Listopad 2008

Profesionalita

26. listopadu 2008 v 10:11 | Ivo Adler
Tak jsem s naším spolkem navštívil Národní muzeum, především výstavu Republika. Ujal se nás jeden moc hodný pán, nebudu ho jmenovat, nechci mu ublížit, který hned v úvodu předeslal, že vlastně provádí partyzánskou osvětu, protože něco takového vlastně muzeum nepředpokládá. Zhruba hodinu nám vykládal o historii muzea /už se mi chtělo čůrat/, což mu nemohu vyčítat, výklad byl velmi zajímavý, ale ve výkladu byla taková míra jeho osobních zážitků ještě z období hluboké totality, že mě to začalo nudit /a potřeboval jsem si dojít na ten záchod/. Zážitky si dovoluji mít vlastní. Neomalenost lektora spočívala v tom, že automaticky předpokládal, že se s jeho názory musíme ztotožnit. Kvůli míře zážitků v jeho vyprávění byl v neustálém časovém tlaku a výklad stále nastavoval. Samozřejmě to byly zážitky antikomunistické, jiné by si žádný zaměstnanec nedovolil. Ale i tak byl jeho výkon neprofesionální. Podávám-li výklad o něčem, tak musím svoji osobnost od předmětu výkladu odfiltrovat a musím skutečně mluvit o tom, o čem mám mluvit. Chci-li prezentovat svoje názory, musím tak činit způsobem tomu adekvátním: napsat knihu /a vydat ji vlastním nákladem/, napsat článek a publikovat ho v novinách /pokud mi ho otisknou/, otevřít si webové stránky nebo se vykecat v hospodě. Tam se i za totáče mohlo říct prakticky cokoliv. Ovšem prezentovat svoje názory v pracovní době a z pracovní pozice je stejná zlodějna, jako rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Tehdy se kradl čas a materiál (viz seriál My všichni školou povinní/, dnes snad už jen čas. Ale čas v práci patří mému zaměstnavateli, to platí pořád stejně, jak v socialismu, tak v kapitalismu.
Není náhodou, že tyto manýry přetrvávají ve státním vlastnictví - ve státním muzeu, na státních hradech a zámcích, ve státní televizi. Ještě si dobře pamatuji na profesionální výkon průvodců v muzeu tabáku firmy Filip Morris a následně v jejím sídle v klášteře v Sedlci u Kutné Hory. Mladí lidé, jako ze škatulky, informovali - firma dělá to, firma dělá ono, žádné co oni si myslí. Oblečení našeho průvodce v muzeu, který se vzhledem blížil spíše k bezdomovci ponechám stranou, nejsem úzkoprsý Podobně na zámku v Dobříši, který patřil Svazu spisovatelů, dnes opět rodině Colorado-Mansfeld. Průvodkyně etapu vlastnictví státu odbyla jedinou konstatační větou. Zase žádné já si myslím to či ono. Nejmarkantnější je to v České televizi /veřejné služby/. Ač se na ni téměř nedívám, tím méně na nějaké přiblblé soutěže, tentokrát jsem čirou náhodou přepnul na StarDance zrovna ve chvíli, kdy tam Marek Eben měl nějakou průhlednou narážku na pohyb doleva. U pana Ebena to není jediný úlet. Vyskytují se s větší či menší pravidelností. Napsal jsem o tom řediteli ČT dopis. Odpověděl mi nějaká pracovnice, typické úřednické, jak říká pan Havel, ptydepe. Já o voze, ona o koze. Funguje to i za kapitalismu. Aby si zaměstnanci mohli dělat z televize svou hlásnou troubu se dokonce i stávkovalo. Náprava není příliš patrná.

