat, popřípadě odvádět. Podíváme-li se podrobněji na politiku levicových stran, vidíme, jak často z populistických důvodů tyto požadavky ignorují. Až příliš často je kriteriem rozdělování pouhá lidská existence - dostaneš, protože jsi a ne podle přínosu do společenských zdrojů. Pokud budou levicové strany setrvávat na principu rozdělování "na hlavu", střední vrstvy příliš neosloví, byť se k nim slovně můžou hlásit. U komunistů to nepřekvapuje, ty se hlásí k těm dolním vrstvám a jejich politika tomu odpovídá. Preferují rozdělování na hlavu, ale u ČSSD to trochu překvapuje. Ústy Jiřího Paroubka se sice hlásí ke středním vrstvám, ale populistickými kroky sklouzávají spíše ke KSČM. To mi dovoluje závěr - v našem politickém spektru není politická strana, která by jednoznačně hájila zájmy středních vrstev. Snad proto je středostavovský volič tak přelétavý.

Ohlédnutí za radarem

5. října 2009 v 21:32 | Ivo Adler
Horský průvodce, se kterým jsem vylezl na nejeden kopec tu i v cizině, nás vždycky nabádal - je dobré se čas od času zastavit a podívat se dozadu. I při pohledu dozadu se otevírají zajímavé výhledy. Naši antikomunisté se dozadu dívají rádi. Mají to v popisu práce. Jako jsme měli za totáče prognosťák, teď máme Ústav pro studium totalitních režimů. Je třeba, aby na to nahlížení do minulosti někdo dohlídnul, upravil učebnice a tak. Ovšem jejich pohled zpět je ryze účelový. Minulost pro ně končí rokem 1989, co je po něm, to je ten hluchý prostor, do kterého antikomunisté nevidí a nevidí do něj rádi. Navíc i jejich pohled do takto okleštěné minulosti je zkreslený. Roztahují charakteristiku tragických let 1948 - 1953 na celé období let totality. A tím pádem si s minulostí mohou dělat více méně co chtějí.
Stejné je to i s našimi politology - rozuměj oficiálními sračkomety. Jsou jako poutníci, kteří se dívají jenom dopředu, ale zastavit se a podívat, jak byly ve svých předpovědích a analýzách úspěšní, tomu se vyhýbají. Bodejť by ne. Ukázalo by se totiž, jak často se ve svých předpovědích sekli. Politická objednávka byla až příliš často otcem myšlenky. Příběh raketové základny ve střední Evropě je toho důkazem. Pro oživení paměti zopakuji pár antikomunistických žvástů: raketová základna ve střední Evropě je nezbytná pro obranu Evropy; není namířena proti Rusku, ale výlučně proti teroristům na Blízkém Východě; když chceme, aby USA stály při nás, musíme my stát při USA atd. Nastoupil nový americký president a všechno je jinak. Obama není takový studenoválečnický zmrd jako byl Bush a ukazuje se, že nebezpečí terorismu bylo záměrně zveličováno, že raketová základna ve střední Evropě měla protiruský charakter a jestli chtějí USA skutečně snížit nebezpečí terorismu, je výhodné do toho úsilí Rusko zapojit a ne jednat proti jeho zájmům a nakonec, že zájmy USA nejsou totožné se zájmy české antikomunistické kliky. USA se na nás klidně vykašlou a můžeme při nich stát jako věrné páže, které se od svého pána a velitele nehne na krok. Odstoupení Američanů od raketové základny ve střední Evropě je velký průser antikomunistické politiky a nedivím se tomu, že kromě nějakých poplašených zakvokání (Václav Havel) se k němu nikdo nechce hlásit.
Je dvacet let od listopadového převratu. Ohlédnutí za minulostí, ale tentokrát kapitalistickou je skutečně na místě. Místo ohlédnutí za dvaceti lety kapitalismu nám televize i noviny (rádio nesleduju) vtloukají do hlavy průběh demontáže komunismu. Už je to trochu vyčpělé, pánové. Antikomunistický mejdan skončil a lidé se po něm probouzejí do kalného kapitalistického rána. Po mejdanu mají kocovinu a přemýšlí, co dál. Většina zaraženě mlčí. A to ještě v tom lepším případě. V horším případě berou pistoli a jdou si to vyřídit osobně. To je cesta do slepé uličky. Končí v márnici. Co tedy dál, politologové? Aby se lidé vrátili k důvěře v Komunistickou stranu, to nehrozí. Kdyby to udělali, sami sobě by přiznali, že byli blbí a naletěli a oni se stydí to přiznat i sami sobě. A nelze přehlédnout, že KSČM se jako východisko ze současné situace příliš neprezentuje. Je taková nějaké rozplizlá. Nakonec si za svůj krach může sama. Tak dlouho umlčovala diskusi, že lidé byli na konci 80. let naprosto nepřipraveni na rozhodování, jak dál. A věřili tomu, co bylo nekomunistické. A to byl antikomunismus. Teprve teď nastává čas na racionální hodnocení toho, kam jsme došli (kdo to ví?) a kam půjdeme dál. Závěry jistě nebudou nijak překotné. Ale dočkáme se jich.


