Prosinec 2008

Ludmila Brožová-Polednová

31. prosince 2008 v 11:39 | Ivo Adler
Tak jdeme do finále s kauzou Ludmila Brožová-Polednová. Celý její případ je ukázkou politicky motivované spravedlnosti. Nejdříve se sama aktivně podílela na případu politicky motivované spravedlnosti v procesu s Miladou Horákovou, i když její role je záměrně zveličovaná, nyní je sama obětí takového procesu. Milada Horáková se ke své protisocialistické činnosti přiznala, i když trest byl nesmyslně krutý, tři roky vězení by stačilo. Před volbami si vládnoucí klika potřebovala účelově plivnout po komunistech a obžaloba Brožové-Polednové se skvěle hodila. Pak se to ale nějak vymklo z rukou. Soudce, ve snaze se zavděčit, odsoudil Brožovou-Polednovou na šest let. Potud v pořádku. Pak se ale ukázalo, že zdravotní stav 87leté paní Brožové je tak špatný, že její zavření rovná se výrobě komunistického mučedníka a tím pádem se celá kauza stává poněkud kontraproduktivní /jak hezky říkával pan Havel/. Proto paní Vesecká, hlavní státní žalobkyně, vyskočila jako čertík ze škatulky a ruče požádala prezidenta o milost pro paní Brožovou. Pan prezident ovšem odmítl hrát roli antikomunistického tajtrdlíka a vzkázal: co jste si upekli, to si taky snězte. A tak to nakonec zbylo na soudci, aby rozhodl, zda paní Brožová může nebo nemůže nastoupit trest. Soudce, i on potřebuje alibi, se obrátil na lékařskou kapacitu a ta řekla, za určitých okolností Brožová trest nastoupit může. Takže paní Brožovou-Polednovou do toho kriminálu nejspíš nakonec dovlečou. Naši antikomunisté se opět projevili jako moulové. Když už tak strašně potřebovali Brožovou-Polednovou odsoudit, podmíněný rozsudek by splnil svůj účel: vlk by se nažral a koza zůstala celá. Tak to dopadá, když emoce zvítězí nad rozumem.
Není to jediný případ politicky účelové spravedlnosti. Před parlamentními volbami Kateřina Jaques v pečlivě připravené provokaci proti policii udělala ze sebe zelenou chudinku, mlácenou surovým policajtem. Nějaké body to Zeleným přineslo. A protože sociální demokraté chtěli Zeleným dokázat (co kdyby byli jazýčkem na váze), jak jsou vstřícní, surový policajt byl obratem vyhozen od policie. Zelení nakonec tím jazýčkem na váze byli, ale díky antikomunismu Bursíka a spol. byla sociálním demokratům jejich vstřícnost hovno platná. Věc má ovšem dohru. Policajt to dal k soudu a ten uznal, že jeho postup byl v souladu se zákonem a vyhození bylo neoprávněné. Teď se bude soudit o náhradu finanční újmy. Z čehož plyne mravní naučení: jakmile se spravedlnost zapřáhne do káry politické účelovosti, vždy to má špatné následky. Ať se jedná o Horákovou, Brožovou nebo policistu - Čermák se tuším jmenoval.
A ještě jednu dohru má případ Brožová, tentokrát pikantní. Určitá část našich antikomunistů - ve svém článku Tři proudy současného antikomunismu /30.10.08/ jsem je tuším nazval zhrzení intelektuálové - nemůže Klausovi zapomenout jeho prohřešek. A tak ústy paní Holubové (namátkou tam ještě patří Hrzánová, Kocáb atd; v čele pelotonu ovšem šlape Václav Havel) obvinila Václava Klause z homosexuality. Taškařice vskutku silvestrovská.


