Prosinec 2007

Železná kráva

30. prosince 2007 v 10:29 | Ivo Adler
Ve středověku bylo běžné, že farář půjčil nevolníkovi krávu a ten mu za ní platil, dokud ji nevrátil. Pokud byl dostatečně chudý /pravé to požehnání pro bohatce/, platili i jeho vnuci. A tomu se říkalo železná kráva. Dnes se vládní koalice pokouší přeměnit církevní majetek v takovou železnou krávu. Co nebude vráceno, bude dlouhodobě spláceno. Je to slušná řádka miliard. Proč se vlastně nemůže církvi vrátit všechen majetek? Dovolím si zaspekulovat - protože nic nenese a je fakticky bezcenný. To takový státní rozpočet jako železná kráva je jinší kafe. Nevěřím, že ODS je tak blbá, aby tohle nevěděla. Ale zřejmě jí znovuzvolení Václava Klause za prezidenta za tu díru do státního rozpočtu stojí. Za to vyrovnání si koupí hlasy lidovců. A zaplatíme to my všichni.

Mým čtenářům

24. prosince 2007 v 10:49 | Ivo Adler
Na konci roku přeji svým čtenářům štědré a pohodové Vánoce a děkuji jim za návštěvu mých stránek. Zvláště děkuji těm, kteří nelení a přičiní se vlastním názorem, byť by mně posílali do prdele. I když je to zbytečné, protože tam už dávno jsem. Do Nového roku vám slibuji, že se budu dál snažit vás urážet, provokovat, snad trochu bavit a nedej Bože poučovat. Přeji nám všem, aby nám v novém roce sloužilo zdraví a občas na nás sedlo unavené štěstí. Také si přeji, aby v zájmu nás všech ubylo v Novém roce prostoru pro zloděje a lemply. Váš zájem je mou odměnou. Šťastný Nový rok.

Snídaně v trávě

20. prosince 2007 v 15:08 | Ivo Adler
Před několika dny jsem na Viasat History sledoval pořad Obrazy a jejich příběhy o obrazu E. Maneta Snídaně v trávě. E. Manet byl synem ctihodného pařížského soudce, snad předsedy nejvyššího soudu. Otec dbal na výchovu svých synů, a proto jim najal domácí učitelku hudby. Po čase se ukázalo, že otec není tak ctihodný, jak se dělal, protože učitelku přefik a té se narodilo dítě. Pochopitelně otec neznámý. Celá pařížská společnost považovala za otce tehdy již dospělého Eduarda, a to tím spíše, že si učitelku posléze vzal a vychovával svého nevlastního bratra. Eduard nepochybně znal pravou povahu věci a své znalosti využil k nátlaku na otce, aby ho podporoval v jeho uměleckých ambicích, ač ten měl o jeho budoucnosti zcela jiné představy. Obraz namaloval až po jeho smrti. Syn váženého pařížského soudce namaloval situaci, která v té době byla nezákonná, ne.li přímo trestná. Žena nemohla být na veřejnosti nahá, natož ve společnosti dvou oblečených mužů. Manetův obraz tehdejší společnost, zvyklou do té doby na tuny antických a biblických stehen, šokoval. Kdo navštíví Louvre či Umělecko průmyslové muzeum ve Vídni, tak tam ty tuny doslova padají ze zdí. O životě společnosti v době svého vzniku však nevypovídají téměř nic. V jednom zámku na Loiře je sbírka gobelínů, opět s tradičními antickými nebo biblickými motivy, ale jeden gobelín je výjimkou. Zobrazuje jakési veselí na vesnici: vožralí venkované chčijou na vrata a vošahávají neméně vožralé venkovanky. Ten obraz doslova dýchá životem a ukazuje ho, jaký v té době byl. Manetův obraz je výrazem pohrdání měšťáckou morálkou, o které Manet věděl svoje. Nelze zapomenout ani na druhou ženu na obraze. Oděna pouze do košile, šla se vymočit do potoka v pozadí. Otevřený vztah Francouzů k vyprazdňování tělesných tekutin je dostatečně znám - viz Zvonokosy. I dnes ho lze doložit. Zastavili jsme na odpočívadle u silnice, kde bylo sociální zařízení vyprojektováno tak, že hned vedle společných umyvadel byly pisoáry, kde pánové bujaře oklepávali svoje bimbásky. Dodnes mě mrzí, že jsem si to zařízení nevyfotil.
Manet předběhl svou dobu a tak zůstal svými vrstevníky nepochopen. Nejsem malíř. Stěží napíšu pár souvislých vět. Také jsem ve své sérii Dětská sexualita popsal situaci, která by podle zákona neměla nastat. S podobným nepochopením. Snad později.

