Červenec 2008

Jiří Teryngel

23. července 2008 v 10:48 | Ivo Adler
Tak známý pražský advokát byl zatčen. Nedivím se tomu. Blíží se volby a tak je dobré mít po ruce nějakou antikomunistickou kausu. Antikomunistické kausy před volbami patří k našemu politickému koloritu. Starý Grebeníček už naneštěstí umřel, to bylo vděčné téma, poslanec za KSČM Vondruška, ač se s jeho kandidaturou komunisti nevyznamenali, přece jen tolik netáhne, a tak je třeba najít náhradní řešení. Teryngel se jeví jako vhodná osoba. Byl to komunista, a úspěšný, nejmladší generální prokurátor v republice, a úspěšný je i teď. To je trnem v oku antikomunistům. Když komunista, jakkoliv bejvalý, tak jedině s žebráckou čepicí. To platí zejména pro antikomunistické nýmandy, kteří byli nýmandy za socialismu a jsou nýmandy i za kapitalismu. Proto je vhodné najít exemplární případ, který by byl potrestán za všechny. Potíž ovšem je, za co ho potrestat. Proto je Teryngel zavřený, aby nemohl ovlivňovat svědky, ale konkrétní obvinění mu sděleno nebylo, alespoň pokud jsem informován. Předpokládám, že až skončí okurková sezona, tak se případ oživí, dostane se mu náležité publicity, aby bezprostředně po volbách byl Teryngel propuštěn pro nedostatek důkazů. Když nejsou důkazy na Čunka, těžko budou na Teryngla. Ale trocha špíny se do našeho politického rybníku přece jenom pustí a o to tady jde. Jsem si tímto průběhem natolik jistý, že jsem jedno antikomunistické hovádko, nějakého atamana Jermaka, vyzval v internetové diskusi na boží soud. Jestli bude Teryngel odsouzen, jsem vůl já. Jestli bude Teryngel propuštěn, je vůl ataman Jermak. Hin se hukáže, hdo z nás má pravdu.

