Březen 2009

Politika II

27. března 2009 v 15:27 | Ivo Adler
Padla vláda, celá zem tone v slzách, města i vesničky jsou zahaleny černým šlojířem. Ne, na tyhle primitivní jízlivosti je škoda času. Spíše stojí za to se zamyslet, proč je naše politická scéna tak nestabilní, a to od samého vzniku Czech Republic. Příčina je jedna - antikomunismus. Díky jednotné antikomunistické frontě musí všechny tzv. demokratické strany držet pohromadě. Všechny polistopadové vlády byli antikomunistické a taky všechny byli nestabilní. Hlavní protagonisté - ODS a ČSSD, si sice jdou jako po krku, ale zase ne až tak doslova. Co kdyby se vzájemně potřebovali? Výsledky krajských voleb a vznik velkých koalic v krajích jsou toho důkazem. A jako svorník mezi nimi - KDU - ČSL a nejnověji Zelení. Jednou s těmi, podruhé s oněmi. Je to vidět i na střídání předsedů těchto stran. Střídají se jak apoštolové na orloji. Tyto "strany středu" jsou na existenci antikomunismu existenčně závislé. Proto když Kalousek po posledních volbách připustil možnost vzniku vlády podporovaná komunisty, v členské základně zavládlo upřímné zděšení a Kalousek byl briskně nahrazen kvartýrmachrem z Frýdku-Místku.
Připusťme, alespoň na okamžik a čistě hypoteticky, že Čunek, ten zázračný finanční mág, skutečně bral úplatky. Kdo má zájem na odhalení zločinu a potrestání viníka? KDU-ČSL? Ani náhodou. ODS? Ne, destabilizovalo by to jejího koaličního partnera a narušilo křehkou většinu koalice. Zelení? Jako ODS, jenže v zeleném. A co ČSSD? Složité. ČSSD by vyhovovalo vládě ublížit, ale ne za cenu ublížení jejímu strategickému partnerovi č. 1. Vždyť Paroubek se snad včera v televizi vyjádřil: když z politické scény zmizí lidovci, s kým budu sestavovat vládu? Jediný, kdo měl zájem na objasnění případu, byli komunisti. To nestačilo, a tak se kauza zametla pod koberec. Nebyla první a určitě nebude poslední.
Mirek Topolánek na sjezdu Zelených volal hlasem velikým - potřebuji vás, abych vyčistil ten Augiášův chlév. Nevyčistil nic, naopak, jako předseda vlády propadl. Bez ohledu na to, kdo bude pověřen sestavením nové vlády, jeho politická kariéra je za zenitem. K obratu a vymetení hnoje z našeho politického chléva dojde až tehdy, kdy proti sobě budou stát dva bloky, které si skutečně nic neodpustí a po každých prohraných volbách ty druhé svlečou do naha a ukáží veřejnosti. Před bedlivým zrakem veřejnosti se těžko páchají politická svinstva. Samozřejmě že spáchat nějaké to svinstvo je velice lákavé, zvláště když to nese, ale riziko bude tak velké, že ho podstoupí jen největší hazardéři. Najdou se, určitě, ale jejich vliv už nebude tak fatální.
K tomu, aby se tak stalo, je třeba překonat antikomunismus sociální demokracie. ČSSD je kdesi na půli cesty, opět dokazují výsledky krajských voleb. Někde s ODS, někde s KSČM. A kde je to jen trochu možné, tak nějaké ty "strany středu". I KSČM tomu může napomoci opuštěním některých svých sektářských postojů. Ještě to nějaký čas potrvá. Zatím kraluje jak antikomunismus, tak nestabilita. Už jednou jsem napsal: antikomunismus slouží jako paravan, za kterým se schovávají nová svinstva. Ten, komu antikomunismus slouží jako paravan, se ho nikdy nevzdá. Jsou to přece jeho svinstva, která kryje. Kdo přitrouble přikyvuje antikomunismu a nadává na nová svinstva, je sám proti sobě. Vadila mi stará svinstva a vadí mi i svinstva nová. Nehodlám se s nimi smiřovat.