Lucie Borhyová

30. prosince 2008 v 10:00 | Ivo Adler
Tak Lucie Borhyová nám před Vánoci povila syna Lucaska. Šťastnou maminku už propustili z porodnice, ovšem drobný zádrhel se vyskytl: Lucasek přišel o nějaký ten den na svět dřív. Mělo to ten následek, že se u něho rozvinula dětská žloutenka, která v takovýchto případech bývá pravidlem. Proto byl pobyt v nemocnici delší, než Lucie původně plánovala. Nedonošení, skutečně ale jen drobné, souvisí se stoupajícím věkem prvorodiček. A že roste věk prvorodiček i míra nedonošenosti je statisticky nezpochybnitelným faktem. Snad to nebude mít zásadní vliv na biologickou kvalitu populace, i když i biologická kvalita populace se snižuje. Už jsem o tom psal v článku Alergie /31.10.07/, a to je jen jedna stránka oslabování této biologické kvality. Nabízí se otázka, zda nebylo pro zdraví populace lepší, když na to mladí z nedostatku jiné zábavy vlítli jako za totality hned po dvacítce. Dnes je rejstřík zábav mnohem pestřejší a sex /s předpokládaným otěhotněním/ je jen jednou z možností. Má to ovšem za následek odkládání reprodukce s dopadem na zdraví populace. Ono vždycky je třeba nahlížet na nějaký jev ze všech stran a ne jen z té, která se mi líbí.
Další kapitolou je tatínek. Je to nějaký Řek, údajně bohatý. Soužití, dá-li se o něm v tomto případě mluvit, na psí knížku. Řek se nijak nechystá odstěhovat se do Česka, Lucie se zase třese, až vrátí na televizní obrazovku, pochopitelně televize Nova. Mateřská dovolená prý bude jen v míře nezbytně nutné. Před malým Lucaskem se tak otevírá perspektiva, že každý rodič bude žít v jiné zemi. I když, abychom Řekovi nekřivdili, po narození Lucaska přijel a jsou všichni u Lucčiných rodičů. Lucčiny rodiče jsou dobře situovaní a v Řecku mimo turistickou sezonu není do čeho píchnout. A právě v turistice Řek podniká. Není třeba pochybovat o tom, že tento způsob konzumace partnerského vztahu bude mít negativní vliv na jeho délku.
Lucka tak může velice záhy rozšířit okruh showgirls, které se samy starají o své nemanželské děti. V těchto dnech se Dara Rolnic rozešla se svým přítelem Homolou, se kterým má devítiměsíční holčičku. Viděl jsem rozhovor s Alenou Šeredovou, přítelkyní italského brankáře Buffona, opět nemanželské dítě, kterak si zařizuje nějaký krámek s hadry v Praze. Nemohl jsem přehlédnout, jak má ta kráska neuvěřitelně smutné oči. Svatba, jak sama řekla, se /zatím/ neplánuje. Ovšem, že jejich vztah přeroste v harmonické manželství, bych si nevsadil ani vindru. Trochu smutné konce našich celebrit. A Lucka je kandidátkou těchto konců. Zatím je příliš blbá, aby jí to došlo.

Nemocenská

27. prosince 2008 v 22:15 | Ivo Adler
Od Nového roku máme nový zákon o nemocenském pojištění. První tři dny budou zadarmo, dalších jedenáct dní bude platit zaměstnavatel. Někde už napsal, teď to bohužel nemohu doložit, že nejlepším opatřením proti zneužívání nemocenské bude vyplácení začátku nemocenské zaměstnavatelem. Nemocenská přestane být pro řadu podnikatelů sociálním opatřením, po kterém se sahalo, když nebyla práce a nebylo žádoucí lidi vyhazovat z práce. Stoupne tím pravděpodobně počet pracovních vztahů, uzavíraných na dobu určitou, zejména u sezónních prací. Zaměstnavatelé si začnou více vážit zdravých pracovníků - až dosud se jich náklady nemocenské netýkaly. Na druhé straně zaměstnanci se přestanou lehkomyslně uchylovat do nemoci, když si potřebujou odfrknout nebo něco udělat či zařídit. Už dávno jsem po této úpravě volal a vývoj mi dal za pravdu.
Ještě jedna věc zůstává neošetřena, a to je zneužívání nemocenské nezaměstnanými. Při ztrátě zaměstnání lidé příliš často padají do nemoci v ochranné lhůtě. Sám znám ze svého okolí několik takových příkladů. Že na takové "nemocné" jdou miliony, je nabíledni. Jeden krok už byl učiněn - ochranná lhůta byla zkrácena. Stále to ale nestačí. Nalezení optimálního řešení je ale obtížné - co když jsou lidé skutečně nemocní? Jedno řešení bych ale nabídl: nezaměstnaný bude dostávat podporu v nezaměstnanosti, ale její čerpání se nebude započítávat do limitu pro její čerpání. Nezaměstnaní by tak přestali být motivováni k setrvávání ve stavu nemoci. A zas by se něco ušetřilo na vyplácené nemocenské. Ministr Julínek by mohl být spokojen.
Zajímavý je vývoj ve vybírání poplatků ve zdravotních zařízeních a lékárnách. S heslem zrušení těchto poplatků sociální demokracie vyhrála krajské a senátní volby. A protože je vyhrála všude, tak je musí zrušit. Jenže poplatky jsou stanovené zákonem a tak hrozí, že po Novém roce zavládne ve vybírání poplatků pěkný bordel. A tak Paroubek podřizuje zrušení poplatků doslova všechno - radar, Lisabonskou smlouvu, vyslání dalších vojáků do Afganistánu atd. Přitom poplatky svoji roli splnily, je jenom otázka, zda měly být tak tvrdé. Místo nadávek na levici na předvolebních shromážděních měla ODS přijít před volbami s návrhem na jejich zmírnění a snad ho i realizovat na půdě parlamentu. Levice by těžko hlasovala proti. Takhle hrozí, že vcelku správné opatření padne za oběť na oltář politického boje. Topolánkova vláda a jmenovitě ministr Julínek opět prokázali svoji politickou neprozíravost.

