Červen 2008

Milionová bankovka

23. června 2008 v 9:04 | Ivo Adler
Všichni známe ten příběh o sympatickém chlapíkovi zcela bez prostředků, který se stane obětí poněkud drsné hry dvou bankéřů, kteří mu svěří milionovou bankovku s příslibem, že pokud ji do měsíce nerozmění, čeká ho po uplynutí této lhůty významné postavení. Náš sympaťák to dokázal. Jeho příběh má obecnější platnost. Většina z nás vybavuje své děti, pokud je má, do života v přeneseném smyslu slova nějakou bankovkou. Nejsou to jen materiální věci, co si děti odnášejí z rodiny do života, je to i citová výbava. Samozřejmě každý má tu výbavu trochu jinou. Vzpomínám si, jak jsem svého mladšího syna vzal do lesa na houby, ukazoval mu, kde rostou a jak je hledat, až se mě dítko k mému překvapení otázalo: tati, a proč ty mě máš tak rád? Nenapadlo mě v tu chvíli nic chytřejšího, než odpovědět: no, protože jsi můj kluk. Tohle vysvětlení bylo shledáno jako dostačující. Nechci to zakřiknout, dneska je syn dospělý a zdá se, že citová investice, do něj vložená, nese a ještě ponese své dividendy. A tady jsme u jednoho sociálního problému. Je nabíledni, že děti, do kterých tato citová investice vložena nebyla, žádné dividendy asi nepřinesou. Tak se rodí další generace s chudým citovým životem. Může to být i naopak? Vložím do dítěte velkou citovou i materiální investici a přesto se to nevrátí? Podle zkušeností ze svého okolí bych řekl, že ano. Zvláště na pováženou je to u dětí osvojených či adoptovaných.
Kynologové doporučují: pořiďte si psa se zaručeným původem, jen tak se můžete spolehnout, že bude mít požadované vlastnosti. Církev svatá a následně lidovci odmítají interrupce i asistovanou reprodukci jako zásah do Božího díla. V prvním případě vnucují narození nechtěného dítěte, v druhém případě brání narození žádaného dítěte. Proto v článku o politických stranách píšu, že křesťanství a katolicismu zvláště, ujíždí vlak. Místo toho nabízí jako náhradní řešení právě adopce. Pořídit si dítě je daleko náročnější záležitost jak pořídit si psa. "Investorovi" tady hrozí, že své prostředky, čas i city bude vkládat do objektu velice problematického původu. Člověk své geny nezapře a leckteří pečliví rodiče tak mohou být velice překvapeni, do čeho to investovali. Proto si říkám, že v některých případech odložených dětí by bylo lepší, kdyby skutečně skončily v té popelnici. Vím, že tady je v rozporu humanita s racionalitou, ale ne vždy platí, že co je humánní, je také racionální. Podobně je to s trestem smrti. Jeho zákaz je humánní, ale není racionální. Racionálnější by bylo zločince popravit a ne nést náklady na výkon trestu. Rozpor mezi humanitou a racionalitou je výzva, kterou nepovažuji za vyřešenou jednou provždy.
Připusťme ale, že všechno je v pořádku, dobrá věc se podařila, věrná láska zvítězila a máme tu jedince, který patřičně materiálně i citově vybaven vstupuje do života. Ani pak ještě není vyhráno. Tady se právě nabízí paralela s milionovou bankovkou. Pokud jde o majetek, potažmo peníze, je jasné, že pokud svou bankovku rozcintá v drobných, nebude mít prostředky na velký nákup. A co city? Taky platí, že pokud svou citovou bankovku rozcintám v drobných, nebudu mít peníze na velký citový nákup? Domnívám se, že ano. I v citech by mělo platit, že musím vědět kdy, jak a do koho mám investovat. Jinak na stáří zůstanu s prázdnýma rukama.

