Únor 2009

Starostové

27. února 2009 v 9:01 | Ivo Aler
Tak se v poslední době sešly dvě události. První událostí bylo přijetí zákona, podle kterého se mají o chodníky starat obce, jak už jsem o tom psal v předchozím článku Právní řád.. A tou druhou událostí je ohlášení kandidatury do evropského parlamentu novou stranou - Sdružení nezávislých kandidátů a starostů (tak nějak se jmenuje). Je samozřejmě (středo)pravicová, protože být středopravicový u nás patří k dobrému tónu. Kandidátku vede senátor Ing. Jaromír Štětina, kterému se Zelení zřejmě už nezdají dost perspektivní. Naopak, měřeno výsledky krajských voleb, starostové perspektivní jsou. A tomu politický šíbr Štětinova formátu nemůže odolat. Mezi oběma událostmi existuje souvislost, která není na první pohled patrná.
Starostové se brání tomu, aby obce musely uklízet chodníky, protože na to nemají peníze. Jejich odpor možná bude úspěšný a zákon neprojde Senátem. Občanovi ovšem může být jedno, že obec nemá peníze. Chce mít uklizený chodník a chce, aby ho uklízel ten, komu patří. Jestli obec nemá peníze, tak je má mít. Poukaz starostů, že obce nemají peníze, je veskrze pokrytecký. Mohou zvýšit daň z nemovitostí, která je příjmem obce, ale to by nebylo spravedlivé, protože chodníky používají všichni, ne jen majitelé nemovitostí a proto by na jejich úklid měli všichni přispívat. Co takhle zvláštní dávka na hlavu na úklid chodníku? Do toho se ovšem starostům nechce. Přišli by tím pádem o aureolu bodrých zastánců zájmů občanů, kterou tak úspěšně prezentují a která jim přinesla volební zisky. Daleko lepší je požadovat peníze od eráru a spolu s občany nadávat, že jich erár dává málo, než chtít tyto peníze od občana.
Po krajských volbách občas probleskly kecy o krajských vládách. Krajská samospráva je cokoliv, jen ne vládou. Převážnou část jejich činnosti je distribuce peněz, které dostávají z centra. Funguje tedy spíš jako peněžní přepážka na poště než jako vláda. V jednom ale mají starostové pravdu. Je to volání po větším podílu daní přímo určených samosprávám na úkor centra. Centrum ovšem svůj podíl brání. Kdo má peníze, má moc. Jsem pro větší podíl obcí na daňovém koláči bez zprostředkující úlohy centra. A také po jejich větší odpovědnosti, včetně možnosti vypsat místní daně v daleko větší míře než mají dnes. A tak by se jich občané s daleko větší razantností mohli zeptat: tak co, starostové, jak hospodaříte? A starostům by splaskla jejich svatozář zastánců zájmů občanů. Situace totiž od nich zatím nevyžaduje žádné nepopulární kroky. A tak si mohou vytahovat tričko se zastupováním zájmů občanů v evropském parlamentu. Je to něco obdobného jako s doktory, kteří zneužívají společenské prestiže svého stavu a hrají si na doktory celé společnosti. Tahle iluze se také brzy rozptýlí.

Cestou do Malagy

21. února 2009 v 14:39 | D. V.
Asi před čtvrt stoletím jsme se s mužem úporně snažili dopátrat místa, kde se v Malaze narodil Pablo Picasso. Až starší Španěl nás zavedl k ošuntělému činžáku na náměstí. Nenápadná tabulka na domě a to bylo vše. Tentokrát jsem se dlouho kodrcala, už sama, předměstským autobusem s vědomím, že periférie velkých měst jsou asi všude šeredné a roztahovačné. Na konečné, poblíž přístavu, zbývalo přeběhnout rušnou městskou magistrálu a vnořit se do staré Malagy. Najít podle mapy Museo Picasso bylo hračkou.Teprve v říjnu 2003 byl za účasti královského páru předán veřejnosti restaurovaný, památkově chráněný palác. Věru, skvělé útočiště pro bohatou sbírku děl dávno světoznámého umělce. On sám, věčný poutník, Malagu z útlého dětství ani moc nepamatoval a v oblibě měl spíše Barcelonu, kde mu z jeho osobních darů museum mnohem dříve stačili otevřít. A ve světě se každá z významnějších galerií pyšní svými Picassy.
Přesto se Museo Picasso v Malaze těší mimořádné pozornosti početných laických návštěvníků, i odborníků, neboť ve své stálé expozici se 155 obrazy, grafikami, náčrtky a plastikami poskytuje téměř dokonalý průřez všemi Picassovými obdobími, s jeho styly, náměty ,technikami, materiály. Stalo se tak zásluhou darů jeho potomků, především snachy Christiny Ruiz-Picasso a za podpory andaluské vlády. Na webové stránce muzea se lze ostatně o tom všem v detailu přesvědčit. Ale vstřebat, zažít atmosféru originálů, umělcova zaujetí pro jeho modelky, skupiny lidí, kontrasty dvojích tváří a postav, vztah k zvířatům, prvořadě k býkům a kočkám, k holubicím a sovám, je snad virtuálně možné jen v hodně omezené míře. Anebo jak pro koho.
Žil dlouhý a nesmírně bohatý věk, stíhal milovat, ženit se a rozcházet, plodit potomky. Zvěčnil své vztahy k mnoha ženám, jež mu byly inspirací, zdrojem pro uchopení erotiky a sexu. Oslavil krajiny, v nichž dočasně nacházel místa pobytu. Tak vznikl v Cannes cyklus La California! Imaginativně a bizarně se odvíjí defilé jeho mušketýrů, faunů, torerů s býky. Pastva pro zraky vnímavých pozorovatelů. Nic více a nic méně? Všechno o něm bylo řečeno a napsáno. Zbývá než se nechat opájet jeho viděním a vtahovat do jím zkoumaného a s drobnohlednou přesností rozkládaného světa.
Mělo by padnout slovo kubismus. Proč? Ještě o něm bude řeč.
Léty vybledlý a vinou malého dítěte poněkud potrhaný šátek přikrývá obrazovku televizoru. Námět sbratření ras, symbolizovaný hlavami bělocha, černocha a indiána, s holubicí uprostřed, v jednom rohu typická signatura Picasso. Angažovaný po celý svůj dospělý život, vždy na levici, republikán, pacifista, blízký přítel mnoha velkých osobností literatury, umění 20.století. Přes rakousko-československou hranici mířily vlaky s delegáty z Itálie, Francie a dalších zemí na Světový festival mládeže a studentstva. (Letecké spoje byly tehdy vzácné a nákladné.) Tlumočnici, konající společně s pražskými vysokoškoláky službu v pohraniční stanici, zahlédl z vlaku mladý Francouz. Možná z radosti nad další překonanou hranicí jí uvázal picassovský šátek kolem krku, do ruky vtiskl papír se jménem a adresou v Epinay-sur-Seine.