Samosprávný socialismus II

22. listopadu 2008 v 16:10 | Ivo Adler
Opět se vrátím k tématice samosprávného socialismu. Trochu jsem ji odložil k ledu, byly volby a nezdála se mi tak aktuální. Navíc mám nejasné tušení, že mě se samosprávný socialismus už týkat nebude a chci-li něco udělat pro svoji budoucnost, tak nejvíc udělám vycházkou do přírody. Proto se do nějakého teoretizování nijak nehrnu. Pravdu má můj komentátor Tony - o šukání se píše daleko lépe. Ale mám nepříjemný zvyk: plním, co jsem slíbil. A že se vrátím k tématu samosprávného socialismu, to jsem slíbil.
Myšlenka samosprávného socialismu tak, jak jsem se s ní seznámil na příslušných stránkách pana Hellera je dobře vymyšlená a logicky konzistentní. To ovšem byl zkrachovalý socialismus taky. V čem jsou její silné stránky? Především je /téměř/ nezávislá na politické moci. To je velký názorový posun. Lenin, pokud mě paměť neklame, trval na politické moci jako předpokladu budování socialismu. Španělské družstevní hnutí (Mondragón) funguje, prý úspěšně, nezávisle na tom, jaká politická strana je právě u moci. A podobně by tomu bylo i v dalších zemích. Druhou silnou stránkou je pluralita vlastnictví, ovšem s dominancí vlastnictví družstevního. Tím jsem myslím silné stránky vyčerpal a mohu se pustit do slabin.
Úspěšnost družstevních podniků v (západní) Evropě a možná i v severní Americe mohou, neříkám že musí, vyplývat z celkového ekonomického klimatu těchto oblastí. Jsou to oblasti, kde se v důsledku historického vývoje vytvořilo příznivé ekonomické, či spíše podnikatelské klima (viz můj článek Civilizace 2.7.2007). Je to tam prostě jak na tropickém vulkanickém ostrově - co zarazíš do země, to vyroste. Skutečnou prověrkou životaschopnosti jsou ovšem drsné klimatické podmínky. Mám dojem, že klima v těchto zemích se stává drsnější a teprve čas ukáže, jak jsou tyto formy životaschopné. Neznám také rozsah státní pomoci tomuto sektoru, byť třeba jen proklamativní, ale ve Francii, alespoň za socialistické vlády, je patrná. Další výhradu mám k určité "vzletnosti" celé konstrukce, pro marxismus ostatně typické. Jedna ukázka pro ilustraci: přenecháme dřinu strojům. Přesně tohle slibuje, pravda s drobnými obměnami, celý projekt samosprávného socialismu. Od vzniku marxismu technika nebývale pokročila, přesto je stále dost práce, kterou lidé dělají proto, že ji dělat musí. Krásné řeči, že jednou tomu tak nebude, mě nějak neberou. Obávám se, že stále budou práce, které lidé budou dělat pod tlakem ekonomické nutnosti a jejich zařazení do kognitárního ? proletariátu je iluzí. Vůbec celý pojem kognitárního proletariátu je značně mlhavý. Ve svém článku Politika (7.9.08) píšu, že pokud snad existuje společenská síla, schopná integrovat zájmy ostatních vrstev, zdráhám se napsat tříd, pak mi vychází střední třída. Nevrací se pod názvem "kognitární proletariát" , věrnost marxismu musíme zachovat, že, na scénu právě střední třída? To by vlastně moji myšlenku potvrzovalo.
Problematické se mi jeví podílové vlastnictví. Proč právě /nadekretované/ vlastnictví podniku, ve kterém pracuji, když podíl v jiném podniku by byl daleko výnosnější? Předpokládám, že podíl v mém podniku si budu muset koupit a zcela logicky tedy očekávám jeho zhodnocení. Vlastnictví zakonzervované v "mém" podniku brání mobilizaci zdrojů, je těžkopádné a nutně (dříve či později) neefektivní. V zájmu rozvoje výrobních sil je naopak potřeba pružná alokace zdrojů a tomu podílové vlastnictví brání.
Snad bych měl naznačit, jak z toho ven. Myslím, že sázka na družstevní vlastnictví není dobrou věcí. Pomlčím o tom, že diskriminuje pracovníky ve státní správě, sociální sféře, školství apod. Vrátil bych se k mnohasektorové ekonomice, ovšem dovedené na úroveň vlastnictví podniku - tedy konkrétní podnik bude vlastnit více druhů vlastníků: soukromý investor, třeba v podobě investičního fondu, stát, zaměstnanci, třeba zastoupení odbory. Tato cesta je plně reálná, ba dokonce k ní dochází - viz třeba opatření na překonání finanční krize, kde stát vstupuje do bank. Že tím dostává kopanec tvrzení, že stát musí být špatným vlastníkem, netřeba zdůrazňovat. Jde jen o to, dostat tyto procesy pod kontrolu veřejnosti. A tudy myslím vede cesta.
Na jednu eventualitu bych nerad zapomněl, i když zatím vypadá hodně teoreticky. Zeměkoule se stává stále zabydlenější. Už to není ta širá savana, na které se volně potulují stáda zvěře. Stále více je to rezervace, kde je pohyb regulován a usměrňován, zvířat jsou plánovitě připařována. Ano, mluvím o možnostech a potřebách regulace. Trh už není tím, co býval. Prezident Sarkomy mluví o potřebě regulace, prezident Klaus jí odmítá. Diskusi o míře regulace se nevyhneme. Vím, že to se samosprávným socialismem bezprostředně nesouvisí, ale tato výzva stojí i před ním.

