Duben 2008

Socialismus III

29. dubna 2008 v 17:02 | Ivo Adler
Pochopitelně "socialismus" musí mít také svoji odpovídající politickou nadstavbu. Hned z počátku si odbudu jednu věc, a to je přímá demokracie, tedy referendum. Referendum do vyspělé společnosti patří, je to nástroj, jak se lidé mohou vyjádřit i si vynutit řešení společenských problémů. Pokud dostatečně velká část společnosti (o velikosti této části je samozřejmě možné diskutovat) požádá o referendum, referendum se konat musí a jeho výsledek je pro státní orgány závazný. Odpadají tak nechutné tahanice, zda, kdy a jaké referendum. Vracím se k tomu, co už jsem jednou napsal - v naší Ústavě je příliš ideologické fasády a žalostně málo pevně stanovených demokratických postupů. Proto je naše politika taková cochcárna, kde každý handluje s každým a výsledkem je obecné znechucení.
Další závažnou otázkou je systém politických stran. Předpokládám systém více politických stran, i když tragédií socialismu nebyl ani tak systém vedoucí úlohy jedné strany, jako spíš to, že tato strana nebyla vnitřně demokratická. O výběru kádrů nerozhodovala přirozená soutěž mezi nimi, ale moudré sekretariáty, které především dbaly, aby vybraný kandidát byl dostatečně konformní a nedělal potíže. Své dělal i požadovaný třídní původ. Ironií osudu to byla právě dělnická třída, která se ke KSČ obrátila zády a to rozhodlo mocenský zápas. Nedostatek konkurence uvnitř KSČ markantně vystoupil po Listopadu, kdy se začala zavádět skutečná konkurence uvnitř strany. Členové na to nebyli vůbec připraveni a dál ze setrvačnosti volili kandidáty, kteří už byli ve funkcích. Z tohoto hlediska je zajímavý vývoj v čínské KS, ale nemyslím, že by měl mít obecnější platnost, protože situace Číny je naprosto specifická. Z toho plyne jeden závěr: sociálně spravedlivější společnost se neobejde bez systému více stran. Jediným kriteriem jejich legality musí být dodržování lidských práv v teorii i praxi. Tím odpadá trapné handrkování, zda ta či ona strana má či nemá mít přístup do politických salonů. A ještě jedna věc stojí za zaznamenání: volební systém. Nejdemokratičtější systém je systém poměrného zastoupení. Při dostatečné intenzitě zájmu žádný zájem nezapadne a s každým se musí v parlamentu počítat. Lépe, když se střetávají názory v parlamentu, než lidé v ulicích. Na tohle někteří "přátelé" demokracie neradi slyší. Chtěli by mít volební systém ušitý na míru, aby se jim snadno sestavovaly vlády. Tyto zásady je potřeba vtělit do ústavy tak, aby jejich změna vyžadovala tak vysoké kvorům k jejich změně, že je možné jen v případě revolučního vzepětí. V období mezi nimi by byl politický systém stabilní.
Je to samozřejmě plané teoretizování, ale v dané chvíli je to asi jediný předpoklad, jak ze stávajícího marasmu ven - ukázat cestu. Na naší politické scéně chybí strana, která by před voliče předstoupila s otevřeným a poctivým programem, který musí obsahovat i nepopulární kroky, a přitom by respektoval ekonomické zákony a skutečnost nepřikrášloval. Náznak, ale skutečně jen náznak, takového programu předvedla ODS v posledních volbách a po zásluze zvítězila. Ovšem strana bohatých, a ODS je stranou bohatých, nemůže být ve svém programu zcela otevřená, což nakonec připustil i Mirek Topolánek. Spíše bych takový přístup očekával od strany levicové. Zatím chybí. Levicové strany nedokážou opustit populistická hlediska. Jdou od voleb k volbám. Proto voliči říkají - nemáme koho volit.