Ovoce

19. června 2008 v 9:27 | Ivo Adler
Ve stavu permanentního nasrání mě udržuje stav ovoce v našich obchodech, zejména jablek a hrušek. Nejen, že je nehorázně drahé, to bych v této době ještě pochopil, i když ono je drahé i na podzim, ale především jeho stav. Je doslova kamenné, bez chuti i zápachu a ani šťávu nemá. Někde jsem četl, že ovocnáři pěstují tyto druhy ovoce aby byly především na oko. Tím připomínají naše showgirls. Ty taky jiné použití nemají, ba někdy nejsou ani na to oko. Kdyby to bylo co platné, omlátím sáček s takto kamennými jablky prodavačům o hlavu, ale ti za to chudáci nemůžou. Přitom jablka považuji za nejlepší a i nejzdravější ovoce, které nechává daleko za sebou nejrůznější exoty. Loni, vzhledem k tomu, že se v Česku neurodilo. jsem koupil dvě přepravky jablek od jednoho pána z našeho Vzdělávacího a zkrášlovacího spolku. Jel jsem pro ně 30 km. Byly sice levné, ale stály za hovno taky. Nevím, jestli to bylo odrůdou, nebo jestli je pán, nic zlého netuše, nepodtrhl. Podle internetu to měla být odrůda roku, už nevím jakého a jméno odrůdy jsem taky zapomněl. Proto zhnusen kupuji pomeranče a banány. Ty mají alespoň nějakou chuť a někdy jsou dokonce i levnější. A tak jedinou mou nadějí je úroda na zahradě u chalupy. Je sice bráchova, ale když je dobrá úroda, tak mi brácha něco dá. Lituji pani Thielovou v reklamě na lepidlo na zubní protézu. Zakousnout se do jablka ze supermarketu musí být pro její zubní protézu doslova likvidační počin.

EURO 2008 III

18. června 2008 v 10:06 | Ivo Adler
V hodnocení naší účasti na EURO 2008 se objevuje názor, že zas o tolik nejde, vždyť je to jen hra. Je to názor blbců, mezi které musím s politováním zařadit i Petra Čecha, protože si ho vážím a respektuji. Snad to byl v jeho případě jen přechodný výpadek koncentrace. Aby náš fotbalový reprezentant tvrdil, o nic nejde, je to jen hra, je naprosto nepřípustné. O hře by se dalo mluvit, kdyby si po vydatném nedělním obědě šel zahrát tenis. Tam skutečně o nic nejde. Ale pro fotbalové profesionály je jejich hra povoláním a tvrdit, že o nic nejde, když zahodí vyhrané utkání, je nehoráznost. Všichni jsme majitelé firmy Czech Republic a nemůže nám být lhostejné, když zaměstnanci a manažeři zahodí objednávku za 70 milionů, tím spíše, že se to stalo už podruhé za sebou. Profesionální sport už dávno není kratochvíle pro ukrácení dlouhé chvíle, ale je to hospodářské odvětví, ve kterém se točí miliardy. Jsou na to nabaleny další činnosti jako cestování, pohostinství, reklama, upomínkové předměty a co já vím co ještě. Ne náhodou nejlepších sportovních výsledků dosahují velké a ekonomicky nejvyspělejší země. Česká republika nebude nikdy dosahovat vynikajících výsledků jako na běžícím pásu, o to víc je třeba si vážit každé příležitosti, která se naskytne. Už 3. 12. 2007 jsem v článku EURO 2008 poprvé upozorňoval, že není všechno v pořádku. Pochopitelně, kdo by dbal na můj hlas. O to víc je třeba z výsledků na EURO 2008 vyvodit velice důrazné personální závěry. Je něco shnilého ve státě dánském.

