Únor 2008

Iveta Bartošová

28. února 2008 v 16:22 | Ivo Adler
Ivča aj podla numerologie ci astrologie, alebo podla toho čo vidim Iveta je uplne ina ako ju vykresluje bulvar. Nebudem pisat podrobnosti z pochopitelnych dovodov. Mimochodom aj tak tomu nikto neuveri a bulvar by to zase prekrutil na svoj obraz. Iveta je velmi citlivy a empaticky clovek, ktory k zivotu potrebuje rozdavat lasku a radost druhym. Bez lásky je Iveta mrtvá /vnutorne/. kazdy z nas potrebuje pocit bezpecia a istoty a Iveta ešte viac, pisete že je naivna. Naivita je niečo iné, je velmi silná a dokonca sa u nej časom prejavia aj intuitivne vnemy a vizie... Ivet ak to čitaš tak sa na to priprav, vela ti to v zivote pomoze. Iveta vobec nie je naivná, je doverčiva k ludom, lebo nehlada za kazdou vetou niečo zlé a zakerne /co svedčí o jej charaktere/, prave naopak snaži sa pomoct a vidiet len to dobro v ludoch. Zial v osude ma na takych hnusnych ludí mnoho smoly. Je to ťažke, ale zvladne to, pomožu aj jej vízie a intuicia.Napriek vsetkemu ma male sebavedomie, vdaka bulvaru i zbytku... problem s alkoholom tu je, ale je to len z nešťastia, bolavej dušičky a to, že vlastne je po celý život sama - doslova! Potrebuje ozajstnu pomoc, pravych kamaratov, ktorí ju budu mať radi ako človeka a nie ako Ivetu Bartosovu.V osude nema stastie zatial na praveho partnera. Aj so synom bude. Vsetko dopadne dobre a caka ju uspech ale skor v zahraničí. Ivetka vydrž a uvidiš, že všetko postupne zvladneš a nevšimaj si čo pise bulvar a tí akože kamaráti - nech urobíš akokolvek, vždy to bude zle.
Omlouvám se za dlouhý citát z jedné internetové diskuse, ale považuji ho za celkem výstižný a tedy hodný zveřejnění. Není to však vystižení úplné. Iveta je slabý člověk, který nedokáže svůj život kočírovat. A kdo nedokáže spřežení svého života kočírovat, zaveze ho do končin, kam se kočí rozhodně dostat nechtěl. Dneska už neuzpívá to, co dřív a přichází na ni krize středního věku. To by samo o sobě nebylo nic divného, ani Božský Kája už neuzpívá co dřív, ale ten na to má nárok. Iveta hledá nový způsob své umělecké existence a bez pevné opory ho najde jen stěží. Domníval jsem se, že tou oporou jí bude vztah s veterinářem Hankem, ale rozevlátý životní styl Ivety - tu šuk, tu chlast, do toho nějaký prášek, evidentně nekonvenoval s věcným stylem veterinářovým a proto vztah ztroskotal. Zajímavé bude srovnání životních osudů dvou umělkyň - Bartošové a Laurinové. Obě mají hodně společné - nemanželské dítě s nezodpovědným partnerem a snahu o nalezení nového vztahu. Současný partner Laurinové, od pohledu playboy, se snáze přizpůsobí hvězdnému stylu Laurinové, otázkou spíše bude ufinancovat tento styl. Iveta je nyní bez partnera a pokud jí nebude takovou oporou její manažer, čeká jí pád až na dno.