Kverulanti

19. února 2009 v 9:24 | Ivo Adler
Jeden příběh ze života. Jiné ani neznám. Je sice převzatý, ale to na podstatě věci nic nemění. Byl jednou jeden pán, nazvěme ho pracovně pan Novák, který bojoval proti totalitnímu režimu. Něco říkal, šířil či podepisoval, co já vím. Neunikl pochopitelně pozornosti Státní bezpečnosti. Začala ho vyslýchat, sledovat, snad ho i zadržela. Tenhle stav trval nějakou dobu, až orgán StB učinil panu Novákovi kulantní nabídku: heleďte, pane Nováku, proč se máme vzájemně otravovat? Vy chcete demokracii, na Západě je jí dost, co kdybyste emigroval? Zase, nevím, jaký byl tlak na pana Nováka, výsledek byl ale takový, že pan Novák nakonec souhlasil. Emigroval, do jaké země není podstatné, a užíval si demokracie. Začal podnikat, ale nějak se mu nedařilo a tak vcelku uvítal možnost vrátit se po Sametové revoluci do své hospody, kde se mezitím změnil hostinský. Opět začal podnikat se záměrem - teď vám všem ukážu, co přináší svoboda. Ale zase se nějak nezadařilo a pan Novák zkrachoval. Konec jeho podnikání učinil exekutor, což byl, ano, hádáte správně, orgán StB, který mu nabídl emigraci. A pan Novák opět před ním stál jako uličník, tentokrát ovšem už bez svatozáře bojovníka za svobodu. Že při tom měl vzteky pěnu u huby, netřeba zdůrazňovat, tentokrát se ovšem už na bolševika vymlouvat nemohl.
Je mi pana Nováka líto. Patří totiž do skupiny věčných kverulantů, kteří bojují proti každému režimu a nic jiného než bojovat vlastně nedokáží. Je jich dost. Jejich situace je tristní v tom, že bojovali proti něčemu a když zvítězili, tak se vítězství obrací proti nim. Co teď? Začít bojovat proti novému režimu? Tím by popřeli to, proti čemu bojovali před tím. Někteří z nich se leckde uchytili a bojují proti "reziduím" komunismu v současné společnosti. Ti mají docela slušný džob, ale to je jen malá část. Ostatní prskají svoje sliny někde na okraji společnosti. Tihle lidé patří k oporám antikomunismu. Ve své klasifikaci antikomunistů (článek Tři proudy současného antikomunismu) bych je zařadil mezi socialistické nýmandy, kteří zůstali nýmandy i za kapitalismu. Na tenhle pilíř antikomunismu bych moc nesázel. Jednak koroduje tím, že tito lidé jsou stále více otravováni stávajícími poměry a jednak koroduje časem. Noví protisocialističtí kverulanti totiž už nevznikají. Zato vznikají kverulanti protikapitalističtí, kteří přebírají jejich úlohu věčných odbojářů. Je jen otázkou času, kdy noví kverulanti převáží nad starými kverulanty. Společenský přínos u obou skupin je však stejný - nulový.

Corrida

17. února 2009 v 21:13 | D. V.
Dívat se a nejen vidět, znamená uvádět v chod složitá soukolí paměti, smyslů, citů. Cesty, obřady, události, obrazy nesmějí upadnout v zapomnění, jinak by hodnota času byla zmarněna.
Feliz Navidad si přejí Španělé až na Boží hod. Po mši v kostelíku bývalé rybářské osady Carihuely, vydané mírně na pospas turistům, se sluší políbit patičku Jezulátka. Kněz držící sošku, po každém polibku použije utěrku, jaksi mimochodem. Na pobřeží, zvaném Costa del Sol, rozkvetlém pod palmami nejen červení vánočních hvězd, stejně asi nevědí, co je to rýma, natož nákaza chřipkou. Na promenádě, i v uličce za ní, mají v desítkách hospůdek prostřeno k slavnostnímu obědu: po přípitku malátně sladkou malagou či zředěnou sangriou, následují tapas a chutně upravené plody moře, hojně zalévané víny proslulých značek.
Po nezbytné siestě se jede na slavnost býčků a jejich očekávaných přemožitelů.
Celkem podrobná znalost rituálu, jak jej popisuje Ernest Hemingway v novele Fiesta, je hodně zavádějící. Venkovskou corridu v městečku Mijas lze stěží porovnávat s divokou atmosférou světoznámé Pamplony a tamnější, pro ztřeštěné mladíky nebezpečnou honitbou býčků úzkými ulicemi k aréně.
Minibus s námi, zvědavci, šplhá po pěkných silnicích, s mnoha kruhovými objezdy, od moře do hor. Většinou nová zástavba na příkrých úbočích svědčí o dobrém živobytí Andalusanů, pěstitelů vína, oliv, pokud nepracují v turistických centrech na pobřeží, případně v nedaleké Malaze. V Mijas vládne slavnostní nálada, restaurace, pizzerie a bary jsou plné návštěvníků, na corridu se stále ještě sjíždějí domorodci z okolí, z dálky lze už zaslechnout ryčnou hudbu. Zbývá tedy vystoupat k aréně uličkami, lemovanými bělostnými domky s typickou dekorací modrobílých kachlíčků azulejos a spoustou květin. Na prostranství před arénou vyhrává kapela: tuba, trubka, kytara a hlavně bicí. Vstupné není zrovna levné, 70 eur na horší tribuně proti slunci, posezení na kamenných stupních. Dole žlutým pískem vysypaný ovál ohraničený nízkými bariérami. Muzikanti se mezitím přesunuli na vyvýšené pódium a ve stylu intrády zahajují vlastní program. Průvod pikadorů na konících, tři toreadoři z Malagy v pestrých kostýmech se svým doprovodem. A pak vběhne první hnědý býček, připadá, anebo vskutku je, jak pominutý. V rychlém sledu se ohání po zabodnutých píkách, avšak pozornost publika už poutá první z torerů. José Cortes, stojí na letáku, ach, jak je neuvěřitelně pěkný, štíhlý, přitažlivý, když svižně tanečními úkroky pracuje obratně s muletou až do konce, kdy dýkou zasadí býčkovi smrtelný úder. Pod ním se objeví malá louže krve, vjede pár koníků s dřevěným rámem, hbitě býčka odtáhnou a uklizeči s velkými hráběmi upraví zápasiště pro dva černé býčky v druhém a třetím kole corridy. Toreadoři Luis Rivera, Curro Marquez. Býčci - toros - bezejmenní. Ólé.
Publikum se v klidu rozchází, nikdo není opilý, surový, agresivní. Corridy španělské, jihofrancouzské či portugalské určitě nepředstavují žádná hromadná jatka na zvířata, jakých najdeme v dnešním světě masožravců nespočet. A co lidská jatka, především jako výsledek nemravného velkoobchodu se zbraněmi?

