Červen 2009

Kuželky

30. června 2009 v 15:45 | Ivo Adler
Můj mladší syn je sportovec. Vystřídal mnoho sportů. Začal s tenisem a stále ho rekreačně hraje. Přešel plynule na bojové sporty, po nich následovala kopaná. Po poranění kolene zakotvil u kuželek. Jsem za to rád. Není to kontaktní sport a tím je možnost poranění minimalizována. Navíc se dá provozovat výkonnostně do pozdního věku. Jako dorostenec se probojoval na republikové mistrovství. Vezli jsme ho tenkrát tuším do Prostějova. Začal mistrovství ve velké stylu. Ale když skončila část "do plných" a začala "dorážka", jako by se zalekl vlastních možností, začal být nervózní a kazil. Do finále mistrovství se neprobojoval a vrátil se s nepořízenou. Přesto byl dál oporou dorosteneckého družstva a vozili jsme ho spolu se spoluhráči po půl republiky. Když vyrostl z dorosteneckého věku, byl zařazen do družstva dospělých. Tady už nebyl za hvězdu, ale svoje si uhrál.
Letos opět zabodoval. Jejich družstvo se přetahovalo o vedení v soutěži s přespolními. Stále byli v těsném závěsu. Až došlo k rozhodujícímu střetu o postup do vyšší soutěže na půdě soupeře. Zápas byl vyrovnaný, snad 2:2, když došlo ke klíčovému poslednímu střetu. A shodou okolností to zrovna vyšlo na syna. Dokázal to. Vyhrál tím nejen svůj souboj, ale celé utkání a vybojoval postup. Dokonce i domácí mu aplaudovali. Tím nejen mně, ale především sobě dokázal, že už psychicky vyzrál. Má to ještě jednu souvislost. Před čtyřmi roky se pustil do studia při zaměstnání na vyšší odborné škole. Změnil totiž v té době nejen místo, ale i obor činnosti. A tak si řekl, že úměrně tomu rozšíří i svoje vzdělání. Dneska ho mrzí, že nestudoval vysokou školu. Za čtyři roky studia dokončil, což při zaměstnání nebyla legrace a skoro s vyznamenáním. A tak jsem si řekl: chlapče, je vidět, že už jsi chlap. Můžeš se ženit.



Divoký Západ

26. června 2009 v 17:06 | Ivo Adler
Divoký Západ připomíná současná mezinárodní situace. Ostatně nejen ta současná, ale i celá poválečná. Je to skupina států, která má jaderné zbraně, a drží se vzájemně i všechny ostatní v šachu. Díky tomu, že se tyto státy drží v šachu, je od konce druhé světové války mír. Tato skupina má zcela přirozený zájem o nešíření jaderných zbraní mezi další státy. Přesto se mezi státy disponující jaderným potenciálem zařadily další země - Čína, Indie, hned za ní přirozeně Pakistán, Izrael a kdoví jaké ještě. Každá další země vnáší prvek nejistoty. Největší otazníky vyvolávají dvě země - Irán a Severní Korea.
Severní Korea může díky jaderné zbrani vydírat - krmte nás, nebo to odpálíme. A nakrmit potřebuje, protože díky svému ekonomickému systému neuživí vlastní obyvatelstvo. A bez podpory zvenčí severokorejský režim zkrachuje. Proto je pro něj vydírání existenční záležitostí. Severní Korea se jaderných zbraní nevzdá. Irán krmit nepotřebuje. Díky zásobám ropy a plynu je to bohatý stát. Ani on se ale jaderných zbraní nevzdá. Už v článku Politika Izraele sere muslimy (10.4.07) jsem napsal, že současná politika Izraele je trnem v oku muslimských států. A Irán sám sebe pasoval na jejich představitele.
Pokud Izrael svou politiku nezmění, nezmění ani Irán své úsilí dosáhnout jaderných zbraní a má k tomu všechny předpoklady. Že Izrael bude muset svou politiku změnit si už uvědomují všechny státy a dokonce současný předseda vlády Izraele - válečný jestřáb Netanjahu, váhavě připustil možnost existence palestinského státu. Hned formuloval podmínky, za jakých by palestinský stát mohl vzniknout. Omezím se jen na dvě nejpodstatnější. My (Izrael) si ponecháme území, ze kterých jsme Palestince vyhnali a Palestinci si ponechají své uprchlíky. Kulantní nabídka, není-liž pravda. Palestinci jsou nad těmi podmínkami štěstím bez sebe. Zneužívání momentální vojenské převahy jako vyšité. A pokud bude Izrael své vojenské převahy dál zneužívat, Irán udělá všechno pro to, aby ji vyrovnal a jaderné zbraně jsou tím nejlepším prostředkem k jejímu vyrovnání. S prstem na jaderné spoušti Irán nepochybně odpoví na vojenské vydírání Izraele svým vydíráním. Případné pokusy bombardovat iránská jaderná zařízení jsou jenom přiléváním oleje do ohně. Izrael prostě spoléhá na to, že jeho vojenská převaha je na věčné časy a nikdy to nebude jinak. Země bývalého východního bloku ví, jak relativní je pojem "na věčné časy". Bylo by pro Izrael velice tragické, kdyby se o relativnosti tohoto pojmu poučil v ohni jaderného výbuchu.