Helena Vondráčková

13. prosince 2007 v 15:30 | Ivo Adler
Tak ve Vondráčkovic rodině to skřípe. Lucinka Vondráčková dostala bronzového Slavíka a přehlédla svou tetu, která má Slavíků přehršel, jako horizont. Ukazuje to na poměry v celé té familii. Vše začalo ve chvíli, kdy se Helena provdala za MM. Její rodiče (nebo snad jen otec, matka už nežila?) a bratr, v rozčarování nad tím, že pro jejich obstarožní princeznu nepřijel princ na bílém koni, odmítli přijmout MM do rodiny a roztržka byla na světě. Ale co se dá dělat, mně se partneři mých dětí nemusí líbit, ale to neznamená, že před nimi zabouchnu dveře. Vím to z vlastní zkušenosti. Když přišel první syn se svou první partnerkou, zježily se mně a ženě vlasy na hlavě. Přesto jsme mu dokázali říct: ta tvoje volba se nám nelíbí, ale respektujeme ji. Pořád máš u nás otevřený dveře a s tvojí dívkou se budeme normálně stýkat. A jak to dopadlo? Mladí si našli byt a po čase společného bydlení se v tichosti rozešli. Vše bez následků. Kdybychom zaujali nějaké extrémní postoje, celý proces by byl daleko bolestivější. Proto si myslím, že větší díl odpovědnosti leží na otci a bratrovi Heleny než na ní samé. A Lucka se stává nástrojem rodinné války, což jí také nesvědčí ke cti a ukazuje na její nevyzrálost. Ne nadarmo má problémy s partnery.

Český Slavík Mattoni 2007

10. prosince 2007 v 9:14 | Ivo Adler
Z nedostatku jiné nabídky jsem se na to v televizi koukal. A tak jen pár postřehů. Především skupiny. Všechny naše skupiny, snad s výjimkou Olympiku, mají jeden společný rys. Vypadají jako parta z hospody, která se náhodně sešla, náhodou jí to hraje a tak se nějak vyšvihla, hraje pro své hospodské publikum a umělecký úspěch je přímo úměrny množství vypitého alkoholu. I předtočená zdravice Kabátů byla, jak jinak, než z hospody. Je to takový hospodský folk /nebo pop?/. Pokud vyjedou do zahraničí, mají úspěch zase u hospodského publika. Ale v širší konfrontaci propadají. Viz "úspěch" Kabátů na Eurosongu. V jejich produkci naprosto dominuje rytmus nad melodií. Je to také pohodlnější - nač se trápit s melodií, když stačí bušit do kytar a bubnů. Pokud naše skupiny tenhle rámec neopustí, o větších úspěších si můžou nechat jen zdát. Co se týče zpěvaček, zaujala mně Aneta Langerová. Aneta Langerová kráčela v letošním roce cestou nonkomfirsmu a nekomerčnosti tak důsledně, až byla blbá. Ve své děkovačce naznačila, že tuhle cestu opouští. Bylo by to ku prospěchu jejímu i nás všech. Ale možná, že je to jen můj dojem.V mužích - nic nového. A skoro mám chuť říci - na štěstí. Když vidím peloton pronásledovatelů Karla Gotta, výrazná pěvecká osobnost tam zatím není.