Burani

25. prosince 2008 v 22:54 | Ivo Adler
Jeden můj příbuzný je spisovatel, byť jen regionální. pozval nás na křest své knihy i následný skromný raut v jeho domku. Raut byla jen studená kuchyně, dopředu připravená. Chlebíčky, přinesené na stůl, ponechali hostitelé - příbuzný a jeho přítelkyně, zabalené v potravinářské folii, takže nebylo zřejmé, zda jsou ke konzumaci nebo jenom na koukání. Bylo mi trapně za něj a tak jsem se jal folii odstraňovat. Každý dobrý skutek je po zásluze potrestán a stalo se tak i mně: převrhl jsem sklenku s vínem. Při dalším rautu jsem se už do odstraňování folie nehnal. Přenechal jsem to hostiteli a samozřejmě převrhl skleničku s vínem. Na odstraňování společenských prohřešků svého příbuzného soustavně pracuji: už jsem ho odnaučil sedat si na radiátory ústředního topení, šlapat mi na zahradě po hadici na kropení a pít na návštěvě z lahve. Když jsme mu nabídli pivo, bodře prohlásil - já budu pít z flašky. Udělal to jednou, láhev nedopita. Když se k tomu hotovil po druhé, řekl jsem mu: klidně pij z flašky, pokud ji dopiješ. Ale jestli tam chceš jen naslintat, bude líp, když si vezmeš skleničku. Od té doby si na to dává pozor.
Vůbec pití z flašky na návštěvě je obecně rozšířený zlozvyk buranů, mezi které musím zařadit i mého příbuzného. Známý elektrikář nám prováděl úpravy na elektroinstalaci ve sklepě. Moje žena nabízela oběd, svačinu, kávu - vše odmítnuto. Elektrikář, když viděl, že mám ve sklepě zásoby nápojů, jen skromně prohlásil: já se tady napiju minerálky. Nabídl jsem - já vám přinesu skleničku. V domnění, že snad páchá dobrý skutek, bodře prohlásil: já se napiju z flašky. Jeden a půl litrová láhev samozřejmě zůstala nedopita. Elektrikář je udělající, pracovitý chlap; známe se s ním už dlouho, tady se ale u mně zapsal jako buran. Velice častým prohřeškem je podávání či konzumace chlebíčků bez talířku a ubrousků. Ponechám stranou, že konzumentovi něco upadne na šaty, což je typické právě pro mého příbuzného, ale občas se najde něco i na podlaze. Byli jsme pozváni na oslavu narozenin kamarádky manželky, podávali se, jak jinak, chlebíčky. Talířky byly, ale až když jsem si demonstrativně začal olizovat prsty, hostitelku napadlo, že by mohla přinést ubrousky. Proto svým dětem neustále vtloukám do hlavy - sebenákladnější jídlo je na hovno, pokud u toho chybí takovéhle zdánlivé maličkosti.
Předchozí výčet jsou pouze maličkosti ve srovnání s těžšími případy buranství, jako je zdravé schrupnutí si na návštěvě po vydatném obědě, opět typické pro mého příbuzného. I mým synům, kteří už mají vlastní domácnost, musím připomínat, že i naše domácnost je pro ně cizí, i když velmi blízká, a že do cizí domácnosti se nechodím vyspat. Schrupnutí si na návštěvě je pro mě projevem bezohlednosti - mně to udělá dobře, ale co mají dělat hostitelé? Rozestlat postele a rozdat všem deky? Podobné je to se sledováním televize na návštěvě. Když chci mermomocí sledovat svůj oblíbený pořad, seberu se a jdu domů, ale rozhodně ho nevnucuju svým hostitelům. Ostatně žádný televizní pořad za to nestojí a navíc ho můžu sledovat ze záznamu. Řadu lidí tohle vůbec nenapadne, ale u častějších návštěv už slavím určité úspěchy.