EURO 2008 II

16. června 2008 v 9:48 | Ivo Adler
Nedá se k tomu nenapsat. Zvlášť když jsem si přečetl rozhovor trenéra naší fotbalové reprezentace po prohře s Tureckem. Neumí si ten kolaps naší reprezentace v závěru zápasu vysvětlit. Já, jakožto znalec, ano. Už na mistrovství světa to praštilo do očí. Hrajeme pohodlnický, alibistický fotbal. Dokážu to na jednom příkladu. Mohlo být tak kolem 70. minuty. Naši se na chvíli vymanili z tlaku Turků a zaútočili. Turci útok odvrátili a k míči se dostal Galásek. Přestože byl na polovině soupeře a vpředu byli alespoň čtyři naši hráči, Galásek začal rozehrávat dozadu!!! A tady jsme u kořene věci. Rozehrávat dozadu je přece daleko pohodlnější než dopředu. V rozehrávce dozadu mi zpravidla nikdo nebrání, hráči vzadu nejsou obsazení a tak dozadu se dá hrát velice pohodlně. Škoda, že to hřiště není gumové, dozadu bychom mohli hrát ze Ženevy až do Prahy. Rozehrávat dopředu je obtížné, brání mi v tom protihráč, musel bych také najít volného spoluhráče, který by, nedej bože, musel nabíhat do volného prostoru a takovéhle požadavky na naše profesionály nemůžeme mít. A tak naši hráči praktikují pohodlný, alibistický fotbal. Pokud tohle trenér nepochopí a nevymlátí to hráčům z hlav, tak se naše reprezentace dopředu nepohne. Když má míč protivník, tak běžet dozadu musím, jinak dostaneme gól. Že se tak v reakci na hru protivníka dost naběhám, je nabíledni, ale bez efektu. Když máme míč my, tak dopředu běžet můžu, a možná dáme i gól. A tady je ten pes zakopán. Jestli pohyb dopředu nebude stejným kategorickým imperativem jako pohyb dozadu, obratu ve hře naše mužstva se nedočkáme. Ještě jedna poznámka, a to jsou standardní situace. Ať je to roh nebo trestný kop, má to jednoho společného jmenovatele. Naši hráči kopou Pánu Bohu do oken. Přitom je při provedení kopu nikdo neobtěžuje, mají na to klid a relativně i čas. Přesto kopnou bůhví kam. Komentátor to okomentuje - prostě se nezadařilo. Co je to za profesionály, kteří nedělají nic jiného, než že trénují kopání do míče! Je to stejné, jako kdyby truhlář špatně uříznul kus dřeva. A zcela na závěr, to je špatná technická vybavenost našich hráčů. O přehrání protihráče v souboji muže proti muži se dá mluvit jen vyjímečně. Asi nikdy nebudeme mít lehkonohé hravé fotbalisty, kteří se s míčem doslova mazlí. Tahle charakteristika spíše platí pro jižanské typy. Pokud je náš hráč technicky vybavený, je to spíše výjimka - Rosický, který citelně chyběl, a snad Matějovský. Proto jsme se nemohli vymanit z tureckého tlaku. Nebylo hráče, který by udržel míč u nohy. O to víc musí nastoupit organizace hry - pohyb a přihrávka. Ale to už je úkol pro nového trenéra.

