Srpen 2009

Vrchotovy Janovice

29. srpna 2009 v 22:46 | Ivo Adler
Tak jsem byl s naším spolkem na výletě ve Vrchotových Janovicích.
Zámek ve Vrcholových Janovicích je obvykle spojován se jménem Sidonie Nádherné (bože, to je jméno!). Pro méně informovanou část čtenářů Sidonie Nádherná byla stará panna, která na zámku žila v devatenáctém a dvacátém století. Rodině Nádherných, původně borotínských mlynářů, zámek patřil poté, kdy po úspěšném podnikání byli povýšeni do šlechtického stavu a zámek koupili. Vrchotovy Janovice jsou celkem vzato díra a Sidonie Nádherná, která tam žila, se musela příšerně nudit. A proto se z nedostatku jiných příležitostí vrhla na umění a vědu. Zajímala se o botaniku, patrně hrála na klavír a zvala do Janovic umělce. Netvrdím, že měla fackovat děti coby učitelka v místní škole, ale, proboha, když už na to měla, proč nežila raději v Praze. Tam by měla daleko širší možnosti pro naplnění jinak prázdného života a nevybíjela se literárními dýchánky a chovem psů a koní, které pak pietně pochovávala na rodinném hřbitově v zámeckém parku.
Životní příběh Sidonie Nádherné je příkladem jak je důležité nelítat někde ve výšinách planého estétství a neutrhnout se od přízemnosti reálného života. Všichni ti estéti, kteří se začali zabývat pouze vědou a uměním sice leccos dokázali, ale nakonec vymírají po meči i po přeslici, protože přízemní život je příliš unavuje a vyčerpává. Nemusíme se ani příliš nořit do minulosti, stačí připomenout osud rodiny Havlů. Tato rodina sice ještě nevymřela, ale je velmi nepravděpodobné, že by oba staří pánové ještě zplodili potomky. A proto platí jeden závěr - nechci-li vymřít, je třeba mít stále aspoň trochu nohy od hoven. Já si to ustavičně připomínám svými vulgarismy. Kdo chce přežít, musí se starat o elementární životní potřeby, a ne spoléhat, že někdo převezme uspokojování těchto potřeb za něj. Občas se to objeví v nějaké hře nebo filmu - na to přece máme služebnictvo. A nakonec máme služebnictvo i na rozmnožování či výchovu dětí. A to je cesta do pekel.

Dobrý chov

26. srpna 2009 v 15:02 | Ivo Adler
Pobyt na chalupě jsem si naplánoval tak, aby mohl zahrnovat i setkání rodáků naší vesnice, které obecní úřad pořádal už podruhé. Toho jsem se chtěl zúčastnit. Musím se přece před svými rodáky trochu vytahovat. Taky jsem horlivě rozdával vizitky, na kterých byly i webové stránky naší rodiny. Ale ani to nebylo třeba. I tak jsem zaznamenal zájmu dost. Přišla za mnou jedna rodačka a ptala se: pamatuješ se na mně ještě? To víš, že se pamatuju, odpověděl jsem. A v duchu jsem si dodal: když jsem ti šah při koupání na kozy, tak si dělala jako zběsilá. Uznávám, že jsem byl v té době hrozný poleno, ale z dobrýho dřeva, a toho jste si, milé dámy, mohly všimnout. Nevšimly si, resp. všimly si jen některé. A dneska jsou rády, když si všimnu já.
A tady je důvod, proč jsem článek nazval Dobrý chov. Sice se to používá v jiné souvislosti - při chovu zvířat a ne při chování lidí, ale přenést se to dá. Když měl můj druhý syn před svatbou, tak snacha řekla - je z úplné rodiny, tak snad to vyjde i nám. A při tomto setkání rodáků to bylo markantní. Ta už je sama - jejího muže zradilo zdraví nebo se rozvedla, děti jsou blbé a mají v životě problémy (a kapitalismus nic neodpouští), honí se, chlastají, jsou z nich gambleři, feťáci, nemohou zavadit o partnera či práci a to všechno lze shrnout jedním - nejsou z dobrého chovu. Mít peníze je jistě fajn. Vůbec nic proti nim nemám. Ale dá se o ně přijít. Jejich vlastnictví nevyváží skutečnost, jestli někdo pochází nebo naopak nepochází z dobré rodiny (chovu). Jsi z rodiny, která je dlouhověká, zdravá, odpovědná, citově stabilní a chová se charakterně? Pak je to lepší než peníze, i když ty samozřejmě nejsou na škodu. Když člověk vidí, jak některé VIPky doslova podnikají lov na pracháče, bez ohledu na to, jací jsou to lidé, tak si musím říct: abyste se děvenky nepřepočítaly. Je mojí ctižádostí, aby moje rodina byla takovým dobrým chovem. A až bude další setkání rodáků, pokud budu živ, chci se ho zúčastnit, abych mohl poměřit, jak si vede můj chov v porovnání s konkurencí.