Sexuální osvěta

18. listopadu 2008 v 10:41 | Ivo Adler
Tak hranice pro zahájení sexuálního života se nám zákonně snížila z 15 na 14 let. Někdo souhlasí, jiný odporuje. Spolu se sexuologem Radimem Uzlem (jsem vlastně taky takový sexuolog-amatér) říkám: věk nerozhoduje. Nástup, průběh a dohasínání sexuality vykazují značné individuální rozdíly. Někdo si ve 14 hraje s autíčky či s panenkami, někdo chce prozkoumávat genitálie opačného pohlaví. Ať už je hranicí 14 nebo 15 let, byla by vrcholem pitomosti představa, že toto datum mají puberťáci zatržené v kalendáři, do té doby nic a po dosažení povolené hranice na to vlítnou a pěkně natvrdo. Je to stejné jako s alkoholem. Tam je hranice 18 let. Do 18 ani kapku a při osmnáctých narozeninách vožrat do němoty. Shoduji se s Radimem Uzlem v tom, že je důležitá osvěta, ba neváhám říci přímo příprava. A tady jsme u jádra věci - co lze za osvětu považovat.
V našem Vzdělávacím a zkrášlovací spolku mám taky na starosti osvětu, tentokrát počítačovou. Zastávám totiž názor, že neovládání počítače a nepřipojení k internetu se stále více stává znakem sociální vyloučenosti a tomu je třeba u našich členů čelit. Tak jsem si to vzal na starost. A protože jako všechny spolky i náš má hluboko do kapsy, hledal jsem možnost nejlacinější. Jednu kapacitu, a to zadarmo jsem našel, ovšem jednalo se jen o dva počítače, z toho jen jeden měl připojení na internet. Spolu s příslušnou lektorkou jsme se shodli na tom, že vyučování práce na počítači bez možnosti na něm pracovat je bohapustá kravina. Je to stejné jako vyučování plavání bez vody či řízení vozidla bez vozidla. Bystrý čtenář už jistě uhodl, kam mířím: je možná sexuální osvěta bez sexu?
Jistě, je dobré si něco přečíst či vyslechnout nějakou přednášku, pustit si nějaké video, ale praktická zkušenost je praktická zkušenost. I tohle jsem měl na mysli, když jsem psal svůj seriál Dětská sexualita na tomto blogu. Ve skandinávských zemích, které jsou tradičně dál než bigotní zbytek Evropy, se již dívenky na 1. stupni základní školy učí nasazovat prezervativ na umělohmotnou maketu čuráku, pochopitelně ve stavu ztopoření. Je to samozřejmě krok vpřed, ale plnohodnotná zkušenost to ještě není. Dobře situované rodiny z Turecka či Řecka (ten jih je přece jen bigotnější) dopřávají svým dospělým synům české modelky jako sexuální trenažér před vstupem do manželství. Mohl bych samozřejmě uvádět příklady, ale nechci nikoho urazit. Nakonec i při řízení vozidla je dnes využíván trenažér. Praktické zkušenosti jsou potřebné a nenahraditelné, kdo není pokrytec či blb, tak si to připouští. Nakonec tato potřeba našla svůj výraz v podobě předmanželského soužití, které je až po nějaké době legalizováno sňatkem.
Závěrem si proto dovolím nastínit svoji představu sexuální osvěty. Dítě již od ranného dětství by nemělo být izolováno od nahoty. Některé rodiny jsou natolik progresivní, že dokážou tento zážitek dítěti zprostředkovat. Nepovažuji to za ideální a hlavně ne všechny rodiny jsou takové. Není nad nahotu v kolektivu vrstevníků. Rozhodně bych svému dítěti zaplatil pobyt v letním pionýrském nudistickém táboře, pochopitelně heterosexuálním. Ale i oficiální školská soustava může udělat mnohé: výuka plavání, pobyty v saunách, tady všude se může dítě učit, že nahota není "hřích". U přírodních národů, které studuji, jak mohu, nahota nikdy hříchem nebyla, dokud nám život nezkurvilo křesťanství. Ruku v ruce se seznamováním se s nahotou může jít i míra informovanosti o sexualitě. Na to může plynule podle míry fyzické a psychické vyspělosti jít rozvoj nekoitální sexuality - petting a getting, česky osahávání a vlastně fyzický kontakt vůbec. Karel Čapek ve Španělských listech píše, že Španělé to měli dobře vymyšlené - dospívající dívky měli svůj pokojíček v úrovni přízemí s velkým zamřížovaným oknem. Dívka tak byla doma a vlastně na ulici. Kdokoliv se u ní mohl zastavit, povídat si s ní, a v pozdních večerních hodinách a když mu to dívka dovolila, tak si i sáhnout. Soulož přes mříž nabyla příliš pravděpodobná. No a po této hře od základní čáry může nastoupit soulož, ovšem soulož poučená, bez rizika onemocnění či nechtěného početí. Z uvedeného je zřejmé, že věk pro "zákonnou" soulož skutečně není rozhodující, ale také je zřejmé, že nás ještě čeká moře práce, jak sexuální osvětu naplnit.