Kalhotky

1. října 2009 v 16:13 | Ivo Adler
Tak si povzdechl jeden mladý muž v deníku AHA, že ledva začal žít se svou dívkou ve společné domácnosti (pozor - nevzali se), její zájem o sex rapidně upadl. Vyčítá jí, že chodí doma v plandavém pyžamu či jiném slušivém domácím úboru, což jeho sexuální apetit zrovna nepovzbuzuje. A to jí kupuje dráždivé noční sexy košilky. Ona dívka si neuvědomuje, a to není zdaleka sama, že uznání a respekt vůči svému partnerovi musím projevovat neustále. A pokud to připustí, tak očekává, zcela v duchu psaní módních časopisů, že to uznání bude projevovat její partner. Ona si to uznání zaslouží už jen tím, že existuje. Že to uznání a respekt musí projevovat i vůči svému mužskému protějšku, to jí v její blbosti nedochází. A na nejvyšších příčkách žebříčku uznání vůči mužovi je právě odložení kalhot i kalhotek. Když jsem s tebou, můj milý, tak žádné kalhotky nepotřebuju. V zápase mezi pohodlností a respektem k partnerovi vítězí na celé čáře pohodlnost.
Moje bývalá kolegyně, která byla vůči mně velice otevřená, na adresu kalhotek prohlásila - doma to nenosím. Samozřejmě, aby to mělo patřičný efekt, musím mít sukni, nikoliv kalhoty. Když přijdu zvenku a náhodou si je zapomenu sundat a manžel na mně sáhne, hned mi řekne - ty jsi někde byla? Někdy si je ovšem zapomenu vzít, když jdu ven. Pokud jdu do krámu na rohu pro rohlíky, tak to není žádné neštěstí. Ale zvládnu to, i když jdu na delší dobu. Pokud vím, tak je to velmi harmonické manželství. O úspoře kalhotek nemluvě.
O českých dívkách se, možná právem, možná neprávem, říká, že jsou dobře rostlé. Ale většina z nich jsou chováním slepice. Letošní léto bylo docela přející letnímu oblečení. Ovšem z toho, jak se dívky prezentují, jde děs a hrůza. Jenom těch čouhajících ramínek od podprdy jsou mraky. A přitom jim musí být jasné, že pod některý topík ramínka od podprdy prostě neschová, kdyby dělala, co dělala. Nevadí jí to. Tím ovšem veřejnosti sděluje: jsem blbá. Dává tím najevo své pohrdání veřejností a pak se leckdy diví, že jí to veřejnost oplácí stejnou přezíravostí. Vím, že na mně jako na starci už hovno záleží, ale když se vyhoupnu z gauče a jdu do města, tak se aspoň oholím. Vezmu si košili nikoliv domácí. V té jdu opravdu jen pro rohlíky do krámku na rohu. A jsem svým okolím hned jinak vnímán. Není náhodou, že tento způsob oblékání je charakteristický spíše pro dívky z dolních vrstev, bez ambicí a bez kultury. Mají, co si zaslouží.

P. S. Jeden totalitní vtip
Jaké jsou čtyři zbytečné věci:
1. pánské bradavky
2. dámské kalhotky
3. farářovo čůro
4. a naše ÚRO.
Už tehdy lidová slovesnost hodnotila tuto intimní součást dámského oblečení jako socialistické odbory. To o něčem vypovídá.