Červenec 2009

Na jachtě

30. července 2009 v 14:05 | Ivo Adler
Samozřejmě, že tu není žádná příčinná souvislost, pouze čirá náhoda. Ledva jsem v minulém článku konstatoval, že o Mirkovi není nějak slyšet (známe se tak dlouho a tak důvěrně, že si toho Mirka vůči panu Topolánkovi můžu dovolit), už se roztrhl pytel s informacemi. Mirek nebyl u bazénu, ale snad na nějaké jachtě. A nebyl tam sám - nějací lobbisté, nějací členové jeho bývalé vlády, nějací průmyslníci, zkrátka lepší lidi. A naše sdělovací prostředky mlčely, jako když jim vodu do pusy naleje. A teď se to prokeclo.
Utajování těchto dovolenkových hrátek má svůj důvod. Když se to veřejnost nedozví, průmyslníci to velkoryse zatáhnou na náklady svých firem. Vždyť se jednalo o ryze pracovní setkání. No, a když se to veřejnost dozví, Mirek chlapácky prohlásí: notak já to teda zaplatím. Beztak mu kamarádi udělají cenu. Ale to je v pořádku. Kdo se jednou vyšplhá na vrchol, tak má právo si to taky užít. Šplhat přece může každý. A za každého režimu. Blbý řeči mají jen ti, co nešplhají.

Živelné pohromy

28. července 2009 v 13:34 | Ivo Adler
Tak nevím, jestli sezona živelných pohrom pro letošek skončila nebo zda bude mít nějaké pokračování, v každém případě stojí za to, abychom se nad ní trochu zamysleli. Nepohlížím na živelné pohromy tak negativně jako většina populace, zvláště, když se netýkají přímo mně nebo mých blízkých. Barák v záplavové oblasti nemám, střechu jsem dal udělat novou, nějakou vichřici vydrží, tak proč se pohrom bát. K tomu nutno připočíst, že každá pohroma vyvolává poptávku, navíc poptávku neodkladnou, což je nejlepší lék proti krizi. Neváhám proto zvolat: jen houšť a ještě větší kapky. Naši antikomunističtí sračkometi se pošklebují komunistickému "Poručíme větru dešti" (i když to nebylo myšleno doslovně), ale celá naše společnost se chová, jako by vítr a déšť měla pod palcem. A pak se hrozně diví, že vítr a déšť neposlouchá. Pokora vůči přírodě nám chybí. Ale to nic, ona nás příroda naučí.
Živelné pohromy mají ještě jednu souvislost, a to politickou. Mám ještě v živé paměti, jak se po útoku na Dvojčata (pravda, to nebyla pohroma živelná) přihnal na zbořeniště chlápek v bundičce (takto Georg W. Bush, prezident Spojených států amerických) a dožadoval se krumpáče, že pomůže s odstraňováním následků. Pokud přeháním, tak jen nepatrně. Tehdy popularita amerického prezidenta kulminovala. Můžeme extrapolovat do českých podmínek. Kdyby nepadla vláda Mirka Topolánka, nepochybně by Mirek oblétával postižená místa vrtulníkem a žehnal žasnoucím zástupům. I pro popularitu politika jsou živelné pohromy pravým požehnáním. A ti zkurvení socani ho pádem vlády o tuhle popularitu připravili. Fischerovi je taková popularita hovno platná, je předsedou úřednické vlády a tak nedělá žádná teatrální gesta. Z tohoto hlediska nebylo svržení Topolánkovi vlády tak neprozíravé, jak se nám snaží namluvit Topolánkovi příznivci. Žije ještě Topolánek? Snad ano. Možná se válí u bazénu někde na Sardinii. Ale je mu přáno. V podzimní předvolební kampani bude potřebovat sílu.