Právní řád

16. února 2009 v 9:23 | Ivo Adler
Právní řád Czech Republic stojí, alespoň z pohledu občana, za hovno. Neomalené nadržuje orgánům státní moci, orgánům samosprávy, podnikatelům a občan je až na posledním místě. Abych abstraktně nežvanil, jako mnozí jiní, uvedu hned několik příkladů. Musel to být genius vpravdě langerovského formátu, který přišel s nápadem, že do povinné výbavy řidiče bude patřit tester na alkohol - aby se státní moc nezatěžovala starostí mít tester po ruce. Buďme rádi, že u nás nejsou povoleny tělesné tresty - pak by si občan musel nosit s sebou rákosku, aby se státní moc nezatěžovala starostí, kde honem vzít nástroj exekuce. A to nemluvím o tom, jak zákonodárci vymrdali s občanem - drobným akcionářem. Volky nevolky musel své akcie prodat majoritnímu akcionáři. Již nějakou dobu se vede v parlamentu spor napříč politickým spektrem v rámci nevím jakého zákona, zda obce či města mají uklízet sníh z chodníků. Podotýkám, že chodníky jsou majetkem obcí. Poslanci, kteří prošli komunálem, tvrdí, že chodník by měl uklízet občan, kterému patří přilehlý pozemek. Důvod? Když ty obce a města mají tak málo peněz a úklid by samozřejmě nebyl zadarmo. Tak to hodíme na občana. Druhá část poslanců tvrdí. komunikace včetně chodníku patří městu a tak je také povinností města, aby ji řádně udržoval. Samozřejmě, že stojím na straně těch druhých. Když potřebuji něco na chodníku složit nebo postavit lešení, tak to se obec ke svému vlastnictví hlásí a podmiňuje obé souhlasem, neřku-li poplatkem. Když je třeba chodník uklidit, k tomu se nezná. Po zákonu se tak děje? Po zákonu, bratře Ondro!
Doslova vydíráním zavání stavební zákon, který nutí drobného stavebníka, aby si napřed na svůj náklad vybudoval inženýrské sítě, které pak budou sloužit veřejnosti a provozovatelům sítí a teprve potom může stavět. Za blahých časů diktatury proletariátu obec vybudovala komunikaci a sítě až k měřidlům na hraně pozemku stavebníka, potud to bylo obce, od měřidel to bylo vlastníka pozemku. Ne tak dneska. Kup si pozemek, vybuduj na něm sítě a pak nám ho předej, pochopitelně zadarmo, my je možná budeme provozovat.
Kapitolou sama pro sebe je veřejná doprava. Veřejný přepravce podniká na účet zákazníka. Jel jsem na pohřeb do jiného města. Vlak měl zpoždění. Abych pohřeb stihl, musel jsem si vzít taxík. Poslal jsem Českým drahám účet od taxíku a požadoval jeho proplacení. Účet zpochybněn nebyl, nárok však ano. Podle Přepravního řádu dráha neodpovídá za škodu, způsobenou zpožděním. Těšilo nás, nashledanou. To samé v modrém s dopravním podnikem. Měl jsem zaplacený zájezd. Šel jsem na autobus městské dopravy, pochopitelně tak, aby na místo odjezdu dojel včas. Náhodou nastupuji na konečné a tak jsem věděl, že autobus neodjel, protože řidič nemohl nastartovat autobus. Zájezd pochopitelně odjel beze mne. Škodu jsem uplatnil u dopravního podniku. Dostalo se mi knížecí rady, že mám jezdit s příslušnou časovou rezervou. Rada vskutku pro debila. Ráno jsou intervaly mezi spoji velké, zvláště v sobotu a já mám stepovat někde na chodníku jen proto, jestli dopravní podnik nebude mít náhodou zpoždění. Opět se zaštítili nějakým přepravním řádem. To mě ovšem nasralo a hnal jsem to až k ombudsmanovi a ten mi odpověděl, že se s tím nedá nic dělat.
Letěli jsme na dovolenou na Djerbu s CK Sunny Days. Po příletu na místo jsem zjistili, že nebudeme ubytováni v hotelu, který jsme si podle katalogu vybrali, ale v nějakém jiném, trochu horším. Průvodkyně na místě nám řekla, že vybraný hotel uzavřel exkluzivní smlouvu s jinou cestovní kanceláří (Mediteraneé?), což Sunny Days samozřejmě věděla, přesto ho dál prodávala. Opět, s pěnou u úst, jsem požadoval slevu. Ani se neomluvili, odvolali se na rámcovou smlouvu, ale nabídli mi 15% slevu, pokud s nimi ještě pojedu. Děkuji, se Sunny Days již nikdy. Leč tady se blýská na časy. Přijetím evropských norem cestovního ruchu bych měl nárok na odškodnění za ztrátu radosti z dovolené. Je to pro mě mírným zadostiučiněním, že můj požadavek nebyl z kategorie fantasmagorických.
Podobných příkladů, které mě opravňují k úvodnímu nekonvenčnímu tvrzení, by bylo možné uvést více, je však čas na shrnutí. Naši poslanci, zejména pravicoví, tvrdí, že stát není zaopatřovací ústav a každý občan se o sebe musí starat sám. S tím lze jen souhlasit. Rádi ale zapomínají na to, že měřítkem všech věcí je občan. Nevolí je ani ministerstva, ani obecní či městské úřady nebo velké společnosti. Přesto je právo komfortní a vstřícné především vůči nim a teprve až za nimi jsou občané. Občany kriminálníky jsem z výčtu vyloučil, vůči nim je právo vstřícné dost. Pokud tohle poslanci odmítají vzít na vědomí, nezbývá než je vzít za krk a omlátit jim hlavu o parlamentní futra, aby jim to došlo. A nebo je při nejbližších volbách kopnout pod záda.