Iva Frühlingová

16. listopadu 2008 v 20:51 | Ivo Adler
Tak Ivuška nám vypadla ze StarDance III. No to je úžasné. Tak nejen my, obyčejní smrtelníci, ale i skoromodelka, ba celebrita může být pohybové dřevo. Ukazuje se zároveň, že k povolání modelka dneska stačí přejít plynule celkem asi 20 m po molu. Abych nezapomněl, ještě je k tomu třeba být přiměřeně hubená. Její pohybová nenadanost je velmi sympatická. Sám mám jen minimální motorickou paměť. Naučit se souvislou řadu pohybů je pro mně nadlidský úkol. Marně se mě pokoušela naučit klubový taneček animírka v hotelu na Djerbě, dokonce i na spartakiádu jsem se propracoval jen jednou, a že to byl nějaký drill. Zároveň se ukazuje, jak málo dneska stačí k tomu, aby mladá žena o sobě řekla, že umí tančit či dokonce ráda tančí. Pohybovat se rytmicky v bocích svede opravdu každý, partner k tomu netřeba. A jako není třeba partner na parketu, není třeba ani partner v životě.
Kamera, či spíše režisér přenosu byl tak laskavý, že nám zároveň ukázal i maminku Ivušky. Velmi ochechulózní dáma. A protože jsme více méně po svých rodičích, je velká pravděpodobnost, že k podobné ochechulóznosti se časem propracuje i Ivuška. Je přitom symptomatické, že se u těchto celebrit ukazují maminky, tatínkové jaksi chybí. Namátkou Tereza Maxová, Diana Kobzanová, Ivanka Christová atd. atd. Ne snad že by tatínkové fyzicky chyběli, ale s rodinou se nevyskytují. Tak jako sloni, medvědi, buvoli a jiní samci i oni dávají přednost životu solo (moderně single) a se samicí se spojují jen v krátkém období páření, kdy je k páření svolná. Lidské mládě ale potřebuje oba rodiče víc než třeba mládě slona. Dříve lidské mládě bylo bez ochrany otce společensky handicapované a nezřídka se nedožilo ani dospělosti. Dneska se na takto postižené mládě všichni složíme a prostřednictvím státu plníme funkci kolektivního tatínka. A tak je velká naděje, že se tento vzor chování bude i nadále ve společnosti reprodukovat. Dokonce jsem ve velkém pokušení si myslet, že celebrity pocházejí právě z takového rodinného prostředí.

