Květen 2009

Doteky

31. května 2009 v 21:53 | Ivo Adler
Byl jsem s několika přáteli na pivě. Končili jsme a vedle v sále se rozjížděla diskotéka. Takové střídání stráží. Než jsme se rozešli, pozoroval jsem skupinu dívek, které se natřásaly před sálem. Mou pozornost zaujala jedna z nich. Měla samozřejmě povinné džíny a tričko, jiný oblečení si snad ty holky ani neumí oblíknout, co jí ale chybělo, byla povinná podprsenka. Hned jsem si pomyslel: ty nejsi žádná tuctová mařena. Většina dívek jde na diskotéku s tím, že zažije nějaké menší (či větší) erotické dobrodružství. Už jsem zaslechl v jednom filmu, jak si jedna hrdinka postěžovala, že si kluci pletou rozepínání podprsenky s otevíráním láhve piva. Hned jsem si pomyslel - dobře ti tak, krávo, proč si tu podprdu bereš?
Osahávání poprsí je první linií intimních doteků mezi mužem a ženou a má-li dojít k intimnímu sblížení, musí žena s touto situací počítat. Že je žena narvaná v podprdě jejího partnera určitě nepotěší. Pokud si chce sáhnout na nahý prsa, musí tu podprsenku rozepnout. A než se mu podaří tento komplikovaný úkon zvládnout, může zapomenout, proč to vlastně dělá. Ostrouhají pak oba, žena i muž. Nejen to. Když muž podnikne pokus o rozepnutí, má žena dvě možnosti - buď mu to dovolí nebo ne. Už jen to, že mu to žena dovolí, má pachuť její porážky a odevzdání a přitom si ještě nic neužila. Navíc muž podprsenku rád rozepne, ale s jejím zapínáním už se nebabrá. Ať si jí žena zapne a našteluje sama. Pokud mu to nedovolí, jistě ho naštve a slibně započatá známost může skončit dřív, než doopravdy začala.
Oč lepší manévrovací pozici má žena, která podprsenku nemá. Odpadá trapné rozhodování, zda mu má dovolit rozepnutí nebo ne. Tím pádem je vyloučen i fakt odevzdání, který je s tím spojen. Teď záleží na tom, zda mu dovolí sáhnout nebo ne. A i když se muž probojuje k nahým prsům, neznamená to ještě, že se mu žena podvoluje. Může to vyznít tak, že muž si to vybojoval, nebo dokonce ukrad, ale žena mu nic nedovolila. A to nemluvím o možnosti aktivní obrany, která vypadá velmi vstřícně a přitom je mimořádně rafinovaná. Spočívá v tom, že žena muže pevně obejme a přitiskne se k němu. Takové objetí chrání poprsí líp než podprsenka s kosticemi. No a pokud náš dobyvatel nedá pokoj, je možné přejít do protiútoku. Neostýchejte se, milé dámy, sáhnout svému princi na intimní partie. Uvidíte, jak se jeho šturm zvolní, když převezmete iniciativu. A máte ho vlastně na vále. To všechno mi blesklo hlavou, když jsem pozoroval skupinu dívek před diskotékou. Naše známá měla o životě jistě konkrétnější představu, než její vrstevnice.

Vajíčková bitva

28. května 2009 v 17:36 | Ivo Adler
Nebudu bohužel citovat přesně ani nevím přesně koho, ale smysl bude jasný a o to jde především. Jeden z německých demokratů, který přežil koncentrák, řekl: když odváděli (nacisti) židy, neprotestoval jsem, když odváděli komunisty, taky jsem neprotestoval, neprotestoval jsem ani, když odváděli sociální demokraty. Když odváděli mne, nebylo už. kdo by protestoval. Celý ten případ svědčí o tom, jak je ošidné ustupovat politickému svinstvu a jak se nakonec obrátí proti tomu, kdo mu ustupuje.
Sociální demokraté neprotestovali, když v devadesátých letech antikomunisté napadali a rozbíjeli komunistická shromáždění. Jen se nezúčastněně uculovali a nejen to, někde dokonce antikomunismu nadbíhali a koketovali s ním. Vzpomínáte, pánové Zaorálku, Škromachu, Hašku, Vlčku a jiní? Dneska jste to vy, kdo je terčem rozbíječské činnosti příznivců "demokratických" stran. I když "demokratické strany" asi tuto činnost přímo neorganizují. Ale také se od ní nedistancují. A ruku v ruce s tím jde nárůst pravicového extremismu. Pan Topolánek ovšem politicky účelově považuje levicový i pravicový extremismus za rovnocenné nebezpečí. Aby se nepřepočítal. Že je terčem útoku sociální demokracie nikterak nepřekvapuje. Kam se vydá sociální demokracie je totiž klíčová otázka dneška. Bude dál setrvávat na antikomunistických pozicích a paktování se s pravicí nebo bude spolupracovat s komunisty. Vajíčkové útoky mají ČSSD od této spolupráce odradit.
Ti blbci si ale neuvědomují, jak kontraproduktivní ta činnost je. Těžko si budu hledat kamarády mezi těmi, kdo na mně hází vejce. Však už to iniciátorovi této kampaně došlo a vyzývá, aby se s ní skončilo. Ovšem, vypuštěného džina těžko nacpat zpátky do lahve.