Padla vláda

25. března 2009 v 10:54 | Ivo Adler
Už v předchozím článku Sjezd ČSSD jsem tuto možnost naznačil. A ona vyšla. Tak jak ji na svět pomohli přeběhlíci, tak k jejímu pádu přispěli vzbouřenci. To bylo naprosto charakteristické pro Topolánkovu vládu. Vznikla velice nestandardním způsobem a stejným způsobem také padla. Kdo seje vítr, sklidí bouři. Pro celou politickou kariéru Mirka Topolánka je charakteristické, že to byl a je antikomunistický čurák. Ve vládní sestavě mu v tomto postoji zdařile sekundoval Martin Bursík. Proto také se vzbouřenci rekrutují z ODS a Zelených. Ale zlatá éra antikomunistických čuráků v politice už skončila. Kdo to nerespektuje, říká si o politický výprask.
Proč jsou Mirek Topolánek a jemu podobní antikomunističtí čuráci? Vysvětlím. Říká se, že není radno mluvit v domě oběšence o provaze. A také se říká, že je netaktní ptát se Australana, kdo byl jeho pra…dědeček. S velkou pravděpodobností to totiž byl trestanec. A přesně takhle se chová Mirek Topolánek a spol. Předpokládat, že jsme se přebrodili komunistickou minulostí, aniž bychom se namočili, je kolosální pitomost. Nejsme vodníci z filmu Jak utopit Dr. Mráčka. Někdy mi to připadá, že nejzuřivější antikomunisté se tímto způsobem snaží zakrýt své vlastní namočení. Mě neukecáte, pánové. Brodili jsme se v tom všichni, až na hrstku statečných. I když i tady je otázka, zda se jednalo o odboj, či spontánní kverulantství. Poslední opilecká aférka Pavla Landovského či vzpomenuté výročí Karla Kryla, který zemřel zklamán polistopadovým vývojem, leccos naznačují. Co je platná Mirku Topolánkovi jeho pracovitost a houževnatost, když racionalita jeho chování končí tam, kde začíná jeho antikomunismus. A to je věru malý manévrovací prostor.
Otázkou je, co bude dál. Mirek Topolánek se dovolává standardního chování prezidenta a doufá, že bude znovu pověřen sestavením vlády. Má se sestavováním vlád zkušenost jako nikdo jiný v této republice. Že jeho vláda vznikla nestandardním způsobem, mu nevadí. Najednou je standardní postup dobrý. Rozumím mu. Jako předseda vlády má přece jen větší šanci, že se dočká kýženého místa komisaře v Bruselu po vypršení mandátu Špidly. A pak se tady v Česku poserte. Je tu ovšem jeden malinkatý problém. Jak dají vzbouřenci důvěru vládě Mirka Topolánka, když předtím vyjádřili nedůvěru vládě Mirka Topolánka? Snad zapracuje pud sebezáchovy. Nejsem věštec, který věští z křišťálové koule, ale jsem na následující vývoj velmi zvědavý.

P.S-.

Příznivci vlády:


argumentují dvěma důvody proti jejímu pádu:
1. nepříznivý dopad na naše předsednictví EU,
2. nepříznivý dopad na řešení krize.
První důvod vyvrátil sám premiér Topolánek - ve Štrasburku prohlásil, že vyslovení nedůvěry nebude mít na české předsednictví vliv. A druhý důvod je vyvrácen přímo v tomto článku (Lidové noviny). Pokles kursu koruny, zejména bude-li trvalý, posílí pozice našich exportérů a Česko má výrazně proexportní ekonomiku. Největší protikrizové opatření tedy vláda spáchala zcela bezděčně svým pádem. Tolik fakta.

Sexuální osvěta II

23. března 2009 v 12:59 | Ivo Adler
V Rytmu života č. 12/2009 je článek o dvou "zasloužilých" matkách - Lucii Bílé a Ivetě Bartošové. Obě mají syny přibližně stejného věku - jedním slovem puberťáky. A řečeno slovy Filípka, syna Lucie Bílé, "zkouší to" (se sexem). A co dělají jejich matky? Neříkají "nesmíš" nebo "na to máš ještě dost času", ale docela pragmaticky se snaží, aby jejich synové měli v oblasti sexu poznatky nejen teoretické. Složitější by to asi bylo, kdyby místo synů měli dcery, ale vzhledem k tomu, že oba chlapce nalézají své protějšky opačného pohlaví, ani u dívek není získávání praktických sexuálních poznatků a dovedností tabu. Potvrzuje se tak můj závěr ze Sexuální osvěty (18. 11. 2008) - v sexu (a v celé oblasti vztahů mezi pohlavími) se s pouhou teorií nedá vystačit. A racionální rodiče tento závěr respektují.

Sjezd ČSSD

22. března 2009 v 18:10 | Ivo Adler
Tak nám skončil sjezd nejsilnější opoziční strany - ČSSD. Co se obsahové stránky týče, neshledávám na něm nic mimořádného a ani jsem ho příliš nesledoval Sjeli se, tak co. Co ale bylo zajímavé, byla návštěva prezidenta Václava Klause. Možná tím chtěl Václav Klaus dát najevo, že už je prezidentem nejen nadstranickým, ale i nestranickým. Snad to spolu souvisí, těžko říct. ODS mu už nemá co dát, a tak se od ní distancoval. Končí tím éra "silných" (rozuměj aktivistických) prezidentů? Pro Česko by bylo jen dobře, kdybychom se přestali spoléhat na různé "tatíčky" a věnovali více pozornosti politickým stranám. Neméně zajímavé bylo, co Václav Klaus řekl. Vyzval politické strany, aby se soustředili na řešení věcných problémů a přestali využívat krize k vyhrocování vzájemného antagonismu. Pan prezident jako by ode mne opisoval, protože 18. 3. jsem v článku Česko a Izrael napsal právě totéž. Díky, pane prezidente. Není žádným tajemství, že různé "svaté" války jsou spojené především s osobou Mirka Topolánka. Schyluje se k pátému hlasování o důvěře vládě tohoto funkčního období. Je vystoupení Václava Klause předzvěstí jejího pádu?