Svatba

27. července 2009 v 10:35 | Ivo Adler
Jak už předchozí článek napověděl, oženil se nám i druhý syn. Na tom by nebylo nic mimořádného, i když svatba se pomalu mimořádností stává. Byla by už dřív, ale mladí ji o rok odložili s předpokladem, že letos už budou mít postavený svůj rodinný domek. Vinou jedné podnikatelské svině se tak nestalo a tak následky řešíme a bohdá dořešíme letos. Naštěstí nás to nestálo peníze, jen čas, i když i čas jsou peníze. Někteří stavebníci na to ovšem doplatili i penězi. O nervech nemluvě. Pak si člověk má vážit našeho podnikatelského stavu. Moc důvodů pro tu vážnost není.
Důvod, proč o svatbě píšu, je poněkud jiný. Synovo, dnes už mohu říci žena, je totiž nápadně hezká. Každého, kdo ji vidí, to praští do očí. Ostatně, syn také není dvakrát škaredý. A tak žena, a nejen ona, v době, kdy ještě studovala, jí navrhla: měla by ses přihlásit do Miss. Snacha rezolutně odpověděla: copak jsem kráva? Tu krávu jsem si vymyslel, snacha takhle nemluví, ale dál už cituji věrně - chci dostudovat a věnovat se svojí profesi. Na návrhy, aby se zúčastnila nějaké soutěže krásy, jsem pohlížel značně skepticky. Nejen kvůli celkové profánnosti těchto soutěží, i když mezi těmi misskami by se neztratila, ale nevím, jak by jí šel nějaký scénický tanec. Ne snad, že by byla nějaké dřevo, na sjezdovce jí to jde velice dobře, ale tyhle soutěže jsou šité na dovednosti určitého druhu. A když vidím naše missky, jak se přisávají na hokejisty nebo fotbalisty jako pijavice, jen aby měly zdroje, tak si říkám, že nemá čeho litovat.




Štando

21. července 2009 v 13:38 | Ivo Adler
Tak se u nás na vesnici nazývá rozloučení mladého muže se svobodou před svatbou. Právě takové štando absolvoval můj mladší syn (kuželkář). Štando bylo, kde jinde, než v klubovně kuželkářského oddílu. Pečliví rodiče (já se ženou) jsme vařili guláš a bůček, který jsme náležitě opaprikovali a načesnekovali, utopence a hermelín si syn naložil sám. Kamarádi mu na oplátku objednali striptérku. Docela jsme s tím měli starosti. No ale štando proběhlo k všestranné spokojenosti.
Nedá mi to, abych to nesrovnal se svou přípravou na svatbu. Ženil jsem se právě v době, když jsem ukončil jednu etapu svého kariérního postupu, člověk na cestě z malé vesnice do velkého města. Bez přátel a známých. A tak jsem žádné štando neuspořádal. Nebylo pro koho. Nakonec jsem svého cíle dosáhl, ale dodnes jsme i se ženou v cíli cesty naplaveninou. Stále hřeším na to, že ve městě mně nikdo nezná, i když už to není pravda. Děti už žádnou cestu z vísky do města absolvovat nemuseli, to už za ně zvládli jejich rodiče. Není to zdaleka tak samozřejmé, jak to na první pohled vypadá, zvlášť když jsme k tomu řešili bydlení ve vlastním rodinném domku. Stálo to hodně úsilí, ale díky němu jsou naše děti v novém prostředí zakořeněné a jejich startovací čára je mnohem dál, než byla naše. Jenom si se ženou myslíme, že možností, které se jim skýtaly, mohli využít ještě lépe. Ale nic není ideální