Jaroslav Foglar

22. prosince 2008 v 13:42 | Ivo Adler
Zaregistroval jsem jedno kulturní výročí. Uplynulo tuším 70 let od vydání prvního sešitu Rychlých šípů od Jaroslava Foglara. A jako už několikrát, i v tomto případě je osobnost Jaroslava Foglara politicky zneužívána k útokům proti komunistickému režimu jako jeho oběť. Nevím, jak se provinil komunistický režim na Jaroslavu Foglarovi; prakticky nepřetržitě mohl vést svůj skautský oddíl i v totalitě, ale o to teď nejde. Kdo psa chce bít, hůl si najde. Pravda je však poněkud jiná. Spíše než obětí komunistického režimu byl Jaroslav Foglar obětí své sobecké matky. Ta po smrti manžela a odchodu Jaroslavova bratra z domu k sobě připoutala Jaroslava, aby nezůstala sama. Aktivně bránila jeho navazování vztahů se ženami, až jeho samota budila podezření z homosexuality, čemuž by ostatně napovídaly i některé jeho texty. A Jaroslav Foglar byl slaboch, který se nedokázal tlaku své sobecké matky vzepřít.
Podobný případ není nikterak ojedinělý, byl zpracován i dramaticky v podobě hry irského autora (jméno jsem opět zapomněl) Kráska z Lehnane. Tam je to pro změnu už dospělá dcera, která se nedokáže vzepřít své matce, ničící její citové vztahy. Situace se vyhrotí natolik, že dcera utluče matku pohrabáčem. Taky řešení. Netvrdím, že Jaroslav Foglar měl utlouct svoji matku pohrabáčem, ale vymanit se ze závislosti na ní měl. Pohrdám oběma stranami: jak těmi, kteří se nedokáží vymanit z vlivu rodičů a jít si svou vlastní cestou, tak sobeckých rodičů, především matek, které zneužívají citových vazeb a brání dětem ve vlastním životě. I když chápu, že pro starší osamělou ženu je nalezení nového životního partnera těžké, ne-li nemožné. Od určitého věku se muži jaksi nedostávají. Oč jednodušší je k sobě připoutat citově závislé, byť dospělé dítě. Z čehož plyne mravní naučení: milé dámy, neváhejte. Pokud chcete najít životního partnera, do 40 je nejvyšší čas. Po čtyřicítce si už můžete tak akorát vydržovat nějakého zajíčka. I přes obtíže nalezení partnera ve vyšším věku to přesto stojí za pokus a pokud to nejde, tak musím umět přijmout a unést samotu. Těch mužů skutečně tolik není.
O politickém zneužívání osobnosti Jaroslava Foglara svědčí ještě jedna okolnost. Vyzdvihuje se jeho dílo, ale autorka Káji Maříka a dalších knih pro děti, pomocná farská kuchařka, jméno opět bohužel vypadlo, psala své knihy pod pseudonymem, se nevzpomíná, ač je myslím Foglarovi literárně rovnocenná. Notorická alkoholička se totiž nedá srovnávat s vedoucím skautského oddílu. Tak aspoň touto cestou jí věnuji tichou vzpomínku. Světlá památka Jaroslava Foglara jako vzoru pro mládež tím neutrpí, i když to byl slaboch.