KSČM

21. června 2009 v 21:48 | Ivo Adler
KSČM připomíná starého vypelichaného lva, který marně sní o bývalé síle. Může si za to sama. Do situace, ve které se nalézá, se dostala vlastním přičiněním. Mluvil jsem s mnoha komunisty a překvapilo mně, kolik z nich má členství ve straně spojeno s trpkými vzpomínkami a to nemluvím o tragických padesátých létech. Strana se ke svým členům chovala značně bezohledně. Pohlížela na ně jako na vojáky stranické armády, kteří musí plnit stranické rozkazy, ať to stojí, co to stojí. Zcela podle zásady - nas mnogo. Padne jeden, nahradí ho druhý. Lidovci se ke svým členům chovali daleko ohleduplněji. Proto jejich členská základna po revoluci neerodovalo jako u komunistů. V podstatě se dá říci, že pro KSČM byla typická arogance vůči jednotlivci na jedné straně a strach před masami na straně druhé (hlavně nenasrat dělníky). Na konci komunistické éry se sice začal projevovat obrat ve vztahu ke svým členům, ale už to bylo zoufale pozdě.
Vypelichaného lva však KSČM připomíná nejen svou minulostí, ale i svou současnou politikou. Je bezbarvá a nečitelná. Soustřeďuje se na vyjednávání v zastupitelských sborech, o kterých lidé neví a ani je příliš nezajímají. A tak klesají na úroveň nosičů vody pro sociální demokracii. Marně pak přesvědčují voliče, že oni jsou jiní. Jestli chtějí oslovit nové voliče, pak musí začít dělat politiku "na ulici" a ne jen v zastupitelských sborech. Zdá se, že si tuto potřebu uvědomuje nová generace komunistů, sdružená v nějaké jejich mládežnické organizaci. Dobře to vyjádřil jeden z jejích představitelů, když řekl: o kom se nemluví, jako by ani nebyl. Nachází však pramalou podporu u stranického vedení, údajně pro své extremistické excesy. Neříkám, že extremistické prvky v jejich postojích nejsou, ale to se může časem vybrousit.
Potřeba začít dělat politiku před zraky veřejnosti je však neoddiskutovatelná. Přitom možností je celá řada. Jeden si dovolím uvést. Už před delším časem rakouští zelení (magoři, jak se přiléhavě vyjádřil knížepán) organizovali na protest proti Temelínu blokádu hraničních přechodů. Jak vítaná příležitost organizovat z naší strany vzdoroblokádu proti Rakušanům. Nikdo se toho nechopil, přitom příležitost pro zisk politického kapitálu ležela doslova na ulici. Proč nepořádat různé happeningy či jiné veřejné akce, které by veřejnost upozornily na svinstva současnosti. Nic, vysedávat v parlamentu a zastupitelstvech je daleko pohodlnější, veřejnost to ale neosloví. Pokud KSČM nezmění styl své práce, její voličská základna bude neustále slábnout. Proto ti dnešní bouřliváci jsou vlastně nadějí KSČM.