Chvála kapitalismu II

19. července 2009 v 15:17 | Ivo Adler
Tak nám zkrachovala cestovní kancelář Tomi Tour s.r.o. Na tom by nebylo nic pozoruhodného, kdyby v jejím čele nestál jeden z kapitalistických věrozvěstů, reemigrant z Německa, Václav Fischer, který byl dokonce i senátorem. Nedá mi to nevzpomenout jiného kapitalistického věrozvěsta, rovněž reemigranta, tentokrát z USA, Viktora Koženého. Že by se jejich příchod na naše území stal novým státním svátkem? Asi těžko. Pro oba pány je totiž společné jedno - podvod. Ponechám stranou Viktora Koženého a soustředím se na pana Václava Fischera. V chorobné snaze po rychlém úspěchu a touze pohybovat se na výsluní sáhl po jedné nečisté praktice, která nemá daleko k principu letadlo. Pan Fischer, možná už v Německu, protože i tam se dostal do finančních potíží, začal prodávat zájezdy za dumpingové ceny. Klientů bylo dost. Příklad úspěšného podnikatele. Ovšem finanční potíže tu byly cobydup.
Aby odvrátil krach, ceny ponechal, ale kvalitu snížil, domnívaje se, nikoliv neprávem, že bude chvíli těžit z dobrého jména. Ano, chvíli to šlo, ale pak byl krach neodvratný. Tak dopadl jako majitel své vlastní kanceláře i jako šéf firmy Tomi Tour, z části vlastněné německou Tomi Tour. Nevím, jaký bude osud Václava Fischera na naší podnikatelské scéně, ale čím dříve takoví podnikatelé zmizí, nejlépe za mřížemi, tím lépe.
Věc má ještě jednu stránku a tou jsou podvedení zákazníci. Nejen podvedení zákazníci Tomi Tour, ale všichni podvedení zákazníci v našem kapitalistickém ráji. Jsou jich mraky. Dle své letory slzí či nadávají do televizní kamery, a to je jen menší část. Nelituju je. Vždy si řeknu: zvonil jsi klíčema? Jásal jsi při pádu komunismu? Ano? Tak buď rád za to, co jsi chtěl. Ne, nevolám po návratu komunismu. Nečekám na nový výstřel z Aurory. Vím, že žádný nebude. Ale nad existencí kapitalismu nejásám. Nejásal jsem ani v Listopadu. Na kapitalismus jsem byl připravený líp než většina těch prosťáčků v ulicích. Učili mě o něm totiž ve VUMLu. Nejsem sám. O volbách do europarlamentu jsem byl ve volební komisi. A její předseda, se kterým se léta znám a má ke mně důvěru, mi v nočních hodinách, kdy už nechodili voliči, povídá: jak jsem tu komunistickou propagandu nesnášel, dneska jí, co se kapitalismu týče, musím dát stoprocentně za pravdu.
Udělal jsem si z toho jeden závěr. Ke každému společenskému zřízení (a k jeho každodenní praxi) přistupovat s maximální podezřívavostí, nedůvěrou a skepsí. Pak nebudeme sedat na lep nejrůznějším podvodníkům. Hodně lidí už si to uvědomuje. Dneska už by návrat kapitalismu neoslavovaly tisícové davy na náměstí. Oč slabší je prokapitalistický zápal, o to ryčnější je antikomunistická propaganda. Musíme se to přece těm lidem vysvětlit! Zapadá do toho i nedávná volba staro/nového ředitele České televize - Mgr. Jiřího Janečka. Janeček se při organizování antikomunistických kampaní v televizi osvědčil, tak proč mu neprodloužit mandát a riskovat zvolení neprověřeného člověka. Janečku, máš to jistý.

Astrologie

17. července 2009 v 10:01 | Ivo Adler
Horoskopy na příští týden nečtu, je to totiž blbost. Sice občas věští milostné dobrodružství, občas nějakou výhru, nesplní se ani jedno. Což u milostného dobrodružství by mi to ani tak
nevadilo, tam bych se obešel bez přízně hvězd, kdybych o ně stál, naproti tomu u výhry v Sazce je mi i přízeň hvězd hovno platná. Bavil jsem se jednou s jedním spisovatelem, který mimo jiné píše o záhadách, čím to je, že většina předpovědí, včetně astrologických, věští nějaké průsery, navíc značně mlhavě. Dal mi za pravdu s tím, že to je snad důsledek nějakého našeho atavismu, který nás varoval před nebezpečím. V tomhle je ještě spousta bílých míst. Moje žena mi řekla, že náš pes už hodnou chvíli před mým návratem domů čeká přede dveřmi, kdy vezmu za kliku. V zápětí na to jsme četli článek, který tuto zkušenost potvrzoval. Na základě kamerového systému pes už hodinu před příchodem pána čekal u dveří bez ohledu na to, kde jeho pán je a kdy přijde. Nikdo nedokáže vysvětlit proč. Lidstvo nějaké takové schopnosti mohlo mít, které ho varovaly před nebezpečím, ale v průběhu civilizace zdegenerovaly a vyskytují se jen u některých jedinců.
Na předpovědi astrologů tedy nevěřím, ale co takhle charakteristika člověka, závislá na tom, ve kterém znamení se člověk narodil. Řekl jsem si: na tom by něco mohlo být. I Miroslav Donutil v jednom televizním pořadu nás blbce poučil, že tato charakteristika je absolutně přesná. To jsem si říkal, když jsem si četl v jednom čínském horoskopu - no jasně, to jsem celý já. Bylo to znamení Kozy. Pak jsem ovšem zjistil, že jsem to znamení špatně určil. Nejsem Koza, jsem Tygr. Tygr je sice lichotivé znamení, ale ta Koza mi nějak seděla líp. Něco ale z toho Tygra přece jenom mám - neutuchající žravost. Tragické je, že žádný horoskop mi nepřisuzuje jako ideálního artnera /žena snů/ znamení mojí ženy. Co se dá dělat! Nesu to statečně. Už 38 let.