Humanita na druhou

25. srpna 2009 v 20:52 | Ivo Adler
S krizí se objevují stále častější případy zanedbávání péče o zvířata. A my ty zvířátka zachraňujeme, ať to stojí, co to stojí. Chudinky, mají přece také právo na život. Jednou se z té lásky k němé tváři poserem. Ony chybí peníze, kam se člověk podívá a my zachraňujeme staré olezlé psy, zatoulané kočky a zestárlé koně. Vidím v tom příklad patologického vývoje společnosti. Naši předkové byly mnohem pragmatičtější. Zvíře přestalo sloužit a zlikvidoval ho ras, v lepším případě šlo na jatka. Naše kultura se rozcitliví nad každou olezlou kočkou. Někteří lidé udělali z péče o zvířata byznys - útulky pro opuštěné psy a pan Srstka a jiní infantilně nabízí z televizní obrazovky pejsky hodným lidem i když každý ekonom potvrdí, že nejekonomičtější by bylo zvíře utratit a šup s ním do kafilerie. Jako masokostní moučka by posloužilo jako krmivo pro zdravá zvířata. Někteří psychopati se na zvířata upnuli natolik, že doma chovají celá stáda koček či psů, a to dokonce v nájemních bytech. Že tím obtěžují své sousedy hlukem, zápachem a špínou je nabíledni, ale policie je bezmocná. Je to důkaz iracionálního chování společnosti.
Iracionalita se projevuje i v našem přístupu k zabíjení zvířat. Řada lidí ze svého vědomí vytěsňuje skutečnost, že dříve než dostanou maso na talíř, musí se zvíře zabít a zpracovat. Teprve potom se může objevit úhledně zabalené na pultech supermarketů. Maso si dám, ale o tom, že se zvířata zabíjí, nechci nic slyšet. Někteří jdou ještě dál. Než by se smířili se zabíjením zvířat, tak raději odmítají konzumaci masa a stávají se z nich vegetariáni. To přece těm zvířátkům nemůžeme udělat. Přitom to byla právě konzumace živočišné bílkoviny, která zabezpečila rozvoj mozku a tím i intelektuálního rozvoje lidstva. Zjednodušeně se dá říci - lidstvo přežilo díky práci žen: sbírali celkem dostupné a hojné rostlinné potraviny. A jestli se lidstvo rozvíjelo, bylo to především zásluhou mužů, kteří zajišťovali lovem sice nahodilou, ale přesto nezbytnou živočišnou bílkovinu. Cesta k rostlinné stravě je cestou zpátky na stromy. Ta cesta je v průběhu jedné generace neznatelná, ale v řadě generací patrná je a to se stoupající progresivitou. Ale dobře jim tak, blbečkům. Staré osvědčené vzory chování není radno opouštět.

