Srpen 2008

Bubny a dudy

29. srpna 2008 v 10:41 | Ivo Adler
Vím o sobě, na rozdíl od jiných, že jsem primitiv. Proto mě tolik oslovuje etnická muzika. Byli jsme s naším Vzdělávacím a zkrášlovacím spolkem na exkursi v Rakousku v klášteře St. Florian. Když jsme tam přijeli, už z dálky nám duněly vstříc bubny. Odmítl jsem prohlídku kláštera a šel jsem za jejich hlasem. V jedné místnosti kláštera jsem našel bubenickou školu. Jeden černoch ze západní Afriky, který žije tuším v Linci, dal mi propagační letáček, seděl v rohu místnosti, podél stěn zájemci o bubnování, všichni s africkými bubny a usilovně bubnovali. Stoupnul jsem si ke zdi a pozoroval cvrkot. Většinou bubnovali děti, ale bylo mezi nimi i pár dospělých. I já jsem byl vybídnut, abych si zabubnoval. Odmítl jsem. Už jsem totiž jednou bubnoval a moc mi to nešlo. O to větší pozornost jsem věnoval účastníkům. Černoch udal základní rytmus, ostatní se přidali, a když byli sami schopni držet rytmus, dobubnovával si do toho své improvizace. Místnost byla neustále plná.Vedle mě sedící velice dospělý pán bubnoval s velkým zaujetím. Když se po chvíli s provinilým úsměvem zvedl, zdviženým palcem jsem mu dal najevo, že se nemá za co stydět. Čas určený k prohlídce kláštera vypršel a musel jsem se vrátit k ostatním. Nemohl jsem ovšem nevzpomenout na Salcburské hudební slavnosti. Ulicemi města pochodovala bubenická kapela, tentokrát ryze bělošská a mně to nedalo, abych spolu s jinými nešel chvíli s nimi. Na vhodném místě vždy zastavili a bubnovali na místě. Moji pozornost zaujala jedna bílá žena, která v rytmu bubnů pohupovala svým bujným poprsím. Naproti tomu s černoškou v doprovodu to nic nedělalo. Tak si říkám, jestli má rasa tak zásadní vliv na hudební vnímání, jaké naznačuji ve svém článku Tanec.
Jel jsem na Dudácký festival do Strakonic. Bylo hudební matiné zahraničních souborů. Těšil jsem se na Skoty. Nejen pro jejich bubny a dudy, ale taky že budu moci prozkoumat, co nosí Skotové pod sukní. Zážitek by měl být komplexní. Schválně jsem si kvůli tomu sednul do druhé řady. Ale Skotové nevystupovali, zastoupila je dudácká kapela z Bretaně. Hudební zážitek byl rovnocenný, keltské kořeny se nezapřou, ale ty sukně tam chyběly. Skotové mě fascinují ještě z jednoho důvodu. Slyšel jsem, že za bojů v severní Africe šly skotské pluky do útoku přes minová pole právě za zvuků dud a bubnů. Pro řadu z nich to byla hudba na poslední cestě. Rozhodli jsme se s manželkou, že se dáme zpopelnit. Nač ještě po smrti otravovat děti s péčí o náš hrobeček. S popelem ať naloží, jak uznají za vhodné. A dovedu si docela dobře představit, jak moje rakev odjíždí za zvuků skotských bubnů a dud. Bylo by to takové symbolické plivnutí smrti do ksichtu.