Disidenti

25. května 2009 v 17:27 | Ivo Adler
V poslední době se sešly dvě události, které se vztahují k disentu. Jedná se o barmskou disidentku Sju Ti, kterou v jejím domácím vězení, které se ostatně chýlilo ke konci, nějaký Američan. Přeplaval nějaké jezero, na jehož břehu stál dům Sju Ti a setrval v jejím domě asi dva dni. Porušení režimu domácího vězení se náramně hodilo barmské vojenské juntě k tomu, aby domácí vězení Sju Ti přeměnila na vězení ostré. A barmské vězení asi nebude žádný med. Blbost obou hlavních protagonistů je zjevná. Američan byl blbec, když v údajné snaze Sju Ti pomoci jí fakticky ublížil a vyřadil jí tak z nadcházejících voleb, které by její strana nejspíš vyhrála a Sju Ti byla blbá, když na nezvaného hosta nezavolala hned policii. Zhovadilost Američana je natolik zjevná, že se uvažuje dokonce o provokaci ze strany vojenské junty. Tu ovšem nikdo neprokázal. Celý ten případ nápadně připomíná akci pánů Pilipa a Bubeníka na Kubě. Nezvaní pomahači disentu dostali do problémů nejen ty, kterým údajně měli pomáhat, ale nakonec sami skončili v base. Nebýt intervence českých komunistů, byli by v ní do dneska. Celá akce měla spíše sloužit ke zviditelnění obou neslavných hrdinů než pomoci kubánskému disentu. Ukazuje to,
jak ošidné je zasahovat do záležitostí cizích zemí.
Druhá událost se týká uvedení filmu Občan Havel přikuluje. Na celé akci jsou zajímavé dvě okolnosti. V první řadě je to pokus o oživení skomírající havlovské legendy. V tomto pokusu sáhli tvůrci k některým nepravdám - namátkou řízení v opilosti. Sám Havel řekl: i přes to, že jsem pracoval v pivovaře, tak jsem nepil, protože jsem jezdil do práce autem. Z hodnověrného zdroje vím, že Václav Havel uváděl policajty v zoufalství, protože jezdil nametený jako Dán a občas i skončil v příkopu, ale policajti se báli proti němu zasáhnout, protože to hned bylo v zahraničí vykládáno jako útlak chudáka disidenta. A tak se policajti jen tiše modlili, aby nezmrzačil nebo nezabil jiného účastníka silničního provozu.
Druhá významná okolnost spočívá v tom, že sám Václav Havel se premiéry filmu nezúčastnil - měl své obvyklé zdravotní problémy. Bodejť by je neměl, když se ke svému zdraví choval vyloženě nezodpovědně. Kromě zmíněného již alkoholu to bylo i kouření. České cigarety mu byly málo, a tak Olga mu nosila či posílala do vězení americké. Nezodpovědný vztah k vlastnímu zdraví si mohl dovolit, neměl vůči nikomu žádnou zodpovědnost, a tak si dopřával. Následky se dneska ovšem neodbytně hlásí. Nápadně to připomíná Waldemara Matušku se stejnými problémy. Matuška své zdravotní problémy řeší tím, že se usadil na Floridě, která má pro něj nejpříznivější podnebí. Nicméně i tak se jeho zdravotní stav zhoršuje a tak mu lékaři zakázali létat. Další let by pro něj mohl být smrtelný. Česko tak přijde o umělecký zážitek z jeho uměleckých turné. Pobyt na Floridě by jistě prospěl i Václavu Havlovi. Na nějaký dřevotřískový baráček na Floridě snad má. Pochybuji však, že Václav Havel k takovému řešení sáhne. Přišel by tím o aureolu muže Listopadu. A tak si dál bude huntovat zdraví pobytem v české kotlině a jeho zdravotní problémy budou častější. Je mi ho líto.