Národní usmíření

25. února 2008 v 18:36 | Ivo Adler
Tak jsme vzpomněli 60. výročí Vítězného února. Česká televize v neděli vzpomněla toto výročí večerem na téma Únor 48 na ČT 2. Viděl jsem jen tu část, která se jmenovala Šest dnů, které otřásly demokracií. Přiznám se, že mně tento pořad překvapil. Tak jako každý čert drobátko smrdí peklem, tak každý publicista drobátko, či víc než drobátko smrdí antikomunismem. Je to pro ně patrně předpoklad jejich profesního uplatnění. Proto jsem očekával tradiční klišé nadávek na komunisty. Kupodivu pořad hodnotím, alespoň z úrovně mých znalostí, jako objektivní. Řadil události, tak jak šly za sebou a ukázal sílu i slabiny tehdejší KSČ. Nezaujatý divák nemohl přehlédnout, že přes všechny oprávněné výhrady k její politice historická pravda stála tehdy na její straně. Jinak by nedostala lidi do ulic. Že se této historické pravdě zpronevěřila už je věc druhá. Netroufám si posoudit, co bylo ve složité poválečné době možné a nemožné, co bylo správné či nesprávné. Přenechám to historikům. Jednomu se ale nemohu ubránit - srovnání s Listopadem 89. Ty jevy jsou totožné - tytéž davy v ulicích, totéž dobývání politického terénu každým dnem, ofenzivní pojetí boje - nebožtík Lenin by měl z Listopadu 89 radost, ovšem ten pohyb byl opačným směrem. I v listopadových dnech měl antikomunismus na svojí straně historickou pravdu. Ztrácí ji roztáčením nového kola odplaty, které znamená nové křivdy. Obávám se, že tudy cesta nevede. V naší společnosti se, pravda velmi nesměle, začínají ozývat hlasy, které se hlásí k politice národního usmíření. Jinak se z této smrtonosné spirály nedostaneme. To pochopil i premiérTopolánek, když na svém epochálním výletu do USA vyznamenal svou premiérskou medailí bratry Mašíny a Paumera a tak dal všem najevo, kudy vede cesta k národnímu usmíření. Jsou všechny předpoklady, aby se vláda premiéra Topolánka zapsala zlatým písmem do naší historie. Kde je historická pravda současnosti? Moudrý se ptá, blbci je všechno jasné. Na věčné časy.

Súfismus

23. února 2008 v 18:13 | Ivo Adler
Tak jsem se ze satelitu dozvěděl, že súfismus je směr islámu, který usiluje o sjednocení a vyznává točivý pohyb - odtud tančící derviši v Turecku, Egyptě a jiných zemích. Ponechám stranou filosofické aspekty hnutí, pro Evropana poněkud nezáživné, i když anglický komentátor pořadu byl súfismem nadšen a prezentoval ho jako alternativu radikálního islámu, a omezím se na jeden markantní jev, a to je absolutní absence žen v celém veřejném hnutí súfismu. Mužové se společně modlí, hrají, zpívají, tančí; a ženy nikde. Ve všech projevech vřelosti v této mužské komunitě je skrytý homosexuální podtext, jako ve všech společenstvích, ze kterých jsou vyloučeny ženy, jako jsou kasárna, kláštery, věznice, pracovní tábory apod. Ženy zatím doma zřejmě v tichosti masturbují. Nechci tím říci, že Arabové a muslimové vůbec mají nějaké zvláštní dispozice k homosexualitě, ale je zřejmé, že vedle homosexuality vrozené existuje homosexualita jako společenská norma, která je známá už ze starověké Sparty. Proto se státy při souhlasu s adopcí dětí u homosexuálních párů tak rozmýšlejí, protože tato introdukovaná homosexualita není planý společenský strašák. To je moje první výhrada k tomuto pořadu - jakékoliv hnutí, které vylučuje ze společenského hnutí ženy, nemá dnes před sebou perspektivu.
Druhá výhrada se týká způsobu zpracování tohoto pořadu. Pokud tančili dervišové, oděni do dlouhých kolových sukní, kamera se neostýchala nahlédnout pod tyto sukně a ukázat nám, že pod těmito sukněmi mají dervišové slušivé podvlíkačky. V celém pořadu byla jediná tančící žena, rovněž v takové sukni, která ovšem tančila na nějaké diskotéce v Evropě, a to díky muzikantovi, který usiluje o syntézu západní a východní hudby. Co měla tanečnice pod sukní, to nám ovšem kamera neukázala, i když by to nepochybně byly stejné podvlikačky jako u mužů. Pro pořádek nám to kamera ukázat měla. To by ovšem film nesměly točit angličtí dokumentaristé, kteří svou morálkou až po uši trčí ve viktoriánské Anglii. Jsou tím směšní a trapní zároveň. Už jsem na to ostatně poukázal ve svém článku Nahá Afrika zde uvedeném. Oč je mi milejší česká cestovatelka, která v cestopise ze současného Peru píše, že peruánské indiánky nenosí spoďáry a chčijou na ulici. Když pak člověk na ulici stoupne do nažloutlé tekutiny, ví na čem je. Z takto přiblblých pořadů se to nedozví.