Socialismus II

23. dubna 2008 v 16:28 | Ivo Adler
Dovolím si jedno zcela nevhodné přirovnání: kapitalismus je dobrý sluha, ale zlý pán. A proto, aby nám kapitalismus nebyl zlým pánem, je třeba mu dát pevný náhubek - aby hlídal, ale nekousal. Tím náhubkem je fiskální soustava. Především se rozlučme s myšlenkou stejné daňové sazby pro všechny. Stejná daňová sazba pro všechny totiž zvýhodňuje bohaté a prohlubuje sociální nerovnost. Blíže tento mechanismus nebudu rozvádět, protože jsem ho vysvětlil již ve svém článku Daně /24. 7. 2007/ na tomto blogu. Proč však kapitalista /fuj, to je ošklivé slovo/ musí být zdaněn progresivně? Odpověď je nasnadě. Je obsažena v pojmu "externality" - jsou to náklady, které neplatí ten, kdo je užívá, ale někdo jiný. Jako příklad mohu uvést náklady na ochranu životního prostředí, na reprodukci pracovní síly - školství, zdravotnictví, na budování infrastruktury a výčet není zdaleka úplný. Jak životní prostředí, tak pracovní sílu i infrastrukturu kapitalista využívá, ale náklady na ně nehradí v míře jejího využívání. Ty náklady platíme všichni - tedy stát. Logickým důsledkem této situace je bohatý kapitalista a chudý, zadlužený stát. O co víc se stát zadlužuje, o to víc má kapitalista na své luxusní oblečení, auta, domy, kurvy atd. A zadlužené jsou v současné době všechny kapitalistické státy. Pokud se stát zadlužuje, je to neklamné znamení, že stát je nástrojem bohatých. Podíváme-li se na vývoj po Listopadu, stát byl nástrojem bohatých vždycky, bez ohledu na to, jaká vláda stála v jeho čele. Řešením proto je progresivní zdanění kapitalistů tak, aby stát i kapitalisté byli přibližně v rovnováze. Že si kapitalisté nenasadí ten náhubek dobrovolně sami, je nabíledni. Musí jim jej někdo nasadit. Budou to komunisti? Už staří Egypťané měli zásadu - ovce stříhej, ale nezabíjej. Aby to nebylo tak jednoduché, musíme vzít v úvahu ještě mezinárodní rozměr problému. Jednotlivé státy ve snaze přilákat kapitál si konkurují ve snaze o co nejnižší daňové sazby. I pan Topolánek prohlásil, že rovná daň činí Českou republiku konkurenceschopnější. Stejné je to i se stanovením stropu pro zdravotní pojištění. To je pravdivé i blbé zároveň. Pravdivé je to v tom, že vysoké sazby můžou vést k odlivu kapitálu. Blbé je to v tom, že skutečná konkurenceschopnost se dosahuje snížením výrobních nákladů a to je pro evropské prostředí nestravitelné. Tak laciní jako Asiati budeme jen stěží. Řešením je snad jen sjednocení daňových sazeb v rámci EU.
Poté, co jsme se zbavili iluzí o "horních vrstvách", je třeba se zbavit iluzí i o "dolních vrstvách". Svůj názor jsem již naznačil v článku Poplatky /18. 3. 2008/. Čerpání společenského zdroje, jakým je i fond zdravotního pojištění, musí být regulované, nemůže každý čerpat, co hrdlo ráčí. U lidí v produktivním věku bych o tom vůbec nediskutoval, u lidí předproduktivním a poproduktivním věku o tom diskutovat lze. Zkušenosti s neregulovaným čerpáním společenských zdrojů jsou ty nejhorší: takto středoasijské kolchozy neregulovaným čerpáním vody ze Syrdarji a Amudarji vysušili Aralské jezero, podobné devastující účinky má i neregulované využívání pastvin a lesů v rozvojových zemích. Každý pase tolik krav a těží tolik dříví, kolik potřebuje, následky jsou zjevné. Na nadnárodní monopoly se všechno svádět nedá. Platit by ale mělo jedno pravidlo, a to je u nás porušováno - co se za využívání společenského zdroje vybere, to se do něj také vrátí. Proto tvrdím, regulační poplatky nepatří do kapes doktorům, ale zdravotním pojišťovnám. Na naší politické scéně došlo k určitému pokroku - ČSSD připustila, že poplatky mají něco do sebe a že je ponechá. Komunisté jsou poplatní svým ideologickým floskulím a setrvávají na jejich odmítání.