Podzim v Rakousku III.

14. února 2009 v 20:43 | D. V.
V duchu letitého vídeňského rituálu "Die schöne Leich´"(krásný funus) byl vy-strojen pompézní státní pohřeb osobnosti, spojené celoživotně s rakouskou metropolí. Dr Helmut Zilk se narodil v X.okrese Favoriten, osídleném na pře-lomu 19. a 20. století spoustou přivandrovalých Čechů. Zilkův otec byl české-ho původu, liberálního smýšlení a zaměstnancem novinářského sektoru. Syn se ke konci druhé světové války zapojil do levicového odboje, jeden rok po válce byl členem Komunistické strany Rakouska. Vystudoval pedagogiku a v 50.létech pracoval ve školství. Zároveň začala jeho spolupráce s médii, zvláště s televizí, kde začal moderovat některé pořady. Stal se populárním za éry generálního intendanta Gerda Bachera, který Zilka ustanovil programo-vým ředitelem. V roce 1967 proslul i v Československu, kdy s Jiřím Peliká-nem, tehdejším ředitelem Československé televize, se společně podíleli na vysílání tak zvaných "Stadtgespräche", s mimořádným ohlasem u českých a slovenských diváků. Gerd Bacher vzpomíná v "Die Presse" na spolupráci Zilka a Pelikána: "Světoznámá účast rakouské televize v Pražském jaru se uskutečnila v neposlední řadě zásluhou Zilkovy sítě v ČSSR, především přátelství s velikým Jiřím Pelikánem. Noci strávené v Pelikánově bytě na Václavském náměstí nám mohli závidět všichni bohové médií."
Bacher ovšem nebyl favoritem SPÖ Kreiského éry, v roce 1974 musel z televize odejít a solidárně s ním ji opustil i sociální demokrat Zilk. V roce 1978 uzavřel třetí sňatek s vynikající zpěvačkou Dagmar Koller. O rok později převzal v deníku "Die Kronen Zeitung" rubriku Ombudsmann a z pověření SPÖ funkci městského radního pro kulturu. V koaliční vládě SPÖ a FPÖ byl v letech 1983-84 ministrem školství. Následovalo jeho desetileté slavné období vídeňského primátora, působení vskutku všestranné, se zvláštním zájmem o rozvoj kultury, školství, životního prostředí a infrastruktury.

"Wien ist anders", stávalo na transparentech, vítajících návštěvníky i domorodce na všech příjezdových trasách podél dálnic. Zilk byl v metropoli všudypřítomný, tím spíše, že s Dagmar Koller bydleli v samotném centru města. Jeho posledním angažmá v televizi byl pořad Lebenskünstler (Umění žít), do něhož zval k rozhovorům známé osobnosti z domova i z ciziny. Nekonformní vůči uměle vytvářeným přehradám v politice a v kultuře, ať už z národnostních, náboženských či dokonce rasových důvodů, získal si mnohé příznivce i mezi prominentními intelektuály, ale také hlasité odpůrce.
V roce 1993 se stal jednou z obětí dopisnicových atentátů, těžce poraněnou ruku skrýval napříště v hedvábných rukavicích, vzorem laděných s kravatou.
Zasloužil se o zlepšení rakousko-izraelských vztahů, jeruzalémský primátor Teddy Kollek byl Zilkův blízký přítel. Praha udělila Zilkovi čestné občanství, na Pražském hradě měl z rukou Václava Havla převzít vyznamenání, ale za podivně konstruovaných okolností nebyl pozván. Zilkovi se po jeho skonu Václav Havel v řeči, pronesené v první části pohřebního ceremoniálu na vídeňské radnici, přijel osobně omluvit.
Dr.Helmut Zilk zemřel ve věku 81 let na selhání srdce. Vídeňané i hosté z Rakouska a ciziny se s oblíbeným primátorem, žurnalistou a nekonvečním politikem loučili ve Svatoštěpánské katedrále. Kardinál Christoph Schönborn vzpomněl Zilkova příkladného vyznávání víry a jeho iniciativy k obnově restauračních prací na katedrále. Jménem vlády se s Zilkem rozloučil spolkový kancléř Alfred Gusenbauer. Za zvuků mohutného zvonu, zvaného Pummerin, putovala rakev s Zilkovými ostatky za velké účasti veřejnosti městem na hlavní hřbitov, kde podle katolického ritu a za vojenských poct spočinula v čestném hrobě města. Slova posledního rozloučení pronesl Zilkův syn Thomas.