Kamenem do hlavy

22. srpna 2009 v 22:20 | Ivo Adler
Tak Mirek Topolánek dostal v rámci předvolební kampaně kamenem do hlavy. Takový incident nebylo nic příjemného. Paradoxní je, že tím kamenem dostal od představitelů pravicového extremismu. A přitom to byl právě Mirek Topolánek, který nikdy neopomněl zdůraznit, jaké nebezpečí nám hrozí ze strany levicového extremismu. Nápadně tak připomínal toho psychopata Hlučína (?), který ač nasazen jako důstojník BIS na pravicový extremismus, tak se na pravicový extremismus vykašlal a iniciativně začal sledovat extremismus levicový. Je to názorný příklad, jak je antikomunismus škodlivý - tak dlouho si realitu maluju podle svých představ, až dostanu kamenem do hlavy.
A ještě jednu souvislost je třeba připomenout. Naše nové mocenské elity se chovají tak, jako by za své počínání nebyly nikomu zodpovědné. Jsou zodpovědné nám všem. A ze svého počínání budou skládat účty. Zatím to nadutě odmítají vzít na vědomí. Přitom je z čeho se zodpovídat. Naše hospodářství připomíná vůz, který se nekontrolovaně řítí z prudkého svahu. Ještě pár let takových schodků státního rozpočtů a náš stát stojí před bankrotem. Vychvalovaný blahobyt demokracie je totiž blahobytem na dluh. Ne snad že bych měl nějakou zásadní výhradu proti demokracii nebo blahobytu, ale takhle ne, soudruzi a soudružky. Nejsme samozřejmě jediní, kterým tohle hrozí. Ono to vlastně hrozí celé rozežrané euroatlantické civilizaci, ale míra akutního nebezpečí je v různých zemích rozdílná. Bankrot už postihl Island, Maďarsko zachránila miliardová půjčka a podobně jeden z pobaltských států. Jó, věčně se na dluh žít nedá. A dříve nebo později se lidi zeptají - tak kam jste nás to vlastně dovedli?
Ten kámen na Topolánkově hlavě je jedním z varování. Nikoliv však prvním. Už před předchozími parlamentními volbami jsem si všiml protiódéesáckého nápisu na zdi. ODS patrně ne. Proto přišlo varování důraznější. Odmítám nějaké kamenování, ale dosavadní bohorovnost bych rychle odložil.

Sunny days I

19. srpna 2009 v 15:26 | Ivo Adler
Byl jsem pár dní na chalupě a tak jsem se odmlčel. Nemám na chalupě počítač. Televizi však ano. A tak ke mně dolehly trable našich turistů s cestovní kanceláří Sunny days. Znám tuto cestovní kancelář, byl jsem s ní v Tunisu a udělal jsem si pro sebe závěr: Sunny days nebrat. Jsou to totiž šejdíři. Nalákali mně totiž na pobyt v hotelu, o kterém už v době podpisu smlouvy věděli, že se do něj nedostanou. Nebyl jsem jediný, kdo se cítil podvedený, ale vyřešili to bravurně - ubytovali nás v jiném hotelu stejné kategorie. To se mohlo. Prskal jsem jako křeček a požadoval slevu. Odpověděli šalamounsky - dáme ti slevu na tvůj příští zájezd s námi. Já se ale zařekl - se Sunny days už nikdy. Dokonce si myslím, že jsem o tomto svém zážitku už napsal, ale nemohu v rychlosti zjistit, v kterém článku to bylo. Budu si muset vést přesnější evidenci. Velice mi totiž záleží na tom, abych svá tvrzení i dokládal. Žvanilů je dost a nechci být zařazen do této kategorie. Kdyby ovšem mé články četlo více lidí a dbali na poskytované informace (sen každého publicisty), trable se Sunny days by si ušetřili.
Jedna věc mně ale potěšila. Volal jsem po zpřísnění pravidel pro podnikání cestovních kanceláří a tady jsem se trefil do obecného požadavku. V rámci celé EU byl přijat jakýsi kodex, který upravuje, co cestovou mohou a co nesmí. Kdyby tento kodex platil v době mé dovolené, nárok na odškodnění bych měl. A ještě něco. Sleduji pravidelně slovenskou televizi. A tam jsem se dozvěděl, že se chystá jednotná směrnice v rámci EU, která nařídí drahám poskytovat pasažérům odškodnění za zpoždění. Slováci hned jedním dechem dodali, že oni požádají o výjimku /spolu s námi, Maďary a Poláky), protože na tento požadavek nejsou připraveni. Druhý den to potvrdila i naše televize. Na štědré platy svých šéfů ovšem železnice má. Taky jsem měl trable se železnicí. Požadoval jsem zaplatit taxík, který jsem si v důsledku zpoždění vlaku musel vzít. Dráhy mi briskně odpověděly, že nemám nárok a ocitovaly nějakou vyhlášku. A ejhle, opět jsem se trefil do obecného požadavku. Směrnice se připravuje. Legislativně je hotová, jde o proces jejího přijetí v rámci EU. A tak si říkám, že nějak předbíhám svou dobu. Je to patrně následek mé geniality. Jedno poučení z toho ale plyne: musíme náš podnikatelský stav vzít hodně zkrátka u držky, aby mu došlo, že podnikání je služba veřejnosti a ne příležitost k jejímu odírání