Jeans

20. března 2009 v 14:57 | Ivo Adler
Množství lidí, který chodí v džínách, je až otravný. Je v tom narvanej kdejakej blbeček/blbka.
I když uznávám, že to má svou kladnou stránku. Džíny mohou být lehce špinavé (někde i těžce), vybledlé, seprané, odřené a pořád se mohou považovat za elegantní. Nemusí se žehlit. V kombinaci se sešmajdanou textilní obuví a nějakou mikinou představují příklad typické, proklatě ležérní elegance. Ani ty boty se nemusí čistit. Holduje ji bezdomovec stejně jako popová hvězda. Zkusil jsem si džíny jednou a tak mi tlačily na gule, že jsem si řekl - nikdy. Snad proto má tolik mladých mužů potíže s plodností. O lidech, který toto oblečení nosí, si myslím svoje a není to nic lichotivého. Proto do úřadů, firemních sídel, bank, prostě všude, kde se vyžaduje tzv. formální oblečení, toto oblečení nesmí. Zvláštní případ je oblečení různých celebrit. V civilu jsou oblečení jako homelesáci, pak vkročí do šatny a péčí vizážistů, stylistů a garderobiérů se přemění na vzory elegance. Ve světle reflektorů zazáří, aby se po sehrání svého partu opět proměnili v homelesáky. Svědčí to o jejich pohrdání veřejností - jsem dobrej, ale musí se mi za to zaplatit, jinak na vás kašlu a svým oblečením to dávám najevo.
Přesto jsem na džíny nezanevřel. Je to v případě, že je má oblečený hezká mladá holka, s pěkně tvarovanou prdelí a plnými, klenutými stehny. Zvlášť ta současná móda je sympatická. Mikina a bundička do pasu, ale kalhoty dosahují do pasu jen stěží. Když se dívka sehne či sedne, odhalí větší či menší kus prdele. Tak mezi kalhotama a bundou je nahý kus těla. Oko divákovo to potěší, co tomu řeknou ledviny a vaječníky nositelky, ukáže se až po čase. A co je zvlášť sympatické, nikde nekoukají žádné kalhotky. Snad je dívky nenosí. Vítaný příslib pro teplejší část roku. Ze svých návštěv na nuda lokalitách vím, že některé ženy skutečně chodí na ostro, a to i v docela krátké minisukni. Jestli tak chodí pořád nebo jen když jdou na nuda lokalitu, těžko říct. Právě z návštěv na nuda lokalitách můžu říct, že nejtrapnější a pro diváka nejzajímavější část návštěvy je právě "vybalování se" z prádla. Pak už to není tak zajímavé. A to řada žen vylučuje tím, že žádné prádlo nemají. Než se trapně soukat z kalhotek a do kalhotek, tak to radši žádné.
Pro úplnost ještě musím říct, kdy jsou džíny vyloženě hnusný. A to tenkrát, když si je obleče žena příliš hubená nebo tlustá. Džíny vyplněný kostnatou prdelí nebo naopak prdelí jako kladrubský valach působí mimořádně asexuálně. A mezera mezi hubenými stehny, kudy by projel náklaďák, taky na kráse nepřidá. Takovým dívkám říkám hadovky. Jejich stehna skutečně připomínají okurky hadovky, navléknuté do kalhot. U korpulentních, obrovských stehen je asexuální účinek stejný. No nic, na ty škaredý se snažím nekoukat. Jen si říkám - to je ta povinnost nosit džíny tak velká, že to těm blbkám nedojde?


Česko a Izrael

18. března 2009 v 21:04 | Ivo Adler
Je to pár týdnů, co skončili volby do izraelského parlamentu. Přiložená tabulka ukazuje, jak je složení izraelského parlamentu pestré, a jak těžko se bude sestavovat nová vláda. Je to odrazem složitého národnostního a sociálního složení Izraele. No, oni takoví Slováci taky nemůžou nad složením svého parlamentu jásat. Když to člověk srovná s Českem, tak si musí říct: zaplať Pán Bůh za odsun Němců po válce.