Kdo bude eurokomisařem?

19. června 2009 v 9:55 | Ivo Adler
Nový evropský parlament znamená i novou evropskou vládu. Bylo by dobře, kdyby nový kandidát za ČR byl znám co nejdříve, aby bylo možné jednat konkrétně. ČSSD své kandidáty na eurokomisařem oznámila - jsou to Špidla, Švejnar a Telička. Pro socialistického nýmanda Špidlu je funkce eurokomisaře vrcholem jeho politické kariéry a samozřejmě by v ní rád setrval a pro ČSSD tím odpadá nerudovská otázka Kam s ním po skončení jeho mandátu. Pokud to bude záviset na ČSSD, sázím na Špidlu. Proč ovšem ČSSD sází na politickou nulu, jako je Švejnar, to nechápu. Vlastně chápu. Naznačil jsem to už v článku Personální sračky sociální demokracie (8.11.07) - nejsou lidi. Sociální demokracii schází politické osobnosti. Projevilo se to už při volbě prezidenta. Z těch parlamentních žvanilů (Zaorálek, Vlček a spol.) žádné osobnosti nevyrostou. Hašek prozíravě utekl na místo hejtmana. A tady je rezervoár budoucích osobností ČSSD. Chce to ale čas. Ten není. Zřejmě proto se v nominaci objevil Švejnar, který je jako francovka - neublíží, ale taky nepomůže. Telička, podle mně nejkvalifikovanější, má svůj job a do tak nejisté záležitosti, jako je kandidatura na eurokomisaře, se nepohrne.
ODS svého kandidáta tají. Z pochopitelných důvodů. Pokud Mirek nedostane druhou (či kolikátou) šanci (druhou mízu už dostal), bude ho třeba někam uklidit. Ohlásil totiž, že pokud tyhle volby nevyhrajem, v politice končím. Což o to, ODS může volby vyhrát, ale sestaví vládu? To není zdaleka jisté. Proto Mirek vyhlásil mobilisaci celé pravice, jen aby, ku prospěchu celého národa. svou druhou šanci dostal. Má to ale háček, na který jsem upozornil už několikrát. Mirek se svou politikou "vyceněných zubů" je už poněkud z módy. Připomíná tak našeho psa a vůbec všechny psy, kteří zpoza svých vrat zuřivě štěkají na každého, kdo jde kolem. Za vraty to jde, ale pokud se dostane ven, zmlkne. To Mirek neumí. Proto je celá jeho politická kariéra provázena neustálými spory a šarvátkami. ODS si to zřejmě uvědomuje a proto návrh svého kandidáta odkládá až po volbách. Když to půjde, budem vládnout dál s Mirkem v čele. Když to nepůjde, musíme Mirka někam uklidit. Post eurokomisaře by byl jako dělaný. Prohlásit to ale už teď, by znamenalo demobilisaci voličů a to si ODS nemůže dovolit. Proto ty tajnosti.