Důstojníci

24. května 2009 v 13:01 | Ivo Adler
Nejedná se pouze o důstojníky. Tak jsem tuto skupinu nazval proto, že její chování reprezentují právě vojáci z povolání, ale lidé s tímto vzorem chování mohou pocházet z jakékoliv společenské vrstvy. Charakteristické pro ně je, že dokáží utratit jakýkoliv měsíční příjem. Když vydělají deset tisíc, utratí deset tisíc. Když vydělají padesát tisíc, utratí padesát tisíc, atd. Pokud se náhodou vyskytne neočekávaný výdaj, tak si půjčí a splátky zahrnou do rozpočtu příštích měsíců. Tento způsob života je ideální pro konzumní společnost. Co vydělám, to utratím. Právě vojáci z povolání za totality si mohli takové chování dovolit. Stát se o ně kompletně postaral. Dostali byty, do určité míry i oblečení, stravu, s prací si nemuseli dělat starosti. A tak se mohli věnovat konzumu. Dívkám z takových rodin říkám kapitánskije dočki a vím o čem mluvím, měl jsem je v blízkém příbuzenstvu. Jejich manželství zpravidla krachují. Muž, který chce část příjmu odložit na vytváření rezerv je dokonce před dětmi obviňován, že nedává dost peněz na chod domácnosti.
Šmahem lze takové chování přiřadit i našim Cikánům. Život od výplaty k výplatě, resp. od dávky k dávce. Přesto, že nesmrdí korunou, vynakládají peníze velice velkoryse. Kupují drahé potraviny, polotovary, chlast i drahé oblečení, pokud na něj právě mají peníze. Mám dokonce i takový malý, ale spolehlivý indikační test. Když stojím ve frontě u kasy v supermarketu, sleduji, kdo si koupí tašku na nákup. Zpravidla jsou to naši snědí spoluobčané, ale také mladí lidé. To ti blbečkové nemají doma nějakou tašku anebo neví, že budou nakupovat, že si musí kupovat tašku. Když to vidím, hned si řeknu: aha, tak tady máme zástupce spotřebitelsky nezodpovědného občana. Co bych se nosil s taškou, když si ji vždycky mohu koupit. Charakteristický pro tuto kategorii je život bez finančních rezerv. Význam rezerv si dovolím ukázat na příkladě z vlastního života. Moje žena měla nezaviněnou autonehodu - na křižovatce ve městě ji nedal přednost řidič (důstojník), který odbočoval vlevo. Došlo k čelnímu střetu. Žena i syn, kterého vezla byli, na štěstí připoutáni, a tak byli jen zhmožděni. Žena víc, protože pořádně zacvaknout sedadlo je pro ni technický problém. Nová Felície ovšem dopadla hůř. Syn se mi po havárii ptal: tati, bude to pro nás nějaký finanční problém? Odpověděl jsem mu - vůbec žádný. Škodu nám nahradila pojišťovna a havarované vozidlo jsme prodali. S tím prodejem jsme ovšem měli štěstí. Dohromady jsme dostali právě tolik, kolik stálo nové auto a pořídili si nové.