Populismus

13. listopadu 2008 v 11:33 | Ivo Adler
Najde se dost lidí, zvláště mezi mladou generací, kteří si s chutí plivnou po komunistech a po sockách vůbec. Přitom studují na vysokých, popř. středních či vyšších školách, pohříchu na náklady společnosti. Komunisti či socani jsou ošklivý, s chutí si před nimi odplivnu, socialistické výdobytky však nikoliv. Ty nám buďtež zachovány na věčné časy. Odmítám-li komunismus, musím ho odmítat ve všech sociálních souvislostech. Komunisti, s péčí řádného hospodáře, dbali na to, aby to, co se na společenské náklady vyprodukovalo, bylo také v té společnosti užito. Proto odliv kvalifikované pracovní síly, nadneseně řečeno, regulovali. Dnes je situace jiná. Každý může svoji pracovní sílu prodat, kde chce. I s tím vkladem, který do ní společnost vložila. Že tím společnost o ten vklad přichází, je nabíledni. I soukromé školy, kde si student hradí náklady studia do určité míry sám, se dožadují svého podílu na společenském vkladu a také ho více méně dostávají. Někteří studenti mohou studovat jen na soukromých školách, na státních školách, které si přece jen zachovávají určitou úroveň, by neměli šanci. Vzdělání se tak v pravém slova smyslu stává zbožím.
V Listopadu, jehož výročí za pár dní slavně vzpomeneme, jsme se přihlásili k tržnímu hospodářství. V pořádku, tržní hospodářství je výkonnější než plánované. Ve svatém tržním nadšení však bychom měli být důslední. Je-li vzdělání zbožím, musím si ho kupovat, a ne ho dostávat zadarmo. Otázkou je, od kdy se vzdělání stává konkurenční výhodou. Domnívám se, že je to už od střední školy. Tedy, základní škola zadarmo, co je výš, za peníze. Příklady našich nemocnic, které zápolí s nedostatkem zdravotních sester, firem, které zápolí s nedostatkem kvalifikovaných pracovníků, jsou důkazem oprávněnosti tohoto požadavku. A samozřejmě ruku v ruce s tím jde i cena pracovní síly. Mám-li nést plně náklady na její výrobu, nutně se musí zvýšit její cena. Tím by také odpadla ekonomická atraktivnost práce v zahraničí. S chutí bych nakopal do prdele kapitány našeho průmyslu, kteří rozhlašují, že realizují svoji produkci za nižší cenu než je cena např. v Německu a proto oni také chtějí takové ceny, jako jsou v Německu. O cenách vstupů, zejména ceně pracovní síly, skromně mlčí. Nenastoupíme-li tuto cestu, čeká nás osud Bangladéše a jiných "rozvojových" zemí. Produkují kvalifikovanou pracovní sílu pro bývalou metropoli a sami se potácejí v bídě.
Jeden poznatek na ilustraci. Díval jsem se na satelitu na jeden pořad - rekonstrukce života na anglickém venkovském šlechtickém sídle na začátku 20. století. Aktéry byly normální civilní osoby - neherci, kteří o sobě něco řekli. Jedna představitelka panstva o sobě řekla: jsem typická představitelka střední třídy - nakupuji ve výprodejích a co nejvíc investuji do kvalitního vzdělání svých dětí. S naším rozežraným kapitalismem, a ještě k tomu na dluh, to nejde příliš dohromady. Z kapitalismu nás ještě čeká mnohá lekce a nebude příliš příjemná.
Na závěr bych se chtěl vypořádat s jednou tušenou námitkou. No, vždyť v západní Evropě je i vysokoškolské vzdělání zadarmo. Z toho si berme příklad. Může být. Ale západní Evropa či jiné vyspělé státy mají přece jen jiné podmínky. Jednak jim nehrozí odliv kvalifikované pracovní síly do ještě vyspělejších zemí a jednak udržováním velké části mladé populace ve školách řeší i sociální problém. Ta mládež by jinak skončila jako nezaměstnaní na nějakých sociálních dávkách. Snižuje se tím uměle nezaměstnanost a zvyšuje jejich konkurenceschopnost na trhu práce. I tak je ale tento systém dlouhodobě neudržitelný. Rostoucí zadlužení těchto zemí je toho důsledkem. Vynakládají na sociální účely víc, než si mohou dovolit. Laciný populismus našich levicových stran mi vadí. Neřeknou svým voličům otevřeně - jestli budeme takto hospodařit, přijdeme zugrunt. Nebýt ODS stranou zlodějů, snad je budu volit.