Výsledky voleb do izraelského parlamentu (Knessetu) 2009


strana
mandáty
vůdce
Strana Kadima
28
Livniová
Izrael náš domov
15
Lieberman
Šas (ultrapravicová)
11

Národní unie
7

Ostatní
5

Merec
3

Arabské strany
11

Strana práce
13

Hnutí Likud
27
Netanjahu
Celkem
120





Ale zpátky do Izraele. Kupodivu nikdo v Izraeli nevolá po změně počtu poslanců ze sudého počtu na lichý ani po změně volebního zákona, který by usnadnil velkým stranám vytvoření vlády. Zato náš parlamentní dobytek snad po každých volbách bude měnit velikost dolní sněmovny a volební zákon tak, aby by byl šitý na míru vítězné straně. Chtěl bych proto našim poslaneckým rypákům vzkázat - přestaňte měnit pravidla a začněte je dodržovat. Nevím, jak ostatním, ale mně se tyhle účelové změny silně zajídají. Velice vám, dámy a pánové, prospěje, když se naučíte dodržovat pravidla hry, a tam, kde je to nutné, se domluvit. To by ovšem náš parlament musel překonat onen duch nesmiřitelnosti, který z něho doslova čiší. Jen já mám pravdu a nikdo jiný. Dneska se poslanci hodinu hádali, než vůbec byli schopni přikročit k řádnému jednání. A to vůbec nemluvím o tom, že Izrael (i Slováci) a jiní si bohatě vystačí s jednokomorovým parlamentem a žádnou "radu moudrých" v podobě druhé komory parlamentu (rozuměj Senátu) nepotřebují. Senát je v našich podmínkách jen žrout peněz, vytahaných z kapes daňových poplatníků. Žádné zkvalitnění práce parlamentu nepředstavuje, jen přispívá k jitření vášní a politický život zbytečně komplikuje. Kéž by náš parlament fungoval jako ten izraelský.
Pro úplnost - sestavením vlády byl v Izraeli pověřen Netanjahu, vůdce hnutí Likud, který podepsal dohodu o spolupráci s vůdcem strany Izrael náš domov Liebermanem, což je strana ruských židovských imigrantů, údajně ultrapravicová. Jaký to bude mít vliv na dosažení míru na Blízkém Východě se ještě ukáže, v každém případě to ale na dosažení vládní většiny nestačí.

Ženy a muži

15. března 2009 v 17:20 | Ivo Adler
Miroslav Donutil v jednom svém zábavném pořadu citoval režisérku Věru Chytilovou: "Muži nestárnou a najednou zničehonic zhebnou." Paní režisérka má naprostou pravdu. Moje žena mě přivedla na myšlenku udělat inventuru úmrtí v našem příbuzenstvu a ta potvrdila známý fakt - muži zemřeli dřív než ženy. Nedosti na tom. Muž jeden den seká dříví a druhý den je na prkně - to je doslova příklad mého otce. Jejich smrt nedá, kromě vystrojení pohřbu, žádnou práci. Jako by muž chtěl říci: žiju, dokud žiju naplno. Ale být nějakým chcípáčkem, kterého ostatní musí obracet na posteli, to mě nebaví a tak to zabalím. Vědomě si to asi neříkají, i když v případě tchána mého bratra to tak bylo. Před smrtí prohlásil - co tady a umřel v křesle při sledování televize. I když si to vědomě neříkají, tak jejich organismus jako by tak byl nastaven. A podle toho vypadá jejich odchod ze světa.
U žen je tomu jinak. "Slabší" pohlaví ždímá ten život do poslední kapky. Leží v posteli na zádech, koukají do stropu, jejich život je redukován na dýchání a přijímaní potravy, ale žijí doslova do posledního dechu. Jsou při tom proleželé, z těla jim odpadávají kusy masa, ale jejich organismus vzdoruje smrti do posledního zbytku sil. Přesně tak odešla ze života moje tchyně (88 let). A teď stejné martyrium prožívám se svou matkou (92 let). Naštěstí není proleželá, není ani blbá - nemá Parkinsona, ani Alzheimera, ale těch sil je tak zoufale málo. A tak jsem řešil závažné etické dilema. Mám jí poslat do nemocnice na kapačky, aby jí napumpovali trochu sil do žil a prodloužit tak její existenci o nějaký den, nebo už jí ničím nezatěžovat a nechat ji prospat se k smrti? Řeším to typicky mužsky: shodl jsem se s bratry, že už jí nebudeme násilím udržovat při životě, který už beztak za nic nestojí. Tím však nechci říci, že matka už je po smrti, možná, až pomine kritická doba předjaří, se zase vzchopí, jedno ale vím jistě, žádné udržování při životě za každou cenu.
Trochu mě děsí představa mého vlastního vysokého stáří, pokud se ho samozřejmě dožiju. Dobře si totiž uvědomuju, jak moc jsem po ní. A to není vůbec radostná vyhlídka. No což, pořád ještě mám šanci se uchlastat. Mimochodem, pracovnice domova důchodců si mě stěžovaly, že babička pije a pak s nimi odmítá spolupracovat. Tak jsem jí tu becherovku vzal, ale dost nerad.