Deset kanoí

13. února 2009 v 9:44 | Ivo Adler
V neděli 8. 2. 2009 jsem se ve 22,15 díval na ČT 2 na australský film Deset kanoí. Porušil jsem tím sice svoji zásadu chodit spát zhruba v deset hodin, ale když jde o film, který slibuje porušit tu filmovou makulaturu, kterou jsme zasypáváni, rád vybočím. Tady šlo o film ze života australských domorodců, jak žili bez bělochů. Takových filmů (hraných) ze života přírodních národů je zoufale málo. Já znám tři. Jeden je ze života Eskymáků v Gronsku, jeden ze života Indiánů v Brazilii (ten mám na videu) a nyní tento. Musím říci, že posledně jmenovaný byl nejslabší. Je to dáno už jeho proveniencí. Točili ho samozřejmě australští filmaři a australská kultura, stejně jako americká, je odnoží puritánské kultury anglické. Duch puritánství prolíná celým filmem. Australští domorodci (bylo to z tropického severu) chodili samozřejmě nazí, snad až na nějaké nepovinné třásně pod břichem. Pro filmaře z toho vyplynul závěr: domorodci se budou ukazovat jen do půli těla, ženy po ramena, pokud náhodou bude třeba ukázat domorodce jak jdou, tančí apod. tak jen nohy do výše kolen. Kde není vyhnutí a nevyhneme se zobrazení celé postavy, tak z dálky a pokud možno rozostřeně a nejlépe zezadu, jak lední medvědy na vzdalující se ledové kře (pan Tau). To brazilští filmaři byli jiní kabrňáci - muži byli nazí, ženy nosily uluri (jedna šňůrka kolem boků, druhá protažená mezi nohama) a kamera je ukazovala bez nějakých kamerových kouzel.
Vždy zastávám názor: divák mí vidět to, co vidí filmař. Jestliže ne, pak je to podvod na divákovi. Tvůrci filmu si tady osobují právo, které jim nikdo nedal - my ti ty genitálie (mimochodem, o genitáliích se tam dost žvaní, jak je pro anglosaskou kulturu typické), milý diváku, nemůžeme ukázat, ty by si nám zvlčil. Občan, v daném případě divák, má právo sám suverénně rozhodnout, na co se bude dívat. Právo omezit ho v jeho právech má jen ten, komu občan to právo dal - zvolení zákonodárci. Neznám jediný případ, že by občané dali toto právo filmařům
Angličané sice dali světu první dokument o lidských právech a svobodách (Magnu chartu), ale od té doby oni i jejich nástupci ve svém pojetí demokracie poněkud ustrnuli. Hnípají na zádech, točí palci na břiše a říkají, heč, my jsme nejlepší.
A ještě k filmu. Australští domorodci, stejně jako jiní primitivové, byli samozřejmě primitivní. Jejich společenské vědomí bylo málo rozvinuté. Nejvíce se to projevuje při řešení konfliktů. Zmizela žena. Určitě ji unesl cizinec, který nás před časem navštívil. Kdo jiný? Bez dalšího zkoumání cizince zabijeme. Stalo se. Tak tenhle způsob uvažování není vlastní jenom australským domorodcům. I naši antikomunisté ho s úspěchem uplatňují. A ještě v jednom bodě jsme australským domorodcům velice blízko. Už jednou jsem řekl, že lidé se mění jen velice málo. Společná je nám touha po pohodlí, luxusu a společenské prestiži. Australští domorodci měli ovšem daleko menší možnosti tuto touhu realizovat, než máme my. Jednu možnost ale měli - mít větší počet žen. Platí to pro všechny přírodní národy a tento vývoj byl dovršen islámem s jeho čtyřmi oficiálními manželkami. Proto se islám tak šíří v Africe - úspěšně byl naroubován na tradiční africké mnohoženství. Australští mladíci na tom byli ještě docela dobře - více žen
měli vždycky jen starší muži - starší brácha jim mohl jednu z žen při nějaké příležitosti půjčit, skoro jsem v pokušení říci, že je mohl čas od času připustit. A že byla hojně využívána příležitost k nevěře, je v prostředí australské buše jasné. Ve filmu je to ostatně naznačeno. Muslimové jsou na tom přece jenom o něco hůř. Zaplať Pán Bůh za křesťanství.

Podzim v Rakousku II.

10. února 2009 v 9:49 | D. V.
Před zhruba 20 lety se konala ve Vídni už dlouhotrvající Následná helsinská konference. Svět byl dosud rozdělen železnou oponou. V jejím průběhu měli akreditovaní zahraniční žurnalisté možnost poznat zblízka dvě osobnosti. Na Wiener Frühstück do hotelu Hilton zval mladý, sebevědomý muž, nedávno zvolený do čela své strany. Oběd na parníku s projížďkou po Dunaji pořádal vídeňský primátor, přitažlivý muž v nejlepších letech.
V rozmezí dvou týdnů října ztratilo Rakousko obě doma i v cizině známé osobnosti rozdílných osudů a zcela odlišných ideových orientací, s nimiž se za mimořádné účasti veřejnosti a mediální pozornosti důstojně rozloučilo.
Předčasnou smrt ve věku 58 let, v plné fyzické i duševní kondici, si přivodil vlastní vinou za krajně dramatických, stěží pochopitelných okolností, korutan-ský hejtman dr.Jörg Haider. Narozen v hornorakouském Bad Goisern, vyrů-stal pod vlivem rodičů, zprvu aktivních a celoživotně smýšlejících nacistů. Angažoval se v Kruhu mládeže FPÖ, úspěšně absolvoval studium práv na vídeňské univerzitě, odmítl Fulbrightovo stipendium, na krátký čas přijal místo asistenta na právnické fakultě. Stále více inklinoval k aktivní politice a za FPÖ se stal v roce 1979 nejmladším poslancem parlamentu.
Ve svých vystoupeních neskrýval krajně pravicové zaměření, pro něž nacházel podporu jednak v řídnoucích řadách bývalých nacistů, ale stále více i u široké veřejnosti, k níž uměl srozumitelně hovořit o aktuálních problémech denního života. Často zdůrazňoval význam malého, slušného, pracovitého člověka. Po příbuzném zdědil značný majetek v Korutanech, kde se usadil se svou ženou a dvěma dcerami. Korutany si zamiloval a v letech 1989-91, znovu pak od roku 1999 až do své smrti, tam úspěšně vykonával funkci zemského hejtmana. Mohl si dovolit být existenčně nezávislý na politické kariéře, o niž však až do konce svého života usiloval.
V roce 1986 na sjezdu FPÖ zásluhou plamenné řeči a rostoucího počtu sympatizantů byl zvolen předsedou. Nato tehdejší kancléř Franz Vranitzky vypověděl spolupráci s FPÖ ve vládní koalici. V nových volbách získali Svobodní dvojnásobný počet voličských hlasů a podíleli se bez Haidera na koalici s lidovci. Výsluní politické moci střídal Haider se strmými pády poté, kdy s nehorázností jemu vlastní ocenil politiku zaměstnanosti v hitlerovském Německu a na setkání veteránů neúnosně ignoroval historické skutečnosti tvrzením, že oddíly SS byly pouhou součástí německé branné moci. Jeho výroky se staly terčem ostré kritiky doma i v zahraničí. Účast FPÖ ve vládě s lidovci, byť bez Haidera, měla v roce 1999 za následek sankce EU a dlouhodobé demonstrace i v samotném Rakousku, zvláště ve Vídni.
Jörg Haider se nadále těšil všeobecné pozornosti, neustálému zájmu médií, hostoval často v televizních debatách, které dokázal náležitě oživit. Známé se staly jeho tabulky, ukazované na kameru, na nichž dokumentoval mimo jiné privilegia politiků. Kritizoval obsazování funkcí ve státním aparátu pouze podle stranické příslušnosti a znevýhodnění malých stran. Exceloval v mnoha sportovních disciplinách, od horolezectví, přes bangí-džamping až po maratón. Podle "Washington Post" byl běžcem na dlouhé trati. Naposled předvedl bojovného ducha, když neočekávaně převzal pozici lídra téměř odepsaného Svazu pro budoucnost Rakouska, který se v roce 2000 stal samostatnou odnoží krajní pravice. Pro BZÖ obsadil čtvrté místo se ziskem 10,7 procenty těsně před "zelenými".
Jeho náhlá smrt vyvolala téměř všeobecné zděšení. Korutany se zdály být ochromeny ztrátou zeměpána. Rakousko vystrojilo Jörgu Haiderovi státní po-hřeb. Na slavné Requiem v katedrále i na shromáždění na hlavním náměstí v Klagenfurtu se dostavili všichni špičkoví politici, počínaje spolkovým prezi-dentem, členy vlády, předsedy stran a všemi zemskými hejtmany. Hlavní projev kancléře Gusenbauera byl pronesen ve smířlivém duchu. Řekl mimo jiné, že na zesnulého byly někdy kladeny požadavky, jež nemohl plnit a on vyžadoval od druhých totéž.
Dr.Jörg Haider byl bezesporu osobností polarizující, s oblibou vyvolávající a přitahující konflikty. Vlastnil charisma dynamického řečníka, lidového politika i moderního showmana. Hojně navštěvoval lidové slavnosti a disca, sportovní a kulturní akce, kde hovořil s lidmi, jejichž názory a požadavky byly programovým zdrojem jeho politiky. Mnozí komentátoři se shodli v názoru, že od dob Bruna Kreiského se v Rakousku nevyskytla politická osobnost, která by se vyznačovala souhrnem podobných vlastností, přičemž ideová východiska a životní cesty obou politiků byly naprosto rozdílné. O Haiderovi bylo řečeno a napsáno mnoho komentářů, glos, vydány četné publikace autorů domácích i zahraničních (viz internet), na například v edici Columbia University. Z odstupu času bude Haiderův fenomén jistě podroben dalším kritickým rozborům, s přihlédnutím k specifice Rakouska minulosti i dneška. Existují domněnky, že kromě Korutan jeho strana ztratí na významu a dříve nebo později se vrátí do lůna FPÖ.

