Březen 2008

Humor

31. března 2008 v 18:08 | Ivo Adler
Včera jsem na ČT2 sledoval pořad o humoru Někdo to rád hloupé. Obecně v něm bylo konstatováno, že s humorem to jde nějak z kopce. Nedivím se tomu. Ty doby, kdy celý národ byl rozdělen na tupé četníky a chytré zloděje /a to doslova/, kteří na sebe spiklenecky pomrkávali, jsou ty tam. Byla to doba jinotajů, kdy diváci odezírali umělcům ze rtů i to, co tam nebylo a umělci si tím pomáhali k laciné popularitě. Stačilo k ní být patřičně zaobaleně protirežimový. Jenže čas oponou trhnul a scéna se změnila. Místo rozdělení na četníky a zloděje jsme se rozdělili na zloděje a okradené či okrádané. Blíže viz mé články Dvě zlodějny a Stát jako defraudant. A okradeným věru není příliš do smíchu. Ale i teď se umělci snaží. Lidi se nesmějí? Tak přitvrdíme. Však my z nich ten smích vyrazíme. I když nejadekvátnější nové situaci je humor černý. Zatím jsou patrné jeho nesmělé výhonky, ale myslím, že černý humor je nejperspektivnější - humor jízlivý, vysmívačný a cynický. Nezapadá sice do horlivě pěstované atmosféry reklamních úsměvů, ale musíme si zvykat.

Simona Krainová

26. března 2008 v 16:18 | Ivo Adler
Naše bulvární noviny uveřejnily sérii fotek Simony Krainové, kde v hlubokém dekoltu vykukuje na nahém prsu bradavka. Ne snad, že by to byla taková vzácnost! Syn mi daroval kalendář Simony Krainové, kde se Simona prezentuje jako dokonalá profesionálka, která ví, že jsou situace, kdy bradavky prostě ukázat musí. Ale tady poprvé jsou bradavky vidět tak říkajíc v civilu.A shodou okolností se objevila další série, kde řada profesionálních krasavic neuhlídala svoje večerní toalety a bradavky jsou opět ke spatření. Je to příjemná informace. Znamená to, že k "plné polní" dokonalé dámy podprsenka rozhodně nepatří. Nemohu si nevzpomenout na jeden reprezentační ples, kde dáma reprezentující úřad tančila ve večerní toaletě, ze které na všechny strany čouhala mohutná podprsenka, obepínající její neméně mohutné tělo. Hned jsem si pomyslel: "Ty jsi ale kráva". Vývoj událostí mi dal za pravdu - dáma už nereprezentuje. Stejný výrok mě napadl, když jsem loňského léta šel za dívkou s postavou modelky, oděnou v neméně modelové letní šatičky na ramínkách, ze kterých rovněž čouhala podprsenka včetně zapínání. I moje žena si jednou koupila takové letní šatičky. Když se sehnula, bylo jí vidět až na kolena. Nemohla to rozdýchat a tak že si do nich vezme podprsenku. Když jsem viděl tu hrůzu, kategoricky jsem prohlásil: jedině přes mou mrtvolu; a šatičky putovaly do popelnice. Chci tím všechny dámy i ty, které by jimi rády byly, ujistit, že nás muže opravdu nezajímá stav jejich spodního prádla. Kdybychom opravdu byli takovými fetišisty, pohled do výkladu obchodu s dámským prádlem nás vrchovatě uspokojí, ale na skutečné ženě nás zajímá něco jiného. Dnes už se připouští, že i žena má bradavky, nejen muž.