Banky

25. srpna 2008 v 18:59 | Ivo Adler
Tak lidovci chtějí diskutovat o platbách v bankách. Zdají se jim nehorázně vysoké. Inu, volby jsou za dveřmi a tak je třeba zaujmout voliče. Nějaké lidovecké pindání ale poplatky v bankách nesníží. Naše banky uznávají, že poplatky jsou v bankách vysoké, ale vysvětlují to tím, že u nás jsou lidé chudí, mají málo /obecně/ peněz na účtech, a tak to, co zahraniční banky získávají na úrocích z úvěrů /z peněz věřitelů/, musí domácí banky dohánět na poplatcích za služby. Obecně se poplatky snižují a budou snižovat. Souvisí to s lacinějším provozem bank. Místo pracovníků u přepážek a samozřejmě i režií kanceláří vzrůstá počet operací, které probíhají pomocí telefonu a internetu. Rád bych se dožil doby, kdy lupič vtrhne do benzinové pumpy a s namířenou pistolí zavelí - prachy sem. Obsluha si poklepe na čelo a řekne: blbečku, ty nevíš, že hotově už nikdo neplatí? Místo toho nastoupí kriminalita jiná - kolem supermarketů krouží auta s elektronickým vybavením a zjišťují přenos dat mezi bankou a supermarketem, která se potom zneužijí. Zlodějna to asi bude /v Americe už je/ ještě větší, ale je mi to nějak sympatičtější. Nepřichází přitom o život lidé. I banky se musí snažit. Tlačí je k tomu konkurence. Aby mohly půjčovat, musí získat peníze od věřitelů. Bankám už dochází, že s úrokem 0,1 % p. a. na účtu moc peněz od věřitelů nezískají. Zvláště, když věřitel má možnost uložit peníze v zahraničí. A tak zvyšují úroky. Dneska se blíží úrok na spořících účtech 3,5 % p. a. Při zhruba 7 % inflaci to není moc. Mít peníze v bance se tím pádem stává vyloženě prodělečnou záležitostí. Je potom logické, že úrok z úvěru musí být minimálně 8 %, jinak banka přestává být ústavem finančním a stává se ústavem lidumilným. Tohle nebezpečí ale zjevně nehrozí. Rovněž asi nehrozí nebezpečí, že by peníze v bance nesly střadateli takový úrok, že pokryje nejen inflaci, ale přinese ještě něco navíc. Kdo chce své peníze zhodnotit, musí opustit sféru střadatelství a vstoupit na půdu investování. Ovšem investování je proti relativně bezpečnému střádání riskantnější. Byl jsem připraven nést rizika a vyzkoušel jsem si to. Chtěl jsem, aby se mé peníze zhodnocovaly a ještě mi přinášely průběžný výnos. Takovým nástrojem jsou dividendové fondy. Přináší dividendu a ještě - možná - roste jejich hodnota Vybral jsem si zahraniční banku, byla to doba, kdy domácí banky nebudily příliš důvěry. A tady jsem hned narazil. Banka, jako podnikatelský subjekt, přenesla promptně podnikatelská rizika na mně jako investora. Aby se vyhnula rizikům kursových rozdílů, musel jsem složit částku v eurech. A druhé riziko, které na mně přenesla, bylo riziko z poklesů kursů akcií. A tak bance zůstal jen zisk ze správy účtu. Když jsem viděl, jak se to vyvíjí, šel jsem do banky a bez namířené pistole jsem zavelel - prachy sem. Vyplatili mi je a od té doby jsem při investování opatrnější. Investuji v koruně a v zajištěných fondech. Je na bance, aby nesla svůj díl rizika z obchodování. Když budou obchodovat špatně, bude to jejich ztráta.

Prašivá intelektuálština

21. srpna 2008 v 18:26 | Ivo Adler
Byl jsem na chalupě a tak jsem se poněkud odmlčel. Z nedostatku jiné zábavy jsem sledoval i Českou televizi a tam mě zaujal pořad Co vy na to, pane Werich. Pro nezasvěcené je to jakorozhovor Jana Wericha s Vladimírem Škutinou. Rozhovor se odehrával někdy v 60-tých letech, pokud jsem tomu dobře rozuměl, tak ještě před Zákrokem. Oba pánové tam zevrubně promlouvali o demokratizaci. Tedy, zevrubně promlouval především pan Werich. Vyloženě si pohrával se slovy končícími na -ce: deformace, generace, demokratizace a bůhví co ještě. Když pak vyzval p. Škutinu, aby zopakoval, co řekl, ten toho přirozeně nebyl schopen. Nikdo by toho nebyl schopen. Přitom se to dalo vyjádřit velice jednoduše: v našich zemích má demokracie určitou tradici, která byla přervána nacistickou okupací a následně vládou komunistů. Aby byla demokracie obnovena, je třeba poslat komunisty do prdele. Ale proč to říkat jednoduše, když to lze říci složitě a hlavně nesrozumitelně. A právě nahrazování jednoduchých vyjádření intelektuální mlhou je charakteristickým rysem prašivé intelektuálštiny.
Prašivého intelektuála poznáme snadno - odpovídá na otázku otázkou. Na jednoduchou otázku - máš hlad, odpoví normální člověk buď ano nebo ne. Ne tak prašivý intelektuál. Ten se zeptá - a měl bych mít? Z toho plyne další poznatek - soužití s intelektuálem je složité. Partnerský vztah mezi intelektuálem a intelektuálkou zpravidla nevydrží prověrku časem. Z pochopitelných důvodů - intelektuál je sebestředný exhibicionista a když se to vynásobí dvěma, je to příliš na jeden partnerský vztah. Pokud snad takový vztah vydrží, pak spíš bezdětný než dětný. I pro normálního člověka je soužití s intelektuálem složité - znamená to poskytovat mu servis a pokud možno bezmezný obdiv. Téhle řehole není schopen každý. Přirozeně najdou se i intelektuálové neprašiví, ale jsou tak vzácní jako bílá vrána. Pan Werich, kterého si jinak vážím, se, ať už vědomě nebo ne, zařadil právě do této kategorie. Jeho biblická výzva na závěr - vaše řeč budiž ano - ano, ne - ne, přichází po jeho slovní akrobacii pozdě a hlavně je nevěrohodná.