Zbabělci a hrdinové

13. června 2008 v 10:20 | Ivo Adler
Opět se otevřela otázka obětí komunismu - byla nějaká mezinárodní konference o obětech totalitních režimů, kde jako hlavní hvězda vystoupil Václav Havel. Kolik vlastně bylo těch obětí? Vzhledem k tomu, že všechny polistopadové vlády byly antikomunistické, počet obětí neustále narůstá. Připadá mi, že se množí jako králíci. Proto bude dobře, když si vyjasníme metodologii určování, kdo je oběť. Podle antikomunistů je to každý, kdo byl komunistickým režimem nějak postižen. Připomíná mi to setkání po letech, které jsem absolvoval loni nebo předloni, kde jeden z účastníků vykřikoval - já jsem seděl v komunistickém kriminále, to každý ví. Seděl za nějakou majetkovou trestnou činnost - zkrátka kradl. Vydával se samozřejmě za oběť komunistické zvůle. Jeho vytahování bylo tak nechutné, že se s ním nikdo nebavil a po chvíli shromáždění opustil. Nepopírám, že komunismus má své oběti, kdo to ale je? Zcela nepochybně jsou to ti, kteří se chtěli věnovat své práci - orat své pole, spravovat boty svým zákazníkům či sloužit mši a režim je jen za to postihnul. Už bych se ale zdráhal označit jako oběť člověka, který aktivně, vědomě a dobrovolně vstoupil do konfliktu s režimem s předem odhadnutelnými následky a režim ho za to postihnul. To není oběť, ale jedna strana konfliktu, byť poražená. Když si dva chlápkové dají před hospodou přes držku /taky konflikt/, je tam nějaká oběť? Je to ten, který je víc pomlácený? Proto si dovoluji tvrdit, že počet obětí komunistického režimu je nadnesený a vyplývá z chybného metodologického základu. Je to ale pro vládnoucí elitu výhodné a proto počet obětí narůstá.
Vede mně to k širšímu zamyšlení o hrdinech a zbabělcích. Hrdinové jsou oslavováni, zbabělci zatracováni. Hrdinové jsou plni entuziasmu, bojují za ušlechtilé ideály a často za ně platí svým životem. K čemu je jim ale vítězství ideálů, když se ho nedožijí a nemohou užívat plodů vítězství. Z tohoto hlediska se mi zdá hrdinství poněkud iracionální. Bavil jsem se na toto téma s jedním univerzitním profesorem a ten mi potvrdil, ano, jsou to pošukové. Jejich hrdinství nezřídka vyplývá i z toho, že nenesou odpovědnost za rodinu, jsou bezdětní a proto si mohou více dovolit. Nesnižuji úlohu hrdinů v dějinách, ale o jejich významu nakonec rozhodují zbabělci tím, že se vydají nebo taky nevydají na cestu, kterou hrdinové prošlapávali.
Hodně se mluví o zločinnosti komunistického režimu. Samozřejmě že tam momenty zločinnosti jsou. Ale spíše by bylo vhodnější mluvit o blbém režimu. Vezměme už jen tu nešťastnou měnovou reformu. Mohli to přece udělat daleko elegantněji. Pustit ze řetězu inflaci a za pár let by bylo po kupní síle obyvatelstva zrovna tak, jako inflace v devadesátých letech znehodnotila úspory obyvatelstva. Více méně jsme věděli , že ten režim je blbý, ale mlčeli jsme, protože mlčení přinášelo své dividendy. Mluvili jen hrdinové. Až teprve, když ztráty , které existence režimu přinášela, byly vyšší než dividendy mlčení, lidi promluvili. A bylo po režimu. Opět rozhodli zbabělci.

Energovody

8. června 2008 v 11:28 | Ivo Adler
Včera za šera jsem si poslechl v televizi informaci, že Rusko a Německo jednají o postavení energovodu /plynovod či ropovod?/ z ruského /dříve finského - konečně se ta rusko-finská válka začíná Rusku vyplácet/ Vyborgu do Německa po dně Baltského moře. Ouvej, ouvej, to je malér. Bude to sice dražší než po pevnině, ale obejde to zcela pobaltské státy, Ukrajinu i střední Evropu. Takže když budou Rusové chtít, nedodají výše zmíněným zemím ani litr. Proti tomu jsou ruské tanky, kterými nás straší antikomunističtí blbečkové, pouhými strašáky v zelí. Poláci už se rozpačitě drbou ve vlasech. Němci se k americkému radaru ve střední Evropě staví velmi rezervovaně a když se jejich ministr obrany trochu rozjel, Merkelová ho rázně utnula. O to více vyniká politická prozíravost Topolánkovy vlády, která ochotně kývla na zdvořilý americký dotaz - my bychom si u vás vykopali další zákop k obraně našeho území a trošku ho využijeme i ke šmírování v ruském vzdušném prostoru, nebude vám to vadit, zdvořile kývla - jen si ho vykopejte, je pro nás ctí a národním svátkem a ani za to nic nechceme. Nevím, před jakým nebezpečím nás americký radar ochrání, ale zcela jistě přiblíží nebezpečí, že budeme bez ruského plynu a ropy. Děkuji nechci, to jsou mi ty teroristi milejší. Topím totiž v rodinném domku plynem. A ten je převážně z Ruska. Ovšem vykládejte to antikomunistickým dementům. Pro ně je Rusko pořád komunistickou zemí, i když už to dávno není pravda. Vyspělé země mají jeden problém, a to je energetická bezpečnost, tedy aby měly dostatek energie. Chudé země zase mají problém, aby měly dost potravin pro své množící se obyvatelstvo, ale to je jejich problém. K energetické bezpečnosti nás americký radar nepřiblížil ani o krok, spíše nás jí vzdálil. K této bezpečnosti nás přivede jen velice korektní politika vůči Rusku. Postavit se v mocenských hrátkách mezi Amerikou a Ruskem na stranu Ameriky je politická pitomost a tomu, kdo tuto pitomost odstraní, tomu dám ve volbách svůj hlas a je mi úplně lhostejné, jakou má stranickou legitimaci. Já se chci v zimě ohřát.