Chvála kapitalismu

14. července 2009 v 15:11 | Ivo Adler
Naši oficiální sračkometi neustále vychvalují kapitalismus jako nejlepší možné zřízení. Možná je to pravda, co já vím, ale jeho současný stav má k dokonalosti daleko. Ukážu to na příkladu dvou pánů. Jeden má příjem 10 000, druhý 100 000. První naplatí žádné daně a 10 000 beze zbytku utratí. Žije z ruky do úst. Takových lidí je u nás asi 25 %. Druhý pán, připusťme, zaplatí 20 000 daní, 20 000 utratí - má přece jen vyšší životní úroveň a za měsíc mu zbude 60 000. Za rok je to 720 000. Ty bude dále investovat a v příštím roce bude jeho příjem ještě větší. Jak moc si netroufám odhadnout, záleží na tom, jak bude úspěšný. Ale zůstanu u banálního příkladu - 3% spořící účet. Ročně nic moc - 10 800. A zase je bude moci investovat, protože je bezprostředně nepotřebuje + to, co nepotřebuje z běžného roku. Výsledek? Bohatí budou ještě bohatší a chudí zůstanou stále chudými. Recept? Ti chudí se musí ještě více snažit, aby měli taky příjem 100 000. Blbost! Ve společnosti není neomezené množství 100 000 příjmů, po kterých stačí natáhnout ruku.

Apologeti kapitalismu si zjevně pletou kapitalismus se zahrádkářskou kolonií, kde každý má svou parcelu a záleží jen na něm, co si na ní vypěstuje. Kapitalismus je ale postaven na existenci chudých. A jak ti chudí budou přihlížet, jak jsou stále relativně chudší, může se klidně stát, že se jednoho dne naserou a řeknou si, tak dost. V zájmu sociální stability (i kapitalistů, i když si to většina těch volů ani neuvědomuje) je tedy takové zdanění, které sociální rozdíly stírá. Pokud se snad nějaký bohatec kvůli vysokému zdanění urazí a odtáhne do teplých krajin, rychle se na jeho místo postaví někdo jiný. Jedinec odejde, ale systém zůstane zachován.
Samozřejmě, že vysokopříjmovým skupinám se takové teorie líbí. Oni jsou ti schopní, a proto jim vysoký příjem poprávu náleží. Musíme ovšem odhlédnout od dědiců, restituentů a zlodějů. I to by bylo přijatelné. Co je ale nepřijatelné, je představa, že se kapitalismus obejde bez těch nechutných "socek", kterými ten bohatší v hloubi duše pohrdá. Žádný kapitalismus se neobejde bez těch (relativně) chudých. A aby systém byl stabilní, musí ti bohatí ty socky do nějaké míry vydržovat. Ve vyspělejších zemích se už k tomu propracovali, u nás si toto poznání horko těžko razí cestu. Ale i ve vyspělejších zemích bohatí podvádí - místo aby se omezili, uplácí svoje chudé dluhem příštích generací. Veřejné zadlužení stále stoupá.

Milan Knížák

10. července 2009 v 9:34 | Ivo Adler
Prof. Milan Knížák, Dr. A., coby generální ředitel Národní Galerie ČR zakoupil pro Národní galerii níže uvedený obraz od Františka Ríngo Čecha. Cenu bohužel neznám.




Oba umělci mají společné to, že jsou značně nekonformní. V každém případě znamená jejich postup další posunutí hranic uměleckého vnímání. To je velké plus pro naši uměnímilovnou veřejnost.