Tibet

13. března 2009 v 9:57 | Ivo Adler
Tak jsme v těchto dnech oslavili 50. výročí tibetského povstání proti Číně. Dostatečný důvod pro to, aby politici nejrůznější provenience vytahovali svoje antikomunistické tričko. Bodejť by ne, když Čína je, alespoň podle názvu, komunistická země. A na některé lidi působí slovo komunistický stejně jako muleta (to je ta červená pláštěnka) na býka. Býk si přitom naběhne vždycky, antikomunisti většinou. Čína je totiž všechno možné, jen ne komunistická. Už pár let buduje plnou parou kapitalismus a tento vývoj je znát na celém světě. Číňané jdou za svým a je jim jedno, jestli kočka, která jim chytá myši, je černá nebo bílá (rozuměj kapitalistická nebo socialistická). On zas mezi těmi společenskými systémy tak třeskutý rozdíl není. Ale zpátky do Tibetu.
Tibet je země, která leží na blbym místě, od Česka téměř k nerozeznání, no Česko je na tom geograficky přece jenom líp. Sevřena mocnostmi a horami, téměř odříznutá od světa, pere se se svým osudem, jak umí. Potácí se mezi jakousi farskou republikou dalajlámy a autokratickým čínským režimem. Který režim je lepší? Těžko říct. Čínský autokratický režim se nějak vyvíjí (zrovna tak jako ruský). Že i v Číně bude jednou demokracie, na to bych si skoro vsadil, jenom nevíme kdy. Ony totiž na demokracii jsou třeba peníze. Už jsem o tom jednou psal - proto byla západní Evropa demokratická, protože byla bohatší než východní. S růstem bohatství bude pro autokratický režim stále těžší udržet lidi na uzdě. Z toho mohou profitovat i Tibeťané, dokonce pod čínskou nadvládou.
Je dalajlámova teokracie lepší? Nejsem si tím jistý. Rychlejší hospodářský rozvoj jí určitě nezaručí. Ten je geograficky spojen s Čínou, ať se nám to líbí nebo ne. Podle p. Etzlera z ČT Tibeťané v Tibetu dalajlámu zbožňují. Asi jako kluk na vojně na dálku zbožňuje svou vyvolenou (která se mu mezitím může kurvit). Na dálku se snadno zbožňuje. Mezi Tibeťany, kteří emigrovali do Indie, je už zbožňovaný daleko méně. Mladá emigrantská generace je očividně frustrovaná z toho, že se nic neděje. V Indii jsou stále jen trpěnými cizinci a to jim nevyhovuje. I kvůli nim dalajláma v posledních vystoupeních přitvrdil. Potlačení nedávných pogromů na Číňany v Tibetu, rozpoutaných mladými Tibeťany ukazuje, že Čína situaci v Tibetu nepustí ze svých rukou. A tak je tibetský odboj ve slepé uličce, kterému jen málo pomůže vyvěšování tibetských vlajek.
A ruku na srdce. Bylo by vítězství dalajlámy vítězstvím pro tibetský lid? Z nedávné historie známe příklad vítězného návratu jednoho milovaného náboženského vůdce do své země. Byl to návrat Chomejního do Iránu. A dnes je Irán na prvním místě seznamu darebáckých států, proti kterým budujeme protiraketové systémy. Nemyslím, že by Tibet kopíroval Irán. Ale Tibeťané by se nepochybně octli pod nadvládou budhistických mnichů právě tak, jako Iránci pod nadvládou muslimských duchovních. Tyhle okolnosti je třeba vzít v potaz, než si začnu pouštět hubu na antikomunistický špacír.

Zelení ministři

11. března 2009 v 9:56 | Ivo Adler
Zelení jsou politický a ideový slepenec, který obsahuje minimálně dva proudy. První jsou ekologičtí fantastové (Kuchtová a spol.), druzí jsou tradiční političtí hoštapleři, hojně využívající (a zneužívající) antikomunismus. Oba proudy se zdárně prolnuly v osobě Martina Bursíka, který je v předvolební kampani úspěšně zastřešil. Ovšem už po volbách Zelení začali praskat ve švech. První to odnesla tehdejší ministryně přes školství Dana Kuchtová. Bursíkův politický pragmatismus a její ekologická praštěnost nešly dohromady a tak byla odejita. Nahradil ji Ondřej Liška (už jsem o něm psal), představitel křídla politických hoštaplerů (spolu s Kateřinou Jaques a dalšími). Po volbách vůbec vyplula na povrch slabina Zelených - nejsou lidi. Ministryní přes lidská práva se stala neméně praštěná Stehlíková, tuším Džamila, ani nevím, zda byla Zelená. Po ni stejný resort zdědil Michael Kocáb. Ten Zelený není určitě. O Kocábovi však nelze říci, že by byl neschopný. Jeho úspěšné hospodaření s investičním fondem Trend dokazuje, že schopnosti svého druhu má určitě. Kocáb se umí vetřít, kam je třeba, těží ze své popularity rockového hudebníka a ambice má minimálně na prezidenta. Jeho povrchní konjukturalismus není v politice na závadu. Myslím, že o něm ještě uslyšíme.
Kapitolou sama pro sebe je ministr zahraničí kníže Schwarzenberk. Ani on není Zelený. Jeden z komentátorů Práva, tuším Hanák, ale nejsem si tím jistý, napsal, že Česko získalo v jeho osobě noblesního ministra zahraničí. Pokud k noblese stačí, že ministr huhňá a usne, kam sedne, pak kníže Schwarzenberk je noblesní určitě. Já bohužel nehuhňám, ale usnout dokážu taky kdekoliv. K noblese to asi stačit nebude. A tak nezbývá než se zeptat: Výsosti, bylo vám to zapotřebí? Že se ptám. Pokud to pomůže k navrácení rodového majetku, tak určitě. A na závěr mistr nad mistry, sám veliký Martin Bursík. Bursíkovi nelze upřít politický talent. Skvěle vystihl potenciál Strany zelených. Ale právě proto, že to je politický hochštapler, nedovedl vtisknout straně čitelný politický rukopis. Zelení jsou jednou takoví, podruhé makoví. Bursík z nich dělá ódéesácké béčko, to se ovšem dostává do rozporu s jejich "zelenými" kořeny. A tak si myslím, že Bursík ve vhodnou chvíli přesedlá na jiného politického koně.