Kverulanti II

10. srpna 2009 v 15:36 | Ivo Adler
Tak jsem se zájmem vzal na vědomí, že český stát prohrál soud s nějakým manželským párem, který někdy v dobách totality prostřednictvím soudu poslal dotyčnou dvojici do blázince a dal jejich děti do dětského domova. Už to byl druhý proces, který tato dvojice proti českému státu vyhrála. Poprvé to bylo ve Štrasburku, kde vysoudili 100 000 Kč za průtahy v soudním řízení (snad se to táhlo 17 let), teď podruhé vysoudili půl milionu. Podívejme se na fakta. Na celé záležitosti je zajímavé několik okolností. Především dotčený pár se snažil zvýšit svoji cenu a tím i odškodnění tím, že svůj postih se snažil dodatečně zpolitizovat. Soud je měl poslat do blázince kvůli jejich údajnému podpisu Charty 77. Ale žádný podpis Charty 77 se našemu páru nepodařilo prokázat. Žádná politická motivace tam nebyla.
Druhá zajímavá okolnost byla ta, že ani současný soud nezpochybnil, že péči o své děti zanedbávali a tudíž děti do dětského ústavu šly právem. Zbývá poslední otázka: co vlastně tento pár dělal, že musel skončit na nějakou dobu v blázinci. O tom jsou zprávy překvapivě strohé. Ani se nedivím. Stav je totiž setrvalý. Ani dneska není jiná možnost, jak vyloučit asociální chování, než dotyčného zavřít. Do vězení to nejde, neudělal to ani komunistický režim a tak nezbývá než blázinec. Po nějakých ústavech (snad detekčních) se teprve volá. Nejsou prachy. Jiná kvalifikace než kverulantství, v daném případě dokonce patologické, se i přes snahu celou věc zpolitizovat, nenabízí.
Příznačný je postup naší alibistické soudní soldatesky. Proto český stát prohrál sto tisíc, protože se soudcům alibisticky nechtělo soud rozhodnout. Ve Štrasburku stát neprohrál proto, že postupoval špatně, ale proto, že se rozhodnutí vleklo. To samozřejmě byla živná půda pro naši dvojici. Soud z toho nakonec vybruslil přisouzením náhrady ve výši půl milionu. Ono je ale těžké nebýt alibistický, když ve společnosti panuje stav právní nejistoty. Stav, ve kterém by soudce soudil s důvěrou v zákon, u nás ještě dlouho nebude. A kverulanti se samozřejmě vyskytují a budou vyskytovat dál.