Soulož na pláži

9. července 2009 v 14:56 | Ivo Adler
Po absolvování školy jsem nastoupil do svého prvního místa. Podotýkám, že jsem si ho mohl svobodně vybrat, žádné umístěnky nebyly. A protože podnik, kam jsem nastoupil, se mnou potřeboval ucpat jednu díru, osladili mi to tím, že mně poslali na měsíční stáž do Jugoslávie. Tehdy byla Jugoslávie velmi populární a skoro každý československý podnik měl družbu s podobným podnikem v Jugoslávii a fungoval mezi nimi systém výměnných stáží. Jedné jsem se zúčastnil i já. Jela nás z Československa celá skupina, ostatní jsem neznal a ani jsem s nimi moc nepek´. Navíc byly všichni starší než já. Na stáži jsme byli každý sám. Příjemné bylo, že jsme byli tři týdny na vybraném podniku a jeden týden u moře - konkrétně v Poreči. Tam jsme se zase sešli. Příjemné z toho důvodů, že se jednalo o červen. Ostatně, jen vůl by jezdil do Jugoslávie v zimě.
V Poreči jsem se seznámil s turisty z Československa, konkrétně s Cestovní kanceláří mladých. A tak jsem se přichomýtl k nějaké partičce, která vycestovala s CKM, vím, že v ní byly tři dívky a jeden, snad dva mládenci a brouzdali jsme večerní Porečí. Během této procházky dívky rezolutně prohlásily, že se půjdeme koupat nazí. Nebyl jsem tím nijak nadšen, ale viditelně jsem neprotestoval. Naštěstí jsme potkali jejich známé, moje známé (dívky každému opakovaly: jdeme se koupat nahý) a tak jsme se k tomu koupání nějak nedostali. Jedna z dívek, tuším se jmenovala Vlasta, se mi líbila. Druhá už méně a ta třetí vůbec ne a navíc byla značně vulgární. Když jsem dívky doprovázel k jejich hotelu, neprotestovala, když jsem jí při loučení plácnul přes prdel a když viděla, že jí chci dát pusu, ochotně nastavila tvář. Využil jsem příležitosti a řekl jí: heleď, když se chceš koupat nahá, pojeď se mnou zítra na výlet.
Tady musím uvést, že proti dívkám jsem měl malý časový náskok, to za prvé a za druhé, měl jsem dináry. Na stáži jsem totiž měl jakýsi plat v dinárech, a protože jsem měl všechno zadarmo, ani jsem nevěděl, co s nimi. Využil jsem dináry k tomu, abych jel na výlet lodí z Poreče do Rovinje
a ještě dál na Crveni Otok. A právě na něm byla nudistická pláž. Nebyl pro mě problém cestu Vlastě zaplatit. Sešli jsme se u přístaviště a vyrazili na výlet. Vlasta nesla deku, já zásoby potravin. Netrvalo dlouho a po plavbě podél istrijského pobřeží jsme byli na místě. Crveni otok byly vlastně ostrovy dva - jeden s hotelem a hotelovou pláží, s druhým byl spojený šíjí nebo umělou hrází a na něm se nalézala zmíněná nudistická pláž, zřetelně označená FKK. Podél nudistické pláže vedla řídkým lesním porostem pěšina, ze které bylo vidět na opalující se naháče. Došli jsme s Vlastou až konec pěšiny, kde končila i pláž. Bylo tam místo, více méně izolované od zbytku pláže, na kterém se slunily dva páry. "Budeme tady", navrhl jsem Vlastě. Souhlasila. Dva páry byly přímo u moře, ne však u sebe, my jsme si našli místo trochu dál od moře, kde se dala rozložit deka.
Vlastě nahota očividně nedělala potíže, svlékla se nato šup, měla ostatně jen šaty, kalhotky a podprsenku a horlivě začala rozkládat naše věci. Trochu jsem svléknutí protahoval, Vlastina nahota u mě nezůstala bez následků. Postavil se mi. Když Vlasta viděla moji erekci, jen se shovívavě