Nájemné

17. července 2008 v 16:49 | Ivo Adler
O nájemném bytů se hodně žvaní, uvádí se však málo faktů. Pokusím se to napravit. Inspiroval mě k tomu rozhovor s panem Stanislavem Křečkem, předsedou Sdružení nájemníků ČR a poslancem za ČSSD, publikovaným v Lidovkách dne 15. 7. 2008. Hned v úvodu jedno zásadní stanovisko: nikterak bych nechtěl zpochybňovat jeho tvrzení, že člověk má právo na bydlení, zrovna tak, jako třeba, že má právo na jídlo, na práci atd. Znamená to však, že společnost bude jednoho každého občana krmit, když má hlad? Zrovna tak je to u bydlení. Za 4,50 tvrdé české měny nedostanu kaviár, kdybych se posral, musím svou potřebu uvést do souladu se svými možnostmi a hlavně, musím se o naplnění své potřeby sám aktivně starat. Jsou lidé, kteří se postarat nedokáží. Nejsem zastáncem názoru, že by měli bydlet pod mostem. I těm by měla společnost dát možnost střechy nad hlavou. Ale i oni za to budou muset zaplatit - minimálně tím, že se vzdají chlastu či fetu. Otázka péče o tyto nepřizpůsobivé občany je u nás zoufale nedořešená, ale to je z jiného soudku. Nicméně jednu kuriozitku si neodpustím. Když v Etiopii vládl snad marxistický Mengistu Haile Mariam, štvala ho koncentrace žebráků v jednom poutním místě, kde samozřejmě otravovali, šířili špínu, kradli atd. I napadlo ho veskrze racionální řešení - místo obklíčí armádou a žebráky postřílí. Pokud toto opatření bude opakovat s nepravidelnou periodicitou, to by v tom byl čert, aby místo nevyčistil. Když tento záměr konzultoval se sovětskými poradci, tak mu to rozmluvili. Mengistu byl voják a tak ho nic chytřejšího nenapadlo. Podle mě se celá věc dala vyřešit daleko elegantněji. Obklíčit místo, ale místo postřílení v rámci zdravotní prevence žebrákům naočkovat smrtelnou nenakažlivou chorobu. Nějaká by se jistě našla. Američani taky humánně rozdali Indiánům pokrývky infikované neštovicemi. Účinek je stejný, ale ten druhý postup je opticky daleko přijatelnější.
Leč zpátky k věci. Na panu Křečkovi mi vadí jeho trvání na tom, že občan má právo a společnost má povinnost. Úsilí občana samého se z toho jaksi vytrácí. Naše právní normy poskytují podle mého názoru dostatečný prostor k tomu, aby občané své bytové potřeby aktivně řešili. Je to především Zákon o jednostranném zvyšování nájemného z bytu č. 107/2006 Sb. a na něj navazující Sdělení MMR č. 214/2008 o roztřídění obcí do velikostních kategorií … V první právní normě, resp. její příloze je stanoven vzorec pro výpočet měsíčního nájemného za metr podlahové plochy. Zní: CN = 1/12*p*ZC
kde
CN je hodnota měsíčního nájemného,
p je koeficient vyjadřující podíl ročního nájemného na základní ceně bytu,
ZC je základní cena za 1 m2 podlahové plochy bytu.
Podotýkám, že se jedná o byty s regulovaným nájemným. Zatím to nic neříká, musíme tedy dosadit do vzorce hodnoty. První hodnota je p. V uvedené příloze zákona je obecně hodnota p stanovena na 0,05, kromě oblastí Prahy, kde je stanovena vyšší. To znamená, že byt se svému vlastníkovi amortizuje za 20 let. Je samozřejmě otázka, jestli je to málo nebo moc. O tom, že životnost bytu je více než 20 let, snad nebudeme polemizovat. Příklad: m2 podlahové plochy stojí 24 000, jedna dvanáctina jsou 2000, nájemné za m2 je tudíž 100 Kč. Samozřejmě, zvolil jsem jednoduchá čísla, aby se orientoval i počtářsky méně zdatný čtenář.
Druhou důležitou veličinou je základní cena bytu. Tu najdeme ve výše uvedeném Sdělení MMR, resp. její Příloze č. 3: Základní ceny a cílové nájemné v Kč/m2 podlahové plochy bytu pro období od 1.1.2009 do 31.12.2009. Nebudu tady uvádět všechny hodnoty, jsou setříděny podle krajů, velikosti obce, v Praze a v Brně navíc podle lokality. Jen pro informaci uvedu, že v Praze je nejvyšší cena za m podlahové plochy 50 978 Kč, v Brně 22 489 Kč, v krajských městech se pohybuje mezi 10 000 - 20 000 Kč. Každý nechť si najde, co mu libo.
I tak je ale zřejmé, že většinou se tyto ceny liší od cen tržních, a to směrem dolů zejména v nové zástavbě. A tady jsme u kořene věci. Bytová výstavba je orientována na vlastnické bydlení. Developer byt postaví, a samozřejmě se ziskem prodá. Dál se starat nemusí. Nájemní bydlení existuje prakticky jen ve staré zástavbě. A tady musím opět polemizovat s panem Křečkem a jeho tvrzením, že bydlení nemůže být sférou trhu. Jestliže se byty pronajímají, prodávají, kupují, co jiného je to než trh. Otázkou je, nakolik je deformován Už dnes, díky konkurenci nově postavených bytů, nájemné stagnuje. Každý si rozmyslí, zda má platit drahý nájem, či splácet hypotéku a byt si koupit. Horní hranicí nájemného se tak naprosto tržně, pane Křečku, stává výše hypotéky na pořízení stejného bytu. Se svými řečmi, že bydlení není sféra tržní ekonomiky, jděte do prdele. Navíc tržní konkurence snižuje ceny bytů. Nově postavené a dle mého názoru předražené byty zejí prázdnotou. Deregulace nájemného narovnává ceny na trhu, snižuje základní veličinu pro výpočet nájemného - jeho cenu, a tak vlastně bere vítr z plachet majitelům bytů. Proto jsem pro deregulaci nájemného.