Práva a svobody

5. srpna 2009 v 10:30 | Ivo Adler
Tak jsem si na internetu přečetl článek od Josefa Klímy, bývalého moderátora pořadu Na vlastní oči na Nově. Psal o své besedě se studenty na nějaké vysoké škole. Je charakteristické, že tito antikomunističtí borci jezdí vykládat svoje rozumy na vysoké školy. Není to náhodou. Kuřata v bažantnici jsou chráněná ochrannou sítí vysoké školy a sní o svých krásných místech, které na ně po určitě absolvování čekají. A spojují je přirozeně s kapitalismem. Nezaměstnaným ve Stříbře by se o krásách kapitalismu žvanilo podstatně hůř. I v domovech důchodců by pan Klíma nesklidil příliš bouřlivý ohlas. I když neočekávám, že by důchodci nějak revoltovali. Jsou rádi, že jsou rádi. Ale zpět na vysokou školu. Najednou zvonek zvoní, škola končí a Novák nemůže rok po absolvování najít práci. Dokonce jsem si nemusel ani jméno, ani dobu nezaměstnanosti vymýšlet. Je to skutečnost z mého okolí.
Jak se dalo očekávat, ústředním bodem besedy bylo porovnání lidských práv a svobod za socialismu a za kapitalismu. Podle pana Klímy kapitalismus vítězí na celé čáře. Podívejme se podrobněji na možnost studovat a cestovat, které byly středem zájmu. Pan Klíma studentům vylíčil, jak po Únoru nemohl studovat, protože byl z majetnějších vrstev, dokonce jim bylo něco znárodněno, a tak mu ti zkurvení bolševici zabránili studovat. Je nesporné, že v každé společnosti může studovat jen tolik mladých lidí, kolik a) jich ta společnost na školách uživí (protože to studium na školách společnost něco stojí), b) kolik se jich po studiu uplatní v pracovním procesu (řečeno kapitalistickou mluvou - po kolíka bude na trhu poptávka). Studium mládeže, která se po studiu neuplatní, jsou vyhozené peníze. Dnes čelíme jinému problému, už jsem na něj ostatně narazil dříve, mladí lidé za nemalé společenské náklady vystudují, a pak jdou svoji pracovní sílu prodat do zahraničí. Jsou tam lepší ceny. A opět jsou to vyhozené peníze. Naše nemocnice zápasící s nedostatkem personálu by mohly vyprávět. Tohle ovšem pan Klíma ve svém antikomunistickém hlupáctví odmítá vzít v úvahu.
Nesporné ovšem je, že pan Klíma skutečně studovat nemohl. Příčinou byl fakt, že přístup ke vzdělání se po Únoru stal arénou třídního boje. Vládnoucí režim musel umožnit vzdělání především příslušníkům těch vrstev, o které se mocensky opíral. A těm ostatním až co zbude. Na pana Klímu nezbylo, takový je třídní boj. Samozřejmě se naskýtá otázka - proč ten humánní komunistický režim nepřipustil férovou soutěž - nechť v nějakém výběrovém řízení na vysoké školy zvítězí ty lepší, vždyť společnost by na tom jen vydělala. To zní hezky, ale skutečnost
by byla méně radostná. Synkové z majetnějších vrstev, kteří vyrůstali v kulturně podnětnějším prostředí, by v rovné soutěži hravě vyřadili ty z nemajetných vrstev a na ty by zase zbyla jen ta lopata. Aby se tedy dostalo na ty chudé, soutěž musela být nerovná. A taky byla. Ve druhé části komunistického režimu, když společnost vytvořila více zdrojů a také potřebovala více inteligence, bylo od třídních hledisek prakticky upuštěno.
Ještě u jedné svobody se zastavím. Je to svoboda cestovat. Pan Klíma z toho udělal ústřední hit své besedy. Dopouští se zde ovšem malé antikomunistické prasečinky, kterou méně pozorný divák nebo čtenář ani nepostřehne. Přenáší totiž kriteria dneška na situaci v minulosti. Je to stejné, jako kdyby argumentoval - byly před padesáti lety počítače? Nebyly! Tak vidíte, oč je kapitalismus lepší. Souhrn lidských práv a svobod, tak jak je známe dneska, se ve své úplnosti zformuloval někdy v sedmdesátých letech (Charta 77) a vynutila si ho postupující integrace kapitalistických ekonomik. Jestli nemožnost svobodně studovat měla příčinu v třídním boji uvnitř státu. pak nemožnost svobodně cestovat, která ostatně ani v kapitalistickém světě v té době nebyla bezbřehá, ale byla větší než v socialistických zemích, měla svoji příčinu v mezinárodním třídním boji. Jaký smysl by pro socialistické státy mělo, aby vychovávaly inteligenci pro kapitalistické země? Musely proto s péčí řádného hospodáře cestování do ciziny regulovat. A to také dělaly. Nepíšu tyto řádky proto, abych dělal socialismu advokáta. Už je to passé. Důvodem mého psaní je fakt, že současná rajská zahrada kapitalismu má před sebou další vývoj. A bychom věděli, kam ten vývoj kormidlovat, musíme znát minulost objektivně, bez brejlí antikomunistického mámení, které nám tak horlivě nasazují Klíma a spol.