V hospodě

10. listopadu 2008 v 16:09 | Ivo Adler
Byl jsem na vlastivědném výletě s naším Vzdělávacím a zkrášlovacím spolkem. Součástí výletu byla i návštěva popraviště. Nestojím o návštěvu popravišť, vězení, kostnic, katakomb, ba ani hřbitovy mě nijak zvlášť nepřitahují. Tato místa na mě působí depresivně, nabíjí mě negativní energií a jsem pak sto přenášet jí i na ostatní. Ze stejného důvodu neholduji ani filmům plným nebezpečí, napětí, násilí a krutostí. Neprospívá to mým játrům, o slinivce břišní ani nemluvě. Filmové pohádky pro dospělé mě rovněž nelákají. Tím pádem škrtám celou filmovou tvorbu. Preferuji dokumentární tvorbu; taková TV Paprika, kde se člověk dozví, jak uvařit chutné jídlo, je moje srdeční záležitost. A tak žrádlo zvítězilo nad emocemi.
Šel jsem do hospody. Stojka před hospodou mě zaujala tím, že mají gulášovou polívku za 20 Kč. Měl jsem sice s sebou žemle se salámem, ale ty byly v autobusu a žaludek se hlásil. Řekl jsem si: teplé jídlo je teplé jídlo, navíc řídké k tomu, gulášovka mi udělá jen dobře. Navíc už jsem měl hlad. A pocit hladu je přece jenom otravný, a navíc nedůstojný člověka 21. století zhruba na 52. rovnoběžce severní šířky. O ten pocit hladu jde především. Pokud se jdu najíst do hospody, jde především o zahnání hladu, když si chci pochutnat, uvařím si a najím se doma. TV Paprika je dobrou školou. Kupovat si drahá jídla v hospodě považuji za vyhazování peněz, navíc spojené s předražováním od nenasytných hostinských. Jeden čas jsem říkal, že vyjde levněji hodit 10 Kč do hospody, když jdu kolem, než se nechat okrádat přímo v hospodě. Tak jsem vkročil do hospody, sedl do rohu ke zdi a pozoroval cvrkot.
Hospoda byla malá, pár stolů, jedna servírka. Hned vedle barového pultu byl stůl, plně obsazený, zřejmě štamgasti, protože jim servírka tykala a oni jí na oplátku sahali na prdel. Taková holka je pro kšeft pravým požehnáním. U vedlejšího stolu seděly dvě dámy, které nechtěly vařit a tak si zašly na oběd a decku červeného, no a nakonec já. Servírka byla u mě za okamžik, ptala se, co si budu přát, objednal jsem si gulášovou a hned jsem požádal o rohlík, talíř polévky byl přece jen na zaplnění žaludku málo. Ptala se, co budu pít, řekla jsem, že nic. Bez známky nevole přinesla polévku se dvěma rohlíky a mohl jsem se pustit do jídla. Po chvilce jsem přece jenom usoudil, že napít by to chtělo, kývnul jsem na servírku a objednal jsem si malé pivo. Opět přání splněno v okamžení. Vydržel jsem při tom asi hodinu, pak jsem zaplatil. K mému upřímnému překvapení mi servírka napočítala za gulášovku (20 Kč), dva rohlíky a malé pivo 32 Kč. Inu pozitivní vyladění se vyplácí. Snad to dojde (někdy) i našim blbečkům v nejvyšších politických kruzích.