Mirek Topolánek II

22. května 2009 v 10:21 | Ivo Adler
Povrchní čtenář mých článků snadno nabude dojmu, že uznávám jen levicovou politiku a pro pravicovou neznám jediné příznivé slovo. Není tomu tak. Pravicovou politiku kritizuji především proto, že je spojena s nejrozsáhlejší zlodějnou v naší historii (ODS strana zlodějů). Jinak pravicovou politiku respektuji a dokonce se domnívám, že z historického hlediska je efektivnější než levicová, i když, jak se domnívají někteří pravičáci, není univerzální. Z toho vyplývá i můj vztah k Mirkovi Topolánkovi. Nevyčítám mu, že dělal pravicovou politiku (že je antikomunistický čurák mu budu vyčítat vždycky), ale že ji dělal blbě. Celá ta parta Mirka Topolánka je jako krejčovská dílna, která celkem kvalitní látku pravicové politiky blbě nastřihala a ušila z ní nepadnoucí šaty. A proto právem ve svém snažení ztroskotala. Na tom nic nemění skupina uměleckých blbečků, kteří plédují - Mirku, rvi se dál.
Sociální demokracie doslova zajásala, jak jí Julinek nahrál se svou koncepcí reformy zdravotnictví. Doufám, že ČSSD podzimní volby vyhraje, ne proto, že bych jí to tolik přál, ale nic by nebylo pro ODS horší, než vyhrát pod Topolánkovým vedení volby a vzbudit tak v ODS a v celé společnosti dojem, že se nic neděje, když ono se děje. Dokazuje to kvas v pravé části našeho politického spektra a nakonec i kritika ODS ze strany prezidenta. Vznik nových pravicových politických stran je začátkem války o dědictví ódéesácké. Slabinou většiny těchto stran je, že jsou takový Fórový, ale to se časem překoná. Příští parlamentní volby jistě nebudou znamenat svržení ODS z jejího místa nejsilnějšího pravicového subjektu, ale mohou naznačit, kde roste její konkurent. Jestli se ODS nevzpamatuje, tak se může uvítězit pod Topolánkovým vedením
Čím dříve krejčovská dílna ODS vymění svého vedoucího a partu střihačů kolem něj, tím lépe pro ni. Jinak společnost může využít služeb jiné krejčovské dílny. Proto by pro Topolánka i pro ODS bylo nejlepším řešením, kdyby se uklidil na místo nějakého komisaře do Bruselu a ODS mohla vykročit zbavena jeho zátěže. Premiér, který je po necelých dvou letech vlády svržen za pomoci vlastních soukmenovců, je politický bankrotář, to nelze odkecat.

Strana Věci Veřejné II

20. května 2009 v 18:36 | Ivo Adler
Dnes se mi dostalo do rukou květnové číslo časopisu Věci Veřejné. A v něm článek Jiřího Vejmelky, předsedy to klubu VV Praha 5, Politické jančení III: Jak umí starosta zatočit s odpůrci. Jiří Vejmelka v něm tepe praktiky starosty Prahy 5 Milana Jančíka, samozřejmě za ODS. A aby to vypral z jedné vody načisto, hned k tomu přičinil otevřený dopis Jiřímu Paroubkovi, ve kterém ho obviňuje, že ČSSD Milanu Jančíkovi kryje záda. Možná právem, co já vím. Strana Věci Veřejné tím zcela potvrzuje moji myšlenku, publikovanou v na tomto webu v článku Politika II (24.03.09), ve kterém píšu, že pokud proti sobě nebudou stát dva vyhraněné bloky, které si nic neodpustí, svinstva se budou konat i nadále.
V Praze to ODS a ČSSD pytlíkují spolu a proto tam je pro svinstva půda doslova žírná. I strana Věci Veřejné si uvědomuje, že tento mezistranický kamarádšoft je špinavost. Příčina je podle nich v tom, že poměr sil je vyrovnaný a proto neumožňuje dosažení spolehlivé většiny pro vládnutí. Řešení vidí v tom, že se změní volební systém tak, aby vítěz měl tuto většinu zajištěnu. A tím nápravy bude dosaženo. Příčinou ale není vyrovnaný poměr sil, ale antikomunismus, který kurví naše politické poměry a zabraňuje vytvoření přirozených koalic - pravicové a levicové, místo stávajících mesaliancí. Antikomunismus se tak paradoxně obrací i proti svým nositelům. Je to přece Strana Věci Veřejné, která poměry na Praze 5 trpí a není sama (SNK ED). Pánové ovšem mají delší vedení a tak jim to ještě nějakou dobu potrvá, než dojdou k tomuto poznání.