Pornografie II

8. února 2009 v 16:30 | Ivo Adler
V poslední době se objevily dva malé sexuální skandály. V prvním případě se jednalo o případ mladé učitelky, která zaučovala v sexu své snad žáky, i když dle zvukové kulisy žáci byli docela poučení; ve druhém případě se jednalo o středoškolačku, která masturbovala před zraky spolužáků na školní lavici. Obrazový záznam obou je na internetu - učitelka je na www.tubko.cz, středoškolačka je na www.Sssex.cz. Nevím sice, proč je záznam. na www.Sssex.cz cenzurovaný - klasické rozmazání kritických partií, což je u erotického serveru přinejmenším neobvyklé, nicméně oba případy ukazují na nové trendy v pornografii. Ponechám stranou, jak si vývoj vynucuje neformální sexuální osvětu, na kterou jsem upozorňoval v článku Sexuální osvěta. Skutečně masového měřítka dosahuje nástup amatérismu v pornografii. Díky mobilním telefonům a webkamerám může záznam erotického jednání pořizovat kdokoliv. A skutečně ho také kdokoliv pořizuje a umísťuje na internetu. Vytváří tak konkurenci zavedenému pornobyznysu, který na ní musí reagovat. Umělé prodlužování soulože, nesmyslné střídání poloh a hlavně výstřiky ejakulátu do tváře partnerky se tak stávají poněkud nudnými. Strojené hekání partnerky se už stává vyloženě směšným. Oč sympatičtěji působí amatéři, kteří na to po nezbytné předehře vlítnou a jedou až k oboustrannému orgasmu.
Na absenci ženského orgasmu v pornu jsem upozorňoval již v článku Pornografie I. Zdá se, že na to pornoprůmysl reagoval a začal s ženským orgasmem systematicky pracovat. Množí se případy, kdy se partner skutečně udělá do partnerky a dokladem výkonu je ejakulát, vytékající ze stydké štěrbiny partnerky. I na Viasat Explorer v pravidelném pořadu Pornografický týden jeden režisér uvedl, že se ženském orgasmu více věnují. Snad je to výsledek snahy feministek, které volají po skutečném orgasmu ženy. Amerika je ženským orgasmem posedlá. Ženy se mu učí ve speciálních kursech. Mám ale obavu, že i tentokrát to bude podvod. Režisér v uvedeném pořadu řekl, že orgasmu ženy dosahují "ruční prací". A doporučil pláštěnku, protože orgasmus je doprovázen výstřikem tekutiny, který může zasáhnout i původce orgasmu. Samozřejmě, že jiná tekutina než moč není k dispozici. Viděl jsem něco takového, žena si (snad) orgasmus přivodila nějakým šudlátkem, výstřik tekutiny tam byl, dokonce opakovaný, ale takovýto orgasmus může být také výsledkem obratné manipulace. Proto přednost mají amatéři. Tam lze předpokládat skutečný prožitek.


Podzim v Rakousku I.