Politické strany I

6. června 2008 v 10:58 | Ivo Adler
Řeč bude o parlamentních politických stranách. Mimoparlamentní zatím můžeme lehce ignorovat. Parlamentní strany lze rozdělit na dvě skupiny: 1. ODS, ČSSD a KSČM; 2. lidovci a Zelení. Není to podle velikosti a významu, ale podle toho, v čem spočívá jejich existence. Existence první skupiny spočívá v tom, že vyjadřují zájem určité sociální skupiny - ODS lidí s nadprůměrnými příjmy, ČSSD lidí s příjmy, které oscilují kolem průměru /a Paroubek na posledním sjezdu ČSSD vyjádřil záměr více prezentovat zájmy středostavovských skupin/ a KSČM lidí s nízkými příjmy. Proto v jedné internetové diskusi před volbami 2006 jsem jednomu, který vykřikoval - já nemám koho volit - poradil: vole, vyser se na ideologii a vol podle výše svého příjmu. Tady nemůžeš chybovat. Samozřejmě, to, že tyto strany se snaží vyjadřovat zájmy určité skupiny ještě neznamená, že příslušníci těchto skupin automaticky tyto strany volí. Volební výběr podléhá psychice lidí a to je zapeklitá záležitost. I když u voličů ODS to funguje takřka na sto procent. ODS je strana pevně zakotvená v našem politickém systému, ví co chce a také to, co chce, dělá. Nemůže ovšem spoléhat jen na bohaté, ti by k její politické síle nestačili, ale musí získat i voliče z nižších vrstev. Není to zase až tak složité - argumentuje: bohatí lidé jsou lokomotivou ekonomiky, a proto čím silnější lokomotiva, tím rychleji vlak ekonomiky pojede a z toho budou mít prospěch všichni. Dost lidí na tohle ve volbách slyšelo. To je pravda, ale ne celá. Bohatství je motorem ekonomiky tenkrát, když je využíváno k investicím do ekonomiky. A tady je hned jeden zádrhel - ne každá investice znamená další pracovní místa. Naopak, některá investice znamená méně pracovních míst a tedy snížení kupní síly obyvatelstva. A tady je druhý zádrhel. Stejným, ne-li větším, motorem ekonomiky je spotřeba domácností. Klesá-li spotřeba domácností, kola ekonomiky se otáčejí pomaleji. Z letmého pohledu do historie je zřejmé, že jednou je řešením ekonomických neduhů politika pravicová - pro bohaté, jednou politika levicová - pro chudé. Nikoliv náhodou socialismus zvítězil ve východní, tedy chudší části Evropy a příčinou jeho vítězství nebyla ani tak démoničnost komunistů jako neschopnost tamních elit řešit sociální problémy. Nedávno jsem byl v Rakousku, navštívil jsem mimo jiné i Mauthausen, a tam jsem se mimo jiné dozvěděl, že tudy probíhala demarkační čára mezi americkým a sovětským sektorem. Tedy větší část Rakouska včetně hlavního města Vídně byla pod sovětskou okupační správou. Přesto v Rakousku socialismus nezvítězil. To jen a vysvětlenou pro ty blbečky, kteří tvrdí, že socialismus v Československu byl import, dovezený na sovětských tancích. Je jich dost. Tím ovšem nechci říci, že vítězství socialismu ve východní Evropě bylo zcela bez sovětského vlivu. Nakonec, odkud byl socialismus importován do tehdejšího Ruska? Myslím, že ODS byla charakterizována dostatečně.