Strana Věci Veřejné

16. května 2009 v 11:16 | Ivo Adler
Tak se nám objevila nová pidistrana - Věci Veřejné. Dostalo se mi do rukou 2. číslo jejího časopisu Věci veřejné a hned jeho titulní strana prozrazuje politickou orientaci strany - ústřední heslo Pryč s politickými pleticháři a karikaturami (zleva) Paroubka, Filipa, Tlustého a Zubové, kterak nám ničí naši eurobábovičku. Jakoby politickými pleticháři byli jen výše jmenovaní. ODS, lidovci a Zelení jsou proti politickému pletichaření naprosto imunní, jich se to netýká. Z toho je zřejmé, že nová strana je pravicová a také, jak je v Česku dobrým zvykem, antikomunistická. V poslední době se objevilo tolik pravicových stran, že už ztrácím přehled. Všechny rozmělňují pravicový voličský elektorát, jistě k nelibosti ODS a uštěpačného přihlížení levice. Je to pořád ta samá písnička, kterou začala zpívat už iniciativa Děkujeme, odejděte. V pravé části politického spektra vyskakují jako čertíci ze škatulky ambiciózní mladí lidé, kterým se nechce dělat kariéru v zavedených politických stranách, kde by byli vystaveni tvrdé konkurenci a tak se snaží si nadběhnout - založí si vlastní stranu. U Bursíka a Kateřiny Jaques to vyšlo, tak proč jejich postup nezopakovat. Volby ukáží, nakolik je jejich kalkulace správná.
Stranu Věci Veřejné vřele doporučují Radek John a Jan a Ivan Krausovi. Shodně hovoří o nestabilitě našeho politického systému po Listopadu (kromě první vlády Václava Klause, která v antikomunistické euforii získala spolehlivou většinu a hned dokázala, že to dokáže). Výše zmínění pánové a nakonec celá Strana Věci Veřejné vidí příčinu nestability ve volebním systému. Když je poměr politických sil vyrovnán, a on vyrovnán je, tak je třeba volebního inženýrství, aby vyrovnán nebyl. Nejlépe přechodem k většinovému volebnímu systému. Velice prozíravé od takové straničky. Komu tenhle postup připadá jako politické pletichaření, pak jde o podobnost čistě náhodnou. Už dříve jsem uvedl, že specielně v Česku je příčinou politické nestability antikomunismus, ale o tom se v politických salonech nemluví. Co kdyby si to lidé uvědomili! Proto myslím, že podobní čertíci budou ze svých krabiček vyskakovat dál.

PTP

14. května 2009 v 17:14 | Ivo Adler
Magistrát nám, starším a zasloužilým, zaplatil koncert vážné hudby (nebo to bylo divadlo?). Po koncertě jsem si šel, jak je mezi kulturními lidmi zvykem, sednout s několika známými do kavárny, aby umělecký zážitek náležitě dozněl. V rozhovoru zazněla informace, že na koncertě byli i pétépáci. Nakonec proč ne, i pétépáci jsou lidi. A hned se mi od dalšího známého dostala informace, jak on se dívá na problematiku PTP. Sloužil u řadového vojska zhruba ve stejné době, kdy existovali pomocné technické prapory. Povídal: sloužil jsem stejnou dobu jako oni, nadřeli jsme se jako koně (byl u ženistů), při cvičeních jsme si užili nepohodlí až nad hlavu a nic jsme za to neměli. Kdo viděl film Černí baroni, nemohl si nevšimnout, že pétépákům se nic hrozného nedělo. Pracovali (kdo tehdy nepracoval?), třeba i těžce, ale za svou práci brali plat, o tom se řadovým vojákům ani nesnilo a tak jejich jediným příkořím bylo snášet tupost vojenských nadřízených. Na těch se pan Švandrlík opravdu vyřádil. A asi nebyl daleko od pravdy. Takový důstojníci tam skutečně mohli být. U pétépáků se totiž nedalo nic zkazit. Ve srovnání s bojovou jednotkou však jejich život na vojně plynul jako selanka (to není můj závěr, to je dojem z filmu).
A tak se nabízí otázka, proč takový humbuk kolem pétépáků. Po Velké listopadové revoluci bylo potřeba urychleně vyrábět hrdiny protikomunistického odboje. Pétépáci se hodili. A někteří toho i šikovně využili. A tak se objevily na světě celé prapory hrdinů třetího odboje
Přišli ke své aureole hrdinů dost lacino. Ale je jim přáno

