Ivo Adler na Blog.cz

Puberta je zkurvené období. Už název jedné televizní inscenace - Nezralé maliny, to vystihuje. Jeden čas je v televizi dávali tak často, že jen při přečtení toho názvu jsem měl hubu nakřivo. Ovoce přece jen preferuji zralé. Zkurvená byla i moje puberta. Jako student s rudýma ušima jsem se zamiloval do spolužačky, kterou zdobily oči, které Jiří Sovák v jednom pořadu o Marii Rottrové nazval jistě jen kvůli cenzuře morkovými, ale správný název nepochybně je mrdavými. Když k tomu přičtu plaše koketní úsměv a postavu, které nelze nic vytknout, nejen já, ale celý ročník kluků z toho byl na větvi. Samozřejmě, konkurence byla velice tvrdá. A hned rovnou mohu říci, že jsem neuspěl. Sice se mnou, věrna charakteristice svého úsměvu, koketovala, koketovala ostatně s kdeským, ale když jsem jí pozval na rande, tak odmítla. To mě štvalo, aspoň na kozy jsem si šáhnout moh´. Že jsem nezdolal ani tuto první linii mezi /útočícím/ mužem a /bránící se/ ženou mě mrzelo o to víc, že jiní ji zdolali. Takové kopačky muži neodpouští, neodpustil jsem je ani já. Navíc mě odblokovala od všech ostatních holek, které byly dosažitelnější. S jednou jsem si docela rozuměl a fyzicky jí byla rovnocenná, ale ty mrdavý oči tam chyběly. Její sympatie jsem si ověřil na setkání po letech, kdy se ke mně hrnula a přede všemi mi vlepila pusu. Ale bohužel, co člověk v mládí zamešká, ve stáří už nedohoní. Jistou satisfakci mi však setkání po letech přece jen přineslo. Má nedosažitelná kráska, dnes už paní poznamenaná životem, mě sama kontaktovala. Vzpomínání ve třídě, kde jsme studovali, mě nudilo a tak jsem se šel projít po chodbě, přišla za mnou a ptala se, jak se mám atd. Byl jsem k ní sice zdvořilý, ale úsečný. Fotili jsme se poprvé, běžela si stoupnout vedle mě, fotili jsme se podruhé, zase. Pomyslel jsem si, teď za mnou, krávo, běháš, ale kde jsi byla, když jsem to potřeboval? Na následném večírku, seděli jsme u dvou stolů, jsem si schválně sednul k druhému stolu a za celý večer s ní nepromluvil. O to víc jsem se věnoval té druhé. Nepomlouvám jí, chovám se k ní slušně, pokud to okolnosti vyžadují, až přátelsky, občas se vídáme, ale ten osten tam pořád je.

Když si to ale všechno promyslím, tak to vlastně dopadlo dobře. Ani já, ani ona jsme v té době neměli, kromě hormonů, na to, abychom unesli velký cit. V tomto věku jsem chtěl "dobýt svět" a táhnout za sebou balvan velkého vztahu by mě bylo na obtíž. Kdo chce něčeho dosáhnout, potřebuje svobodu rozhodování a svoboda se rodí ze samoty. Unést samotu není snadné, zvláště pro muže, který potřebuje určitý servis. Hospodyně Karla Gotta by mohla vyprávět. Samota přináší své dividendy. Samota je konkurenční výhodou, protože dává svobodu rozhodování. V momentě, kdy jí přestává být, je na čase ji opustit. V nedávné době opustili samotu pánové Gott a Menzel. Myslím, že ve své samotě (a svobodě) setrvávali zbytečně dlouho. Svým pozdním otcovstvím se jen zesměšňují. Nedokázali odhadnout ten správný okamžik pro opuštění samoty a navázání velkého vztahu. Příklad ústřední dvojice z filmového muzikálu Starci na chmelu je falešný. Ve filmu jsou to dva hrdinové, v reálu jsou to dva průseráři, kteří opouštějí nejen brigádu, ale i studium. Tak jsem své lásce vlastně vděčný za to, že to tak dopadlo. Uchránila mě od toho, abych musel řešit problém velkého vztahu. Ale na ty kozy jsem si sáhnout moh´.