Bez sexu

3. srpna 2009 v 11:04 | Ivo Adler
Když jsem se vrátil ze stáže v Jugoslávii, nastoupil jsem do jednoho našeho zastrčeného provozu. Snad právě jeho zastrčenost byla důvodem, že jsem byl na stáž vyslán - stáž mě měla tu zastrčenost osladit. Moji rozmrzelost záhy oslabil fakt, že v provozu pracovaly hezký holky. Líbily se mi tři (Grácie) - Marie, Zdena a Tereza. Tereza sice v podniku nepracovala, ale zacházela tam často, pracovali tam její rodiče. Největší kráskou byla ale Zdena. Její tělo nemělo chybu. Nebyla sice tak vychrtlá jako současné modelky, ale její tělo doslova kvetlo. Když mi poprvé přišla do kanceláře něco podepsat, snad výplatu, měla rozpáraný kus švu na vnější straně nohavice a já jsem doslova slintal při pohledu na úběl jejího stehna. Bez rozpaků se sehnula, aby se mohla podepsat a ty krásný kozy se jí vyvalily z výstřihu. Měla sice podprsenku, ale i tak toho bylo vidět dost. Ještě dlouho po jejím odchodu jsem se nemohl uklidnit. Marie byla trochu silnější - typ Claudia Cardinale, dokonce jí byla i podobná v obličeji, ale kozy měla ze všech dívek největší. Tereza byla klasická hezká holka.
Jak šel čas, postupně jsem dívky poznával blíže, zejména Marii a Zdenu. Kde jsem mohl, tam jsem si na ně sáhnul. Na svou omluvu musím říci, že proti tomu neprotestovaly. Při tom mi nemohlo ujít, jak hebkou pokožku Zdena má. Jednou za mnou přišly do kanceláře obě - Marie i Zdena. A rovnou se mi opřely lokty o stůl, zadky vystrčený. Stoupl jsem si do mezery mezi nimi a položil ruce na jejich záda. Přitlačil jsem Marii rukou na pas a sledoval, jak ochotně zdvihla zadek výše. Ale Zdena mě přese jen lákala víc. Sjel sem rukou ze zad na prsa a chytil jí za kozu. Dovolila mi, abych jí prs mohl prohmatat. Trochu jsem byl zklamán. Čekal jsem ocelovou pevnost, jako měla Jana (viz Dětská sexualita), ale Zdenino poprsí bylo měkké a kypré. Marie můj manévr snad nezpozorovala, alespoň nedala nic najevo, zato Zdenu viditelně rozjařil. Narovnala se, zvedla ruce nad hlavu, zavlnila se v bocích a povídá: "Vy jste ale rošťák." Zdálo se, že Zdena vítězí na body.
Co mě ale na Zdeně začínalo vadit, byla určitá prázdnota jejího pohledu. Zdena určitě duchem nijak neoplývala, i když to nebyla žádná blbka. Bylo to přímočaré, jednoduché a upřímné venkovské děvče. A mně to najednou, přes její nezpochybnitelnou krásu, začínalo být málo. Začal jsem se více sbližovat s Marií. Marie připomínala fortelný, rustikální spolehlivý nábytek. Měla dokonce i takovou povahu. Pracovně byla zdatná a spolehlivá a všemi respektovaná. Marie za mnou chodila do kanceláře, kdykoliv se jí naskytla příležitost a já toho využíval k důvěrnostem. Strpěla,. když jsem jí pohladil, a já, osmělen, jsem jí začal oštipovat. Štípal jsem jí, samozřejmě né bolestivě, do paží, do brady, ba propracoval jsem se i na štípání do zadku. Cítil jsem, jak napnula pod kůží svaly, ale neuhnula mi a nebránila mi v tom. Zkusil jsem i štípnutí do prsou, resp. jsem jí chtěl chytit za bradavku. Překvapeně se usmála a s prsem uhnula, ale její reakce nebyla nijak hněvivá, ani mně neodstrčila. A tak vrcholem našich důvěrností bylo, že jsem jí jednou vzal za paži, ruce měla většinou nahé, a prohmatal její svaly. Marie byla fyzicky pracující žena a pod povrchovou vrstvou tuku svaly rozhodně měla. Nebyla to žádná křehule. Dobře věděla, co na ní zkoumám a mému zkoumání se jen usmála - jen si sáhni, nemám se za co stydět. Když jsem viděl její příznivou reakci, jel jsem po paži vzhůru až do ramenní jamky a zatahal jí za chlupy. S úsměvem odtáhla ruku od hrudi, aby mi udělal větší prostor. Víc jsem si nedovolil. Byli jsme dva lidé, kteří se vzájemně respektují a oba jsme cítili, že mezi námi panuje soulad beze slov. Pocit toho souladu byl vlastně to nejcennější, co jsem od Marie získal.