Stát a ekonomika

17. června 2009 v 22:01 | Ivo Adler
Nedávno jsem v televizi slyšel názory jednoho ekonomického znalce, který básnil o tom, jak na začátku minulého století občan mohl odžít svůj život, aniž by téměř přišel do styku se státem. Hovořil o tom jako o ideálním stavu. Nějak mu uniklo, že by ve stáří byl odkázán na své děti, v nemoci na lékaře, kterého by si musel zaplatit, o dalším nemluvě. S podobnými žvásty se v televizi setkáváme velmi často od představitelů pravicových stran - stát je špatný hospodář, je třeba minimalizovat úlohu státu a jeho zasahování do života občanů atd. Uznávám, že stát by neměl občana buzerovat, ale nestarat se o něj? Taková představa vyhovuje jen bohatým.
Je faktem, že současná úloha státu v ekonomice a ve společnosti vůbec je značná. V roce 2006 (novější údaje nejsou k dispozici) činil hrubý domácí produkt České republiky 3 215 642 mil. Kč. Výdaje státního rozpočtu ve stejném období 1 020 640 mil. Kč a příjmy 923 060 mil. Kč. Státním rozpočtem tedy proteklo téměř 32 % HDP. To není málo. Má smysl tento podíl snižovat? Jistěže ano, pokud chceme platit jako jednotlivci více za zdravotní péči, školství, kulturu, veřejné služby atd. Třeba to bude dobře, instituce, které tyto služby poskytují budou muset více bojovat o občana jako zákazníka a v konkurenci s jinými zvyšovat kvalitu nabízených služeb. Náš zákazník - náš pán. To zní velice hezky z pravicových úst.
Podívejme se, jaká je realita. V praxi se nabízení služeb mění na podbízení. Markantní je to u školství. Studenti se bouří proti státním maturitám. Bojují proti nim i soukromé školy. Znamenal by to konec právě podbízení se soukromých škol studentům. Státním školám státní maturity zas až tak moc nevadí. Další příklad - v současné době se šíří prasečí chřipka. Odkud přišli nakažení Češi? No ano, z chrámu soukromého zdravotnictví, z USA, kde nemalá část občanů nemá zdravotní pojištění. A ještě jeden příklad - důchody. Na Slovensku, jehož televizní noviny pravidelně sleduji, je nějaký průser s penzijním připojištěním - druhý pilíř důchodového zabezpečení, který zavedla Dzurindova vláda. Lidi z toho utíkají a penzijním pojišťovnám hrozí krach. Vůbec se jim nedivím a hned vysvětlím proč. Připusťme, že začnu na Nový rok spořit 200 Kč. V té době stojí pivo 5 Kč. Na konci roku stojí pivo (ono vlastně už teď) stojí 8 Kč. Takže odložil jsem si na pozdější spotřebu 40 piv, ale když chci odložené pivo vypít, je z něj piv jenom 25. Že je to zlodějna, dojde dříve či později i volovi. Oč lepší je průběžný systém financování důchodového sytému. Spolu s růstem cen (a mezd) rostou i odvody do systému důchodového zabezpečení a důchody pružně reagují na cenový vývoj. Ovšem, má to jednu vadu. Penzijní pojišťovny tím pádem přijdou o kšeft.
Celý ten pokřik, že stát je špatný hospodář, pramení z jedné věci. Na státní majetek je pohlíženo jako na předmět vhodný k rozkrádání. Namastíme si kapsu na státních zakázkách, když o nich můžeme rozhodovat. Lesy České republiky prodávají lacino dřevo v lese těžařským společnostem - ty se nakapsují, Lesy hospodaří se ztrátou. Tohle svinstvo už snad skončilo. Stát je zrovna takový hospodář jako každý jiný. Jen je třeba, aby nad pověřenými osobami byl takový dohled, který bude minimalizovat jejich tendence k rozkrádání státního majetku. Fakticky státní ČEZ je ziskový, státní podnik Budvar je ziskový a tak by bylo možné pokračovat. Naproti tomu soukromé automobilky, banky a fondy v USA přišli zu grunt. Díky masivnímu vstupu státu, který se rovná fakticky znárodnění, byly zachráněny před krachem. Ekonomicky to moc systémové není, ale sociální následky takového krachu byly neodhadnutelné a proto vláda USA k tomu musela přistoupit. Našim tlampačům, vykřikujícím o špatném hospodaření státu, to rázem zavřelo hubu.