Naši pozornost poutá billboard nějakého historického časopisu, který se snaží uplatnit na trhu. Klade sugestivní otázku - byl Žižka vrah nebo hrdina? Nahlíženo optikou bratrů Mašínů byl zcela určitě hrdina. Nerad bych ale dával nějaké zjednodušující odpovědi. Co vede jedny lidi k zabíjení druhých? Na tuto otázku hledají odpověď teoretici i praktici vojenství, kriminalistiky i psychologové. Existuje tady celá řada zajímavých indicií. Když pruská armáda zkoumala účinnost své pěchoty, v té době nejlepší na světě, zjistila, že vojáci při střelbě na papírové figuríny dosahovali téměř sedmdesátiprocentní účinnosti. Při skutečné bitvě z tisíce ran byly účinné pouze tři. Podobně při bitvě u Gettysburgu, nejkrvavější bitvě severoamerické občanské války, velká část vojáků vůbec nevystřelila, zato měla až několikrát nabito, rekord byl asi dvacet dva nabití v jedné pušce! Z toho plyne jeden závěr: většina lidí má odpor k zabíjení, má z něj psychické trauma a zabíjení se vyhýbá. Odhaduje se, podle údajů při vylodění Spojenců v Normandii, že pouze patnáct procent vojáků aktivně vstupuje do boje a snaží se zabít protivníka. Ostatní plnili v podstatě úlohu servisu. Pro vědomé aktivní zabíjení protivníka musí být člověk psychicky disponován, jedná se vlastně o jakousi psychickou úchylku. V dnešní době odpadá bezprostřední fyzický kontakt zabíjejícího a zabíjeného, v řadě případů zabíjející ani zabíjeného nevidí nebo ho pouze tuší jako součást nějakého válečného stroje (letadla, tanku apod.). O to je současná válka psychicky méně náročná než přímý střet muže proti muži. Lze se domnívat, že elitní oddíly (Cizinecká legie, jednotky SS a jiné) vedle svého náročného výcviku dosahují svých vojenských úspěchů právě tím, že sdružují takto disponované jedince, čímž se liší od jednotek odvedenců, a v současné době vstupují do profesionálních armád podobně disponovaní jednotlivci. Může se ovšem stát, že tito psychicky deformovaní jedinci se mohou "utrhnout ze řetězu" a to nejen jako jedinci, ale i jako celek a výsledkem jsou potom různé vojenské diktatury. Moderní demokracie jsou si tohoto nebezpečí vědomy a snaží se tomu čelit jmenováním civilisty na místo vrchního velitele - ministra. A teď zpátky k bratrům Mašínům. Pocházeli z důstojnické rodiny a po útěku na Západ zase sloužili v amerických ozbrojených silách. To mě opravňuje k závěru, že u bratrů Mašínů se tato patnáctiprocentní úchylka beze zbytku naplnila. A není jistě náhodou, že ocenění došli právě u absolventa střední vojenské školy.