Pornomodelky

21. února 2008 v 9:22 | Ivo Adler
Míním tím mladé /i nemladé/ ženy, popřípadě muže, kteří za úplatu ukazují svoje pohlavní orgány na nějaké fotce nebo i videu. Rozhodně jsem dalek toho /budu mluvit jen o ženách/, abych je označoval jako kurvy. Navíc řada z nich se této profesi věnuje jenom příležitostně, ať už z důvodu popularity nebo vyřešení přechodného nedostatku finančních prostředků. Namátkou mohu jmenovat: Aichmajerová, Březinová, Kobzanová, Kornová, Pergnerová, Zeťová - pokouším se o abecední seznam, ale určitě jsem na některou zapomněl. Všechny mají jedno společné - pornomodeling je jejich druhé, a to příležitostné povolání. Dvojí povolání není nic neobvyklého - např. herec a moderátor, zloděj a podvodník atd. Dnes téměř neexistuje herečka, která by již neukázala svoje poprsí. Také mu dámy oproti minulosti věnují daleko větší pozornost, zejména, co se opálení týče. Stejnoměrně opálené poprsí působí přirozeně, kdežto s bílými skvrnami na prsou vypadá každá jako nepatřičně vysvlečená. To překvapilo zejména u Jitky Kocurové ve filmu Účastníci zájezdu, kde jako souložila na pláži. Tam jsem si pomyslel, proboha, proč se ta ženská neopálila, když už byla u moře. Genitálie ukázala ještě málokterá, ale vidím v tom počátek trendu, který se bude šířit. Není také důvod, proč by se nešířil. Pokud jsou genitálie vyholené, a to ve všech případech jsou, tak jejich "prokreslení", ať už ve stavu klidu nebo vzrušení, skýtá pro normálního člověka stejný estetický zážitek jako dobře tvarované poprsí. Proto tento trend vítám. Genitálie známé osobnosti jsou přece jen něco jiného než nějaká neznámá kunda.

Tři důvody, proč bloguji na www.blog.cz

18. února 2008 v 11:30 | Ivo Adler
První důvod:
jsem grafoman a jako takový se chci vyjádřit k věcem, na které mám názor, být čten a ovlivňovat /i když v nepatrné míře/ chování jiných lidí. To mi právě blog umožňuje.
Druhý důvod:
informační technologie jsou pro mně jako příslušníka starší generace obrovskou výzvou a vlastní blog mi umožňuje tuto výzvu, i když s problémy, přijmout. Díky tomu si můžu myslet, že i já patřím za rok 2006 k osobnostem roku.
Třetí důvod:
WWW.blog.cz mi umožňuje blogovat bez ponižujících lustrací a cenzury, které praktikují blogy při některých denících. To je pro mně nepřijatelné. A taky je to, bohudík, zadarmo. Ani to není k zahození.