usmála. Viděla ji ostatně jen ona. Sedli jsme si na deku. Neměl jsem příliš náladu na nějakou nezávaznou konverzaci a tak jsem začal Vlastu olíbávat od kotníků nahoru. Vlasta sice neměla nohy roztažené, ale přece jen dbala, aby jí byla kunda vidět. Taky na ní bylo patrné vzrušení. Když jsem se dostal s polibky na její břicho, Vlasta rozhodně prohlásila: "Půjdeme do vody". Moc se mi nechtělo pochodovat přes pláž se ztopořeným penisem, ale nechtěl jsem Vlastě kazit radost. Šli jsme do vody. Cestu přes pláž jsem přežil a chladná mořská voda přece jen moje vzrušení ochladila.
Plavali jsme podél pobřeží dál od ostatních až jsme našli místo, kde jsme si mohli odpočinout u balvanu, vyčnívajícího z vody. V čisté vodě bylo vidět, že tam nejsou žádní ježci. Tam přidržujíce se balvanu, vlastně Vlasta se přidržovala, jsem se na ní dychtivě vrhl a začal jsem jí objímat, líbat a osahávat. V ničem mi nebránila. Ale pozice nebyla příliš komfortní a tak jsme se za chvíli vrátili na svoje místo. Ta krátké chvíle v moři nás přece jen sblížila a Vlasta se chovala daleko uvolněněji. Dokonce mi dovolila, abych se mazlil s její kundou. Ostatní dva páry si nás nevšímaly a zabývaly se sami sebou. K mému velkému překvapení ale jeden z párů začal na pláži souložit a druhý se zakrátko k němu přidal. Byly to mladé páry. Cítil jsem, jak mi srdce bije až v krku. Vlasta se na souložící páry dívala se zúčastněným úsměvem. Nevěděl jsem, co mám dělat. Pozorovat souložící sousedy mi připadalo žinantní a odejít se mi taky nechtělo. Nesměle jsem se Vlasty zeptal, jestli by mi taky dala. K mému údivu Vlasta bez váhání souhlasila. Zaujala příslušnou polohu (misionářskou)
a když jsem do ní vnikal, špitla: "Můžeš… až do konce." Moje pocity byly značně rozporné. Na soulož s Vlastou jsem se těšil, ale na veřejnosti jsem se přece jen styděl. Ale stud se přece jen postupně odplavoval. Vlasta mi v tom velice pomohla. Už jen ta její informace, že můžu až do konce, mně moc pomohla. Byl jsem připraven na to, že soulož přeruším. Vůbec jsem nestál o suvenýr z Jugoslávie v podobě nežádoucího početí. Ale Vlasta zřejmě měla nějakou antikoncepci. Nákazu jsem neřešil. AIDS byl v té době neznámý a Vlasta očividně kypěla zdravím. Její hlasové projevy svědčily o tom, že si to užívá. To mně umožnilo, abych vypnul všechny impulsy zvenčí a soustředil se jen na dění na konci svého penisu. A tak jsme oba dospěli k slastnému vyvrcholení. Pak už náš pobyt na pláži měl standardní podobu až na to, že jsme byli nazí. Jedli jsme. pili, slunili, koupali, vzájemně se natírali krémem na opalování až se přiblížila hodina odplutí.
g
Doprovodil jsem Vlastu k jejímu hotelu a když jsme se loučili, zeptala se: "Pojedeme zítra zase?" Jen jsem mlčky přikývl. Druhý výlet už byl daleko rutinnější. Bez váhání jsme došli na naše místo, sestava byla stejná. Jak jsme se svlékli, bez prodlení jsem Vlastu začal zpracovávat a po jejím souhlasu jsme začali souložit. O ostatní páry jsme se nestarali a oni se nestarali o nás. Ale taky souložili. Díky efektivnějšímu jednání jsme stihli dvě soulože. A tím byl konec našim
ilustrační foto
výletům. Příští den naše skupina odjížděla. Vlastě jsem to při loučení řekl. Nic jsme si neslibovali, žádné srdceryvné loučení. Konec a dost. Vlastně jsem neznal ani její příjmení ani odkud byla. Nikdy jsem jí samozřejmě neviděl. Ale vzpomínkami na soulož na pláži jsem prosolen do konce života.