Charita

15. června 2009 v 15:13 | Ivo Adler
To jsem dopad´. Bytostně pohrdám charitou. Myslím si, že když je někdo potřebný, tak by mu společnost měla zajistit důstojný život, samozřejmě na úrovni zdrojů, které má k dispozici, bez nějakého doprošování a milosrdenství. Charita kurví obě strany - jak tu, která jí poskytuje (vždycky říkám, že odmítám charitu, protože mi nedělá dobře, mám po ní nadýmání); tak tu, která ji přijímá. Je to pro ni ponižující, být na někom závislý. A teď nakonec charitu dělám. Dělám asistenta jedné paní na vozíčku. Na svou obhajobu musím dodat, že jsem za to placený. Přes tuto zjevnou ziskuchtivost musím říci, že si paní na mně docela zvykla a má ke mně důvěru. Snad proto, že si nenechávám proplácet každou korunu. Dokonce přivykla i mému poněkud drsnému humoru. Došlo to dokonce tak daleko, že jí radím i v privátních záležitostech.
Její vdaná dcera má nějaké problémy s manželem. Podle mne jde o domácí šikanu a dcera se chce dát rozvést. A aby měla na advokáty, loudí na své staré mámě peníze, doslova ji citově vydírá. A tak jsem staré paní poradil - milá paní, žádné peníze jí nedávejte, pro pomoc ženám v nouzi jsou tu různé organizace, které vaší dceři pomůžou (druhý den jsem jí řekl jaké a dal kontakty) a jestli jde jen o žádost o rozvod, ten vaší dceři snadno napíšu a zadarmo. Od té doby problémy kolem rozvodu utichly. Nemohl jsem se v této souvislosti nezamyslet nad tím, jakého partnera si její dcera vybrala. Podle mne to byl hajzlík od samého začátku. Ale na druhé straně - ruku na srdce, co jiného si vybere blbec než zase blbce. To je nějaká osudová přitažlivost nebo ti lidé cítí, že na víc nemají a tak si řeknou: než samotu, tak radši hajzla. Snad jsem alespoň v tomto případě zamezil vydírání když ne ženy mužem, tak aspoň matky dcerou.