Paraziti

17. prosince 2008 v 19:58 | Ivo Adler
Tak Helena Třeštíková převzala výroční cenu Evropské filmové akademie za časosběrný dokument "René". Pro méně informované čtenáře: René je parazit, feťák, jehož životní osudy Helena Třeštíková mapovala několik let. Nutno říci, bez jakéhokoliv pozitivního vývoje. Parazit zůstal parazitem. Shodou okolností jsme se v těchto dnech dověděli, že snad bude otevřen detenční ústav - zařízení pro nenapravitelné kriminálníky, kteří v tomto ústavu stráví zbytek života. Jestliže první informace na problém upozorňuje, ta druhá ho snad řeší. Kapacita prvního detenčního ústavu ovšem bude nedostačující, budou se muset vybudovat další.
Už jednou jsem upozornil na nutnost řešit problém sociálně patologických živlů. Detenční ústavy řeší jen část problému - problém kriminálníků, odsouzených za "hrdelní zločiny", kterým vypršel trest, ale evidentně nejsou schopni se zařadit do normální společnosti. Řešení v podobě detenčního ústavu, jakkoliv postihující jen část této populace, je přece jen krokem vpřed. Jinak tito lidé v nekonečném koloběhu páchali trestnou činnost, často se závažnými důsledky, policie je stejně nekonečně stíhala, soudy soudily a věznice věznily na úkor nás všech. Co ale s parazity typu Reného? Budeme je také v neustálém koloběhu stíhat, léčit a dávat jim příležitosti, kterých odmítají využít? I tady to směřuje k nějakému druhu omezení jejich svobody, jinak parazitování těchto lidí na slušných lidech nepřestane. Nakonec i ten René režisérku, která se s ním sblížila, vykradl. A asi nejen mně se zajídá být hostitelem těchto parazitů. Naší demokracii je osmnáct let, to je věk dospělosti. A většinová společnost si snad uvědomí, že svoboda nemůže být svobodou zlodějů a feťáků, i když to tak v dětských časech demokracie vypadalo.

A co paní Havránková

15. prosince 2008 v 18:40 | Ivo Adler
Tak D 11 z Prahy do Hradce Králové pokročila o další 3 km. Do Hradce Králové zbývá ještě 11 km. Aby se mohlo dostavět zbývajících 11 km, musí se vykoupit pozemky od statkářky paní Havránkové. A ta je nechce dát. Ministr Gandalovič jí prý nabídl asi za 25 ha 250 ha. Kde je vezme, ví Bůh. Nejspíš to bude církevní půda, kterou církvi krvavě zaplatíme. Ale ani tak není jisté, že paní Havránková bude s výměnou souhlasit. Stát ovšem už dávno mohl paní Havránkovou vyvlastnit za tržní cenu + bonus, ale tomu se ODS brání jako čert kříži. Havránkovou totiž už jednou vyvlastnili komunisti a soukromé vlastnictví je svaté. Nejsme jako oni, že? To radši tu dálnici nedostavíme. Toto je případ nejznámější, ale zdaleka ne jediný. Stavbám silnic a jiných společensky potřebných staveb brání vlastníci, kteří z nejrůznějších důvodů odmítají prodat. Buď spekulují a zkouší, kolik lze ze státu vyrazit, nebo mají jiné důvody. I proto je u nás stavba 1 km dálnice dražší než v sousedních zemích. Věřím, že paní Havránková má jiné důvody, ale i tak je třeba ten případ řešit. Ideologické zabejčení současných mocipánů asi není tím nejlepším řešením. Chytají sami sebe do ideologické pasti, jako se chytili komunisté.