PŘEMYSL JANÝR (1926 – 1998)

10. března 2009 v 17:30 | D. V.
V paměti zůstal jeho poněkud rozpačitý úsměv, pohled zkoumavých modrých očí a ironické poznámky. Jednou jsem se ozvala v telefonu příjmením s rakouskou výslovností. "Tak vy už taky?" "Abych je nemusela pořád hláskovat", omlouvala jsem se. Cítil hluboce své češství a české zájmy v rakouském prostředí všemožně prosazoval. V nevděčné úloze tlumočníka a prostředníka uprchlíků z Československa sedával po boku nevrlého vládního rady, který pocházel z území bývalých Sudet. Rodem Bratislavan, mládí prožil v Českých Budějovicích. V Praze vystudoval vysokou školu politickou a sociální.
Po válce se připojil k sociálním demokratům a doživotně jim zůstal věrný. I za cenu šesti let vězení pro vykonstruovanou velezradu a špionáž. V letech "oblevy" psal do novin a časopisů. Když znovu spadla Klempo invazi vojsk Varšavského paktu, odešel do Rakouska. S dalšími "osmašedesátníky" inicioval Klub Čechů a Slováků v Rakousku, léta redigoval jeho skromný časopis. Pro svou činnost a solidaritu s čs. disentem nacházel podporu u rakouských socialistů. Často byl ve spojení s Rudolfem Battěkem a dalšími chartisty. Pracoval v tiskovém odboru spolkového kancléřství. Významně se podílel na činnosti čs. exilové sociální demokracie, trpěl však jejím vnitřním dělením na levici a pravici, včetně ambicí a intrik některých funkcionářů.
Po roce 1989 věnoval mnoho energie obnovení a zapojení sociální demokracie do politického života ve vlasti. Krátce byl šéfredaktorem Práva lidu, pak přispíval do Práva a Lidových novin. Nedočkal se náležitého ocenění a zklamán nejen stranickým vývojem zemřel po těžké nemoci 13. prosince 1998. Občas zajdu postát u jeho hrobu na hřbitově v jihočeské metropoli.