ČSSD je volky nevolky stranou středních vrstev. Tedy stranou lépe placených zaměstnanců, odborových bossů, inteligence, živnostníků a drobných podnikatelů. Dnes už si to i oficiálně přiznala a přizpůsobila tomu svoji politiku. Tyhle střední vrstvy mají jeden problém. Jsou nestabilní. Hrozí jim nebezpečí pádu do dolních vrstev i "nebezpečí" vzestupu do horních vrstev. Jak nás politická praxe přesvědčuje, vždy se najde nějaký sociálně demokratický poslanec, který, v čase potřeby, přeskočí do tábora ODS. Ke komunistům přeskakovat nebude. Kvůli obojetnosti vrstev, které ČSSD reprezentuje, může svou politiku realizovat jak ve spojení s ODS /opoziční smlouva/, tak ve spojení s KSČM /faktický stav před volbami 2006/. Záleží na tom, které spojení je aktuálnější a ČSSD jej vyhodnotí jako příhodnější. Samozřejmě, své tu hrají i antikomunistické nálady, kterém je část ČSSD /i středních vrstev/ poplatná. To ji limituje v její politické činnosti - viz usnesení bohumínského sjezdu. Vcelku se ale dá říci, že ČSSD dál bude lovit mezi středostavovskými voliči a pokud se jí to povede, strhne na svou stranu i část spodních vrstev. Tomu odpovídá i její program a politická praxe.
KSČM nemá jinou možnost, než zastupovat dolní vrstvy. Svou politiku může realizovat jen v průsečíku zájmu středních a dolních vrstev, tedy ve spojení s ČSSD. Mám pocit, že ne všichni členové KSČM si tuto realitu uvědomují. Četl jsem programové dokumenty KSČM /Socialismus pro 21. století/ a k jejich charakteristice si nemohu nevypůjčit název jednoho večerníčku - Pohádky ovčí babičky. Což o to, vize je to hezká, ale naprosto chybí, jak ji dosáhnout a jak to bude fungovat. Ráj na zemi se slibuje hned za příští zatáčkou, po další pětiletce, po nějakých volbách, ale on se pořád vzdaluje. Lidovci to vyřešili jednou provždy - ráj bude až po smrti a mají vystaráno. Ale téma je příliš závažné a ještě se k němu vrátím v příštích článcích.
Zbývá druhá skupina stran - lidovci a Zelení. Na rozdíl od první skupiny, kde lze bez problémů vysledovat spojitost strany a příslušné sociální skupiny, u lidovců a Zelených toto chybí. Jejich existence je založena na ideologii, u lidovců křesťanství, u Zelených ekologie. Pouhá ideologie je pro existenci strany chabý základ. Ne náhodou jsou proto obě strany nejslabší. Ony sice samy sebe označují za středové, tahle charakteristika má ovšem jednu vadu. Aby byly středové, musely by mít k oběma pólům politického spektra stejně daleko. Tím, že škrtly komunisty, se zákonitě posunuly doprava. Jejich povolební působení je toho jasným důkazem. Pokud se jasně neztotožní nějakou společenskou vrstvou, jejich budoucnost je velmi problematická. Sociální spektrum je více méně obsazeno a nějaká zvláštní vrstva speciálně pro ně se nerýsuje. Jejich ideologický základ je také vratký. Je všeobecně známo, že křesťanství pokulhává za světovým vývojem - volání po reformě církve není náhodné a ekologická politika také přináší naprosto nečekané a hlavně nežádoucí dividendy - například zdražení potravin - nebudeme vyrábět potraviny, ale bionaftu. Důsledky se dostavily nepříjemně brzo. Nemohu říci, kdy lidovci a Zelení vypadnou z parlamentu, ale na jejich politickou budoucnost bych si nevsadil.