Nahota

7. listopadu 2008 v 10:33 | Ivo Adler
Byl jsem na výstavě o Bulharsku. Jenom nějaké fotografie, žádné artefakty. Bylo to zaměřené hodně turisticky, leč pár fotografií na úvod se z tohoto rámce vymykalo.
Týkaly se prehistorie Bulharska, resp. thráckého období. Málokdo ví, že na území Bulharska byl nalezen největší zlatý poklad v Evropě. Součástí těchto nálezů byla i stříbrná /snad pozlacená/ mísa s motivem Herkulových činů. Herkules, polobůh zplozený bohem Diem a pozemšťankou, se poflakoval po světě a mimo jiné narazil na nějakou dívku. Protože to byl věcný chlapík, bez zbytečných průtahů jí znásilnil. Měl to ostatně v rodině, tatík Zeus byl také pěkný proutník. Naše popové a filmové hvězdy taky přefiknou, co jim přijde do cesty. Herkules si to mohl dovolit, byl to přece polobůh, obdařený navíc nadpřirozenou silou. I současní manažerští polobohové vyžadují sex od podřízených žen, dokonce do té míry, že musel být přijat zákon o sexuálním obtěžování. Inu, lidská podstata se mění opravdu jen nepatrně. Ale k ústřední dvojici.
Herkules je na ní zobrazen nahý, s penisem již ochablým, sedí na nějakém plášti, který částečně zahaluje jeho nohu. Dívka, stojící před ním, je nahá zcela. Po oděvu ani stopy. Text u fotografie výslovně upozorňuje na jeden detail - bosou nohu, na které je nějaký náramek. Prý to byl znak již pohlavně dospělé, leč ještě svobodné ženy. Dal jsem si to do souvislosti s jedním obrazem od malíře Čermáka, tuším Jiřího, který namaloval známý obraz Únos Černohorek. Unášené dívky jsou na něm také nahé. Je to z období turecké nadvlády na Balkáně v 19. století. Zpočátku jsem to považoval za projev umělecké licence. Ale nemusí tomu tak být a obraz je přesným vystižením reality. I článek jednoho z našich sexuologů, nevím jakého, uvádí, že dívky na dalmatském pobřeží chodili dost dlouho nahé, už v čase hlubokého křesťanství. Pravoslaví bylo k nahotě mnohem tolerantnější než katolicismus. Z uvedených faktů vyplývá závěr, že nahota mohla být přirozeným pracovním oděvem mladé generace, netroufám si říci, nakolik to platilo pro muže, ale i dospělé vdané ženy byly při práci když ne zcela nahé, tak nahé do pasu. Ale i jihočeští rybníkáři, když stavěli rybníky, prý pracovali nazí, aby ušetřili oblečení. Dost jsme se vzdálili od našich kořenů. Ale nezoufejme. Nahota jako pracovní oblečení se zase vrací. Ale o tom někdy příště.

Politické strany II

6. listopadu 2008 v 15:27 | Ivo Adler
Volbami se to v poslední době jen hemží a člověk se ptá, zda je to změna k lepšímu či horšímu. Skoro jsem v pokušení říci, že k lepšímu. Volbami jsou osoby i ideje testovány, jak obstojí před soudnou stolicí veřejnosti. Obrovská kravina komunistů spočívala v tom, že tento test ze své politiky vyloučili, až dospěli k neslavnému krachu. Ovšem kdyby ho připustili, nebyl by to ten socialismus, jaký jsme znali. Žádné vítězství socialismu na věčné časy, ale neustálé zpochybňování, zda je tento systém skutečně ten nejlepší. Vůbec, prozíravý politik se pozná podle toho, že neoperuje s pojmy jako nikdy a na věčné časy. Blbečkové, kterým tohle nedošlo, se teď smaží v povolebních vyjednáváních a dělají si z huby trhací kalendář.
Leč k jádru věci. Troufám si říci, že neexistuje na světě politická strana, která by ideálně odrážela stav společnosti a samozřejmě také nacházela ta "správná řešení" vždy a za všech okolností. Každá je nějak limitována ve svém poznávacím a realizačním snažení svou sociální základnou a za její zájmy nedokáže jít. A proto strany spolu soupeří ve volbách, který program se nejvíce přiblíží objektivní společenské potřebě a ten je pak realizován A nám, obyčejným voličům, nezbývá, než jejich programy vzájemně poměřovat a volit, dle míry našich schopností, ten nejlepší. To je ideální stav věci. Ten je ovšem neustále /a záměrně/ przněn nejrůznějšími předsudky, které šíří ti, kterým tyto předsudky vyhovují. Tento stav jsem už dříve popsal v článku Zámotek.

Poslední volby jak v USA, tak v Česku jsou velmi charakteristické. Zvolení Baracka Obamy vzal za své jeden předsudek, že Amerika je zemí bílých mužů. Však už také o sobě dali vědět bílí američtí náckové. Bez ohledu na to, jaká bude konkrétní politika Baracka Obamy, je jeho zvolení vítězstvím demokracie. Podobně v Česku. Drtivé vítězství ČSSD v krajských a senátních volbách také skoncovalo s předsudkem: s ODS doprava a na věčné časy.