Socialismus I

18. dubna 2008 v 15:43 | Ivo Adler
Tak komunisti prý mají projekt socialismu pro 21. století. To jim chválím. Ostatní strany totiž mají hovno. Po Listopadové revoluci jsem čekal gejzír nápadů od politických stran jak dál ve společenském vývoji, dočkal jsem se však jen ubohého epigonství. ODS kopíruje anglické konzervativce, ČSSD by nejraději koalici s lidovci podle rakouského vzoru - o to velmi stál Zeman, dokonce tolik, že Luxovi nabídl křeslo premiéra, lidovci se shlíží v bavorské CSU a Zelení kopírují německé a rakouské Zelené. Obraz myšlenkové bídy a utrpení. Jen komunisti nemají koho kopírovat, a tak hledají. Otázkou je, co našli. Jejich obraz socialismu mi připadá velmi plytký a navíc se mi zdá, že jsou v zajetí ideologických schémat. Dovolím si tedy předložit vlastní obraz sociálně spravedlivější společnosti, zdráhám se ji nazvat socialismem, i když popravdě řečeno, čekal jsem to od nějaké bystřejší hlavy, než je moje.
Klíčovou otázkou je samozřejmě otázka vlastnictví. Komunisti tradičně hlásají pluralitu různých forem vlastnictví a jejich rovnoprávnost. S tím souhlasím. Dneska už se najde málo pitomců, kteří tvrdí, že stát musí být horším vlastníkem než vlastník soukromý. Navíc, jaký soukromý vlastník u akciové společnosti? Akciová společnost je ve větší či menší míře vlastník společenský. Málo je ale zdůrazňována nedotknutelnost soukromého vlastnictví, ovšem se dvěma výhradami. Soukromé vlastnictví není zlaté tele, kolem kterého budeme nábožně tancovat. A tady mám první výhradu k nedotknutelnosti soukromého vlastnictví. Váznoucí výstavba dálnic na našem území volá po nekompromisním vyvlastnění pozemků různých vyděračů a spekulantů, kteří brání naplnění společenského zájmu. Vždy to ovšem musí být vyvlastnění za náhradu ve výši tržní ceny, určené soudním znalcem. Pokud se vyvlastněnému cena nelíbí, může se bránit u soudu, důkazní břemeno ale bude na něm. Druhá výhrada vyplývá z existence různých ruin v našich obcích a městech. Známe jich všichni celou řadu. I tady by obec či město mělo právo takovou ruinu vyvlastnit, opět za cenu stanovenou soudním znalcem, a prodat ji tomu, o kom je přesvědčeno, že stavbu využije. Leitmotivem těchto úvah je myšlenka, že vlastnictví musí sloužit, neslouží-li, nemůže být chráněno, což samozřejmě neznamená, že vlastník bude okraden.
A ještě jednu vlastnost by mělo mít vlastnictví v sociálně spravedlivější společnosti - tou je jeho demokratičnost - rozptýlení mezi obyvatele. V rozporu s tímto požadavkem jsou nucené výkupy akcií od drobných akcionářů, začasté v jejich neprospěch. Proti tomu bych naopak stavěl povinnost akciových společností dát část akcií na trh tak, aby držení akcií jedním vlastníkem nepřekročilo určitou stanovenou mez. Je to proces samozřejmě velmi administrativně náročný, je možné diskutovat o stanovení této meze, ale pokud je politická vůle, není to proces neřešitelný. Pokud ale k tomuto procesu nedojde, můžeme naši slavnou burzu přeměnit na skladiště veteše, protože za chvíli na ní nebude s čím obchodovat. Majetek bude koncentrován u omezeného okruhu osob, a ty si pro kapitál budou chodit do bank a ne na burzu. Tolik k otázce vlastnictví, pokračování příště.

Lucinka

13. dubna 2008 v 10:24 | Ivo Adler
Protože svůj blog koncipuji tak trochu i jako ságu našeho rodu, dovoluji si oznámit, že se nám po bezproblémovém těhotenství i porodu narodila vnučka Lucinka. On život i tak přináší problémů dost, i když blbci nečekají, co jim život přinese a problémy si samoobslužně vyrábí. Laskavý čtenář si jistě povšiml, že se svá tvrzení snažím vždy doložit; ať už je to fotografie, statistika, historická paralela či jiný důkaz. Činím tak i v tomto případě: to je Lucinka.