Už delší dobu se chystám na fenomén umělci, ale s tím jarem mě nějak ubylo času. Naštěstí dneska prší a tak se tomu mohu věnovat. Řekl bych, že umění a umělci vůbec mi nevadí. Jsou chvíle, kdy si jich i vážím, ale rozhodně to s tou úctou nepřeháním. Když jsem si uvolnil ruce od bezprostředních existenčních starostí, řekl jsem si: vole, máš talent, budeš spisovatelem. Podnikl jsem nesmělý pokus, publikovaný na těchto stránkách pod názvem Dětská sexualita, a kdo si ho přečetl, jistě ocení, že jsem s těmi pokusy už přestal. Zjistil jsem, že být spisovatelem není jen tak. Pro mě to znamená utrhnout se od reality a žít ve vysněném imaginárním světě spisovatelské fantazie a samozřejmě ji zprostředkovat čtenáři. Ale mně ta realita jednak baví, jednak se od ní odtrhnout nedokážu. Umění je krásná věc, ale proti uzenému kolenu nemá šanci. Snad bych to dokázal s pomocí nějaké drogy, nejspíše alkoholu, ale ani pak není jisté, že ze mně bude spisovatel, zato je jisté, že by ze mně byl alkoholik a tak jsem si řekl: dost. Vůbec si myslím, že umělec potřebuje ke své tvorbě určitý stav citového zjitření. Každý ho dosahuje jinak: někdo drogou, někdo citovým dobrodružstvím, jiný adrenalinovým sportem (namátkou mohu vzpomenout zpěváka Daniela Landu, který 11. 4. 2008 utrpěl úraz při havárii na Rallye Šumava - otřes mozku a odražení ledviny a komentoval to slovy - další zářez do zážitkové knížky, možná o tom napíšu písničku), cestovatelské či jiné zážitky. Jen takto emocionálně pohnojeno, kromě nezbytného řemesla, vydá nitro umělcovo své plody. Měli bychom být umělcům vlastně vděčni za to, že tuto poznávací řeholi na sebe berou za nás. Na to, aby si tyto zážitky mohli opatřovat, potřebují samozřejmě peníze. Lze diskutovat, kolik by jich mělo být, ale bez nich to určitě nejde. Proto jim jejich peníze, až na vzácné výjimky, nezávidím. Kdy jsem ovšem naštvaný, to jsou momenty, kdy umělec vyleze na piedestal pro příklad hodný následování a pronáší odtud svoje moudra. Uráží mě to. Vím toho o životě zrovna tolik jako kdejaký umělec, natož nějaká seriálová rychlokvaška či zkrachovalý rádobypodnikatel a jejich rad mně netřeba. Respektuju umělce, který předstupuje před publikum a říká: heleďte, já jsem takovej. Nepoučuje, nementoruje. Je pár takových umělců. Ostatní se tváří, jako by sežrali Šalamounovo hovno. Jejich osobní život má daleko k ideálu a spíš než by měli radit jiným, sami by potřebovali poradit. Ne snad, že bych si poradit nedal, ale musí to být od někoho, za kým je nezpochybnitelný lidský i umělecký profil. Takových umělců je hodně málo a spíš skromně mlčí. Zato všelijaký plevel se roztahuje, kde se dá.

Nutno ovšem říci, že doba, kdy umělci nám plebejcům radili doslova ve všem, už má svůj vrchol za sebou. I je život přistihl v podvlíkačkách a v nich se těžko pronáší morality. Získá si mě ale umělec, který nemachruje, ale poctivě řekne, jsem hajzlík, ale berte mě takového, jaký jsem - příkladem může být Jan Saudek. Toho beru. A ještě jednu souvislost nemohu opominout. Většina umělců nadává na komunisty. Je to poněkud rozporné. Vždycky platilo a platí to stále - čí chleba jíš, toho píseň zpívej. A nebo - kdo platí, ten poroučí. Kdo nevěří, ať si to jde vyzkoušet do hospody. Tam to ovšem funguje v obráceném pořadí. V případě totality umělcům nesmrděly komunistické peníze, ale smrděla jim komunistická ideologie. To chápu, ale když chceš chleba, musíš zpívat. Že komunisti chtěli, aby umělci tvořili za jejich peníze podle jejich představ, to jim nelze vytýkat. Co jim však vytýkat lze, to je skutečnost, že jiná než státní (rozuměj komunistická) kultura prakticky neexistovala či byla perzekuována. Kapitalismus je v tomto směru mnohem liberálnější.

Poslední poznámka nakonec. Většina uměleckých děl o umělcích vzniká, jak jinak, v umělecké dílně. Že si přitom tato čeládka nehorázně fandí, je nabíledni. Příkladem může být (každé tvrzení je nutno doložit) film Noting hill (snad jsem to napsal dobře). Hlavní hrdinka (Julia Roberts) tam svého partnera žádá, aby ji miloval. Ne aby přišla a řekla, já tě mám ráda. Divže mu to nedává rozkazem. My plebejci prostě umělce milovat musíme, tak je to na tom světě zařízeno, alespoň v jejich představách. A ještě jedna věc - jejich soužití spočívá v tom, že ONA se učí roli a ON jí dělá sparingpartnera, je tedy v podřízeném postavení. Abych pravdu řekl, moje představa o harmonickém vztahu je poněkud jiná.