Zámotek /Cocoon/

20. března 2008 v 16:44 | Ivo Adler
V našem již dříve vzpomenutém vzdělávacím a zkrášlovacím spolku jsme měli přednášku o velikonočních tradicích. Pozvaná expertka nám hned v úvodu řekla, že má materiálu asi na 50-ti stránkový elaborát. Pojalo mě neblahé tušení. A taky jo. Do počítání nedělí kolem Velikonoc se tak zapletla, že tomu nerozuměla ani ona sama, natož posluchači, které to navíc vůbec nezajímalo. Však také v průběhu přednášky houfně odcházeli. Já jsem vydržel téměř do konce. Maně mi to připomnělo jinou akci, kterou jsem absolvoval loni na jaře. Byla to botanická vycházka na jednu zajímavou lokalitu. Řekl jsem si: je jaro, příroda se probouzí, všechno se nalejvá, možná se i ty naleješ, vyraž do přírody s kvalifikovaným doprovodem. Odjeli jsme na jedno venkovské nádraží, tam provázející expert s výrazem šílence skočil do kolejiště, vytrhl nějakou rostlinku a začal ji určovat. První rostlinku jsem blahosklonně absolvoval, při druhé jsem začal být nervózní /ještě, že se jednalo o slepou kolej, jinak by ho přejel vlak/, při třetí jsem si řekl: tak dost. Požádal jsem experta o nahlédnutí do mapy, svoji jsem zapomněl, a vydal se na botanickou vycházku sám. Kdykoliv jedu přes to nádraží, vždycky se dívám, zda tam expert ještě nestojí. Z toho plyne mravní naučení: vysoká odbornost ještě není zárukou kvalitního výkladu. Odborníci by se s posluchači měli povznést nad krajinu, ať už je to krajina historická nebo botanická, ukázat odkud vede cesta a kam, a ne posluchače nutit očuchávat kdejaký patník. To ať si nechají pro své odborné kruhy.
Nicméně dva poznatky jsem si z přednášky o Velikonocích odnesl. Na jeden expertka sama upozornila. S nástupem křesťanství Čechové, statní to jonáci, navlékli na pohanskou košili křesťanský kabát. Pohanskou košili si ponechali - co kdyby! Ono také těžko pohanskou košili zahodit, když vychází z tisíciletých tradic a samotné biologické podstaty nás, lidí. Na tuto okolnost jsem upozornil již ve svém článku Nahá Afrika zde na blogu. Nakolik naše jednání určuje naše biologická podstata? Od doby navlečení křesťanského kabátu jsme kabát mnohokrát vyměnili či obrátili a činíme tak dodnes. Byl by to hezký námět na přednášku: jak jsme měnili kabáty.
Druhý poznatek vyplynul ze samotného průběhu přednášky. Uvědomil jsem si, jak středověký člověk žil opředen zámotkem křesťanské ideologie, ze kterého prakticky nebylo úniku. Jen mimořádně disponovaní jedinci se dokázali z tohoto zámotku vymanit. První otvor do zámotku udělali zámořské objevy, které ukázali, že svět je přece jen jiný, než jak ho líčí pan farář při nedělním kázání. A silní jedinci za tímto jiným světem šli, protože odstranit zámotek přímo na místě nebylo možné. Po vítězství socialistických revolucí byl v zemích, kde zvítězili, nahrazen křesťanský zámotek, tehdy již hodně protrhaný, zámotkem komunistickým. Ten již byl přirozeně mnohem řidší. Stejně jsem si říkal: jak to, chudáci, ukočírujete, když se hlásí o slovo satelitní televize a o internetu jsme měli jen mlhavou nebo žádnou představu. S pádem komunismu tento zámotek vzal také za své a občan volně dýše. Leč nemylme se. I dnes jsme svědky pokusů zamotat občana do ideologického zámotku, tentokrát pro změnu antikomunistického: tam se nedívej, tam je ďábel a odnese tě do /komunistického/ pekla. Kdo však chce být plnoprávným a svobodným občanem, nemůže žít stísněn nějakým zámotkem. Musí odhodit a překonat všechny zámotky. Jinak bude vždycky jen různě vyvinutým občanským zárodkem. Je to běh na dlouho trať, ale každý krůček je vítaný.

Poplatky

18. března 2008 v 15:24 | Ivo Adler
Považuji se za člověka levicového zaměření. Přesto vybírání poplatků ve zdravotnictví neodsuzuji. Nikterak tím nezpochybňuji princip společenské solidarity: bohatých s chudými, zdravých s nemocnými, mladých se starými. Je to pilíř moderního státu. Ale vedle tohoto pilíře je třeba individuální interes občana na tom, aby se ke svému vlastnímu zdraví choval odpovědně a neplýtval společenskými zdroji. V momentě, kdy stát od občana vybere zdravotní pojištění, stává se z něj společenský zdroj /Špidla - zdroje jsou, s tímto heslem vyhrál volby/ a jedinec má tendenci s ním plýtvat, protože ho to už nic nestojí. Ba dokonce kdo plýtvá nejvíc, má jednotku péče nejlevnější. Tohle jsem řekl na jednom aktivu (když KSČ prováděla stínohru s hospodářskou reformou/, pochopitelně veřejně, pracovníkovi aparátu KSČ. Moje argumenty byly tak neotřesitelné, že dotyčný pracovník se zmohl na ubohé zakvokání, abych se více staral o plnění plánu. Pochopitelně lze diskutovat o tom, od koho poplatky vybírat - zda to má být od nemluvňat či starodůchodců, ale v principu proti regulaci nelze nic namítnout. Rovněž je nutno uvážit jejich sociální dopad - aby to nebylo přelévání peněz z kapes sociálně slabých do kapes sociálně silných. Závisí to na tom, kam vybrané poplatky půjdou. Pokud to bude znamenat dodatečný příjem do společenského zdroje, nenamítám ničehož.
Podobně je tomu i se školným. Zastávám názor, že na vysokých školách by se vybírat mělo. Absolvování vysoké školy dává absolventovi individuální výhodu na trhu práce. Není žádný důvod k tomu, aby tato výhoda byla v plné míře hrazena ze společenských zdrojů. Navíc majitel takto zhodnocené pracovní síly ji vůbec nemusí uplatnit na českém trhu, ale na trhu daleko lukrativnějším. A my tak vlastně z našich národních zdrojů přispíváme na rozvoj cizích zemí. Je reálné nebezpečí, že se tak propracujeme na úroveň Bangladéše a spol., který produkuje doktory a jiné specialisty pro Anglii, USA a jiné. Pokud naše ekonomika byla uzavřená, tak se tak moc nedělo, vysokoškolákům nezbývalo nic jiného, než se realizovat doma, ale v epoše globalizace je požadavek bezplatného vysokoškolského studia anachronismem.