Mirek Topolánek

12. května 2009 v 14:52 | Ivo Adler
Tak Mirek Topolánek skončil coby předseda vlády. Nedivím se tomu. Sotva ten pán hubu otevřel, vždy jsem měl pocit, že se s někým hádá. Konfrontační styl jeho politiky se promítal i do celé ODS. Před volbami do krajů a senátu jsem navštívil předvolební shromáždění ODS. Ústředním mottem bylo ne my uděláme to či ono, ale zabraňme nástupu levice. Občany ale zase až tak třeskutě nezajímá, jestli bude vládnout levice či pravice, ale jak se budou mít. Podle toho volby pro ODS dopadly. ČSSD zvládla pod blbým Paroubkem, kterému skalní pravičáci nemohou přijít na jméno, celý proces daleko lépe. Znám předvolební výrok jednoho sociálně demokratického lídra, který na dotaz, s kým chcete svůj báječný program realizovat, odpověděl: s každým, s kým se na jeho plnění domluvíme. Dnes je krajským hejtmanem a ČSSD tvoří koalici s ODS. V tomhle ODS se svým sockomoušstvím pokulhává za požadavky doby. Tak dlouho se bránila velké koalici, až Mirek Topolánek byl okázale vykopnut z vlády za přispění vlastních poslanců a byla nastolena faktická vláda velké koalice, byť s úřednickým nátěrem. Zelení úslužně přicmrndávají.
Dříve či později si většina ODS (část už to ví) uvědomí, že Topolánek na místě předsedy je pro stranu zátěží, které je třeba se zbavit a najít vůdce, který působí konsensuálněji. Samozřejmě, je tu zvolení na určité volební období. Už dávno tomu, ještě za časů hluboké totality, jsem si všiml, jak ty sjezdy, které měly být historickými milníky, až na vzácné výjimky těmito milníky nebyly. Život nejede podle stranických jízdních řádů. Mirek sám řekl, když tuhle válku nevyhrajem (podzimní parlamentní volby - snad budou), tak končím. A tak stranický jízdní řád sem, stranický jízdní řád tam, ODS si bude muset hledat nového předsedu. Jeho story je dokladem, že nasrání není program a vztek je špatný rádce. Na mne aspoň dělal dojem permanentní nasranosti. Tuhle jsem ho slyšel v televizi, jak se pokusil o bilanci své vlády. Uvedl dvě pozitiva: splnil si politický sen - vyznamenal Mašíny svou medailí a zrealizoval Ústav pro studium totalitních režimů, či jak se ta instituce jmenuje. Samozřejmě, obě pozitiva navýsost kontroverzní. Trochu chabá bilance pro předsedu nejsilnější politické strany.

Vulgarismy

7. května 2009 v 21:50 | Ivo Adler
Občas jsem napadán, že používám vulgarismy. Právem, používám je rád. Nevidím ale na používání vulgarismů nic špatného. Používám je ostatně i v řeči mluvené. Nic tak vyjadřovací proces nezefektivňuje jako používání vulgarismů a usiluji o jejich společenskou rehabilitaci. Že vulgarismy jsou skutečně efektivním vyjadřovacím prostředkem prokazuje i fakt, že po nich saháme vždycky, když jsme naštvaní. Po vulgarismech neváhali sáhnout ani velikáni české literatury jako třeba Jaroslav Vrchlický. Zde ukázky z jeho erotické poemy Rytíř Smil, kterou znám téměř nazpaměť.
Ukázka první
Starý hradní doma sedí,
na čuráka smutně hledí,
neb mu mrška nechce stát
mouchy na něj chodí srát.
Ukázka druhá
Pane, nejsem ledajaká,
ale ty máš kabrňáka,
toho vrazit v kundy důl,
musí každá prasknout v půl.
O tom, že vulgarismy jsou v řeči nezastupitelné, svědčí marná snaha různých rádobyestétů najít relevantní výraz pro onu část těla, kde záda končí a nohy začínají. Máte to marné, pánové, jste v prdeli.