Volba prezidenta III

16. února 2008 v 9:31 | Ivo Adler
Tak už máme prezidenta. Chvála Bohu na výsostech a na zemi pokoj lidem pravé vůle. Však už ho potřebovali. A co Mirek Topolánek neopomněl zvlášť zdůraznit, zvolení Václava Klause se obešlo bez komunistů. Václav Klaus potřeboval ke zvolení za všech okolností 141 hlasů a Mirek je dodal. Prezidentská koalice se skládala ze žulové ODS, možná nějací nezávislí, ale rozhodujícím jazýčkem na vahách byli lidovci. Dodali přesně tolik hlasů, kolik jich bylo třeba k jistému zvolení. Nedivím se jim. Příslib miliardivých restitucí církevního majetku je věru silnou motivací. A jejich vůdce postavil Topolánek na dramatické rozcestí: buď půjdeš s námi a vrátíš se do vlády, a nebo /máme-li věřit slovům senátora Zlatušky/ oživíme tvůj případ a půjdeš do cely. I tady je volba jasná. Přitom z volby prezidenta nemuselo být vůbec žádné drama, kdyby se Zelení netrhli. Proč to udělali, ví jen Bursík a Duch Svatý. V táboře antiklasovců to bylo mnohem složitější. Už samotné rozložení politických sil dávalo minimální naději na zvolení jiného kandidáta než Klause. Však jsem také v diskusi na internetu řekl, že na zvolení Švejnara bych si nevsadil. Předpokládalo to sjednocení Zelených, ČSSD /zdaleka ne žulové/ a komunistů + ještě někdo. Už to samo o sobě je hodně nesourodé společenství. Základem ale muselo být sjednocení na jednom kandidátovi u Zelených, ČSSD a KSČM. A tady se vymstilo antikomunistické ignorantství Zeleným a částečně i ČSSD. Na výhrady komunistů nebraly zřetel a místo hledání společného kandidáta /proč by to nemohla být Bobošíková?/ automaticky předpokládaly, že komunisti pod tlakem okolností jim hlasy dají. To antikomunistické ignorantství se jim nakonec vrátilo jako bumerang. Je to otázka celkového přístupu ke komunistům. Buď se na ně dívám jako na partnery nebo jako podržtašky. Druhý přístup převážil. Když se volili místopředsedové parlamentu, hlasy Zelených pro komunistického kandidáta chyběly. Teď chyběly hlasy komunistů pro kandidáta Zelených. S tím je nutno počítat. Ale i s jejich hlasy by měl Klaus víc. Vrchol představuje nezávislý senátor Mejstřík, věčný to revolucionář. Jestliže v prvním kole byl se svou latinou trapný, ve druhém kole tomu dal korunu. Po celkem věcném obsahu ho nenapadlo nic lepšího, než v závěru politický subjekt, na němž zvolení Jana Švejnara bytostně záviselo, urazit. Věru přesvědčivý důkaz páně Mejstříkovy politické geniality.
Máme prezidenta. Je to dobře. Volba proběhla lépe než první zvolení Václava Klause. Politické linie jsou jasnější. Blbci přišli o část svých předsudků a iluzí. Žádná škoda. Politické kultuře v naší zemi to jen prospěje.

Volba prezidenta II

12. února 2008 v 16:54 | Ivo Adler
Tak komunisti přišli s nápadem kandidovat na prezidenta Janu Bobošíkovou. Což o to, nápad to není špatný. Je to pěkná ženská /to není k zahození/, europoslankyně a všichni máme v paměti její statečný boj proti té partičce, která si neformálně zprivatizovala Českou televizi. Bohužel, zákonodárci a vláda ji hodili přes palubu a střet, jak je u nás obvyklé, skončil shnilým kompromisem. Ze všech jmen, která předseda KSČM Filip uvedl, ona jediná se ke kandidatuře přihlásila. Ostatní kandidáti, postarší pánové, se kroutili jako úhoři na udici. Tak těchto kandidátů nás Filip mohl ušetřit. Ukazuje se, že komunisté proces volby prezidenta opět nezvládli nejlépe. V momentě, kdy se Zelení vytasili se Švejnarem, měli se oni vytasit s Bobošíkovou. A ti dva si to spolu měli rozdat o přízeň veřejnosti. Tradičně váhavá sociální demokracie by nakonec podpořila toho kandidáta, který by získal větší podporu. Přijít s vlastním kandidátem dva dni před registrací kandidátů do druhého kola je zoufale pozdě. Komunisté, kteří se holedbají, že dělají politiku pro veřejnost a před očima veřejností, div že nemluví o spojení s masami, ale to už je příliš profláknuté, ve skutečnosti při prosazování svého kandidáta spoléhali na kuloárová jednání. Bursík, jak ty Zelené nemám rád, protože jejich vize považuji za uhozené, prokázal větší politický talent. Ještě se komunisté musí moc učit.