Demokracie všedního dne II

16. března 2008 v 16:07 | Ivo Adler
Dostal jsem se nedávno do jednoho města, ve kterém radnice, tak jako v mnoha jiných, vydává radniční noviny. Tazatelé v ulicích zpovídali podle dotazníku občany, co by chtěli v novinách mít. Když zjistili, že ve městě nebydlím, tak o mně ztratili zájem. Tomu rozumím. Pro mě radnice noviny nevydává. Nicméně jsem je požádal, jestli by mi mohli dotazník ukázat a v tom mě ochotně vyhověli. Následně jsem si noviny ještě vzal na stojanu před radnicí. V jednom i druhém byla nápadná jedna věc. Chyběla tam rubrika připomínky nebo dotazy občanů. Panstvo na radnici o připomínky občanů nestojí. Natož aby na ně odpovídalo. Vydáváním novin byla pověřena nějaká firma, ani tam nebyla uvedena její adresa, natož e-mail. Prostě - občane, řekni nám, čím chceš, abychom tě nalejvali, a my tě tím nalejem. Je to jednosměrná ulice - informace proudí od radnice k občanovi, ale ne naopak. Když chce radnice znát názor občanů, zaplatí si výzkum veřejného mínění. Ale reagovat na připomínky a dotazy občanů, to se nenosí. Je to také krajně nepohodlné. Vyhráli jsme volby, moc je naše válečná kořist a tak nám do toho nekecejte. Jestli se vám to nelíbí, tak nás příště nemusíte volit. To je vzkaz voličům. Jenže volič potřebuje reagovat na své problémy hned a ne čekat až do příštích voleb. To je obrovský problém naší demokracie. Jak se má občan domoci svých práv? Sepisovat petice, na které nikdo nebere zřetel? Nebo se draho a zdlouhavě soudit? Promítá se to ostatně i do parlamentu - z interpelací poslanců se stala fraška. Vůbec se nedivím, že lidé jsou z politiky otrávení.

Stát jako defraudant

13. března 2008 v 16:54 | Ivo Adler
Pan ministr práce a sociálních věcí Nečas se milostivě uvolil, že důchodcům zhruba od druhého pololetí přidá v průměru 465 Kč na důchodech, což představuje dodatečnou zátěž pro státní rozpočet ve výši 5 miliard. Je to od něho obrovská laskavost, uvážíme-li, že v roce 2006 byl důchodový účet v přebytku 15 393 mil. Údaje jsou převzaty ze Statistické ročenky ČR a Českému statistickému úřadu je poskytuje MF ČR. Pouze údaje označené * jsou vypočítány z celkového objemu pojistného na sociální účely celkem. Nečiním si tedy nároky na jejich přesnost. Pojistné na důchody nebylo v těchto letech uváděno. Inu, není nad to, když se ve státním rozpočtu vyznají jen ministerští úředníci. Ostatní údaje jsou tak přesné, jak přesné je naše MF ČR.
Státní rozpočet /mil. Kč/
Rok
Výdaje na důchody
Příjmy z důchodového pojištění
1993
73 635
*83 480
1994
84 232
*99 584
1995
105 788
*118 223
1996
125 561
*133 543
1997
145 109
146 333
1998
161 805
156 338
1999
173 014
161 827
2000
181 921
170 457
2001
195 814
185 953
2002
210 440
198 424
2003
218 273
209 585
2004
229 538
243 233
2005
243 648
258 277
2006
261 464
276 857
Celkem
2 410 242
2 442 115
Tabulka nám ukazuje, že za dobu existence ČR je důchodový účet v celkovém přebytku /s tolerancí výše uvedené nepřesnosti/ ve výši 31 873 mil. Tyto miliardy nikde nejsou, byly použity na zalátání děr ve státním rozpočtu. Stát v podstatě tyto kolektivní úspory českých důchodců na stáří zdefraudoval. Dále nám tabulka říká, že od roku 2004 je příjem z důchodového pojištění vyšší než jsou výplaty důchodů. Jen za tyto tři roky je celkový přebytek důchodového účtu 43 717 mil. Kč. Tento přebytek je možný díky tomu, že růst důchodů zaostává za růstem průměrných mezd, takže podíl důchodů na průměrných mzdách je patrně nejnižší v Evropě. Důchodci tedy dál saturují státní rozpočet za cenu svého zbídačování. Zároveň uvedená čísla minimálně vyvolávají pochybnosti o nutnosti důchodové reformy a zejména prodlužování důchodového věku. Za této situace je almužna pana Nečase věru slabou náhradou.