5. února 2009 v 12:47 | D. V.
Nástup Baracka Obamy do globálního dění s jeho programem změny vyvolává naděje nejen jeho voličů, ale i obyvatel jiných kontinentů včetně Evropy. Svět zbavený lokálních válek, zápasů o energetické zdroje a boje proti terorismu, navíc v atmosféře hospodářské krize, si ovšem lze stěží představit. Zůstává mnoho nezodpovězených otázek s patřičnou dávkou opodstatněné skepse pro budoucí odpovědi.
Obyvatelstvo menších států Evropy, mezi něž patří i Rakousko, nežije ve vzduchoprázdnu a musí se věnovat vlastním problémům v návaznosti na mezinárodní okolnosti. Rakouskou politickou a mediální scénu minulých týdnů ovládly výsledky předčasných parlamentních voleb s vysokou účastí voličů a na ně navazující obtížná jednání mezi politickými stranami. Podobně jako povolební realita v krajích a senátu v České republice vyvolaly zdejší volby menší zemětřesení. Většina voličů si přála změnu a nikoli obnovu velké koalice se staronovými problémy. Leč, kdo s kým a za jakých podmínek?
Věkovitá pretendentka na účast ve vládě, strana zelených, propadla s 10 procenty hlasů na 5. místo a skončila za FPÖ (Stranou svobodných) se 17,8 a BZÖ (Svazem pro budoucnost Rakouska) s 10,7 procenty. Její dlouholetý předseda, univerzitní profesor v oboru ekonomie, Van der Bellen, vzápětí rezignoval. Vídeňský městský radní za "zelené" Christoph Chorherr kritizoval v deníku "Die Presse" vlastní stranu za to, že přenechala v očích značné části veřejnosti dominantní téma kolem problematické integrace cizinců krajní pravici. A ta celkově získala takřka 30 procent hlasů a bouřlivě oslavovala. Přesto, zejména po zkušenostech se sankcemi EU z roku 1999, tentokrát krajní pravice nemůže být přijatelným partnerem pro lidovce, kteří předčasné volby vyvolali a "splakali nad výdělkem". Nesplnilo se ani očekávání sociální demokracie, která po vnitrostranickém puči šla do předvolebního boje s novým předsedou. Obě větší, dříve velké strany, musely tudíž nakousnout hodně kyselé jablko budoucí spolupráce.
Sociální demokraté přes tuhý odpor lidovců prosadili daňovou reformu už v příštím roce, jež by měla přinést nižším a středním příjmovým kategoriím úspory v hodnotě 2,2 miliardy eur. Rozpočet pro rok 2009 s výdaji na zdravotnictví, sociální péči, školství - včetně sociálními demokraty vyžadovaného zrušení poplatků za vysokoškolské studium - a dalšími položkami bude deficitní natolik, že převýší maastrichtská kritéria EU. Stará vláda pod vedením kancléře Alfreda Gusenbauera se musela urychleně zabývat situací na finančním trhu a podobně jako v jiných zemích přijmout balík opatření na podporu bankovního systému, v Rakousku konkrétně ve výši 100 miliard eur. Podle prováděných průzkumů nesouhlasí s velkoryse nadsazenou částkou 53 procenta Rakušanů. Stát musel převzít krachující bankovní ústav Kommunalkredit, který se podílel na financování projektů obcí a bankovní konsorcium správu Constantia Privatbank, řeší se "mystérium" kolem zmizelých stovek milionů v Immofinanz-Gruppe. Zároveň přicházejí na přetřes neúměrně vysoké platy a dokonce štědrá odstupné pro manažery ztrátových institucí.
Velké a dosud neohrožené banky uvažují o zlepšení své likvidity přijetím od státu nabízené výpomoci. Patří k nim Erste Bank a Reiffeisen Bank, obě zastoupené v České republice a dalších postkomunistických státech. Na-příklad Erste Bank obdrží 2,7 miliard eur participačního kapitálu, který by s úrokem 8 procent měla státní pokladně nejpozději do 5 let vrátit. Možnost částečného nebo úplného přebírání bank státem vzbuzuje silný odpor zastánců neoliberalismu a neomezeně regulovaného trhu, o čemž vedou debaty nejen finanční a hospodářské kruhy, ale i média, politické strany na všech úrovních a veřejnost.
Na programu jednání o příští vládě dosud nebylo obsazování resortů. Sociální demokraté, reprezentovaní novým předsedou Wernerem Fayman-nem, s tříprocentní převahou voličských hlasů nad lidovci, si nemohou dovolit dělat velké ústupky jako při sestavě dosavadní vlády, kdy k nelibosti členů i příznivců neobsadili relevantní ministerstva. Lidovci v čele s hlavním vyjed-navačem, tč. ministrem životního prostředí Josephem Pröllem, musí brát v úvahu kritické hlasy některých funkcionářů, především ze Štýrska i z dal-ších spolkových zemí, kteří by dali přednost čistě pravicové vládě s FPÖ a BZÖ. Část rozporů mezi jednacími týmy je uměle vyhrocována a sofisti-kovaně představována veřejnosti tak, aby vyvstal dojem konečné výhry, v níž šlo o všechno a vítězi jsou obě strany. Pravděpodobný budoucí kancléř Fey-mann by rád představil novou vládu už začátkem prosince, prognózy skeptiků odhadují spíše termín Vánoc či dokonce počátek nového roku.
Prioritou oboustranných snah musí být vytváření nových pracovních míst čili zaměstnanost, v níž dosud Rakousko zaujímá 3-4.místo v EU. Na ní závisí dostatek příjmů pro konzum a vice versa nabídka pracovních míst. Zvýšení mezd o 3,8 procent se podařilo dosáhnout zaměstnancům v kovoprůmyslu, zatímco v důsledku plánované redukce počtu poštovních úřadů na pouhých 300 přijde postupně o práci 9 000 osob. Také Telekom po citelné ztrátě zákazníků hodlá propustit 2 500 osob.
Hojně se v Rakousku vzpomínalo osmičkových výročí, v říjnu a v listopadu s líčením závěrečných bojů na italské frontě a pokračujícího rozpadu ra-kousko-uherské monarchie, jakož i pozdního marného úsilí posledního císaře Karla I. o její záchranu. Po dramatických peripetiích byl 21.října 1918 nakrát-ko vyhlášen nový stát Deutschösterreich, zahrnující i území s německým obyvatelstvem severních a jižních Čech, jižní a severní Moravy, části budoucí Jugoslávie a jižního Tyrolska. Územní nároky neuznaly vítězné mocnosti a narazily na rozhodný odpor nově vzniklé Československé republiky. Datum vzniku Republiky Rakousko bývá určováno souběžně s její Proklamací z 12. listopadu, avšak národní svátek se slaví 26. října. Letošního 12. listopadu byla v parlamentu ve Vídni otevřena výstava osvětlující tehdejší děje. O měsíc dříve sem zvala předsedkyně parlamentu Barbara Prammer k prezentaci knihy "Ochrana a prosazování práv národnostních menšin", tématu, zajímavém pro Čechy a Slováky žijící v Rakousku.