Návštěvy a dárky

8. března 2009 v 10:52 | Ivo Adler
Tak se poslední dobou nějak nakupily různé oslavy a návštěvy a bohužel, všechny byly na náš účet. I když i návštěvy u někoho nejsou s mojí ženou žádný med. Jdeme na návštěvu, přineseme pozornost za pět set korun a moje žena mě při třetím chlebíčku začne pod stolem kopat, abych už nejed´. Občas mě i hlasitě napomíná. V takovém případě jí spolehlivě vytočím, když řeknu: ještě jsem nezačal. Vyhrožuje mi, že k nám přestane zvát hosty ani se mnou nebude nikam chodit. Na to jsem jí odpověděl - žádné neštěstí, za pět set korun se poměju v hospodě a ještě to mám bez nervů. Tak tím jsem jí vzal trochu vítr z plachet. Nejde ale jen o to, kolik hosté zkonzumují, ať už jsem host a nebo hostitel, ale také o to, jak dlouho návštěva trvá. A to nemluvím o tom, že téměř každá návštěva přijde pozdě. Každý z hostů dělá, jakoby neznal přísloví - jen krátká návštěva potěší. Po pečlivém empirickém výzkumu jsem dospěl k závěru, že krátká návštěva není delší než dvě hodiny. Hostům ale nemohu říkat - už jste tu dvě hodiny, tak vypadněte. Čeká mě strastiplná osvěta, kdy budu muset chodit na návštěvy a po dvou hodinách se zvednout se slovy: už jsme tu dvě hodiny, je načase vypadnout. A tak se snad hostitelé dovtípí, že ani oni by se u nás neměli zdržovat déle. Jediná výjimka je povolená při večerním grilování na zahradě. Tam by dvě hodiny byly málo.
Další kapitolou jsou dárky, které člověk při oslavách dostává. Vrcholem brutality je dát jako dar zvířátko, třeba štěně, kotě apod. Tím vlastně dávám obdarovanému doživotní povinnost se o tento dar starat. A já netoužím po tom být obdarováván povinnostmi. Jen o trochu lepší je dát obdarovanému (zejména ženě) rostlou květinu. To je to samé jako dát zvíře jen s tím rozdílem, že rostlina přece jen nevyžaduje takovou péči. Z toho vyplývá, že nejlepší dárky jsou takové, které mají ryze spotřební charakter: žrádlo, chlast, řezané květiny, event. nějaká kosmetika. Když někoho dobře znám, mohu si dovolit dárek trvalejšího charakteru - knihu nebo CD, popř. šperk. Velmi problematické je ale dávat nějaké oblečení - zpravidla se člověk netrefí do vkusu ani velikosti. To už je lepší nějaký dárkový poukaz: do salonu krásy, do hospody, welness centra nebo lázní. Poskytuje obdarovanému určitou svobodu výběru a přitom to nejsou peníze, které jako dárek jsou sice nejlepší, ale tak nějak nejsou salonfähig. A doslova dárky děsu je něco do bytu. Při svatbě jsme dostali jelena v říji - skončil v nějaké tombole. To byla doslova mánie mojí tchyně - z každé dovolené nám přivezla nějakou cetku. A trvala na tom, že to musíme v bytě někam umístit. Děti jsou rozumnější - vozí nám chlast a žrádlo. Zcela na závěr - nejlepší dárky si člověk dokáže dát sám, ale tak nějak je v tom obdarovávání se poslední v řadě a tak se na něj nedostává. Ale jak to říkal ten ruský lejtěnant: vsjech krasových ženščin pojebať nělzá. no nado k etomu stremiťsja.

GEORGES BRAQUE

6. března 2009 v 10:52 | D. V.
Pořadatelé velkolepé výstavy Van Gogh mohli být spokojeni. Vídeňskou Albertinou prošlo ve frontách a zástupech přes půl milionu návštěvníků. Nebo diváků? Za Van Goghem proto nutno zajet do Amsterodamu, kde má sám pro sebe moderní muzeum s dostatkem prostoru, světla a přiměřeně vlhkého vzduchu.
Vídeňské Kunstforum Bank Austria v centrální poloze je mezi milovníky výtvarného umění známé. Událostí byl třeba Marc Chagall. Od loňského prosince do konce února zde hostuje v mimořádném rozsahu mnoha výpůjček ze světa Georges Braque. Jeho prostřednictvím je představen především kubismus, považovaný za revoluci smyslů a symbol moderny. V předsálí výstavy neškodí zopakovat si životopis umělce. V paměti zůstane jeho celoživotní zaujetí pro sport a hudbu a jejich aktivní provozování. Také láska a manželství s jedinou ženou, jež umírá dva roky po jeho smrti. Oba jsou pohřbeni na venkovském hřbitově v Normandii. Životní příběh pro dnešek, i ve srovnání s mnoha jeho slavnými současníky, takřka neuvěřitelný.
Jeho provensálská krajina z roku 1907 upomíná na vliv Paula Cézanna a pozdního impresionismu. Ale z přelomu téhož roku pocházejí i "Stromy a dům", ve zcela jiném prostorovém vnímání, už ve stylu kubismu. Totéž dokazují grandiózní "Housle a paleta"z roku 1909. Pařížské podzimní salóny vnášejí pohyb a vzruch i do Braqueova vývoje. Zvláštní význam má jeho letitá spolupráce a přátelství s Picassem. Kdo z nich první použil techniku koláže zůstává nezodpovězeno.
První světová válka a těžké zranění hlavy na frontě znamená přestávku v Braqueově
tvorbě. Pokračuje v ní po přesídlení do Normandie, kam za ním přijíždějí přátelé: Ital Alberto Giacometti, katalánský Španěl Joan Miró. Pokračuje vztah i občasné střety s Picassem. Dobová fotografie představuje oba velikány výtvarné moderny. Georges Braque, nápadně krásný bělovlasý stařec s ostře řezaným profilem v rozhovoru s poněkud podmračeným Picassem.
Výstava ve Vídni ukazuje umělcovu zálibu v oválech, do nichž podélně i vertikálně umisťuje svá díla. Zaslouženou pozornost vzbuzuje známý obraz, barvitě a na první pohled složitě komponovaná "Žena s mandolínou" z roku 1937. Z padesátých let je zde představen jeho velkolepý cyklus Atelier VIII.
"V umění platí pouze to, co nelze vysvětlit." Georges Braque (1882-1963). Výroky nemívají absolutní platnost. Dál budou existovat hledači krásy i vykladači tajemství a hádanek. Nejen ve výtvarném umění.