Demokracie všedního dne I

11. března 2008 v 14:57 | Ivo Adler
Máme slavně velkou demokracii. Ve volbách si můžeme vybrat z několika stran. To je nesporný pokrok. V demokracii všedního dne, tj. v řešení připomínek a požadavků občanů byl ve srovnání s totalitou učiněn krok zpátky. Není průběžná kontrola plnění volebního programu v místech. Vidím to na vlastní zkušenosti. Dřív, když jsem na veřejném shromáždění vznesl nějakou připomínku, tak byla řešena. Tak jsem pro naši čtvrť dokázal ledacos vymoci. Ještě dneska mě za to lidi zdraví a ta čtvrť z toho žije. Dneska jí nemám kde přednést. A když se obrátím na primátora písemně, vysere se na mně jako na placatý šutr. Za totáče by si to nedovolil, stěžoval bych si na něj totiž stranickému orgánu a z toho měli papaláši hrůzu. Dneska si můžu jít stěžovat akorát na hlavní nádraží. Nedivím se pak, že jsou lidi politikou znechucený. Upadá i úroveň schůzí občanských sdružení. Bylo to vidět i na výroční schůzi našeho vzdělávacího a zkrášlovacího spolku. Název jsem si vymyslel, protože se může jednat o jakýkoliv spolek. Celý průběh byl v pořádku až do odeznění zprávy o činnosti a zprávy kontrolní komise. Pak předseda, zcela nepochopitelně, neotevřel diskusi, ale dal slovo předsednickému stolu. Tím byla porušena zásada, že přednost mají hlasy z pléna před předsednickým stolem. Napřed se musí vyjádřit pěšáci a pak teprve generálové. Když se vyjádří generálové, na hlasy pěšáků už nečekejme. Na jedné straně si stěžujeme na pasivitu členů, na druhé straně je do pasivity vháníme. Generálové se mají vyjádřit až nakonec, aby mohli reagovat na připomínky z pléna. Žádoucí je, aby na připomínky z pléna reagoval předseda. Specifickou kapitolou bylo vystoupení zástupce magistrátu. Dalo nám velkou práci, abychom ho na schůzi dostali, ale jeho přítomnosti jsme nevyužili. Na to, aby nám bodře pokynul od předsednického stolu, předvedl svoje stranické tričko a pak odkráčel středem, ho na schůzi nepotřebujeme. Potřebujeme ho ale na to, abychom mu v diskusi srozumitelně řekli, co nás jako občany pálí a on na to odpověděl.
Rovněž akt voleb měl nedostatky. Už nižší počet kandidátů než členů výboru byl chybou, která padá na hlavu celého výboru. V diskusi, která se v tomto bodě neplánovaně rozvinula, se projevil další závažný nedostatek: vyzvu-li členy/občany k tomu, aby řekli svůj názor, musím nejdřív všechny názory vyslechnout a pak teprve na ně reagovat. Blbec reaguje tak, že po vyslechnutí první námitky na ni hned reaguje, přehrabává ji jak slepice hnůj a názory ostatních ho přestanou zajímat. Ostatní jsou samozřejmě nasraný, že jejich názor nikoho nezajímá. Odpovídat hned na námitku je nejlepší cesta k tomu, aby diskuse přerostla v hádku. A samozřejmě se musí dívat po celé místnosti, zda podchytil opravdu všechny hlasy. Chce to ovšem určitou sebekázeň řídícího a ne se nechat unést bezprostřední emocí. Nedostatkem rovněž bylo, že aktu voleb nepředcházela zpráva mandátové komise, zda schůze je vůbec usnášeníschopná. Mohlo by se krásně stát, že volby proběhnou, a pak se ukáže, že byly zbytečné, protože schůze usnášeníschopná není. Všechny nedostatky mají jednoho společného jmenovatele - absence demokracie všedního dne způsobuje, že lidi neumí řídit schůzi, neví, jak ji využít jako nástroje k prosazování svých zájmů a chovají se jako Karkulka v černém lese. Na tomto poli čeká ještě mnoho práce.