Umělci III

12. června 2009 v 9:45 | Ivo Adler
Přetrhla se mi tkanička do bot. Nepříjemná záležitost. Nejblíže byla prodejna RENO (ty už nevyzuji) a tak jsem tam zašel pro nové. Za pár tkaniček jsem tam zaplatil nehoráznou sumu a tak jsem odtud odcházel s blahým pocitem, že jsem paní Žilkové přispěl na obutí pro celou rodinu. Ale ten pocit přece jen nebyl bezrozporný. Pár dní před tím jsem totiž v jednom bulváru četl snímek pracovního dne paní Žilkové. Dopoledne si byla vybrat boty (u firmy RENO), v poledne byla na obědě s dcerou Agátou v nějaké hospodě, odpoledne zašla do divadelního klubu. O večeru se nemluvilo. Suma sumárum, celý den dělala hovno. Myslím, že to není zdaleka ojedinělý případ a nejen u paní Žilkové. Trochu to vyvrací mínění, našimi médii horlivě šířené, jak naši umělci krvavě pracují a právem mají tak vysoké příjmy, alespoň někteří.
Dovolím si vlastní příklad pracovitosti. Můj starší syn jako školák jevil jisté hudební nadání. Ale do LŠU jsme ho nedostali. Až jako puberťák se sám naučil hrát na kytaru, z počátku si je i stavěl, když začal vydělávat, tak si ji koupil. S partou kamarádů založili jakousi rockovou kapelu, které dělal manažera, hráli po okolí, ba byli i párkrát na přehlídkách v zahraničí, jednu dokonce vyhráli. Samozřejmě, nebyla to žádná první liga. Pronajali si studio, nahráli CD a na internetu i prodali. Jedno mi dal, ještě jsem nenašel čas, abych si to poslechl. Není to hudba mého srdce a tak to stále odkládám. Podstatné je, že tohle všechno dělali tak říkajíc levou zadní při svém řádném zaměstnání. Pro úplnost musím dodat, že syn se vypracoval na místo obchodního ředitele v jedné obchodní firmě. A v obchodě se dělá od rána do večera, sobota neděle. Dnes už se jejich parta schází jen když si chce zahrát, na víc není čas. Proto žvanění o enormním pracovním úsilí našich umělců poslouchám s mírným nadhledem.
Nechci tím jejich práci zlehčovat, ale mimořádné úsilí projevují spíš tehdy, když je do té práce někdo nebo něco honí - točí se film, připravuje premiéra atd. Jinak mají tendenci k nádhernému flákání. Jejich příjmy nevyplývají jenom z kvality jejich práce, ani enormní pracovitosti, ale z masového konzumu jejich produkce, začasté podloženého reklamou. Jejich pracovitost a kvalita není větší než u středověkých komediantů, kteří zapřaženi do svých kár s uměleckými rekvizitami táhli od štace ke štaci a hráli za oškubanou slepici. Peníze středověký člověk neměl, nejvýš nějaký pán či obchodník a to mu ještě herečky museli podržet. V této souvislosti mě napadá jedna jízlivá poznámka, ale nebudu jí uvádět, protože si ji každý domyslí. Jistěže informování našich médií o umělcích se nezmění, ale může se změnit náš názor na ně. Obdivně otevřenou pusinku už můžeme zavřít.

Volby do europarlamentu

8. června 2009 v 20:25 | Ivo Adler
Czech Republic má v Evropském parlamentu 22 poslanců (v českém je jich 200). Rozdělení křesel je následující: ODS má v Evropském parlamentu 9 poslanců, KDU-ČSL 2 poslance; dohromady 11. ČSSD získala 7 poslanců, KSČM 4 poslance; dohromady 11. Odhlédneme-li od nejrůznějšího antikomunistického žvanění o kolosálním úspěchu ODS, tak vidíme, že od posledních parlamentních voleb do českého parlamentu se linie fronty mezi pravicí a levicí nepohnula ani o milimetr. Poměr sil mezi pravicí a levicí je i nadále vyrovnaný, tedy patový. Co s tím? Změníme si počet europoslanců tak. aby patový stavby byl vyloučen? K smíchu. Nebo bonus pro vítěze, tedy ODS. Nepřichází v úvahu. Návrhy těchto špinavostí si může pravice dovolit jen v našem českém rybníčku. Volby do Evropského parlamentu ukázaly přesně, jaký je poměr politických sil v ČR. Žádné politické fanfáry na tom nic nezmění. A to ještě byla pravice ve výhodě. Měla v rukou nejen vládu, ale i předsednictví Evropské unie. Ztratila jedno i druhé.
Druhý poznatek se týká propadu Zelených. Přitom frakce Zelených v Evropském parlamentu posílila. Jenže předsedové těchto stran zřejmě nejsou antikomunističtí čuráci, jako je tomu v případě Bursíka. Nimbus zázračného politického dítěte kolem Bursíka se rozplývá. Vždyť do europarlamentu kandidovaly 3 (slovy tři) zelené strany. Bursík snad dokázal sjednotit nezařazené antikomunisty , ale zelené sjednotit nedokázal. Vadil mu v tom právě antikomunismus.
A konečně třetí poznatek se týká propadu malých mimoparlamentních stran. Jsem za něj rád. Jsou to strany politických rychlokvašek, které si v politice nic neodsloužily a už by chtěly lízat evropskou smetanu. Mám podezření, že různá uskupení vznikla jen pro případ voleb do evropského parlamentu. A voliči to i tak cítili. Vcelku se dá říci, že druhé volby do Evropského parlamentu znamenají další pozitivní posun v politické gramotnosti našich voličů a to je dobrý příslib do budoucnosti.