Samosprávný socialismus

15. července 2008 v 19:58 | Ivo Adler
Komunistická strana si vepsala do štítu heslo samosprávného socialismu. Zní to docela lákavě. Měl bych ale drobné výhrady, a to tím spíše, že mám se samosprávným systémem určitou zkušenost. Coby mladý nadějný kádr jsem byl v 60-tých letech poslán na stáž do tehdejší Jugoslávie právě do takového samosprávného podniku. Bože, co já jsem toho tenkrát vychlastal! Leč k věci. Samosprávný podnik není žádné terno. Zažil jsem tam i volby ředitele. Vyplynul z toho pro mě jeden závěr: aby byl člověk ředitelem samosprávného podniku, musí buď lézt pracujícím do prdele nebo být obratným demagogem a populistou. Ostatně volby ředitelů se konaly i v našich státních podnicích, dlužno říci, že socialismus nezachránily. Tady se projevuje hned jedna slabina samosprávného systému - jestliže je ředitel závislý na vůli zaměstnanců, nemůže konat tak nemilosrdně, jak mu trh nařizuje a podnik jde dolů. Nějaký zisk lidi až tak nezajímá, kdoví, na co bude vynaložen, chtějí vysoké platy a chtějí je hned. A to nemluvím o beztrestné zlodějně, ta poskytuje příjem nezdaněný. Kdo má kuráž a umí to, profituje nejvíc. Pokud se samosprávným socialismem myslí vlastnictví podniku zaměstnanci, jejich kontrolu podniku a volbu vedení, tak jsem všemi deseti proti. Případ Jugoslávie ukazuje, že tahle cesta je slepá ulička. Ostatně případy našich družstev taky o něčem vypovídají.
Druhá výhrada se týká jeho omezenosti. Co pracovníci ve správě, školství a dalších oblastech? Ti jsou z dobrodiní samosprávného socialismu vyňati? Asi ano. To je ovšem diskriminace. To už je lepší kuponová privatizace, ovšem v nějaké propracovanější podobě. Tam nebyl diskriminován nikdo. Diskriminace se týkala jen přístupu k informacím a samozřejmě rozdílné kapitálové vybavenosti jednotlivých fondů.
Třetí výhrada se týká obrovské administrativní náročnosti a těžkopádnosti systému. Něco takového se zkouší ve Francii i v dalších zemích. Náznaky byly i u nás. Bylo to jakési podnikové spoření, za které si lidé kupovali podíly ve svém podniku. Hned dva problémy - 1. jak toto spoření vyvést z podniku, když ho potřebuji pro osobní spotřebu? Řeší se to povinnou hotovostí, kterou musí podnik udržovat, aby tyto podíly mohl vyplatit. Samozřejmě jsou stanoveny kvalifikované důvody, kvůli kterým je možné podíl vyplatit, jinak ne, jsou stanoveny i určité lhůty pro výplatu atd. čili je s tím spojena rozsáhlá agenda, kterou musí někdo dělat (a platit). 2. co když podnik krachuje, a lidi, kteří v něm spořili, chtějí z něj své peníze vyvést. Nejde to, mají prostě smůlu. Navíc jejich na řízení společnosti je mizivý. Právě francouzské zkušenosti ukazují, že zájem zaměstnanců o vlastnictví jejich podniku je malý a to je tento zájem podporován, ba přímo nařizován.
Snad by mohl samosprávný systém fungovat, kdyby byl na celém světě a společnost by rezignovala na zvyšování produktivity práce. Tuhle možnost však nevidím jako příliš pravděpodobnou (Shangri La/. Neznamená to však, že bych prvky samosprávy odmítal. Naopak, možnosti zvýšení samosprávy jsou značné a dosud málo využívané, i když využívané jsou. Uplatnit se mohou ve všech zařízeních, která slouží společenskému účelu - školy, zdravotnická zařízení, zdravotnické pojišťovny, penzijní fondy a co já vím co ještě. Na to ovšem nemusím dělat nějakou revoluci. Bez zajímavosti ani není, kdo v té samosprávě bude zasedat. Už dnes je členství v kontrolních komisích státních podniků nebo podniků se státní účastí docela slušný byznys. Jaká to nádherná příležitost ke korupci. Takže můj přístup k samosprávnému socialismu je velmi, ale opravdu velmi rezervovaný.