Bůh II

4. března 2009 v 13:53 | Ivo Adler
Občas spáchám nějaký pokleslý počin. Patří mezi ně i návštěva knihkupectví. A protože jsem český důchodce, navštěvuji Levné knihy. Ne snad proto, abych si nějakou knihu koupil, to nemám opravdu zapotřebí, chytrý jsem dost, ale abych sledoval cvrkot na knižním trhu a pokud mě nějaký titul opravdu zaujme, přečtu ho třeba u regálu. Při poslední návštěvě mě jeden titul opravdu zaujal. Byla to kniha Michaela Jordana Encyklopedie bohů. Nahlédl jsem do ní a můj předpoklad se potvrdil: bohů je jako sraček (parafráze známého výroku jedné filmové postavy z Černých baronů - lidí je jako sraček). Zalistoval jsem v knize a z výčtu bohů až zrak přecházel. Byl tam muslimský Alláh, judaistický Jahve, hindský Krišna i Budha. O dalších nemluvě. Jeden bůh tam ale chyběl. Byl to bůh Bůh - bůh křesťanů. Náš křesťanský bůh vlastně nemá jméno. Majkl ho do encyklopedie nezařadil. Tím to ovšem posral. Encyklopedie je tím pádem neúplná. A Majkl se tím pádem odkopal. Z objektivního vědce se rázem stal církevní fanda. Bohy ostatních náboženství degradoval na jakýsi místní kolorit (pak se divme muslimům, že jsou na křesťany nasraný) a jediným správným bohem je jedině bůh křesťanů, který je encyklopedicky nezařaditelný a vymykající se vědeckému zkoumání. Ostatní bohy lze zkoumat z historického hlediska, ale nikoliv křesťanského boha.
Celá "boží" záležitost vypadá poněkud úsměvně, má ale hlubší souvislosti. V podmínkách globalizace se stává zřejmou i potřeba "globálního" boha. Majkl se s tím nepáral. Jediným správným, a tudíž "globálním" bohem je ten náš, křesťanský. Ostatní náboženství se s tím musí nějak vyrovnat. Globální civilizace je ta euroatlantická, globální náboženství je křesťanství. Jak prosté. Mně se to tak prosté nezdá. 3. 3. 2009 byl na ČT 2 ve 20 hodin pořad z cyklu Ta naše povaha česká s názvem Pánbůh za každým rohem (kecám, když píšu, že bohů je jako sraček?). Tam různé chytré hlavy, které se potýkají s problémem víry, říkají, že český člověk, když už boha potřebuje - už jsem se o tom zmiňoval, si dělá jakýsi mix náboženství, který je mu šitý na míru. A současně jeden diskutující, snad páter Halík, přiznává: starý typ religiozity už dnešního moderního člověka neoslovuje. Proto moderní člověk hledá nové cesty duchovní seberealizace. Mechanické naroubování křesťanského pánaboha na dnešní globalizovaný svět je slepá ulička. Pokud svět spěje ke globálnímu náboženství, a bude to cesta jaksepatří klopotná, určitě to bude náboženství s minimem zákazů a příkazů, nejlépe bez nich, a zcela určitě bez kulturní veteše v podobě různých zmrtvýchvstání. Bohu zdar.

MAX ERNST

3. března 2009 v 9:30 | D. V.
Museo Picasso v Malaze je dostatečně prostorné, aby mohlo hostit i jiné velké osobnosti výtvarného umění. Touto dobou do 1.března je tam dočasně domovem dílo Maxe Ernsta, kterého za jednu ze svých ikon považují ctitelé surrealismu.
Především Pařížan, i když narozený v Německu a dlouholetý exulant v Americe. V první světové válce prožil, podle vlastních slov, smrt a znovuzrození. Žádný div, že propadl mysticismu a vizionářství, ponorům do nevědomí, které se projevily i v hledání zvláštních technik výtvarníka-amatéra. Opíral se o znalosti psychologie, dějin umění, inspiraci nacházel v amatérské astrologii 18.století.
Výstava v Museo Picasso představuje Ernstovu tvorbu z let 1940-1970. Dominantou svého druhu je skoro pětimetrová bronzová plastika z roku 1967 Genie de la Bastille. Jeho americká léta charakterizují mimo jiné techniky oscilace a drippingu. Po něm je
používali tamnější abstraktní expresionisté, jakým byl kupříkladu slavný Jackson Pollock. Zvláštním dojmem působí drobné tisky z cyklu Dějiny přírody, tvořené technikou frotáže. Z některých prací jakoby působila kultivovaná halucinace. Max Ernst byl významným novátorem výtvarných technik, ilustrátorem knih jednak vlastní poesie, ale i Paula Eluarda a dalších autorů.