Mirkova erekce

7. června 2009 v 18:22 | Ivo Adler
Celou Evropu obletěly fotky našeho ex-premiéra (tehdy ovšem premiéra) se ztopořeným penisem u bazénu Berlusconiho vily na Sardinii. Myslím, že můžeme být na našeho ex-premiéra právem pyšní. Poté, co rodné Česko ho zesměšnilo tím, že mu vystavilo stop a zatrhlo tak jeho předsedování nejen české vládě, ale i celé Evropské Unii v rozkvětu vládních sil, Mirek obhájil dobré jméno Česka právě svojí erekcí. Každý se tak na vlastní oči může přesvědčit, že Mirek je opravdu chlap s gulama. Díky našemu premiérovi už nikdo nemůže říci, že Česko je malá neznámá země kdesi v Evropě. Jméno naší země se skloňuje ve všech pádech ve všech evropských jazycích. Myslím, že službu, kterou Mirek naší zemi prokázal, nelze ani docenit. Až se Mirek opět stane premiérem, dejž to Pánbu, navrhuji, aby sám sebe vyznamenal svou vlastní medailí. Když se nepochválíš sám, jiní to za tebe neudělají. Já jsem se z kategorie Nedej Bože (aby se mi na veřejnosti postavil) propracoval do kategorie Kdyby Pán Bůh dal a Mirkovi jeho výkon upřímně závidím. Jen jedna věc mě na něj mrzí. Mirku, proč to zatloukáš? K svému chuji vždy se hrdě znej. Vždyť se nemáš za co stydět. A jsi dobrým zástupcem nás, českých mužů. A proto volám: Mirek je naše hvězda, Mirek je nejlepší.

Facka

4. června 2009 v 18:55 | Ivo Adler
Do sousední vesnice se přistěhoval nový žák. Chodili jsme s ním do naší Obecné školy. Čert ví, čím to bylo, zda tím, že přicházel z jiného prostředí nebo za to mohly geny (to spíš), byl jiný než my ostatní. Proto jsme ho mlátili při každé vhodné příležitosti. Při jedné takové rozmíšce nás načapala učitelka. Provedla bleskové šetření a v jeho závěru vcelku správně usoudila, že vinen je místní. Pozvala si viníka k tabuli a tam mu vlepila ukázkovou facku. Viník odešel s hrdým vzdorem do lavice a celá třída to přijala s mlčenlivým respektem. Ne tak náš přivandrovalec. Patrně v něm dřímal zárodek budoucího disidenta, když prohlásil: "To jste dobře udělala, paní učitelko, ten si to zasloužil." Celá třída zkoprněla. Samozřejmě jsme své kantory hodnotili, ale nikdo nebyl tak blbej, aby jim své hodnocení říkal. I učitelka byla zaražená. Ale opět krátce zhodnotila situaci a pozvala si svého zastánce k tabuli. Tam mu vlepila facku, věrnou repliku té první. "Abyste si nezáviděli", dodala na vysvětlenou. Všichni jsme se v duchu uchechtli. Potrefený odešel do lavice a skryl svou tvář v dlaních. Zase se mu podařilo se znemožnit před celou třídou. Inu, mluviti stříbro, mlčeti zlato. Rodina se brzo z vesnice odstěhovala. Emigrovali.