Antioxidanty

5. května 2009 v 13:50 | Ivo Adler
Nevím, jak ostatním, ale mně se líbí tanga (kalhotky). Když už nějaké kalhotky musí být, tak tanga jsou lepší než nějaké bombarďáky. Však si je toho taky řada paní a dívek náležitě vědoma. A když už mají krásné hýždě, neváhají je také uplatnit a to mohou v rámci současné morálky tím, že nosí tanga jako dolní díl plavek. Každý, kdo ocení ženské křivky, se na jejich nositelku rád podívá. K tangám jsou ale zároveň výhrady z řad zdravotníků. Tření té šňůrky kolem konečníku zdraví zrovna neprospívá a může vést i k rozvoji hemeroidů. Proto, milé dámy, pokud to dokážete, choďte raději naostro, neboť…
Je všeobecně známo, že lidskému zdraví škodí volné radikály, které urychlují proces stárnutí a mohou být startérem řady chorob. A volné radikály neutralizují právě antioxidanty. A podstatou antioxidantů jsou volné elektrony. Jejich zdrojů je celá řada, ovšem nejvydatnějším zdrojem je samotná matička země. Ovšem musí to být styk holého lidského těla s holou zemí, včetně rostlinného krytu. Tam, kde dochází v hojné míře ke styku nahého lidského těla se zemí, problémy s volnými radikály nemají. Kolik příležitostí k takovému styku v naší technické civilizaci ovšem je? Velice málo. Z toho plyne závěr, že tyto příležitosti musím aktivně vyhledávat. Prokazuji tím svému zdraví neocenitelnou službu. Volné elektrony tak dostávám do těla zadarmo a v míře jinak nedosažitelné. A zase jsou tady ženy ve výhodě. Postačí jim, když najdou vyhřátý, suchý a čistý kus země, zvednou a rozloží sukni a usednou nahou prdelí na vyhlédnuté místo. My muži jsme odkázáni na to, že budeme nejvýš chodit bosky. Je to už pár let, co jsem při návštěvě jednoho písníku pozoroval jednu dámu, která sice měla dvoudílné plavky, ale spodní díl měla stažený a seděla na zemi holým zadkem. Sledoval jsem jí krajně podezřívavým pohledem. Proč to dělá? Dneska už to vím. Nasávala volné elektrony. Dáma už byla poučená, zatímco já byl ještě blbej. V duchu se dnes této dámě omlouvám. Kéž bychom měli více takových dam, které tak pečují o své zdraví.


Úřednická vláda

3. května 2009 v 14:46 | Ivo Adler
Tak budeme mít úřednickou vládu. Alespoň pevně doufám. Přestože pravicoví hejkalové pád vlády Mirka Topolánka oplakávají, úřednická vláda může být velkou šancí pro českou republiku a je otázkou, zda by neměla dostat více času než jen do října 2009. Výhodou úřednické vlády je okolnost, že nemusí dělat líbivou politiku, která je pro politické strany, a zejména před volbami, typická. Úřednická vláda tak může dělat politiku, kterou tato země objektivně potřebuje, tedy politiku padni komu padni. V období hospodářské krize je samozřejmě zapotřebí začít od ekonomiky. Objektivní charakter úřednické vlády se může projevit ve vyvážené podpoře jak stránky nabídky (investice), tak poptávky. Je hovno platný, že budu nabízet, když nebude, kdo by kupoval. A tady si dovoluji upozornit, že ne každé snížení daní znamená automaticky více investicí. Můžu vyšší zisk přelít do zahraničí, což by při množství zahraničních vlastníků nebylo nic neobvyklého, nebo spekulativně investovat do uměleckých děl nebo drahých kovů a podobně. Ale ani domácí investice neznamená automaticky další pracovní místa. Můžu modernizovat a pak investice znamená dokonce méně pracovních míst.
Úřednická vláda ale také není vázána populistickou podbízivostí vůči lidovým masám, doprovázenou stále větší zadlužeností a prožíráním národního bohatství. Předpokládané zmrazení mezd ve státním sektoru naznačuje, že si vláda toto riziko uvědomuje. Ze stejného soudku je i povinné snížení rozpočtu všech resortů o stanovené procento, snad s výjimkou resortu obrany?? Z toho je vidět, že i když vláda Jana Fischera má omezený mandát, může pro ČR hodně udělat. Nepochybuji o tom, že vláda Jana Fischera v pravicových a zejména antikomunistických kruzích příliš nadšení nevyvolá. Nejen proto, že Jan Fischer vystřídal vládu jejich favorita Mirka Topolánka, ale také proto, že Jan Fischer je bývalý komunista