Byl jsem na novém působišti už téměř rok a přiblížil se závěr hospodářského roku spojený s večírkem. Během večírku se podávala i večeře a další občerstvení a kdo to bude zajišťovat? No pochopitelně Marie. Po večeři jsem jí říkal: "Přijď do sálu, chci s tebou tancovat." Odmítla to. Měla svoji povinnost. A tak na mně zbyla Zdena a Tereza, která na večírku rovněž byla. Zkusil jsem tancovat se Zdenou, ale nešlo nám to spolu. Byla na ten tanec nějak tvrdá. Snad s někým jiným by jí to šlo lépe. Potvrdil se tak můj závěr, že Zdena bohužel ne. Říká se - když se shodneš na parketu, shodneš se i v životě (v posteli). Snad proto je tolik rozvodů, že se dneska málo tančí párově, kde by se partneři museli shodnout. Tančil jsem tedy s Terezou. S Terezou nám to šlo. A jak jsem byl mladistvě nadržený a doba pokročilá, navrhl jsem jí, že jí doprovodím domů. Tereza vznesla věcný protinávrh, že bychom mohli jít do mojí kanceláře. Protinávrh byl bez námitek přijat. Ledva za námi zaklaply dveře, začal jsem Terezu objímat a líbat. To už jsem věděl, že má kluka na vojně. Ale ani jednomu z nás to nevadilo. Přitlačil jsem Terezu ke kancelářskému stolu a v duchu jsem si řekl, budeš se jí dotýkat jen ústy. Tereza držela ruce zkřížené na prsou, ale jak jsem jí přehýbal přes hranu stolu, měla dost práce. Samozřejmě, že jsem svůj zákaz brzo překročil a začal jsem na ní i sahat, ale nenásilně. Až přišel klíčový okamžik - držel jsem v ruce konec zipu na zádech jejích šatů. Pokud jí ten zip rozepnu, nemá žádnou možnost obrany. I tak měla co dělat, aby mým milostným útokům odolávala. Tereza se roztřásla jako já tenkrát na té lesní křižovatce. A já se musel zeptat sám sebe: opravdu to chceš? Když to udělám, asi spolu začneme chodit. Jenže já Terezu nemiloval, jen jsem byl nadrženej. A tak jsem ten zip zase pustil. Možná jsem zklamal Tereziino očekávání, ale já jsem nechtěl vážnou známost s Terezou, ani jsem nechtěl zůstat na nějaké zapadlé vartě. A tak jsem zase přešli do civilnější noty a zakrátko naše rande skončilo.
Práce na zapadlém provozu, jakkoliv jsem si tam zvyknul, mně neuspokojovala a dělal jsem kroky, abych změnil místo. Možnost změny místa se brzy naskytla a po uplynutí doby výpovědi jsem odešel. Když se rozneslo, že odcházím, pozoroval jsem, jak vztah Marie ke mně ochladnul. Marie mně fyzicky nesmírně přitahovala, zároveň jsem ale nemohl přehlédnout, že intelektuálně jsem s Marií neustále v přízemí. Kdybych chtěl do vyšších pater, tak jedině bez Marie. A to by nebyl dobrý základ pro náš vztah. Po odchodu na nové místo se mi po Marii ukrutně stýskalo, dokonce jsem jí i napsal takové ne/vyznání lásky, ale dopis zůstal bez odpovědi. Marie byla praktická dívka a na blbosti neměla čas. Po změně místa jsem se seznámil se svou ženou. Vyšplhá se mnou téměř do těch nejvyšších intelektuálních pater a navíc má schopnosti, které mně chybí. Díky jim má naše manželství záviděníhodnou dynamiku. Jsme spolu hodnou řádku let a bohdá spolu zůstaneme.

Síla výše zmíněných venkovských dívek spočívala v jejich sepětí s prostředím, ve kterém žili. Žít s nimi znamenalo akceptovat jejich prostředí. To jsem nemohl. Není to nic neobvyklého. Je dostatek příkladů různých koloniálních úředníků, kteří se v koloniích zamilovali do domorodých krasavic a když byli odvoláni, vztah skončil, míšenci po nich zůstali. Jeden příklad za všechny. Dobyvatel Mexika, Hernán Cortéz, ač ve Španělsku ženatý, se zamiloval do místní krasavice Malinche, která mu svými znalostmi významně pomohla při dobývání Mexika. Měl s ní i dítě. Tak jak se Mexiko stalo španělskou kolonií, vztah zanikl. Z tohoto hlediska to do Mexika není tak daleko, jak by si leckdo myslel. Mexiko může být i za humny.