Naše Ústava

10. února 2008 v 11:20
Naše ústava je plodem antikomunistické euforie počátku devadesátých let. I když o tom nikdo nemluví, postup uvažování byl průhledný: vymeťme to komunistické svinstvo, zabraňme mu, aby hrálo jakoukoliv relevantní úlohu v politice a pak se už my, "slušní lidé", vždycky nějak domluvíme. Přání bylo otcem myšlenky, jenže scestné. Už samotná existence senátu - oné rady moudrých jako pojistky je blbost. Pojistky proti čemu? Proti pravopisným chybám v zákonech? Nikoliv, proti nežádoucím změnám v politice, zejména proti účasti komunistů na politické moci. Jako by zákonodárci dokázali tváří v tvář rozlíceným davům hlasovat jinak, než jak si davy přejí. Je to samozřejmě nesmysl. Nehlasovali tak v roce 1948, ani v roce 1989. A tahle antikomunistická zhovadilost v podobě Senátu nás stojí pěkných pár milionů ročně. Ostatně potřeba antikomunistické injekce našemu společenskému vědomí se promítá i do zřízení Ústavu pro studium totalitních režimů. Další zhovadilost, další miliony. Důkazem antikomunistického ducha naší Ústavy je i absence řešení procedurálních otázek. Vždyť "slušní lidé" se domluví! Tahanice kolem jmenování vlád i průběh voleb prezidenta je důkazem tohoto legislativního nesmyslu. Nebýt dvou přeběhlíků, prezident Václav Klaus by patrně ještě dneska pověřoval Mirka Topolánka sestavováním vlád. A to se nám pan prezident ve svém volebním projevu snaží namluvit, že byl prezidentem nadstranickým. A při trapných tahanicích kolem způsobu volby prezidenta je nedostatek řešení procedurálních otázek zvláště zjevné. Až opadnou vášně po volbě prezidenta, ať už dopadne jakkoliv, bylo by načase se zamyslet nad zněním naší Ústavy. Méně skrytých politických záměrů a více dělného řešení demokratických postupů. Ale jak znám naše politiky, nestane se vůbec nic. Dokud zase lidi nevyjdou do ulic.

Pohřby /Funerals/

3. února 2008 v 16:43 | Ivo Adler
V poslední době jsem absolvoval několik pohřbů, naštěstí ani jeden z nich nebyl vlastní. Rozdělil bych je na církevní a civilní. Církevní, byly dva, jsem absolvoval shodou okolností v zimě. Zádušní mše se doslova odbývala v promrzlé hřbitovní kapli, teplotou mezi lednicí a márnicí a při jedné z nich kněz, mimochodem Polák, jen jedním slovem vzpomněl zemřelou: pomodleme se za zesnulou… Při druhém pohřbu jsme klopýtali za márami mezi zasněženými hroby v ledovém vichru a vánici k místu posledního rozloučení. Kněz měl na štěstí rozum. Poslední rozloučení bylo doslova minutové. Takový pohřeb je pomalu poukázka na pohřeb další. Každého, kdo automaticky upřednostňuje církevní obřad před civilním, bych do takové kaple na tu hodinu posadil, aby si to užil. Oč jsou civilní pohřby lepší! Panstvo přijede limuzinami před obřadní síň, elegantně bouchne dvířky a odebere se do klimatizované obřadní síně. Byl jsem na takovém pohřbu, nad rakví zesnulého hovořil jeho vnuk, shodou okolností novinář, a z jeho rozloučení bylo patrné, jak hluboký měl k dědečkovi vztah. Jistě, ne každý má vnuka novináře, ale i profesionální řečníci dokážou dát rozloučení osobitou podobu. Pořád lepší, než anonymně "sjetá" zádušní mše. Po obřadu se panstvo odebere k opulentní zádušní hostině, na které si popovídá o životě a vzájemně se ujistí, že ještě žije. Má to své důsledky i v péči o pozůstatky. Minimalizuje se. Doby, kdy stařenky chodily okopávat a zalévat květinové záhony na hrobech a přitom si sousedsky podrbaly, jsou nenávratně pryč. Stařenky, pokud ještě žijí, jsou pro nemohoucnost v domovech důchodců a mladí se odstěhovali do města. Proto hroby zakrývají kamennou deskou, kam jednou za rok položí věnec nebo kytici. Já jsem z toho vyvodil závěr: svolal jsem potomstvo a řekl - děti, spalte mně. S popelem naložte, jak uznáte za vhodné. Současní doba je pro staré lidi obrovskou výzvou. Ne každý ji dokáže přijmout. Pokud venkovské stařenky trvají na tom, že jak to bylo za jejich mladých let, tak to musí být i nyní, dostávají se do směšných až tragických konců. Nepohrdám venkovany. Sám jsem venkovan. Život na venkovany klade daleko větší nároky než na měšťáky. Pokud ale těmto nárokům nedostojí, klesají na úroveň venkovského buranství.