Ve čtvrtek a v pátek bývá na Viasat Explorer po desáté hodině večer pořad o pornografii. Občas se na to dívám, ne snad kvůli pohlavním orgánům, ty tam nejsou, natož aby byly v akci, pouze se tam o pornografii bohapustě žvaní, ale sem tam se v té záplavě žvástů objeví zajímavý postřeh. Posledně jsem tam viděl záběry s nějakou mulatkou, pochopitelně pornohvězdou, která, oděná pouze v tanga /to je tak vrchol erotiky, který je v tomto pořadu ke spatření/, předváděla, jak umí pracovat se svými hýžďovými svaly; prostě opravdu famózně třásla prdelí a ještě k tomu přidala pohazování kozama nahoru dolů. Tvrdila, že takhle třást prdelí dokážou jenom černošky. Nemohl jsem při této příležitosti nevzpomenout na vystoupení jednoho černošského tanečního souboru někdy v šedesátých letech, které jsem měl možnost vidět, kdy hned v úvodu představení nastoupily polonahé černošské tanečnice a také mlátily kozama a třásly prdelí. Byl jsem z toho tenkrát u vytržení. Něco tak nabitého živelnou smyslností jsem ještě neviděl. Tady bylo naprosto jasně vidět, co tanec je - předehra před kopulací. Potvrdila mi to i nedávná reportáž z pořadu Cestujeme po … z Burkiny Faso. Tam také zabírali taneční pár na nějaké venkovské tancovačce, pan Bartoška či pan Donutil laskavě referovali, že pár napodobuje kopulační pohyby, ovšem ti sprosťáci filmaři nám ukázali akorát chodidla tohoto páru. S takovou ať jdou ti dokumentaristé do prdele. Pochopitelně černošský tanec není jediný, který může sloužit jako kopulační předehra. Stejně dobře poslouží i polynéský tanec, při kterém tanečnice krouží boky a velmi blízko má k němu i břišní tanec Turků a Arabů, při kterém navíc tanečnice, a jak jsem v Tunisu viděl, i tanečníci přidávají i třesení rameny, což se pochopitelně u žen přenáší i na prsa. Je to ostatně parádní číslo i Heleny Vondráčkové.

Většinou se jedná o tance z teplého podnebního pásu. Zima těmto tancům nějak nepřeje. Náš tanec je značně sofistikovaná záležitost, sled komplikovaných tanečních pohybů, prováděných navíc většinou v páru. O to je to složitější. Nespoutané erotično lze v něm hledat jen stěží. Ostatní významy tance se vytrácejí - například tanec lovecký. Naše myslivce ani nenapadne, aby si před poslední lečí mužně zatančili. Leda tak po ní a to ještě k tomu potřebují partnerky. Nebo tanec válečný, který nahrazoval podávání rumu před šturmem. Tanec uváděl bojovníky do transu a pomáhal jim překonávat strach ze smrti. A to nemluvím o řadě dalších tanců s magickým účelem. A tak nám v podstatě zbývá jen erotický význam tance a pak, jak ukazují každoroční technoparty, jako výraz čisté radosti z pohybu. Čistá radost z pohybu mně zase až tak netáhne, navíc je to značně individuální záležitost, a tak čekám na tanečnici, která by dokázala skloubit živelnost afrického tance s polynéskou smyslností a arabskou rafinovaností. Snad se dočkám. Nebo spíš ne. V dobách slávy našeho televizního baletu - kde je mu konec - jsem napsal do televize, že náš televizní balet hopsá levá pravá a že by potřeboval svůj výrazový rejstřík obohatit. Pochopitelně hlas volajícího na poušti. V dobách totality jsem se právem domníval, že erotické vzrušení je považováno za nepatřičné, protože odvádí pracující od myšlenek na budování socialismu, ale jak vidím, tak tak moc se zase nezměnilo.

Chovám velký respekt k této starobylé instituci. Sám jsem drahně let ženatý se stále stejnou ženou. Krize manželství, o které se mluví, a která se dá dokladovat /všichni znají moje zaujetí pro dokladování jakéhokoliv tvrzení/ vysokou rozvodovostí, nízkým počtem uzavíraných sňatků, počtem nemanželských dětí a soužitím na psí knížku je především odrazem nových vztahů mezi lidmi. Ta tam je představa muže coby hlavy rodiny, který ji po všech stránkách zajišťuje a ženy pilné hospodyňky. Má to své ekonomické kořeny: ve většině domácností jeden příjem na udržení slušného životního standartu nestačí. A je-li žena rovnocenným zdrojem rodinného rozpočtu, těžko od ní očekávat nějakou podřízenost. Vztahy mezi pohlavími se demokratizovaly. Za této situace lidé hledají nové vzory partnerských vztahů.