Putin

11. července 2008 v 9:13 | Ivo Adler
Když se severoamerické kolonie osamostatnily na britské koruně, hledaly nejvhodnější politický systém pro nově vzniklý stát. Našly ho v prezidentském systému - prezident nahradil monarchu s rozsáhlými pravomocemi. Tento vzor okopírovaly v 19. století všechny země Latinské Ameriky. Tam se rozvinul do podoby caudillismu - systému vůdcovství, následně importovanému i do Španělska v podobě generála Franca. Ostatně i americké volby jsou často prezentovány jako hledání národního vůdce. Máte problém na duši? Změňte národního vůdce, ten vaše problémy vyřeší. Politicky méně gramotnému obyvatelstvu toto řešení stačí. Ostatně i kult tatíčka Masaryka vyplýval z nízké politické gramotnosti obyvatel nově vzniklého československého státu. Podobně též kult Lenina a Stalina, kteří nahradili báťušku cara. V Evropě je politicky nejvyspělejší obyvatelstvo na světě a tak ví, že na osobách až tak nezáleží a že zárukou řešení společenských problémů je politický program, jehož nositelem je politická strana. Proto v Evropě se ve volbách vybírá mezi politickými programy - stranami a politici jsou až na druhém místě. Prezidentský systém se v určité míře uplatňuje jen ve Francii. Přesto se prezidentský sytém v Evropě objevil v nečekané souvislosti. Bylo to v době perestrojky v tehdejším Sovětském svazu. Gorbačov si byl vědom, že proti setrvačnosti stranického aparátu potřebuje relevantní protiváhu a tak využil nespokojenosti lidových mas k prosazení prezidentského systému s rozsáhlými pravomocemi prezidenta. Zdál se to být docela dobrej nápad. Avšak ani ten nezabránil krachu sovětského systému. Prezidentské pravomoci ale, teď už v Ruské federaci, zůstaly. Vynechám destruktivní působení opilce Jelcina a zastavím se u působení Putina. Je pravda, že za vlády Putina Rusko povstalo z politických rozvalin. Ale, naštěstí, prezident může být zvolen jen dvakrát za sebou. Putinovi se od moci ještě nechce, taky je na to ještě mladý a tak se postavil do čela strany Sjednocené Rusko /nebo jak se ta strana jmenuje/ a našel řešení v přesunu na místo předsedy vlády. To není naštěstí pro Putina nijak časově omezeno. Vznikl tak tandem Medvěděv - Putin. Vývoj vztahů uvnitř tohoto tandemu si netroufám předvídat, jedno je však jisté. Putin na místě předsedy vlády posouvá Rusko do Evropy. S Putinem v čele vzrůstá úloha vlády na úkor úlohy prezidenta, i když v právní rovině se to nemusí nijak výrazně projevit. Ale vzrůst úlohy vlády a tím i parlamentu je pro Rusko jenom dobře.

Člověk, to zní hrdě

6. července 2008 v 15:07 | Ivo Adler
To hlásala komunistická ideologie i ve chvíli, kdy vožralý Vaska, Lajos či Pepa padali na hubu. Navzdory historickému materialismu komunistická ideologie člověka idealizovala. To byl zásadní metodologický prohřešek, který byl jednou z příčin pádu komunismu. Trvá to do dneška, i když v trochu jiné podobě. Pád komunistického systému je přisuzován mj. "rozkradení" socialismu vedoucími pracovníky. Pokud by to měla být pravda, pak jsou na vině především stranické sekretariáty - to ony vedoucí pracovníky vybíraly, připravovaly, dosazovaly na místo a až ponižujícím způsobem komplexně hodnotily. Tím nechci říci, že by vedoucí pracovníci nedokázali svého postavení náležitě využít. Byli přece první mezi rovnými. A často se tak dělo i za blahovolného přihlížení sekretariátů. V ovzduší všeobecného nedostatku ruka ruku myla. A často se některé potřeby daly uspokojit až za hranicí zákona. Namátkou mohu jmenovat: prostituce, pornografie, drogy, hazard atd. Některé z nich byly dneska legalizovány, některé nikoliv. Podstatné je, že "rozkradení" socialismu nebylo a nemohlo být příčinou pádu komunistického systému. Tím bylo ignorování, či ještě lépe vytěsňování až zakazování dvou hybných sil společenského vývoje: soukromého vlastnictví a konkurence. O tom však příště. Dnes se chci zaměřit na člověka jako společenskou jednotku.
Nemohu souhlasit s Margaret Thatcherovou, která nezná společnost, zná jen člověka. Člověk je tvor společenský a vzájemně vztah mezi lidmi vytváří novou kvalitu: lidskou společnost. Chci-li ale společnost reformovat, musím vyjít z té základní jednotky. Myslím si, že základní příčinou pádu všech systémů, které chtěly vytvářet novou /lepší, spravedlivější/ společnost, byl fakt, že vycházely z toho, že člověk je dobrý. Nepopírám, že člověk /někdy, některý/ je dobrý, ale taky moc dobře vím, že člověk umí být pěkný hajzlík. Z toho bychom měli vyjít, při koncipování společenské reformy.. Vymyslet společnost pro hodné lidi není žádný problém, problém je, že to nebude fungovat. Bez nároku na vyčerpávající seznam bych pár špatností uvedl. Především člověk je líný. Naprostá většina lidí pracuje pod hrozbou stavu hmotné nouze. Marxistická teze, že práce bude potřebou, mi připadá dost utopická, nebo alespoň tak vzdálená (Shangri La), že nemá smysl se jí reálně zabývat. Z toho vyplývá, že každý systém, který chce být životaschopný, musí být popoháněčský, jinak to prostě nejde. Tady není třeba nic moc vymýšlet, kapitalismus je popoháněčský až dost. V západní Evropě přišli na to, že je popoháněčský málo, a tak se utahují šrouby, ale to by bylo na delší povídání. Další vlastností a tady jsem na rozpacích, zda je to špatné, je snaha o životní jistotu. Největší jistotou je to, co umím, ale majetek jako životní jistota taky není špatný. Jistota majetku tady musí být, jinak jsou lidi otrávení a znejistělí. A ještě jednu vlastnost bych vzpomenul. Moc se o ní nemluví, ba téměř vůbec ne. Je to touha po rozkoši. Ne náhodou jsem výše vzpomenul potřeby, které mohly být uspokojovány za hranicí zákona /tehdy/. Škála potřeb je tady velice široká, vždy však je třeba ji maximálně respektovat. Něco respektovat nelze - viz případ Kuřim. Vždycky ale lidé budou chtít být obdivováni, uznáváni, budou si chtít užívat života - dobrého jídla, pití, sexu atd. Jakmile se objeví nějaký moralizátor, který bude lidi tesat podle nějaké šablony, minimální reakcí bude pokrytectví. A ještě jednu vlastnost bych vzpomněl - nadutost, zpupnost, mocichtivost. Ne náhodou většina mocipánů byli hajzlíci. Tady je nejlepší obranou důsledná demokracie, dovedená do nejmenších podrobností. V těch podrobnostech je značná rezerva. Ne náhodou v Sovětském svazu docházelo k otřesným případům porušování lidskosti. Sovětští mocipáni neměli po ruce ten bič, jakým je hrozba hmotné nouze, pokud odhlédneme od stavu, v jakém se nacházela celá společnost, a proto si svou moc udržovali strachem - hrozbou fyzické likvidace, věznění a mučení. Nedělejme si iluze - to jde ruku v ruce. Shrnu to: funkční společnost potřebuje dvě věci - bič na chudé a náhubek pro bohaté, ale to už jsem tuším někde napsal.