Přímá demokracie

5. července 2009 v 13:15 | Ivo Adler
Jsem pro maximum přímé demokracie. Nechť lidé přímo rozhodují o tom, co se jich všech bytostně týká. Může se samozřejmě stát, že rozhodnou chybně, ale nevidím v tom nic tragického - příště si dají větší pozor a politická gramotnost rychle poroste. Kdo nemá možnost ověřovat si správnost svých názorů při jejich realizaci, tak se politicky nevyvíjí a nebo jen velmi pomalu. Přímá demokracie by proto byla nesporným přínosem. Možností, ve kterých by občané mohli a měli uplatnit svá rozhodnutí, je celá řada. Rozhodně sem patří vstup, event. vystoupení z nadnárodních organizací - NATO, EU, uzavírání důležitých mezinárodních smluv, které podstatně mění suverenitu země - smlouva o radaru, Lisabonská smlouva, ale i důležitá vnitropolitická rozhodnutí, namátkou třeba zavedení (zrušení) trestu smrti. Důležitější než výčet jednotlivých případů je ale vypracování mechanismu, za jakých okolností lze přímou demokracii uplatnit - tedy zákon o referendu. Nikoliv náhodou naše "demokratické" strany, zvláště ta nejdemokratičtější - ODS, se zákonu o referendu brání, jak mohou. Větší míra demokracie, vyjádřená přímou demokracií, se jim vůbec nehodí do krámu.
V čem ale přímou demokracii nevidím - to je přímá volba prezidenta. Přímá volba prezidenta není rozhodnutí o něčem, ale pouze volba dalšího funkcionáře, na kterého se rozhodnutí přenáší. U veřejnosti se tím jen vytváří populistická iluze, že o něčem rozhodují, pravda je ale jiná.Navíc je to drahý špás. Lidé tedy si tuhle srandu zaplatí, ale rozhodovat nebudou. Tvrdím, že je v zájmu lidí, aby okruh lidí (funkcí), na které je pravomoc rozhodovat přenášena, byl co nejužší. Čím užší je tento okruh, tím snáze se tito lidé mohou kontrolovat. A tady jsme u Achillovy paty naší demokracie. Je jím právě kontrola zvolených. Vítězové voleb se na své zvolení dívají jako na válečnou (volební) kořist, se kterou mohou nakládat, jak je jim libo. V tomhle je současná demokracie krokem zpět ve srovnání se socialistickou demokracií. Socialistická demokracie měla těch kontrolních mechanismů celou řadu: výbory lidové kontroly, hovory s občany, občanské výbory, kterých mohla veřejnost využívat k prosazování svých zájmů. To prosazování zájmů mělo samozřejmě svou hranici, tou byla vedoucí úloha KSČ, ale v rámci této hranice byl manévrovací prostor občanů mnohem větší, než ho mají dnes. Vládnoucí strany jsou si toho dobře vědomy a jakémukoliv rozšíření této kontroly se brání. Příklad jedné radnice, ovládané samozřejmě ODS - občanské výbory? Pan primátor - myšlení současného zastupitelstva se neubírá tímto směrem. Po Listopadu se pod heslem Pryč s komunismem vylilo s vaničkou i dítě. Pracně ho do té vaničky budeme dostávat zpátky.

Zběsilost

1. července 2009 v 14:42 | Ivo Adler
Kdo soustavně sleduje naše sdělovací prostředky, nemůže přehlédnout kampaň, která v nich už delší dobu trvá. Nelze ji nazvat jinak, než zběsilou. Je to pochopitelně kampaň antikomunistická. Její příčinou jsou blížící se volby. Vždycky před volbami naši antikomunisté "přiloží pod kotel". A její obzvlášť mimořádná zběsilost vyplývá z toho, že nelze vyloučit, že po těchto volbách by komunisté mohli zasednout ve vládě. Pro naše antikomunisty z profese by to byla facka, kterou by se jistě před veřejností nemohli pochlubit. A tak vymýšlí kde co, jen aby tato situace nenastala. Netuší, volové, že skutečné problémy pro komunisty začnou ve chvíli, kdy se budou mít účast na moci. Tak účast ve vládě spláchla z politické scény komunisty na Slovensku i ve Francii. Ono se sice hezky bojuje proti kapitalismu, když jsem v opozici, potíž nastává, když mám nějaký řád tvořit. Mám oprávněné obavy, že na tento úkol není komunistické hnutí připraveno jako celek, české komunisty nevyjímaje.
Že čeští antikomunisté rozdmychávají svoje kampaně, mne nepřekvapuje. Antikomunismus je jejich živnost a pochopitelně každý si své živnosti hledí. Je třeba ji opečovávat, aby svého provozovatele živila co nejlépe.
Co překvapuje, je právě ona zběsilost. Sleduji i slovenskou televizi a tam o komunistické minulosti mluví bez té pěny u huby, která je pro naše antikomunisty typická. Příčin může být více. Někteří antikomunisté svojí dnešní horlivostí zakrývají horlivost, s jakou sloužili komunistickému režimu. My jsme prostě národ horlivců, ba až fanatiků. Když sloužíme, tak horlivě. Jednou těm, podruhé oněm. Leč řekl bych, že se blýská na časy. Registruji u svých spoluobčanů, že jim tato služebná horlivost začíná být protivná. Vidím v tom projev postupující dospělosti našeho národa. A to je dobrý příslib do budoucnosti.