Psychika ženy, psychika muže

6. prosince 2007 v 13:51 | Ivo Adler
Že psychika muže a psychika ženy nejsou stejné se dneska všeobecně ví. G. B. Shaw mohl ještě ve hře Pygmalion volat ústy profesora Higginse: "Proč žena nemůže být jako muž?". Přiznejme si, že nám mužům by to velmi usnadnilo život. Přesto se ještě dnes najdou blbky, které se domnívají, že muže předělají. Ztrpčují tak život sobě i svému partnerovi. Tak jako musíme přijmout své tělo jaké je, tak také musíme přijmout svého partnera /bez rozdílu pohlaví/, jaký je. U partnera je ovšem výhoda, že ho přece jen můžeme vyměnit, tělo nikoliv. S tou výměnou partnera to také řada lidí zkouší. A tak neustále investují city, čas i peníze do dalších lidí, zpravidla se stejným výsledkem. Rozdíl mezi psychikou muže a ženy má své hluboké vývojové kořeny. Tak jak se muž věnoval především lovu, musel být při této své práci vrcholně koncentrovaný, jinak mu hrozilo, že nejen nic neuloví, ale dokonce, že se sám stane kořistí. Žena naopak při sběru plodů či hlíz stačila ještě pokrafat se sousedkami, pohlídat děti a starat se o bezpečnost. Samozřejmě, že sběr byl spolehlivějším zdrojem obživy než lov. Proto práce ženy zajišťovala přežití rodu. Lov byl naopak nespolehlivý, ale byl to zdroj bílkovin, který zajišťoval intelektuální rozvoj lidstva. Obě práce byly tedy stejně důležité. To je také odpověď na otázku, kam vede vegetariánství - zpátky na stromy. A tady jsme u rozdílů psychiky mezi oběma pohlavími. Když lovec míří na srnce, je koncentrovaný na ten jeden úkol, jinak by celodenní námaha mohla být v prdeli, je racionální a nechce být rozptylován. Žena zvládne více prací najednou, je emocionálnější a svým způsobem i výkonnější. Rozdíl je i v komunikaci. Žena si při sběru kaštanů od srdce pokecala se svými kolegyněmi, muž si chce taky pokecat, činí tak po lovu, kdy rozbíjí kosti a vylizuje morek /pivo ještě nebylo vynalezeno/ a přitom se nehorázně vytahuje. Po nasycení a odpočinku muž přirozeně vyžaduje sex, pokud možno bez nějakých předkopulačních rituálů, které jsou jen ztrátou času a energie. Ale toto téma si vyžaduje speciální pojednání, na které snad taky dojde. Pro ženu je komunikace upuštěním páry, pro muže je výzvou. Vím to z vlastní zkušenosti. Byli jsme se ženou nakupovat v supermarketu, když žena sebou škubla na signál, kterým místní rozhlas cosi sděloval. Byl totiž navlas stejný jako signál zvonku, kterým na nás moje nemohoucí matka volala, že něco potřebuje. A žena si začala stěžovat, jak je ta péče o babičku vyčerpávající. Měla naprostou pravdu. Přesto jsem jí rudý vzteky řekl: Co ode mne, prosím tě, chceš. Tohle já přece dobře vím. Víš, že dělám všechno pro to, aby babičku přijali do domova důchodců. To jí mám utlouct pohrabáčem? Před tím jsme totiž byli na divadelní hře, kde dcera tímto způsobem řešila své problémy s matkou. Na to mi odpověděla: to nemusíš, já jsem si chtěla jen postěžovat. A ještě jeden rozdíl: Když muž po zdařlilém lovu, nasycen a sexuálně obsloužen leží u ohně /na gauči/ a spřádá plány na další lov, vytočí ho k nepříčetnosti ženina výzva: Neválej se furt u toho ohně a dělej něco. Umyju auto, poseču zahradu, naštípám dříví do krbu, vybílím sklep, spravím záchod, zasklím okno, vyluxuju, ba i uvařím, ale při výzvě "DĚLEJ NĚCO" dostává normální mužský záchvat tropického šílenství.

EURO 2008 I

3. prosince 2007 v 14:54 | Ivo Adler
Brückner nad losem závěrečného turnaje EURO 2008 mluví jako Pýthie či jak se ta věštkyně jmenovala. Je do dobrý trenér, ale zápas s Řeky na posledním EURU nám prokoučoval, když v posledních minutách nestřídal hráče, kteří mleli z posledního. A právě v té chvíli jsme dostali rozhodující gól. Podobně na MS svojí neochotou obměňovat kádr stavěl na hráčích, kteří byli z formy - ve svých klubech stáli nebo byli zranění. Podle toho jsme taky dopadli. A když jsme hráli teď se Slovenskem, po prvním gólu se naši hráči stáhli, mezi osamoceným Kollerem a zálohou zela kilometrová mezera. To naši hráči nejspíš čekali, že se Slováci porazí sami. Pokud takovéhle kopance budeme opakovat, žádnou díru do světa neuděláme.

Vyvolení

2. prosince 2007 v 9:08 | Ivo Adler
Nedíval jsem se na to. Informace mám jen od manželky. Ale výsledek mi udělal radost. Potvrdila se moje myšlenka, že lidi nejsou absolutně blbí, ale mají občas /dost často/ dlouhé vedení. Na můj vkus jim trvá dlouho, než přijdou na to, co je správné. Mohou být zmatení hlučnou propagandou, masivní mediální kampaní i zastrašováním. Ale všeho do času. Ve Vyvolených přišli k rozumu až nečekaně brzo. Po upřednostňování hysterických hulvátů, libových frajerů a excentrických manekýn zvolili člověka, který má svou nezpochybnitelnou lidskou hodnotu. Vidím v tom i příslib lepšího politického vývoje.