Za pozitivum považuji "manželství na zkoušku" čili soužití na psí knížku, pokud ovšem nemá trvalý charakter. Pokud se jedná o soužití, které nese všechny znaky trvalého vztahu, nic nebrání tomu, aby bylo legalizováno, tedy aby byl uzavřen sňatek. Toto manželství na zkoušku prověří, jak si partneři vyhoví, jak se shodnou ve svých životních prioritách a vůbec. Často sňatek pečetí vztah po narození dítěte - tím byl vztah prověřen i po biologické stránce - příklad Karel Gott se svou partnerkou. Pokud ovšem nějaká blbka hlásá: na lásku papíry nepotřebuji, hlásá opravdu jen svou blbost. Na lásku papíry skutečně třeba nejsou, ale na elementární jistoty jsou třeba velmi. Tyto blbky věří ve všemocnou sílu lásky a pak jsou znovu a znovu překvapovány, že láska zdaleka není ta mocná čarodějka, za jakou ji pokládaly. A tady jsme u kořene jevu, jakým je neochota mužů, zejména bohatých, vstupovat do manželství a poskytovat ženě sociální jistoty. Opět příklad: Zdeněk Bakala a Michaela Maláčová. Za romantickou banalitou - naše soužití je podloženo naší láskou, se skrývá neúprosná ekonomická realita - jak mě, holka, nebudeš patřičně milovat, tak si sbalíš kufry a půjdeš. Jakkoliv nemám rád Církev svatou pro její asexuální postoj, i když teď už snad připouští, že šukat se může i pro zábavu a nejen pro plození dětí, jedno plus jí nelze upřít. Svým kategorickým požadavkem na nerozlučitelnost manželství na úsvitu dějin daly ženám určitou jistotu. Je dost historických důkazů, že páni tvorstva se se ženami moc nepárali - už se mi nelíbíš nebo překážíš mému dynastickému sňatku a tak táhni. To se táhne dějinami od kmenových náčelníků přes feudální pány až po soudobé kapitalisty. Ostatně Simona Krainová, která posloužila jako trenažér tomu Turkovi, by mohla vyprávět. Dnes už je společnost někde jinde a požadavek nerozlučitelnosti manželství ztratil svůj pozitivní obsah. Tím větší nároky to ovšem klade na ženy, jak hospodařit se svým erotickým kapitálem.

A ještě jedno plus bych přisoudil Církvi svaté, tentokrát ovšem ze současnosti. Dočetl jsem se někde, že pro věřící pořádá jakési předmanželské semináře, kde je upozorňuje na jedno úskalí manželského života, a sice, že jejich životní partner není ideální a že někde na životních křižovatkách potkají či můžou potkat partnera, který ideální bude, či se jim jako ideální může jevit. Co s tím? Dovolím si osobní příklad. Ležel jsem otráveně na rehabilitačním oddělení nemocnice, už ve zralém věku, s dospělými dětmi a pochopitelně ženatý, když se otevřely dveře a do pokoje vstoupila sestřička, ve věku mých dětí, kterou jsem okamžitě zařadil do kategorie "žena snů". Čistý, milý, ouhledný stvoření, jak se říká v jedné filmové pohádce. Řekl jsem jí nějakou kravinu, aby věděla, že se mi líbí; okamžitě věděla, o co jde a hned mi to dala gestem najevo. Od té doby se můj pobyt v nemocnici změnil v příjemnou záležitost. Stal jsem se jejím prominentním pacientem, ba došlo to tak daleko, že se ke mně jednou přitočila a řekla mi: Vy se mi moc líbíte, čímž mi spadla čelist, protože tohle mi ženy běžně neříkají. Nebudu líčit všechny detaily mého pobytu v nemocnici. Jen jsem v duchu nadával jako Špaček, že ženu snů člověk potká, když je starý /relativně/, ženatý a dětný. No nic se nestalo, odkráčel jsem z nemocnice ke svým manželským a rodičovským povinnostem. A o tom to je. Příliš se v současné době zdůrazňují lidská práva, o povinnostech se cudně mlčí. O tom ostatně už píši ve svém článku Úředníci. Pokud budeme bazírovat jen na svých právech, obrat v lidských vztazích nenastane, v partnerských vztazích nevyjímaje.