Missky a VIPky

5. srpna 2008 v 17:03 | Ivo Adler
Soutěže Miss se staly jakýmsi neformálním hledáním ideálu krásy, že? Skoro to vypadá, že krásná dívka musí vypadat jako Miss, jak praví jeden reklamní slogan. Jistě, dívky, které se přihlásily do soutěže Miss /a uspěly/, to mají v lecčems lehčí. Jejich profesí se stalo předvádění vlastního krásna. Jako profese je to docela fajn. A taky udržovat svoji profesionalitu znamená pečovat o sebe, aby byly stále krásné, ba možná ještě krásnější. Která žena by to nechtěla! Proto je takový zájem o tuto profesi. Zvyšovat svou úroveň v profesi profesionální krasavice je rozhodně snazší a příjemnější než zvyšování profesionální úrovně v jiné profesi - každý si dokáže sám dosadit tu profesi, kde to jde hůř. Má to ale jeden háček - profesionální krasavice není povolání, ve kterém dotyčná vydrží až do důchodu. A proto prozíravější dívky o povolání profesionální krasavice až tak nestojí. Být profesionální krasavicí je taková lesklá bída. Vše vypočteno na vnější efekt - hlavní je dobře vypadat, to je přece rozhodující. Hodnoty méně zjevné ustupují do pozadí. Proto profesionální krasavice jsou více či méně povrchní. A tady jsme u dalšího problému missek. Jsou to partnerské vztahy. Nějaké zvláštní štěstí v partnerských vztazích profese profesionálních krasavic nepřináší. A proto si myslím, že dívky, byť hezké, které se na soutěže Miss vyignorují, dělají jen dobře. Pomíjivosti svého povolání si většina profesionálních krasavic uvědomuje. A proto se některé svou kariéru pokouší nastavit účinkováním v charitě. Neochotné peněženky se otevírají ochotněji, když žádá o příspěvek krásná dívka. Není to nic nového pod sluncem. Při objevitelských plavbách indiáni Ohňové země, tak jako všichni divoši, prahli po evropských výrobcích. Prahnou po nich do dneška. Neměli však, co za ně nabídnout, tak žebrali. Nic jiného než vznešené žebrání charita není. A už ty indiáni věděli, že větší naději na úspěch mají, když žádá o dar hezká mladá indiánka. Mentálně od těch indiánů z Ohňové země zase tak vzdáleni nejsme. Profesionální krasavice jako volavka pro neochotné peněženky je na místě. Na rozpacích jsem, když profesionální krasavice vystupuje sama jako iniciátor charity. Jednak nevím, jestli charitu nedělá pro svoji materiální potřebu, jednak si myslím, že starat se o druhé může především ten, kdo se dokáže postarat sám o sebe. Nepřehledná změť vztahů, kterou tyto krasavice za sebou mají, jim nedává příliš velké morální oprávnění k tomu, aby fungovaly jako iniciátorky charity. Spíš si dám useknout ruce, než abych dal peníze na charitu nějaké čůze. A ženy, které mají morální oprávnění k tomu, aby organizovaly charitu, spočítám snadno na prstech jedné ruky. I tady profesionální krasavice selhávají.