Christina Aguilera

11. dubna 2008 v 13:03 | Ivo Adler
Teď jsem svůj blog trošku zanedbával, měl jsem jiné starosti, až se lépe naučím s obrázkama, tak o nich poinformuji, a tak zatím bez obrázků. Přečetl jsem si v bulváru, že Christina Aguilera ruší hlasitým sexem své sousedy, bohabojné to měšťáky. Nejen to, občas chodí bez kalhotek a nevadí ji ani, že ji fotografové vyfotografují, že ty kalhotky skutečně nemá. U nás ovšem příslušně cenzurováno. Nabízí se otázka: má to ta Christina zapotřebí? Odpověď zní: má. Po pádu socialismu kapitalismu vítězně táhne světem a jeho neodmyslitelnou součástí je i konkurence. Pro toho, kdo se chce v konkurenci prosadit, je každá konkurenční výhoda dobrá, a mezi ty konkurenční výhody patří i sex. Blbci tedy mohou dál zalamovat ruce nad úpadkem mravů, ambiciózní lidé dál budou hledat možnosti, jak se v konkurenci prosadit. Čím větší konkurence, tím větší hledání konkurenčních výhod. A v oblasti šoubyznysu je konkurence v USA nejtvrdší na světě. Projevuje se to i u nás, i když na našem malém trhu je konkurence zatím krotká, přesto existuje. Nestačí jen něco umět, to umí všichni, musím přidat i něco navíc. Příkladem může být soutěž Eurosong. Vyhrála ji Tereza Kerndlová, zpěvačka kvalit nikoliv excelentních. Více se čekalo vítězství Sámera Issy. Co je ovšem tomu blbečkovi platné, že má slušivou uniformu a salutuje do publika, když jeho tanečnice zvedají nohy obrácené zády k publiku i kameře. Tereza vsadila na svou minisukni, nadzvedávanou ještě větrákem, tak aby bylo vidět její kalhotky - a vyhrála. Konkurenční výhoda byla na její straně. Včera jsem jel městskou dopravou, přede mnou stála dívka /já jsem, jak se na staršího pána sluší, seděl), na které bylo vidět, že je dobře připravená na život. Minisukně ji začínala hluboko pod pupíkem a končila vysoko nad koleny, lépe snad těsně pod prdelí. Část těla mezi pupíkem a rameny kryl jakýsi návlek a pod ním nic. Žádná ramínka od podprdy jí nečouhala. Hned jsem si řekl: to je dívka připravená dobývat svět. A možná ho dobude. České mařeny se svou čouhající podprdou dál zůstanou u své plotny. To je místo, kam patří.

Výtržnictví

7. dubna 2008 v 15:27 | Ivo Adler
Tak fanoušci nám demolují stadiony. I když to neschvaluji, nedivím se jim. Vandalismus na stadionech není jediný. Docela slibně se rozvíjí i ničení veřejného a soukromého majetku, kam je možno zahrnout i sprejerství. Rovněž ulice našich měst nejsou zrovna oázou klidu a bezpečí. Demonstranti pravicoví i levicoví vidí v demonstraci vítanou příležitost k pouličnímu násilí a ničení hodnot. O šikaně a týrání slabších včetně zvířat je dostatek informací. Většinou se na nich podílí mladí lidé. Proč se ti mladí lidé tak chovají? Myslím, že to má jednoho společného jmenovatele, a tím je frustrace mladých lidí ze společenských poměrů. Ne snad že by dříve /za totáče/ mladí lidé frustrováni nebyli, totalitní omezení na ně doléhala a i tehdy dávali svoji frustraci najevo projevy vandalismu, ale zdaleka to nebyl tak častý jev jako dneska. Svědčí to o tom, že pocit frustrace je dneska daleko větší. Pro ne právě zanedbatelnou skupinu mladých lidí se vandalismus a násilí stává téměř jedinou možností, jak se realizovat, a tak této možnosti dávají průchod. Takováto mládež se potom stává živnou půdou pro různá radikální hnutí, spíše fašizujícího charakteru. Takovéto plody demokracie asi nejsou vítané. Závěr z toho plyne jeden: bezbřehá svoboda nestačí. Nemůžeme spokojeně lehnout na záda a točit palci na břiše, jak je ta svoboda krásná. Jestli příčiny frustrace mladých lidí neodhalíme a neodstraníme, dříve či později ta vzduchová matrace, na které si leckdo hoví, bude protržena.