Vichřice Emma

3. března 2008 v 16:54 | Ivo Adler
Včera jsem se navážel do křesťanské bigotnosti v článku Zoufalé manželky. Netušil jsem, jak krutým způsobem mi dají okolnosti za pravdu. Blbá bigotní babička vzala běhen vichřice Emma k návštěvě hřbitova svou jedenáctiletou vnučku. Babička se řídila křesťanskou zásadou - život posmrtný má přednost před životem vezdejším. Její křesťanská zásadovost stála život jedenáctiletého děvčete. Řídím se opačnou zásadou - život vezdejší má přednost před životem posmrtným. Připomínám to z toho důvodu, že v poslední době jsme na ČT svědky pokusů o jakousi rehabilitaci křesťanství a víry vůbec: Sváteční slovo, Světci a svědci ap. Jejich úmysl je zřejmý - náboženská morálka je dneska jaksi jiná, jaksi modernější, je to neodmyslitená součást našeho národního pokladu, který musíme střežit jako oko v hlavě. Mrtvá na hřbitově je usvědčuje ze lži. Samozřejmě, že ČT k tragickému osudu nešťastného děvčete žádný pořad nepřipraví. Je to součást politické objednávky - musíme podporovat KDU-ČSL.
Mám s křesťanskou bigotností své bohaté zkušenosti. Vedle již vzpomenuté babičky v předchozím článku to byla i tchyně. Na Štědrý den, sněhu po kolena, jí nenapadlo nic lepšího, než jít na hřbitov zapálit svíčku na hrobě svých blízkých. Taky: život posmrtný má přednost před životem vezdejším. Nejenže se na hřbitov pro sníh vůbec nedostala, ale ještě upadla; naštěstí si nic nezlomila, jen si přivodila otřes mozku. Byly to nejhrůznější Vánoce v mém životě: dospělý syn souložil se svou přitelkyní ve svém pokoji /to bylo ještě nejmenší zlo/, žena spala s mladším synem v ložnici, v pokoji mladšího syna byla tchyně, která nás každou chvíli k sobě volala, že umře a pán domu spal na gauči v obýváku. Tak to trvalo až do Nového roku. Od té doby nenávidím Vánoce a tchyně. A křesťanskou bigotnost.

Zoufalé manželky

2. března 2008 v 9:56 | Ivo Adler
Tuhle jsem se z nudy díval na epizodu ze Zoufalých manželek na Primě. Řekl jsem si: je to serál pro většinového amerického diváka, tudíž bude blbý a blbost je někdy osvěžující. Dobře to ví dramatičtí tvůrci, kteří do každé komedie dosadí jako hlavní postavu blbce. Jeho neadekvátní reakce na podněty z okolí jsou pak zdrojem komična. Chtějí-li mít úspěch pojištěn, dosadí blbce dva. Seriál až tak blbý nebyl. Zaujal mě tam jeden příběh: dospívajícímu synovi bigotní křesťanské matky se nechce na nějaký nudný křesťanský prázdninový tábor, kde jsou samí kluci, a tak si vymyslí, že je gay. Matka je pochopitelně v šoku a tak neváhá povolat reverenda v roli exorcisty, který z chlapce zlého ducha vyžene, protože jinak by se určitě dostal do pekla a nemohla by se s ním setkat po smrti v nebi. Reverend se snaží konat svoji práci a během ní vyplyne pravý stav věci. Jeho snažení slaví úspěch. Chlapec slíbí, že bude předstírat "vyléčení" z údajné homosexuality, ale zároveň zkoprnělému reverendovi řekne, že až přijde čas /es kommt der Tag/, matce to i s úroky vrátí. Tímto bych upřímně rád kopnul do prdele všechny, kteří tvrdí, že ke zvýšení morálky je zapotřebí více náboženství. Opak je pravdou. Vím to z vlastní zkušenosti. Vyrůstal jsem ve společné domácnosti s bigotní babičkou. Tady je vysvětlení pro pozorného čtenáře, kde je zdroj mé pokleslé morálky. Je to devastující vliv mé bigotní babičky. Jednu věc jsem ale u ní oceňoval. Nesnášela spoďáry a podprdu. To mám po ní.