Centra měst

1. srpna 2008 v 10:14 | Ivo Adler
Všeobecně jde jeden hlas, že historická centra našich měst nám nějak pustnou a prázdní. Příčin je několik. Jednou z nich je parkování. S naším vzdělávacím a zkrášlovacím spolkem, již několikrát zmíněným, jsme byli na exkurzi v jednom městě. A protože nejsme žádný ořezávátka, provázel nás sám pan radní. Mimo jiné se pochlubil, jak brilantně vyřešili problém parkování. Všude parkovací automaty - nejdřív za draho, po uplynutí určité doby za levno. Zcela neformálně a přátelsky jsem panu radnímu řekl, že jsou volové. Opak by měl být pravidlem - nejdřív za levno, neřku-li přímo zadarmo, aby si každý vyřídil, co nezbytně potřebuje, a pak opustil parkovací místo a udělal místo jinému, jinak bude draho platit. Prostý pohled po náměstí mi dával za pravdu - všude stály auta. Panu radnímu to moc nebylo, ale aspoň jsem otřásl jeho bohorovnou sebedůvěrou. Model uplatňovaný radními spíše tahá lidem peníze z kapsy, než aby sloužil návštěvníkům. Já vím, že v centrech měst toho místa je málo. Není to ale problém neřešitelný. I uvnitř měst vznikají nákupní centra, kde jsou parkovací místa buď v podzemí nebo v parkovacím domě, a světe div se, parkování je tam ze začátku zadarmo. Přesto jsou všichni spokojeni - jak návštěvníci, tak investoři.
Druhým problémem jsou služby a na prvním místě bych uvedl veřejné záchody. Veřejné záchody spíše nejsou než jsou. Pokud vyjímečně jsou, jsou spíše placené než neplacené. Říkám si - vždyť se to nemůže vyplatit. Poplatek za použití musí někdo vybírat a ten musí být placený. Vybere se na poplatcích vůbec na mzdu té hajzlbáby /sociální a zdravotní pojištění/? A kde jsou náklady na vodu, elektřinu, čistící prostředky atd? Nemohl jsem nezaregistrovat, že v zahraničí se od placení za použití záchodků upouští. Čisté a bezplatné záchody jsou vizitkou kulturnosti každého města. Trochu v tom pokulháváme. Ostatní služby taky nejsou bez problémů. Na hlavních náměstích jsou nějaké úřady, banky, lékárny, klenotnictví a podobné exkluzivní provozovny, ty když večer zavřou, na náměstí zavládne mrtvolný klid. Jediným zdrojem života jsou hospody. Ovšem, vesměs předražené. Je to vidět na existenci předzahrádek. Jeden čas vyrostly jako houby po dešti. Dneska mizí. Není, kdo by v nich seděl. Cizinci se k nám se vzrůstajícím kurzem koruny tolik nejezdí a domácí klientely tolik není, aby platila přemrštěné ceny. Řešení opět je. Jít s cenami dolů. A to je možné. Opět s naším spolkem jsem byl na zájezdě v Podkrušnohoří. V jednom městě, mají tam na náměstí chmelnici, jsem si dal v předzahrádce oběd. Velice slušný - polévka, hranolky, maso, zeleninová obloha, malé pivo - za věřte, nevěřte, 72 Kč. Když jsem se ptal číšníka, čemu vděčím za tak příznivou relaci, odpověděl mi: tady je chudej kraj, s vyššíma cenama bysme se neuživili. To je řešení i pro naše skomírající centra měst. Věřím, že k němu dojde.
A třetí příčina / když je jich jistě víc/ je ta, že v centrech našich měst chcípnul pes. Byl jsem na zájezdě v zemích Beneluxu. Už zase nevím, které to bylo město, ale to je jedno. Bylo sváteční odpoledne a Beneluxčané zasedali k pozdnímu obědu, v obrovských předzahrádkách na náměstí. Najednou, koukám jako blázen, středem náměstí vykračuje kapela ve středověkých krojích, hraje a dělá při tom různé opičky. Lidi se nejen nají, ale ještě se baví. Pobaví se člověk na náměstích našich měst? Jen velice zřídka. Nejde ale jen o města. Byl jsem v maďarských termálních lázních Sarvár. Opět jak v Jiříkově vidění - dvakrát v týdnu tam bylo vystoupení - jednou mažoretky, tu druhou produkci už jsem zapomněl - tuším nějaký folklor. A z toho platí jedno obecné poučení - když chci přitáhnout lidi, musím je bavit. Zúčastnil jsem se nějaké ankety, jedna otázka zněla: jak oživit náměstí. Odpověděl jsem - pořádejte lidové zábavy pod širým nebem, pochopitelně bezplatné. Nějaký snobský koncert na radničním nádvoří to nezachrání. Ne že by se nesnažili. Ale je to dost nešikovné. Byl Den Evropy. Na náměstí bylo koncertní podium, kde se střídaly různé skupiny s hudbou jednotlivých zemí. Dobrá myšlenka. Ale - podium bylo tak nešťastně postavené, že se lidi museli dívat na účinkující proti slunci a byli z toho dost otrávení. Navíc tam nebyly žádné lavičky, pořád museli stát. Po občerstvení ani vidu, ani slechu. A přece k pořádné lidové zábavě patří opečená klobása a pivo. Protože jsem s pořadateli v kontaktu, tak jsem jim to řekl. Odpověděli mi, máte pravdu, ale nám se nepodařilo to zajistit.
Do protikladu musím postavit místa, kde to o víkendech kypí životem. Jsou to supermarkety na okrajích měst. Parkovacích míst zadarmo a dost. Záchody bezplatné. V restauracích se za přijatelnou cenu člověk slušně nají. Otevřeno celý týden, zavírají v pozdních večerních hodinách, pokud vůbec zavírají. Občas se před supermarketem i něco děje. To je výzva pro centra našich měst. Buď ji přijmou, nebo můžou jít do prdele.