Slušnost

13. prosince 2008 v 16:12 | Ivo Adler
V předešlém článku jsem Mirka Topolánka obvinil z hulvátství. Nepřipomínám to proto, abych se omluvil, ale abych upozornil, že to zřejmě není ojedinělá záležitost, ale obecnější jev. I tiskem prošlo, jak v jednom krajském městě, kde je pochopitelně odéesácká radnice, "opomněli" na rozsvícení vánočního stromu pozvat hejtmana, ač ho jindy radnice vždycky zvala. To byl ovšem hejtman za ODS, dnes je to hejtman za ČSSD. A to v kraji vládne velká koalice ČSSD - ODS! Proč by taky pravicová elita mezi sebe zvala levicovou chátru. Pravice s levicí mluví, jenom když jí potřebuje k výkonu moci. Sociologové říkají, že vkus se dostavuje až ve druhé generaci majetných, slušnost však již v první generaci těch chudších. Z toho plyne tristní poučení - majetni se zřejmě slušnosti nenaučí nikdy a chudším zřejmě nezbývá, než majetným zásady slušnosti občas důrazně připomenout. Ještě jeden příklad ze života: byl jsem na předvánočním koncertu, moderátor večera v úvodu upozornil, že koncert se koná pod záštitou pana primátora, v závěru hlavní hvězda večera panu primátorovi zvlášť děkovala a vyvolávala ho - pan primátor nikde. Chápu, že pan primátor nemusí být na každém posvícení, ale snad se mohl zvednout nějaký jeho podržtaška a říci: pan primátor se omlouvá a všechny vás moc pozdravuje.
Tuším, že to byl Ivan Langer, který v souvislosti s porážkou ODS v krajských volbách a snad i na kongresu ODS řekl, že se ODS zavřela za dveře ministerstev a nemá kontakt s lidmi. Má pravdu. V řadě měst vydává radnice radniční noviny, které slouží jako její hlásná trouba. Podívejte se, jací jsme skvělí. S ohlasy občanů, jejich názory a připomínkami se nepočítá. PR agentury, které tyto noviny vydávají, ani neuvádí svoji adresu ani e-mail. Tady to, občánku, máš a přeber si to, jak chceš. Občan může vyjádřit svůj názor na práci radnice až při volbách a to už je v řadě případů pozdě. Na připomínky občanů se neodpovídá. Vím to z vlastní zkušenosti. Před několika dny jsem přiměl náš spolek, aby poslal radnici otevřený dopis o řešení některých problémů. Tak jsem zvědav, jak to dopadne. Nadáváme na komunisty. V řadě případů právem. Ale skládání
účtů orgány samosprávy v mezivolebním období jsme klidně mohli převzít. Takto se málem jediným způsobem komunikace mezi orgány moci a občanem stává soudní spor a to je pro občana po čertech tristní záležitost.

Před kongresem, za kongresem

8. prosince 2008 v 16:31 | Ivo Adler
Skončil kongres ODS a tak jak jsem předpověděl (Bém nebo Topolánek), Mirek Topolánek byl znovuzvolen předsedou ODS. Dokonce věc nevídaná, Topolánek provedl sebekritiku. Připustil, že byl v některých případech málo disciplinovaný. Myslím, že Mirek je zbytečně skromný. Příhodnější výraz by byl hulvátský. Lze to doložit od jeho výroku v předvolební kampani (komunisty je třeba zašlápnout do země) přes obscénní gesto v parlamentu až po verbální a snad i fyzické napadení novináře. Koneckonců nejsem v tomto hodnocení původní, zaznělo i včera ve Zprávách na ČT 1. Ale je to věrný odraz určité části členstva ODS a co si ODS zaslouží, to má.
Daleko podstatnější otázka je, co dál. Slibovaná náprava obrazu ODS u veřejnosti je jaksi rozplizlá a neváhám říci až nemožná. ODS se etablovala jako strana zlodějů, což nakonec veřejnost vystihla názvem Modré straky. Nemám vůbec nic proti úspěšným podnikatelům, ale vytvoření velkých majetků v 90. letech spočívalo především s rozkradením společného majetku a je spojeno především s ODS. Navíc tento trend trvá dál. V Ústeckém kraji byly pro padlé veličiny ODS díky velké koalici vytvořeny nová lukrativní místa. Představitel ČSSD v Ústeckém kraji to vysvětlil tím, že si to kladli jako podmínku koaliční spolupráce. Tímto způsobem ovšem obraz ODS v očích veřejnosti neopraví. To je ovšem jen prkotina proti miliardám vytunelovaným z bank. Ty nikdo nevrátí a o ty jsme okradeni všichni. Vyrovnat se s tímto handicapem může být pro ODS stejně složité jako pro KSČM vyrovnání s 50. léty.
Primátor Bém skončil v poli poražených. Za určitých okolností to však může být výhoda. Nad celou zvolenou squadrou visí Damoklův meč příštích voleb. Jestli skončí opět za ČSSD, právem si členové řeknou, že toto vedení stojí za hovno a Bém s tímto hodnocením spojený nebude. A tam už nebudou žádné ohledy na udržení vlády jako je tomu dnes. A Bém může být docela přijatelným partnerem Paroubkovi ve velké koalici, kterou ČSSD testuje v některých krajích. Jak ukazuje ústecký příklad, ne právě šťastně. Ale to se dá napravit. Takže dnešní poražený může být zítřejší vítěz.
Navíc pod sudem prachu ODS doutná ještě jedna zápalná šňůra. Je jím vznik nové politické strany. Prezident Klaus není žádný blbec a došlo mu, že ODS pokračuje ve vyjetých kolejích. A tak se demonstrativně od ODS odstřihnul. Už ji ostatně nepotřebuje. Je pravděpodobné, že vznikne nová pravicová strana - Libertas. Ta nebude zatížena zlodějskou minulostí a proto může velice úspěšně ODS když ne nahradit, tak s ní alespoň úspěšně soupeřit. Pro českou pravici by bylo výhodné, kdyby ODS, která se už stává mírně profánní, nahradilo jiné politické seskupení, které by mohlo říci: my jsme čistí jako lilie. Nakonec pokusy vytvořit další silné pravicové uskupení tu už byly, zatím neúspěšné. Nemusí ale tomu tak být na věčné časy.