Jiřina Bohdalová

2. července 2008 v 20:26 | Ivo Adler
Naším tiskem prošly zprávy o nahých fotkách Jiřiny Bohdalové /77/. Reakce se různí. Jeden říká - ve svém bytě (a balkon je součást bytu) si může chodit, jak chce; druhý zase - je to známá osobnost, ba přímo celebrita, měla by si dávat pozor. Jiní zase - je to hyenismus, vyfotit takto starou dámu nahou, zvláště bez jejího souhlasu, další říkají - kde je vystrčeno, tam je dovoleno (to jsme říkali už jako kluci ve škole, když jsme plácli spolužačku přes prdel). Snad by neškodilo trochu objektivity - tedy můj názor, když ho v bulváru nenajdeme. V každém případě se celebritou stává každý dobrovolně /a rád/. Daní za příslušnost k této skupině je určitá ztráta soukromí, s tím se musí každý smířit. Že byla paní Bohdalová vyfocená nahá, je tedy normální důsledek panujících poměrů. Jiné to nebude, zaplať Pán Bůh. Druhá otázka je, zda paní Bohdalová měla mít tohle na paměti a neriskovat jít si pověsit plavky na balkon nahá. Odpovědí nám budiž reakce jejích kolegů při vyhlašování výsledků divácké ankety "Hvězda mého srdce" ve vinohradském divadle. Všichni paní Bohdalovou podpořili. Tady jsme u kořene věci. Nahota není něco tak skandálního, jak se nám snaží bulvár namluvit /aby měl o čem psát/. Zrovna dneska jsem šel kolem jedné chaty, kde její obyvatelé se na svém pozemku běžně pohybovali nazí. Nikdo je nefotil, nejsou to celebrity. A takových případů je samozřejmě víc. Loni jsem byl v lázních Aurora v Třeboni. V šatnách je nápis - do sprch je povolen vstup pouze bez plavek. A bez osprchování se nesmí do bazénu. Nahota je tedy nařízená. Přemýšlel jsem, jak to asi řeší maminka, když jde do bazénu se svým malým synkem. Blbost, že. A teď se najde vůl, který z nahého člověka dělá skandální případ. Vždycky mě šokuje sprostota, s jakou jedni lidé, církevními hodnostáři počínaje přes politiky až po mediální bossy, si dovolují určovat, co je pro ostatní lidi morální a co nikoliv. A nejlépe anonymně. Tento přístup kvete zejména ve Velké Británii a USA. A tak BBC opatřuje dokumentární filmy upozorněním, že nejsou vhodné pro děti do 12 let, pokud se tam zvířata páří, ba dokonce dětem je utajeno, že napřed se prasata musí zabít, aby se dostalo vepřové do párků a mléko se patrně čerpá ze země a pak se stáčí do lahví či papírových krabic. Ještě že malým Angličánkům někdo v průběhu dětství vysvětlí, jak vlastně děti přicházejí na svět. Jinak by ten čacký národ snad vymřel.