Jak lžou lidovci

4. února 2009 v 20:32 | Ivo Adler
Lidovci lžou hodně. Uvedu dva příklady. Ten první se týká Cyrila Svobody. V době přípravy invaze do Iráku byl Cyril Svoboda ministrem něčeho, snad ministerstva zahraničí. Jeho ministerské kariéry se stávají poněkud nepřehledné. V té době se dušoval před televizními kamerami, že invaze do Iráku je nevyhnutelná, protože Irák má zbraně hromadného ničení a je hrozbou svobodnému světu. K invazi skutečně došlo a ejhle - žádné zbraně hromadného ničení se v Iráku přes veškerou snahu nenašly. Ponechám stranou, že zbraně hromadného ničení byly pouhou záminkou. Američané se nejdříve rozhodli, že budou válčit a pak se teprve hledala příčina. Americké zpravodajské služby promptně předložily důkazy, že Irák zbraně hromadného ničení má a celý "svobodný" svět včetně Cyrila Svobody jim věřil, protože jim chtěl věřit. Při troše benevolence můžeme označit Cyrila Svobodu za pomýleného - vždyť ty důkazy byly tak přesvědčivé a nevěřte našemu největšímu spojenci všech dob. Benevolence však končí u toho, co následovalo potom. Americká administrativa se za své "pomýlení" Američanům omluvila. Iráčanům se omlouvat netřeba. Ne tak Cyril Svoboda. Jako papež, i on je neomylný.
Druhý příklad se týká známé vojenské odbornice a ještě lepší zpěvačky Vlasty Parkanové. Jak je to dlouho, co se dušovala, že americký radar je holá nezbytnost při ochraně Evropy a jmenovitě Česka před raketami "darebáckých států" a vůbec teroristů všeho druhu. Každý soudný člověk přitom věděl, že raketová základna v Polsku a Česku je zbraň namířená na Rusko. Čas oponou trhnul a Missus Parkanová se ocitla ve spodním prádle. Obamova administrativa, jak se zdá, klidně oželí raketovou základnu za dohodu s Ruskem o snížení arzenálů jaderných zbraní. Teroristi sem, teroristi tam, ani pes po nich neštěkne. Šídlo je z pytle venku. Jakou písničku nám paní Parkanová zazpívá teď? Oba případy by byly námětem pro komedii, tragický nádech dostávají, když nám lidovci začnou kázat o morálce. Vcelku platí úměra - čím více lžeme, tím více ostatním kážeme o morálce. A blbci jim to žerou.

Ministr Ondřej Liška

1. února 2009 v 10:14 | Ivo Adler
Ministr školství Ondřej Liška se chystá vydat ten jedině správný způsob výkladu našich nejmodernějších dějin, zejména od konce druhé světové války. Pokud to někomu připomíná ten jedině správný způsob výkladu dějin za totality, je na správné adrese. Nejde o to, že by výklad dějin neměl být jednotný, ale o to, aby se na tomto výkladu dějin společnost sjednotila. A tady se ministr Liška nepříjemně odkopal a to hned dvojnásobně. Když se komunisté hlásili o svoji účast na formulování tohoto výkladu, rázně prohlásil, že komunisté na to nemají právo. Inu, není nad ráznost. To je odkopání první. Pokud totiž máme demokracii, snad ji máme, tak nikdo nemůže být zbavován svých práv při formulování řešení společenských problémů. A to právě ministr Liška udělal. Tím dal jasně najevo, že tu demokracii nemusíme brát až tak vážně. Tuším, že to byl Voltaire, kdo prohlásil: s vaším názorem nesouhlasím, ale budu bojovat o to, abyste ho mohl vyslovit. Ministr Liška s spolu dalšími antikomunisty Voltairovy výše nedosáhl. Poněkud tristní zjištění.
Druhé odkopání spočívá v tom, že zcela samozřejmě předpokládá, že protivník nemůže mít v ničem pravdu. Kdežto já mám pravdu vždycky. Protože jsem nasranej. Nasrání
jako důkaz pravdy je metodou všech ignorantů. Ukážu to na jednom příkladu. Vyřizoval jsem pro svoji matku příspěvek pro bezmocnost 4. skupiny. Vyřizování se neúnosně vleklo a tak jsem šel na magistrát udělat pořádek. A protože jsem byl taky nasranej, začal jsem pěkně zostra. Příslušná úřednice mi nezůstala nic dlužna. V průběhu značně emocionální diskuse jsem dospěl k názoru, že vzdor svému nasrání nemám ve všem pravdu. Omluvil jsem se. I úřednice se kupodivu omluvila, i když pro svou omluvu měla míň důvodů než já. Rozešli jsme se v docela přátelském duchu. Matka zanedlouho svůj příspěvek dostala. Proč je ministr Liška nasranej na komunisty, nevím. Patrně proto, že je ministr. Ať už jsou důvody páně ministrova nasrání jakékoliv, jako důkaz pravdy to neobstojí.
Už po Vítězném listopadu jsem si povšiml, jaké obrovské možnosti se skýtají komunistům v tom, vzít listopadové proklamace za slovo. Využívají jich naprosto nedostatečně, ale trochu je přece využívají. Kdyby byli trochu šikovnější, snadno mohou vystupovat jako strážci poctivosti, slušnosti, i demokratičnosti či národních zájmů /paralela národní zájmy u ODS a KSČM se nabízí sama/. A tady je na místě trochu hlubší zamyšlení nad úlohou KSČM v politickém systému. Starostí těch dole je, aby jim ti nahoře nesrali na hlavu. Postavení nahoře k tomu přímo svádí. A proto pokud mohu KSČM použít jako rákosku na vystrčenou nahou prdel těch nahoře, použiju ji bez váhání. Z tohoto důvodu je existenci KSČM v našem politickém systému velice užitečná. Blbější část těch dole si to neuvědomuje. Zato si to velice dobře uvědomují ti nahoře. Proto neustálé pokusy existenci KSČM zpochybnit či ji aspoň vyřadit z vlivu na společenské dění. Prohlášení ministra Lišky do toho přesně zapadá.