Iva Janžurová

7. prosince 2008 v 9:16 | Ivo Adler
Iva Janžurová (67) již drahně let žije se Stanislavem Remundou (81), se kterým má ostatně dvě dospělé dcery - Theodoru (34) a Sabinu (36). Všechny tři dámy si ostatně spolu zahrály ve filmu Výlet. Ovšem říci dnes, že spolu žijí, je mírně řečeno nadnesené. Stanislav Remunda bydlí sám v suterénním bytě, kde mu občas uklidí uklízečka. V domě bydlí celý Remundovic klan. Jak často no navštíví jeho životní družka, se můžeme jen dohadovat. Zato ho neváhá tahat na nejrůznější společenské akce, kde se ona sice dobře baví, ale její životní druh se sotva drží na nohou. Je totiž po vážné nemoci a zdravotně ve velmi vážném stavu. Nevím samozřejmě, jak jsou právně vyřešeny majetkové vztahy, ale patrně vyřešeny jsou, protože Janžurová po několikáté odmítla Remundovu nabídku, že se vezmou. Paní Janžurová tak ze svého vědomí vytěsňuje možnost, že o svého životního partnera bude muset pečovat a ne trajdat po společenských akcích a, pokud o ni bude zájem, i hrát. Inu lidé hry (15.10.08) povinnosti neradi. Až k nám paní Herečka bude opět jímavě promlouvat, ať už z novin či televize, o morálce, rád si její povídání poslechnu nebo přečtu.
Příběh Remundy a Janžurové je modelem partnerských vztahů, kdy si starší partner vezme výrazně mladší partnerku, ale může to být i naopak, i když to nebývá tak časté. Přitom tady není věkový rozdíl tak třeskutě velký - 14 let. Co v případech, kdy je to 20 i více let. Na jedné straně žena, která si ještě chce užívat života, na druhé straně muž, který potřebuje pečovatelský servis, který spočívá nejen ve vyprázdnění bažanta; to zastane i placená pečovatelka, ale i pocit citové jistoty a neváhám říci i citového komfortu, a ten žádná pečovatelka neposkytne. Myslím, že pánové, pokud se vůbec dožijí skutečné senility, budou nepříjemně překvapeni. Trochu škodolibě jim přeju, aby se dožili vysokého věku a tu senilitu si skutečně užili. Potenciálních kandidátů takových konců je celá řada, jedním z nejžhavějších je Václav Havel.