Pravicová a levicová politika

3. června 2009 v 11:48 | Ivo Adler
Zjednoduším to. Pravicová politika by měla být ekonomická (efektivní), levicová by měla být sociální. Přitom platí - politika by měla být tak sociální, nakolik jí to ekonomické zdroje dovolí. Být sociální na dluh svede každý idiot. Dlouho jsme slintali nad tím, jak si na Západě žijí. Až krize ukázala, že štědrá dlaň státu je možná.díky rostoucímu státnímu dluhu. Náš státní dluh už je se Západem srovnatelný. Ale sociálno chybí. Velká část státního dluhu vznikla v důsledku obrovského polistopadového rozkrádání, kdy stát musel nasypat miliardy do bank, aby nezkrachovaly.
Jestliže pravicová politika je ekonomická, jsem pro pravicovou politiku. Charakterizují ji, mimo jiné, školné, regulační poplatky ve zdravotnictví, deregulované nájemné. Že jsem pro tato opatření, deklaroval jsem už dříve a taky proč. Byl jsem nedávno na předvolebním shromáždění ČSSD a tam dokonce i Paroubek připustil, že školné je patrně nevyhnutelné, ale nechtějí ho zavést teď v době krize. Mezi pravicovou politiku patří i stejné procento zdanění příjmů. To ale odmítám a také jsem vysvětlil proč - prohlubuje to sociální nerovnost. Pravicové je i zavedení různých stropů pro sociální odvody. Pokud je zavedení stropu pro odvody např. na důchody doprovázeno i stropem pro výši důchodu, tak to beru. Ale mít strop pro placení nemocenské a nemít strop pro poskytování zdravotní péče ze zdravotního pojištění, to už je pravičácká prasečina.
Levicovou politiku charakterizuje především progresivní zdanění příjmů. Lidovci se na svém víkendovém sjezdu přihlásili k progresivnímu zdanění a Kalousek hned, vlastně to avizoval již dopředu, prohlásil, že KDU-ČSL se posouvá doleva směrem k socialistickému rovnostářství a z KDU-ČSL vystoupil. A pak levicovou politiku charakterizuje pestrá škála sociálních opatření - pomoc rodinám s dětmi, třinácté důchody, a také rovnostářské zvyšování důchodů. Je zajímavé, že pokud se jedná o odvody na sociální zabezpečení (důchody), nikdo nekřičí - budou odvádět všichni stejně. Ale když se má přidávat, hlasů, které požadují, aby se přidávalo všem stejně, je dost. Že je to diskriminace těch, kteří přispívali víc, nemusím dokazovat. Opravdu nebudu vyjmenovávat všechna sociální opatření, která může zahrnovat levicová politika (myslím, že sem mohu zařadit i šrotovné). Z uvedeného přehledu je zřejmé, že naše polistopadová politika nikdy nebyla čistě pravicová ani čistě levicová. I když ČSSD měla ve své politice míň pravicových příměsí než ODS příměsí levicových.
Mám-li volit mezi pravicovou a levicovou politikou, budu volit levicovou. Z jednoho prostého důvodu. Naznačil jsem ho už v prvním odstavci. Ve specifických českých podmínkách, ale jistě to není jen případ Česka, je pravicová politika spojená s obrovským drancováním národního bohatství. Co je státu a dá se na tom vydělat, je třeba převést do soukromých rukou. Státu a potažmo daňovým poplatníkům je třeba zatnout tipec, kde se dá. Jeden příklad za všechny. Občan XY koupí od jedné státní instituce náboje za pár haléřů, instituce je nepotřebuje. Obratem je prodá druhé státní instituci za pár korun. Snad se ani nepřevezou do nějakého meziskladu. Rozdíl v ceně - čistý zisk. Ten rozdíl je na vrub státního rozpočtu, tedy nás všech, ale pro ODS boys to rádi uděláme. O tom si cvrlikají vrabci na střeše, jen naši oficiální žurnalističtí sračkometi o tom nic neví. Takových příkladů je moře a přesahují možnosti jednoho článku. Spíš by to byl obžalovací spis u soudu. Pro mě je to ale nestravitelné, a proto musím dát hlas levici.