Advent

3. prosince 2008 v 15:54 | Ivo Adler
Tak nám, za patřičného mediálního humbuku, nastal advent - čas očekávání příchodu Spasitele. Rád bych věděl, kdy přesně a kam přijde, přijede či přiletí. Když nic jiného, snad bych se s ním mohl alespoň barevně vyfotit. Obávám se však, že stejně jako loni i všechny roky předtím, Spasitel nepřijde. Symbolicky, alespoň někteří, oslavíme údajné narozeniny
Ježíše Nazaretského, údajného zakladatele křesťanství. Říkám údajného, protože Ježíš Nazaretský, pokud vůbec existoval, byl Žid jako poleno, kterému šlo pouze o nápravu židovského náboženství a vlastní mocenské ambice. Z jeho úsilí udělal po jeho smrti křesťanství až Pavel z Tarsu, "třináctý" apoštol. Bez Pavla z Tarsu by Ježíšovo učení bylo základem nějaké židovské sekty, která by patrně zanikla. Pročež uklidněme se, drazí věřící, s velkou pravděpodobností, hraničí téměř s jistotou, Spasitel se, stejně jako konec světa, nedostaví. Z adventu se, podobně jako periodické výprodeje, se kterými ostatně souvisí, stává sezónní záležitost. Patří to zkrátka k zimnímu koloritu evropské civilizace. Na spasení lidstva, pokud se o něm dá vůbec mluvit, nezbývá nic jiného než slabé lidské ruce a omezené lidské poznání. Spasitelé se nekonají.
Trochu jiná otázka je duchovní život člověka, téma, které dneska děsně frčí. Duchovní život člověka je výsledkem jeho kulturního vývoje. Zvířátko, s největší pravděpodobností, žádný duchovní život nemá, i když to není tak jisté. Rozhodně ho nemá na takové úrovni jako člověk. Soustava představ, vztahů a norem, která se vývojem utvářela, tvoří vlastní duchovní svět člověka. A tak, jak se rozvíjela, tak se i osamostatňovala na individuální lidské existenci - stávala se "Bohem". Bůh tedy není nic jiného, než obrázek z naší vnitřní promítačky, který si pouštíme na nebíčko. Ovšem na to nebíčko si můžu pouštět jen to, co ve mně samotném existuje. Aby to nebylo tak jednoduché, představa Boha našla svůj výraz i v instituci - církvi. Jedincům, kteří se flákají a nepouští si ten obrázek dostatečně často a intenzivně, pouští ten obrázek sama s nařízením - tohle je Bůh, hajzlíku, tomu se budeš klanět a budeš ho poslouchat. A k vynucování tohoto nařízení neváhala využívat světské moci. Světská moc jí až do středověku včetně tento mocenský servis ochotně poskytovala. Náboženství bylo výhodné i pro ni, zejména tím, že řešení některých problémů odsouvalo na život posmrtný.
Dnes nám někteří moderní velebníčkové vtloukají do hlavy - bez Boha není duchovního života. Logicky - kdo chce duchovně žít, musí věřit v Boha, a my ho máme skladem. Samozřejmě, že duchovní život je vlastní v té či oné míře každému člověku, ale spojení duchovní život = Bůh je lež. Duchovně lze žít i bez klanění se obrázkům, které mi někdo pouští na nebesa. Samozřejmě je krajně žádoucí, aby duchovní život člověka byl na co nejvyšší kulturní úrovni. Markantní je to zvláště u nejrůznějšího kulturního vetešnictví, jako je neposkvrněné početí, zmrtvýchvstání či nanebevzetí. Peklo, jako konkrétně existující místo, už bylo odbouráno. Ne náhodou je největší vliv náboženství v zemích málo či pologramotných. Vzdělaná společnost je nábožensky spíše vlažná.. Proto: duchovní život? Ano. Bůh? Děkuji, snad příště.


Bém nebo Topolánek

1. prosince 2008 v 13:22 | Ivo Adler
Bém je pro velkou koalici. Má ji s Paroubkem nacvičenou. Ne vždy to jde takhle přímo. Proto s Bendlem kryli Topolánkovi záda v jeho nekonečných pokusech o sestavení vlády. Klausovi tím pádem nezbylo nic jiného, než Topolánka znovu a znovu pověřovat sestavením vlády. Spekulovali, že ji Topolánek nedokáže sestavit a Bém si pak plácne s ČSSD. Ale Topolánek je převezl. S Dalíkovou pomocí vládu dal dohromady. Topolánkova vláda je však pro ODS smrtící. Výsledky voleb to dokazují. To Béma konečně přimělo k otevřenému vystoupení. Jenže - ODS má strach z výměny premiéra. Nová vláda by nemusela dostat většinu. Proto Bém nejdříve navrhoval, že bude jen předsedou ODS a ne předsedou vlády. ODS si právem řekla - to je blbost. Proto Bém otočil, ale volební aritmetika je neúprosná. Při stávajícím poměru sil jsou jakékoliv experimenty krajně nebezpečné a ODS chce vládu udržet do voleb. Proto Topolánek bude znovuzvolen. Ne pro své kvality, ale nic jiného nezbývá.